Vencovy pindy

Pro úsměv jel bych až na Smíchov

2012-02-08T23:27:00.000+01:00

V batohu mám nákup. Mlíko, víno, potřebné věci.

Normálně jednu stanici chodím pěšky, pokud nejsem za cyklistu. Na sněhu nejezdím.

Bolí noha. Stáří prý může být hezké. Součást života, tak proč by nebylo, život je dar.

Život je krásný, ale ta noha, potvora by mohla dát pokoj.

Štrachám se do autobusu, chytám se tyče.

Hezká, mladá, jako obrázek.

„Posaďte se.“

Přidává úsměv, čím jsem si zasloužil takovou poctu?

„Děkuju vám moc, ale jedu jen jednu stanici. Než bych se posadil, nestačil bych se zvednout“

Je to tak, sundavat batoh, nandavat, stáří je i hezké, ale šikovnost, pokud kdy nějaká byla, uprchla.

Ještě jednou poděkuju, možná jenom pro úsměv. Dočkal jsem se ho. Mladá dáma si sedá zpět skoro nerada.

Vystupuju, je mi dobře. Přepadají mě myšlenky, dá-li se o mých nápadech tak mluvit.

Co když měla skautskou výchovu, potřebovala udělat dobrý skutek? Měl jsem si sednout a jet až na Smíchov, abych jí udělal radost!

Chtěl jsem ještě jeden úsměv?

Jak člověk věkem pomalu slevuje.

Ještě její obličej vidím. Půjdu spát. Hezké sny.

Houby, určitě se mi do snu nacpe bůhvíjaká příšera.

Hromnice

2012-02-02T08:25:00.002+01:00

Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout!

Kdo to vymyslel? Ten ubohý pták těžko. To je moudrost lidská. Lidový mudrlant leží na vyhřáté peci, vedle v komoře je velký hrnec se sádlem a škvarkama, demižon kořalky. Co dělat? Vymýšlí lidová rčení a posílá skřivana do polí. Že se nestydí!

Facebook - Václav Víšek

Petice proti blbosti

2012-01-30T17:16:00.000+01:00

Nejsem příliš petiční typ, vždycky mám pocit, že by člověk měl mluvit hlavně za sebe. Tedy jenom za sebe: Byl jsem pozván FB přáteli na akci Arniky. Proti zbytečnému kácení stromořadí. Podepisuji naprosto bez výhrad. Na místě mě upozornili, že bych ve vzkazu neměl použít vulgární slovo. V tomhle případě těžko hledat.

Za to, že blázni za volantem se občas rozmlátí o mohutný strom, může onen strom. Život je příliš velká vzácnost, abych o něm žertoval. Zbytečného konce je vždy škoda. Jestliže se auto s opilou mládeží rozmlátí v aleji při cestě z diskotéky, kdo za to může? Možná tatínek, který svému synkovi auto půjčí, synek sám, pokud je auto koupené za jeho peníze, ale v každém případě člověk. To, že mládež je lehkomyslnější... taky jsem takový býval. Za mého mládí chodili mladí ze zábav pěšky, staly se případy, že někdo spadnul do škarpy a zmrznul. Smutné. Ale mohla za to škarpa?

A co rybníky u silnic? Taky v nich leckdy někdo skončí pouť. Vysušit? Vyšehradský tunel by se měl zbořit, protože tam občas někdo vletí do řeky. Nebo zasypat kus Vltavy?

Stavějí se dálnice, rychlostní silnice, obchvaty kolem měst s příslušnými parametry, kde se může jezdit rychle. Proč dále ničit krajinu? Do krajiny stromořadí patří.

Jenom proto, že kapacita mozku u někoho je nepřímo úměrná výkonu motoru jeho automobilu, má mizet?

Tohle není text proti automobilistům, to je proti pitomcům.

Měl jsem dnes cestu z Podolí do nemocnice na Karlově náměstí, považoval bych za hloupé, kdybych cestou na Palackého náměstí nevystoupil, a petici nepodepsal. I za ty, kteří bydlí na jiném okraji republiky.

Facebook – Václav Víšek

Dieta

2012-01-30T16:46:00.000+01:00

Právě jsem přišel od felčarů a přinesl si papír.

Tři dny budu muset držet dietu. Můžu si dokonce určit, které tři dny. Dále opisuji z papíru:

Dva dny před sběrem a v den sběru (moči, prosím) pacient nesmí jíst potraviny s kofeinem, silný čaj, bylinkové čaje, ovocné šťávy, kakao, čokoládu, ořechy, potraviny s vanilinem, sýry, banány, citrusy, zeleninu, meloun, ananas...

Dále následují tři řádky latinských termínů, kterým nerozumím, neumím je přečíst, ani se nepokouším je opsat.

Nic dalšího dieta nezakazuje. Dala by se pracovně nazvat "Tejrání vegetariánů". Už na podzim jsem takovou anabázi absolvoval, tenkrát jsem si musel vyčistit brejle, jestli špatně nevidím. Pivo ani další alkoholické nápoje na seznamu nejsou! A mnoho dalších dobrot. To se dá vydržet i déle než tři dny.

Koncem týdne nám Putin a spol. mají prý poslat ze Sibiře pořádný mrazy, abychom hodně topili, a oni měli penízky za plyn. Tak si udělám prodloužený dietní víkend. Budu muset u snídaně oželet čaj nebo kávu a vydržet hned po ránu dvanáctku.

Co bych neudělal pro svoje zdraví.

"Hlavně zdraví, Václave", říkávala mi tetička, "hlavně zdraví."

A nesnáším, prosím, poznámky, že mě mají už jenom na pokusy. Fakultní nemocnice.

Facebook - Václav Víšek

Důležité informace

2012-01-30T07:50:00.000+01:00

· Nemít rádio... Hned po ránu mi sdělili, že venku mrzne. Odborníci přidali radu seniorům, to jsou asi podobní dědci a báby jako já. Aby se pořádně voblíkli. Já blbec chtěl vyrazit do parku v trenýrkách...

Facebook – Václav Víšek

Aki Kaurismäki: Le Havre

2012-01-26T17:42:00.004+01:00

Je moc dobře, že se najdou lidi, kteří točí takové filmy.

Facebook - Václav Víšek

Jedenáctkrát cik - cak po Praze

2012-01-24T21:10:00.001+01:00

Dostanu věc, kterou nechci vyhodit, ale nemám pro ni správné místo. Co s ní? Myslím, že každý se s takovou situací sejde. Lidé precizní si určitě poradí. Co však my, kteří máme v šuplatech bordýlek, o kterém víme, že se musí něco udělat? Ráno vstáváme s nadějí, že někdo systematický uklidil, bohužel.

V počítači není takový nepořádek vidět, ale dobře vím, že je. Hledám cosi na internetu, připlete se mi na obrazovku fotka, která by se někdy mohla i hodit, tak ji uložím. Pro příště. Někdy přehlédnu fotku v situaci, kdy jsem na určitém místě, někdy něco zvorám, všechno odkládám do složky nebo adresáře, pro mě je to všechno šuplík.

Co s obsahem? Virtuální skladiště je sice zdánlivě milostivější než bordel ve skříni, ale existuje. Reálné předměty odhazuji do koše, do kontejneru, do kouta, do sklepa. Nebo je tu ještě bazar. Výprodej.

Ale já nic neprodávám, zveřejňuji svou činnost jenom proto, abych se vychloubal. Cik – cak je dobrý název, k ničemu mě nezavazuje a může budit dojem, že jsem tomu tak chtěl. Kdo má rád všechno ve škatulkách, může přejít na jiné stránky. Jak jednoduché ve virtuálním světě!

Braník pod skalou

http://hugo-z-prahy.blog.cz/1003/branik-pro-pametniky

To je adresa, ze které jsem starou fotku okopíroval.

Býval tu lom, vápenka, vedly sem dokonce koleje. Bydlíval jsem a bydlím ve Dvorcích, což je kousek. A tak pamatuju, jak vypadalo tohle prostranství. Jak se povedlo evangelíkům vybudovat dřevěný kostelíček už po únoru 1948, nevím. Možná, že nebyli katolíci, za pár let by jim něco takového režim těžko dovolil. Kostelíček však stojí, změnil se i prostor pod skalou, kde je příjemný park s dětským hřištěm.

V kostele se vdávala moje dcera. A kolo, opřené o sloup, je moje a není totožné s kolem na staré fotce.

Holešovice, sokolovna Letná

Tuhle fotku jsem stáhnul z FB stránek Mizející Praha. Letná je podivná oblast, kus patří pod Holešovice, kus pod Bubeneč. Letná vlastně není městská čtvrť. Tady jsem snad nikdy nebyl, přestože je to kousek od Veletržního paláce a od mého oblíbeného biografu Oko. U Studánky se to tu jmenuje a hned vedle je i nádherná škola. Co já se všechno dozvím při putování po starých fotkách. Musím se přiznat, že jsem si spletl Letnou a Dejvice, tramvají jsem dojel na Špejchar a učinil objev, že v dejvické sokolovně je sice dobrá hospoda, ale vůbec není podobná objektu na historické fotografii.

Karlín, Křižíkova

Tak tuhle fotku jsem sebou měl při nedávném putování Karlínem, marně jsem hledal podobné nároží. Teprve doma mě napadlo, že to nemůže být jinde než na rohu Křižíkovy ulice s Karlínským náměstím. Mohl bych udělat anketu, kdy byl roh hezčí. Zato protější roh mi připomíná můj dvouletý pobyt v Karlíně. Bydlel jsem naproti hospody U Zábranských a tudy jsem chodíval z Florence pěšky. Tramvaj jsem nepoužíval hlavně proto, že tady na rohu byla sympatická špeluňka s levným pivem. Romská menšina tady mívala většinu, ale pivo bylo chutné. Teď tam je nějaký podnik, Cihelna nebo tak nějak, raději se vyhnu, ještě by na mně chtěli práci. Jinak, jak je vidět po celém Karlíně, osvětlení bylo tenkrát skutečně pohlednější.

Odkud ke mně přišla tato fotka, už si nepamatuju.

Karlín, Obecná škola

Tady jsem byl nedávno a srovnání se nepovedlo. Prostě jsem se nedokázal postavit na správné místo. Včera mi sice sluníčko nad vrchem Vítkov znepříjemňovalo pohled, ale s výsledkem, včetně krásného stromu, jsem spokojený.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zdeňka Míky Karlín, nejstarší předměstí Prahy (Muzeum hlavního města Prahy, 2011)

Nové Město, kostel svatého Petra

Podle listí na stromech mám tohle srovnání v počítači už od podzimu. Nikam se mi nehodilo.

Na starou fotku jsem narazil při čtení Toulek českou minulostí, díl desátý (Via facti 2004) s informací, že se zde 17.listopadu 1873 ženil Antonín Dvořák. Člověk tehdy chudý, pozdějí slavný a bohatý. Je zajímavé, že jinou manželku už nikdy neměl. Snad by se ani nehodil do dnešní doby, protože slavný a bohatý člověk potřebuje ve stáří k sobě přinejmenším modelku.

Nové Město, Podskalí

Tak, kdybych měl za tohle srovnání strčit ruku do ohně, raději bych ucuk. Stejně mám ale pocit, že daleko od skutečnosti musím. Kdyby aspoň si v únoru 1945 nespletlo spojenecké letectvo Drážďany a Prahu, s původními věžemi Emauz bych se cítil králem.

Tuhle fotku jsem, myslím, stáhnul ze stránek, které upozorňovaly na výstavu starých fotek ze sbírky Scheufler, která se koná na Staroměstské radnici.

Nové Město, přístaviště parníků

Fotka ze stejného pramene jako předchozí. Schody zůstaly, přístav taky funguje, Jiráskovi mezitím postavili most. Dole stojí hospoda, kde prý umí připravovat ryby, ale ceny mě odrazují. Určitě jsem v ní kdysi byl, už za komunistů ale byla cenově výš. A barevné šňůrky? Fotil jsem na Silvestra, zřejmě výzdoba pro oslavy roku 2012.

Staré Město, Platnéřská

Srovnání by spíš patřilo do alba Tramvaje na Starém Městě. Tenkrát ovšem mi překážela plechová ohrada, něco se opravovalo.

Fotku z roku 1913 jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Staré Město, Staroměstská radnice

Při pohledu z Celetné ulice, jak nám ji upravili před svým odchodem nacističtí okupanti.

Starou fotku jsem si vypůjčil ze stránek FB Mizející Praha a ta moje srovnávací se mi líbí i sama o sobě.

Staré Město, Staroměstská radnice

Nějak mě nenapadá, co bych dodal. Snad jenom tolik, že nevím, kde jsem fotku splašil.

Vinohrady, Bělehradská

Kdysi Havlíčkova. Chodil jsem po Vinohradech a dumal, odkud asi je vidět kopule Národního muzea, kudy jezila tramvaj. Teprve koleje uhýbající dolů, do Nuslí, mě nasměrovaly na správné místo. Spokojený ale nejsem. Dávný fotograf stál někde výš, ale kde? Stál jsem na ulici, musel uhýbat před auty, nezdá se mi, že by tam kdysi byl barák. A tak vysoké štafle? To už ale kecám voloviny.

Pohlednici vydala Praha 2 a věnovala mi ji spolužačka.

Facebook - Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Jsem blbec já, či zákonodárci?

2012-01-24T15:11:00.000+01:00

Dost často si o sobě myslím, že jsem vůl. Spoustu věcí nechápu. Lidé, kteří berou sociální dávky, budou prý nutně mít kartu a ti, u kterých je podezření ze zneužívání dávek, budou si muset vybírat dávky v bankomatu České spořitelny.

Kdo bude hlídat u bankomatů, jde-li dotyčný s penězi do obchodu s potravinami, do herny, či hospody? Budu-li na dávkách, vyzvednu si poctivě pomocí karty peníze a vedle v obchodě zakoupím flašku rumu.

Kšeft pro Českou spořitelnu? Jsem opravdu nechápavý blbec? Ti, kteří sestavují zákony, mají zřejmě vyšší úroveň než já.

Facebook - Václav Víšek

Bio Oko

2012-01-24T06:32:00.000+01:00

Kolektiv! Škola mého dětství preferovala kolektiv. Pracovat, poslouchat, vždycky se najde někdo, který určí, co je správné.

Nechtělo se mi jít v řadě, ale nebudu si stěžovat. Žádné trauma se nekonalo, pár dvojek z chování, měl jsem práci, která nutila k individuálnímu přístupu, nikdo mě nikdy nenavrhl do důležité funkce nebo, probůh, organizace.

Nežil jsem nikdy na pustém ostrově, měl jsem spoustu kamarádů, přátel, jen jsem se vyhýbal stádu.

Můj dospělý syn, chce-li mě naštvat, začne mě kritizovat, že ani nemám velkou tašku na kolečkách. Brzo ráno vstát, vyzbrojit se letáky s akcemi, a mazat do příslušného zařízení, že jsem jenom atrapa seniora. No, žvaní.

Posmívat se lidem, kteří se chovají jinak než já, nehodlám. Intelektuálské žvásty na téma komerce přenechám jiným. Mám mezi přáteli takové, kteří studují s tužkou v ruce všechny dostupné letáky, moc je nechápu, ale zůstávají mými přáteli, ani mě nenapadne jim měnit chování. Svoboda jedince je pro mě svatá, pokud jedinec neubližuje jiným.

Pocházím z chudé rodiny, kde platilo rčení „míň a dobrý“, oproti dnes běžnému názoru „víc a levnější“. Jsem vychován k jednoduchosti. Na co nemáš, nekupuj! Co nemáš, nepotřebuješ! Vidím svou mámu, s jakou chutí večeřela samotný chléb a bílý kafe. Obojí muselo být kvalitní! K večeři jen chleba s máslem? Dodnes si pochutnám.

Jak mám ale ušetřit, když nekupuju levné zboží? Taková dilemata ani Hamlet neměl. Chodím do biografu, často. Kdy jsem začal? Dávno. Jenom jsem nějak zmeškal chvíli, kdy slušný člověk přesedne k brambůrkám a nohám na konferenčním stolku

Zatím, co ceny másla a potravin vůbec stouply za dvacet let asi třikrát(?), ceny vstupenek do kulturních zařízení kolikrát?

Rozhodl jsem se, že musím ušetřit. V Praze na Letné je Bio Oko, kde každý čtvrtek dopoledne v 10 hodin promítají filmy pro seniory za pouhých 60 Kč. Může sem kdokoliv, tedy i já, důchodce.

Poslední dobou se z mých návštěv stala zvyklost. Nepromítají voloviny, samozřejmě dle mého názoru, kasovní trháky kino obcházejí. 4 filmy do měsíce je tak akorát, abych vyčerpal repertoár. Víc filmů ke koukání se do kin málokdy dostane. Spíš je počet i nižší.

Ráno, aniž musím mít budíka na čtvrtou jako do Kauflandu, v klidu posnídám, v devět sednu na tramvaj, která mě vyklopí na Štrossmajeráku. Mám čas na zakoupení džbánečku vína (ne kelímku!), za které vysolím 40 korun, ovšem žádná sleva není zadarmo, jak pravil klasik.

Nedávno jsem shlédl americký film Rumový deník. Nechat si ujít film s takovým názvem? Film se mi připadal milý, kde karty jsou od začátku rozdány, člověk ví, komu má fandit, kdo je gauner. Prosté pravdy, které všichni známe, ale kterými se skoro nikdo neřídí. „Peníze nejsou všechno“ vyhrává nad „peníze jsou důležité až první řadě“. Pohádka? Proč ne.

Hlavní padouch je na první pohled sympaťák, správný chlap, ale my, co se vyznáme, už víme, že se vybarví. Film asi nevstoupí do dějin kinematografie, ale proč v zšeřelém sále si nepřipomenout, co je zlo a co dobro. Komu se líbí Johnny Depp, má bonus. Chlapi mě neberou.

Přesto si ještě po 10 dnech pamatuju citát, údajně z Oscara Wilda, možná budu nepřesný.

„Oni znají cenu všeho, hodnotu ničeho.“ Kdo? Dosadit si můžeme leckoho.

O týden později nastal svátek. West Side Story už do dějin vstoupila dávno. Teprve, když se objevila legenda na programech kin, jsem si uvědomil, že jsem ji nikdy nemohl v kině vidět. Děj, vypůjčený ze Shakespeara, známe. Až jsem se usmál, když jsem viděl Tonyho, jak leze na balkón po žebříku. Písně jsou až profláknuté, dokonce i náš Mistr nad mistry si je pozpěvoval.

Film je prý zdigitalizovaný, což pro odborníka mého rázu žádná velká informace není. Loni mu bylo padesát, chtěl bych vidět dnešní díla po 50 letech.

Dvě a půl hodiny v biografu jsem si užil. Teprve tady jsem si uvědomil, že Leonard Bernstein nebyl skladatel obyčejné pop – music. Coby vlažný příznivec baletu jsem, nevěřícně čuměl.

Už předehra je ve filmu neobvyklá, mě doslova přilepila do křesla, kde tradičně sedávám. Uvědomil jsem si, že právě zhlédnu něco neobvyklého, přestože jsem dobře věděl, o co půjde.

Věčné téma lásky a nenávisti, primitivního rasismu jakékoliv barvy, aktuální dnes, stejně jako včera.

Film už je dávno všemi teoretiky rozebrán, zaškatulkován. Být člověkem, který se zabývá muzikálem, jichž se v posledních letech vyrojilo nepřehledné množství, možná bych byl nervózní ze skutečnosti, že jsem zařazován do stejné kategorie jako je West Side Story. Třeba bych se poohlédl po jiné práci.

Za takový zážitek klidně zaplatím i víc než 60 korun.

Vychloubačný pamflet o své kulturnosti končím po představení návštěvou blízkého řeznictví, kde prodávají skvělou šunku od kosti za dvacet korun deset deka, k tomu prima rohlíky.

Karlín podruhé

2012-01-17T18:19:00.002+01:00

V létě, teď už musím psát loni, jsem vytvořil pár srovnávacích fotek z Karlína. Inspiroval mě nejen určitý osobní vztah k tomuto nejstaršímu pražskému předměstí, ale i nádherná publika o Karlínu, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy.

Nedokončil jsem putování, mnohé objekty jsou v době vegetace zarostlé zelení, takže by srovnání vyznělo divně. Něco se mi nepovedlo, něco jsem přehlédl. Taky v létě jezdím rád mimo Prahu, loňský rok se mi nečekaně zašmodrchal.

Listí opadalo, sníh se v Praze, zatím, nekoná. Vydal jsem se do Karlína městskou dopravou, na kole jsem si v zimním povětří zatím netroufl, přestože to zkouším, to zas jo.

Trápí mě tři staré fotky, jejichž srovnání jsem zkonil, chtěl jsem na ně dojet dneska, ale venku se koná typicky grogové počasí, a „své dílo“ bych chtěl zveřejnit, než zapomenu, co jsem vlastně v Karlíně prováděl.

Odjíždím metrem „B“ na Invalidovnu.

Usedlost Sluncová

Od stanice metra odcházím sídlištěm směrem k Palmovce. Zde stojí usedlost, která byla kolem roku 1800 přestavěná na barokní zámeček. Zapomněli na ni rakouští vojenští páni, kteří prostor opanovali. Je příliš stranou a zřejmě nevadila. Nepřekážela ani socialistickým tvůrcům moderního města. Možná ji buldozerista přehlédl. Vypadá to,že zatím přežije.

V roce 1960 to vypadalo, že bývalá usedlost stojí jenom náhodou. Při pohledu na vedlejší výstavbu, hotel Čechie a jiné, se zdá, že se střetly dva světy.

Invalidovna

V létě jsem usoudil, že srovnávání nemá smysl, větve stromů dokazují, že nekecám.

Národní dům

V roce 1921 se tu konal ustavující sjezd KSČ, za což stavba určitě nemůže. Jenom pro karlínské patrioty: strana, kterou jsme 40 let považovali za předvoj pokroku, vznikla v Karlíně! Je to historie, která je nepříjemná, ale bylo to. Jsem rád, že o době, kterou jsem byl nucený prožívat většinu života, můžu psát v minulém čase. Tak se nezlobte, karlínští. Oni, bolševici, si postavili nebo zabrali honosnější stavby, než je tahle skromně schovaná v Kaizlových sadech.

Kaizlovy sady byly pojmenovány podle Josefa Kaizla, universitního profesora a právníka. V letech komunistického ráje se jmenovaly Hakenovy podle jiného Josefa, který tu v roce 1921 KSČ zakládal. Dost mě pobavila Wikipedie (ne poprvé), která uvádí, že Hakenovy sady nesly jméno po operním pěvci Eduardovi Hakenovi. To byl ovšem slušný člověk, který neměl s komunisty nic společného. Pak věřte Wikipedii.

Moje manželka, značnou část života obyvatelka Karlína, o sadech nikdy nemluvila jinak, než o Kaizláku.

Na této fotce je Národní dům zezadu, v rozhledu vadí dům, který tu od roku 1930 vyrostl.

Objekt byl postaven v letech 1910 – 11 podle návrhu architekta Josefa Sakaře. Vím, že tu něco provozoval rozhlas, podle transparentu je zde regionální rozhlasové vysílání.

Obešel jsem dům kolem dokola, s tím, že něco vyberu, něco vyhodím, ale proč bych co vyhazoval? Internet není nijak omezený rozsahem, každé srovnání je nějak zajímavé. Koho to nebaví, určitě si vybere jenom něco. V restauraci také nesníme celý jídelníček.

Záběry Národního domu jsou v létě prakticky nerealizovatelné.

Lyčkovo náměstí - škola

Krásná škola! Opět projektoval Josef Sakař, postaveno v letech 1905–1906. Za mocnářství se stavěly pěkné školy, jak narazím na skvělou školní budovu, je většinou postavená za Rakouska. Že by tenkrát monarchie tak vysoko stavěla vzdělání?

Náměstí se kdysi jmenovalo Riegrovo.

Starou fotku jsem stáhl na adrese:

http://www.fotohistorie.cz/Praha/Praha-mesto/Karlin/Lyckovo_namesti/Default.aspx

I zadek školní budovy je zajímavý. Na popisku fotky z publikace je, že se jedná o odchod dětí z Městského útulku na vycházku.

Urxova ulice

Kdysi se ulice jmenovala Riegrova a jezdila tudy tramvaj. Nemůžu se od pohledu na školu odtrhnout. Já, který tolika učitelům ničil jejich živobytí!

Křižíkova ulice

Tehdejší jméno ulice bylo Palackého. Pohled je směrem k Lyčkovu náměstí. Tam právě uhýbala tramvaj doleva, do nynější Urxovy ulice (viz předchozí srovnání).

I do tak skvostné publikace se může vloudit chyba. Popisek tvrdí, že jde o Březinovu ulici. Lítal jsem po ní sem a tam, až jsem to zabalil. Pak jsem učinil objev. Březinova (dříve Rokycanova) ulice je tu vidět, ale je to z nároží s květinovými balkóny vpravo.

Pohled ulicí z nároží Lyčkova náměstí. Zelená barva vlevo není konečná úprava fasády, je to síťka, zakrývající opravu stavby. Moc se mi líbí, jak ulice byla pro lidi, chodilo se před sto lety, kam občana napadlo. Jednou za čas jela tramvaj, která moc nepospíchala, zacinkala, občan uhnul.

Pernerova ulice

Dříve Žižkova. Nároží Pernerovy a Thámovy, vpravo se vchází do tunelu a do kopce na Žižkov. Chodíval jsem tudy s kočárkem na procházku na Vítkov. Zdálo se mi málo, chodit jen po Kaizláku. Malému synkovi se strašně líbila zpáteční cesta, kdy jsem s kočárkem běžel z kopce.Smál se, už býval hladový, takže se nikdy nepoblinkal.

Malá modrá cedulka mezi okny vpravo dole označuje výšku hladiny Vltavy 14.srpna 2002.

RadnicePostavená v roce 1886. Dnes nápis nad dveřmi hlásá Dům dětí a mládeže.

Čelný pohled na starou radnici.

Karlínské náměstí

I v Karlíně byla tržiště. Trhovci odjeli do dějin, přijela auta, auta, auta. Na jako dlouho?

Pohled na karlínské tržiště z opačné strany. Některé domy povyrostly, kostel zůstal na svém místě, ale vedle věže je vidět Národní památník na Vítkově, Žižka na koni a dokonce i televizní vysílač, který mnozí Pražané nenávidí. To je ale Žižkov.

Roh Vítkovy a Pobřežní ulice

Mohutná budova je c.k. okresní hejtmanství. Budově přidali balkón, ale stejně se mi zdá, jako by ji trošku ošidili. Vnoučata stojících dětí možná sedávají v parku na lavičce a krmí holuby. Komín je pryč, podjezd pod viaduktem je na svém místě, vpravo se staví něco moderního, až supermoderního, netroufám si hodnotit, není hotové, však jsem fotil z hromady písku.

Vítkova ulice

Synagoga, podle kříže na budově bych řekl, že bývalá.

Karlínská sokolovna

Sokolovna z roku 1886 v tehdejší Vinohradské ulici, pozdější Vrbové, dnes Prvního pluku. Jak jednoduché.

Kousek odtud za viaduktem je výčep vína. Myslím, že si sklenku zasloužím. Dva dny jsem se ploužil Karlínem. Padaly mi kalhoty, naposledy jsem je měl na sobě loni v zimě, třeba do nich ještě ztloustnu.

Facebook - Srovnávací fotky

Mnoho dalších srovnávacích fotek v různých lokalitách je zde

Jedu tramvají

2012-01-16T18:20:00.001+01:00

Chci vystupovat. Je třeba zmáčknout zelený puntík na štangli.

Puntík je zakryt ňadrem.

Majitelka polospí, hledí do nedozírných dálek.

Jak se má zachovat člověk, který se v záchvatech fantasu toužil stát gentlemanem anglického střihu?

Říci pardon...?

Blýsknout se vtipem...?

Trvat na svých právech a ruku tam prostě nacpat...?

Nebylo třeba ničeho. Přiblížil jsem se, dáma procitla a ucukla.

Asi naladěná na jinou parfémovou vlnu.

Červánky

2012-01-12T16:00:00.000+01:00

Vypněte televizi. Dívejte se z vokna!

Facebook - Václav Víšek

Další tržiště v Praze

2012-01-09T17:12:00.003+01:00

Posledně jsem prolézal bývalá tržiště, z nichž třeba Havelské stále existuje. Soustředil jsem se jenom na Staré Město s pocitem, že budu pokračovat co nevidět. Přišla doba vánoční, která se z rozjímání většinou změnila v konzumování všeho, co odborníci zakazují. Vždyť jsou přece Vánoce. Ti odborníci mají pak docela dobrý kšeft, po celý rok vysvětlovat přejedeným, jak zhubnout. Koloběh dnešní doby.

Když jsem vyrazil na druhou stranu Vltavy, byl jsem trochu v úzkých. Uvědomil jsem si, že centrem obchodu bylo Staré Město. Tedy i tržišť. Když připočtu skutečnost, že ne vždy se staré fotky dají porovnat s dneškem z různých důvodů, „zbytek“ Prahy není zdaleka rovocenný třžištím Staroměstským. A to jsem se musel na pravý břeh Vltavy vrátit.

Malá Strana, Tržiště

Předpokládám, že Tržiště bylo kdysi skutečně tržištěm. Ty dvě nebo tři babky z roku 1920 ukazují spíš na pokoutní prodej. Fotil jsem téměř opřený o vevyslanectví USA, v ruce publikaci, která má brčálově zelené desky. Zelená kniha. Byla neděle dopoledne a policistovi jsem byl přece jenom podezřelý. Vysvětlení bylo celkem rychlé, policajt odcházel spokojený, dokonce i pozdravil. Jenom asi třikrát opakoval, že mu bylo divné, že tam postávám. Spíš jsem s foťákem poskakoval. Za komunistů by mě sebrali rovnou. Možná jsem si měl dát na bundu placku „Ruce pryč od Iráku!“

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Malá Strana, Kampa

Na Kampě bývaly hrnčířské trhy. Z několika pěkných fotek z publikaci se mi hodila jen tato. Ve stánku nejblí prodává R.David ze Štěchovic.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Tuhle fotku jsem našel na internetu. Je prý ze sbírky Scheufler. Třikrát jsem tu byl. Jednou se mnou bojovalo prudké sluníčko přímo proti objektivu, v sobotu jsem vyndal propriety a začalo pršet. Hodně. Teprve v neděli jsem byl jakž takž ústpěšný. Trh samozřejmě opět hrnčířský.

Smíchov, Arbesovo náměstí

Z Malé Strany jen skok. Dříve se náměstí jmenovalo Jakubské. Bývalo tu živo. Dnes je zde klid skoro mrtvolný. Musím ovšem podotknout, že byla neděle dopoledne a dost zima. Venku byli jen pejskaři, protože pes, stejně jako člověk, musí.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Smíchov, tržnice

Publikace uvádí ulici Třebízského, což není jméno žádné z ulice, kde stojím. Jsem v ulici Preslova, vlevo je Matoušova. Kdyby byly v Praze ulice očíslovány jako v New Yorku, určitě bychom si našli důvod, jak jednou za čas čísla zpřeházet.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Vinohrady, Tylovo náměstí

Jsem znovu na pravém břehu Vltavy, dokonce na kopci. Tylovo náměstí je v současné době rekonstruováno. Uvidíme. Móda dlouhých sukní na snímku z roku 1905 mi připadá velice praktická. Dámy prolezou tržiště a a je vytřeno. Ušetří se za úklid.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka

Vinohrady, náměstí Míru

Popisek v publikaci zní: „Fronta na brambory za první světové války na Seidlově poli na Vinohradech.“

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Zas tak mrtvo tu v dnešní době není, ale v sobotu odpoledne lidi leží u televize.

Žižkov, Prokopovo náměstí

Baráky trochu povyrostly, koleje zmizely. Kdo se podívá hodně pečlivě uvidí na levém kraji, kousek od vyčuhujícího Památníku na Vítkově, malou skvrnku. To je zadek koně, na které sedí Jan Žižka.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Trochu jiný pohled, bylo mi líto některý ze tří záběrů prostranství vyhodit.

Publikace uvádí u všech tří snímků Prokopova náměstí letopočet kolem 1910. Ale tenhle je zjevně nejstarší. Viz dům na levém nároží.

Nové Město, Karlovo náměstí

Cestou domů jsem se zastavil na Karláku. Kostel je pojmenován po svatém Ignácovi. Fotka pochází ze sbírky Scheufler.

Facebook - Srovnávací fotky

Mnoho různých srovnávacích fotek je zde

Ruda Kotva odešel

2012-01-09T08:56:00.000+01:00

Je to už hodně dávno, kdy jsme se s manželkou motali u Dobříše, abychom ještě přidali nějaký kilometr na svém kontě při talzvané turistické čtyřiadvacetihodinovce. Nepřehledná situace, chodilo se sam a tam, kolik kdo má za sebou věděl jen Pán Bůh, z toho tvořil výsledky Tomáš Čech.

Proti nám se zjevila postava. Urostlý ramenatý chlap. Z ramen vyčuhovala relativně malá hlavička, mírně nakloněná doprava, z našeho pohledu doleva. Na hlavě čepičku, divil bych se, kdyby na ní nebyl aspoň kousíček zeleného. Rychlé strojové tempo, pohled upřený někam k zářným zítřkům, mírně pootevřená ústa.

"Co je zas tohle...?"

Aby bylo jasno, nehodlám se posmívat komukoliv. Jestli si někdo myslí, že vypadá skvěle po probdělé noci, poté, co má v nohách dost přes 100 kilometrů, tak si dělá srandu, mýlí se, nebo je úplně vypatlanej. Ale každý, kdo se s Rudou setkal při pochodu, ví, že to byl vskutku svérázný člověk. Kdo ale z účastníků stovek byl úplně normální, ať zvedne ruku. Já se osobně nehlásím.

Pátrám v materiálech, které mám v dispozici, podle nich bych tipoval, že se Ruda Kotva objevil na pochodech někdy v roce 1974. Ve výsledcích pochodu na 100 mil se jeho jmého vyskytuje. Došel tehdy za 28,15 společně s Frantou Raušerem. Dlouhé přátelství, že?

Možná bych pátráním mohl údaje upřesnit, ale vlastně proč? Není to jedno? Schválně jsem do téhle FB stránky dal svoje jméno, aby bylo jasno, že jestli se v textech vyskytuje kravina, může za to Víšek. Na mně už si nikdo nic nevezme. Na mně se dá dříví štípat!

Zcela jistě jsme se potkávali, určitě pozdravili, tím naše komunikace ve většině okamžiků skončila. Společnost, ve které jsem se pohyboval já, byla trošku jiná než Rudova. Mě každá otevřená hospoda vcucla, moc jsem se nebránil, on, když byl blíž od putyky než kilometr, už mu vadil kouř, pivo smrdělo, alkohol měl na seznamu sprostých slov.

V roce 1975 se konal zájezd na stovku do Bielu, byl jsem jako náhradník, nakonec jsem jel, protože z výběru vypadl jakýsi doktor Kotva. Saša Šolcová mi to tenkrát oznamovala, nevěděl jsem, o koho jde, ukázala mi ho, znal jsem ho, pochopitelně podle vidění.

"To je blázen, který nechodí do hospody! Vaděj mu kuřáci."

Pro Sašu, byly partyzánky důležitější než sportovní obuv, rumu se nevyhýbala.

Ruda byl, podle mě, nesmělý, třebaže se mému názoru leckdo podiví, myslím, že se těžko seznamoval, zařazoval. Přátelství, která měl, byla určitě silná. Vedle již zmíněného Franty Raušera třeba Jarda Bláha, nebudu dál jmenovat, mohl bych na někoho zapomenout a dotknout se ho.

Judo je sport, kde se dá těžko něco ošidit, má svoje pravidla, podrazy se vymstí. Ruda, bývalý judista, se tak choval i na dálkových pochodech. Chodil proto, že chtěl chodit. Pamatuju noční pochod (v Turnově?), kdy se větší skupina dohadovala nad mapou, kudy dál. Většina byla pro alternativu kdy se i tak krátká noční padesátka zkrátila asi o 8 km. Ruda přispěl do diskuze:

"To ale nebude sto!"

"To je přece vůl."

Vypadlo z úst jedné účastnice.

Kéž by bylo v naší současné společnosti hodně takových volů, jako byl Ruda. Tím se nenavážím jenom do politiků, ti jsou jen naším obrazem. Společnost je nemocná, protože poctivý rovná se vůl. Jak to přesně dopadlo, už si nepamatuju, pochybuju, že by Ruda šel kratší cestou, já šel dál s Borůvkou, který se v civilu schovával pod pseudonymem Jirka Jandík. Dobrý parťák na noční pochod, nejen, že se snažil skutečně pochod ujít poctivě, navíc ještě nezavřel celou noc hubu. S ním se usnout nedalo, což se mohlo stát při pochodování s Rudou.

Jeho pravidelné strojové tempo bylo ničivé. Neposkočil, nepopoběhl, hlavičku na stranu, nepokroucený, připomínal dobře namazanou mašinu. Slovem namazanou nenarážím na alkohol, protože píšu o sedmdesátých letech, kdy bylo všechno jinak než později.

Vřesovská stovka, brzy po začátku jsme museli po silnici así 6 nebo 8 kiláků do kopce. Takový ten nekonečný kopec, kdy se zdá, že člověk už půjde do kopce furt. V té době jsem nemíval problémy s kopci, ale pravidelnost nebyla pro mě. Byl jsem spokojený, když jsem asi po hodinové chůzi uviděl světla vesnice nahoře v Krušných horách. Propocený jako dveře do chlíva. Vtom kolem mě profičel Ruda, který se snad ani nevšiml stoupání. Jel jako dráha. V tu chvíli bych mu nejradši podrazil nohy.

Trochu se mi zdálo, jakoby šel v křeči, ale byl schopný v pravidelném tempu jít snad navždycky. Myslím, že i proto měl později problémy s klouby. Já, když mně začaly odcházet kolena a kyčel, pochodů jsem klidně nechal, on v takových případech se snažil potíže překonat. Co je lepší? Zásadně nesoudím, každý jsme se narodili jiný.

Jen výjimečně jsem s ním šel sám. Jednou, na českolipské stovce jsme došli k hospodě, do které já musel a on nesměl. Jeden druhého jsme nepřemlouvali. Dal jsem pivo, spíš dvě, bylo vedro. Stovka končila údolím, zvaným Peklo. Doběhl jsem ho, předběhl, utekl mu. V cíli mi povídá, co mě popadlo, že jsem vypadal na umření a najednou běžím. Těžko vysvětlovat, že pivo je lék.

Ačkoliv se v té době na stovkách moc nechlastalo, přece jenom mě znali jako člověka, který raději pivo pije, než o něm vypráví. Ruda si pamatoval chvíli, kdy jsme šlapali z Prahy do Ústí, v Klecanech před hospodou jsem mu řekl, že tady mám nábližku. Koukal na mě chvilku nechápavě, když jsem vlezl do dveří, došlo mu, že jsem blb. Prý myslel, že ho doženu, ale viděl mě až za bůhvíkolik týdnů, nechodil už jsem tenkrát pravidelně.

Asi 10 let trvala moje pauza. Ne, že bych nechodil vůbec, ale jen nepravidelně, vybíral jsem si pochody, když hodně mrzlo nebo bylo velký vedro, nebo se mi zdálo, že jistý pochod je taková ptákovina, že na něm nemůžu chybět. Začal jsem na krátké trasy tahat děti. Mnoho známých skončilo. Vrhli se něco jiného, na chlast, oženili se, vdaly, přišli o klouby, rozum už neměli dávno. Staří kořeni mizeli.

A tady jsem potkal Rudu Kotvu. Neomládl, ale už to byl někdo jiný. Po dlouhých letech si nadělal spoustů dobrých známých, tak dobrých, že mu nezbylo nic jiného, než s nimi navštěvovat zařízení určené též k pití alkoholických nápojů. V poměrně pozdním věku překonal sám sebe a začal konzumovat. A nejen to, začal vyrábět likéry. Vědecký pracovník, prý hodně vysoké úrovně, byl schopný vyrobit čistý alkohol bez jakýchkoli škodlivých přísad. Aby ho vylepšil, vždycky pití zkazil nějakou příchutí. Kupoval tresti, které se mu zdály vhodné.

Vypilo se při pochodech jeho výrobků nepočítaně, můžu to napsat, protože teď už má všechno definitivně promlčené. Přiznám se, že ačkoliv k alkoholu jsem vždy míval kladný vztah, jeho pití mi nechutnalo.

Při noční kontrole, v hospodě na kopci Tábor nad Lomnicí nad Popelkou, jsem si objednal rum.

"Přece nebudeš pít takový svinstvo, já tady mám pití, který je zaručeně bez škodlivin."

"A máš něco dobrýho, nebo jako normálně?"

Už mi nikdy nenabídl, ale myslím, že se neurazil.

Byl v pití skutečný začátečník. Prostě to do sebe lil, aby se namazal a mohl se lépe bavit. Jeho nesmělost padla, s velkou radostí chodil na zábavy, pokud se po pochodech konaly. Tančil tak, jak se naučil v tanečních, do kterých chodil někdy před nástupem vlády lidu, tedy bolševiků. Partnerka mu ani moc nevadila, byla-li menší postavy, zdálo se, že jí nosí. Dlouhý, měl k postavě i dlouhé ruce, na své kreace potřeboval skoro celý parket, podobal se větrníku, ostatní museli jen přešlapovat v koutku. Prý tančit uměl.

V práci byl uznávaný odborník, vážený vědec. Říkal mi, že si na pochodu odpočine psychicky. Celý týden v bílém plášti, oslovují ho pane doktore, v pátek vezme krosnu, kterou nosil stále, třebaže už letěly lepší batohy. Vyleze někde z vlaku a místo pozdravu na něj řve Franta Zdvořák:

"Ahoj, ty...." Ne, toto se nedá psát, to se nesmí vysílat ani v noci, i ty tečky jsou sprosťárna." Dostal správnou náladu. Byl v jiném světě.

Když vezmu zpětně můj první dojem, když jsem Rudu vůbec zaregistroval, těžko jsem si mohl představit, že o něm jednou budu smolit vzpomínku, že mi bude smutno z jeho odchodu. Chodit můžu blbě, v neděli jsem upadl na Malé Straně na dlažbu při přecházení ulice. Fláknul jsem sebou, čuměli na mě nějací Čiňani, kteří čekali na tramvaj, na nohy mi nepomohli, divím se, že mě nefotili. Na kole se už taky trochu bojím, tak píšu.

Standa Mucha mi poslal fotky, na kterých Ruda je. Nebudu je popisovat, o Rudovi píšu, koho to zajímá, Rudu pozná. A ostatní? Mohl bych se splést, někdo by se mohl urazit, nechci být pro srandu.

Většina fotek je z oslavy Rudových šedesátin, které mu uspořádal v Chodově Standa - Alfi. Blbouni, ukradli někomu z baráku popisné číslo a pověsili mu ho ma krk. Šla se na jeho počest šedesátka.

Vidím na fotkách veselí, spoustu známých tváří, v chodovské restauraci Sparta určitě nebylo příliš ticho. Nezúčastnil jsem se, věděl jsem o oslavě, byl jsem i zván, ale bál jsem se. Měl jsem v té době značné problémy s alkoholem a takovým akcím jsem se vyhýbal záměrně. Sedět celý večer a pravděpodobně celou noc a neopít se, to bych tehdy neuměl.

Však se najdou pamětníci, když jsme na zábavě ve Šluknově vypili všechnu becherovku, co měli v baru. Pak mě prý hledali na náměstí, Ruda dokonce vylezl kvůli mně z pelechu a ve slipech mě pomáhal dotáhnout domů. Upozorňuju, že Šluknov byl zasněžený.

Protože mi taky léta nějaký syčák připisuje, umazávat se nedá, jsou stále častější odchody kamarádů, známých, vrstevníků, dobře si uvědomuju, že už někde čekají i na mě.

Z pochodů jsem zmizel, o Rudovi jsem už spíš jenom slýchával. O tom, že mu dávali umělé koleno, že s tím zase chodil pochody, můžeme se jen dohadovat, jestli to bylo rozumné. Pokud se týká rozumu, raději pomlčím. Taky vím, že trávil hodně času na invalidním vozíku, že mu odešel Vladimír, který měl za ženu sestru Rudovy manželky. Dobrý kumpán, kterému jsem před pár lety v hospodě ve Voznici říkal, že Ruda neuměl pít. Smál se, že to ještě nikdy neslyšel, ale že to je pravda. I když Ruda pivo pil, přestože tvrdil, že je hnusný. Zdůvodňoval si to, že v pivu jsou nějaké důležité soli.

Vždyť to známe, děláme něco nepatřičného a umíme si najít důvod.

Ruda byl chemik, napadlo mě, že znám poměrně dost chemiků, kteří se vyskytovali na dálkových pochodech, na stovkách. Nebudu psát seznam, měl jsem chemii v osmičce, pak rok na průmce. Oba moji chemikáři byli švihlí. První se mi dokonce připletl do rány, když jsem po spolužákovi házel vohryzek. Ten mi pak dával. A druhý byl hodný člověk, ale taky exot. Na co se vymluvíme, my ostatní? Co jsme z chemie propadali?

A tak, my, co si myslíme, že pít umíme, připijme na Rudu. Máme to štěstí, že jsme zatím živí. Otvírám pivo, kořalku se po nemoci bojím pít.

A představuju si chlapa, který má spoustu síly, který by v jídle mohl soutěžit s televizním Bohoušem. Pokud je nad nulou, navlékne krátké kalhoty nebo jenom trenky, téměř jistě zelené. Na pleš si nasadí kšiltovku, to by tak hrálo, aby nebyla trošku zelená. Aspoň kšilt. Do ruky vezme nákupní tašku, ne nějaké žebradlo, které se dalo strčit do kapsy, přehazovat z ruky do ruky, jak jsme to někteří nosili. Normální tašku, s podobnou důchodci dělají nálety na Kaufland. V tašce je aspoň jedna flaška zdravotního likéru. A na rukou, v zimě, v létě, rukavice. Vyráží, nasazuje rychlost sedm a mizí v dáli. Ani se neohlédne, ani nezamává.

Ahoj, Rudo, a drž nám tam fleka!

PS

Ještě něco. Pokud někdo očekával shrnutí Rudovy pochodnické kariéry, bude zklamán. Nejsem účetní, má dáti, dal, nic pro mě. Snad jenom, že 12.12.2012 by oslavil osmdesátku. Škoda. Chtěl jsem jenom vyjádřit svoje pocity, oživit vzpomínku na dobrého člověka, kterého jsem kdysi rád potkával.

Album dalších fotek:

zde

nebo

zde

Facebook - Víškovy střípky z DP

Blatnička

2012-01-07T07:00:00.001+01:00

Mizím z tepla domova, od obrazovek, do města, kde podle poplašných zpráv paní Honsové z Meteopressu má být atmosféra podobná Grónsku. Leden v Praze připomíná předjaří.

Na Staroměstské radnici je výstava fotografií staré Prahy. Už jsem tam byl, ale slibovali katalog, prý do měsíce. Mládež z celého světa čeká na výtah do věže. Bojím se, že bych se při svém věku už nemusel dočkat. Do výstavní síně jsou to jenom 4 patra., výstava je bez vstupného, kdo má rád historické fotky, neprohloupí, když sem zajde. Leč, katalog není, prý bude ještě jedna výstava - za rok a pak...

Mířím do Bartolomějské, ne k výslechu, ale do biografu starých filmů. Mám čas, procházím Michalskou.

Blatnička stále září

Výčep vína Blatnička byl v době předsametové oázou pro milovníky vína. Za malý peníz nalili sudové víno z Moravy, které se podstatně lišilo od prokletého Pražského výběru. Kvalitu po letech těžko posoudit, v současnosti je sortiment hodně široký. Od nápojů skvostných až k patokům, proti kterým byl zmíněný Pražský výběr lahůdkou.

V době, kdy jsem byl hoch svobodný, někdy jsem zašel, ale pár kroků odtud, na Uhelném trhu, mi pan Kafka nalil za 6 korun dvojku slušného nápoje. Kde to bral, nevím.

Do Blatničky chodil, dej mu pámbu nebe, pan Novák. Sympatický pán, který si přilepšoval k důchodu prací figuranta. Zřejmě i proto, aby měl na víno.

Opilec to nebyl, ale radost s ním posedět. Musel chodit ve svém věku pravidelně k železničnímu lékaři, jinak by s námi pracovat nesměl. Žoviální pan doktor Adam, který třímal cigaretu i v ordinaci, mu doporučil jednu, dvě sklenky vína. Pan Novák protestoval. Přece se nebude trmácet z Hodkoviček až na Staré Město kvůli dvěma skleničkám. Pod litr se cesta nevyplatí. Měli každý svou pravdu.

Na podzim jsem se tady motal s foťákem, zdálo se mi, že je všechno předělané pro turisty, hlavně cenově.

Dnes mě ze vzpomínek probudila harmonika. Je to vůbec možný? Výčep funguje, snad je trochu v jiné podobě, naplněný spíše staršími ročníky (lidí). Nefalšované zednické piáno, sprostonárodní písně. Pokud tedy lze v dnešní době považovat za přisprostlý text "...lehneme si do postýlky...". Rozjásaná paní zpívá se zřejmým gustem.

Dal jsem si dvě deci Müllera, 26 korun v této destinaci je spíš cena nízká. Miluju blues, zvláště, když ho provozují černoši. Na kazety s lidovkou, které jsem kdysi opatřil kvůli rodičům, se práší. Takhle naživo mi ale harmonika nepřipadá trapná, ti lidé se upřímně baví. Ucucávám, prohlížím si zpívající, vzpomenu na tátu, který po třech pivech zčervenal, měl vysoký tlak, ruce nahoru, zpíval s velkou chutí, aniž mu vadilo, že hudební nadání bylo to poslední, co měl.

Jedna dvojka mi dnes stačí, jdu do biografu. Dostal jsem dnes chuť na komedii. Italský film z roku 1958 Zmýlená neplatí. Určitě jsem ho tenkrát viděl, vzpomněl jsem si hned po úvodních titulcích. Žádné veledílo, ale tolik nápadů by mnohým scénáristům stačilo na deset filmů. Málokdy se směju v kině nahlas, tentokrát mě to postihlo, což určitě nezavinila jedna sklenka vína.

Co filmařů natočilo filmů o nešikovných zlodějích. Napadá mě, proč vytvářet něco, co už existuje.

Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale z doby, kdy je největší sláva teprve čekala. Hlasitá italština, dobrá nálada.

A já si teprve teď uvědomuju, jak jsem včera odpoledne systematicky vyhledával staré časy. Mám holt svůj věk.

Bicykl

2012-01-04T22:00:00.000+01:00

8.8.2002 jsem tohle kolo koupil, 8.8.2011 jsem na něm ujel pár kiláků a hodil ho do sklepa. Dnes jsem se na něj šel podívat. Bylo ušmudlané, zřejmě ho po celou dobu nenapadlo se umejt. Vyvezl jsem ho na vzduch, snad bylo rádo. 8 kilometrů po rovině není moc, ale pořád je to víc, než kdybych ujel 7.

Facebook - Václav Víšek

Cabiriiny noci

2012-01-02T23:35:00.002+01:00

GIULIETTA MASINA

Změna je život. Česká televize mění své vysílací schéma, jak by řekl šikovný komentártor, což já nejsem.

Opravdu je mi úplně fuk, kdy budou diskuzní pořady se současnou politickou elitou, ti lidé za pár let zapadnou do historie, do vzpomínek těžko, řekl bych, že po nich neštěkne ani hafan.

Ale!

Jsou zde sliby. Dvakrát do týdne v poměrně rozumný čas (20.55) budou na ČT 2 filmy světových mistrů. Jsem člověk, který se raději drží při zemi, ale když na mě druhý den v roce vyskočí Fellini a Cabiriiny noci, srdce mi poskočí.

Viděl jsem tenhle kousek někdy koncem padesátých let, byl jsem tehdy v letech -teen-. Ač puberťáci neradi dávají na odiv své city, byl jsem tenkrát ohromen. Asi je ve mně od přírody zasazený filmový fanatik.

Viděl jsem film i po letech v televizi, přesně si pamatuju situaci, kdy jsem měl na uších sluchátka, abych nerušil v ložnici zvukem. Bývalo nedobrým zvykem podobné filmy dávat v noci.

Díval jsem se dnes, stejně užaslý jako kdysi, dokonce jsem ani nevypil celého panáka myslivce, který mi můj syn předložil, abych nečuměl na bednu nasucho.

Fantastická Giuletta Masina. Fantastický Fellini. Trochu jsem se bál, nebude-li film dabovaný. temperamentní italština by mi určitě chyběla, i když italsky nerozumím. Titulky, dokonce takové, že i stařec poloslepý přečte.

A tak děkuju České televizi, ale jenom tady, aby nezpychla. V pátek je Sladkej život, příští tejden Vláčil. Pak, že život není krásnej.

Jaký byl končící rok?

2011-12-30T09:48:00.000+01:00

V České republice je strašlivý bordel. Český stát je banánovou republikou. Politici jsou téměř bez výjimky zkorumpovaní. Tedy ti u moci, ostatní, co by je rádi nahradili, takoví určitě nebudou…

Ale takhle jsem nechtěl začít. Díky nečekaným zdravotním potížím jsem měl více času na čtení. Tak jsem se dočetl i to, jací vykukové byli politici za Franze Josefa. Neschopní, proto se dali na politiku.

Z vyprávění mého táty, který za svého života nostalgicky vzpomínal na první republiku, občas vypadlo, jaká sebranka byli politici. Stal se sociálním demokratem a chtěl změnu…

Komunistickou sebranku jsem měl čest poznat na vlastní kúži…

Dnešní taky.

Jsou opravdu tak důležití?

Hrozivý kolos lidí, kteří chtějí sice dobro, ale hlavně pro sebe, podle mého názoru nestojí za čas, který strávíme u všech možných médií. Došli jsme tak daleko, že se v neděli místo svátečního oběda a posezení s blízkými rozčilujeme se u televize a pak celé nedělní odpoledne diskutujeme na computerech, kterej kretén byl u Moravce nejpitomější.

Veškerý pokrok lidstva, všechny vymoženosti, bez kterých si neumíme představit život, vymysleli, vyvinuli, vyrobili vědci, inženýři, pracanti, kteří neměli čas se zabývat něčím takovým, jako je politika.

Taky lékaři.

Do mého života zasáhli v končícím roce nečekaně, bez varování.

Dosud, kromě zlámané ruky při utužování zdraví na kole, kromě rozbité hlavy po nehodě na cestě z hospody, kromě banální operace slepého střeva, kterou snad brzy budou dělat absolventky zdravotky, jsem vlastně nemocný nebyl.

Náležitě jsem se vychloubal před vrstevníky i mladšími ročníky, posmíval se jejich navštěvám v ordinacích. Poškleboval jsem se pořadům o zdraví, které jsem nazýval vysíláním pro hypochondry.

Postupné chátrání tělesné schránky jsem bral jako přirozený průběh života. Stárnu... Stáří přece stojí za prd. Pobolívání v břiše jsem rozjížděl na kole. Přitom někde hodně blízko si hrobník v klidu připravoval vercajk.

Doktoři, které jsem občas rozverně nazýval felčary, vychechtával jsem se jejich radám, mě zčistajasna přesvědčili o mém omylu.

Pochopil jsem, že dokonce ani já nejsem nesmrtelný. Co se mnou všechno dělali v nemocnici, koukal jsem jak blázen. Tolik chytrých lidí s pomocí přístrojů, které určitě nevymysleli politici, se kolem mé osoby točilo. Pravděpodobně pomohli prodloužit mým příbuzným čas na přípravu funusu.

Jsem nesmírně vděčný všem do té doby neznámým lidem, kteří zasáhli rychle, bez keců, efektivně. Mohl bych takový průběh očekávat od poslanecké sněmovny? Možná, kdyby šlo o jejich příjmy, zasedali by i ve svátek, ani by nikdo z nich nebrblal, že v noci pracují jenom zloději a kurvy.

Lékaři, zdravotní sestry a ostatní, kteří se v létě pohybovali kolem mé osoby, jsou, pravda, profesionály, samozřejmě, že je to jejich povinnost, ale nic mi nebrání k vyjádření vděku.

Důležitý je pro mě objev, kolik mám dobrých kamarádů, přátel. Těch, o které někdy celý rok nezakopnu, když jsou potřeba, objeví se. Nikdy jsem nebyl přítel kolektivního běsnění, co já zkusil za komunistů, kdy jsem se musel vyhýbat všem jejich průvodům, schůzím, debilním shromážděním. Je to ve mně stále, jsem podezíravý, pokud jde o jakési petice, které sesmolí někdo chytřejší, já bych s nimi měl bez výhrad souhlasit a podepisovat. Vím, že jde mnohdy o správnou věc, se kterou v podstatě souhlasím, jen mám pochybnosti o některých podrobnostech a někdy i o autorech. Mám podezření, že jim jde nejen o věc.

Příbuzní, spolužáci, přátelé, se kterými se znám jen virtuálně, nikdy jsem je neviděl. Přispěchali osobně, telefonem, mailem. Děkuju všem, kteří moderní komunikační možnosti vymysleli, ač na ně někdy vrčím. Nedovedl jsem si předtím představit, co může znamenat pro psychiku zvonění mobilního telefonu u nemocniční postele. Nebo jen esemeska.

Jsem rád na tomto světě. Plně jsem si uvědomil konečnost svého bytí, nechce se mi zabývat pitomostmi, které se mi často současná společnost snaží vnutit pod záminkou, že jde o důležité záležitosti.

Nikomu záměrně neubližovat. Žít a nechat žít. Možná se někomu tyhle věty budou zdát zbytečně patetické, ale cítím to tak.

Byl to dobrý rok? Kéž by mi bylo přáno jich ještě několik prožít.

Nahodilým čtenářům přeju zdraví, radost, krásu. Život je totiž krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.

PF 2012

2011-12-22T08:33:00.001+01:00

Probouzející se České středohoří

2011-12-18T07:48:00.000+01:00

Facebook - Václav Víšek

Silueta z Montmartru

2011-12-16T00:32:00.000+01:00

Takhle mě vystříh Claude Marin na Montmartru. Za minutu, za 5 franků. Jeho si nepamatuju, ty franky jo. Přepočítávat to nebudu, je to jedno. Podobá se mi to? Je to jedno.

Facebook - Václav Víšek

Blues vanilkových rohlíčků

2011-12-13T22:13:00.005+01:00

Cinkají mobily.
"Už máš upečeno?"
"Holka, nestíhám. Snad to koupim v cukrárně."
"Kdyby aspoň někdo pomoh. Martin přišel domu vožralej, vyspává. A smrdí."
"Příště na to kašlu."
Taky četujou a skajpujou.
Blues nemívá dlouhé texty. Jeden motiv, stále se opakující. Za komunistů odborníci tvrdili, že černoši si v blues stěžovali při práci na bavlníkových polích. Jak jinak vysvětlit poslech podezřelé anglické hudby?
Blues vánočního cukroví by mohlo mít podobná slova, kterými jsem začal.
V době před mobily se sousedky scházely na pavlači, navzájem si stěžovaly, vyměňovaly recepty, pomlouvaly zrovna nepřítomné.
Máma nebyla pavlačový typ. Moderní barák, i záchod jsme měli svůj. Sousedky schůzovaly na chodbě. Přehlédla kdysi, že jsou v doslechu dětské uši, prořekla se, že ji ty drbny serou.
Byla před Vánocemi nervózní, normálně. Doba, kdy se běhalo po obchodech s touhou něco sehnat. Dva synové zlobili. Táta dělal hodně přesčas, slivovici měl vypálenou z dřívějška, prachy byly třeba.
"Budu péct, vy budete pomáhat! Jinak cukroví nebude."
Nebylo radno odporovat, motali jsme se v kuchyni, snažili se. Máma s námi nechodila k psychologům, řešila situace fackou. Ne, přeháním, pohlavkem.
Starší brácha se vytahoval, chtěl mi rozkazovat. Pyšný, že už smí dávat plech do trouby sám, spálil celou várku svého nejoblíbenějšího cukroví. Málem hledal špagát na pověšení. Rozpočet na suroviny uzavřený, reparát nemožný. Nebyli jsme majetní.
Rostl jsem, v době předvánoční se pořádalo nejvíc flámů. Bavily mě. Máma ani nenadávala, upekla, když nikdo nebyl doma, usmívala se, byla v klidu.
"Ty už máš upečeno?"
"Jistě!"
"Ani jsem tě neviděl péct."
"To víš, to jde jinak od ruky, když nikdo nepřekáží."
"A pročpak si nás do pečení honila?"
"Protože byste se flákali."
Jak říkám, máma psychology nenavštěvovala.
Oženil jsem se. Manželka nikdy cukroví nepekla, ujistil jsem ji, že to je naprostá maličkost. Dařilo se, nedařilo, nejen vánoční dobroty jsou život.
Děti chtěly pomáhat, taky mi neradil psycholog, ale proč je odhánět od práce? Manželka raději vysmejčila kvartýr. Určitě si musila vzít prášek, když měla sledovat, jak děti pod mým vedením pečou. Nebo panáka. Jistěže úklid bytu následovat teprve po našem představení. Cukroví často neodpovídalo estetickým nárokům slavnostní tabule. Leč bylo naše.
Čistý ubrus, děti vymydlené, nastrojené, proč by měl vadit naprostý vzhledový zmetek, který nejmladší ratolest vyhotovila vlastnoručně? Nepochvalte ho!
Doprčic, utíká to. "Děti" si najednou strčily kousek cukroví do pusy mezi dveřmi, pospíchaly. Kam? Tam, co my taky před chvílí.
Cukroví jsem začal kupovat, v Malé Hraštici pečou výborné. Mohl jsem opět v klidu do hospody, aniž se mě pivní bratři ironicky vyptávali, jak se mi povedly vanilkové rohlíčky. Ty jsem měl nejraději, nejlepší pekla moje máma, zdědil jsem recept, začal jsem je znovu péct. Recept nejlepší, rohlíčky nejlepší. Nesdělím ho, protože by se na mě sesypalo keců, že nic neumím, že jsem žabař, Pohlreicha na mě.
Máma se mnou bydlí, dívá se na mě ze stěny. Mívám pocit, že se mi někdy posmívá, v očích ironii, která mnoha lidem lezla na nervy. Tátu ne, ten radši dělal, že špatně slyší.
Talíř, plný vanilkových rohlíčků, ani jeden jsem nespálil, jeden zlomil. Máma dělá, že nic nevidí. Nemá, co by mi vytkla?
Muzika, kterou jsem poslouchal při pečení, by se jí nelíbila. Měla ráda Petra Spálenýho.
Mně z internetu zpívá blues Alberta Hunter .

Tržiště na Starém Městě pražském 2.část

2011-12-11T23:24:00.000+01:00

Pokračuji ve svém putování po staropražských tržištích.

Od Stavovského divadla jsem vyfotil poslední srovnání, udělal pár kroků a jsem v ulici Rytířské, kde se konával Vaječný trh.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Rytířská - Vaječný trh

se nacházel v Rytířské ulici. Jak tak hledím, prodávala se tu nejen vajíčka.

Pak, že nával je až v dnešní době! Na porovnání je dobře vidět změnu, kdy byla v posledním desetiletí 19.století postavena Staroměstská tržnice.

Tržnice už stála a trhovkyně před ní.

Charakter ulice se léty hodně změnil

Rytířská N

Srovnání ne úplně správné. V roce 1865 fotograf stál hodně vysoko. Nedalo mi, abych zařadil krásnou fotku, skoro 150 let starou.

Uhelný trh

Přiznám se k naprostému barbarství. V době mého středoškolského života pro mě Uhelný trh znamenal pivnici U dvou koček, kde nám nalili vynikající Prazdroj za 2,10, přestože nám ještě nebylo 18. Tak bohatej, abych sem chodil pravidelně, jsem nebyl, to vždycky, když jsem od rodičů dostal peníze na obědy ve školní jídelně, které jsem si nekoupil.

O něco starší jsem chodíval propíjet mzdu do vinárny U tří zlatých lvů alias U Kafky, hned naproti Dvěma kočkám.

Dnes jsem tu s foťákem, Kafka je zrušený, na Dvě kočky nemám peníze, vnitřnosti mi nefungují úplně jak by měly, začal jsem studovat historii a motat se po ulicích s foťákem. Záběrů kolem dokola je, možná neúnosně mnoho, ale Facebook to unese.

Pokud by někdo někde viděl fotku s knížkou, jak do ní chytře čumí dědek, můžu to být já. Oslovil mě mladík (pro mě už jsou všichni mladíci), že píše něco o Uhelném trhu, že mě vidí, že chodím sem a tam, jako bych tu něco ztratil. Jo, jo, ztracené mládí tu hledám, ale Kafka už mi neotevře. Hoch mě požádal, abych mu pózoval. To ještě zvládnu.

Kozí náměstí
Obuvnické stánky

Vánoční trh

Masná ulice

Rybí trh.

Začátkem 20.století byla velká událost, když přijel fotograf. Chodí dnes děti dívat se před Vánocemi na kapry do kádí. My takhle trávili hodně času, maminky měly velkou radost, když jsme se vraceli domů zmrzlí a umáčení. Moje děti také chodívaly. Mám strach, že dnešní si pustí ryby na computeru.

Staroměstské masné krámy. Už jsem jedno srovnání dělal. Tentýž objekt z trochu jiného pohledu. Přece nevynechám takový obrázek, když nahoře vyčnívající budova mi připomíná 4 roky pobytu na průmce.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Tržiště na Starém městě pražském 1.část

2011-12-11T23:23:00.000+01:00

Vyrojily se na nás. Hezky upravené, nezajímavé, nechutné, s pěkným zbožím či se šuntem. Doba adventu svědčí trhovcům. Drtivá většina prodejců stojí u svých stánků, stolků, hlavně pro výdělek. Proč ne, nevidím v tom nic špatného. Co nám za naše peníze nabízejí? Nelze paušalizovat. Jsme lidé dospělí, za to, co přineseme domů, si můžeme sami.

Zákonitost nabídky a poptávky platí zde tuplovaně. Musím se usmívat, když slyším odsudky, co prodávají Vietnamci, co za šmejdy jiní trhovci, že by se to mělo zakázat. Stánky jsou naplněny zbožím, které kupujeme. Tady je stoprocenetně vinen zákazník, protože prodejce srágor nebude na ulici stát, neprodá-li.

Když se nám tržiště nelíbí, je naše právo do takových prostor nechodit. Osobně se tak většinou chovám.

V poslední době vznikají takzvané farmářské trhy. Vůbec se atmosférou neliší. Už jsem koupil dobré zboží, už jsem se spálil. Nebudu jmenovat, ale na jaře jsem si koupil u farmářů nádherně vypadající uzeniny. Ne že bych je nesnědl, ale byly to obyčejné buřty, jenom zhruba o 50% dražší. 20 metrů od stánku je uzenářství, do kterého chodívám, v něm jsem spokojený za běžné ceny. A tak stánek míjím bez povšimnutí, zrovna před pár dny.

Vzal jsem si k ruce publikaci nakladatelství Paseka Zmizelá Praha – Trhy a tržiště od Pavly Státníkové. Knížka starých fotografií a kreseb. Při prohlížení se vždy dostávám do doby, kterou nepamatuju, snažím se vstřebat tehdejší atmosféru. To, že jsem vzal knihu a foťák a jal se porovnávat, to už je holt taková povaha.

Na trzích se většinou prodávalo zboží potřebné, dnes často opomíjené. Prodávaly se i pitomosti, o kterých platí stejné pravidlo o nabídce a poptávce jako dnes.

Pochybuju, že by dávní trhovci byli stoprocentně poctiví a nepodstrčili nepozornému zákazníkovi nahnilé ovoce, zeleninu. Byli to naši předkové.

Vydávám se po staré Praze. Je to zase trochu jiné srovnávání. Vyfotil jsem kdeco s myšlenkou, že vyberu pár záběrů. Bylo mi líto leccos vyhazovat jenom proto, že jsou vidět tytéž reálie. Jde o záběry z jiných úhlů, a pak fotky starých trhovců i kupujících mě fascinují. I atmosféra se dá porovnávat, nejen domy, kostely. Jak si dovedu představit cvrkot v tehdejší době, záleží už jenom na mé fantazii.

Je to však jen malý kousek, kdo chce atmosféru nasát více, lépe je vzít uvedenou publikaci a projít se s ní v těchto prostorách, třeba až po Vánocích, na svátky dopoledne tam bude klid.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Havelský trh

přežil všechny režimy. Za komunistů jsem sem chodíval, přece jenom tu byla k mání slušná zelenina, ovoce, kytky. Když si člověk přivstal. Stánky jsou tu stále, ovšem z velké části v nich neprodávají pěstitelé, ale prodejci, kteří zboží shánějí bůhvíkde, vozí se sem všechno možné. U mnoha nabídek se vkrádá podezření, že jde o zboží, jež by se jinde neprodalo. Pokud to neplatí pro všechny prodávající, řekl bych, že jde o většinu. Vyhýbám se Havelské ulici, která vlastně už dávno ulicí není. Dnes jsem se do ní vešel. Chvílemi to je boj o život. Potřebuju fotit přesně z nějakého místa a lidi neuhnou a neuhnou. A zatím málokde jsem se sešel s tak podezřelými pohledy, hlavně trhovců.

„Co tu ten blbec fotí? Není to fízl? Tady se má nakupovat!“

Přežil jsem, nezbili mě, nikdo mě neokrad.

Kotce

Jsem v rozpacích. V době, kdy jsem navštěvoval na Starém Městě průmyslovku, což je už, fuj, víc než 50 let, tu byla ulice - vetešnictví. Proč to komunističtí estéti nezákazali, těžko soudit. Prodávala se partiovka neboli zboží, které se výrobcům zrovna nepovedlo. Anebo povedlo, ale nikdo o něj nestál.

Tehdejší korunu jsem vydal za vysloužilou brigadýrku. Procházel jsem se v ní o přestávce po chodbě ve škole. Zástupce ředitele, bolševik a bývalý voják z povolání mi ji zabavil a nikdy nevrátil. Možná si ji doma dal na hlavu a před zrcadlem salutoval. Inu, vojenská krev se nezapře.

Teď je tu pusto, jedině čínská restaurace funguje. Bude tu ještě někdy něco?

Melantrichova ulice

Dívám se do Havelského tržiště, do něhož se asi trhovkyně nevešla. Dnes by stínila luxusní prodejně zbytečností, nechť nápisy nad prodejnou hlásají, co chtějí.

Malé Kotce, tzv. Tandlmark

Pojmenoval jsem prostranství podle publikace, dnes se jmenuje prostranství u kostela svatého Havla logicky Havelská.

Stojím a představuju si dobu, než vyrostla na tomhle místě budova Městské spořitelny pražské, dnes České spořutelny. Populace, od mé generace až po lidi, narozené kolem roku 1970, sem asi chodila na povinné školní exkurse, pochybuju, že tam někdo šel dobrovolně ze zájmu. Muzeum Klementa Gottwalda zde sídlilo v letech 1953 – 1989.

Ovocný trh

Odtud tržiště zmizelo. Červená bouda vlevo patří Národnímu divadlu. Snad náhrada pro případ, že by hořelo.

Vpravo se připravuje kluziště pro veřejnost. Foceno dva dny před jeho otevřením. Náhrada za zbouranou Štvanici?

Pohled přes tržiště ke Stavovskému divadlu s vykukujícími věžemi kostela svatého Havla. Z toho plyne, že celý tenhle prostor až ke kostelu svatého Martina ve zdi byl jedno velké tržiště. Obchodní zóna minulosti.

Jiné pohledy na zadek Stavovského divadla.

Část jižní strana prostranství je dílem současným. Ve dvacátých letech padla stará zástavba díky bance, která tu plánovala palác, přišla krize, nacisti, komunisti, čekalo se na svobodu. I svobodná společnost může produkovat krávoviny, jak už víme. Je to můj osobní názor, ale podle něho tvůrci dnešní zástavby dali Ovocnému trhu na frak.

Pohled od Stavovského divadla.

Víme, že prodavačka se pravděpodobně jmenovala Marie Marková. Jak se jmenovala dvojice z dnešní fotky? Měl jsem cukání se zeptat, ale třeba to byli Finové a nerozuměli bychom si.

Z důvodu přílišné velikosti souboru pokračuju v putování po staropražských tržištích v Tržištích Starého Města pražského 2.část.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Vy, staré Holešovice

2011-12-07T19:23:00.000+01:00

http://www.youtube.com/watch?v=Sus6ZmVf5rA

Nevím, jak zná Jan Vodňanský staré Holešovice, ale jeho kuplet se mi přímo nabízel.

Dopravní stavby změnily v mnoha částech Holešovice k nepoznání. Kam se hrabe povodeň. Je dobré se podívat, co udělala z této čtvrti naše vzrůstající chuť cestovat, někdy jenom mánie přemísťovat zboží, materiál, sebe. Zavírám oči, vidím placku u Vltavy, navzdory častým záplavám postupně zastavěnou. Vznikla čvrť předměstského rázu, podniky malé, větší, továrničky, jatky, elektrárna, obydlí ne příliš honosná.

Druhá polovina dvacátého století dala Holešovicím na zadek, abych použil slovo bez vytečkovávání.

Osobně mám na staré Holešovice vzpomínku padesát let starou. Holešovický mlýn už nestojí, ale byla potřeba sledovat jakýsi sklad, jestli nemá tendenci spadnout. Nepamatuju se už, oč přesně šlo, ale zřejmě nic strašně důležitého, když tam posílali osmnáctiletého vyjukaného kluka. Přesně podle názoru „Pošleme tam mladýho, když to zvorá, tolik se nestane“.

Někdy jsem měl pocit, že jedu do Holešovic jenom proto, že pro mě neměli jinou činnost. Jezdily se mnou dvě figurantky v letech mezi třicítkou a čtyřicítkou. Proti mně staré, byl jsem z nich však nervózní, myslím, že ze mě měly velkou srandu. Ženy z domácnosti, kterých tenkrát bylo dost, potřebovaly si přivydělat, na velké peníze si nepřišly, neustále mě zkoušely, jestli nepůjdeme domů dřív, že si dáme ještě jedno cigárko, u něhož nezůstalo. Nikdo na nás nepospíchal, zřejmě byly se mnou rády. Mlýn už nestojí, ani voda ho nevzala. Z paměti mi vypadlo, kde stál.

Vydávám se po změnách, které tady nastaly díky magistrále, metru i železnici.

třída Dukelských hrdinů

Místo, kde se zas tolik nezměnilo, když odmyslím tramvaj, jedoucí vlevo, automobil, dnes patřící mezi veterány, za ním koňský povoz. Názvy se měnily, jako téměř všude. Hlavní třída se do roku 1950 jmenovala Bělského, podle pražského purkmistra z 19.století. Ulice kolmá nese jméno Milady Horákové, předtím Obránců míru, vpravo je náměstí s kostelem. Strossmayerovo, to byl chorvatský biskup, v letech 1961-68 se jmenovalo podle komunistického politika Václava Kopeckého. To byl velký šmejd, takže ani komunisti na jméně netrvali, pro lidi to byl stejně Štrosmajerák. Nechám jmen, mohl bych pokračovat dál a nacházet další změny. Přece jenom tohle všechno dělám hlavně kvůli fotkám.

Starou fotku jsem někde splašil na internetu, už nevím kde, datum vzniku neznám, tomu, od jsem si ji vypůjčil, se omlouvám.

nábřeží Kapitána Jaroše,

Dřívé Nové Bubenské nábřeží. Foceno z Hlávkova mostu. Charakter je hodně změněný, naštěstí jsme nezbourali kostel, který je zčásti zastíněn budovou Úrazové pojišťovny (dnešní Úřad Prahy 7). Vpravo je vidět kousek budovy Elektrických podniků. Na staré fotce je za tramvají budova, patřící Bubenskému pivovaru. Smutné, když se bourají pivovary. Sousoší je od Jana Štursy a jmenuje se Práce. Radši odtud.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

nábřeží Kapitána Jaroše

Srovnání ukazuje názorně, jak se nábřeží změnilo. Budova Elektrických podniků zůstala, jen nápis SLÁVA KOMUNISMU někam odletěl. Zde již osamělá budova je připravená na odstřel. Dobře si ji pamatuju, byla výrazná, až dnes jsem si uvědomil, že tu není. Člověk nemá proč sem zabloudit, jedině, když ho někdo vezme do auta.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenské nábřeží

Pohled od východu k západu. Osamělá budova zakrývala pohled na Úrazovou pojišťovnu a Elektrické podniky. Vlevo se jede na Hlávkův most. Situace na nástupním ostrůvku mi připomněla povídku Šimka Grossmanna Moje jízda tramvají.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenské nábřeží

Upravený Negreliho viadukt. Komu se zdá starý oblouk hezčí, musím varovat, že stejně je tomu i u mé osoby.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenská

Kdysi placka, pole, louky, močály, potom město, dnes tohle. Dívám se z Hlávkova mostu a vzpomínám, jak jsem jednou do práce tramvají nedojel. Srážka tramvají právě tady na křižovatce, praštil jsem se do hlavy, odvezli nás do nemocnice na Františku, jeden důstojník rozbitou hlavu, dali mu na obvaz brigadýrku, koukali na mě blbě, že se směju. Tvrdili, že mám otřes mozku, závodní lékař mi přikázal týden ležet. Nic mi nebylo, bral jsem nemocenskou…

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenská

Už za rok tady tramvaje přestaly jezdit. Po 77 letech. Na fotce z roku 1977 jsou zřetelné prápory a práporky. Foceno 1.května. Ano, takhle jsme odpovědně zdobili svá okna. Kdo si v takovém baráku na hlavní ulici dovolil okna nezdobit, dnes bude tvrdit, že to byl odboj, a že by se na to mělo přihlédnout při vyměřování důchodu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní

Na snímku z 9.5.1974 není normální provoz, ale slavnostní průvod. Ten den se definitivně přestalo vyskakovat za jízdy. Dnešní mládež ani netuší, co se všechno ve starých typech tramvají dalo dělat. Neměli jsme notebooky ani mobily, něco dělat jsme museli.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní

Ruční pumpa na normální městské ulici je spíš raritou. Vlastně mě ani nenapadlo ji vyzkoušet.

Pletou mě dopravní značení na vozovkách, dívám-li se nepozorně, ani se nevšimnu, že to nejsou koleje.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní palác

Odskočil jsem si od tramvají. Nevím, z jakého roku je stará fotka, kterou jsem někde stáhnul, jen vědět kde. Určitě z první republiky. Obchody, restaurace, za mého mládí fungovalo i kino Veletrhy.

Tři měsíce poté, co skončily svoje působení staré tramvaje, v srpnu 1974 palác, ve kterém sídlily organizace, zabývající se zahraničním obchodem, shořel. Hasili ho týden. Říkalo se, co asi všechno shořelo za dokumenty, že to byl požár založený. Jak to bylo? Kecy, fámy, polopravdy? Palác byl málem zbourán, ujala se ho Národní galerie.

Partyzánská

Oblast kolem holešovické elektrárny mně fascinuje. Změnilo se hodně, těžko soudit, co bylo záhodno zbourat, co se bourat nemuselo. Většina objektů rozšiřující se dopravě překážela. Několik srovnání je tedy z hodně blízkých míst, chtěl jsem výsledky přebrat, a vybrat jen něco. Internet snese všechno, každé to místo je svým způsobem zajímavé. Spíš by mě zajímalo, co se s prostorem jednou stane. Bojím se, že pozemky skoupí bohatá společnost a postaví obludu. Ale to místo opravdu působí strašně nepříjemně.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Od sedmdesátých let tu vyrostla železniční stanice Praha – Holešovice, napojená na metro C. Současná fotka ukazuje část přístřešků na nástupištích.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Domy vpravo zmizely, místo nich je podivné parkoviště, vlevo zůstal starý dům Na kovárně. I hospoda stejného jména v něm přebývá. Zde by se hodil nějaký zaplivaný pajzl. Vyvěšený jídelníček ukazuje, že jestli se jedná o pajzl, tak o lépe se tvářící. Ale ne, může to být dobrá hospoda, ale nedovedu si představit, že bych na takové místo cestoval za pivem.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Srovnání, kde je krásně vidět vpravo ulice Na Zátorách, kterou se dostaneme ke stanici metra C Nádraží Holešovice.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Zde je vidět, proč se bouralo v ulici Na Zátorách. Tramvaj chce své.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Křižovatka s ulicí Partyzánská z jiného pohledu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Stojím na křižovatce s ulicí Plynární. Komíny elektrárny. Vzadu je vidět hospoda Na kovárně.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Plynární

Stará zástavba padla kvůli stanici metra. Podzemní dráha jezdí, slouží, je v podstatě spolehlivá, ale jakoby nikomu už nezáleželo na tom, co je kolem.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Argentinská

Velký barák je administrativní budova bývalého podniku zahraničního obchodu Merkuria, postaveno v letech 1969-71. V roce 1975 tramvajové koleje nadobro zmizely. Dva mosty vedou přes Argentinskou ulici, dívám se na most silniční, stojím pod mostem železničním. Nelíbí se mi tu, to jsou ošklivá místa.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Zapomenutý kapr

2011-12-07T07:03:00.000+01:00

Pasáže na Václavském náměstí bývaly ušmudlané, chodilo se do nich hlavně proto, že téměř v každé býval biograf. Nyní jsou vymydlené, skleněné, nezajímavé.

V této bývalo kino Jalta, později Divadlo Jiřího Grossmanna, teď Divadlo Palace.

Do pasáže kina Jalta se chodilo na ryby. Rybárna, myslím, že i restaurace, ovšem hlavně bufet. Ne fastfood, bufet starého ražení, měli vynikající rybí salát, a vůbec leccos od ryb, pivo nalili, na stojáka. Chodili sem lidi, kteří měli peněženku spíš hubenou, študáci a podobní. Pracující po výplatě, kteří ráno zjistili, že propili zálohu.

Nápis dnes hlásá hotel Elysee, do Paříže daleko, podle oken spíš laciná ubytovna před likvidací.

A modrý kapr. Nevím, jestli neon ještě svítí, přál bych mu to. Vypadá mezi naleštěnými reklamami, že zabloudil, dostal se do cizího rybníka.

Starší ročníky, zvedněte oči nahoru, až půjdete kolem a pozdravte zapomenutého kapra.

Facebook - Václav Víšek

Jídelníček

2011-12-05T15:00:00.000+01:00

To bylo keců... iditě damoj, čeká vás Nataša...

Facebook - Václav Víšek

Žabí zadečky

2011-12-04T12:00:00.000+01:00

Už máte nedělní oběd?

Facebook - Václav Víšek

Báby

2011-12-04T10:00:00.000+01:00

Ty dvě fotky nejsou na stejném místě, ale je to od sebe hodně pomalu 5 minut chůze. Snad mi ty dnešní prominou. Bál jsem se, aby se na mě při focení nevrhly. Těžko bych se bránil.

Facebook - Václav Víšek

Lajkování

2011-12-03T22:10:00.000+01:00

Sovětští mužici

vypustili družici

Lajku do ní nacpali

a nažrat jí nedali

refrén: Hej bába ryba...

To se začalo zpívat v roce 1957, kdy vyletěl první živý tvor na oběžnou dráhu kolem Země. Nevrátila se, ani se vrátit neměla. Sovětská propaganda nám vysvětlila, že to bylo pro pokrok nezbytné. Nevím, říkalo se leccos. Ovšem mládež, která v té době měla být naprosto oddaná budovatelskému úsilí, zpívala kuplety s podivnými slovy. Nemyslím, že to byla jen hrstka pomýlených. Nebo jsem se pohyboval v podivné společnosti.

Lajka zemřela, myslím, že jí dokonce postavili pomník, začali vyrábět i cigarety značky Lajka. V Praze byly k dostání v sovětském bufetu na pražských Příkopech, taky restaurace Gruzia zde byla. Hrozné papirosy, avšak levné, na krabičce psí obrázek. Tabák v nich byl zabalený do papíru, který měl k cigaretovému daleko, hořel jenom chvílemi.

Mám pocit, že cigára byly s filtrem, v našich končinách vzácné, přesně se už nepamatuju.

Lajka odešla do historie, stejně jako tehdejší první světový komunista Nikita Chruščov, kterému na živém tvoru ve vesmíru hrozně záleželo. Další psi už se vraceli, dokonce i lidi.

Kde se vzalo, tu se vzalo slovo "lajkovat". Roztomilý výraz.

Používáme ho my, kteří jsme na Facebooku.

Facebook - Václav Víšek

Vánoční trhy

2011-12-03T09:05:00.000+01:00

Na Staroměstském náměstí začaly vánoční trhy

Facebook - Václav Víšek

Pravé české Vánoce

2011-12-03T07:58:00.000+01:00

Facebook - Václav Víšek

Tramvají na Pražský Hrad

2011-12-02T18:45:00.000+01:00

Publikace pana Fojtíka je nevyčerpatelným zdrojem. Znovu ji doporučuju každému, koho baví se hrabat v historii. Já pana autora neznám, jen jsem ho jednou slyšel v rozhlase. Fanda s velkým písmenem na začátku. Já se tu pokouším srovnávat fotky, které on vybral po archivech, většina z nich se nedá pro mé účely použít. Ta kniha stojí za to. Mně ji loni přinesl Ježíšek, takže mě nestála nic.

Karmelitská

V albu Nerudova Praha jsem již na tomhle místě porovnával. Na stromě, který mi zasadili do záběru bylo tenkrát listí, tak jsem úřadoval podruhé. Je toho vidět víc, ale velký zázrak se nekoná. Stává se mi, že někam uháním, jak bude všechno překrásné a zjišťuji, že jsem tolik pospíchat nemusel.

Starou fotku jsem okopíroval z knihy Petra Hory - Hořejše Toulky českou minulostí 10 (Via facti 2004)

Karmelitská

Podle publikace jezdívala kdysi tramvaj místy, kde se říkalo průlom U Klíčů. Až do roku 1912, kdy byl prostor zastavěn a tramvaj dostala méně místa. Zvláštnost, většinou se domy bourají, aby se mohle lépe jezdit. Jsem zvyklý na nynější trasu, dokonce bych řekl, že se mi líbí víc než stará.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Ze stejné publikace jsou i všechny ostatní historické fotky, vyjma poslední.

Valdštejnská

Tady jezdila tramvaj do roku 1926. Pohled je směrem ke Klárovu, vlevo od tramvaje stojí Kolovratský palác, který dnes využívá špenát, pardon, Senát České republiky. Bývala zde idylka, občas projela elektrika, občas koňský povoz. Dnes v té úzké uličce jede od Klárova jedno auto za druhým. A to jsem fotil v sobotu, skoro v poledne.

Klárov

Doba se s Klárovem moc nepatlala. Většina domů na fotce z roku 1935 nestojí, koleje, nástupiště se několikrát stěhovaly. Své si vzala stanice metra (vlevo), která dokonce ukradla prostranství i název. Dnes v tramvajích hlásí stanice Malostranská.

Klárov

Foceno od bývalých Bruských kasáren. Vypadá to všechno jinak. Totožná je jedna střecha baráku a komínek a pomohla mi Zlatá kaplička. Tady bych nečekal výhled na střechu Národního divadla. Snad to aspoň trochu souhlasí. Komu se nezdá, ať mě nebije.

Chotkova ulice nad Klárovem

Budova vlevo na kraji, jedna uprostřed, věžička Klárova ústavu slepců, koleje, směr vozovky, není toho tak málo na srovnávání. V Chotkově ulici byla normální městská zástavba, které brala postupně za své, ránu z milosti jí zasadila stavba metra A. Dnes by asi nikoho nenapadlo, že tady se dalo nakupovat a chodit do hospody.

Chotkova ulice

Na snímku je poslední ze starých domů v Chotkově ulici. V roce 1974 zmizel. Dnes tu stojí hotel Hoffmeister. Za ním je úzká ulička Pod Bruskou, kde musí cyklisti místy skákat po schodech. Chodí se tu ke Špejcharu, pokud ještě někdo vůbec používá nohy na chození. Bývala zde cukrárna s vyhlášenou zmzlinou. V době, kdy běžná zmrzlinářská nabídka byla žlutá a červená, se zde dostaly neslýchané druhy.

křižovatka ulic U Brusnice a Jelení

Doleva z prudkého kopce jezdívala tramvaj směren na Nový Svět. Křižovatka prodělala velké terénní úpravy.

Nový Svět

Skutečně je pro mě novinkou, že tady bývala tramvajová doprava. Věž patří kostelu Svatého Jana Nepomuckého. Kousek vpravo od nízkého domu za tramvají je restaurace U zlaté hrušky, kde prodávají drštkovou polívku za 170 Kč. To už jsem někde psal, takže se opakuju, ale musí to být pro kmána, jako jsem já, nezapomenutelný zážitek.

Loretánská

Starý fotograf se díval na tramvaj, která od Nového Světa vyjíždí ulici U kasáren. Prý nejužší pražská ulice, kterou jezdila tramvaj. V nejužším místě byla naměřena šířka 3,25 m. Více než 70 let tu tramvaje nejezdí, ale jinak vydlážděný oblouk je tu vidět stále. Divím se, že nikoho nenapadlo sem koleje znovu strčit a vozit tu turisty za nějaký ten pakatel.

Chotkova N

Dovoluji si předhodit zájemcům tohle srovnání. Nemám jediný styčný bod, všechno je jen odhad, který může být špatný, charakter změn je snad zřejmý. Obyčejně taková srovnání vyhazuju, ale je mi jich líto. Nějakou práci to dalo, pak jen zmáčknu Delete a všechno je pryč.

Pražský Hrad z Chotkovy ulice N

Tady je zjevné, že dávný fotograf stál v oknech budovy, kterou mám za zády. I kdyby mě tam pustili, nic bych si nepomohl, jsou zde velké stromy.

Tuhle fotku i s letopočtem jsem od někoho dostal mailem, což se mi stává, už nevím od koho, autor z 19.století se snad neurazí. Jsem bordelář.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

René Clair

2011-12-02T16:09:00.000+01:00

Ať si říká, kdo chce, co chce, takhle vypadá správný filmový režisér. Do závorky, jak se to dělá, bych měl dát 1898-1981. V těch letech žil. Točil ještě filmy němé, výtečné, zvukové taky výtečné.

Pro nás, kteří jsme začali chodit do kina v padesátých letech, byly jeho filmy, vedle italských, osvěžením v záplavě filmů budovatelských.

Komunistická moc vybírala ze západoevropské produkce filmy tvůrců, kteří byli spíše levicoví. René Clair mezi ně patřil, ke komunistům sovětského střihu měl daleko. Spíš měl sociální cítění.

Nestuduju podrobně filmovou literaturu, tak nevím, jak na něj hledí dnešní kritika. Pro mě je to nostalgie, jak jinak.

Přehlídka v kině Ponrepo k 30.výročí úmrtí René Claira mi udělala radost. Jak tak počítám, šestkrát jsem se posadil do sedadla, a ponořil se do vzpomínek. Možná jsem si je užil víc než tenkrát, kdy jsem v nich hledal hlavně legraci. Té je ve Clairových filmech hodně, vůbec ne blbé. Skvěle natočené.

Ve středu jsem viděl poslední uváděný film Šeříková brána, kterou jsem viděl už jako patnáctiletý. Bylo mi dobře u srdce, líto, že je přehlídky konec.

Čekal jsem na tramvaj u knihkupectví. Za výlohou kniha o Bártovi. Před dvěma lety jméno Bárta nahazovalo myšlenku na pošumavskou dechovku a velký hit "Šumař Bárta". Možná ještě já se dožiju, kdy se ve vzpomínkách budou motat Bárta a Barták. Budu přemýšlet, jestli hráli fotbal nebo byli špičkovími baviči.

Určitě se najde filmový fanda, který u nějakého výročí promítne některý z nezapomenutelných filmů René Claira.

Většina světových režisérů se má kde učit.

Facebook - Václav Víšek

.

Rokycany 2.část

2011-12-01T00:23:00.000+01:00

Navazuji na 1.část své procházky po Rokycanech.

