neděle 27. ledna 2019

Horolezecká stovka


Psal se rok 2011, měsíc leden. Počasí si nezapisuju, je však docela možné, že bylo otravné jako zrovna dneska. Vznikl plán, budu popisovat historii dálkových pochodů. Nemohl jsem být u všech, nebyl jsem ani u jejich zrodu. Víškovy střípky z DP se bude seriál jmenovat, aby bylo jasno.
Vrhl jsem se do psaní málem po hlavě. Bezhlavě. Něco jsem vyplodil, ale život má být pestrý. Moje nepravidelné plkání prakticky skončilo. A je tu zase leden, jsem o 8 let starší, čekal bych, že budu o 8 let moudřejší. No...
Pochodů, jichž jsem se zúčastnil je nepřehledný balík, to nestihnu... Aspoň vzpomenu na pár akcí, bez kterých jsem si kdysi nedokázal své tulácké žití představit.
Horolezecká stovka, zajímavá už tím, že ji pořádali pardubičtí. Tady si založili horolezecký oddíl. Vylezli na Kunětickou horu jednou, dvakrát, třikrát, časem to omrzí. Nebudu šprýmovat na adresu těchto dobrých lidí. Šlo o skutečné horolezce. Jejich myšlení je podobné dálkoplazům, oni lezou na skálu, protože skála existuje. My, dálkoplazi jdem a jdeme jenom proto, že chceme někam dojít. Kam? Proč? To jsou blbé otázky.
V 60.letech 20.století se obevili šílenci, kteří chtěli ujít 100 km pěšky za 24 hodin. Že se v roce 1965 rozhodli zrovna horolezci stejně, asi není příliš překvapivé.
V roce 1974 jsem přijel do Pardubic poprvé, na desátý ročník. To už sem jezdili nejen horolezci. Jirka Přidal, hlávní osoba putování nám vysvětlil pravidla. Převezou naše zavazadla na našich zádech, kdo byl zvyklý přivážet na pochody půlku své domácnosti, měl smůlu. Jenom žádost, abychom se chovali jako horolezci a přivedli do cíle aspoň jednoho kamaráda. 
Trasu nám dali, kdo neměl žádnou mapu, musel se držet pořadatelské party, která měla k dispozici staré speciálky, což byly mapy 1:75000 z první republiky. Kdo nepamatuje dobu komunistického rozkvětu, těžko pochopí, že sehnat platnou turistickou mapu nebylo nejlehčí. Někdy byly, jindy ne, vycházely plánovitě asi tak jako já píšu svoje zápisky. Socialismus byl naplánován do posledního šroubečku, komu se to nelíbilo, byl podezřelý, jenom v hospodě se dalo nadávat. Opatrně.
Kromě prastaré mapy bylo zajímavé, že Přidal a spol. chodili zásadně v pohorkách, teprve mnohem později obuli i oni sprotvní obuv, tehdy botasky, kdo je sehnal, byl šťastný. Někdy mám divný pocit, když slyším, že za socialismu byly fronty na banány, protože se často sháněly daleko důležitější věcí než banány.
Chodilo se koncem května, start býval v pátek odpoledne, pro pracující z jiných míst poměrně nepříjemné, ale bylo výhodou socialismu, že se pracovní doba dala docela dobře ošidit. Cestou v noci býval oheň a pekly se topinky. Kdo oheň minul, měl smůlu.
V cíli pořadatelé zamluvili ubytování v turistické ubytovně, za poplatek skutečně mírný se dalo po pochodu přespat. Kdo došel, dostal v cíli kromě nějakého papíru i velké perníkové srdce, krásně zdobené s doporučením, že nejlepší je ho sežrat hned, protože je vyrobené na zakázku, čerstvé. Já si jedno dal doma do vitrínky, po čase zachutnalo červům. Když přišly na svět naše děti, o srdce se vždycky praly. Později mi pořadatelé dávali i srdce tři, že by jim stejně zbyly.
Horolezeckou stovku jsem si zamiloval, potkával jsem na ní lidi, kteří nechodili dálkové pochody každý týden, fajn společnost, ve které se nepočítalo, kolikátou stovku kdo jde, prostě všechny ty voloviny, které z pochodů udělaly jakési sportovní klání.
Měl jsem za sebou už tři roky chození po vlastech českých a počítal se mezi frajery, které nic nerozhází a ujdou cokoliv. Tak to bývá. Člověku se něco zdaří, ztratí pokoru a zblbne. To se může stát každému v jakémkoli oboru, takové lidi kolem sebe vidíme denně.
Na horolezecké stovce mě nikdo neobdivoval, škoda, že musím mluvit už jenom v minulém čase. 
Start nebýval přímo ve městě Pardubice. Trolejbusem do Lázní Bohdaneč, po nutném pivu jsem se chytil party, ve které už jsem z jiných pochodů leckoho znal. Určitě si pamatuju Baziliška, tedy Miloše Růžičku z Hradce, dnes z KRNAPu. Ten nás vedl, Hradeckem jsme procházeli, vykládal nám, kde bydlí jeho učitelka, zavedl nás do hospody, už nevím v které vesnici.
Tam seděl štamgast, jemuž jsme se líbili. Kam jdete? Na Ještěd. A kde budete spát? Nikde, jdeme naráz, zítra odpoledne jsme na Ještědu. Místní kamarádi ho museli držet, chtěl se s námi prát, že nám rozbije hubu, hajzlům drzým. Tak pro mě začala Horolezecké stovka.
Kdo zná tuto krajinu, ví, že přijít na Ještěd přes Tábor a Kozákov není procházka kolem vody.

Ubyování bylo někdy dole v Hanychově. Já šel dál, rodiče měli chalupu a Jítravě, asi dalších 15 km dál. Tátovi jsem slíbil, že mu přijedu pomoci vozit dříví od známého, jenž vlastnil cirkulárku. Po dlouhé pouti jsem měl radost, že táta šel na pivo, ovšem dovolil mi jen dvě, v neděli je práce, bál se, že bych se opil. Skoro celou neděli jsem tahal velké kusy dřeva, jak to píšu, dělá se mi špatně. Dnes přinesu domů obyčejný nákup a do večera musím odpočívat. Zchátral jsem.
Do Moravského krasu jsem šel společně se svou nastávající, trasa byla lehčí než loňská. Myslím, že tuto stovku šlo nejvíc pochodníků. co pamatuju, krásné počasí.


Spali jsme v ubytovně Skalní mlýn, v neděli jsme se projeli na lodičce po podzemní Punkvě, byl to tehdy pěkný víkend.
Tato stovka měla heslo Z Pardubic na Kokrháč, znalci vědí, že se jedná o horu jmenující se Kotel. Někomu se asi zdálo lidové jméno urážlivé.
První stovka se mi vybavuje, další se mi v mysli motají. Tato stovka nemohla být lehká.

Ubytování na Mísečkách jsem nevyužil, jel mi autobus do Prahy. Moje éra člověka neženatého skončila, měl už jsem za kým pospíchat domů.
Start tentokrát přímo na kraji Pardubic. Celý pochod jsem šel s Plzeňákem Jindrou Štruncem. V Opatově nebo tam někde jsme po ránu sháněli otevřený obchod, i limonádu bychom vypili. Viděli jsme dům, ve dveřích stál sympatický pán. Požádali jsme ho o trochu vody.
"Pivo byste si nedali?"
"No..."
Přinesl dva vychlazené lahváče. Vytahuju peněženku.
"Já nechci peníze."
"Ježišmarjá, to nejde."
"Neklejte mi tu na faře. A pijte."
Na Bouzově ubytování nebylo, autobus nás odvezl do Pradubic k nádraží.
V té době jsem pochody chodil jen někdy, byly důležitější starosti. A tak se mi poztrácely leckteré papíry, vždyť to byly jen papíry.
Pamatuju si jen krásnou přírodu a úprk na vlak.
Na Jizerce ubytování, mazal jsem ale na vlak do Kořenova.

Po dvouleté pauze. Času bylo málo, jezdil jsem s dětmi po výletech, což mě bavilo víc. Přibral jsem na váze a začal běhat, zúčastňovat se různých běžeckých závodů, to zabralo méně času. Stovek ubývalo, vybíral jsem si jen akce něčím vyjímečné. Tahle stovka nebyl příliš těžká. Ve svých zápiscích se nijak nezabývám počasím. Možná jsem měl štěstí, když jsem byl na startu, bylo hezky. 
Tentokrát až příliš. Hrozné vedro a dusno. Na Bezděz jsme s Oldou málem nevylezli. Na cestě od Bezdězu to přišlo, hromy, blesky, na převlečení nic. Měl jsem igelitový pytel, zůstal jsem jen v trenkách, ostatní zabalil a dal do batohu. Průtrž skončila těsně před cílem v chatové osadě O kolik stupňů se ochladilo, nevím, docházel jsem a drkotaly mi zuby. 
Utřel jsem se a oblékl do suchého, a rozhlížel se, jestli se někdo bude divit, jak jsem chytrej. Zase mě nikdo neobdivoval. Jako celý život.







Z Pardubic na Devět Skal. Jak vidno z popisu trasy, bylo to z Týnce nad Labem. Kde jsem najednou našel různé popisy, co pochodník dostává na startu? Chodil už jsem na pochody s dětmi, ty schovaly každý papírek, všemu říkaly diplom. Pohyboval jsem se pořád mezi malými dětmi, začal jsem přijímat jejich chování. 
Mimochodem jsem měl na startu v Týnci nějaký čas na pivo, než přijedou Pardubičáci. Zašel jsem i do prodejny a tam objevil dětská leporela, které byla, nevím proč, též nedostatková. Koupil jsem jich pět, každé váží nejméně půl kila. Měl jsem tenkrát jiný batoh, dost nešikovný, v něm hliníkovou krabici s jídlem, vypadal jsem jako dědek, jdoucí z trhu a to mi bylo teprve 40.
V Polničce jsem váhal, bylo připravené krásné ubytování, leč jel jsem domů.













Našel jsem zbytky tehdejších zápisků. 
Start v pátek ve 20 hodin. Noc teplá, ráno to vypadalo na déšť, ale od 10 hodin pěkně a vedro. V noci jsem šel s Pošťákem, který rok od roku je stále a stále nemocnější, ale ráno mu byla zima a hlavně byl rychlejší. To byla téměř tradice našich setkání na Horolezeckých stovkách. 

V noci mě udržoval mimo spánek líčením nemocí, jichž znal o několik víc, než jich skutečně existovalo, pak se rozloučil, že ho stejně doženu. Na jedné z Horolozeckých stovek se k nám přidal podobně postižený stovkař. Skákali si do řeči, myslím, že si spoustu nemocí vymysleli. Jednou se nějak museli nadechnout oba najednou. Špitl jsem, že nechápu, jak můžou takhle nemocní ujít sto kilometrů naráz. Zůstali mlčet sotva půl minuty. Pak usoudili, že jsem zdravý blbec, který nechápe nemocného a mleli dál.

Šel jsem skoro 24 hodin, docházel s nějakým člověkem, ten toho měl taky dost. Odřel jsem si nohy, protože jsem měl malé boty.  Cíl byl v chalupě, kterou vlastnil pardubický horolezecký oddíl. Vůbec už se začalo schylovat ke konci této akce. Prostě byla trochu jiná. Dokonce mi i převezli spacák a já tam do neděle spal.






25. ročník této skvělé akce. První ročník kdysi vedl z Pardubic do Jihlavy a pořadatelé se rozhodli, že toto bude ročník poslední a půjde se opačným směrem. Zúčastnilo se poměrně dost lidí. V noci jsem šel opět s Pošťákem, ve dne sám. V noci jsme si měnili trasu po svém a byla dost zima. Ve dne ovšem příšerné vedro. Nadchlo mě brzy ráno Doubravské údolí. Tam byla kontrola a tam někde spadl Honza Zajíček a dost se potloukl. Měl nějakou motolici, ne poprvé ani naposled. Hlavně kvůli tomu pomalu skončil se stovkami. Přes den jsem byl rád za každou hospodu, kde jsem se mohl napít (Horní Bradlo, Škrovád, Slatiňany, Chrudim, Nemošice). Největší problém byl nakonec s hospodou v Chrudimi, byl jsem rád, že jsem něco chytil až na kraji města. V Pardubicích, kam jsem přišel mezi posledními, jsem zapomněl i perníkové srdce. Ovšem odvezl jsem si jakous takous naději, že pochod přece jenom bude pokračovat.






Tak přece jenom se ještě Horolezecká stovka konala. Ovšem, tentokrát byla opravdu poslední. Šlo nás pár. Prostě derniéra. Lidé, kteří na tento pochod chodili a tím i vytvářeli jeho atmosféru, byli někde jinde a už to nebylo ono. Šel jsem opět celou noc s Pošťákem, spolu jsme i bloudili, v cíli jsem se ani moc nezdržel a jel do Prahy. Jedna příjemná věc v mém životě skončila. Bylo hezké počasí, sluníčko, ale ne moc horko.

Doslechl jsem se, že snad se ještě něco v dalších letech konalo, nic bližšího se mi nedoneslo.
Napsal jsem tento článek, teče z něj nostalgie, vrstevníci si to všechno pamatují jinak, když je náhodou potkám, meleme si každý svou. Měl bych dodat, že já jediný si všechno pamatuju přesně, to bývá častý dojem ze vzpomínek lidí sedmdesátiletých a starších. Případný soudný čtenář ať promine, i na něho jednou dojde.

pondělí 14. ledna 2019

Zapomenutý Benešov







Abych se do zapomínání nezamotal úplně, uvedl jsem svůj nový článek dvěma odkazy na jiné mé články, týkající se Benešova.
Současné počasí sice odpovídá lednu, ale mě zastrčilo do křesla. Zimy se tolik nebojím, žádné velké mrazy, aspoň v Praze, zatím nebyly, ale déšť a sníh mému koníčku nesvědčí. Lyžovat neumím ani teoreticky, alkoholické dýchánky mizí v zapomnění a tak jsem se dal na přemýšlení, při kterém pravidelně usínám.
Náhle se vzbudím a z monitoru na mě čumí srovnávací fotky, vytvořené koncem roku 2017. Kdo je takhle schoval, bůhví, a proč?
V osadě, patřící ke Konopišti, se narodil můj táta, někde tu mám kousek svých kořenů. Tady, po Benešově vodil můj děda, kovář, jenž zemřel v mých třech letech, svou budoucí snachu, tedy mou maminku. Líbila se mu a chlubil se s ní v městě, vzal ji do vinárny, máma si to pamatovala celý život. Lidé se tenkrát uměli radovat z maličkostí, tedy maličkostí podle našich dnešních přihlouplých nároků.
Při shánění starých fotek jsem zde neměl štěstí, kniha Zmizelý Benešov vyšla už v roce 2005, marně jsem ji sháněl. V roce 2017 jsem ji získal, jestli to byl dotisk, nevím, ale z vlastnictví mám radost. Pro pořádek jde o publikaci Evy Procházkové Zmizelé Čechy - Benešov z nakladatelství Paseka. Odtud jsem okopíroval 18 historických fotek a kopie použil na sestavení koláží, kterým jsem si zvykl říkat srovnávací fotky. Jiný pramen jsem v tomto článku nepoužil.
Město Benešov hodně změnila moderní doba a jak jsem si všiml, není se změnami konec.Snad zbývá jenom popřát, aby se měnilo k lepšímu. Děda, který se tu procházel, možná i flámoval, by se asi dnešnímu Benešovu divil, táta sem na stáří přestal z Prahy jezdit, protože tu mizelo jeho dětství a mládí.
Fotky, jež jsem použil, jsou dost zvětšované, na jejich kvalitě se tato skutečnost dost podepsala.


Začínám Malým náměstím, pohled od jihu k severu, východní strana vzala za své.



O dvacet let později už stála Okresní hospodářská záložna, dnes sídlo Muzea Podblanicka.



Tentýž pohled z poloviny třicátých let.



Tenhle domeček stál na západní straně Malého náměstí do roku 1934. Mám radost, že jsem našel dost styčných bodů, za předvolební kampaň benešovských nemůžu.




Je-li někde náměstí Malé, je i Velké, dnešní Masarykovo. Pohled od severu k jihu. Vpravo mohutný kostel svaté Anny, vedle něj hotel Pošta, vlevo radnice před přestavbou.



Radnice stará a nová.




Severovýchodní kout Masarykova náměstí. Vpravo býval hostines U Zlatého křížku.




Východní strana Masarykova náměstí, vedle býval hotel Nigrin, ještě dál masné krámy, později spořitelna.




Jihozápadní kout náměstí. Kostel svaté Anny a hotel Pošta. Pomník Jana Husa byl roku 1960 odstěhován na Husovo náměstí.




Na východní straně náměstí bývaly chlebné krámky. Domeček překážel do roku 1962, od té nepřekáží.



Severní strana náměstí s průhledem na Malé náměstí.




Zřícenina chóru minoritského kostela Na Karlově.




Ulice Na Karlově od severovýchodu.



Ulice Na Karlově, velká budova vpravo je škola.




Severní strana ulice Na Karlově.



Jižní strana ulice Na Karlově.



Ulice Na Karlově s dnešní galerií, v pozadí dolní zvonice kostela svatého Mikuláše, který se mi sem bohužel nijak nevešel. .



Ulice Na Karlově od zříceniny minoritského kláštera.





Víc toho nemám a jak tak prohlížím onu publikaci, další těžko budu hledat, autorka přesně naplnila název "Zmizelý".
Třeba ještě něco objevím. Až zase pojedu do Benešova, vozím si odtud od Matouška z Kondrace sádlo a tlačenku, čímž jsem popudil vegetariány a končím.
Pokud se snad trochu opakuju (články z roku 2013), budiž mi prominuto, jsem už stár a my, podle dnešních měřítek aktivní senioři, plácáme stejné blbosti jako v době, kdy jsme byli jen obyčejní dědkové (a báby).

I fotky z výletu jsem našel



Další srovnávací fotky z různých lokalit.