Jaký byl končící rok?

V České republice je strašlivý bordel. Český stát je banánovou republikou. Politici jsou téměř bez výjimky zkorumpovaní. Tedy ti u moci, ostatní, co by je rádi nahradili, takoví určitě nebudou…

Ale takhle jsem nechtěl začít. Díky nečekaným zdravotním potížím jsem měl více času na čtení. Tak jsem se dočetl i to, jací vykukové byli politici za Franze Josefa. Neschopní, proto se dali na politiku.

Z vyprávění mého táty, který za svého života nostalgicky vzpomínal na první republiku, občas vypadlo, jaká sebranka byli politici. Stal se sociálním demokratem a chtěl změnu…

Komunistickou sebranku jsem měl čest poznat na vlastní kúži…

Dnešní taky.

Jsou opravdu tak důležití?

Hrozivý kolos lidí, kteří chtějí sice dobro, ale hlavně pro sebe, podle mého názoru nestojí za čas, který strávíme u všech možných médií. Došli jsme tak daleko, že se v neděli místo svátečního oběda a posezení s blízkými rozčilujeme se u televize a pak celé nedělní odpoledne diskutujeme na computerech, kterej kretén byl u Moravce nejpitomější.

Veškerý pokrok lidstva, všechny vymoženosti, bez kterých si neumíme představit život, vymysleli, vyvinuli, vyrobili vědci, inženýři, pracanti, kteří neměli čas se zabývat něčím takovým, jako je politika.

Taky lékaři.

Do mého života zasáhli v končícím roce nečekaně, bez varování.

Dosud, kromě zlámané ruky při utužování zdraví na kole, kromě rozbité hlavy po nehodě na cestě z hospody, kromě banální operace slepého střeva, kterou snad brzy budou dělat absolventky zdravotky, jsem vlastně nemocný nebyl.

Náležitě jsem se vychloubal před vrstevníky i mladšími ročníky, posmíval se jejich navštěvám v ordinacích. Poškleboval jsem se pořadům o zdraví, které jsem nazýval vysíláním pro hypochondry.

Postupné chátrání tělesné schránky jsem bral jako přirozený průběh života. Stárnu... Stáří přece stojí za prd. Pobolívání v břiše jsem rozjížděl na kole. Přitom někde hodně blízko si hrobník v klidu připravoval vercajk.

Doktoři, které jsem občas rozverně nazýval felčary, vychechtával jsem se jejich radám, mě zčistajasna přesvědčili o mém omylu.

Pochopil jsem, že dokonce ani já nejsem nesmrtelný. Co se mnou všechno dělali v nemocnici, koukal jsem jak blázen. Tolik chytrých lidí s pomocí přístrojů, které určitě nevymysleli politici, se kolem mé osoby točilo. Pravděpodobně pomohli prodloužit mým příbuzným čas na přípravu funusu.

Jsem nesmírně vděčný všem do té doby neznámým lidem, kteří zasáhli rychle, bez keců, efektivně. Mohl bych takový průběh očekávat od poslanecké sněmovny? Možná, kdyby šlo o jejich příjmy, zasedali by i ve svátek, ani by nikdo z nich nebrblal, že v noci pracují jenom zloději a kurvy.

Lékaři, zdravotní sestry a ostatní, kteří se v létě pohybovali kolem mé osoby, jsou, pravda, profesionály, samozřejmě, že je to jejich povinnost, ale nic mi nebrání k vyjádření vděku.

Důležitý je pro mě objev, kolik mám dobrých kamarádů, přátel. Těch, o které někdy celý rok nezakopnu, když jsou potřeba, objeví se. Nikdy jsem nebyl přítel kolektivního běsnění, co já zkusil za komunistů, kdy jsem se musel vyhýbat všem jejich průvodům, schůzím, debilním shromážděním. Je to ve mně stále, jsem podezíravý, pokud jde o jakési petice, které sesmolí někdo chytřejší, já bych s nimi měl bez výhrad souhlasit a podepisovat. Vím, že jde mnohdy o správnou věc, se kterou v podstatě souhlasím, jen mám pochybnosti o některých podrobnostech a někdy i o autorech. Mám podezření, že jim jde nejen o věc.

Příbuzní, spolužáci, přátelé, se kterými se znám jen virtuálně, nikdy jsem je neviděl. Přispěchali osobně, telefonem, mailem. Děkuju všem, kteří moderní komunikační možnosti vymysleli, ač na ně někdy vrčím. Nedovedl jsem si předtím představit, co může znamenat pro psychiku zvonění mobilního telefonu u nemocniční postele. Nebo jen esemeska.

Jsem rád na tomto světě. Plně jsem si uvědomil konečnost svého bytí, nechce se mi zabývat pitomostmi, které se mi často současná společnost snaží vnutit pod záminkou, že jde o důležité záležitosti.

Nikomu záměrně neubližovat. Žít a nechat žít. Možná se někomu tyhle věty budou zdát zbytečně patetické, ale cítím to tak.

Byl to dobrý rok? Kéž by mi bylo přáno jich ještě několik prožít.

Nahodilým čtenářům přeju zdraví, radost, krásu. Život je totiž krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.

PF 2012

Probouzející se České středohoří

Facebook - Václav Víšek

Silueta z Montmartru

Takhle mě vystříh Claude Marin na Montmartru. Za minutu, za 5 franků. Jeho si nepamatuju, ty franky jo. Přepočítávat to nebudu, je to jedno. Podobá se mi to? Je to jedno.

Facebook - Václav Víšek

Blues vanilkových rohlíčků

Cinkají mobily.
"Už máš upečeno?"
"Holka, nestíhám. Snad to koupim v cukrárně."
"Kdyby aspoň někdo pomoh. Martin přišel domu vožralej, vyspává. A smrdí."
"Příště na to kašlu."
Taky četujou a skajpujou.
Blues nemívá dlouhé texty. Jeden motiv, stále se opakující. Za komunistů odborníci tvrdili, že černoši si v blues stěžovali při práci na bavlníkových polích. Jak jinak vysvětlit poslech podezřelé anglické hudby?
Blues vánočního cukroví by mohlo mít podobná slova, kterými jsem začal.
V době před mobily se sousedky scházely na pavlači, navzájem si stěžovaly, vyměňovaly recepty, pomlouvaly zrovna nepřítomné.
Máma nebyla pavlačový typ. Moderní barák, i záchod jsme měli svůj. Sousedky schůzovaly na chodbě. Přehlédla kdysi, že jsou v doslechu dětské uši, prořekla se, že ji ty drbny serou.
Byla před Vánocemi nervózní, normálně. Doba, kdy se běhalo po obchodech s touhou něco sehnat. Dva synové zlobili. Táta dělal hodně přesčas, slivovici měl vypálenou z dřívějška, prachy byly třeba.
"Budu péct, vy budete pomáhat! Jinak cukroví nebude."
Nebylo radno odporovat, motali jsme se v kuchyni, snažili se. Máma s námi nechodila k psychologům, řešila situace fackou. Ne, přeháním, pohlavkem.
Starší brácha se vytahoval, chtěl mi rozkazovat. Pyšný, že už smí dávat plech do trouby sám, spálil celou várku svého nejoblíbenějšího cukroví. Málem hledal špagát na pověšení. Rozpočet na suroviny uzavřený, reparát nemožný. Nebyli jsme majetní.
Rostl jsem, v době předvánoční se pořádalo nejvíc flámů. Bavily mě. Máma ani nenadávala, upekla, když nikdo nebyl doma, usmívala se, byla v klidu.
"Ty už máš upečeno?"
"Jistě!"
"Ani jsem tě neviděl péct."
"To víš, to jde jinak od ruky, když nikdo nepřekáží."
"A pročpak si nás do pečení honila?"
"Protože byste se flákali."
Jak říkám, máma psychology nenavštěvovala.
Oženil jsem se. Manželka nikdy cukroví nepekla, ujistil jsem ji, že to je naprostá maličkost. Dařilo se, nedařilo, nejen vánoční dobroty jsou život.
Děti chtěly pomáhat, taky mi neradil psycholog, ale proč je odhánět od práce? Manželka raději vysmejčila kvartýr. Určitě si musila vzít prášek, když měla sledovat, jak děti pod mým vedením pečou. Nebo panáka. Jistěže úklid bytu následovat teprve po našem představení. Cukroví často neodpovídalo estetickým nárokům slavnostní tabule. Leč bylo naše.
Čistý ubrus, děti vymydlené, nastrojené, proč by měl vadit naprostý vzhledový zmetek, který nejmladší ratolest vyhotovila vlastnoručně? Nepochvalte ho!
Doprčic, utíká to. "Děti" si najednou strčily kousek cukroví do pusy mezi dveřmi, pospíchaly. Kam? Tam, co my taky před chvílí.
Cukroví jsem začal kupovat, v Malé Hraštici pečou výborné. Mohl jsem opět v klidu do hospody, aniž se mě pivní bratři ironicky vyptávali, jak se mi povedly vanilkové rohlíčky. Ty jsem měl nejraději, nejlepší pekla moje máma, zdědil jsem recept, začal jsem je znovu péct. Recept nejlepší, rohlíčky nejlepší. Nesdělím ho, protože by se na mě sesypalo keců, že nic neumím, že jsem žabař, Pohlreicha na mě.
Máma se mnou bydlí, dívá se na mě ze stěny. Mívám pocit, že se mi někdy posmívá, v očích ironii, která mnoha lidem lezla na nervy. Tátu ne, ten radši dělal, že špatně slyší.
Talíř, plný vanilkových rohlíčků, ani jeden jsem nespálil, jeden zlomil. Máma dělá, že nic nevidí. Nemá, co by mi vytkla?
Muzika, kterou jsem poslouchal při pečení, by se jí nelíbila. Měla ráda Petra Spálenýho.
Mně z internetu zpívá blues Alberta Hunter .

Tržiště na Starém Městě pražském 2.část

Pokračuji ve svém putování po staropražských tržištích.

Od Stavovského divadla jsem vyfotil poslední srovnání, udělal pár kroků a jsem v ulici Rytířské, kde se konával Vaječný trh.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Rytířská - Vaječný trh

se nacházel v Rytířské ulici. Jak tak hledím, prodávala se tu nejen vajíčka.

Pak, že nával je až v dnešní době! Na porovnání je dobře vidět změnu, kdy byla v posledním desetiletí 19.století postavena Staroměstská tržnice.

Tržnice už stála a trhovkyně před ní.

Charakter ulice se léty hodně změnil

Rytířská N

Srovnání ne úplně správné. V roce 1865 fotograf stál hodně vysoko. Nedalo mi, abych zařadil krásnou fotku, skoro 150 let starou.

Uhelný trh

Přiznám se k naprostému barbarství. V době mého středoškolského života pro mě Uhelný trh znamenal pivnici U dvou koček, kde nám nalili vynikající Prazdroj za 2,10, přestože nám ještě nebylo 18. Tak bohatej, abych sem chodil pravidelně, jsem nebyl, to vždycky, když jsem od rodičů dostal peníze na obědy ve školní jídelně, které jsem si nekoupil.

O něco starší jsem chodíval propíjet mzdu do vinárny U tří zlatých lvů alias U Kafky, hned naproti Dvěma kočkám.

Dnes jsem tu s foťákem, Kafka je zrušený, na Dvě kočky nemám peníze, vnitřnosti mi nefungují úplně jak by měly, začal jsem studovat historii a motat se po ulicích s foťákem. Záběrů kolem dokola je, možná neúnosně mnoho, ale Facebook to unese.

Pokud by někdo někde viděl fotku s knížkou, jak do ní chytře čumí dědek, můžu to být já. Oslovil mě mladík (pro mě už jsou všichni mladíci), že píše něco o Uhelném trhu, že mě vidí, že chodím sem a tam, jako bych tu něco ztratil. Jo, jo, ztracené mládí tu hledám, ale Kafka už mi neotevře. Hoch mě požádal, abych mu pózoval. To ještě zvládnu.

Kozí náměstí

Obuvnické stánky

Vánoční trh

Masná ulice

Rybí trh.

Začátkem 20.století byla velká událost, když přijel fotograf. Chodí dnes děti dívat se před Vánocemi na kapry do kádí. My takhle trávili hodně času, maminky měly velkou radost, když jsme se vraceli domů zmrzlí a umáčení. Moje děti také chodívaly. Mám strach, že dnešní si pustí ryby na computeru.