Pražská N

Z Malého náměstí se jezdilo na Prahu tudy. Proto jméno ulice. Porovnání není na první pohled věrné, fotograf zřejmě byl v okně nějakého domu, který vzal ďas. Tady se hodně bouralo, rozšiřovala se ulice na Prahu, zřizoval se objezd historického centra, které tak bylo z velké části zachováno. Daní za našeho koníčka všude se přepravovat jen na kolečkách jsou takové změny.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Pražská N

Ten barák vlevo je skutečně v obou případech tentýž. Připisuji písmenko N, jako, že je porovnání nepřesné. Pan fotograf v roce 1906 byl hodně vysoko. Zde můžu být i natočený trochu jinak, ale nechtěl jsem úplně vyhodit srovnání dneška s dobou před sto lety. Kdyby byl dnes vidět v dálce hřeben, který nese jméno Radeč, tak se jmenuje i nejvyšší vrchol. Paneláky ho zakryly.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Městské lázně

Tady mě srovnávání začalo bavit víc než jindy. Okraj města se hodně změnil. Lázně byly strženy až v roce 1989. procházel jsem místem jen ze zvědavosti. Dům, dnes růžový, je původní, nahoře vykukují špičky dalších dvou a pak, zachovalé zbytky stromořadí. Takové stromy se obyčejně sázely u vodních toků. Dnes je vlevo vidět hotel Bílý lev zezadu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Železná

Starý zájezdní hostinec, pojmenovaný podle majitele v 16.století, Tomáše Železného. Pravděpodobně památkově chráněný, protože přežil veškerou modernizaci, která se kolem něj v druhé polovině 20.století, konala. Je trochu oprýskaný, ale hospoda funguje, vaří se v ní, přečetl jsem si jídelníček, byl zajímavý. Hlavně tím, že je zde k dostání třeba králík na smetaně a podobné lahůdky. Škoda, že jsem neměl hlad. Rád navštěvuji podobné podniky, které dávají zapomenout na všechny mekáče. Cena za hotovku kolem 70 korum také není dnes mimořádně vysoká. Ač jsem dovnitř nevlezl, dělám jim reklamu. Na panelovém sídlišti bych takovou hospodu nehledal. Člověk se poučí i jinak, nejen o historii.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

kostel Panny Marie Sněžné

Přes říčku Klabavu. Nízké domky, které už dnes nejsou patřily předměstí, zvanému Pátek.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Mlýnská strouha,

Bývalá, patří se dodat. Díky tomu, že jsem chtěl mít fotky z náměstí, které jsem nemohl udělat pro konajícíc se trh, přijel jsem v neděli, vnitřní město jsem měl prošlapané, obcházel jsem tahle místa. Nevěřil jsem tomu, že bych se mohl někde najít. Kostel je hodně výrazný, tak jsem se orientoval hlavně podle něj. Pod kostelem je vidět na obou fotkách branku, které se říkalo Hořicovská. A taky listopad mi pomohl, protože měsíc je pojmenován podle jevu, který se nazývá opadávání listí ze stromů.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Mlýnská strouha

Do pískoviště jsem dětem lezl, však na mě nějaká paní z oken paneláku přísně koukala. Kdybych neměl staré fotky, nikdy by mě nenapadlo hledat tady bývalou strouhu. Přivřu-li oči, už ji vidím, ty dva stromy ji taky pamatují, vysadili je pro zpevnění břehu. V růžovém baráku je dnes hospoda, která však má zřejmě otevřeno jenom v létě, když se dá sedět právě pod stromy.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Děkanský rybníček
Starší prý pamatují, když se zde bruslilo. Pak byl vypuštěn a zasypán. Dnes je zde volný plac u sídliště, který slouží též jako neoficiální parkoviště.

Proč se rokycanští tak moc zbavovali vody, nevím, mohla být příjemným zpestřením nových sídlišť.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Podkostelský mlýn

Ano, k němu vedla Mlýnská strouha, která již je historií. Podkostelský mlýn byl jedním z nestarších ve městě. Posledním majitelem byl B.Čížek. Mlýn doklapal v roce 1942, o tři roky později skončilo i pekařství. Dnes je tu…?

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

knihtiskárna

Josefa Bartoloměje Zápotočného, v provozu 1898-1950, pak byla znárodněna a zavřena v roce 1957. Prý tu kdysi býval mlýn, který vlastnila rodina Jágrů. Já myslel, že Jágrové hrají hokej.

Jak jsem tak prolézal těmito místy až nevábnými místy, vyfotil jsem si tenhle barák jako ruinu před spadnutím. Nakonec jsem zjistil, že ji mám na historické fotce a že srovnávat lze.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Obecná škola,

Celým původním jménem Masarykova jubilejní obecná dívčí škola, dnes Základní škola T.G.Masaryka, postavená v letech 1928-31. Zůstala 70 let hodně stejná, jen po silnici, která jde kolem, frčí auto za autem.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Alešova ulice

Tak se jmenuje ulice, do které se dívám. Vpravo je Třebízského, vlevo Sedláčkova. Domy zůstaly, obchod je zrušený. Stál jsem vedle obecné školy.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

bývalá Plzeňská brána

Byla zbourána v roce 1950, přes protesty. Kvůli zvyšujícímu se provozu. Vedla totiž tudy hlavní silnice z Prahy do Plzně. Po letech se začalo město objíždět, dnes se jezdí po dálnici. Jak mohla brána město zdobit! Ulice se jmenovala Plzeňská, dnes ulice Míru.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)

bývalá Plzeňská brána

Na bránu navazovala budova střelnice, stejně se jmenuje dnešní hospoda. Budova vlevo byla označená jako Střelovna, kvůli objezdu města byla zbourána. Když se jezdilo přes město, musela jít pryč brána. Trochu zamotané, výsledkem jsou zbořené budovy, možná zbytečně. Úplně vzadu je vidět dům, který je na nároží Alešovy ulice. Tam jsem byl před chvílí.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

ulice Míru

Dříve Plzeňská. Bránu téhož jména jsem už oplakal jinde. Škoda jí, mohlo to tu být fajn, zvlášť když prostor, kde brána stávala, je neprůjezdný. Možná se chystají znovu postavit Plzeňskou bránu. Nevím, snad by to i smysl mělo.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

ulice Míru

Míří na Masarykovo náměstí kolem školy. Dobře je vidět nákupní centrum Žďár. Rokycanští nebyli v některých případech příliš útlocitní, ovšem v tomhle případě, myslím, ke své škodě.

Starou fotku jsem stáhnul na adrese:

http://www.fotohistorie.cz/Plzensky/Rokycany/Default.aspx

Komenského

Jak je někde v Čechách Komenského ulice, bývá na dohled škola. Zbytek staré zástavby. Porovnával jsem při obou svých návštěvách. Mezi rokem 1927 a rokem 1938 se muselo s kašnou něco dít. Tenkrát byla menší, ať jsem k situaci přistupoval jakkoliv.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Týmlova ulice

Ulice už není, kašna zbyla. Je to táž, která byla na minulé fotce. Tady jsou už proporce naprosto v pořádku. K téhle úpravě města je těžké něco dodávat. Kostel na nás vykukuje, vlevo od paneláků je ulice Smetanova, některé baráky v ní byly tenkrát a jsou i dnes.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Gottliebova ulice

Pohled do ulice. Doprava se dostaneme do Smetanovy ulice.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Gottliebova ulice

Jsme blíže bývalé Saské brány, která ale je pryč už od roku 1900. Vpravo býval hostinec U Hájků, zavřený v roce 1950. Dnes je to obyčejný dům. Vpředu je vidět památkově chráněný barokní dům. Barokní freska sice zmizela, ale stopa po ní je zřetelná pořád. Však mi dost pomohla při hledání správného stanoviště.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Smetanova čp.50

Klempíř Pánik a sklenář Kučera provozovali živnosti v pěkně vyparáděném domě. Dnes hlásají vývěsní štíty honosnější názvy, ale barák je otlučený, malůvky pryč, jenom vlevo se skromně krčí deska, připomínající pobyt Bedřicha Smetany.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Rokycany 1.část

2011-12-01T00:22:00.000+01:00

Praha je největší, já sám jsem Pražák, pokud chodím po Praze, mám všechno přímo u nosu. Dobře vím, že Česká republika není jenom Praha.

Dny jsou krátké, někam jedu, za chvíli se stmívá. Přesto se mi po cestování stýská, zdraví už mi dovoluje sednout do vlaku a někam putovat.

Vybral jsem si tentokrát Rokycany. Důvod? Hlavní je ten, že se mi dostala do rukou publikace starých pohlednic Rokycanska, ve které je velký počet krásných kousků. Hodně jich je z počátku dvacátého století, sešli se vydavatelé, sběratelé, patrioti. Výsledkem je tlustá kniha, jež se může dostat do rukou blázna mého typu…

K Rokycanům jsem nikdy neměl mimořádný osobní vztah. Spíš se přes ně jezdí do Plzně. Vlakem, rychlíková stanice, aha Rokycany, Plzeň bude hnedle. Autem se tudy jezdilo do doby, kdy byla otevřená dálnice z Prahy na západ.

V Rokycanech jsem spal v hotelu, když jsme zaměřovali situaci u Ejpovic, příprava na stavbu dálnice. Při stavbě dálnice jsme zde měli dost práce, v okresních městech jsou katastrální úřady, dříve geodézie, kde my, zeměměřiči, pořád něco potřebujeme.

V Rokycanech jsem byl s dětmi na dálkovém pochodu, spali jsme tam v sokolovně na zemi. Syn si dodnes pamatuje, jak jsem se rozčílil, když nám na blízkém zámku Kozel ohřáli v bufetu svlíkací párky předem nesvlečené.

Vždycky jsem tu byl jen na skok, aniž jsem si město nějak prohlédl, zaregistroval jsem krásné, velké náměstí. Několikrát jsem Rokycany bral jako východisko na pěší či cyklistický výlet. Protože zde stavěli rychlíky.

Nemám tedy žádné velké vzpomínky, kromě případu, kdy jsem zde na policii ohlásil, že jsem v Plzni dostal přes hubu, byla mi ukradena peněženka s doklady a jízdenkou. Vlakem mě nechtěli převést, protože nemám doklady, na policii mě posílali do Plzně, protože mě zmlátili tam. Nebudu popisovat celou anabázi, protože za to Rokycany nemůžou. Přijel jsem město projít, poznávat, vyfotit..

Během týdne jsem pobyl dvakrát a nelitoval jsem. Pěkné a zajímavé město.

Fitzův dům,

zvaný též okresní. První, co přijíždějící do Rokycan vlakem uvidí. V letech 1869 – 1904 zde sídlilo Mirošovské těžířstvo, po novorenezenční přestavbě sloužil jako sídlo okresního hejtmanství, školy, vojenské správy a zatím policie ČR. Bohatá historie pro tak malý barák! Idyla spíš vesnická je pryč, kolem projíždí spousta automobilů

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)

nádraží

Osmdesát let stojí nádraží. Vlak tudy samozřejmě jezdil dřív, stará nádražní budova dosud stojí kousek směrem ku Praze. V letech 1929–31 byla vybudována nová podle architekta Pštrosse za 2,5 miliónu tehdejších korun. Nádraží na fotce z roku 1931 je tedy doslova fungl nové.

Starou fotku jsem stáhnul na adrese:

http://www.fotohistorie.cz/Plzensky/Rokycany/Default.aspx

Palackého ulice

Ulice tohoto jména byla léty ošizená, postavili zde nádraží, fotil jsem téměř opřený o nádražní budovu, vpravo městskou spořitelnu, ovocné zahrady se změnily v parkoviště a v jakýsi parčík před nádražím. Zbyl okresní dům, v roce 1904 schovaný vlevo v zeleni. Celý prostor před nádražím nese jméno náměstí 5.května.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Palackého ulice

Krátká je cesta z nádraží do města. Domy vpředu už jsou na náměstí, ale nejsou, protože tam uvědomělí soudruzi nechali vybudovat moderní nákupní středisko Žďár. Za komunistů se postavilo leccos, nelze všechno šmahem odsoudit, ale tohle vylepšení historického centra města Rokycan řadím mezi nejhorší v Čechách. Vpravo vyčuhuje městská spořitelna, vybudovaná záhy po nádraží.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Palackého ulice

Pohled ve směru od náměstí k nádraží. Dobře je vidět, že to býval konec města.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

nároží ulic Palackého a Míru

Ulice Míru se dříve jmenovala Plzeňská, jezdilo se tudy na Plzeň. Dům na nároží se jmenuje Korunka, je prý kulturní památkou. Jeho štěstí, stejný osud nepotkalo domy na staré fotce vpravo, které padly velkolepé modernizaci části náměstí. Místo nich je parkoviště a prostor, který bych nazval podivný. Jediná výhoda je, že se odkryl pohled na školu. Prohnilé Rakousko – Uhersko si potrpělo na školy, nejhezčí školní budovy byly postaveny právě za mocnářství. Aspoň mi to tak připadá.

Ještě k nárožnímu domu. Již v roce 1868 tu otevřel obchod Antonín Schnabel, v roce 1906 obchod převzal jeho syn.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

První moje návštěva v Rokycanech mě šokovala. Celý prostor byl zaplněný stánky trhovců. Nebudu na stánkaře nadáva, prodávají proto, že lidé u nich nakupují. Kde je poptávka, bývá i nabídka. Kdo sem nakupovat nebo aspoň okukovat, ví, kdy má přijít. Pro ty ostatní, kdo chce vidět náměstí bez trhů, ať nejezdí v úterý. Přijel jsem podruhé pro jistotu v neděli. Při porovnání obou fotek jsem se musel zasmát. Vždyť se vlastně nic nezměnilo. Za 102 let. Mýmu tátovi byly v roce 1909 dva roky. To, co se změnilo, není na tomhle záběru vidět.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

Jižní stranu náměstí se mi podařilo porovnat již při první návštěvě. Kdo má rád detaily, může se pobavit detaily, neboť stará pohlednice je kolorovaná. Jako všude jinde je vidět, že lidi jezdí spíš auty. Možná proto, že v roce 1916 byl automobil vzácností.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

Pohled na část severní fronty náměstí

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Městská spořitelna,

tedy bývalá. Tenhle skvostný barák na náměstí věnovala spořitelna městu u příležitosti 80.narozenin T.G.Masaryka ke kulturním účelům. Rokycanův dům osvěty, nyní městská knihovna. Spořitelna se v roce 1934 přestěhovala do nové budovy blízko nádraží. I to je kapitalismus.

Letos měl náš prezident sedmdesátiny. Že by nějaká banka věnovala na jeho počest svůj prosklený palác nějakému městu ke kulturním účelům? Asi mám blbý nápady, co?

Banky i Klaus ať prominou.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Lidový dům

Už v 16.století tady na náměstí byl provozován hostinec „Černý vorel“ V roce 1906 tu otevřeli Dělnický dům, pak byl přejmenován na Lidový dům, asi bylo málo dělníků. Teď je to barák na náměstí. Nápis nad vchodem je spíš šifra, pivo nenalejou…

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

kostel Panny Marie Sněžné N,

Zařazuju i toto porovnání. Písmeno N znamená, že jsem nedokázal vylézt tam, kde se nacházel fotograf v roce 1931. Zřejmě foceno z některého okna protější budovy. Směrově jsem, dejme tomu správně, s výškou je problém. Objekty blíže kostelu jsou zkreslené, u mariánského sloupu je rozdíl hodně zřetelný. Přesto mi připadá pohled zajímavý. A kdyby mi nestínil stánek, bylo by to ještě zjevnější. Zkusil jsem to v neděli bez stánku a výsledek jsem zahodil.

Jinak kostel byl původně gotický a zcela přestavěný byl po požáru měst v letech 1785-88. Věž je z roku 1823, rok postavení mariánského sloupu je 1770.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)

Masarykovo náměstí

Pohled od východu k západu. Vlevo radnice s věží, vzadu je vidět nákupní středisko Žďár, jemuž nemůžu přijít na jméno, což je mi houby platné.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

Trochu odlišný pohled k západu, tak, aby byl vidět mariánský sloup. Nebohý Žďár tady svítí chtěnou moderností.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

Pohled k severovýchodu. Za mariánským sloupem je Dumetovský dům. Náměstí se původně jmenovalo Mariánské, poté Wilsonovo, Masarykovo, Velké, Rudé armády, zatím se vrátil Masaryk. Bez komentáře, jenom připomínám, že Rokycany v roce 1945 osvobodila armáda americká.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Masarykovo náměstí

Mariánský sloup a kostel od jihovýchodu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Dumetovský dům

Jeden z nejzachovalejších původních rokycanských domů. To, že se dostal i na pohlednici zřejmě způsobila skutečnost, že knihkupec Jan Kraft pohlednici tuto a řadu dalších vydal.

Vydávají dnes knihkupci pohlednice? Mluvil jsem s jednou paní v malém městečku. Prý to zkusila a dost prodělala. Jako patriotka nechtěla vydělat balík peněz, ale těch pár knížek, co prodá, ji těžko uživí. Musí prodávat i jiné zboží. Třeba v našich městech žijí bohatí lidé, pro které by byla propagace jejich bydliště maličkostí, ale… Takhle se ukazovat na golfu, že?

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Malé náměstí

Masarykovo náměstí se jmenovalo dříve také Velké, tipoval bych, že v době nacistické okupace, logicky musí být i Malé. Mumraj na současné fotce způsobil trh na náměstí hlavním, lidé se rojí jako kdysi.

V rohovém domě prý někdy bydlel i Bedřich Smetana. Ten chlap bydlel snad všude.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Malé náměstí

Hodně domů si zachovalo svůj charakter. Jižní strana náměstí.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Malé náměstí

Pohled na severní stranu náměstí. Poznámky o autech už se mi ani nechce psát.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Malé náměstí

Prostor kdysi uzavíral zájezdní hostinec Bílý lev. Toto jméno nese i dnešní panelák, stojící na jeho místě. Celá dlouhá plocha Masarykova náměstí a na něj navazujícího Malého uzavrá z jedné strany nákupní středisko Žďár, na opačném konci tohle.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Rokycansko na starých pohlednicích (Baron 2007)

Víc jak 40 srovnání jsem vyrobil v Rokycanech. Celkem se mi vedlo, soubor by byl příliš velký, proto má své pokračování Rokycany 2.část, který zveřejňuji hnedle.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Lekce češtiny

2011-11-28T18:00:00.000+01:00

Lekce češtiny!

Nezáleží na tom, co mi nebylo doposláno, ale s touhle jmenovkyní Jana Nerudy si snad začnu dopisovat.

Facebook - Václav Víšek

Bez klobouku ani ránu!

2011-11-28T00:00:00.000+01:00

Facebook - Václav Víšek

Od mostu Legií k Palackého mostu

2011-11-27T21:09:00.000+01:00

Pokračuju v potulce po tramvajových tratích zmizelých, předělaných, vylepšených. Přiznám se, že mě hlavně zajímá změněná atmosféra a vzhled města. Jsou to pro mě vzpomínky, protože až na vyjímky (tady jsou 3) si starý stav jakž takž pamatuju.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Národní třída

Přelom století 19. a 20. Most se jmenuje po císaři Františku Josefovi, legie, po kterých nese jméno dnes, byly před vznikem. Dlouhá léta jsme legie moc neuznávali, tudíž v plánech byl název Most 1.máje. Pokud by byla na olympiádě disciplína v přejmenování ulic, náměstí a jiných objektů, měli bychom určitě naději na medaili.

Tramvaj táhne kůň, vlevo jsou Chourovy domy.

Národní třída

Pohled od mostu. Za Národním divadlem je proluka. Vypadalo to, že zůstane navěky. Jak víme, na věčné časy nebyla ani naše láska k Sovětskému svazu. Pamatuju se, když byly Chourovy domy bourány. Teď jsem vyštrachal v googlu, že zmizely v roce 1958. Bylo mi to fuk, v 15 letech jsem měl důležitější starosti, než se zajímat o bourání nějakých barabizen. Snad neměly velkou historickou hodnotu, určitě byly dalekosáhlé plány, co se tu místo nich objeví. Zvykli jsme si na proluku, posezení v ní vypadalo jako provizórium.

Národní třída

Sto let Národního divadla bylo důvodem zastavění volného prostranství. Na fotce z roku 1981 je vidět stavba v plném proudu, dokonce do toho prší. Po čtvrtstoletí opět zmizel našim zrakům pohled na východní stranu budovy Národního divadla. Stojí zde Nová scéna nelíbí se mi, ale zvykl jsem si. Po roce 1989 ji Národní divadlo téměř štítivě předalo Laterně magice, dnes už jí zase používá. Nikdo Novou scénu bourat nebude, je to pomník své doby, odborná veřejnost bude dál poukazovat na to, co se mělo postavit. Když se projdu po vnitřní Praze a prohlédnu si některé stavby, postavené v posledních 20 letech, nemyslím si, že Nová scéna je nějak horší.

křižovatka ulic Myslíkova a Spálená

Tramvaje tu jezdily a stále jezdí. Jen vypadají jinak. Byl jsem hodně rád, když jsem na staré fotce našel na stavbách nepatrné zbytky budov, které přetrvaly až do dneška. Myslím, že porovnání vyšlo slušně, ačkoliv první dojem je, že jsem byl pokaždé v jiném městě.

nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice

Teprve jako penzista jsem se dočkal, zmizela proluka po Šálkově domě, který byl zbourán ještě před druhou světovou válkou. Dlouho jsem žil v domnění, že to je památka po náletu amerických letadel z února 1945. Bylo to podivné místo, myslím, že se tu i kolotoče točily, Vietnamci tu měli trh. V roce 1958 někdo vyfotil vůz, kde se prodávaly známky do legitimací na tramvaj. Chodil jsem si sem několik let kupovat měsíční studentskou známku na městskou dopravu za 30 Kč. Načerno se blbě jezdilo, ještě byli průvodčí a ti dokázali být někdy i oškliví.

To, co se postavilo na onom nároží mi připadá daleko horší než třeba právě Nová scéna u Národního divadla.

nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice

Jiný pohled na 60 let prázdné místo. Tramvaj, dokoce trolejbus, ohrady, polepené plakáty, všechno je pryč. Zbyla nekonečná šňůra aut a banka.

Když už jsem vzpomněl plakáty, které za mého mládí byly součástí pražského života, zjistil jsem, že se opět objevují. Zrovna na Karlově náměstí jsem je viděl. Upoutávky na koncerty, divadla, jsou to Popelky mezi honosnými reklamami na všelijaké blbosti, právě proto kromě informací i potěší.

Resslova ulice

Léta jsem si neuvědomoval, že tramvaje z téhle ulice zmizely. Vůbec je pro mě leccos z Prahy objevem. Bavím se srovnáváním stavu minulého a dnešního a přitom se i dozvídám se věci, jež bych měl dávno vědět. Napravo je za dopravními značkami a reklamním panelem téměř zakrytý Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, kde skončili svůj život vojáci, kteří poslali na onen svět Reinharda Heydricha.

Resslova ulice

Koleje jsou pryč, auta mají více prostoru pro své závody. Hledíme na Jiráskův most, vlevo se nový dům roztančil do ulice. Však se mu říká tančící. Názory na něj jsou protichůdné, jako naprostý laik v oboru architektury mám dobrý pocit, když ho vidím z protějšího břehu Vltavy. Zdá se mi, že pěkně ladí s okolní výstavbou, přestože jde o jiný typ stavby. Na jaře jsem se takhle potěšil pohledem z Kinského sadů. Ovšem znám lidi, kteří dům přímo nenávidí.

Jiráskovo náměstí

Pohled do Resslovy ulice od Jiráskova mostu. Tančící dům sem strčil svou nohu přímo laškovně.

Palackého náměstí

Pohled od mostu směrem k Moráni. Průběh ulic a tím i kolejí se změnil. Místo ohrady vlevo, je vpravo obalený Palacký na podstavci. Co by tomu asi říkal, jak si tu vydělává na opravu svého pomníku, zabalený do reklamy na auta. Otec národa.

Palackého most

Měl jsem sebou starou fotku, ale jen proto, že tahám v batohu všechno možné i nemožné. Vůbec jsem si nemyslel, že zrovna v tomhle případě bych mohl hledat místo, odkud na začátku 20.století bylo foceno. Petřínská rozhledna a vlevo na kraji kousíček baráku. Směr mostu, vozovky, koleje, to vše mě přesvědčuje, že jsem snad trefil. Netroufám si soudit, pokud někoho tohle srovnání popudí, předem se omlouvám. Na chlup přesné být může jen těžko. Zvlášť proto, že po náletu z února 1945 zmizela Myslbekova sousoší, jejichž podstavce byly zároveň kiosky, kde se až do roku 1919 platilo mostné. V Praze je hodně mostů, počítat je honem nebudu, ale je to důvod k zamyšlení pro ministra financí. Nikde se na mostech v Praze neplatí, pane Kalousku!

Ještě k náletu, v ten den jsem byl v kočárku schovaný ve vyšehradském tunelu. Maminka mě vezla od lékaře z Karlova náměstí do Podolí. Vlastně jsem měl kliku, můj život mohl skončit hodně záhy, ani Facebooku bych se nedočkal.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Svět se mění

2011-11-25T00:00:00.000+01:00

Svět se mění, kolem nás všechno fičí. Mění se i lidé?

Hledím na prastarou fotku. Řada pánů v cylindrech, nad nimi ještě větší řada, pokyvovat chytře hlavou moc nemůžou, aby nezůstali bez klobouku. Určitě komise, která všechno řídí.

Velkou část života jsem strávil na stavbách. Dovedu si představit, jak málem po 100 letech založení parku sem přijeli soudruzi v šestsettrojkách, aby chytře rozhodli o zrušení velké části stoletého parku kvůli výstavbě magistrály, pokývali hlavou a rozjeli se spokojeně na stranické výbory.

Dovedu si i představit, až třeba za 100 dalších let přijedou další, už ne soudruzi, bůhvíčím se bude jezdit, v čem budou slavnostně oblečení, aby rozhodli o rušení či výstavbě něčeho. Dovedu si taky představit, kolik z nich bude odborně fundováno.

Jistě, svět se mění, staví se, bourá se, lidi zůstávají lidmi, změní ohoz, vymění kočár za jiný...

Fuj, to jsem ale pesimista!

Facebook - Václav Víšek

Prognostik

2011-11-23T13:18:00.002+01:00

ze mě asi nikdy nebude. Kdykoliv zkouším si na něj hrát, ruka boží mi dá najevo, že zas tak chytrej nejsem.

Po roce 1989 jsem se s ohromným elánem vrhnul do lepšího zařizování svých záležitostí, hlavně finančních. Konkurenční prostředí bylo pro mě novinkou. Nic proti konkurenci, jenom se člověk nesmí trefit vedle.

Banka Bohemia, zdravotní pojišťovna Garant Hospital, pojišťovna Morava. Mají společné jedno. Zkrachovaly. Byl jsem jejich klientem. Dávám si od té doby bacha, než se nechám nachytat na pestrobarevné plakátky, které mě ujišťují, že právě oni mi zajistí to, co je pro mě nejlepší. Známým, kteří mi leccos doporučují, tvrdím, že už jsem stará konzerva, že novoty pro mě nejsou, v duchu mám strach, že říkám pravdu.

Ale každý má soukromý život, svoje přátele, koníčky, tam se přece dá experimentovat, předvídat, zvlášť když nemůžu o moc přijít.

Chodím po Praze a fotím podle starých fotek. Praha je krásná, ale vždycky mi připadala na mou povahu trochu těsná. Rozlétnout se, poznávat! Aspoň někam do okresního města zajet. Předem se připravit, cestu naplánovat, v Praze mě něco přestane bavit, bolí mě noha, začne lejt, sednu na tramvaj, jedu domů.

Počasí? To mi zaručí jen člověk za meteorologa se prohlašující. Vystudovaný odborník bývá v předpovědích opatrnější. Mělo by být, asi bude, pravděpodobně, to jsou slova skutečných meteorologů, kteří vědí, že počasí je mrcha a dělá schválnosti. Vždycky nějaké počasí je. Maximálně může být hospodno, to se dá slušně přežít..

Menší města mají hlavní náměstí, kudy šla historie, nejvíc se tam fotilo, místní obyvatelé jsou na ně hrdí, občas se najde nějaký genius, který rozhodne o úplném nebo částečném přebudování prostoru, výsledky bývají různé, mnohdy k pláči.

Já jen zdokumentuju stav a pak si doma prohlížím výtvory u flašky něčeho dobrého a přemítám. Nad čím mám ale přemítat, když přijedu do Příbrami a celé náměstí se revitalizuje? Asi si ho chtějí udělat hezké, proč ne? Fotit haldy zeminy se mi moc nechce. Však se dočkám.

Jedu do Rokycan, v duchu spokojený příjemně probíhající cestou. Navenek budu vrčet, protože nadávat se musí. Na rokycanské náměstí se těším, je veliké, zatím nikdo nerozhodl, že náměstí musí být vzrostlý park. Je tu také pomník socialistické přestavby města, mimořádně hnusné nákupní středisko Žďár, pojmenované podle nedalekého kopce. Taková porovnání bývají dost zajímavá.

Přijdu na náměstí, je plné stánků. Všude hadry. Jeden stánek s uzeninami, jeden se sýry, tamhle v koutku prodávají svařák, jen 15 korun za dvě deci, v Praze chtějí 40 nebo 50. Nevím, jak chutná pražský, ale rokycanský mi připadá jako… prostě mi nechutnal. Ale jinak další a další hadry, myslím oblečení.

Stánky jsou vysoké, kolem dokola jsou dodávky prodejců, dva metry vysoké. Obcházím náměstí kolem dokola, pokouším se fotit, výsledky se mi zdají být k ničemu. No, má tohle cenu?

Jistě, město není jen náměstí, starých fotek mám dost, stejně bych všechno nestihl, prolézám ulice, kam náhodný poutník většinou nepřijde. I posvačím, dvojku vína vypiju. Určitě sem ještě přijedu, jen si musím zapsat, že nesmím jezdit v úterý. Teď si to ještě pamatovat, když si věc zapíšu, zapomenu kam. V Rokycanech mají webkameru, kde se mění stav po dvou vteřinách. Dnes vidím na obrazovce prázdnou plochu náměstí, vkrádá se pocit, že mi tohle někdo dělá schválně, protože ví, že jsem po nemoci.

Když k tomu připočtu, že v Praze včera svítilo sluníčko a v Rokycanech se přes den muselo málem svítit, prognostikem asi nebudu.

BLOG TÝDEN

Z Masaryčky na Václavák

2011-11-22T23:53:00.000+01:00

Pokračuju procházku po místech, kudy někdy tramvaje jezdily, ale koleje zmizely v historii.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

ulice Na Florenci

Před 50 lety tudy jezdila desítka jakoby se nechumelilo. Dívám se z křižovatky s Havlíčkovou ulicí. Esenbák alias dopravní strážník, dobově nastrojený. Jak tak koukám, najednou mi jeho bílé rukávy připadají nezvyklé, hlavně se motá v křižovatce a řídí. Holt jsem si odvykl. Jonas Kaufman bude mít v Praze koncert až po Novém roce, ale už teď škodí. Není to první případ, kdy mi vlezl do záběru. Opravdu nemám žádnou odměnu za jeho propagaci. Vlevo vedou koleje směrem Na Poříčí.

Nebýt baráku vpravo v areálu Masarykova nádraží, těžko bych srovnání zvládl. Pokud je mi známo, nebude dlouho trvat, a budova zmizí pak bych odešel s nepořízenou. I Kaufman by měl smůlu.

Havlíčkova

Tramvaj zahýbá vpravo do ulice Na Florenci, což, jak je zřejmé ze současné fotky, by dnes nemohla. Pohled od Masarykova nádraží.

Na Florenci, Havlíčkova

Už potřetí stejná křižovatka, tentokrát z ulice Na Florenci. Rovně se prochází na náměstí Republiky, podle publikace tu prý až do roku 1938 vedla železniční vlečka z Masaryčky. V proluce totiž bývala celnice. Na staré fotce to vypadá, že bylo něco zbouráno, ale není tomu tak. Nikdy předtím tu nic nestálo, aspoň jsem se to nikde nedočetl.

Hybernská

Hybernskou ulicí začala jezdit tramvaj, ještě koňská, v roce 1883. Po 102 letech byl provoz zrušen, na trhání kolejí došlo až po dalších dvou letech, jak je vidět na staré fotce. Vpravo Dlážděná, vlevo Havlíčkova. Věže patří Masarykovu nádraží. Vpravo pod podloubím bývala kavárna Arco, pamatuju dobu, kdy se tam dalo jít i na pivo, což za komunistů tak běžné v kavárnách nebylo, po roce 1989 tam fungoval nějaký čas příšerný pajzl, myslím že nonstop. Prý se tam shromažďovali zloději z širokého okolí, aspoň tvrdil známý, kterému zde ukradli celou výplatu. Podnik byl zrušen, znovu se objevila kavárna pro slušně oblečené, starší dámy tu vysedávaly, zřejmě už nevysedávají, momentálně je zavřeno.

Hybernská

Zdá se mi, že všechno bylo před chvílí. Začátkem osmdesátých let jsem jezdával vlakem do Kralup na stavbu, mám v hlavě obrázek staršího data. Bufet U nádraží mi přímo stál v cestě poté, co jsem z nádraží vystoupil upracovaný, často jsem zašel na jedno. Na víc ne, bylo to na stojáka, prostředí nic moc. Slušný chlebíčky prodávali, snad se tu i dalo dobře najíst, ale na delší pobyt to opravdu nebylo. I v nové době bufet fungoval, jak ukazuje modrá cedule, ovšem podnik je zrušený, řekl bych, že čeká na rekonstrukci.

Hybernská

Pohled směrem k Prašné bráně, která je v dáli, skoro v mlze. Vpravo Masaryčka. Tramvaj číslo 6 zahýbá do Opletalovy ulice. Na rohu bývala prodejna zeleniny, za ní měla prodejna Olympie, sportovní nakladatelství, kde se kupodivu někdy dostaly méně dostupné knížky. Lidi nenapadlo, že to je, kromě jiného, knihkupectví. A taky mapy, průvodce, zdá se skoro neskutečné v dnešní době, že mapy se těžko sháněly. Kupovaly se, když vyšly. A tak se mi doma v almaře hromadily, některé jsem ani nikdy neměl v terénu. Ale co kdyby? Na další vydání bych mohl čekat třeba 5 let.

Hybernská

Konec ulice, tramvajová zastávka Bulhar. Odtud jezdily tramvaje Husitskou (tehdy Koněvovou) na Žižkov. Podle publikace prý za tři týdny byla tahle trať zrušená, na Žižkov se začalo jezdit jinudy, z Bolzanovy.

Opletalova

Od roku 1947 do 1971 byla tahle kolej jen manipulační, pak se na několi let stala tratí s běžným provozem. Stavba nové odbavovací haly Hlavního nádraží a magistrály proměnila tenhle prostor na obrovskou stavbu, kde se pořád něco měnilo, včetně kolejí.

Opletalova

Pro běžný provoz tahle trať fungovala 7 let, do roku 1978, pak zůstaly koleje, na které se odstavovaly porouchané soupravy.

Opletalova

Historie tramvajového provozu v Opletalově ulici je kraťounká, takže takové záběry jsou v podstatě vzácné. Kde by nás napadlo tady čekat na tramvaj.

Washingtonova

Tahle trať byla v provozu jen 2 roky, když nemohla devatenáctka zahýbat na Můstku na Václavák (1976-78).

Václavské náměstí

Tady čekávali lidi na tramvaj, dnes musí zalézt pod zem. Dřevěná budka byla určená pro výhybkáře. Přehazovali veksl buď na Vinohradskou nebo do Mezibranské.

Václavské náměstí

Rozdíl v atmosféře obou fotek je až neskutečný.

Václavské náměstí

Pro mě je tohle putování po Václaváku skutečná nostalgie. Hodně času jsem tu trávil. Tady jsme se scházeli s kamarády, do hospody jsme pak zapadli jinam, protože zde nebyly solidní pivnice pro naše vrstvy, ale projít se po „trafouši“ byla nutnost. S kamarády jsme se tu mnohokrát potkali, aniž jsme si dávali sraz, mobily nebyly, telefon měl doma málokdo. Bylo zde deset biografů, počítám-li Lucernu a Světozor, které jsou už na začátku Vodičkovy. Že kecám? Blaník, Hvězda, Alfa, Paříž, Pasáž, Praha, Letka, Jalta a už zmíněné dva.

Byly tady obchody, ve kterých za mého mládí příliš zboží nebylo, několik bufetů s laciným jídlem, stánky s buřty za 3,60, a vůbec, byli jsme mladí. Dnes Václavákem projdu výjimečně, nic mě sem netáhne. Nechám toho, slintám jako senil.

Tramvaj, která prosvítá mezi davem na současné fotce, tam jen tak stojí, je to kavárna. Pivo stojí 2 Eura, snad si dám radši z lednice lahváč.

Václavské náměstí

Takhle vysoko jezdily jeden čas tramvaje z Jindřišské do Vodičkovy. Stavěl se první podchod na Václavském náměstí. Byli jsme z hotového podchodu nadšení, něco nového, dnes se musím zasmát. Když byl otevřený, byl zákaz chodit jinudy. Horem se nesmělo, esenbáci zasahovali, nám po čase podchod zevšedněl, a my byli neukáznění…

Ještě drobnost, v roce 1968 byl podchod hotový, ještě do něj veřejnost nesměla, když horem projížděly sovětské tanky. Zatěžkávací zkouška se údajně už nemusela dělat. Pak, že tu Rusáci jenom škodili…

Můstek

Situaci z roku 1901 si nějak nepamatuju, dobře, že existovali fotografové.

Můstek

Pohled z Můstku do ulice Na Příkopě, jak se správně ulice k Prašné bráně jmenuje. Vlastně jsem se musel podívat, vždycky jsem říkal „ty Příkopy“. Na rohu ještě v roce 1905 nestál na rohu s Václavákem palác Koruna, který pro mě znamenal hlavně automat. Chodili jsme do něj na ovocné koktejly, nejen pivo jsme chlastali, na bramborový salát, něco přes korunu stálo deset deka, s rohlíkem, to býval náš mekáč.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Dálnice skrz město

2011-11-19T21:25:00.000+01:00

Minule jsem procházel místa, která se tolik změnila díky metru. Metro a Praha už patří k sobě, těžko si představit jinou situaci. A co dálnice? Nebo magistrála, aby mi někdo nevytkl, že nejde o dálnici. Čert vem pojmenování. Dopravu přes město bylo určitě třeba vyřešit, jestli je stav ideální, nechám koňovi. Jako laik nechci házet do světa odsudky nebo moudra, ale žije ve mně dojem, že vše mohlo být jinak. Zatímco metro B Prahu zklidnilo, o dálnici se těžko dá říci totéž. Vezmu jen úsek mezi Těšnovem a Nuselským mostem, který jsem procházel, nenašel jsem jediný hezký kout. Rámus. Praha nepříjemná.

Nechám stesků, dělám tohle všechno jen pro zajímavé porovnání včera a dnes. Nebudu komentovat, ale když mi to někdy nedá.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Těšnov

Hned tady bych se nejraději rozbrečel. Každý, kdo se o Prahu zajímá, asi zná osud krásného nádraží. Jezdil jsem z něj často směrem na Liberec, několikrát jsem jel nočním vlakem neboli flamendrákem. Vyjížděl kolem půlnoci, spíš poskakoval než pořádně jel, na dřevěné lavici jsem usnul, byl jsem mladej, po přestupu v Turnově byla ráno snídaně v Liberci v nádražním bufetu. Gulášovka a pivo. Flamendráky už dráha neprovozuje, asi se neflámuje.

Jeden čas jsem blízko pracoval, přes ulici proti nádraží jsme chodili na vydatné svačinoobědy do restaurace Na Těšnově. Starých fotek nádraží se dá sehnat dost, ale ne příliš snadno se porovnává, když z mnoha pohledů nezůstal kámen na kameni. Z nádherné budovy zbyly jenom fotky. Těžko jsem se chytal, budova vlevo je sice veliká, ale kromě ní nikde nic. I koleje jsou dnes narovnáné. Myslím, že výsledek není daleko od pravdy. Šestka si jede na Karlov, kde by řidič těžko hledal koleje.

Smutný konec nádraží Rakouské severozápadní dráhy, dlouhá léta neslo jméno Denisovo, po francouzském historikovi Ernestu Denisovi, který se věnoval českým dějinám. Četl jsem jeho knížky, zvláště ta o husitství mě zajímala, autor byl nestranný, vůbec si nemyslel, že husiti byli jenom barbaři, ale také z nich nedělal hrdiny bez přívlastku..

V písni Karla Hašlera je zmínka o pražských nádražích "... ty maj Wilson, Denis, Masaryk...". Zajímavé je, že tato jména se udržela až do 31.12.1952. Pamatuju se, táta šílel, co si zas komunisti vymysleli. Hašlerova slova "My Prahu nedáme, radši ji zbouráme..." se v tomhle případě naplnila.

Na Poříčí

Tramvaj jede od Těšnova. Koleje směrem do Karlína jsou snad stále na stejném místě, ale jezdí se pod most, na kterém jezdí auto za autem. Do ulice Na Florenci (vpravo) začaly jezdit tramvaje až v roce 1948, skončily v roce 1983.

Na Florenci

Ulicí Na Florenci už nejezdí tramvaje od roku 1983, kdy zahájilo provoz béčko metra. Vzadu je vidět přemostění, kvůli kterému zařval mimo jiné též Kavárenský pavilon v Poříčském sadu. Stával vedle Muzea Hlavního města Prahy.

Za mými zády už se připravuje stavba na pozemcích, které vlastnila dráha. Modlím se, aby to bylo něco aspoň něco ucházejícího, toho, co zde stálo doposud, škoda určitě není.

Hlavní nádraží

Magistrála překonala po mostě Masaryčku a dostala se k dalšímu nádraží. Pamětník starého stavu pochopitelně jsem. Když se dívám na necelých 40 let starou fotku, vidím stav, kdy nádraží bylo součástí města, stavěla před ním tramvaj, naproti byl krásný park, v němž na jezírku plavaly kachny. Pořád si nemůžu zvyknout. Jistě, nechodím sem, vlastně jsem tu celá léta nebyl, co bych dělal na úzkém chodníčku u komunikace, kde frčí auto za autem. Až teď, s foťákem. Myslím, že naposled, leda, že by mě zase napadla nějaká volovinka.

Wilsonova

Tři další staré fotky z úseku kolem Hlavního nádraží jsem musel odložit. Pokud bych lezl do vozovky, šílení řidiči by mě stačili přejet, než by mě sebrali policajti. Občas vlezu i do vozovky s větším provozem, ale tady se postavit proti řítícím se vozidlům, to by nedokázal ani Žižka, a ten, jak známo jen tak před ničím neuhnul.

Krásná budova Německého divadla, Divadla 5.května, Smetanova divadla, zatím Státní opery získala díky bourání kvůli magistrále fešného souseda, několikapodlažní garáže, za nimi České dráhy děkují těm, kteří používají jejich služby. Veliký nápis, z vlaku není vidět, řidiči aut zase nejezdí vlakem.

Jsou zde vidět dvě tramvaje, levá patří pražskému dopravnímu podniku, pravá vinohradskému. Vím, že Vinohrady byly samostatné město, ale kdyby dnes měl svůj dopravní podnik Smíchov, Karlín, Braník a jiní, to by bylo vedoucích míst, bitva o dotace, Libuše by prorokovala občanskou válku.

Václavské náměstí

Vylezl jsem na rampu Národního muzea, které kupodivu odborníci ze sedmdesátých let nezbourali, jenom ho odřízli od města. Místo chodců, kteří si chodí langsam, jak bychom hezky česky řekli, auta, auta, auta.

Václavské náměstí

Co dodat? 110 let, všechno klidnější, ale zase se umíralo na nemoci, které dnes považujeme za běžnou rýmičku.

Mezibranská

Na rampu u muzea jsem znovu vylezl. Vzácná fotka z 19.století. Koňská tramvaj, prý se koně strašně nadřeli, když tahali do prudkého kopce vozy plné pasažérů. Jaká byla asi rychlost tramvaje? Byla vyšší než běžná chůze? Pak, že naši předkové nebyli tolik líní jako my. Denně tu sloužilo až 48 koní. Co by na to dnes ochránci zvířat? V Bruselu by určitě vznikly tlusté předpisy, kolik koní může tahat kolik lidí.

Mezibranská

Hodně podobný pohled jako na minulém srovnání. Jenom uplynulo přes 80 let. Ještě koncem šedesátých let se chodci procházeli po ulici jakoby nic. Lidi, kteří v okolních domech bydleli, ještě neužívali neustálý hukot, který je v současné době až k nevydržení.

Mezibranská

Pohled Mezibranskou shora k Václavskému náměstí. Minulý i tento snímek je ze stejného dne (3.3.1969), zobrazuje i stejné místo, jen z opačného pohledu.

Sokolská

Fotka z roku 1966 vypadá, že je zde nějaká selanka. Na křižovatce otevřené dveře, esenbák si povídá. Tatra Smíchov uspořádala slavnost u příležitosti dvoutisící tramvaje typu T3. Jak jsem si zjistil, 15.5.1966 byla neděle. Fotka z letoška je taky nedělní, o pohodě se nedá mluvit.

Sokolská

Sem přijela tramvaj číslo 6, která byla na snímku z Těšnova. Ulice v roce 1960 vypadala jako na konci světa. Svým způsobem to byla pravda, dál to nešlo, dál byla hrana Nuselského údolí. Na první pohled jednoduché srovnání, baráky jsou na svém místě, venku bez problémů, ale při zpracování v počítači se mi něco nezdálo. Oči klamou, vše je jen zdání. Silnice nově uhýbá na most, z mého pohledu na levé straně zmizel chodník, stromořadí, když dám obě fotky na sebe, je všechno téměř v pořádku. Úplně v pořádku není nikdy nic, nejen u srovnávacích fotek.

ulice Boženy Němcové

Idylická konečná na Karlově, vlevo, díky stavbě předmostí mostu tehdy zvaného Gottwaldův, zmizela Česká dětská nemocnice. Na uvolněném místě si vybudovala muzeum policie. Zbytky kolejí jsou v dlažbě stále. Foceno je přes dálnici.

Karlov

Konečná šestky na Karlově ještě pěkně zblízka.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Volby 1981

2011-11-18T23:00:00.000+01:00

Facebook - Václav Víšek

Když se v Praze stavěla trasa B

2011-11-14T20:47:00.000+01:00

Když se stavěla v Praze trasa B.

O pražském metru se koncem šedesátých let vedly velké spory, dokonce se začala stavět podpovrchová tramvaj. Tvrdí se, že po sovětské okupaci vyhrálo metro hlavně proto, aby se na stavbě podílel Sovětský svaz. Nevím, netroufám soudit. Metru tu je už 37 let, funguje, dnes by se bez něj Praha těžko obešla.

Nejdřív se stavělo céčko, pak áčko, nakonec béčko. Stavby způsobily hodně problémů ve městě, podle mě snad nejvíc právě béčko, které nahradilo tramvaje v úseku Náměstí republiky k obchodnímu domu Máj. Náměstí Republiky jsem už prezentoval v části o tramvajích na Starém Městě, tak tedy ostatní.

Fotky jsou kopírovány z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě, kterou vydalo nakladelství Paseka v roce 2010. V ní je 201 zajímavých historických fotek a zasvěceného povídání o tramvajích. Koho tohle zajímá, vřele doporučuju. Já knížku dostal jako dárek, ale stojí 299 Kč., což nepovažuju za strašnou drahotu. Kolikrát člověk vyhodí peníze za takové voloviny...

Florenc a okolí

Brána do Karlína bych taky mohl napsat. Rušná křižovatka tehdy i dnes. Za zády fotografa (tedy i za mými) je ulice Na Poříčí, vlevo bych se dostal na Těšnov a na Hlávkův most, rovně do Karlína, pokud v něm už nestojím, vpravo na Florenc, kde už v té době existovala stanice metra C Sokolovská (dnes Florenc). Prostor si výstavby užil požehnaně. Staráfotografie je nostalgie, třebaže se nejedná o dalekou

historii, je to fotka na památku, protože velice brzy se začalo bourat, uvolňovat místorozšíření metra o trasu B e její křížení s céčkem. Nad tím vším se klene přemostění Masarykova nádraží, dálniční průjezd Prahou, tomu se ještě budu někdy věnovat.Výsledek nevypadá na fotce nijak povzbudivě, ve skutečnosti odtud člověk docela rád mizí.

A tak mi zbývá vzpomínka na dobu, kdy v navždy zmizelé ulici Dobrovolného(vpravo) se krčil výčep se sudovým vínem, kterých tehdy nebylo tolik jako dnes. Víno bylo laciné, půllitrový džbánek stál méně než 10 korun, bylo chutnější než většina tehdejší produkce, dobře se tam trávil čas v pracovní době, když zrovna nebylo co dělat. Porovnávat kvalitu se mi nechce, protože všechno je relativní, dnes jsme zmlsaní širokým výběrem, zase si musíme dávat sakramentsky bacha na patoky.

Občas jsme zašli s mou nastávající, která bydlila v Karlíně. Jednou jsme si dolévali zbytek ze džbánku, na dně byl vajgl. Obsluhující pingl nás ujistil, že u nich se to stát nemohlo, že to asi bylo v sudu. Už jsme tam nikdy nešli. A pak je zbourali.

křižovatka ulic Havlíčkova a Na Florenci

U Masarykova nádraží, oficiálně u nádraží Praha střed, jemuž i mladší generace byla zvyklá, poučená rodiči, říkat Masaryčka. Stavělo se béčko a takhle jezdily provizorně tramvaje. Teprve, když jsem fotku viděl, matně jsem si vzpomněl.

Na Příkopě

Otevření trasy B znamenalo i velké úpravy ne této rušné ulici. Dnes je zde klidněji, přestože na nové fotce se mi do záběru nacpala auta, jakoby zde byl neustálý frmol. Není, naopak spíš frmol pěších. Pomalu mi zapadlo do vzpomínek, že tu tenkrát nebylo žádné stromořadí. Taky chybí obchody pro normální lidi. No, podívám se do výlohy a řeknu si, že nemusím mít všechno. Vlevo, na staré fotce je vidět sloupek zastávky tramvaje. Po Příkopech se hrnul nekonečný zástup tramvají, z Můstku bylo rychlejší jít pěšky, protože tramvaje před stanicí poskakovaly a drásaly nervy cestujícím, kteří pospíchali a chtěli vystupovat. Jsem trochu pamětník, často jsem tu vystupoval v době let středoškolských.

Tramvaje byly pěkně otevřené, vyskakovalo se z nich, kde se dalo, esenbáci hlídali, všechno neuhlídali. Naučil jsem se vyskakovat frajersky. Za jízdy se muselo vyskočitve směru jízdy a trochu popoběhnout, to se dalo i při vyšší rychlosti. Levou ruku jsem dal za záda, chytil jsem se a elegantně vyskočil. Viděl jsem i frajera, který si před zakázaným opuštěním tramvaje zapálil na schůdkách cigáro. I já si myslel, že holky z něj šílej.

Jednou jsem za jízdy vystoupil, bylo trochu kluzko, spadl jsem na zadek. Což o to, sedmnáctiletá prdel něco vydrží, byl jsem rázem na nohách, ale i v rukou esenbáka. Pamětníci potvrdí, že deset korun pokuty koncem padesátých let bylo sakra dost pro študáka. Od té doby jsem byl opatrnější, dával jsem pozor, aby v blízkosti nebyl esenbák.

Na Příkopě

Historická fotka ukazuje provoz během stavebních prací. Vpravo je bývalý Dětský dům, kde se shánělo všechno možné, co děti potřebovaly a občas nebylo, jak se stávalo v plánovitém hospodářství. Ani nevím, co je v budobě dnes. Mohl bych se podívat, ale stejně bych to zapomněl. Lázeňské oplatky se zde pekly, stejné jako v Karlových Varech, za korunu jedna, strašně na ulici voněly, těžko se odolávalo.

Na Příkopě

Snímek vskutku historický. Za dva dny po jeho pořízení zde navždy (?) skončil tramvajový provoz, trvající od roku 1899. Stanice Dětský dům. Odtud jsem se hodně najezdil. Později, když už jsem se nemusel rodičů dovolovat, jestli můžu na flám, mi tu stavěla noční sedmnáctka do Podolí. V sobotu bývala hodně narvaná, byly cítit alkoholové výpary, cigaretový kouř, lidé neholdující těmto neřestem se nadýchali a přišli domů stejně nasmrdění jako opilci.

Na Příkopě

Záběr už je pořizovaný z Můstku. Provoz byl tak silný, že zde jezdily tramvaje vedle sebe. Trojka uhýbá na Václavské náměstí, pětka jede rovně do ulice 28.října a dál k Národnímu divadlu. Vpravo je palác Koruna, v přízemí s obrovskou samoobsluhou s obrovskými frontami na nákupní košíčky. Nad tramvajemi je vidět velký nápis SABENA. Belgická letecká společnost tu otevřela pobočku, kancelář a ta svítící reklama byla v tehdejší době naprosto mimořádná. Chodili jsme se na ni dívat a říkali si, jak už jsme taky světoví.

Můstek

Na Můstku se děly věci. Byl celý rozkopaný, bylo lepší se místu vyhnout. Jeden čas jezdily tramvaje takzvanou myší dírou, která byla daleko širší než dnes, protože byl zbourám dům, kde sídlila prodejna Maďarská kultura. Občas se tu dostaly gramodesky, které zrovna směli vydávat v Budapešti. Když se mi fotka dostala do rukou, ani mě nenapadlo, že bych zrovna tohle mohl porovnávat. Není čeho se chytiti. Teprve na místě vidím bývalou taneční kavárnu Astra, dole byla noční Carioca. Po roce 1989 se zde usídlil Dům knihy, podle mě až příliš velký, pět pater je skoro příliš na prodejnu knih. Teď koukám, že nestačím sledovat, než jsem se nadál, je tu banka.

V Astře mě jednou pumply dvě krásné dívky. Ne, že by mi ukradly portmonku, spíš mě svým milým chováním donutily, abych něco z jejího obsahu věnoval na jejich občerstvení. Dnešní doba je moderní. V téže budově určitě sedí hodně krásných bankovních úřednic, které jsou na nás milé, v jde jim o to, abychom si zde něco uložili. Je to rozdíl? Já si kdysi užil aspoň chvíli srandy, pamatuju se dodnes. To, prosím, nemá být negativní reklama na banku, které určitě jde jenom o blaho klienta.

Můstek

Aby byl vidět z Václaváku kostel svatého Havla, bylo možné jenom v době stavby metra. Bývalý Dům hedvábí překážel, musel být zbořen, později nahrazen.

28.října

Zvykli jsme si říkat pěší zóna místu, kde býval velký tramvajový provoz. Auta jezdila z Jungmannova náměstí uličkou, lidem pojmenovanou na Myší díru. Později byla kvůli stavbě metra rozšířena, jak je vidět na jedné z předchozích fotek, ještě později znovu zúžena, a stala se součástí pěší zóny, kam můžou s autem jenom policajti.

Jungmannovo náměstí

Zde je vidět provizorní tramvajový provoz v Myší díře z druhé strany. A Jungmann sedí na podstavci zcela netečně. Tomu se to sedí, on je slavnej a my se teprve musíme proslavit.

Národní třída

Tramvaj číslo 9 vyjíždí z ulice 28.října směrem k Národnímu divadlu. Koleje zmizely, jenom ale z povrchu, pod zemí naopak přibyly.

Národní třída

O 13 let později než je předešlý snímek, o pár metrů blíže k Národnímu divadlu. Tady je vidět regulérní staveniště.

Národní třída

Pohled od Jungmannova náměstí směrem k Národnímu divadlu, jehož vršek je na staré fotce vidět. Dnes roste ve směru pohledu stroma taky už stojí Nová scéna. Před věžičkou na nárožním domě na křižovatce se Spálenou se blýská tehdy nový obchodní dům Máj. Po několika změnách jména se dnes jmenuje My, což sevyslovuje anglicky?

Spálená

Procházku městem po trase B jsem zahájil na Florenci, kde mi zbourali výčep vína, končím ve Spálené, kde jak vidno, byly zbořeny vpravo 4 domy. V jednom z nich byl výčep vína U Ježíška. To bývala moc příjemná knajpa. Neobsluhovali, pro džbánek různé velikosti se chodilo k výčepu. Po stěnách visely obrazy významných osobností, které sem kdysi chodily. Největší obraz měl Jan Neruda. Nevím, jestli byl z osobností nejvýznamější nebo byl nejlepším štamgastem. Dnes na nás čumí ohrada, za kterou se staví. Co? Určitě něco hezkého, jak je zvykem v centru Prahy.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit