Můj prezident - Václav Větvička

Ať už jdou do háje se sněhem! Sníh patří na hory. Pár dnů provětrám kolo a šmitec. Mráz mi nevadí, ale kolem nuly, všude zmrazky, bojím se o hubu, samozřejmě o svoji.

V rádiu, v televizi mi o dvě generace mladší vysvětlují, co je to aktivní senior. Tyhle bedničky se dají vypnout, ale mladá paní doktorka mi radí, jak zhubnout, ona, které bylo naděleno od Boha, nepotřebuje v plaňkovém plotu dvířka. Abych si zapisoval, co sním. Vidím povalující se notesy po kvartýře, v každém je něco, co nepřečtu, protože jsem psal bez brejlí.

Bezradní, spíše lidi bez fantazie, něco jim musíme dát, kupují svým rodičům k Ježíšku hole na chození. Nordic walking se tomu, tuším, správně česky říká. Je mi líto, když vidím svoje vrstevníky, jak se plácají po cyklostezkách, nebaví je to, ale hole jsou od mladejch, něco stály… Nenadávám na ně, uctivě přibrzdím a modlím, se, aby moje děti něco podobného nenapadlo.

Můj známý si je koupil sám, kvalitní, teleskopický, snad za 14 stovek, vyrazil s nimi na výšlap od hospody k hospodě. Neztratil hole obě, jenom jednu. Druhou ze strachu, že by o ni taky přišel, pečlivě uložil.

Aktivní stáří! Jeden by taky moh zblbnout.
Zakládám si na skutečnosti, že dělám, v rámci možností, co chci. Už slovo senior mě míchá, lidi mají být aktivní, ale co když nechtějí? Ministr zdravotnictví, až zlikviduje kuřáky, pustí se do lidí na gauči? Ležet, když nespím, se mi nechce, do dnešního sněhového přídělu taky ne, zvlášť, když hlásí teploty mírně nad nulou. To bude všude sraček.

Aktivní, aktivní, do rukou se mi připlet papír s poznámkou Větvička. 13.1. Aktivní člověk, před nímž se normální lenoch zastydí. Asi jsem o něm chtěl napsat poznámku.

13.ledna slavil 75 let pan Václav Větvička. Nedělní ráno v Českém rozhlase od 5 do 8. Pro sovy, které před pátou lezou do pelechu, povídání na dobrou noc. Tak asi třikrát do roka má tři hodiny vysílání na starosti právě pan Větvička, tentokrát o „službu“ zřejmě požádal, aby oslavil své jubileum. Pořad jsem pustil asi v polovině, díky internetu si ho můžu na stránkách Českého rozhlasu poslechnou zpětně celý, i za minulé roky.

Ten člověk má připravený text, nevím, jestli ho čte, spíš bych řekl, že má poznámky a podle nich povídá. O svých cestách po republice, věci, jež není možné si přečíst v průvodcích. Všechno, o čem vypráví, projel, prošel, musel přečíst spoustu literatury, zná historii. Fakta, předkládaná srozumitelným jazykem, mluví česky. Na svých cestách potkává zajímavé lidi, ne celebrity, ale lidičky, bez kterých by svět byl strašně prázdný.

Na přípravě vysílání asi stráví spoustu času, tři hodiny je sice velký prostor, ale musí se do něj vejít. Jaký rozdíl proti hvězdám, které se chlubí, že jdou do studia a nevědí, o čem bude řeč. Jasný, někdy se může zadařit, ale taky plácat hovadiny. Pak nelze mluvit o improvizaci, spíš o neúctě k posluchači, který má chuť je nakopnout.

Miroslav Horníček, jenž byl veleben co zdatný improvizátor, mnohokrát přiznal, že vše má předem připraveno, samozřejmě, že ne doslova, uměl reagovat na určité situace, ale vůbec neriskoval, že bude jen tak pindat, že ho možná něco napadne.

Pan Větvička si dokonce vybírá s hudebním redaktorem písničky, kterými chce mít své povídání orámováno. Někdy vyštrachají pěkné vykopávky z archívu. Určitě dostává slušný honorář, je z něj cítit, že jenom pro prachy ve studiu není.

13.ledna byl den po prvním kole prezidentské volby. Snažil jsem se neposlouchat všechny předvolební kecy, nečíst komentáře všech politologů profesionálních i amatérských. Že se jich narodilo, studovaných politologů. Snad je jich víc než politiků. A žvaní se a žvaní se.

Nejsem imunní a jsem normálně zvědavý, tak jako se mě dotkne sníh v ulicích, dostihla mě i volba prezidenta. Vypnu vzteky televizi, rádio, zapnu internet a už vyskakují jak čertíci ksichtíky těch, kteří se chtěli zapsat do dějin.

Po tom všem si v neděli ráno pustím rádio a hovoří pan Větvička. Ne o politice, o taktice, jak volit nebo nevolit, ani o tom, jak propagace kandidátů hyzdí krásnou českou krajinu, na kterou jsou všichni ochotni přísahat. Hovoří a pěkně se to poslouchá, třeba i v posteli.

Pan Větvička v roce, kdy slavil sedmdesátiny, odešel z funkce ředitele Botanické zahrady. Určitě mohl zůstat, ale asi si chtěl užít svobody, může se naplno věnovat svým koníčkům. Být někde ředitelem je spousta povinností, které sebou ředitelování přinášejí.

Je botanik a ne jen řadový, odborník, pracuje jako zahradník, cestuje, píše knížky. Vydělá peníze? Asi jo. Jsem o pár let mladší, ale dobře znám pocit, kdy si musím odpočinout, což v postavení vedoucího často nelze. Dívám-li se na internetové stránky o panu Větvičkovi, jsem zcela uchvácen, co všechno tenhle na pohled nenápadný člověk dokáže.

Tvrdí, že do světa začne jezdit, až pozná celou naší republiku, na svět má dost času. Znovu to ve zmiňovaném pořadu prohlásil poté, co se pochlubil svými narozeninami, hned řekl svoje heslo „Žít a nechat žít“, a nechal zaznít stejnojmennou písničku v podání Hany Hegerové.

Musí být krásné, když v nekonečné vysušené poušti se zjeví oasa, plná zeleně. Asi podobný pocit, jaký jsem zažil 13.ledna v neděli ráno. Mezi kecy mě zastihlo slovo. Navrch  mělo smysl. Na papír s poznámkou jsem zapomněl během sledování bitvy Karel – Miloš.

Prezidenta máme, všechno přežvýkané, novináři už se klepou na pořádnou aféru, už se těší, až je začne nový prezident urážet, oni se budou bránit. A zase slova, slova. Kecy.

Někdo zvoleného prezidenta neuznává, někdo si od něj slibuje zázraky, snad mu jen popřát zdraví, není mladík, přestože se nechal vyšetřit jak sportovní hvězda.

Slyším „není to můj prezident!“. Osobně vlastnit prezidenta nepotřebuju, pokud bych směl mít prezidenta jenom pro sebe, vybral bych si Václava Větvičku.

Kdybych ho někdy potkal, řeknu mu to.

Teď se obleču a jdu do krámu na rohu, v sobotu mívaj skvělej chleba a dalamánky, jak mají být. Proč jenom v sobotu? Abychom se na ně těšili.