úterý 30. října 2018

Kraj, kde přišel Žižka o druhé oko

Kde to bylo?
Nenapravitelní flamendři tazatele pošlou na Žižkov, kde nedaleko tunelu do Karlína je vyhlášená hospoda U vystřelenýho voka. Zvláště žižkovští patrioti si myslí, že o vojevůdci z 15.století vědí všechno. Nechme je sedět u piva, v té hospodě je pěkně.
Vydejme se do školy. Na otázku, kde Žižka přestal definitivně vidět, vyletí vzhůru ruka největšího šprta ve třídě, z něhož vypadne, že při obléhání hradu Rabí. Tak to bývalo ve škole, jakou jsem zažil já. Dnes jsou žáci na každém kroku vyzbrojení mašinkami, kde se dozvědí všechno na světě, možná i najdou Žižkovo jméno. Proč si cpát do hlavy vědomosti, které jsou v tááákhle malé krabičce?
Obléhání, oslepnutí, všechno je to už skoro 600 let, lidé zapomínají, třeba si i vymýšlí.
které mi připadá málem roztomilé:

"Když objížděl slavný vojevůdce Husitů Jan Žižka hrad a zkoumal jak jej dobýt, vyklonil se z okna věže purkrabí Přibík Kočovský a zavolal na Žižku.
“To jsi ty Žižko?”
“A kdo jinej by to měl bejt” odpovídá voláním Žižka.
“Tak se podívej, jak se trefím” zvolal Přibík a vystřelil mu šípem ze samostřílu druhé oko."

A mám věc vyřešenou, každý ať si věří, čemu chce, máme přece demokracii.
Kdo jede autem z Horažďovic do Sušice, nemůže hrad přehlédnout, pokud není slepý jako Žižka.
Na auto jsem si v životě neušetřil, jedu z Prahy autobusem. Fakt, bez přestupu, ještě cestou můžu zamávat dudákovi Švandovi ve Strakonicích. Krásné zářijové ráno, vystupuju v Rabí. První, co uvidím, je hospoda Vystřelený vočko. Pokud nějaký Žižkovák zaúpí, že se kdosi opičí, nechť hledí do půllitru a mlčí. 
Jsem na místě. Fotím, procházím se, zřícenina prý největší v Čechách, Žižka by přece nedobýval obyčejnou stodolu. Nahoru nelezu, v poslední době mě nijak neláká lézt na rozhledny hlavně proto, že pokud se nahoru vyhrabu, těžko slezám a jsem po celý zbytek výletu k ničemu, maximálně můžu vypouštět chytrosti kdesi ve výčepu. Před pár roky jsem vylezl v Domažlicích na jejich věž, cesta dolů byla strašlivá a špatně mi bylo ještě za týden v Krkonoších.
Srovnávací fotky se mi tady nezdařily, starých fotek Rabí je hodně, zřiceniny se blbě porovnávají, leckde upadne kámen, bývají obrostlé zelení. Opouštím místo, které se zapsalo do české historie a vydávám se dolů k Otavě, kde mě čeká obec

ŽICHOVICE


Obec, kde se stejně jako jinde na řece Otavě rýžovalo zlato. Pokud by se chtěl někdo přiživit, varuji, už je pozdě, v současnosti se rejžuje jinak.
K hradu Rabí Žichovice patřily nejen zeměpisně. Když v roce 1888 začala jezdit podél Otavy železnice, nádraží se jmenovalo Žichovice - Rabí.
Hrady se stavěly kvůli obraně, proto bývaly dobývány a proto je všude tolik zřícenin. Rabí dnes dobývají turisté, ale v Žichovicích žijí lidé, mezi nimi i patrioti, kteří vytvoří zajímavou www. stránku, jakou nemá leckteré město.
V ní jsem čerpal staré fotky pro následující srovnávačky:

Začnu stylově, nádražím, na které jsem nepřicestoval, přišel jsem po svých, naopak z něj k večeru odjel. Důkaz, že Rabí bylo v názvu stanice, je zde.


Blábolím cosi o zlatonosné Otavě a přitom Žichovicemi protéká hlavně Nezdický potok, podle mapy se tu divně kroutí jako čtrnáctiletá před stejně starým fešákem. Přemýšlí, má-li do té Otavy vejít či nikoliv. Pohled od kamenného mostu směrem k MNV (pro mladší, dnes Obecní úřed)



Restaurace U Jelena stojí stále, ale hospodskou atmosféru lze nadýchat v pátek, v sobotu... Lidé ve všední dny přijdou domů z práce a čumí na bednu, jednou zestárnou a budou naříkat, že si život neužili. Dobře jim tak.



Táž hospoda z jiného úhlu.



Hospoda U Jelena je na kopci, tento pohled je z toho kopce dolů. Tam je dům, ve které bývala další hospoda - Na Panské. Koho vyhodili od Jelena, nemusel zoufat. 
Vzadu vidím zámek, před ním lihovar.



Už jsem dole, můstek přes Nezdický potok, lihovar, zámek.



Kamenný most.



Tady bývalo pekařství.



Zámek z počítku 17.století je majetkem obce, všiml jsem si, že se zde i bydlí.



Cestou k nádraží narazím na hostinec U nádraží, dnes Na Růžku. V horku, které v den mého výletu panovalo, byl zavřený. Naštěstí v místním obchodě jsem potřebné jídlo a hlavně pití koupil a občerstvil se na nádraží při čekání na vlak.


Nádraží jsem již představil jako první srovnávačku v Žichovicích, procházka obcí byla zajímavá, myslím, že jsem tady kdysi končil nějaký delší výlet Pošumavím, památku nemám. 
Fotky z tohoto výletu Rabí - Žichovice jsou ZDE

Vlakem odjíždím pár stanic do Horažďovic, kde na mě čeká objednaný pokoj v hotelu a pořádná hospoda, turistiku bez hospody nechám s radostí jinému typu poutníků.


HORAŽĎOVICE




V roce 2014 jsem z Horažďovic zanechal po sobě toto:
https://vencovypindy.blogspot.com/2014/08/horazdovice.html
Mám v tabletu pár fotek, které jsem asi tenkrát neměl, pokud se budu opakovat, prosím za odpuštění.
Na webu, ze kterého jsem dnes čerpal přibyly nějaké fotky, jde o pohledy, které se mi zdají zajímavé.
Adresa webu všech následujících starých fotek je http://www.fotohistorie.cz/

Klášter. Pamatuju se, že v roce 2014 jsem měl problémy s provozem na silnici, musel jsem trochu do vozovky, letos jsem se zde motal v osm večer, většina řidičů právě dosedla k televizorům.



Už v 19.století se stalo módou bořit opevnění mnoha měst včetně vstupních bran. Někde to nestihli nebo nechtěli stihnout, dnes by městskou bránu, pokud existuje, zboural jen cvok. Určitě to neudělají ani v Horažďovicích. Průjezd automobilových monster ulicí Monsignora Fořta není možný, zapláťpánbu.







Mírové náměstí prošlo od mé poslední návštěvy zajímavou změnou







Na kostel svatého Petra a Pavla a morový sloup Neposkvrněného početí Panny Marie mi posvítilo zapadající slunce.




Hezký pohled na Červenou bránu, za kterou následuje právě ulice Monsignora Fořta, který jeden čas ve městě žil. Skaut, kněz, který město miloval a věnoval mu zvon sv.Gorazd.




Už podruhé jsem použil město Horažďovice na krátký pobyt, dobře jsem tady sehnal slušné a levné ubytování při návštěvách jiných míst. Asi je to vůči významnému městu bývalého Prácheňského kraje nezdvořilé. Na druhou stranu jsem si našel čas na podvečerní i ranní procházky.
Čekám na vlak směr Plzeň. Hlavní železniční tah z Plzně do Českých Budějovic město Horažďovice míjí. Toto je nádraží v bývalém Babíně, což je místo, které Horažďovice zabraly a přejmenovaly. Jsem v Horažďovicích - předměstí. Pokud je mi známo, místní obyvatelé tvrdí, že bydlí v Babíně.


Tak jsem poznal město Horažďovice. Fotky jsou ZDE.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.

sobota 27. října 2018

Český Dub


Jak by vypadalo město, člověk má chuť říci městečko, ale to býval termín pro dnešní výraz městys, kdyby se majiteli škrobárny Buriánovi v Mohelnici nad Jizerou kolem roku 1900 podařilo prosadit stavbu železnice z Mnichova Hradiště sem pod Ještěd?
Nechám hry na kdyby. Co je Ještěd, ví každý nebo skoro každý. Dívám-li se z hory k severu, vidím významné město Liberec, za ním Jizerské hory. Ale co to zkusit směrem k jihu. Tam leží pohádková krajina, která tolik učarovala české vlastence Karolině Světlé, která si umělecké jméno zvolila podle Světlé pod Ještědem, ležící schované pod horou.
Odtud už je jen krůček do města Český Dub, německy Böhmisch Aicha. Přestože město se stalo po Mnichovu součástí Německa, je zajímavé, že německy mluvící neměli v té době většinu. Hledejme spravedlnost ve světě, jehož vládci jsou spravedliví, jak se jim to hodí.
První dojem z návštěvy těchto míst je, že tady lidé musí žít jako v pohádce o králi Míroslavovi. Dojem je jenom dojem, vždycky se najde blbec, který chce všechno uspořádat, aby on měl užitek. Z lidí, žijících léta společně udělá neřátele.
Rodiče vlastnili v Podještědí chaloupku, kde jsem prožíval školní prázdniny. Později tam cestoval na kole, přestože pohodlnější cesta vedla z Prahy přes Mělník, několikrát jsem volil cestu právě přes Český Dub, protože byla kopcovitější, těžší. Však ještě nedávno jsem se vyhýbal místům, která v dnešní době jsou cyklisty přeplněná.
Teď jezdím vlakem a autobusem. Do Liberce nás z Prahy vozí autobusy pana Jančury málem každou půlhodinu, odtud už mě čeká vjezd do kraje, jenž považuji za kouzelný.
Jezdím někam celý život, jsem sice omezený příjmem důchodce, ale rád si odpustím pobyt v letovisku u moře, bez cest po své vlasti, tedy České republice, bych nemohl být. Nejsem vlastenec, jen to tady mám rád. Od začátku září nám starším i mladším žákům a studentům vláda zlevnila jízdné. Politikou se nehodlám zabývat, nevolil jsem současnou koalici. Možná jde o nesprávné rozhodnutí, ale nevím, proč bych slevy nevyužíval. Zvláště když jsem cestoval v každé době za tehdejší tarify.
Občanským průkazem se nyní musím prokazovat, ten má v mé šrajtofli přesně určené místo, nepadá v úvahu, že by byl jinde. Při nástupu do Českého Dubu jsem musel mávat jiným průkazem, možná mi řidič dal slevu na můj zchátralý ksicht. Kolikrát jsem se prošacoval, nikdo nespočítá, občanka nikde. Krásný slunečný den začínal a já nešťasný jsem vyhledal policejní stanici.
Jednali se mnou jako bych byl jejich vlastní, paní připravená telefonovat mi říká "Podívejte se ještě jednou."
Co si ta holka o mně myslí? Pro mě každá žena mladší než já, je holka, bohužel už je jich většina. Chystám se na batoh, vezmu za slabou bundičku, do jejíchž mělkých kapes nic nedávám. Nahmatal jsem jakousi kartičku. Začal jsem se celé policejní stanici omlouvat, z radosti jim slíbil flašku, kterou odmítli, však já to říkal, jen aby řeč nestála.
Dobrý začátek dne, sedím na lavičce na náměstí, vzpomínám, jak jsem kdysi v sedmdesátých letech usnul v liberecké tramvaji, vystoupil u nádraží bez bundy s doklady. Hlášení u esenbáků nebylo vůbec příjemné, měl jsem pocit, že už připravují pro mě studenou kobku. Naštěstí se našel esenbák, který věděl, že se konal dálkový pochod z Litvínova do Liberce, šli jsme celou noc a cestou z Lidových sadů jsem usnul. Tenkrát bundu někdo našel a poslal mi ji. Dopadlo to dobře, jenom bych rád věděl, kdo mi dnes schoval občanku do kapsy, kam bych jí v životě nemohl dát.
Když už jsem u sportu, tak v roce 1983, tak v roce 1983 zde startoval maratón, pořádali ho mladoboleslavští. Zde jsem zaběhl svůj nejrychlejší, snad i proto, že trasa vedla spíš z kopce. Přesný čas bych snad někde našel, ale byl něco pod tři a půl hodiny, statistici si kvůli mě starost nemusí dělat. Myslím, že už ho nepřekonám.
Nakecal jsem toho dost, musel jsem, protože úspěšných srovnávaček dnes mnoho není. Už jeden dobrý člověk vyslovil podiv, proč se můj blog jmenuje Vencovy pindy, proč ne Srovnávací fotky. Tedy proto.

Prošel jsem celé město, dařilo se mi však, kromě dvou míst, hlavně na náměstí, pojmenované po Bedřichu Smetanovy. Našel jsem dům, na kterém je pamětní deska, že zde v letech 1859 a 1860 skladatel navštěvoval svou matku Barboru.

Pohled k západu. Severozápadní strana je hodně zmodernizovaná, nechám přemýšlení proč, třebaže se mi zdá nepřítomnost někteých domů zbytečná. Ale já tu nežil, když se bouralo a stavělo. Uprostřed je Mariánský sloup,  nechali ho v roce 1723 postavit ti, kteří morové nákaze nepodlehli. Je vidět věž kostela Seslání svatého Ducha.
Vlevo od sloupu je Koruna, dříve hotel, myslím, že jsem v něm spal před maratónem v roce 1983, dnes se zdá, že již jenom restaurace, ovšem výborně jsem se tu najedl.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Radnici mají v Českém Dubu hezkou. V historické části koláže je právě fungl nová. Rekontrukci objednala Helena Schmittová u vídeňského architekta Wilhelma Klingera, stavěl Ernst Schäfer z Liberce.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stalo se na severu Čech 1900/2000 z nakladatelství 555 (2001)



Radnice je skutečně povedený kousek. Pohled ze západního rohu náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tentokrát ze severu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Severozápadní strana náměstí, jak bývala za Rakouska a jak je sto let po Rakousku..
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1.díl (Libri 1996)



Totéž místo, zde změněné jen z části.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled po severozápadní frontě domů směrem do ulice Řídícího učitele Havla.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Opět severozápadní fronta domů jen opačným směrem, tudy se dostanete do Kostelní ulice. A pozor na děti.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Z východního rohu náměstí vede k jihovýchodu Komenského ulice, kam jezdíval zmíněný Bedřich Smetana, k městské hlásce z 15.století. Mučírna je mimo provoz. Sama hláska málem zaníká v sousedství vily, znazvané Helenhof.
Helena von Schmitt, táž mecenáška, která zadala stavbu radnice, nechala postavit tuto vilu. Rodina továrníka Schmitta nechala po sobě v Českém Dubu nepřehlédnutelnou stopu.
Později v domě byly i jesle, dnes úřad práce. A také zde má ordinaci stomatolog Zdeněk Jodas, mimo svou odbornost též člen hasičského sboru, muzikant a autor několika knih, týkajících se hlavně historických fotografií kraje. Proto jsem na jeho jméno narazil. Závidím takovým patriotům, kteří hodně dělají pro svoje bydliště, jsem povahou tulák, jeden den tady, druhý jinde a prohlížím si dílo skutečných patriotů.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ještě pohled na hlásku a Helenhof od jihu z ulice U školy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/





neděle 21. října 2018

Kařez a okolí

Když se v 19.století budovala železná dráha z Prahy na Plzeň, vyhnuli se stavitelé Zbirohu. Bývalo časté, že radní v některých městech vlak nechtěli, dnes mají proto daleko na nádraží. Zbiroh by se snad kolejím nebránil, ale jeho poloha v členitém terénu na hranicích dnešních krajů Středočeského a Plzeňského se budovatelům železnice nehodila.
Ve Zbirohu se našly osoby, které prostě chtěly mít na mapě nádraží, pojmenované Zbiroh. Je to teprve 6 let, co Zbiroh zmizel ze seznamu stanic. Stavěly zde některé rychlíky, nádraží bylo údajně nejkrásnější v celé říši. Známe, že přepona nej se dává slovům někdy dost nadneseně, máme rádi, když je něco nej. Nádraží ovšem krásné bylo a vůbec nezáleží na tom, jestli nej. Přijet ranním rychlíkem z Prahy do kraje plného čerstvého vzduchu byl úžasný začátek výletu. Hospoda otevřená, co budu dál povídat.
Kdo chtěl do Zbiroha, musel si namazat nohy, pět kilometrů, kdysi nebyli lidé tak líní jeko dnes. Po guláši a pivu se šlapalo radostně.
Nádraží bylo tak pojmenované, jinak stálo v osadě Borek, která je součástí obce Kařez. Budova patří cizímu státnímu příslušníkovi, který s ní má údajně velké plány, zatím vypadá jako ruina. Nezbývá, než majiteli přát hodně úspěchů.
V duchu též pláču nad skutečností, že moderní doba nám přináší boření starých zvyklostí, ale vím, že zrychlení vlakové dopravy mezi Prahou a Plzní rekonstrukci trati, budované za císaře pána, potřebovalo.
Ale celý začátek mého článku je trochu mimo mísu. Kařez míval železniční zastávku, ta doznala změnu vzhledu, je to jen zářez v terénu, schodiště, přestupní místo pro autobusy směrem do Zbiroha.
Nádraží, nad jehož zrušením jsem si právě zanaříkal, nebylo prvním, které neslo jméno Zbiroh. Předcházelo mu nádraží, stojící na katastrálním území Mýto, dnes se jmenuje Kařízek, aby bylo jasno. Kdo nechápe, přes koleje je pěkná hospoda a tam si může zanaříkat, že na světě je bordel.
Následně předkládám několik, tuším, že osm, srovnávacích koláží, jejichž historickou polovinu jsem okopíroval z publikace Františka Baťka, Hany Hrachové a Petra Prášila Zbirožsko na starých pohlednicích (Baron 2007). 

MÝTO

Osobní vlak z Berouna přijíždí přibližně přesně, vystupuju a dá mi chvíli přemýšlení, jak se z nádraží dostat ven. Lávky, výtahy, všechno funguje líp než můj mozek. 
Před třemi lety jsem přijel do Mýta, leccos jsem zde spáchal, ale nádraží na staré fotce ani vzdáleně nepřipomínalo sktečnost. Vzdal jsem to.
Teprve při podrobném zkoumání jsem skoro pochopil. Nejdřív se stanice jmenovala Zbiroh, pak Mýto, dnes Kařízek, protože se zde rozkládá osada Kařízek II. Raději nechám keců a přejdu na pindy.



Ještě jednou, budova stojí, má čistou fasádu, jízdenky zde neprodávají. Z vlaku se vystoupí rychle, jinak vlak s vámi odjede. Osobně se rozhlížím, jak zmizet z nástupiště.



Poutník starých časů věděl, že na cestu je třeba se posilnit. Barák stojí, není opuštěný, ale možná mu něco chybí. Václav Cinert, když hospodu nechal postavit, si asi jeho budoucnost představoval jinak.



Jak to tenkrát dělali? Pár kroků a jsem u hotelu Na Pile, který má štěstí, hospoda je zde i v současnosti. Jmenuje se Pod kaštanem.


Vydávám se do Kařízku I., který je na kopci. Pěšky, jak se na tuláka patří. Námaha je odměněná pohledem do kraje, až k zámku Zbiroh. Srovnávačka se mi žádná nezdařila, hospoda ještě zavřená, posadím se, vytáhnu svačinu a přemýšlím o tom, kdo asi vymyslel vesničku a nazval ji zdrobnělinou jména Kařez. Čeká mě cesta z kopce.

KAŘEZ


Trochu mě udivil znak obce Kařez. Jedná se o vtip? Ale ne, v dávných se místo jmenovalo Pařez, pak se to asi místním zdálo urážlivé. Neznalec, slyší-li Kařez, hned se zeptá "Jak? Pařez?", musí být ujištěný, jaká je pravda.
První objekt, na který narazím, je sokolovna z roku 1923. Jsem na ni upozorněný reklamou, tady je hospoda. Slušně jsem se najedl, poté se rozhlédl a zhruba pochopil, jak byla budova měněná. Areál kolem slouží sportu. 



Bývalá škola slouží jako obecní úřad, dřevěné ploty se staly drátěnými. Všechno se mění, i my.



I obchod U Ciprů se změnil. Byl jsem rád, že aspoň ten jsem dokázal nějak identifikovat. Starých pohlednic dost, ale jen ke koukání.



Vilu Milenu zakoupil v roce 1927 Křesťanský spolek mládeže z pražského Smíchova, který v ní zřídil ozdravovnu.



Tudy vedla kdysi hlavní silnice z Prahy do Plzně, nedalo se přejít. Díky vybudování dálnice v 90.letech je zde klidněji, ale úplně klidno ne.
Dálnice, železnice, vše se změnilo, Kařez i s okolím je jiný. Došel jsem si až na místo, kterým článek začal. Kvůli vegetaci a terénním úpravám se porovnávat nezdařilo.
Ale krajina stojí za návštěvu.



sobota 20. října 2018

Mšeno podruhé


Kokořínsko!
Zaslechnu-li toto slovo, zachvěju se automaticky. Tak jako sparťan při slově Sparta, pivař, zaslechne-li pivo, nebo vegetaián, který tuší kapustový karbanátek.
Nepamatuju se, kolikrát jsem území severně od Mělníka vychválil, je velké nebezpečí, při mém věku, že melu kolem dokola totéž. Kraj, kde jsem se před 50 lety drápkem zachytil při svém prvním stokilometovém pochodu, až jsem se málem ušmajdal.
Není tedy možné, abych nezačal shánět historické fotografie z města, které svou polohou je jakousi kokořínskou metropolí. Už je tomu pět let, co jsem vyplodil článek:
https://vencovypindy.blogspot.com/2013/07/libechov-mseno.html
Od té doby jsem o pět let zmoudřel, což o mně nejbližší říkají spíš ironicky. No, jen si dělejte srandu, já vám ještě ukážu.
Bohužel, chození v roklích mezi skalami mi v posledních letech nějak nejde. naštěstí je v kraji několik míst, kam zavítá i autobus, do Mšena dokonce vlak. V roce 1975 jsem nastoupil zaměstnání v drážní organizaci, už se můžu přiznat, že hlavně kvůli režijce. Jedna z prvních prací bylo zaměření kolejí pro projekt jejich rekonstrukce.
Stalo se, že stavební dělníci s rekonstrukcí začali dříve, než naše měření dorazilo k projektantům. Taktak jsme měření dokončili, projekt je někde v archivech, po kolejích se jezdí dodnes.
A tak sedím v motoráčku z Mělníka, vzpomínám, kochám se krásnou krajinou. V batohu mám pár fotek, které jsem v roce 2013 neměl k dispozici.

Nádraží je tiché, přijíždí vždycky někdo, turisti, vandráci, poutníci. Sem se jezdí za přírodou. Automobilisté přijedou, záhy musí auto zamknout, možností jízdy moc nemají, lépe jsou na tom cyklisti.
Na staré fotce je mnoho lidí, vidím, že nejen železničářů.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Hned u nádraží si nechal postavit pan Hála restauraci, předpokládal, že cestující přijíždějí hladoví a žízniví. Budova je udržovaná, slouží umělecké škole. Vzpomněl jsem si na dávného kolegu, který o sobě tvrdil, že je umělec, protože se umí pěkně vožrat. V hospodě U Hálů se určitě někdy zpívalo, dnes sice jinak, ale taky. Všechno souvisí se vším.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.psovka.cz/cz/historicke-fotografie




Vcházím na náměstí Míru, dívám se k severu, vlevo parádní radnice z 19.století, kdy byla postavená v novogotickém stylu, aspoň se to tvrdí v textech, do nichž hledím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Velice podobný pohled předešlému snímku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000)



Do třetice, protože tuhle počmáranou pohlednici jsem nemohl vynechat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Radnice v čelném pohledu, v severozápadním rohu vychází Masarykova ulice kolem kostela svatého Martina.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Prohlídku vzhledu radnice končím pohledem ze sevevýchodu. Tam, kde měl v roce 1947 obchod Jaroslav Živný, je dnes cukrárna U Živných. Jakoby se mezitím nic nestalo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



V severovýchodním rohu náměstí stojí dům, kam se za první republiky vešla trojice živnostníků. Dnes lékárna, protože jsme čím dál tím víc zdravější.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Z lékárny zůstal jen roh vlevo, kolem něj se vine ulice Na Skaličkách, kde vidíme sokolovnu, ze které uletěl sokol. Asi někam, kde je pořádná hospoda, bývalý hotel U Bažanta těžko někoho přiláká.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Pohled do Masarykovy ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Záběr málem stejný.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.psovka.cz/cz/historicke-fotografie



Kostelní ulice, protože je odtud dobře vidět kostel svatého Martina, mšenští ji přejmenovali na počest prezidenta osvoboditele.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Pohled na místa, kde se mění Masarykova ulice na ulici Mělnickou. Na některých starých fotkách jsem našel též pojmenování Václavské náměstí, které z nových map zmizelo. Možná si Pražáci stěžovali.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.psovka.cz/cz/historicke-fotografie



Koupaliště si ve Mšenu zřídili pohledné. Končil jsem tady jeden z výletů se svými dětmi. Kolik to může být let? Když ještě se mnou děti byly ochotné jít na koupaliště, to je... určitě přes 30 let. To to utíká.
Stále je v provozu, udržované. V době mé návštěvy bylo ráno chladněji, pak zataženo a když sluníčko začalo pálit, už se nikdo na plovárnu nevypravil.
Hned u koupaliště začínají turistické trasy směrem na Pokličky a další úžasná místa ve skalách Kokořínska.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Město Mšeno má výborné stránky na adrese: 
http://www.mestomseno.cz/index.php?cmd=home
Kdo se na ně podívá, pochopí, že je těžké dál něco dodávat, tam jsou všechny informace. Myslím však, že nejlepší zabalit do batohu dobrou náladu a vyrazit.
Ještě drobnost na konec. Na východní straně náměstí Míru je restaurace U Zlatého lva. Jak se léty měnily názvy, nevím. Kdysi šlo i o hotel, nějakou noc jsem v něm služebně spal, tak asi v 70.letech. Výborně zde vařili. Jak jsem tak párkrát kraj a město navštívil v různých dobách, pokaždé jsem se dobře najedl, dokonce i mým mlsným dětem chutnalo. Stále, v dobách socialistických a dnešních. Žádné velké reklamy na domácí stravu, jak je zvykem. Tady nepotřebují halasnou reklamu, tady výborně vaří normální jídla, jaká nám doma připravovaly naše babičky, maminky. 
Snad, když už dům stavěli, do základů zazdili výborného kuchaře. Nezapomeňte se zastavit, ve skalách byste mohli dostat hlad.


Fotky z výletu


Další srovnávací fotky z různých lokalit.