neděle 10. srpna 2014

Dixieland v Dobřichovicích


Koho dnes zajímá, řeknu-li, že jdu na dixieland? Proč zoufat, rozčilovat se, dohadovat se? Na to už jsem starej. Kdo má právo rozhodovat, kterou muziku jo a kterou ne?
My, kteří chodíme, se pomalu známe navzájem křestními jmény, no trochu kecám, ale když jsem včera šel v Dobřichovicích od vlaku po lávce přes Berounku, zdálo se mi šedivo. Zblízka vidím, že to dělají ty šedivé makovice, plešatí nosí na sluníčku slamáky.
Bylo pod mrakem a já se děsil chvíle, kdy začne slunce prát naplno. Koupil jsem pivo a zalehl na louce. 
Stává se mi téměř denně, že ve dvě odpoledne nastane situace, nazval bych jí přípravou na umírání. Kolem čtvrté se koná exhumace.
Muzika zní skoro z dálky, příjemně se u ní přemýšlí.
Probere mě výkřik zpěvačky, jde samozřejmě o výkřik umělecky laděný.
Nějak mě to nebaví, mám jet domů?
Ve stánku objevuju víno. Dvě deci, za chvíli ještě jednou, pak, no přece se tu nevožeru, paní doktorka říkala, že s mírou.
Míra není na dohled, piju třetí, na pódiu jsou muzikanti z Liberce, založili kapelu v roce 1958, už jich moc na tomhle světě nehraje, jen zakládající bubeník bubnuje, zpívá, komentuje, ke všemu je vtipnej.
Pookřál jsem. Svižnou muzikou? Vínem?
Je to jedno. Poslouchám dixielandovou úpravu písně "Čechy krásné, Čechy mé", prý se o ní v roce 1918 uvažovalo jako o státní hymně, ale prohrála s písní Kde domov můj od Josefa Kajetána Tyla, kterou ale nikdo nesmí upravovat, protože to už by byl bordel.
Bojuji se zásadami u stánku s vínem, prodávající slečna už se neptá, pamatuje si mě.
Někdo mi ťuká na rameno. Místní občanka, známá, se kterou jsem byl před lety na cyklistickém zájezdu v Andalusii. Zdrbeme kdeco. Výhoda nás starších, máme vzpomínky, co si nepamatujeme, vymyslíme.
Louka se zaplňuje, přece jenom se neplatí vstupné, zdá se mi, že i muzika nabírá grády.
Přihlásí se ke mně cyklista, na kterého už jsem pozapomněl. Objžděl jsem tenkrát provensálský Mont Ventoux s jinými, on s jinými na tu horu vyjel. To jsem jim v duchu moc záviděl.
Téměř v důchodovém věku se ze mě stal cyklista, mnoho lidí si mě tak zařadilo. V současnosti nechávám často kolo odpočívat ve sklepě, šetřím ho, abych ho nezničil a vydrželo mi do stáří.
Ač mám rád závěrečnou kapelu Steamboat Stompers s Evou Emingerovou rád, netušil jsem, že tady vydržím až do deváté večer, my dopolední alkoholici už v takovou hodinu spíme.
To, že zpěvačka, jejíž jméno nenajdeme v seznamech bůhvíjakých slavíků, protože by jí tam bylo škoda, je stále lepší jako víno, dobře vím.
Tentokrát byl zážitek vidět a slyšet zpívat přešťastnou maminku mistra světa, její syn kajakář Josef Dostál dopoledne ten titul vybojoval na mistrovství světa v Moskvě. 
Kvalitní jazzový zpěv bývá přeplněný emocemi, improvizace, skat z něj dělá něco živějšího než jen perfektní nahrávku na cédéčko.
Ze zpěvu paní Evy bylo štěstí cítit.

Prožil jsem příjemné sobotní odpoledne a večer. Teď jsem unavený, jestli z postávání a popocházení po louce nebo z vína... snad je to fuk.

Žádné komentáře: