Pindy 5

5.11.

KOSTAKOFFÝ

7.11.

Výročí se mi motaj v mé hlavě, plné myšlenek.

V roce 1867 se 7.listopadu narodila Marie Curie-Skłodowska. Bezpochyby se zapsala do historie lidstva. Její význam by nám mohla objasnit paní Iva Janžurová, ve filmu Světáci o ní hovořila zasvěceně. 
Paní Marie byla o celých 11 dnů mladší než můj děda, vyhlášený pytlák.
V den jejích padesátin se zapsal do dějin Voloďa Uljanov, zvaný Lenin. Spolu s kamarády bolševiky poznamenali celé dvacáté století, smrad po nich ještě nevyvanul.
Učitelka ve 3.třídě nám, slzíc, četla příhodu z Voloďova dětství. Rozbil skleničku, zapíral, že by s tím něco měl. Nakonec v něm zvítězila pravda a On se přiznal. Tak rostou velikáni.
Nic na tom nezmění zlá anekdota, kterou mi kdysi vyprávěl reakcionářský výrostek.

Lenin se večer obléká.
"Kam zase jdeš?", ptá se jeho družka Naděžda Krupská.
"Máme komitét."
"Ne abyste se zase vožrali jako posledně, jak ste stříleli z tý Aurory."


13.11.
Kdo bloudí kolem Poděbrad, protože šetří a nepořídí si navigaci, možná si všimne kopečku s kostelem. To je, prosím, Sadská.

Nemám automobil, nepotřebuju tudíž navigaci. Projdu v obou svých mozcích informace z dětství. Jeníček a Mařenka zabloudili a museli vylézt na strom, aby se rozhlédli.

Na strom bez žebříku nelezu, cosi z kopce vidím.Tam v dáli ale není světýlko, podle průvodce z první republiky spíš železité lázně.

Pohled na vchod do lázeňské budovy mě zbavil chuti požadovat železitou koupel.  
Lopata! Pryč odtud, tady to smrdí prací.

15.11.
Po volbách:
Leží tam na zemi, živí se sazemi, jinak se celkem nudí... (Jiří Suchý)

17.11.
Oslavy nejsou moje hobby. V době puberty jsem slavil narozeniny v den tehdejšího státního svátku, opili jsme se na Nebozízku, potom hulákali, protože ten den vždycky lítaly rachejtle a správná mládež huláká.
Dospěl jsem a komunistické svátky ignoroval. Dokonce jsem se vyhýbal různým shromážděním, kde se podávalo na účet podniku občerstvení, bývaly dva chlebíčky nebo deset deka šunky a nápoj.
Ale to bylo všechno, co jsem proti režimu dělal.
Byl jsem moc rád za revoluci či převrat v roce 1989. Nepatřím mezi "hrdiny", kteří pořád něco melou o cinkání klíčů a neřeknou, že klíče byly ideální nástroj, v případě zadržení těžko někomu dokazovat, že nenosí klíče na odemykání, ale z důvodů revolučních.
Nešlo o žádnou revoluci mojí zparchantělé generace, většina z nás poslušně chodila k jakýmsi volbám.
Mladí vyšli do ulic, možná i proto, že jim rodiče radili, aby se proboha do něčeho nenamočili.
Ale přiznejme, kolaps Sovětského Svazu, zhroucení komunistického systému,  bylo nejdůležitější spouštědlo.
Nepotřebuju svátky, obejdu se bez nich. Ale když už...
Slavíme 28.říjen, vznik Československa, státního útvaru, který se ukázal jako neživotaschopný. Můžeme jen nesouhlasit, vzpomínat, slzet.
17.listopad 1989 je den, kdy se začaly otáčet dějiny českého národa. Jakoby nastoupil jiný kormidelník, jenž kormidlo nastavil jiným směrem. Nevím, v lodích se nevyznám.
Líbí se nám všechno, co se od té doby stalo? Nemůže se všem líbit to samé.
Já dokonce považuju za divnou frázi chtít národ spojovat, jak slyším od různých prezidentských kandidátů. Jednota je nesmysl, vždycky se najde někdo, kdo začne tvrdit, že musíme jednotně, kam on ukáže. Tak začínají diktátoři.

17.listopad považuju za historický mezník. Jsem rád, že jsem se dočkal.
Nešel jsem dnes do ulic, nechce se mi poslouchat blafouny, kteří musí lidu ukázat, že právě oni znají správný směr.
A taky už jsem starý, opotřebovaný, musím se šetřit na okamžik, kdy zde bude ráj na zemi. Třeba se dočkám.
A mohly by mě davy povalit.

19.11.
Cirkus.
Pozor, nejde o politiku!
Můžu se v současné společnosti přiznat, že mám rád cirkus? Děti byly malé, těšily se. Jednou za rok přijel do Prahy cirkus, usadil se na Letenské pláni. Tu Humberto, tu sovětský, jindy endérácký. Na vstupenky se stály fronty, jejichž  délka se počítala spíš na hodiny než na minuty.
Z dětí se stali dospělí, SSSR a NDR jsou minulostí, cirkusy se staly majetkem skutečných cirkusáků, leč vyrojily se názory, že v cirkusu se ubližuje zvěři.
Po letech jdu přes Krč a vidím šapitó s nápisem Humberto.
Jsem smutný, mám problémy sám se sebou, abych někde neupadl, bojím se nabídnout, že bych vzal do cirkusu vnoučka. Tolik jsem se těšil, že se dočkám dědečkovství a jsem neschopný. Doprovod nepotřebuju, ale neradil bych nikomu, aby se mnou nechal doprovázet.
Koupil jsem lístek bez fronty, stan nebyl zdaleka plný, zavzpomínal si, přepadla mě nostalgie, bez dětí byl zážitek sotva poloviční.

20.11.
V Říčanech mají Mlýnský rybník. Jinak už dávno domleli.

21.11.
23.11.
Dvě divadelní představení, která mi připadla skvělá, pro tyhle chvíle mám rád divadlo.
Činoherní klub: Urna na prázdném jevišti
Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku

24.11.
Někde jsem to čet, snad se mi to jen nezdálo.
V pětačtyřicátým prý Liběchovsko navštívil generál Dwight Eisenhower, že tam žil nějaký známý.
Generál patřil mezi vítěze nad nacisty, ještě jsme ho spolu s jinými maršály sovětského původu mezi vítěze řadili.
Maminka ho tenkrát viděla, vždycky říkala, jaký to byl fešák. Mně ve škole zase vyprávěli, že generál je imperialista. To už byl americkým prezidentem, kteří se tehdy chválit nesměli.
Moje maminka nebyla válečný štváč, ale svůj názor nezměnila. Dokázala by to říct i veřejně na schůzi, kdyby na ně chodila.

28.11.
Perfektně připravený na výlet.
Sedím ve vlaku, kterým se na určené místo nedostanu. Jízdní řád dobře nakopírovaný, četl jsem v něm špatně.
Místo na výlet do biografu, kde dávali úplně jenž film, než který jsem chtěl vidět. Špatně jsem se díval.

Kupuju si brambory u hovorného vietnamského obchodníka. Jakási žena je též hovorná, povídá si pro sebe, komentuje zboží.
Zmerčí mě a začne vysvětlovat.
"Takhle já si povídám pro sebe, lidi si pak myslej, že sem blbá."
"Ale ne, nejlíp si přece popovídáte sama se sebou, nikdo vám do toho nekecá, jenom vy sama. Taky to tak dělám."
Usměje se. Mám dobrý skutek, udělal jsem jí radost.
Konečně se mi něco povedlo.

Moje dcera mě kdysi vyznamenala tvrzením, že nejlepší bramboráky dělám já. 
Pýcha mě asi omámila, přestaly se mi dařit. Od té doby jsem se klepal strachy už při pohledu na brambory.
Dnes se to zlomilo, takovou cmundu už jsem dávno nejedl.
Život jako na houpačce.

29.11.

Vožralí všech zemí, spojte se!

Údolím Liběchovky

Pár kilometrů za Mělníkem stojí tenhle kostelík, správně kaple svatého Ducha. Kdo jede autem, nemůže přehlédnout, pokud nemá šílenou žízeň, protože pod kaplí je vinárna. Jedu-li vlakem z Prahy směrem do Ústí nad Labem, uvidím přes Labe tuhle stavbu také, pokud jsem zrovna neusnul nad jakýmsi geniálním politickým komentářem.

Zde začíná Kokořínsko. Nechce se mi vyjmenovávat, kolikrát jsem sem zavítal. Moje návštěvy měly různé důvody, hlavně proto, že se mi tu líbí. Už mnohokrát jsem se vyznal z radosti sem jezdit.

Články o Liběchově a dalších místech nedaleko odtud jsou i na tomto blogu, koho zajímají, určitě si je najde. Seznam by byl dlouhý a není účelem mého psaní vytvářet seznamy či obsahy.

Z Prahy je sem kousek, pár let sem přijíždí i pražská PID. Území, které, kam naše vědomosti sahají, patřilo Českému království, zároveň nejen Češi zde bydleli, přišla doba, kdy vládl německý jazyk. Události kolem druhé světové války jsou notoricky známé, často interpretované, jak se komu hodí, což je běžná lidská vlastnost.

Národností nesnášenlivostí utrpěl hlavně krásný kout české země. 

Zjara jsem si koupil publikaci Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2016).

Liběchovu jsem věnoval v dubnu 2017 dva články, procházkám po skalních místech další, zbyla mi samotná kdysi cesta, dnes hodně frekventovaná silnice, vedená údolím říčky Liběchovky. Kdo jel někdy autem či autobusem tímto kouzelným údolím, ví, o čem mluvím. Bohužel pěší procházky po silnici jsou téměř vyloučené, na kole jsem tudy jel mnohokrát, ale to už je málem 50 let.

V publikaci ovšem je pár fotek z vesnic na trase. Opravdu jen pár, většina starých pohlednic je krajinných, pokud se na ně někdo chce podívat, v informačním středisku v Liběchově vedle pošty je publikace za tři stovky k mání. Komu se to zdá moc, tak holt si musí najít levnější zábavu.

První vesnicí za Liběchovem jsou

ŽELÍZY

Je hodně turistů, vandráků a podobných individuí. kteří místo znají díky sochám, vytesaným do pískovcových skal sochařem Václavem Levým. Nemohl jsem ani já vynechat tak zajímavá místa 

http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/05/po-stopach-vaclava-leveho.html

Zbývá se jen porozhlédnout po vesnici. Tahle stavba zrovna neukazuje na bezvýznamnou obec. Nádherná příroda kolkolem místo předurčuje k vytvoření letoviska.

Hotel nikterak titěrný. U Císaře rakouského, později Burda. Objekt není v současnosti zdevastován, ale je v soukromých rukou, nepřístupný. Kopeček vlevo v záběru patří vodárně.

Ještě čelní pohled. Zde narostly stromy, vypadá to, že na staré fotce byly právě zasazeny. Budou to tytéž. Kolem vede dnes turistická značka z Tupadel do Liběchova.

Hotel Burda byl v lese stranou hlavní komunikace, centrum obce je tady. Křižovatka, rovně se dostanete do Dubé, vpravo do Zimoře. Vlevo hotel U města Berlína, dnes jediná možnost nákupu potravin, pochopitelně provozují Vietnamci, pro Čechy jde o ztrátovou záležitost.

Náves od Liběchova, vlevo stával svatý, nikdo neví který. Velká budova s věžičkou vpravo, na dnešní fotce zakrytá cedulemi, je škola.

Radost pro lidi mého typu. Richterův hostinec přežil celé dvacáté století, i v jedenadvacátém vám podají pivo, třeba i guláš. Znám ji.

Vrátíme-li se kousek k Liběchovu, uvidíme penzion Stüdl, kde se léčil i Franz Kafka. Leží naproti Ďáblově rokli, za budovou je kopec, kde najdete jeskyni Klácelka, v které řádil Václav Levý. Vlevo přes Ďáblovu rokli je další kopec, kde jsou Levého Čertovy hlavy. Cítím se jako v pekle.

  

Celá tahle procházka je vytvořená z fotek v několika výletech, je to k poznání, protože vegetace je v různých místech různá.

Další vesnicí na cestě, kde též funguje hospoda, i zde jsem byl nejednou v letech Jednoty. Na fotce ji nemám. Měla zrovna otevřeno, ale já blbec pýedtím posvačil ze svého.

Ještě název obce:

TUPADLY

Dominantní stavbou je nedokončený zámeček Slavín. Původní záměr majitele liběchovského panství, to je ten, co úkoloval Václava Levého, Antonína Veitha byl vytvořit pantheon českých dějin, což nevyšlo. Stavba sloužila dokonce jako rozhledna pro veřejnost. Uzavřená byla v době druhé světové války, objekt sloužil jako školící středisko NSDAP, po válce Ústav pro výzkum půd

V době první republiky zde sídlila kongregace školských sester. Teď nevím, je to oplocené, vylezl jsem nahoru k plotu, to bylo vše.

Stojím pod kopcem zády ke Slavínu, hledím na protější kopec k jihu, což je zřejmé z kvality mnou pořízené srovnávačky.

V publikaci je fotek z Tupadel hafo, abych použil moderní výraz. Pokud by je chtěl někdo vidět, opět doporučuju onu publikaci za tři stovky.

Já pomyslně jedu dál.

CHUDOLAZY

Samozřejmě, že jsem se přijel autobusem úplně jindy. Vzpomínám na dobu, kdy jsem silnicí z Dubé do Liběchova projížděl na kole. Jezdil jsem z chalupy od rodičů v Lužických horách do Prahy. Údolí Liběchovky bývala pro cyklistu nádhera. Kroucená silnice z mírného kopce. Mluvím o době na přelomu 60. a 70.let, tedy málem 50 let to je. Teď by vás kamióny povalily. Chudolazy byly zhruba v polovině cesty, přesně to nevím, ale tak nějak. Tady jsem slezl z bicyklu a vlezl do hospody. Obyčejná venkovská hospoda, kde nevařili, těšil jsem se na salám s cibulí, to bývala pochutina ve venkovských knajpách. Hospoda tu snad přežívala stále, po roce 1989 vznikl honosný restaurant. Možná je to lepší než kdysi, ale nostalgie mi velí poplakat si nad změnou.

Na druhou stranu staré fotky ukazují, že hostinec nebyl stavěný jako výčep pro pár pivních strejdů.

Zájezdní hostinec, hotel, kde stavěly autobusy z Prahy do Dubé.

Tak tedy vpravo se jede do Dubé, vlevo do Liběchova, v tomto místě je ještě odbočka do prudkého kopce do Brocna, z mého pohledu také doleva. Tam už jsem zjara porovnával.

Měli zrovna zavřeno, salám s cibulí si, když mám chuť, dělám doma sám.

Směrem do Dubé je poslední zastávka mého putování a to

MEDONOSY

Tady pod kostelem svatého Jakuba se mi zdařila jen jedna srovnávačka. Bývalý koloniál Hermanna Fohryho. Stavba je památkově chráněná, proto je v cajku. Vpravo býval Habichův hostinec, zde se mi srovnávačka nepovedla, musel bych fotit naproti za plotem a nikdo nikde.

Tady pod kostelem svatého Jakuba je autobusová zastávka, naštěstí jsem čekal jen půl hodiny na cestu zpět. Provoz až děsivý, ještě, že začínám být hluchý...

Ale napadla mě jiná věc, celý kraj jsem tady procestoval autobusy, prokládal krátkými pěšími tůrami, vše jsem tady vyplázl, ale zůstala mi jedna obec. Je mimo tuto silnici, leží 4 kilometry od Tupadel lesy kolem skalních soch a věží. V létě jsem tam musel na autobus, smädný ako ťava, jak by řekli na Slovensku. Takovou žízeň jsem měl, že jsem přehlídl otevřenou hospodu. To místo se jmenuje

JEŠOVICE

Měl jsem radost, že chátrající objekty jsou opravovány, pro chalupáře místo kouzelné. A jezdí odtud párkrát denně autobus až na metro Ládví. Taky jsem jel právě kolem hospody, kterou jsem předtím neviděl.

Omlouvám se říčce Liběchovce, že jsem se zatoulal do lesa, kde ji neznají.

Ještě pár fotek z poslední výpravy před 3 dny do Medonos a Tupadel je ZDE.

Další srovnávací fotky z různých lokalit.

Říčany

Dny se krátí. Teploty klesají,spotřeba svařeného vína a grogů stoupá. Doba, kdy mě napadá, že bych se mohl trochu vracet domů, což u mě znamená Prahu. 
Praha je veliká, ale už jsem za posledních pár let obešel leccos. Kde pořád shánět vhodné fotky z Malé Strany nebo ze Žižkova, ve kterém se cítí být patriotem každý, kdo se tam jednou opil.
Směrem jihovýchodním leží na dohled od Prahy město Říčany. Je až s podivem, že se ubránilo pražské rozpínavosti a zachovalo si samostatnost oproti třeba královskému městu Zbraslav.
Je hned za hranicemi Prahy, jak je určily poslední úpravy. Automobilistu, vyjíždějícího směrem na Kutnou Horu nenapadne zastavovat, když ještě nic neujel.
Nevím, je-li to škoda nebo naopak výhoda. Díky pražské MHD sem jezdí jeden autobus za druhým, já ovšem jako bývalý málem dráha, cestuji vlakem. Od rána do boží půlnoci jezdí do Říčan vlak pravidelně každou půlhodinu. Ani nestihnu přečíst v novinách, který politik je největší vůl, a musím vystupovat.
Pohodlná cesta mě zavede do centra Říčan na Masarykovo náměstí. Cestou potkávám několik pekařství, řeznictví, které mají zboží trochu se vymykající tuctovým pochutinám z velkopekáren a velkouzenářství. Dvě vinotéky, kulturní dům se zajímavým programem, všechno za něžnější ceny, než je Pražák zvyklý. 
Málem jsem zapomněl na říčanské knedlíky všeho druhu.
Ale nehrňte se sem všichni, čekají na vás obrovská nákupní střediska v celé republice, říčanským je dobře i bez vás.
Po pražském blázinci mám pocit, že jsem v jiném světě. Proto sem jezdím dost často. Nedávno, jak tak chodím a čumím, kde co by se mi mohlo hodit, očuchávám očima zboží, protože mi všichni říkají, že bych měl shodit, nechtějí mi říct na rovinu, že vypadám jako prase, napadlo mě, že snad existují staré fotky Říčan. Nebylo toho mnoho, ale něco jsem vyšťoural.
Makovku z pekárny Frydrych, škvarkovou placku z řeznictví naproti, pobesedovat o něčem, třeba i o ničem ve vinotéce, a už nezbývá než vyndat z batohu tablet a foťák.

Drtivá většina srovnávaček je tentokrát z Masarykova náměstí, ale neodpustím si na začátek pohled na Říčany přes Mlýnský rybník. Obejít tuto vodní plchu, která není závratně veliká jako na Třeboňsku, potkáte maminky s kočárky, rybáře, je tu hezky. Musím fotit směrem k jihu a i v případě, že je pod mrakem, nevycházejí fotky jak bych si přál. Asi by to chtělo lepší foťák.
Zleva vidím dominanty, kostel svatého Petra a Pavla a zbytky říčanského hradu. Moc z něj nezbylo, ale je zajímavé si dojít až k němu. Jde prakticky o pár kroků. Fotky hradu jsem nějaké našel, na srovnávačku se mi nehodily.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/

Masarykovo náměstí směrem k západu. Kostel svatého Petra a Pavla, vpravo je radnice. Skupinka na staré fotce snad čeká na vyznačení přechodu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 6.díl (Libri 2004)

Severovýchodní kout náměstí.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 6.díl (Libri 2004)

Pohled k západu, stará fotka je z novější doby. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/

Kostel, radnice z jiné doby.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled ze severovýchodního rohu náměstí po severní frontě k západu. Vpravo je městský úřad. Asi nejzajímavější je, jak malý domeček vedle staré radnice vyrostl.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Okresní záložna hospodářská se dočteme na budově nahoře. A místo Bati tady někdo prodává boty.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Západní část náměstí. Stojím za blokem, ve kterém je stará radnice. Kostel svatého Petra a Pavla, mariánský sloup se sochou Panny Marie Immaculaty.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/

Jižní strana náměstí. Jeden můj spolužák, dobrý kamarád, byl slávista. Dělali jsme si z něj prču, že Slávie má ve znaku pěticípou hvězdy jako komunisti. Říkal, že jsme volové, protože slávistická hvězda stojí na cípu. Od té doby si pamatuju, že komunistická hvězda je rozkročená na dvou cípech. Jako tahle na staré fotce, že jsme si jich užili, těch hvězd... 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Začátek severní strany náměstí. I tady na nás kouká nahoře kousek zmíněné hvězdy. Ke všemu před trafikou oznamují, že běží pětiletka. Kolikátá? Splnili jsme ji tenkrát? Naštěstí už je to fuk. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Jiný pohled na sever ke kostelu. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Škola, stojící na západní straně náměstí. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Následují dva záběry od kostela směrem k východu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 6.díl (Libri 2004)

Dnes v zeleném zabalená budova určitě časem zazáří.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/

Následuje ode mě asi drzost, porovnání podoby kostela z 19.století s dnešní. Styčné body nějaké jsou, pokud se to někomu nelíbí, ať mě přijde nakopat.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 6.díl (Libri 2004)

Fotky jen tak



Další srovnávací fotky z různých lokalit.

Hronov a okolí

Koho při slově Hronov nenapadne Alois Jirásek, určitě v době své povinné školní docházky vůbec neposlouchal výklad vyučujícího.

Předpokládám, že se nenajde nikdo, kdo by nevěděl, co byl Jirásek zač. I takové kvítko jako jsem byl já, má povědomost o autoru neuvěřitelné spousty literatury, hlavně historické, který byl tak váženou osobou, že mnoho nechybělo a stal se prvním československým prezidentem.

V dětství, pokud jsem otevřel knihovnu, koukla na mě největší naše kniha, což bylo Temno. Veliká kniha mě tak děsila, že jsem ji nečetl ani v rámci povinné četby, ale určitě jsem věděl o čem Temno je.

Zatím nechám Jiráska Jiráskem a popíšu své toulky. Několikrát jsem na podzim zavítal do kraje kolem Metuje, už jsem tady leccos chytrého vyklopil. Do kraje pod Ostašem jsem prostě musel přes Hronov, však Metuje městem protéká, dokonce kousek od Jiráskova rodného domku.

Pár fotek jsem na internetu schrastil, putování po proudu Metuje jakoby pokračovalo.

http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/11/policko.html
Cestu z Náchoda do Police jsem v roce 2013 absolvoval několikrát s velkým nadšením pro pěknou cyklostezku, vytvořil jakési srovnávačky.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2013/08/nachodsko.html
4 roky života po sedmdesátce na mně zanechaly stopy málem devastující, zbyly vzpomínky, které jak už to v našich letech bývá, jsou proděravělé a popletené.
Skončil jsem s focením ve Velkých Petrovicích, sedl do vlaku a jednu stanici popojel. Vystupuju na zastávce Hronov zastávka. To je právě ten problém a také důvod, proč název mého článku obsahuje dodatek s okolím.
V roce 1955 se tehdejší vrchnost rozhodla a pod Hronov spadly všechny okolní obce, z nichž mnohé měly svou nezanedbatelnou historii.
Teď listuju na internetu, zjišťuju, že referendum o vyklouznutí Velkého Dřevíče z města Hronova se nezdařilo natolik, aby se dalo psát o samostatné obci, proto se železniční zastávka nejmenuje Velký Dřevíč.

Ve velkém Dřevíči býval čilý kulturní ruch.
Následující objekt hostinec Na špici býl i divadlem. Centrum společenského života se změnilo v průzkumovou prodejnu bytového textilu. Někdo třeba dodá, že barák byl určitě celý zakouřený. Musel jsem ho před 4 roky několikrát míjet, vede tudy cyklostezka, ale nijak mě nezaujal, pochopitelně, proč se tahat na kole s bytovým textilem?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

HRONOV

S trochou škodolibosti, které by si nikdo nevšiml, pokud bych na ni neupozornil, začínám s fotkami Hronova teprve teď. Slabý kilometr jsem musel ujít a dostat se k mostu přes Metuji.
Zde začíná Hronov.
Jiráskova ulice směrem do centra města.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Tam, kde končí Jiráskova ulice, otáčím se a vidím mlýn, samozřejmě bývalý, mimochodem budova je na prodej.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Na Komenského náměstí se musím zastavit. Zvonice téměř zakrývá kostel Všech svatých.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Zvonice s odstupem. Vpravo je Základní umělecká škola.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Ještě jednou. To vpravo je asi fara.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Stojím na křižovatce v ose Jiráskovy ulice, kterou projíždí jeden kamión za druhým. Focení životu nebezpečné? Zneužívám svého věku a postavy, jež není z nejštíhlejších. Řidiči ani nazlobeně netroubí, myslí si zřejmě něco o pomateném dědkovi.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Na onu křižovatku z předešlého záběru se dívám shora, tam totiž stojí rodný dům Aloise Jiráska. Všechno, co kdy napsal náš národem uznávaný spisovatel, by se málem do skromného domku nevešlo. Z chaloupky málem až na Hrad.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Metuje teče nedaleko. Efektní záběr na zvonici.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Antonín Knahl či Kalina, jak kdo chce, hodinář, hudebník, zakladatel hronovského ochotnického spolku tady bydlel. Mazané, jdu k si nechat opravit budíka, Kalina mi zahraje na hudební nástroj nebo aspoň divadlo. Budova stojí na náměstí a kvůli jeho stavbě byl zbourán důležitý objekt. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

A jsem na náměstí Československé armády.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled směrem jihozápadním. Uprostřed náměstí je sloup s Mariánským sousoším
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Značná tradice ochotnického divadla tady i ve Velkém Dřevíči, Alois Jirásek, kterého prostředí určitě ovlivňovalo a je na světě divadlo, samozřejmě Jiráskovo. Člověk by v tomhle městě málem zapomněl, že ho založil jistý Hron.
Až do dnešních dnů se zde vždycky v srpnu koná Jiráskův Hronov, přehlídka amatérských divadel, myslím, že nejen z České republiky,
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Hotel Radnice, který se zvenku netváří, že by fungoval, ale určitě je v provozu městský úřad. Radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled k jihu. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Škola, kolem ní vede ulice Jiřího z Poděbrad.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Západní strana náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled k jihovýchodu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Jdeme-li ulicí Jiřího z Poděbrad k východu, dojdem do ulice Alšovy, kde stojí vila, do které jezdil Alois Jirásek trávit léto. Lidově bych řekl Lojzova chalupa. Sem za ním přijel i T. G. Masaryk. Prý tam je pomník, jak si Masaryk a Jirásek podávají ruce, ale jak vidno, je pomník pěkně schovaný, kdoví, jestli tam nemjí i hafana.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Myslím, že tady se odehrává Jiráskova kronika U nás. Jenom myslím, což je u mě podezřelé, já to někde četl, ale kde? Jinak soušástí tohoto udržovaného objektu je sběrný dvůr.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Z jihozápadního rohu náměstí Čs. armády vede k jihu ulice T.G.Masaryka, kdysi Karlova.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Táž ulice v opačném pohledu směrem k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.hronovsko.com/hronov/

V Palackého ulici je škola, zřízená jako odborná dívčí škola.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Sokolovna v Hronově se stala první stavbou dnešního sportovního areálu. Pohled z Havlíčkovy ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Dvorská ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.hronovsko.com/hronov/

 Hostovského ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.hronovsko.com/hronov/

Hostovského ulice. Egon Hostovský byl hronovským rodákem
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.hronovsko.com/hronov/

Evangelická modlitebna. Podle výsledku bych řekl, že stará fotka byla focená z domu, o jehož zeď jsem byl při focení v současnosti opřený.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

VELKÉ POŘÍČÍ

Od roku 1955 součást Hronova, po volbách 1990 se městys Velké Poříčí osamostatnila. Mají tady hezkou školu, budova s věžičkou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

A tím v končím, vezl jsem si sebou další fotky z Bělovsi a Náchoda. Láká mě to, pokračovat podle Metuje tímto směrem. Snad jindy, dny jsou krátké, rukám je zima, já si můžu dát grog (no, neměl bych), ale namáčet ruce do rumu?
Tak příště.

Moje fotky z Hronova jsou ZDE


Další srovnávací fotky z různých lokalit.