čtvrtek 31. srpna 2017

Prázdninové pindy

Tak jsem si nadělal plány, že každý měsíc sem na blog poztrácím nějaké vzpomínky.
Vzpomínky prý zůstanou, jak komu. Nedostal jsem se k pravidelnému měsíčnímu zúčtování s přítomností, plánovat nic nebudu, ale z doby léta jsem našel jakési zbytky. Snad se nikomu neudělá špatně, když se na ně podívá.

3.6.
A jsou prázdniny. Moje poslední byly v roce 1960, to bylo před Gagarinem.
I z prázdnin mých dětí zůstalo jenom hodně fotek.
Za mého mládí se jezdilo hodně k Máchovu jezeru, což je velký rybník, k němuž se nejezdí za rybami, jak by si někdo mohl myslet.
Naše české moře, malé, ale naše, Němci v roce 1946 zmizeli, takže skutečně české. Vily a penziony se díky vítěznému únoru přeměnily na rekreační střediska ROH, vlastně to bylo štěstí, nespadlo toho tady tolik moc jako jinde v Sudetech.
Doksy jsou v současnosti plné cyklistů, někdy mám pocit, že cyklisté se stali přemnoženým druhem, přestože jsem ještě před okamžikem býval cyklistou zaníceným. Teď můžu dělat chytrého, když už síly zmizely. Příroda v Máchově kraji je lákavá, mám kraj rád.
Přes víkend nastartoval rekreační vláček.
Každý nemusí být v Chorvatsku.

7.7.
Přiletělo z Facebooku.
Úžasné stránky, týkající se Ústí nad Orlicí.
Jak tak putuji světem internetu, mám radost, když vidím tenhle pěkný patriotismu. Určitě též nadávají, ale to si nechají na doma, světu se chlubí historií.
Někdy je mi líto, že jsem Pražák, těch, co opěvují krásy Prahy, jsou nepřehledné davy. Snad proto se toulám v menších místech, na Prahu ať nadávají nespokojení Pražáci.
Stránky z Oustí, jak si říkají, si prohlédnu a vydám se na cesty. Někdy, už jsem v Ústí nad Orlicí dlouho nebyl.


8.7.

Blovicko a Spálenopoříčsko.
Ta publikace historických pohlednic je tak krásná, že nezbývá než vsednout do vlaku.
Sobota.



17.7.
Jsem nepořádný pacient. Tím se nechlubím, jen konstatuji.
Jen návštěvu onkoložky beru vážně, přece jenom slovo rakovina má svůj zvuk. Paní doktorku asi omrzely moje pokusy o humor, kdy mi proťukávala můj málem těhotenský břich a já na dotaz, jestli mě něco bolí, říkám koleno.
Usoudila, že mou chátrající schránku předhodí lékařům praktickým. Bál jsem se, že mi při další návštěvě vyhubuje, když se nepřihlásím o všechna vyšetření, která existují, jejichž výsledkem je závěr, že jsem nemocnej a jestli nebudu brát léky, umřu. Za tři měsíce jdu zase na kontrolu, musím se překonat. 
Moje praktická lékařka už po šesti letech netušila, že jsem její pacient, konstatovala, že moje otylost není nejzdravější a předepsala mi několik léků, dala několik papírů na různá vyšetření, i brožurku, zřejmě reklamní na jakýsi zdravý margarín, po kterém mi klesne cholesterol.
Mimochodem jsem se před lety ptal kamaráda z vinárny, lékaře, co je cholesterol. Připravil se, že bude šířit osvětu, hned se zděsil mého zvídavého obličeje a prohlásil, že to je stejně na hovno. Takže nevím, co je cholesterol.
Dal jsem si závazek, že ke kardiologovi se určitě objednám. Mám největší strach z toho, že dostanu vynadáno.
Nemám manželku, někoho se bát musím.

18.7.
Cipísek z písku přijel s rodiči z Jičína do Písku.

Služba pro ty, kteří nedosáhli na maturitu z matiky a pletou se jim číslice.


21.7.
Sparta do toho!

3.8.
Kdepak na banány... na brambory a cibuli!


Tenhle kominík nevypadá, že by měl bídu, spíš by měl přestat žrát nebo na komín nevyleze.
Ale... nevyleze, nespadne.




17.8.
Blíží se dny, kdy byli do chmelařských oblastí sváženi puberťáci z celé republiky. Dnes se chmel sklízí jinak, ale vzpomínky zůstávají. Současná mládež je trochu rozmazlená, přesně tak, jak jsme si ji rozmazlili.
Bydlení, hygiena, strava, to přece byla hrůza, vzpomínají dnes hlavně důchodkyně, které zřejmě zapomněly na srandu, rodiče daleko, dohlížející profesoři nemuseli učit, večer, bez manželek, museli chodit do hospody. Byla to jejich pracovní náplň, kontrolovali, aby zde nevysedávali žáci, pamatuju na jednoho, který dělal, že nevidí, když jsem si dával u výčepu pivo. Však už mi bylo 15.

20.8.
Dodržovat pitný režim, radí mi věční radilové.
Mně rodiče říkali, když máš žízeň, tak se napij.

23.8.
Krásně je na světě.
To si asi myslela starší paní, věk nebudu odhadovat, hraju si na gentlemana. Vystoupila z vlaku v Novém Městě nad Metují jako já, mně se zalíbilo, že zde je provozována restaurace, až na nástupiště se dostala, jak je známé ze starých pohlednic.
Paní sháněla autobus do města, měl jsem je zjištěné z internetu, chtěl jsem ji poradit, ptala se, jestli jsem místní, pak už se mě nevšímala, můj inteligentní kukuč, za který nemůžu, jí nedával naději, že by se něco dozvěděla. Byla živá, čiperka, pobíhala, ptala se, jiných teda, vyfotila si nádraží. Odjela stejným autobusem jako já, cesta na to krásné Husovo náměstí je pěšky protivná.
Paní vyzvídala na řidičovi, kdy jede zpátky. Potkal jsem ji v městě ještě několikrát. Co se mi líbilo? Pobíhala, posedávala, užívala si sama bez doprovodu, nepotřebovala asi plánovat výlet pod dozorem odborníků.
Chodím-li sám, uvidím víc. Můj osobní názor, ale raději ztichnu, aby mi nebylo vytknuto, že se straním společnosti nebo dokonce, že nemám rád lidi.
Krásně je na světě.

30.8.
Prázdniny, které se mě už dávno netýkají, končím v chladivém, přesto horkém ovzduší pod Třemšínem.
Nemám selfi, takže nikdo ve frontě nejsem já.

Léto budiž pochváleno, to už přede mnou někdo řekl, úplně jinde, třeba to tady neznají.

Ryba patří do rybníka, ne do školy...

Nepomuk


Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá co dal Tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě.
Začátek mého pindání nemá nic společného s historií přinejmenším zajímavého místa pod Zelenou horou.
Karel Havlíček Borovský možná nikdy v Nepomuku nebyl, ale mžitky, které se mi objevují v mysli, mi spojují epigram brixenského vyhnance s rodištěm svatého Jana, jehož sochy existují v Čechách skoro na každém rohu.
Nepomuk, město, či městečko pod horou, jejíž jméno se zapsalo do české historie, rukopis Zelenohorský, jak si každý vzpomene.
Kdo chce, informace o Nepomuku si snadno vyhledá.
Někdy je mi líto, že taková zdánlivě hnízda jsou mimo turistický ruch, nebo je to dobře? Kolik krásných míst na světě, ale i nás doma, zničil turistický ruch. Nechávám, už dávno, turistické průvodce ve skříni, pokud je vůbec vlastním.
Zajímavá krajina, kousek od města piva, tedy plzeňského, málokde najdete náměstí, na kterém by se krásně sáňkovalo, kdyby to bylo povolené a byl zrovna sníh. Vlak tudy jezdí a nejezdí, nádraží se jménem Nepomuk je v jiném katastrálním území, ve Dvorci, který stejně doba přifařila k Nepomuku.
Zavedla mě sem kdysi práce zeměměřiče, na bicyklu jsem tudy projel, dálkový pochod pamatuju a ne jen jeden.
Na knížku se starými pohlednicemi jsem nikde nenarazil, teprve pár starých pohlednic ne jedné internetové adrese mě praštilo do hlavy. Osobním vlakem z Plzně není daleko, málem jsem nestačil vypít pivo z kelímku, které na plzeňském nádraží bez problémů dostanete. Prostě Plzeň je Plzeň.
Pěší cesta na nepomucké nádraží je protivná, autobus, chtěl bych říct na zavolanou, ale je to podle jízdního řádu, jezdí. Bratru i důchodci za pětku, což není pětikoruna, ale deseti, pozůstatek monarchie, kdy deset korun značilo pět zlatých, tedy pětku. Jak jednoduché.
Bohužel drtivá většina fotek, které jsem různě po internetu splašil, se týká náměstí, které se sice pěkné, ale člověk má pocit, že jaksi město ošidil. Už jsem se toulal v mnohých podobných místech, je příjemné prolézt ta místa celá. V městě je leccos, jen staré fotky mi chybí.
Autobus mě vypouští a vidím to, co tak nerad vidím. Jakýsi kamión a je z něj prodáváno. Polekal jsem se, že jsem jak Matěj Brouček navštívil jinou dobu a zrovna přivezli toaletní papír.
Fronta  byla poměrně dlouhá. Na brambory, na cibuli, zřejmě nějaké družstvo nebo farma prodává plodiny za nižší cenu. V každém případě se mi pletou do záběrů.




Náměstí se svažuje k jiho-jiho-západu. Jmenuje se podle rodáka Augustina Němejce, malíře, jenž tvořil na přelomu 19. a 20.století. Asi nejznámějším dílem je opona plzeňského Divadla J. K. Tyla, jakýsi plzeňský Hynais tedy. Kopec na obzoru? Snažil jsem se podle mapy zorientovat, dospěl jsem k názoru, že napíšu nevím, bojím se, že bych napsal volovinu. Aspoň kostely, vlevo bližší je kostel svatého Jana Nepomuckého, ten vzadu je kostel svatého Jakuba.
Vpravo dole je Janotovský dům, ve kterém dnes sídlí městský úřad.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.obec-cizkov.cz/cs/obec-cizkov/historie-a-pamatky/historie/nepomuk-na-starych-pohlednicich/R128-A1475/



Jiný pohled shora dolů. Vlevo je Městské muzeum a galerie.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pravá strana je díky stromoví trochu ošizená.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000)



Radnice detailněji.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




Pohled na budovu škol.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Jiný pohled na budovu škol, před ní je vidět kašna v době mé návštěvy byla pod lešením, je třeba přijet později, až bude krásná docela.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Rok vzniku staré fotky neznám, podle tehdejších dopravních prostředků asi jde o dobu poválečnou?


Podle autobusu a štítů obchodů jde o dobu socialismu. To už určitě tehdejší architekti měli svůj plán, jak vylepšit spodek náměstí a okolí kostela. Nad výsledkem památkáři zuří, protože díky tomu se Nepomuk nedostal mezi lokality uznávanými organizací UNESCO.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Jiný pohled na stejná místa.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Pohled severozápadním směrem. Tady je vidět onen kamión, o kterém jsem psal. Fronta je už nápadně kratší.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pohled od Plzeňské ulice. Nová výstavba u kostela je zde v zajímavém detailu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Čelní pohled na budovu škol.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pohled vzhůru přes opravovanou kašnu. Přímo za ní je hotel, snad jsme v něm kdysi i spali, určitě jsem v něm víc jak jednou obědval, pak se nějak opravoval, asi se i jmenoval U Zeleného stromu, v něm je i Švejk restaurant. Jak vaří, nevím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Jižní cíp náměstí, odkud podél kostela svatého Jana Nepomuckého vede Plzeňská ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Vedle radnice býval pivovar s hospodou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pohled do jihovýchodního rohu náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Jedinou fotku mimo náměstí Augustina Němejce jsem našel. Jsem v Plzeňské ulici a dívám se na kostel svatého Jana Nepomuckého od jihozápadu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000)


DVOREC
Sice ne Nepomuk, ale přece Nepomuk. Nádraží, ležící na trati Plzeň - Horažďovice předměstí, stavějí zde rychlíky a na nástupišti je otevřený bufet, kde načepují pivo. Možná i něco jiného, ale to jsem se neptal.
Tady jsem si udělal malou radost. Ten vlak na dnešní fotografii se rozjížděl, stačil jsem ho zachytit tak, abych mohl srovnávačku použít. Pivo bylo tedy zasloužené.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Než jsem skončil své předvádění, zhasla elektřina. To bývalo za mého dětství často, měli jsme neustále připravené svíčky a petrolejovou lampu Byl jsem teď asi deset minut bezmocný, tak na tom je naše civilizace, kterou považujeme málem za vrchol.
To je z Nepomuku vše, snad se sem ještě vrátím pokochat se městem a nádhernou krajinou.


Nějaké fotky z výletu jsou zde.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.

sobota 26. srpna 2017

Cerhovice a okolí


Kdo nemá páru, co jsou za hnízdo Cerhovice, ať vezme batůžek a vyrazí. Tak jako my ostatní, když chceme vidět něco, o čem se s bídou dozvíte v okresních berounských novinách.
Zneužil jsem odchod Franty Málka, abych kvůli jeho památce vylezl na rozhlednu, která existuje. Kdo ji nezná, jeho chyba.
Už jsem o výletě napsal.
Kdo jezdíval autem před více jak 20 lety z Prahy do Plzně, musel projet Cerhovicemi, obcí, která bývala i městečkem, pak zas ne. V devadesátých letech, kdy automobilový provoz směrem na západ mnohonásobně vzrostl, vyrojily se zde restaurační provozy všeho druhu. Vybudovali jsme dálnici, Cerhovicemi však dál vede silnice, po které se dost jezdí, kde se dnes nejezdí, že? Poslední obec před koncem Středočeského kraje, na kopci, pak už nás vítá Zbirožsko v kraji Plzeňském. 
Majitelé obce se v historii střídali, tak jak kdo měl prachy a pak zase neměl.
Abych aspoň něco napsal, musím opisovat z příslušné publikace, jíž je Hořovicko na starých pohlednicích od Jany Gruntové z vydavatelství Baron (2004). První pošta na Podbrdsku, přece mají primát.
18.12.1799 zde přenocoval ruský vojevůdce Suvorov, měli zde pivovar, který jako na mnoha jiných místech zmizel, v dnešní době se budují jiné. V tomhle pivovaru kromě výroby námi milovaného moku byla umístěná na nacistické okupace ilegální vysílačka. Pivovar byl přepaden gestapem a majitel Čeněk Šillinger při přestřelce zahynul.
Byly zde i železité lázně s hotelem, které zmizely v minulosti.
Mnoho dalších informací nabízí wikipedie. Kdo chce, vše se dočte. Jen jedno jsem nenašel. Kdo byl kapitán Kučera, po němž je pojmenováno hlavní cerhovické náměstí.

Je začátek 20.století, o autech se jenom šeptá, kde by se tady vzaly. Jen počkejte!
V nejvyšším bodě náměstí Kapitána Kučery stojí kostel svatého Martina, dívám se k jihozápadu, tedy směrem do Plzně.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/



Pohled stejným směrem, lidí jako much, kecají uprostřed ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1.díl (Libri 1996)




Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/



Ze zasmrádlé habsburské monarchie jsem skočil rovnýma nohama do doby, kdy jsme skoncovali s vykořisťovateli, do doby Antonína Zápotockého. Ani tehdy ještě silnici nezdobil asfalt.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Jsem zpátky v Rakousku. Kanalizace byla tenkrát v plenkách.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)



Václav Zima byl asi významný občan Cerhovic. Mimochodem tuto pohlednici vydal právě on. To bývalo v dávných dobách dobrým zvykem na mnoha místech. Propagoval svou živnost a ještě pohlednici prodal. Dívám se směrem do Plzně, kostel zůstal vpravo od mě mimo záběr.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)



Tady je kostel z téže pohlednice, pohlednice je dost zvětšená, lépe to naskenovat nešlo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)



Od kostela směrem do Plzně se ulice jmenuje Plzeňská, pro změnu se dívám do Prahy. Porovnání možná trochu zkresleno. Silniční provoz je tu proti dobám minulým sice menší, ale přesto tak hustý, že človíček s foťákem musí pořád uskakovat před auty, která by chtěla furt jezdit, jezdit a jezdit. I v neděli dopoledne.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/


Z náměstí Kapitána Kučery směrem severovýchodním se jezdí ku Praze, ulice se jmenuje Pražská. Jak jednoduché.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1.díl (Libri 1996)



Stále Pražská ulice, jen jsem se otočil k Praze zády.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/



Stále Pražská, pohled ku Praze.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)



Neděle, měl jsem strach, jestli dostanu někde něco k jídlu. Hospoda dobrá, otevřená. Obchod pod vedením Vietnamce otevřený od rána do večera a jak mají tito obchodníci z Asie ve zvyku, prodávají vychlazené lahváče.
Na oběd jsem nešel, protože jsem musel sníst, co jsem si z domova přívezl, v tom vedru bych jídlo mohl vyhodit.
Jak jsem už napsal, chtěl jsem se podívat na rozhlednu, turistická značka k ní vede kolem školy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/




TŘENICE
Cerhovická rozhledna stojí pod vrcholem Třenické hory. Po její návštěvě jsem seběhl (no, seběhl?) do Třenice, jež jsou místní částí městyse Cerhovice.
a když už mám fotky... Žádná velká sláva to není, kaplička stojí na svém místě.
Obě staré fotky jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)








DROZDOV
Díval jsem se z rozhledny a viděl zajímavou cestu z Třenic do Drozdova.
Jak tak často chodím po ulicích měst a městeček, neujdu mnoho, ale zasteskne se mi po toulání po vesnicích. Rodiče pocházeli oba z malých vesnic, já sice Pražák, ale nějaké venkovské geny ve mně asi zbyly.
Drozdov se oddělil od Třenice v roce 1869.
Všechny tři staré fotky jsem okopíroval z publikace Jany Gruntové Hořovicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2004)
Tady je psáno Pšeničkův statek. Podle zběžného pohledu je o budovu pečováno a vůbec se v Drozdově asi leccos děje, ač položená od hlavních sídel, vesnice je živá.








Škola.



Do Cerhovic je to po vedlejší silničce přes kilák. Ve mně se najednou vzbudil dávný dálkoplaz, jazyk na vestě i zteplalou vodu jsem vypil, těšil jsem se, že si zasloužím hospodu.
Dokonce jsem se vžil do situace tak, že mě předjížděl sympatický pán a nabízel svezení autem. Odmítl jsem stejně jako kdysi na stovkách, úplně jsem zapomněl, že jdu za jiným účelem než kdysi. Hospodu jsem si skutečně zasloužil. Dvě piva na cestu k vlaku.
I tak se dá prožít neděle.


Adresu na svůj blogový článek jsem už uvedl, tedy ještě adresu na fotky, které ze mě vypadly jen tak mimochodem. ZDE


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je ZDE.