Staroměstské masné krámy. Už jsem jedno srovnání dělal. Tentýž objekt z trochu jiného pohledu. Přece nevynechám takový obrázek, když nahoře vyčnívající budova mi připomíná 4 roky pobytu na průmce.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Tržiště na Starém městě pražském 1.část

Vyrojily se na nás. Hezky upravené, nezajímavé, nechutné, s pěkným zbožím či se šuntem. Doba adventu svědčí trhovcům. Drtivá většina prodejců stojí u svých stánků, stolků, hlavně pro výdělek. Proč ne, nevidím v tom nic špatného. Co nám za naše peníze nabízejí? Nelze paušalizovat. Jsme lidé dospělí, za to, co přineseme domů, si můžeme sami.

Zákonitost nabídky a poptávky platí zde tuplovaně. Musím se usmívat, když slyším odsudky, co prodávají Vietnamci, co za šmejdy jiní trhovci, že by se to mělo zakázat. Stánky jsou naplněny zbožím, které kupujeme. Tady je stoprocenetně vinen zákazník, protože prodejce srágor nebude na ulici stát, neprodá-li.

Když se nám tržiště nelíbí, je naše právo do takových prostor nechodit. Osobně se tak většinou chovám.

V poslední době vznikají takzvané farmářské trhy. Vůbec se atmosférou neliší. Už jsem koupil dobré zboží, už jsem se spálil. Nebudu jmenovat, ale na jaře jsem si koupil u farmářů nádherně vypadající uzeniny. Ne že bych je nesnědl, ale byly to obyčejné buřty, jenom zhruba o 50% dražší. 20 metrů od stánku je uzenářství, do kterého chodívám, v něm jsem spokojený za běžné ceny. A tak stánek míjím bez povšimnutí, zrovna před pár dny.

Vzal jsem si k ruce publikaci nakladatelství Paseka Zmizelá Praha – Trhy a tržiště od Pavly Státníkové. Knížka starých fotografií a kreseb. Při prohlížení se vždy dostávám do doby, kterou nepamatuju, snažím se vstřebat tehdejší atmosféru. To, že jsem vzal knihu a foťák a jal se porovnávat, to už je holt taková povaha.

Na trzích se většinou prodávalo zboží potřebné, dnes často opomíjené. Prodávaly se i pitomosti, o kterých platí stejné pravidlo o nabídce a poptávce jako dnes.

Pochybuju, že by dávní trhovci byli stoprocentně poctiví a nepodstrčili nepozornému zákazníkovi nahnilé ovoce, zeleninu. Byli to naši předkové.

Vydávám se po staré Praze. Je to zase trochu jiné srovnávání. Vyfotil jsem kdeco s myšlenkou, že vyberu pár záběrů. Bylo mi líto leccos vyhazovat jenom proto, že jsou vidět tytéž reálie. Jde o záběry z jiných úhlů, a pak fotky starých trhovců i kupujících mě fascinují. I atmosféra se dá porovnávat, nejen domy, kostely. Jak si dovedu představit cvrkot v tehdejší době, záleží už jenom na mé fantazii.

Je to však jen malý kousek, kdo chce atmosféru nasát více, lépe je vzít uvedenou publikaci a projít se s ní v těchto prostorách, třeba až po Vánocích, na svátky dopoledne tam bude klid.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)

Havelský trh

přežil všechny režimy. Za komunistů jsem sem chodíval, přece jenom tu byla k mání slušná zelenina, ovoce, kytky. Když si člověk přivstal. Stánky jsou tu stále, ovšem z velké části v nich neprodávají pěstitelé, ale prodejci, kteří zboží shánějí bůhvíkde, vozí se sem všechno možné. U mnoha nabídek se vkrádá podezření, že jde o zboží, jež by se jinde neprodalo. Pokud to neplatí pro všechny prodávající, řekl bych, že jde o většinu. Vyhýbám se Havelské ulici, která vlastně už dávno ulicí není. Dnes jsem se do ní vešel. Chvílemi to je boj o život. Potřebuju fotit přesně z nějakého místa a lidi neuhnou a neuhnou. A zatím málokde jsem se sešel s tak podezřelými pohledy, hlavně trhovců.

„Co tu ten blbec fotí? Není to fízl? Tady se má nakupovat!“

Přežil jsem, nezbili mě, nikdo mě neokrad.

Kotce

Jsem v rozpacích. V době, kdy jsem navštěvoval na Starém Městě průmyslovku, což je už, fuj, víc než 50 let, tu byla ulice - vetešnictví. Proč to komunističtí estéti nezákazali, těžko soudit. Prodávala se partiovka neboli zboží, které se výrobcům zrovna nepovedlo. Anebo povedlo, ale nikdo o něj nestál.

Tehdejší korunu jsem vydal za vysloužilou brigadýrku. Procházel jsem se v ní o přestávce po chodbě ve škole. Zástupce ředitele, bolševik a bývalý voják z povolání mi ji zabavil a nikdy nevrátil. Možná si ji doma dal na hlavu a před zrcadlem salutoval. Inu, vojenská krev se nezapře.

Teď je tu pusto, jedině čínská restaurace funguje. Bude tu ještě někdy něco?

Melantrichova ulice

Dívám se do Havelského tržiště, do něhož se asi trhovkyně nevešla. Dnes by stínila luxusní prodejně zbytečností, nechť nápisy nad prodejnou hlásají, co chtějí.

Malé Kotce, tzv. Tandlmark

Pojmenoval jsem prostranství podle publikace, dnes se jmenuje prostranství u kostela svatého Havla logicky Havelská.

Stojím a představuju si dobu, než vyrostla na tomhle místě budova Městské spořitelny pražské, dnes České spořutelny. Populace, od mé generace až po lidi, narozené kolem roku 1970, sem asi chodila na povinné školní exkurse, pochybuju, že tam někdo šel dobrovolně ze zájmu. Muzeum Klementa Gottwalda zde sídlilo v letech 1953 – 1989.

Ovocný trh

Odtud tržiště zmizelo. Červená bouda vlevo patří Národnímu divadlu. Snad náhrada pro případ, že by hořelo.

Vpravo se připravuje kluziště pro veřejnost. Foceno dva dny před jeho otevřením. Náhrada za zbouranou Štvanici?

Pohled přes tržiště ke Stavovskému divadlu s vykukujícími věžemi kostela svatého Havla. Z toho plyne, že celý tenhle prostor až ke kostelu svatého Martina ve zdi byl jedno velké tržiště. Obchodní zóna minulosti.

Jiné pohledy na zadek Stavovského divadla.

Část jižní strana prostranství je dílem současným. Ve dvacátých letech padla stará zástavba díky bance, která tu plánovala palác, přišla krize, nacisti, komunisti, čekalo se na svobodu. I svobodná společnost může produkovat krávoviny, jak už víme. Je to můj osobní názor, ale podle něho tvůrci dnešní zástavby dali Ovocnému trhu na frak.

Pohled od Stavovského divadla.

Víme, že prodavačka se pravděpodobně jmenovala Marie Marková. Jak se jmenovala dvojice z dnešní fotky? Měl jsem cukání se zeptat, ale třeba to byli Finové a nerozuměli bychom si.

Z důvodu přílišné velikosti souboru pokračuju v putování po staropražských tržištích v Tržištích Starého Města pražského 2.část.

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Vy, staré Holešovice

http://www.youtube.com/watch?v=Sus6ZmVf5rA

Nevím, jak zná Jan Vodňanský staré Holešovice, ale jeho kuplet se mi přímo nabízel.

Dopravní stavby změnily v mnoha částech Holešovice k nepoznání. Kam se hrabe povodeň. Je dobré se podívat, co udělala z této čtvrti naše vzrůstající chuť cestovat, někdy jenom mánie přemísťovat zboží, materiál, sebe. Zavírám oči, vidím placku u Vltavy, navzdory častým záplavám postupně zastavěnou. Vznikla čvrť předměstského rázu, podniky malé, větší, továrničky, jatky, elektrárna, obydlí ne příliš honosná.

Druhá polovina dvacátého století dala Holešovicím na zadek, abych použil slovo bez vytečkovávání.

Osobně mám na staré Holešovice vzpomínku padesát let starou. Holešovický mlýn už nestojí, ale byla potřeba sledovat jakýsi sklad, jestli nemá tendenci spadnout. Nepamatuju se už, oč přesně šlo, ale zřejmě nic strašně důležitého, když tam posílali osmnáctiletého vyjukaného kluka. Přesně podle názoru „Pošleme tam mladýho, když to zvorá, tolik se nestane“.

Někdy jsem měl pocit, že jedu do Holešovic jenom proto, že pro mě neměli jinou činnost. Jezdily se mnou dvě figurantky v letech mezi třicítkou a čtyřicítkou. Proti mně staré, byl jsem z nich však nervózní, myslím, že ze mě měly velkou srandu. Ženy z domácnosti, kterých tenkrát bylo dost, potřebovaly si přivydělat, na velké peníze si nepřišly, neustále mě zkoušely, jestli nepůjdeme domů dřív, že si dáme ještě jedno cigárko, u něhož nezůstalo. Nikdo na nás nepospíchal, zřejmě byly se mnou rády. Mlýn už nestojí, ani voda ho nevzala. Z paměti mi vypadlo, kde stál.

Vydávám se po změnách, které tady nastaly díky magistrále, metru i železnici.

třída Dukelských hrdinů

Místo, kde se zas tolik nezměnilo, když odmyslím tramvaj, jedoucí vlevo, automobil, dnes patřící mezi veterány, za ním koňský povoz. Názvy se měnily, jako téměř všude. Hlavní třída se do roku 1950 jmenovala Bělského, podle pražského purkmistra z 19.století. Ulice kolmá nese jméno Milady Horákové, předtím Obránců míru, vpravo je náměstí s kostelem. Strossmayerovo, to byl chorvatský biskup, v letech 1961-68 se jmenovalo podle komunistického politika Václava Kopeckého. To byl velký šmejd, takže ani komunisti na jméně netrvali, pro lidi to byl stejně Štrosmajerák. Nechám jmen, mohl bych pokračovat dál a nacházet další změny. Přece jenom tohle všechno dělám hlavně kvůli fotkám.

Starou fotku jsem někde splašil na internetu, už nevím kde, datum vzniku neznám, tomu, od jsem si ji vypůjčil, se omlouvám.

nábřeží Kapitána Jaroše,

Dřívé Nové Bubenské nábřeží. Foceno z Hlávkova mostu. Charakter je hodně změněný, naštěstí jsme nezbourali kostel, který je zčásti zastíněn budovou Úrazové pojišťovny (dnešní Úřad Prahy 7). Vpravo je vidět kousek budovy Elektrických podniků. Na staré fotce je za tramvají budova, patřící Bubenskému pivovaru. Smutné, když se bourají pivovary. Sousoší je od Jana Štursy a jmenuje se Práce. Radši odtud.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

nábřeží Kapitána Jaroše

Srovnání ukazuje názorně, jak se nábřeží změnilo. Budova Elektrických podniků zůstala, jen nápis SLÁVA KOMUNISMU někam odletěl. Zde již osamělá budova je připravená na odstřel. Dobře si ji pamatuju, byla výrazná, až dnes jsem si uvědomil, že tu není. Člověk nemá proč sem zabloudit, jedině, když ho někdo vezme do auta.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenské nábřeží

Pohled od východu k západu. Osamělá budova zakrývala pohled na Úrazovou pojišťovnu a Elektrické podniky. Vlevo se jede na Hlávkův most. Situace na nástupním ostrůvku mi připomněla povídku Šimka Grossmanna Moje jízda tramvají.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenské nábřeží

Upravený Negreliho viadukt. Komu se zdá starý oblouk hezčí, musím varovat, že stejně je tomu i u mé osoby.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenská

Kdysi placka, pole, louky, močály, potom město, dnes tohle. Dívám se z Hlávkova mostu a vzpomínám, jak jsem jednou do práce tramvají nedojel. Srážka tramvají právě tady na křižovatce, praštil jsem se do hlavy, odvezli nás do nemocnice na Františku, jeden důstojník rozbitou hlavu, dali mu na obvaz brigadýrku, koukali na mě blbě, že se směju. Tvrdili, že mám otřes mozku, závodní lékař mi přikázal týden ležet. Nic mi nebylo, bral jsem nemocenskou…

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Bubenská

Už za rok tady tramvaje přestaly jezdit. Po 77 letech. Na fotce z roku 1977 jsou zřetelné prápory a práporky. Foceno 1.května. Ano, takhle jsme odpovědně zdobili svá okna. Kdo si v takovém baráku na hlavní ulici dovolil okna nezdobit, dnes bude tvrdit, že to byl odboj, a že by se na to mělo přihlédnout při vyměřování důchodu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní

Na snímku z 9.5.1974 není normální provoz, ale slavnostní průvod. Ten den se definitivně přestalo vyskakovat za jízdy. Dnešní mládež ani netuší, co se všechno ve starých typech tramvají dalo dělat. Neměli jsme notebooky ani mobily, něco dělat jsme museli.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní

Ruční pumpa na normální městské ulici je spíš raritou. Vlastně mě ani nenapadlo ji vyzkoušet.

Pletou mě dopravní značení na vozovkách, dívám-li se nepozorně, ani se nevšimnu, že to nejsou koleje.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Veletržní palác

Odskočil jsem si od tramvají. Nevím, z jakého roku je stará fotka, kterou jsem někde stáhnul, jen vědět kde. Určitě z první republiky. Obchody, restaurace, za mého mládí fungovalo i kino Veletrhy.

Tři měsíce poté, co skončily svoje působení staré tramvaje, v srpnu 1974 palác, ve kterém sídlily organizace, zabývající se zahraničním obchodem, shořel. Hasili ho týden. Říkalo se, co asi všechno shořelo za dokumenty, že to byl požár založený. Jak to bylo? Kecy, fámy, polopravdy? Palác byl málem zbourán, ujala se ho Národní galerie.

Partyzánská

Oblast kolem holešovické elektrárny mně fascinuje. Změnilo se hodně, těžko soudit, co bylo záhodno zbourat, co se bourat nemuselo. Většina objektů rozšiřující se dopravě překážela. Několik srovnání je tedy z hodně blízkých míst, chtěl jsem výsledky přebrat, a vybrat jen něco. Internet snese všechno, každé to místo je svým způsobem zajímavé. Spíš by mě zajímalo, co se s prostorem jednou stane. Bojím se, že pozemky skoupí bohatá společnost a postaví obludu. Ale to místo opravdu působí strašně nepříjemně.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Od sedmdesátých let tu vyrostla železniční stanice Praha – Holešovice, napojená na metro C. Současná fotka ukazuje část přístřešků na nástupištích.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Domy vpravo zmizely, místo nich je podivné parkoviště, vlevo zůstal starý dům Na kovárně. I hospoda stejného jména v něm přebývá. Zde by se hodil nějaký zaplivaný pajzl. Vyvěšený jídelníček ukazuje, že jestli se jedná o pajzl, tak o lépe se tvářící. Ale ne, může to být dobrá hospoda, ale nedovedu si představit, že bych na takové místo cestoval za pivem.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Partyzánská

Srovnání, kde je krásně vidět vpravo ulice Na Zátorách, kterou se dostaneme ke stanici metra C Nádraží Holešovice.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Zde je vidět, proč se bouralo v ulici Na Zátorách. Tramvaj chce své.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Křižovatka s ulicí Partyzánská z jiného pohledu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Na Zátorách

Stojím na křižovatce s ulicí Plynární. Komíny elektrárny. Vzadu je vidět hospoda Na kovárně.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Plynární

Stará zástavba padla kvůli stanici metra. Podzemní dráha jezdí, slouží, je v podstatě spolehlivá, ale jakoby nikomu už nezáleželo na tom, co je kolem.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Argentinská

Velký barák je administrativní budova bývalého podniku zahraničního obchodu Merkuria, postaveno v letech 1969-71. V roce 1975 tramvajové koleje nadobro zmizely. Dva mosty vedou přes Argentinskou ulici, dívám se na most silniční, stojím pod mostem železničním. Nelíbí se mi tu, to jsou ošklivá místa.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Fojtíka Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010)

Facebook – Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit