Hrochův Týnec

Jak asi vypadal Jan Hroch, první z Hrochů, o kterém záznamy povídají? Nebudu předstírat, že se mi nevybavuje otevřená tlama, do níž spadne všecičko. V povídce Šimka a Grossmanna o výletu do ZOO říká neukázněný žák, že bude krmit hrocha, líbí se mu, že je špinavej. Když jsem byl dítětem, bál jsem se té tlamy.
Skutečnost asi bude úplně jiná, třebaže je mi podezřelé, že Hrochové poměrně brzy z dějin města na Chrudimsku zmizeli. I když nikdo neví, jestli se někdo toho jména nevynoří v nějakých volbách. Proti přistěhovalcům s Hrochem...
Pokud záznamy v mém mozku fungují, procházel jsem tudy jen jednou, tehdy, když pardubičtí horolezci pořádali svůj stokilometrový pochod na hrad Bouzov. U výčepu jsme si s kamarádem dávali pivo.
O pivovaře jsem se nic nedočetl, ale proč stavět pivovar, když se potok, jenž těmi místy protéká, jmenuje Ležák. V roce 2013 se zde konala povodeň, Ležák se rozvodnil.
Narazil jsem náhodně na internetu na pár fotek z historie Hrochova Týnce, tak jsem se vydal projet železniční trať z Holic do Chrudimi přes Moravany. Nejsem si jistý, jak dlouho bude ještě existovat. Viděl jsem na vlastní oči, že nás cestujících nejsou fronty, jestli se dožiju zrušení této železničky, bude mi jako fandovi železničních kolejí trochu smutněji.
Z nádraží do města asi kilometr pěšky a jsem v místech, kde řádí doprava automobilová. Snad se hlavní tepna jmenuje Smetanova, protože skladatel Bedřich byl ke konci života hluchý, rámus by neslyšel. Dobře vím, že místní občané bydlí v tichých vedlejších uličkách, kde se stavějí i nákupní střediska.
Když se postavím na Smetanovu ulici, vidím téměř rychlostní komunikaci, jež je zároveň Náměstím, není mi úplně fajn. Staré fotky jsou právě odtud, protože kdysi tu nic jiného nebylo.

Začnu tím, čím obvykle končívám. Zámkem. Říká se, že už před rokem 1700 se o objekt starali Zellerové z Rosenthalu. V roce 1945 zámek dostal do správy stát, jenž tu zřídil dětský domov, od roku 2010 je majitelem obec Hrochův Týnec. 

Zámek je přístupný jen někdy, do zahrady se smí, je v ní klid.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Smetanova ulice byla hlavní tepnou již dříve, ovšem teprve doba moderní, automobilová z ní vytvořila místo pro kamióny. Zboží, zboží... Proto i zmizela budova na obzoru - škola. Vlevo je budova, v ní restaurace Měšťanka, za níž skromně vykukuje věž kostela svatého Martina.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Stejným směrem se dívám i podle fotky z doby monarchie. Tady snad je možné vidět, co bývalo hrochovotýneckým náměstím, zakončeným školou.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Příčný pohled přes Ležák od jihu k severu. Parádní, dnes opravená Měšťanky bývala spořitelnou, kostel je za budovou, jež nese nápis Česká beseda. Tak tomu bývalo za první republiky.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Další pohled na Náměstí, všechno se změnilo, most je moderní a je trochu vedle. Auta? Ta tu prostě jsou.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Měšťanka, za ní Občanská beseda, třeba i na její opravu dojde, což jistě nečeká nádhernou školu vzadu.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Opačný pohled na Měšťanku a Besedu. Tuhle starou fotku jsem hodně zvětšoval, je rozmazaná, snad něco ukazuje.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Poklidné venkovské náměstí je minulostí.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Kostel svatého Martina.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Dva záběry, které docela slušně ukazují, co se tady změnilo, před kostelem stojí fara, silnice se propadla do hlubin. Byl jsem rád, že se mi obě srovnávačky jakž takž zdařily.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Dočetl jsem se, že ve stejné době, kdy se vytvořilo místo pro automobilovou dopravu, nedaleko se postavil obrovský cukrovar Československo-polského přátelství. Bývali jsme cukrovarnická velmoc, Proč tomu tak není, rád diskuzi přenechám povolanějším. Faktem je, že poptávka po řepném cukru všobecně hodně poklesla, jestli natolik, aby se zbořilo všechno...
I místní železničky z cukrovarnictví žily, třeba ta do Chrasti, kde jsem porovnával nedávno:
https://vencovypindy.blogspot.com/2018/12/chrast-u-chrudimi.html
A na něco jsem zapomněl, když už jsem tady, napravuji:

CHRAST

Dostálova restaurace u nádraží, dnes pizzerie, jejíž kvalitu nemůžu posoudit, byla zrovna zavřená.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Navrch pár mých fotek z Hrochova Týnce ZDE

Další srovnávací fotky z různých lokalit.

Staré Splavy

My, co nemáme peníze, nejezdíme do Thajska, na Kanáry, kde stejně kanárka nepotkáte, my jezdíme k českému rybníku, který jsme si honosně nazvali Jezerem a to Máchovým.

Trochu lžu, na cestu za ležením na písku u moře bych prostředky měl, ale zájmy mám jiné a nechce se mi vysvětlovat, proč se mi nechce zařadit se do proudu aut směrem Chorvatsko. Do Jugošky jezdili kdysi hlavně ti, kteří měli známé, někoho podplatili. Já bych těžko povolení k výletu na Jadran obdržel, protože se o mně vědělo, že se posmívám i prvomájovým průvodům.

Necítím se být zpětně poškozený, žil jsem se svou rodinou v trochu jiném světě. Vždyť jsem, myslím, v životě nestál frontu na banány, což mnoho pamětníků považuje za hlavní příčinou, proč to tehdy stálo na starou belu. Pokud bych vzbuzoval dojem adovkáta socialismu, tak to fekt nejsem. Naopak, kdo mě zná, ví svoje.

U Máchova jezera leží nebo stojí město Doksy, německy Hirschberg, jehož součástí jsou Staré Splavy (Thammühl). Fotku, již jsem vložil na začátek článku porovnat s dneškem nelze, vegetace je jiná, ba i hrázděný dům byl v roce 1927 nahrazen penzionem Nitra, i ten historie zbořila, zůstal vrch Šroubený, Němci říkají Schraubenberg s nadmořskou výškou 375 m, aby bylo jasno, že Krkonoše jsou někde jinde.

Doksy už jsem prošel a ne jednou:

https://vencovypindy.blogspot.com/2011/08/kraj-pod-bezdezem.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/07/doksy-druha-cast.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/07/doksy-treti-cast.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/02/doksy-dodatek.html

Publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron Hostivice (2009) však nabízí spoustu krásných fotek, z nichž dýchá historie, jezdí zde příjemný vlak, začátkem dubna začalo dýchat i jaro, to jsem ještě netušil, že bude letos trochu dýchavičné.

V následujících kolážích je ve všech případech historická polovina kopií ze zmíněné publikace.

Při pohledu na starou fotku se nedivím, že zastávku si Staré Splavy prosadili až v roce 1911, přestože vlak tudy jezdil už roku 1867. Snad jedině hostům tehdy osamělého hotelu Steidl chyběla. Hotel dnestéměř zakrytý železniční stavbou, tato srovnávačka je i výplodem mé fantazie. Jakou fantazii má 76 lety dědek? Cha, cha, cha.

Od zastávky vede lesem ulice Nádražní. Za Karla IV. tu žil zeman Dalibor, jemuž pověst věnovala přízvisko z Myšlína. Na internetu najdete spoustu informací, některé se i podobají. V žádném případě tento Dalibor nehrál na housle!

Není příliš dlouhá procházka hlavní tepnou Starých Splavů a už jsem na náměstíčku, spíš návsi. Zde jsou dvě srovnávačky. Chalupy vlevo jsou Vlachův statek, dnes rekreační zařízení, vpravo Šelerův statek.

Ulice Dalibora z Myšlína se kroutí kolem Šroubeného, komu se zdá kroucení zdlouhavé, určitě nepřehlédne restauraci Sklípek. Kolik jmen to měl? Lindnerův, Richterův, Fehrleho, U Růžičky, U Brabčáka... V lokalitě, v níž je málo hospod provozováno mimo sezónu, jsem dostal 4.dubna vynikající oběd, že jsem se přežral. Jelikož mi před lety lékaři upicli kus tlustého střeva, asi mi délku záviděli, nevejde se do mě tolik co dřív. Problémy? Jistě! Nemám tak žrát.

Josef Petelka byl hospodský až hoteliér. Na následujících třech srovnávačkách je leccos vidět. Zřejmý je hlavně ruch kolem budovy. Přišla doba, kdy jsme se ptali, na co potřebuje Petelka hotel? A(t je rád, že ho nechal postavit. Pojmenovali jsme následnou zotavovnu "Ruch", národním správce se stal taky Josef, ale Kalousek.

Kdo umí házet kamenem do kopce, mohl by dohodit od hotelu Petelka k penzionu Petelka, po válce zotavovna Květa. Vidím, že je na prodej. Nekup to.

Šplhám se do Lázeňského vrchu, kde nastavěné vily neukazují, že by sem jezdila hlavně chudina. Penzion města Jablonce nad Nisou, 40 let škola, pak parkhotel Bohemia, dnes hotel Berg.

Pod Lázeňským vrchem, pohled od západu.

Pohled opačný. Vpředu vila Dora, z dalšího objektu v budoucnu postaven penzion Rut, dále je Mládí a Jitřenka.

Zotavovna báňského úřednictva, pak Hornická ozdravovma ÚRO, dnes patří pod hotel Bezděz, jenž stojí přes ulici.

Penzion Rut postavili v roce 1927 rodiče Miloše Formana. Příliš ho neužili. Komunisti ho znárodnili, Formanově rodině vrácen a protože slavný filmový režisér byl zvyklý plodit děti po dvou, o dědice nebude nouze.

Penzion Edeltraut na východním okraji Lázeňského vrchu.

Týž objekt z boku, po válce ubytovna František Kouba, dále penzion Jarmila. Na balkónku si udělal někdo křížek. Asi tam bydlel.

Kdysi výstavní vila, 1950 - 90 "Domov umělců".

Horní část ulice Krále Václava II. první dům je penzion Johanna.

 Penzion Johanna v jiném úhlu pohledu, dnes soukromá vila rodiny Pauderů.

Dolní část ulice Krále Václava II. a vila Eva Marie.

Dva pohledy na dům na křižovatce ulic Krále Václava II. a Otakara Nejedlého. Kdysi prodejna potrvin, dnes keramická dílna.

Přemyslovská ulice a vila Christianne, pak ubytovna ROH, dnes penzion Hynek.

Tak jsem Staré Splavy obešel. Na rohu ulic Dalibora z Myšlína a Krále Václava II. stojí penzion Diana, kdysi sloužící jako obuvníkova živnost. Po našem: sídlil tu švec.

Jsem zpátky u hotelu Steidl, v současnosti středisko Roháč.

Hotel Passage je prvním domem Starých Splavů od jihu a poslední od severu. V třicátých letech ho vlastnil hotelier s typicky německým příjmením Kutschera.

BŘEHYNĚ

Publikace nekončí stejně jako nádherná místa, jaká v Thajsku určitě nenajdete. Součástí města Doksy je i katastrální území Břehyně. Autobus mě tam zaveze za chviličku, že mi déle trvá posazování a následné zvedání ze sedadla.

Bývalo toho více na břehu Břehyňského rybníka. Zbylo jen málo, ale jak jsem pozoroval, pracuje se zde. Kdysi hostinec U Leknínu, dnes se objekt jmenuje Venkovský dům U Leknínu a dnes tam mají otevřeno do 19 hodin.

Tři pohledy.

Kaplička svatého Vavřince.

Toto je jediná srovnávačka, kdy jsem nepoužil fotku z publikace. Starou fotku jsem si vyfotil na informační ceduli

Na břehu Břehyňského rybníka stojí myslivna, původní název Flössel. Dovnitř jsem se nedostal.

Kdo nevěří, že je tam hezky, podívej se ZDE.

Další srovnávací fotky z různých lokalit.