Hledá se prezident

Mrazení v zádech, neklidné myšlenky, snaha pochopit, proč mrazení přišlo.

Stává se mi po návštěvě biografu, kdy dostávám pocit, že film byl vytvořený jen pro mě, v divadle, kdy jsem rozčílený, že představení končí, přestože trvalo tři hodiny. Po koncertu, kdy mi není jasné, jak někdo může hrát takovou nádheru.

U mimořádných událostí. Určitě může jít o momentální rozpoložení, soustředění. Že mě něco takového potká po návštěvě dokumentu o událostech nedávno prožitých, mnohokrát komentovaných, často únavných, jsem nečekal.

Neměl jsem příliš velkou chuť ztrácet čas jakýmsi shrnutím nepochopitelného a otravného šílenství, které jiní lidé, asi rozumější, považují za historický mezník v dějinách České republiky.

Mezník je mezník. Pár jsem jich, myslím kamenných zasadil. Krumpáč, lopata, velký těžký šutr, blbá práce. Zeměměřič v době předdigitální musel někdy takové kameny instalovat. Čtyři denně byla norma. Záleželo na terénu. Druhý den mohl být vyvrácen traktorem, projíždějícím se po našem díle. A bylo po ptákách.

Mám k mezníkům zvláštní vztah.

„Běž na to, vole, je to dobrý!“, znělo doporučení známého.

Nakonec, už o nic nejde.

Na začátku promítání jsem se smál, když Václav Moravec představoval prezidentské kandidáty při posledním gala super šou. Přichází kandidátka číslo 1 a přišla… atd. Zamrzelo mě, že nebyl angažován pan Otakar Brousek. Pár číslo 2… vždyť to známe z pořadu Hvězdy tančí. Moravec nemá proti Brouskovi styl.

Ne, že by se nebylo čemu zasmát, ale postupně mi úsměv ztvrdnul.

Volba největšího z nás. Boj volebních štábů, kde budoucí možní prezidenti a prezidentky byli vláčeni, někdy i proti své vůli. Rady odborníků, co má ten který říci, jako by to nejlepší z nás neměl vědět nejlíp. Jako na Tour de France, kde bojují veliké týmy, aby vyhrál jeden nejlepší. Nebudu zlý a nepřeju si, aby nový prezident dopadl jako Lance Armstrong, který vyhrál sedmkrát, všechna vítězství mu vzali, vlastně nikdy nic nevyhrál a členové jeho vítězných týmů se rozprchli. Včetně lékařů, pod jejichž kontrolou podváděl. Kam? Myslím, že jich většinu potkáme v týmech, podporujících jiné hvězdy.

Kam zmizí asi úspěšní členové volebních štábů, pokud nebudou odměněni trafikou? Odborníci se hodí v dalších volbách, on už někdo prachy sežene. Vždyť volíme furt.

Vítězství, porážka. O nic jiného nešlo? Účel světí prostředky? Mezník!

Skandování příznivců vítěze bylo téměř totožné s nadšením fotbalových či hokejových fanoušků po vyhraném zápase. Chybělo jen „kdo neskáče...“

Mrazivé svrbění za lopatkami jsem neměl tolik z uměleckého zážitku (dokument je však podle mě skvělý) jako z nepříjemného pocitu při pohledu na drahý cirkus, jehož jsem se sám dobrovolně zúčastnil vhozením příslušného lístku do urny ve volební místnosti. Dvakrát.

Nebylo mi dobře z obrázku, jací jsme. Kdybych měl v rukou volební lístky k jakýmkoli volbám, určitě bych je hned roztrhal. Už nikdy k žádným volbám nepůjdu, běželo mi v hlavě.

Ale je mi sedmdesát, zapomínám, staří lidé bývají někdy horší než malé děti. Nevědí, co chtějí. Snad něco podobného nepostihne nově zvoleného pana prezidenta. Jeho výroky, pronášené se sebejistou bodrostí, svědčí o jistotě, že pozná idiota na dálku, že má na to čuch. Proto je prezident. Dobře mu tak.

Ve světě je všechno prý daleko horší. Proč by se to mělo ale líbit zrovna mně?

Že všechno stálo spoustu miliónů? Nebuďme malicherní.

Že bych byl tolik nemoderní?

PS

Dívaje se na volební humbuk, mě napadlo, jak národ český vyhladovělý krizí, tloustne. Skutečně tlustých přibývá. Mám celoživotní problém nebýt tlustý, při pohledu na český národ v době krize ztrácím pocit méněcennosti. Vždyť jsem vlastně normální.

Úsměv Sandrine Bonnaire

Sandrine Bonnaire a její typický úsměv mě provází při posledním letošním odchodu po červeném běhounu, který není tentokrát určen pro dlouhonohé blondýny, vítězně třímající klíčky od jakési plechové krabice na kolečkách. Nezávidím jim, moje vlasy jsou světlé jenom proto, že léty nabraly barvu mírně plesnivou, nohy jsou krátké baňaté.

Pocity, které mě zrovna ovládají, bych těžko vyměňoval za něco tak pomíjivého, jako je automobil. Před dvěma týdny jsem, po půldenním boji s programem filmového festivalu, sem přikvačil s papírem, na který byl vytištěný seznam filmů, které musím vidět, i kdybych…

Bitva, kterou každoročně postupuji. Zdánlivě nekrvavá, ale obětí, nad kterými moje srdce pláče, je víc než vítězů. Kolik bylo na výběr? Asi 200, tak nějak. Můj limit, který jsem si určil, jsou 2 filmy denně, což obnáší šestnáctkrát zasednout do některého ze sálů smíchovského multiplexu.

Větší zátěž jsem si zakázal. Můj mozek by těžko vstřebal větší nálož. A taky zadek, a nohy, které nevím, kam po dvou hodinách strčit, nejsem v kině sám. Jsem dědek, s tím nic už žádnou velkou slávu neudělám. Málem pláču při vyřazování filmu, který bych tolik chtěl vidět, ale přehlídka trvá jen 8 dnů. Jako bych strkal svého přítele ze skály do propasti. Každé definitivní vymazání některého z filmů považuju skoro za vraždu.

Vstupenka je za 89, šestnáctkrát 89 je…hodně. Samozřejmě to spočítat umím, dokonce bych mohl vyčíslit, jaké procento mého důchodu to obnáší. Proč? Holt se nezařadím do fronty penzistů, až budou někde prodávat zlevněný rum.

Drtivá většina diváků se narodila rodičům, kteří pravděpodobně začali chodit do biografu později než já. Před 50 lety jsem očumoval jejich babičky. Fajn je, že mezi diváky mají ženy převahu, aspoň mám ten pocit, možná mě jenom zajímají víc než frajeři, vedle kterých se tak blbě sedí. Všimnul se někdo, že ženská, která je, dejme tomu, při těle, zabere méně místa než ramenatý sportovec?

Zapomínám na chvíli na datum v rodném listu, vracím se někam daleko, ale hodně daleko.

Nevyhýbám se setkáním se svými vrstevníky, ale chodit výhradně do společnosti takzvaných seniorů, se mi fakt nechce. Stačí, když člověk musí doprovodit kamaráda na poslední cestě. Mám rád společnost smíšenou, kde se vyskytují všechny generace. Zde mezi mládeží je možno zahlédnout mnoho lidí, kteří bývali nadšenými filmovými fanoušky už před půlstoletím. Které nebaví věčně dřepět doma u svítící bedýnky. Jsou DVD, jsou obrazovky, která zaberou většinu plochy stěny v obýváku, ale atmosféra v kinosále je jiná. Domáci kino? Chacha. Biftek z igelitu.

Trhači lístků, uvaděči, všechno se usmívá. Jsou za slušné chování placení, připadá mi, že to umí. Dívky, jedna hezčí než druhá, se usmívají, mám hned špatné svědomí, kontroluju svou garderobu.

Pivo dávali zadarmo. Velká cedule, hlásající fakt, že se nalévá usmívajícím. Dvoudecový plastový kelímek, pivo prý pšeničné, na tácku vedle rozkrájený pomeranč. Jsem konzervativní pivař, ovoce s pivem mi nepasuje. První den jsem potkal známého, mezi řečí „nedáme si jedno?“. Pomeranč jsem ignoroval, chuť zvláštní. Druhý den jsem měl velkou žízeň, tak jsem si na něj zvykl, že jsem jich za týden vypil…, no, čárky jsem si nedělal. Dostával jsem strach, že bez něj už nebudu moci žít. Dneska jsem vypil doma normální, půjde to.

Jsem stará generace, nějak leccos nechápu. Na filmy, které jsem si vybral, se dívám jako na malé poklady, které možná už nebudu mít možnost shlédnout. Asi je mimo moje chápání, že lidi běžně nechávají zapnutý mobil, jistě neruší zvukem, ale přijímání zpráv nebo obrázků? Jsme lidé různé, jak říkal jeden můj profesor. Jestli nás takhle zmrvila televize, nevím. Vlastně mi to může být jedno, pokud mi někdo nesvítí velkým displejem přímo do kvichtu, to i hezká holka zoškliví, vstupné za film, který sledují jen bokem, si platili sami.

Malou lekci italštiny jsem prožil. Ve filmu Nanni Morettiho jsem zaslechl slovo „šupito“ v situaci, kdy kdosi posílal někoho rychle pryč. Doma jsem hned letěl do slovníku, opravil jsem si slovo na „subito“, dokonce i výraz „subito presto“ má v italštině stejný význam jako české šupito presto. Takže nejen typicky český pozdrav čau nám Italové ukradli.

Měl jsem štěstí, že po filmu Konečná uprostřed cesty přišel s diváky popovídat sympatický německý režisér Andreas Dresen, který na dotaz, obsahující dvě věty, dovedl mluvit několik minut. Film byl o umírání nemocného, postiženého rakovinou, takže témata nebyla zdaleka jen pohodová.

Když už jsem navštěvoval filmový festival, že bych něco pronesl o filmech?Nemám rád filmy o historických postavách, politicích všeho druhu. Nerozumím chování celebrit. Ani pohádky pro dospělé mě neberou, stačí, co mi vyprávěli rodiče v dětství. Mám rád příběhy lidí, jejichž chování dovedu pochopit. V programu Febiofestu je z čeho vybírat.

Z 16 představení jsem nepochopil jen jeden film. Usínal jsem při něm, můžu řešit dilema, jestli jsem spal proto, že se mi film nelíbil, nebo se mi film nelíbil proto, že jsem spal. Paní vedle mě se smála na plný pecky, snad proto jsem byl polobdělý. Smála se proto, že seděla na komedii? Nebo snad proto, že jsem chrápal nahlas? Pak už byla zticha.

Bylo nás v sálech víc takových, kteří zde trávili hodně času, slyšel jsem na svou osobu poznámku, že ten pán je stejný šílenec jako my.

Nedávno jsem tady napsal v jiné souvislosti, že bych pro úsměv jel až na Smíchov. Netušil jsem, že po krátkém čase budu jezdit na Smíchov za úsměvem Sandrine Bonnaire. Čtyři filmy s její účastí jsem navštívil, každý byl z jiného soudku. Od drsného filmu Bez střechy a zákona, který natočila Agnés Varda, až po úsměvný příběh Slečna Philippe Lioreta. Nádherné oči francouzské herečky mě provázely do pátečního večera.

Aki Kaurismäki: Le Havre

Je moc dobře, že se najdou lidi, kteří točí takové filmy.

Facebook - Václav Víšek

Bio Oko

Kolektiv! Škola mého dětství preferovala kolektiv. Pracovat, poslouchat, vždycky se najde někdo, který určí, co je správné.

Nechtělo se mi jít v řadě, ale nebudu si stěžovat. Žádné trauma se nekonalo, pár dvojek z chování, měl jsem práci, která nutila k individuálnímu přístupu, nikdo mě nikdy nenavrhl do důležité funkce nebo, probůh, organizace.

Nežil jsem nikdy na pustém ostrově, měl jsem spoustu kamarádů, přátel, jen jsem se vyhýbal stádu.

Můj dospělý syn, chce-li mě naštvat, začne mě kritizovat, že ani nemám velkou tašku na kolečkách. Brzo ráno vstát, vyzbrojit se letáky s akcemi, a mazat do příslušného zařízení, že jsem jenom atrapa seniora. No, žvaní.

Posmívat se lidem, kteří se chovají jinak než já, nehodlám. Intelektuálské žvásty na téma komerce přenechám jiným. Mám mezi přáteli takové, kteří studují s tužkou v ruce všechny dostupné letáky, moc je nechápu, ale zůstávají mými přáteli, ani mě nenapadne jim měnit chování. Svoboda jedince je pro mě svatá, pokud jedinec neubližuje jiným.

Pocházím z chudé rodiny, kde platilo rčení „míň a dobrý“, oproti dnes běžnému názoru „víc a levnější“. Jsem vychován k jednoduchosti. Na co nemáš, nekupuj! Co nemáš, nepotřebuješ! Vidím svou mámu, s jakou chutí večeřela samotný chléb a bílý kafe. Obojí muselo být kvalitní! K večeři jen chleba s máslem? Dodnes si pochutnám.

Jak mám ale ušetřit, když nekupuju levné zboží? Taková dilemata ani Hamlet neměl. Chodím do biografu, často. Kdy jsem začal? Dávno. Jenom jsem nějak zmeškal chvíli, kdy slušný člověk přesedne k brambůrkám a nohám na konferenčním stolku

Zatím, co ceny másla a potravin vůbec stouply za dvacet let asi třikrát(?), ceny vstupenek do kulturních zařízení kolikrát?

Rozhodl jsem se, že musím ušetřit. V Praze na Letné je Bio Oko, kde každý čtvrtek dopoledne v 10 hodin promítají filmy pro seniory za pouhých 60 Kč. Může sem kdokoliv, tedy i já, důchodce.

Poslední dobou se z mých návštěv stala zvyklost. Nepromítají voloviny, samozřejmě dle mého názoru, kasovní trháky kino obcházejí. 4 filmy do měsíce je tak akorát, abych vyčerpal repertoár. Víc filmů ke koukání se do kin málokdy dostane. Spíš je počet i nižší.

Ráno, aniž musím mít budíka na čtvrtou jako do Kauflandu, v klidu posnídám, v devět sednu na tramvaj, která mě vyklopí na Štrossmajeráku. Mám čas na zakoupení džbánečku vína (ne kelímku!), za které vysolím 40 korun, ovšem žádná sleva není zadarmo, jak pravil klasik.

Nedávno jsem shlédl americký film Rumový deník. Nechat si ujít film s takovým názvem? Film se mi připadal milý, kde karty jsou od začátku rozdány, člověk ví, komu má fandit, kdo je gauner. Prosté pravdy, které všichni známe, ale kterými se skoro nikdo neřídí. „Peníze nejsou všechno“ vyhrává nad „peníze jsou důležité až první řadě“. Pohádka? Proč ne.

Hlavní padouch je na první pohled sympaťák, správný chlap, ale my, co se vyznáme, už víme, že se vybarví. Film asi nevstoupí do dějin kinematografie, ale proč v zšeřelém sále si nepřipomenout, co je zlo a co dobro. Komu se líbí Johnny Depp, má bonus. Chlapi mě neberou.

Přesto si ještě po 10 dnech pamatuju citát, údajně z Oscara Wilda, možná budu nepřesný.

„Oni znají cenu všeho, hodnotu ničeho.“ Kdo? Dosadit si můžeme leckoho.

O týden později nastal svátek. West Side Story už do dějin vstoupila dávno. Teprve, když se objevila legenda na programech kin, jsem si uvědomil, že jsem ji nikdy nemohl v kině vidět. Děj, vypůjčený ze Shakespeara, známe. Až jsem se usmál, když jsem viděl Tonyho, jak leze na balkón po žebříku. Písně jsou až profláknuté, dokonce i náš Mistr nad mistry si je pozpěvoval.

Film je prý zdigitalizovaný, což pro odborníka mého rázu žádná velká informace není. Loni mu bylo padesát, chtěl bych vidět dnešní díla po 50 letech.

Dvě a půl hodiny v biografu jsem si užil. Teprve tady jsem si uvědomil, že Leonard Bernstein nebyl skladatel obyčejné pop – music. Coby vlažný příznivec baletu jsem, nevěřícně čuměl.

Už předehra je ve filmu neobvyklá, mě doslova přilepila do křesla, kde tradičně sedávám. Uvědomil jsem si, že právě zhlédnu něco neobvyklého, přestože jsem dobře věděl, o co půjde.

Věčné téma lásky a nenávisti, primitivního rasismu jakékoliv barvy, aktuální dnes, stejně jako včera.

Film už je dávno všemi teoretiky rozebrán, zaškatulkován. Být člověkem, který se zabývá muzikálem, jichž se v posledních letech vyrojilo nepřehledné množství, možná bych byl nervózní ze skutečnosti, že jsem zařazován do stejné kategorie jako je West Side Story. Třeba bych se poohlédl po jiné práci.

Za takový zážitek klidně zaplatím i víc než 60 korun.

Vychloubačný pamflet o své kulturnosti končím po představení návštěvou blízkého řeznictví, kde prodávají skvělou šunku od kosti za dvacet korun deset deka, k tomu prima rohlíky.

Cabiriiny noci

GIULIETTA MASINA

Změna je život. Česká televize mění své vysílací schéma, jak by řekl šikovný komentártor, což já nejsem.

Opravdu je mi úplně fuk, kdy budou diskuzní pořady se současnou politickou elitou, ti lidé za pár let zapadnou do historie, do vzpomínek těžko, řekl bych, že po nich neštěkne ani hafan.

Ale!

Jsou zde sliby. Dvakrát do týdne v poměrně rozumný čas (20.55) budou na ČT 2 filmy světových mistrů. Jsem člověk, který se raději drží při zemi, ale když na mě druhý den v roce vyskočí Fellini a Cabiriiny noci, srdce mi poskočí.

Viděl jsem tenhle kousek někdy koncem padesátých let, byl jsem tehdy v letech -teen-. Ač puberťáci neradi dávají na odiv své city, byl jsem tenkrát ohromen. Asi je ve mně od přírody zasazený filmový fanatik.

Viděl jsem film i po letech v televizi, přesně si pamatuju situaci, kdy jsem měl na uších sluchátka, abych nerušil v ložnici zvukem. Bývalo nedobrým zvykem podobné filmy dávat v noci.

Díval jsem se dnes, stejně užaslý jako kdysi, dokonce jsem ani nevypil celého panáka myslivce, který mi můj syn předložil, abych nečuměl na bednu nasucho.

Fantastická Giuletta Masina. Fantastický Fellini. Trochu jsem se bál, nebude-li film dabovaný. temperamentní italština by mi určitě chyběla, i když italsky nerozumím. Titulky, dokonce takové, že i stařec poloslepý přečte.

A tak děkuju České televizi, ale jenom tady, aby nezpychla. V pátek je Sladkej život, příští tejden Vláčil. Pak, že život není krásnej.

René Clair

Ať si říká, kdo chce, co chce, takhle vypadá správný filmový režisér. Do závorky, jak se to dělá, bych měl dát 1898-1981. V těch letech žil. Točil ještě filmy němé, výtečné, zvukové taky výtečné.

Pro nás, kteří jsme začali chodit do kina v padesátých letech, byly jeho filmy, vedle italských, osvěžením v záplavě filmů budovatelských.

Komunistická moc vybírala ze západoevropské produkce filmy tvůrců, kteří byli spíše levicoví. René Clair mezi ně patřil, ke komunistům sovětského střihu měl daleko. Spíš měl sociální cítění.

Nestuduju podrobně filmovou literaturu, tak nevím, jak na něj hledí dnešní kritika. Pro mě je to nostalgie, jak jinak.

Přehlídka v kině Ponrepo k 30.výročí úmrtí René Claira mi udělala radost. Jak tak počítám, šestkrát jsem se posadil do sedadla, a ponořil se do vzpomínek. Možná jsem si je užil víc než tenkrát, kdy jsem v nich hledal hlavně legraci. Té je ve Clairových filmech hodně, vůbec ne blbé. Skvěle natočené.

Ve středu jsem viděl poslední uváděný film Šeříková brána, kterou jsem viděl už jako patnáctiletý. Bylo mi dobře u srdce, líto, že je přehlídky konec.

Čekal jsem na tramvaj u knihkupectví. Za výlohou kniha o Bártovi. Před dvěma lety jméno Bárta nahazovalo myšlenku na pošumavskou dechovku a velký hit "Šumař Bárta". Možná ještě já se dožiju, kdy se ve vzpomínkách budou motat Bárta a Barták. Budu přemýšlet, jestli hráli fotbal nebo byli špičkovími baviči.

Určitě se najde filmový fanda, který u nějakého výročí promítne některý z nezapomenutelných filmů René Claira.

Většina světových režisérů se má kde učit.

Facebook - Václav Víšek


.

Přepadla mě Vášeň

Kdy? Asi před šedesáti lety. Raflo mě to a už nepustilo. Pokud by mi dámy, případně pánové, záviděly, není, možná, co.

Poprvé? Asi na povinném školním představení, před 60 lety bych tipoval film o sovětských pionýrech. A prodávali eskymo. Za dvě padesát, po měně v roce 1953 za padesátník.

Vášeň může mít různé podoby, ta moje se týkala a stále týká návštěv biografů.

Se školou bývala sranda. Lítaly poznámky, tresty, za nevhodné chování. Zlobit se muselo.

Rád jsem chodíval později sám. Hlavně na filmy o sportovcích. Snad proto, že jsem po téhle stránce byl levej. To mě maminka vydrhla rejžákem, udělala z rošťáka z podolské divočiny, slušného hocha. Dostal jsem dvě, tři (?) koruny na lístek, k tomu korunu čtyřicet na rakvičku se šlehačkou, kupoval jsem ji na Václaváku v cukrárně vedle kina Alfa, ovšemže bývalého. Filmy si nepamatuju, rakvičky ano. Dnes mi nechutnají.
Ve 14 letech bylo zájmem mým i mých spolužáků se propašovat na filmy do 15 let nepřístupné. Po patnáctých narozeninách jsem začal brát na vědomí i filmy přístupné.

Už tehdy, stejně jako po celý můj život, mě přepadala mánie být pořádný, systematický. Zapisoval jsem si navštívené filmy do seznamu včetně názvu kina, kde jsem film viděl. Málem jsem brečel nad náhodou nedávno nalezenými papírky. Rok 1957, 1958, 1959. Následuje mezera asi čvrt století. Asi jsem začal považovat za důležité naučit se pořádně kouřit, sehnat někde levné čučo, prostě vypadat trochu jako chlap.
V jedenašedesátém jsem přestal na kino dostávat od rodičů, začal se sám živit, byl jsem bez dozoru v Ústí nad Labem, koupil jsem si tabatěrku, něco utratil za hospodu, na biograf zbýt muselo. Vymetl jsem kdeco. Kino Hraničář, Letní kino, kde se smělo kouřit, kino na Střekově, určitě byla ve městě i další, už zapomínám.

Televize mě nikdy nedostala. Pořídil jsem si ji až koncem šedesátých let, byl jsem varován, že bedýnce propadnu. Bedýnka měla v mém případě smůlu. Skvělé seriály mě míjely. Ne, že bych se nikdy nedíval, to bych kecal, ale občas jsem býval z místnosti i vykazován, když jsem si tropil posměšky z dramatických situací, které napsal Dietl nebo jiný autor. A to jsem ještě netušil, že přijde Dallas...

Do biografu jsem chodil stále, s dívkami, sám, později s manželkou, s dětmi, na služebních cestách, dokonce i někdy při turistických výpravách. Chodím dodnes, teď už jako pomalý penzista, ale cestou domů se mi v hlavě motají stejné myšlenky jako tehdy... Jako bych nezestárnul. Dokud ovšem nemusím do schodů. Podobné to mám i s divadlem, ale to je zas jiná disciplína.
V šedesátých letech jsem objevil na Letné, blízko hotelu Belvedere, kino Ponrepo, kino starých filmů, natočených většinou dávno před druhou světovou válkou. Nemívaly ani titulky, byly tlumočené simultánně. Rád vzpomínám na pána, který tlumočil americké veselohry Franka Capry. Tlumočník nám předváděl téměř umělecký dabing, rozohnil se, křičel-li herec, zvyšoval hlas i on.

Život šel dál, na Ponrepo jsem pomalu zapomínal, myslím, že se ještě někam stěhovalo před jeho nynějším bydlištěm v Bartolomějské ulici.

Na sídlišti jsem měl blízko do kina Kosmos, když dávali něco, co jsme museli s manželkou vidět, chodili jsme každý jiný den. Děti nám nikdo nehlídal. Mělo to výhodu, že jsme mohli varovat partnera před hovadinou. Ponrepo jsem si časem v Bartolomějské ulici znovu našel. Filmy jsou zase staré, ale usmívám se. Leckteré dílo, na které jsme kdysi stávali frontu na vstupenky, je dnes filmem archívním.

A tak se vracím k filmům z padesátých let. Ne k sovětským o pionýrech a partyzánech. K filmům italským a francouzským. Zvláště v Itálii se narodilo tolik skvělých tvůrců... Teď by měl následovat jmenovitý seznam oněch pánů. Ještě bych mohl na někoho zapomenout a v noci by mě dotyčný chodil strašit.

Oklikou jsem u Vášně. Tak jsem ukecaný. V roce 1954 ji natočil Luchino Visconti. Určitě jsem kdysi film viděl, možná jsem ho tehdy konzumoval stejně jako jiné kousky. Jistě se mi líbil, komu ne, tak je holt jiného ražení.

Těžko se rozhýbávám po nedávno prodělané nepříjemné operaci. Snažit se hýbat, chodit, hýbat se, to radí dnes lékaři, však už na to mají rehabilitační sestry neboli roztleskávačky. Prvním cílem je prodejna pečiva, aspoň pro rohlíky si dojdu. Jak se tam osměluju, sednu na tramvaj a jedu kam?

Ponrepo je hezké kino, s nízkým vstupným, 40 korun, důchodci a studenti 30. Zabořil jsem se do pohodlného sedadla. Chvíle, kvůli které ještě po tolika letech stále prožívám malý svátek. To mi film v televizi nemůže dát. Kafe, brambůrky, občas někdo něco kecne, někdo přijde, někdo odejde, dejte mi pokoj s tou pitomou kraksnou.
Po filmu Vášeň jsem těžko vstával. Nejen kvůli zdřevěnělým nohám a bolavé tělesné schránce. Byl jsem zatlačený do sedadla filmem. Co to je za krásu?
Barevný film, barvy se jevily trochu jinak než dnes. Milovníci dnešní technické dokonalosti by byli třeba i otrávení. Historické drama z doby boje Italů za sjednocení. Kolik historických dramat se v kinematografii už natočilo, často i zbytečně, jenom pro efekt, za velké peníze, pro velké peníze. Tady je příběh ženy, která zrazuje, a je zrazena sama, příběh krutý. Není to film, kdy se teprve v recenzi dozvím, co tím chtěl kdosi říci. Film s dějem, divák tuší, co se asi stane, přesto je cítit napětí.

Film jsem skutečně kdysi viděl, dávno už tomu, ale pamatuju si mnohé scény, konec nebyl pro mě žádným překvapením, přesto jsem po skončení byl nějakou dobu jakoby mimo. Herecké výkony, vše podmalováno nádhernou operní hudbou.

Zpěvná italština, titulky. Zde mě zarazilo, že některé věty nebyly vůbec v tiulkách přeloženy. Je zde dlouhý rozhovor milenců po společně strávené noci, vůbec ho neprovází český překlad a já si uvědomil, že to je jedno. Autor titulků asi usoudil, že je zbytečné překládat. Co si mohou ti lidé povídat? Stačí poslouchat melodii jejich hlasů. Alida Valli hraje hlavní roli. Její filmografie od roku 1936 do roku 2002 je obdivuhodná, stejně jako její krása, herecké umění.

Byl jsem tedy Vášní přepaden, za dva dny jsem prchal do Ponrepa znovu. Na Viscontiho snímek Hvězdy velkého vozu z roku 1965. S další kráskou, výbornou herečkou, Claudií Cardinale. Černobílý film, drama, jak jinak, jiné téma, opět film, který mě nenechal v klidu. Ten člověk uměl.

Jen mě mrzí, že jsem viděl dva poslední filmy z přehlídky k 105.výročí režisérova narození. Ostatní jsem propásl. Děsí mě představa, že by se někdo rozhodl natočit remake. Technická dokonalost daná třemi nebo bůhvíkolika déčky, s papírovými brejlemi, které jsou na nose tak protivné.

Obdivuju se technickému pokroku, co všechno nám ti chytří vymysleli, a my to užíváme. Tvůrci by ani dnes neměli zapomenout na duši, kterou jakékoliv slušné dílo musí mít. Jinak je zbytečné.

A ještě něco. Mluvím jako člověk, kterému nebylo dáno vyrůst do výšky basketbalové. Dnešní biografy, a to nechodím do multikin, mají pohodlné posezení, i mrňous vidí na titulky. Jen tak mimochodem vzpomínám na kino Sevastopol (naproti Slovanskému domu, teď tam snad je nějaká muzikálová scéna), kino předpremiérové, na tehdejší dobu skoro luxusní. Co jsem se na sedadle nakroutil, abych viděl přes člověka, který měřil 180. Takový pokrok mám rád.

Biutiful

Léta mi nechtějí ubývat, na filmy, které začínají po desáté večer, se dívat nemůžu, usnul bych. Mám kouzelnou bedničku, která mi zaznamenává všechno, co bych rád viděl, ale zrovna nemůžu být u televize. Není toho mnoho, jeden, dva pořady za týden, právě proto bych o ně nerad přišel.

Potom někdy, když je venku hnusně, nasnídám se, natáhnu nohy a pustím film, po kterém toužím. Ráno. Jsem při smyslech, nikdo mi do sledování nekecá, nejvýš po 10-15 minutách udělám objev, že zrovna tenhle film mě nebaví. Mazání je jednoduché.

V Praze je pár biografů, kde promítají jednou za týden filmy pro seniory. To miluju, nejen proto, že je vstupné nižší. Na ta představení nechodí lidé jenom z nudy, ti ještě chrápou. V deset dopoledne bývám při smyslech, nejsem unavený celodenní lopotou

Bio Oko na Letné. Jeden z mála biografů, které se rozhodly, že se nedají, že konkurovat multiplexům budou. V Praze mají takové podniky dost zájemců. Rád si dám před filmem víno, o občerstvení v sále moc nestojím, tam sleduju plátno, a dokud mám, někdy i v ruce kelímek s pitím, nesoustředím se plně. Připadá mi, že se provozovatelé přizpůsobují televizním divákům, kteří se bez voříšků u filmu neobejdou.
Objednávám u baru dvojku vína, obsluha mi předává džbáneček s čárkou a nápisem 0,25. Čtvrtka vína, říkávali moji rodiče. Záchvěv první republiky.

Alejandro González Inárritu, mexický filmový režisér. Vidím-li jeho film, mám pocit, že ho točil speciálně pro mne. Asi každý má takového spisovatele, muzikanta, divadelníka, herce... Pak vznikají fankluby, ale to už není moje parketa. Založím fanklub někoho, on pak provádí voloviny a já protože jsem fanoušek, tleskám mu. Nekriticky, za kraviny.

Nemám rád dlouhé filmy, 90 minut mi připadá akorát, když chtějí tvůrci něco podstatného předvést. Skončí závěrečné titulky filmu Biutiful, udiveně koukám na hodinky. Dvě a půl hodiny. Ani chvilka mi nepřipadla zbytečná, zdlouhavá. Pocit, že film vznikl pro mě, rozhlídnu se kolem sebe, ti, kteří sedí, a vůbec se jim nechce ze sedadel vstávat, jsou v podobné náladě.

Jdu-li do biografu, vím zhruba, na co jdu, recenze podrobně nečtu. Rád si udělám svůj názor. Po třech dnech od zhlédnutí jsem si přečetl pár recenzí, zrovna u Biutiful se recenzenti příliš neshodují. Viděl jsem skvělý film výborného režiséra s výborným Javierem Bardemem? Nebo snad vypočítavý kýč, tvářící se jako velké umění? Je mi to jedno.

Osobně jsem měl zážitek, co je pro někoho pochoutka, druhému způsobí žaludeční nervózu. Je mi dobře na mrazivém vzduchu, už se dnes nebudu na nic dívat, ani na umění, ani na neumění. Možná si ještě dám někde kousek bílého. V hlavě mám něco, co nelze recenzovat.

Kino Evald

Komorní kino Evald. Národní třída 28 v Praze 1.

Já tu pamatuju vyhlášený noční podnik Kosí hnízdo. Ve třiašedesátém jsem se zde loučil s civilem před odchodem na dvouleté přetváření mé maličkosti na chlapa. Jak se jim to povedlo, ať soudí jiní. V pajzlu jsem byl se dvěma kamarády, nalepil se na nás podivný človíček, který nás nutil hrát krabičky. Prohrával drobné částky, vypadal namol, nás to otravovalo.

Chtěli jsme se ho zbavit, zvedli jsme sázku o hodně a on vyhrál. Jeden z nás nebyl zas tak opilý, a pochopil, že jsme kápli na profíka, od stolu ho vyhodil, málem násilím.

Myslím, že už po vojně tenhle zapadák zavřeli a otevřeli restarant Vysočina, 1.cenová skupina, pro moje vrstvy nezajímavá hospoda.

V devadesátých letech restaurace zůstala, ale objevilo se nové kino, nazvané na počest legendárního filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma.

Malý sál, 72 míst. Vstupenky se kupují kousek před sálem. Dají vybrat volné místo na obrazovce, vstupné 99 Kč. Prodávající je zároveň šatnářem. Poplatek dobrovolný. Atmosféra je příjemná, takže si asi mnoho návštěvníků korunu zpět nevezme a ještě přihodí drobné do mističky za šatnu. Rád sedávám v kinech na kraji řady. Můžu lépe natáhnout nohy, a pokud by na mě, nedej Bože, v mém věku, přišla během promítání potřeba, nemusím zvedat celou řadu.

Navštěvuju hlavně kina typu Světozor, Aero, Oko, na tuhle oázu klidu jsem nějak zapomněl. V sobotu jsem objevil film, který mě zaujal. Kraviny tu nejsou na programu. Nikdo neotravuje s popcornem, ale ani s pivem do sálu. Sedí se pohodlně, zvášť, když člověk nemusí na klíně muchlat kabát. Vchod do sousední restaurace je hned vedle vchodu do sálu.

Vzpomněl jsem si na své mládí, kdy návštěva kina, hlavně večer, byla společenskou záležitostí, šustit pytlíčkem s bonbóny bylo nevhodné a lidé se na dotyčného pohoršeně ohlíželi.

Abych naši vzornou generaci nevychválil příliš. My mladší jsme chodili do biografu hlavně odpoledne, a pokud se promítal sovětský budovatelský film (bylo jich hodně, v listopadu víc než kin), v poloprázdném setmělém sále se dalo docela dobře randit za nizoučké vstupné.

Film Dobré srdce (The Good Heart) islandského režiséra Dagura Káriho doporučuju každému, kdo nemiluje namyšlené velkofilmy, plné technických zázraků, které nakonec na sebe stejně prozradí, že jsou srágory. Vyprávět obsah nebudu. Tři hlavní postavy v hodně bizarním prostředí, nečekané zvraty, černý humor, tragikomedie. Klasická délka filmu kolem 90 minut, kdy i penzista vydrží klidně sedět, a nebolí ho příliš kostrč.

Byl jsem moc rád v kině Evald, a přijdu sem zase co nejdřív.

Hranica

Maďaři založili ve 13.století vesnici Zelemench. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím. Hodně dlouho poté se stali obyvateli velké říše Rakousko - Uhersko. Vítězové války, které dnes říkáme první světová, rozporcovali poraženou rozpadlou říši podle svého uvážení. To vítězové dělávají. Obyvatelstvo nevyhnali ani nevyměnili, hranice namalovali od stolu. jaképak sraní s nějakými zaostalými Maďary, sídlícími daleko od evropských velkoměst.
Vesnice se stala součástí Československa, nového státu, který, jak se ještě v témž století ukázalo, neprokázal svou životaschopnost. V obci žili stále tíž Maďaři. Přišla válka, druhá světová, opět vítězové určovali hranice nejen státní, ale i zájmové. Sovětský Svaz byl na vítězné straně, hranici mezi Československem a SSSR určoval tedy on.
Vesnice Szelmenc byla rozdělená na Nagyszelmenc (slovensky Velké Slemence) a Kissszelmenc (Malé Slemence) se stala ukrajinským územím, tedy sovětským. Bez ohledu na historii, příbuzenské vztahy. Zpočátku se obyvatelé domnívali, že takhle to nemůže zůstat. Zůstalo - 60 let. Rozdělení obce přežilo i rozpad SSSR.
V rámci festivalu evropského filmu jsem viděl dokument slovenského režiséra Jaroslava Vojtka Hranica. Snad ho koupí česká televize. Kdo má rád absurdní situace, přijde si na své.
Hranice trvá i dnes. Ve Slemencích je sice otevřený hraniční přechod, ovšem dost tvrdě hlídaný. Končí zde Schengenský prostor. Co mě zaujalo, je humor obyvatel obou částí. Život je naučil, popíjejí své pivo a kořalku, s nadhledem komentují svou situaci. My, Češi, se tak rádi chválíme, jaké jsme smějící se bestie, kterých se bojí celý svět, protože všechny přešvejkujeme. Nemám tenhle názor rád a film mi to jen potvrdil. Nejsme tak výjímeční, jak bychom chtěli.
Možná by sem měli pozvat "nejlepšího" Slováka - Jána Slotu, který mi někdy připadá, jakoby viděl Maďara jen na obrázku.


Facebook - Václav Víšek

Okno je pořád špinavý

Zrakové klamy / Ilusiones ópticas
Popis filmu: Ve městě Valdivia je zima a prší. V tomto ročním období se i obyčejné věci jeví jako nereálné. Také proplétající se lidské osudy působí vzhledem k jejich všední absurditě jako zrakový klam. Jeden mladík je hlídačem v obchodním domě a zamiluje se do zlodějky. Výkonný úředník je propuštěn a poslán na nesmyslné školení pro nezaměstnané. Slepému lyžaři se vrátí zrak a vyděsí ho to, co spatří. Tři příběhy třech mužů, kteří nerozumí tomu, co vidí, ani svým vlastním přáním a potřebám. Zrakové klamy jsou dalším z latinskoamerických filmů vyprávějících minimalistickým způsobem všední příběhy obyčejných lidí, jejichž osudy se mohou náhodně protnout nebo mají nějaký společný prvek. Zde jím je postava Manuely, která trpí nedostatkem sebevědomí.

To je text z programu Febiofestu. Film chilského režiséra ze života obyčejných lidí, mezi něž se rád počítám. Osudy, které nejsou pro historiky důležité. K čemu by však byli všichni mocní, spíš rádoby mocní? K čemu by jim byli všechny blbosti, kterými se nás snaží přesvědčit o své výlučnosti, nemít nás, pěšáky?
Mám rád takové filmy, již od doby, kdy jsem v biografu prožil Formanova Černého Petra, film o mojí generaci. Nudí mě díla o vojevůdcích, kteří jsou sice navždy zapsáni v dějinách, ale bez vojska by znamenali kulový. Přece je taky musela trápit nespavost nebo naopak by prochrápali půl života. Je jim taky zima nebo horko? Svědí je taky na choulostivém místě, že se musí podrbat, třeba před publikem? To v dějepisu není.
Zrakové klamy. Film, kde se člověk směje, vzápětí strne. Jako v životě. Pobavila mě scéna ze školení nezaměstnaných. Dvě mladé ženy ládují do propouštěných zaměstnanců, kteří myslí na něco úplně jiného, naprosté nesmysly a jeden ze školených se ptá podobně pitomě. Děvčata jsou bezradná, nevědí, co odpovědět, nečekala takové otázky.
Zasmál jsem se, ale nebylo kolem mne nejveseleji. V kině mívají převahu mladší ročníky, trochu jsem ztuhl, protože slovník byl podobný tomu, co slyšíme denně ze všech možných médií. Už jsme si zvykli na ty kraviny? Je nám to jedno, myslíme přitom na něco, co je v životě důležitější, případně příjemnější?
Film o lidech z opačné části zeměkoule, kteří mají stejné starosti jako my. Že by globalizace? Takové filmy jsem se snažil vybírat, žil jsem festivalem celý týden. 14 pěkných zážitků.
Jenom blikání mobilů těsně po projekci mě vrátilo na zem. Ano, my tu čumíme na plátno a, prokristapána, co jestli nás někdo sháněl?
Nastoupily Velikonoce, jen okno je pořád špinavý.

Fassbinder a Hanna Schygulla

Febiofest začal, aspoň pro mne. Když už "F", tak pořádně. Hned jsem si šoupnul dva filmy Fassbindera uvedené v rámci tématu "Pocta pro Hannu Schygullovou". Vytahuju se, že jsem filmový fanoušek, byla to však pro mne všechno novinka. Užil jsem si jí. Hanna Schygulla se divákům ukázala před promítáním filmu Lili Marleen osobně. Krásná žena, výborná herečka. Stejný ročník jako já a jak jí to slušelo! Muži nestárnou? No dobře, ale proč ona vypadá tak dobře a já takhle... Film skončil, udělal mi dobře a už jsem se těšil na večer.

Manželství Marie Braunové. Mám rád, když mě film zatlačí do sedadla a nevím, co se se mnou děje. Přesně tohle jsem prožil. Narvaný sál, atmosféra, kdy i ti, kteří by si snad chtěli povídat, jak jsou zvyklí při sledování televizních srágor, ztichnou. Do multiplexů chodím opravdu jen při Febiofestu. Filmy, které mě zajímají, spolehlivě shlédnu v několika menších pražských biografech.

Do multikin často chodíme na pitomé filmy, dáme jim aspoň nálepku komerce. Taky popcorn za to může. Hned máme jasno, není to naše vina!

Po skončení filmu se tleskalo, přidal jsem se. Osud ženy, které dva dny po svatbě odjel manžel na východní frontu, pak se nevrátil, pak se zas vrátil, je natolik strhující, plný zvratů, že chladný odchod z biografu snad není ani možný. Posléze jsem se dočetl, že tohle je snad nejvíc ceněný Fassbinderův film. V 37 letech zemřel. Kdyby po sobě nechal jen tenhle film, udělal toho víc než mnozí osmdesátiletí, třeba já. Vlastně, co kecám, ještě mi není tolik.

Venku pršelo, rychle se ochladilo, však nám to bylo hlášeno. Čekám na tramvaj, hlavou se mi honí myšlenka, jestli se někdy u nás najde filmař, který tak skvěle ukáže komunistickou minulost. Nejen škatulkování lidí na zlé a hodné, ale kdo popíše atmosféru naší nedávné historie. Manželství Marie Braunové vzniklo 33 let po porážce nacismu. Tak máme ještě čas.

Už se těším na další dny. Mám ještě 12 Fstupenek, když už jsem u písmene F.

Ve znamení hlásky "F"

Jsem filmový fanoušek. Patřím mezi lidi, jimž je ukradený, jestli první jarní dny jsou ve znamení sněhuláků nebo opalovačky na dece. Filmový fanoušek, zvláště pražský je v zajetí Febiofestu. Když přičtu, jaký má monogram zakladatel festivalu Fero Fenič, na první pohled zaráží tolikrát opakující se hláska, která jinak nepatří mezi nejfrekventovanější.
Předevčírem jsem strávil většinu dne na www stránkách festivalu a třídil. Bolí, když člověk ze seznamu vyhazuje filmy, které by rád viděl, ale nelze sedět jedním zadkem v několika sálech najednou.
Ve 13 hodin začal předprodej, hrdě třímám papír s vytištěnými tituly, fronta jak blázen, to bývá každoročně. Pak jde tradičně vše rychleji, už se tolik nečeká, Čert vem tradici, chci mít lístky pěkně na hromádce seřazené, co nejrychleji. Samí mladí jsou ve frontě, pomalu by jinak nevěděli, co to fronta je. Hezké děvče se na mne usmálo. No jo, upadla mi nožička u brejlí a mám ji provizorně přidrátovanou. Brejle nakřivo. Ještě, že jsem oholený.
14 vstupenek, to bude radosti!
Nemám rád filmy o celebritách, spíš příběhy lidí, patřících zdánlivě na okraj společnosti. Minulý týden dávali v Ponrepu dánský film z roku 1962 Harry a komorník. Tři kumpáni, trošku podvodníčci, tu žijí v chudých podmínkách. Jeden z nich vyhraje v loterii částku, která není nijak závratná a za ní si koupí obsluhu kvalitního komorníka.
Střet dvou světů vyvolává úsměvné okamžiky. Pohádka pro dospělé, protože happyend nechybí. Černobílý film, dost by mě zajímal rozpočet, podle dnešních měřítek asi pár korun. Příjemná zábava. Dočetl jsem se, že v USA natočili po letech remake. Asi bych ho nechtěl vidět. Kdoví, co z námětu udělali za mořem.
Doufám, že podobně spokojený budu začátkem dubna, až festival skončí.

Josef Abrhám

Sedmdesát let je hodně. Celý lidský život, je mnoho těch, kteří se takového čísla nedožijí.
Jak to přijde, že sedmdesát je právě Josefu Abrhámovi? Ženským by nevadilo se před ním svlékat, je to přece jenom fešák, chlapi proti němu nic nemají, spíš by se mu rádi podobali.
Prej hezkej, prej ne protivnej.
A taky herec. Jedinečnej, neopakovatelnej. Našel jsem seznam 80 filmových rolí.
V sedmdesáti se dá mluvit o legendě. Nejsem o moc mladší, mám rád divadlo, slovo legenda mi nejde z huby. Skoro vrstevník nemůže přece být legenda.
Moje hlava to nechce přijmout, ale pitomej kalendář má jiný názor.
Nepotřebuje blbnout před kamerou při vyprávění veselých historek ze života. V seznamu lidí, kteří dostali oficiálni ocenění, se asi těžko vyskytne, pokud se nedožije aspoň devadesáti. To se pak dává za věk. Škoda. Devadesát bych mu ovšem přál.
Od prezidenta, který považuje film Marečku, podejte mi pero, za škodlivý a falešný, by nějaké státní vyznamenání vypadalo hloupě.
Vzpomínka na nejkrásnější věk Činoheráku se bez něj nemůže obejít. Nepamatuju, že by byl trapnej. Kéž bychom každý z nás uměl svou profesi tak, jako Abrhám tu svou, hereckou.
Za padesát let tu určitě nebudu, nejlepší filmy s Josefem Abrhámem ano. Dokonce bych se chtěl vsadit, že se budou v nějakém pořadu pro vetché pamětníky promítat.
A koho bude za 50 let zajímat zpěv Mistra, shodou okolností zrovna letos taky sedmdesátiletého?

Šťastné a veselé

Ne, nezbláznil jsem se, zatím snad ještě ne. Na druhou stranu nás všechny hyperprodejny přesvědčují, že teď je ten správný čas nakoupit kdejakou hovadinu jenom proto, abychom vánočním dárkem radost udělali. Ta radost bývá často až na druhém místě. Na prvním je vědomí, že se to má.
Ale to jsem uhnul. Dobré filmy, podle mě, běží v televizi většinou v noci, kdy člověk vstávající ráno do zaměstnání usíná, ušoupaný penzista tuplem. Jsem moc rád, že jsem se dožil vynálezu jako je DVD rekordér. Jen naťukám, jdu spát, ráno vstanu vyspinkaný, místo zpráv, které omílají jedno a totéž kolem dokola, si pustím noční film.
A jsem u názvu. Francouzský film Šťastné a veselé (Joyeux Noël). Natočený v koprodukci s dalšími státy podle prý skutečných událostí v roce 1914. Německé, francouzské, skotské jednotky přebývající v hrozném prostředí zákopů slaví Štědrý den. Místo vzájemného vraždění si společně zazpívají, napijou se spolu, druhý den pohřbí své mrtvé, kteří padli dny předtím a patrně by zůstali ležet, tam kde skončil jejich život. Dokonce fotbal si nepřátelé proti sobě zahrají.
Nepřítel je najednou normální člověk se svými radostmi i starostmi. Mají doma manželky, děti. Můžou po sobě po takových zážitcích ještě střílet? Samozřejmě, že nadřízení jsou si stavu vědomi a jednotky odvelí na jiná místa, účastníci mecheche jsou vyměněni. V těch lidech ale už zůstává myšlenka, kdo jsou vlastně ti lidé ze sousedního zákopu. Proč je zabíjet? Kdo rozhodl, že ten kluk v jiné uniformě a mluvící jinou řečí, je vlastně někdo, koho je nutné zabít?

Prý se to stalo. I kdyby byl film jenom snem, potěšil mou pacifistickou dušičku.

Plná hlava italštiny

Jazyk, kterému nerozumím, stejně jako dalším jazykům kromě češtiny a slovenštiny. Moje uši milují italštinu. Biograf mého mládí. V padesátých letech mě přepadla puberta a nebylo tehdy mnoho možností zábavy. Soudruzi dbali na naši výchovu, pěkně nám filmy přebrali, abychom nenačichli něčím špatným. Kina byla plná srágor sovětských, naše filmy jim zdařile sekundovaly.
Díky skvělým filmům z chudé Itálie, jejichž tematika byla převážně sociální, jsme měli možnost chodit na nedabované filmy s titulky a poslouchat hlučnou, zpěvnou italštinu. Filmy o normálních lidech, nostalgické, humor a smutek v nich kráčí vedle sebe. Záběry z bytů prostých Italů, které se zase o tolik nelišily prostředí, ve kterém jsme žili my. Byla to díla zdánlivě obyčejná, ale filmová historie je klade hodně vysoko.
Bio Ponrepo v Praze je pro filmové fandy úžasný kout. Včera jsem se, při italském filmu z roku 1952 Děvčata ze Španělského náměstí režiséra Luciana Emmera, vrátil do doby, kdy mi bylo kolem patnácti. Černobílé záběry života obyčejných Římanů, podmalované muzikou, při které by se tak hezky snilo při sklence vína. Nádherná děvčata, štíhlá, přitom ne hubená. Kluci snad taky, nejsem odborník, ale hrál tu mladý Mastroianni, tak asi jo.
Tehdy mívaly filmy slušnou délku kolem 90 minut, pořád si myslím, že je to akorát, že často dnešní tvůrci nemají tolik co říct a podívanou natahují a natahují, jestli kvůli penězům nebo neschopnosti dílo nějak rozumně ukončit?
Ve shlédnutém filmu všechno dobře skončilo, klasický hollywoodský hepáč se ale nekonal. Štěstí hrdinů bylo daleko prostší, jen mě napadlo, jestli chudé římské figurky nebyly šťastnější, než jsme my dnes. Jim stačilo hodně málo a my "potřebujeme" stále víc, vymlouváme se na dobu, děláme si alibi sami pro sebe.
Film mě vcucnul, zapomněl jsem, že už nesedím v branickém Edenu či podolském Zdaru. Teprve u šatny, kterou obsluhuje pán, jenž zároveň prodává legitimace, filmovou literaturu, jsem si uvědomil, že už je to všechno dávno. Ten dobrý pán je můj ročník, vždycky se na sebe usmějeme, my už víme, že život je tragikomický, stejně jako italské filmy.
Měl jsem kdysi chuť začít se učit italsky. Prý to není těžký jazyk. Chtěl, chtěl, jeden by toho chtěl a skutek utek.

Protektor

Tak jsem si právě přečetl jinde o tom, jak za našich mladých let kina vzkvétala, jak bylo na co chodit. Když si uvědomím, že tohle píšou lidé o generaci mladší než já, jsem vysloveně v rozpacích. O nás, důchodcích se traduje, že sedíme doma u bedny a čumíme na seriály. Na co se dívají tito třiceti - čtyřicetiletí, nevím.

Jsem z Prahy, tady je nabídka hodně velká. Upozorňuju, že nenavštěvuju multiplexy, protože jsou zbytečně drahé, smrdí tam popcorn. A všechny filmy, které bych chtěl shlédnout, nestihnu. Za mého mládí se promítalo hodně filmů, mezi nimiž samozřejmě bylo hodně kravin. Na ty se nevzpomíná, člověk si pamatuje hlavně dobré, blbosti v paměti někam zapadnou.

Včera jsem byl v biografu Světozor na novém českém filmu Protektor režiséra Najbrta. Hodina a tři čtvrtě utekla, že jsem se divil. Film mi připadal výborně natočený, nenudil jsem se ani chvilku. Teprve dnes jsem si přečetl recenze a taky debaty na blozích.

Na filmu mě vždy zajímá v první řadě příběh, v tomto případě příběh z doby protektorátu, kterou nepamatuju, jen jsem o ní slyšel. Nemůžu tedy soudit chování hrdinů, zažil jsem vládu komunistů a dost mi vadí odsudky třicetiletých, kteří se diví, jak srabácky jsme se za komunistů chovali. Soudí, aniž dobu poznali, přečetli si pár článků, něco slyšeli ve škole, něco od rodičů, kteří často neradi o té době mluví, protože se v skrytu duše stydí.

Je to vidět na filmech mladších tvůrců, kteří se dobou socialismu zabývají. Cítím, že jsem hodně věcí viděl jinak. To je ovšem doba, ve které jsem žil.

Příběh lidí za protektorátu mi připadal věrohodný, ale je to příběh několika lidí, nelze vzít celý film a říct, že to takhle prostě bylo. Jiní lidé prožili jiné příběhy. Je o čem přemýšlet, ale ty lidi odsuzovat - neodsuzovat? Jak bych se choval já v jejich kůži? Toť otázka. Nemám rád "kdyby".

Atmosféra doby protektorátu je zřejmě dost přesná. Viděl jsem film, jenž mě zaujal. Nikdy jsem nesnášel, když nás cepovali ve škole, jaký přesně význam umělecké dílo má. Už o Babičce Boženy Němcové jsme museli odříkávat u tabule nabiflované chytrosti o tom, co chtěla spisovatelka říci, sami jsme kolikrát nevěděli, co blekotáme. Nikdo nám neřekl, že je to báseň v próze, sen spisovatelky, která nebyla v životě úplně šťastná. Místo prožitku četby žvásty.

Hudbu posloucháme, na obrazy se díváme, líbí se nám, nelíbí, proč, sakra, musíme umělecká díla rozebírat? Prosím, ať to dělají odborníci, ale těch je pár, ostatní jsme čtenáři, posluchači, diváci. Kritik má právo z titulu své profese vyjádřit své mínění, my ostatní máme právo na kritika kašlat.

A tak nevím, jaký je význam filmu Protektor. Pro mne je to příběh zajímavě podaný, který ve mně zanechal stopu. Příběh z doby, o které jsem jen slyšel a můžu si představovat, jak by se asi chovali dnešní lidé, kteří se pohoršují nad chováním našich předků. Pěkná muzika, slušné herecké výkony. Film určitě patří mezi filmy, na které si často vzpomenu. To co psali kritici? Kam se to asi poděje?

Koncert Stounů za stovku

Před pěti lety jsem dostal k šedesátinám od kamaráda lístek na Stouny, tedy na koncert Rolling Stones v Praze na Letné. Mimochodem, druhý den po koncertu slavil šedesátiny také Mick Jagger. Zážitek to byl, bezesporu.



Pět let uběhlo a přišla deštivá sobota. Tak deštivá, kdy na cyklistický výlet by asi jel jen... Nemusím hned nadávat. Šel jsem do biografu. Už jsem si předem přečetl, že film Martina Scorsese není klasickým dokumentem. Ale podrobně recenze příliš nečtu. Raději muziku poslouchám, než o ní čtu. Stejně tak je lepší knížky číst než o nich číst. Mohl bych pokračovat, až bych skončil u toho, že lepší je řízek na talíři než řízek na fotografii.


Biograf Lucerna v Praze tu zůstal po předcích našeho bývalého prezidenta Havla. Už příchod do kina přes klasickou kavárnu, kde preluduje živý pianista, navodí dobrou náladu. Konzumenti popcornu mají své stánky jinde. Tady stojí lístek 110 korun. Sál kina je tak krásně staromódní, hlediště je přebudované, tak, aby bylo pohodlné. Pamatuju doby, kdy tu bylo stále narváno. Dnes ne. Pohodlně se usadím.


Velice brzy jsem pochopil, že dnes jsem přišel opravdu na koncert. Byl jsem doslova vtažený. Žádné uřezané úryvky hitů, prokládané chytrými řečmi odborníků. Prostě Rolling Stones. Úplné skladby s ovacemi publika, několikrát jsem měl chuť začít tleskat nebo dokonce křičet. Tak bylo všechno autentické. Opravdu zážitek. Obecenstvo různých věkových kategorií, po skončení bylo vidět, že by si rádi vytleskali ještě přídavek.


Dokonce mne napadlo, že jsem si film - koncert užil víc než živý koncert na Letné. Kdesi jsem četl o tom, že tohle hudební seskupení je už dvacet let za zenitem. Asi to psal někdo mladší. Přál bych mu, aby po šedesátce byl takhle za zenitem jako jsou Stouni. Už přežili tolik modernějších, progresívnějších kapel a jsou. A hrají se zjevnou chutí a radostí.


Neustále se vyznávám z lásky k dixielandu. Jak to jde dohromady? To je přece muzika, která je plná radosti, kterou cítím i z vystoupení Stounů. A ještě, hudba Rolling Stones vychází z blues a dixielenďáci také rádi hrají blues.


Teoretici - škatulkáři nechť si škatulkují dále. Z dixielandového koncertu mě určitě nikdo nevyžene. A to toho mám rád ještě daleko víc.


Film jsem určitě neviděl naposledy.


Pár fotek z filmu




blog týden