My, co nemáme peníze, nejezdíme do Thajska, na Kanáry, kde stejně kanárka nepotkáte, my jezdíme k českému rybníku, který jsme si honosně nazvali Jezerem a to Máchovým.
Trochu lžu, na cestu za ležením na písku u moře bych prostředky měl, ale zájmy mám jiné a nechce se mi vysvětlovat, proč se mi nechce zařadit se do proudu aut směrem Chorvatsko. Do Jugošky jezdili kdysi hlavně ti, kteří měli známé, někoho podplatili. Já bych těžko povolení k výletu na Jadran obdržel, protože se o mně vědělo, že se posmívám i prvomájovým průvodům.
Necítím se být zpětně poškozený, žil jsem se svou rodinou v trochu jiném světě. Vždyť jsem, myslím, v životě nestál frontu na banány, což mnoho pamětníků považuje za hlavní příčinou, proč to tehdy stálo na starou belu. Pokud bych vzbuzoval dojem adovkáta socialismu, tak to fekt nejsem. Naopak, kdo mě zná, ví svoje.
U Máchova jezera leží nebo stojí město Doksy, německy Hirschberg, jehož součástí jsou Staré Splavy (Thammühl). Fotku, již jsem vložil na začátek článku porovnat s dneškem nelze, vegetace je jiná, ba i hrázděný dům byl v roce 1927 nahrazen penzionem Nitra, i ten historie zbořila, zůstal vrch Šroubený, Němci říkají Schraubenberg s nadmořskou výškou 375 m, aby bylo jasno, že Krkonoše jsou někde jinde.
Doksy už jsem prošel a ne jednou:
Publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron Hostivice (2009) však nabízí spoustu krásných fotek, z nichž dýchá historie, jezdí zde příjemný vlak, začátkem dubna začalo dýchat i jaro, to jsem ještě netušil, že bude letos trochu dýchavičné.
V následujících kolážích je ve všech případech historická polovina kopií ze zmíněné publikace.
Při pohledu na starou fotku se nedivím, že zastávku si Staré Splavy prosadili až v roce 1911, přestože vlak tudy jezdil už roku 1867. Snad jedině hostům tehdy osamělého hotelu Steidl chyběla. Hotel dnestéměř zakrytý železniční stavbou, tato srovnávačka je i výplodem mé fantazie. Jakou fantazii má 76 lety dědek? Cha, cha, cha.
Od zastávky vede lesem ulice Nádražní. Za Karla IV. tu žil zeman Dalibor, jemuž pověst věnovala přízvisko z Myšlína. Na internetu najdete spoustu informací, některé se i podobají. V žádném případě tento Dalibor nehrál na housle!
Není příliš dlouhá procházka hlavní tepnou Starých Splavů a už jsem na náměstíčku, spíš návsi. Zde jsou dvě srovnávačky. Chalupy vlevo jsou Vlachův statek, dnes rekreační zařízení, vpravo Šelerův statek.
Ulice Dalibora z Myšlína se kroutí kolem Šroubeného, komu se zdá kroucení zdlouhavé, určitě nepřehlédne restauraci Sklípek. Kolik jmen to měl? Lindnerův, Richterův, Fehrleho, U Růžičky, U Brabčáka... V lokalitě, v níž je málo hospod provozováno mimo sezónu, jsem dostal 4.dubna vynikající oběd, že jsem se přežral. Jelikož mi před lety lékaři upicli kus tlustého střeva, asi mi délku záviděli, nevejde se do mě tolik co dřív. Problémy? Jistě! Nemám tak žrát.
Josef Petelka byl hospodský až hoteliér. Na následujících třech srovnávačkách je leccos vidět. Zřejmý je hlavně ruch kolem budovy. Přišla doba, kdy jsme se ptali, na co potřebuje Petelka hotel? A(t je rád, že ho nechal postavit. Pojmenovali jsme následnou zotavovnu "Ruch", národním správce se stal taky Josef, ale Kalousek.
Kdo umí házet kamenem do kopce, mohl by dohodit od hotelu Petelka k penzionu Petelka, po válce zotavovna Květa. Vidím, že je na prodej. Nekup to.
Šplhám se do Lázeňského vrchu, kde nastavěné vily neukazují, že by sem jezdila hlavně chudina. Penzion města Jablonce nad Nisou, 40 let škola, pak parkhotel Bohemia, dnes hotel Berg.
Pod Lázeňským vrchem, pohled od západu.
Pohled opačný. Vpředu vila Dora, z dalšího objektu v budoucnu postaven penzion Rut, dále je Mládí a Jitřenka.
Zotavovna báňského úřednictva, pak Hornická ozdravovma ÚRO, dnes patří pod hotel Bezděz, jenž stojí přes ulici.
Penzion Rut postavili v roce 1927 rodiče Miloše Formana. Příliš ho neužili. Komunisti ho znárodnili, Formanově rodině vrácen a protože slavný filmový režisér byl zvyklý plodit děti po dvou, o dědice nebude nouze.
Penzion Edeltraut na východním okraji Lázeňského vrchu.
Týž objekt z boku, po válce ubytovna František Kouba, dále penzion Jarmila. Na balkónku si udělal někdo křížek. Asi tam bydlel.
Kdysi výstavní vila, 1950 - 90 "Domov umělců".
Horní část ulice Krále Václava II. první dům je penzion Johanna.
Penzion Johanna v jiném úhlu pohledu, dnes soukromá vila rodiny Pauderů.
Dolní část ulice Krále Václava II. a vila Eva Marie.
Dva pohledy na dům na křižovatce ulic Krále Václava II. a Otakara Nejedlého. Kdysi prodejna potrvin, dnes keramická dílna.
Přemyslovská ulice a vila Christianne, pak ubytovna ROH, dnes penzion Hynek.
Tak jsem Staré Splavy obešel. Na rohu ulic Dalibora z Myšlína a Krále Václava II. stojí penzion Diana, kdysi sloužící jako obuvníkova živnost. Po našem: sídlil tu švec.
Jsem zpátky u hotelu Steidl, v současnosti středisko Roháč.
Hotel Passage je prvním domem Starých Splavů od jihu a poslední od severu. V třicátých letech ho vlastnil hotelier s typicky německým příjmením Kutschera.
BŘEHYNĚ
Publikace nekončí stejně jako nádherná místa, jaká v Thajsku určitě nenajdete. Součástí města Doksy je i katastrální území Břehyně. Autobus mě tam zaveze za chviličku, že mi déle trvá posazování a následné zvedání ze sedadla.
Bývalo toho více na břehu Břehyňského rybníka. Zbylo jen málo, ale jak jsem pozoroval, pracuje se zde. Kdysi hostinec U Leknínu, dnes se objekt jmenuje Venkovský dům U Leknínu a dnes tam mají otevřeno do 19 hodin.
Tři pohledy.
Kaplička svatého Vavřince.
Toto je jediná srovnávačka, kdy jsem nepoužil fotku z publikace. Starou fotku jsem si vyfotil na informační ceduli
Na břehu Břehyňského rybníka stojí myslivna, původní název Flössel. Dovnitř jsem se nedostal.
Kdo nevěří, že je tam hezky, podívej se ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat