Dixieland v Dobřichovicích

Koho dnes zajímá, řeknu-li, že jdu na dixieland? Proč zoufat, rozčilovat se, dohadovat se? Na to už jsem starej. Kdo má právo rozhodovat, kterou muziku jo a kterou ne?

My, kteří chodíme, se pomalu známe navzájem křestními jmény, no trochu kecám, ale když jsem včera šel v Dobřichovicích od vlaku po lávce přes Berounku, zdálo se mi šedivo. Zblízka vidím, že to dělají ty šedivé makovice, plešatí nosí na sluníčku slamáky.

Bylo pod mrakem a já se děsil chvíle, kdy začne slunce prát naplno. Koupil jsem pivo a zalehl na louce. 

Stává se mi téměř denně, že ve dvě odpoledne nastane situace, nazval bych jí přípravou na umírání. Kolem čtvrté se koná exhumace.

Muzika zní skoro z dálky, příjemně se u ní přemýšlí.

Probere mě výkřik zpěvačky, jde samozřejmě o výkřik umělecky laděný.

Nějak mě to nebaví, mám jet domů?

Ve stánku objevuju víno. Dvě deci, za chvíli ještě jednou, pak, no přece se tu nevožeru, paní doktorka říkala, že s mírou.

Míra není na dohled, piju třetí, na pódiu jsou muzikanti z Liberce, založili kapelu v roce 1958, už jich moc na tomhle světě nehraje, jen zakládající bubeník bubnuje, zpívá, komentuje, ke všemu je vtipnej.

Pookřál jsem. Svižnou muzikou? Vínem?

Je to jedno. Poslouchám dixielandovou úpravu písně "Čechy krásné, Čechy mé", prý se o ní v roce 1918 uvažovalo jako o státní hymně, ale prohrála s písní Kde domov můj od Josefa Kajetána Tyla, kterou ale nikdo nesmí upravovat, protože to už by byl bordel.

Bojuji se zásadami u stánku s vínem, prodávající slečna už se neptá, pamatuje si mě.

Někdo mi ťuká na rameno. Místní občanka, známá, se kterou jsem byl před lety na cyklistickém zájezdu v Andalusii. Zdrbeme kdeco. Výhoda nás starších, máme vzpomínky, co si nepamatujeme, vymyslíme.

Louka se zaplňuje, přece jenom se neplatí vstupné, zdá se mi, že i muzika nabírá grády.

Přihlásí se ke mně cyklista, na kterého už jsem pozapomněl. Objžděl jsem tenkrát provensálský Mont Ventoux s jinými, on s jinými na tu horu vyjel. To jsem jim v duchu moc záviděl.

Téměř v důchodovém věku se ze mě stal cyklista, mnoho lidí si mě tak zařadilo. V současnosti nechávám často kolo odpočívat ve sklepě, šetřím ho, abych ho nezničil a vydrželo mi do stáří.

Ač mám rád závěrečnou kapelu Steamboat Stompers s Evou Emingerovou rád, netušil jsem, že tady vydržím až do deváté večer, my dopolední alkoholici už v takovou hodinu spíme.

To, že zpěvačka, jejíž jméno nenajdeme v seznamech bůhvíjakých slavíků, protože by jí tam bylo škoda, je stále lepší jako víno, dobře vím.

Tentokrát byl zážitek vidět a slyšet zpívat přešťastnou maminku mistra světa, její syn kajakář Josef Dostál dopoledne ten titul vybojoval na mistrovství světa v Moskvě. 

Kvalitní jazzový zpěv bývá přeplněný emocemi, improvizace, skat z něj dělá něco živějšího než jen perfektní nahrávku na cédéčko.

Ze zpěvu paní Evy bylo štěstí cítit.

Prožil jsem příjemné sobotní odpoledne a večer. Teď jsem unavený, jestli z postávání a popocházení po louce nebo z vína... snad je to fuk.

Jazz a vichřice

Všude něco je. Neexistují nezajímavá místa.

Pokud se někomu zdá, že jet v sobotu do Neratovic je blbost, je na omylu.

Město Neratovice spolu s Jazzovou zahradou Na Staré štaci pořádali Salón tradičního jazzu. Počátek tradice je v roce 1985 na pražském Výstavišti, tehdy PKOJF, měl přerušení i stěhování, loni nesl číslovku XXV., tak jim budu věřit.

Vláčkem z Vršovic tři čtvtě hodiny.

Na náměstí, postaveném v duchu socialistického budování se točí pivo, opékají klobásy a zní muzika.

Na pódiu, postaveném odbornou firmou pro účel festivalu už hraje seskupení, nazvané Jiří Holoubek trio.

Lídr, to je slovo, které nenávidím, takže vedoucí, protože kapelník tria se mi nehodí, Jiří Holoubek, taky člen Spirituál kvintetu, moderátor Českého rozhlasu, kde uvádí ranní pořady stanice ČT2, už hraje a zpívá.

Nejen na kytaru, bohužel, když vyndal fujaru, zrovna jsem měl ruce od bramboráku, nechtěl jsem si umastit foťák.

Asi to nebyla fujara, ale nejsem odborník, takže všechno, co vypadá jako fujara, je pro mě fujara. Včetně klarinetu.

Bramborák byl mimochodem vynikající, žádná podivná placka z mraženého polotovaru. Viděl jsem těsto, jak putovalo k pečení. I Svijany byly dobrý.

Jo, muzika taky.

Original Swing Band z Mladé Boleslavi je seskupení swingařů starší generace. Přenesl posluchače do jiné doby, která je pomalu pryč, ale muzika zůstává. Hrálo jim to klukům.

Viděl jsem po vystoupení, že dva z nich šli o holi, napadlo mě spojení The Hollies, což je volovina, která může napadnout jen mě. Ti muzikanti umějí hrát jazz.

Až z Plzně přijel Pilsner  Jazz Band. Mladá kapela, svěží provedení, ale kořeny stejné jako u předchozí starší kapely. My starší, když vidíme svižné jazzové mládí, pookřejeme. Jazz nás přežije. Nejen koncertní, ale i k tanci.

Něco k pousmání, kapelník se jmenuje Jindřich Jindřich, zpěvačka Filipovská, ale to nesouvisí s ničím.

Vorasband z Neratovic předvádí příjemné blues, po dalším pivu je mi fajn, celý prostor je výborně ozvučený, sedám si chvíli do stínu pár kroků od hlediště.

Idylický pohled. Málem.

Vedoucí Vorasbandu trochu vtipkuje, že počasí navzdory meteorologům přeje. Od západu je vidět černý mráček, za chvíli mrak, zvedá se vítr, přístřešky začínají lítat sem a tam, diváci hledají bezpečnější úkryt. Paneláky se spoustou vchodů našly účel.
Všechno lítá, co peří má. Jak dlouho vichr trval? Deset minut?

Výčep piva přežil.

Nepršelo, ale kdoví, jestli nezačne, zvukař balí aparaturu, zastřešení pódia je v trapu, organizátoři manželé Šilhavých jsou smutní.
I oni měli se svým Revival Swing Bandem Praha mít vystoupení, odvolali i Spirituál kvintet, hlavního hosta programu.
Zahrála aspoň kapela Bridge band, která hraje na Karlově mostě v Praze, ti nemají přílišné nároky na zvukařinu.

Odcházel jsem na vlak, svítilo sluníčko, do večera nekáplo. Na festivalu se neplatilo vstupné, pivo ze Svijan dovezli dobré, i něco na zub se našlo, příjemná muzika, neměl jsem pocit zmařeného času.
Jenom mi přišlo líto práce pořadatelů, stačilo pár minut vichřice a na světě je malá tragédie. V Blesku o tom určitě psát nebudou, tak jsem si zde na blogu povzdechl aspoň já.

Další fotky: http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/05/2452014-neratovice-jazzovy-festival.html

Osmdesát let

Šedesátá léta. Pomalu ubýváme ti, kteří je skutečně prožívali. Jsem starý, a mívám často kopřivku, když čtu či slyším o tom, co bylo symbolem šedesátých let. Pravda, každý může mít jiný pohled. Ale ti, kteří tuto dobu nepamatují, a pak mi cpou různé osoby, události jako symboly, ti mě fakt nervují.

Šedesátá léta počítám od roku 1960 do roku 1969. Bylo mi 17 až 26 let. Ukončil jsem průmyslovku, byl jsem mladý, zajímala mě tehdejší pop - kultura, třebaže se tomu tak neříkalo. Pro společnost, do které jsem se počítal, bylo symbolem divadlo Semafor, Jiří Suchý, Jiří Šlitr a další.

Stáli jsme fronty na stále vyprodaná představení. V rozhlase písničky ze Semaforu běžely neustále. Lidem se líbily, lidi je chtěli, neprovokovaly příliš komunistickou moc, snad jen tím, že byly apolitické. Rozhlas nehrál jednu skladbu z alba, jak je tomu dnes, většinu písniček znali i ti, kteří v divadle nikdy nebyli.

Jiří Suchý naši generaci rozmazlil. Vůbec nás tehdy nenapadlo považovat jeho texty za poezii, byly to prostě písničky. Autor nastavil laťku dalším textařům, bylo těžké konkurovat. Texty v žádném případě nebyly blbé, ale teprve po letech jsem pochopil, že jsou mimořádné. Psané krásnou češtinou, řekl bych, že psané přímo do huby. Však tehdejší pěvecké hvězdy si dodnes libují.

Koncem šedesátých let Jiří Suchý vyjádřil svůj názor na politickou situaci, dostal se do velkých nepříjemností. Úplně ho zlikvidovat nedokázali, my na něj nezapomněli. Měli jsme doma gramofonové desky, nahrávky na magnetofonech. Úsměvné, dá-li se to o takové situaci vůbec říci, bylo, že v době kdy pro rádio, televizi Suchý prakticky neexistoval, měly děti ve svých čítankách text Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

Jak stárnu, poslouchám písničky stále víc. Trochu kroutím hlavou, chtěli jsme se hlavně bavit pan Suchý nás donutil poslouchat poezii.

Má dnes Jiří Suchý narozeniny. Už osmdesáté. Určitě se mu nedonese moje gratulace, ale chci mu poděkovat aspoň symbolicky.

Na závěr píseň, kterou mám moc rád. I proto, že je protiválečná, války považuju za strašnou hovadinu. Ani mi nevadí označení pacifista.

Tak tedy Jó, to jsem ještě žil.

Juwana Jenkins

Blues je nádherná muzika. Je mi úplně jedno, poslouchám-li Bessie Smith nebo Rolling Stones.
Je to už víc jak 10 let, kdy jsem často chodíval do Malostranské besedy na Blues párty. Hlavním účinkujícím byl Antonín Smrčka se svým Tony Blues Bandem. Před ním obyčejně vystupovali hosté, často mladé bluesové kapely. Večery se protahovaly až přes půlnoc, těžko odcházet, těžko jsem chytal poslední metro, noční autobus naše sídliště tenkrát objížděl. Moc jsem se nevyspal, ráno jsem do práce musel.

Blues je černá muzika, noc jí sluší. Jistě, i na sluníčku se dá blues hrát, ale není to ono. S Tony Blues bandem často zpívala Tonya Graves, malinká černoška neustále si nahazující padající ramínko. Ta posléze odešla k jiným kapelám, dnes žije v Praze, založila si rodinu, je svým způsobem populární..

Objevila se jiná černá zpěvačka, Juwana Jenkins, která se sympaticky snažila o češtinu. Nezapomenutelné bylo vyprávění o zabijačce, na kterou bylo pozvána.

"A já míchala, míchala, míchala..."

Až ji musel kapelník Smrčka umlčet, míchala by furt. Ano, kdo se někdy zúčastnil zabijačky, ví, jak důležité je míchat polévku, dokud nevychladne. Jinak se může prdelačka vylejt. Práce pro člověka, který třeba není tak šikovný, ale je trpělivý. Zpěvačka temperamentní, nepůsobila jako někdo, kdo má velkou trpělivost. Dojem může být mylný, však víme.

Protože stále sleduju, aspoň okrajově, bluesovou scénu, na jméno Juwana Jenkins jsem narazil, ale naživo jsem ji od té doby neviděl.

Nedávno jsem objevil, že existuje Jack Dock, jazzový a bluesový klub. Na levém břehu Vltavy, na Janáčkově nábřeží, jen kousek od Jiráskova mostu. Hezké www stránky, z nich jsem se dozvěděl, že Juwana Jenkins se skupinou Mojo Band má v předvečer svátku svatého Václava, koncert.

Zarezervoval jsem si sezení, mile mě překvapilo lidské vstupné, 150 korun a důchodci přes 65 let jenom 90. Velká sleva pro nás, staré. Možná v tom je i kalkul, že v hodiny, kdy se koncerty v klubu konají, lidé mojí generace dávno usnuli u dvěstětřicátéhošestého dílu desátého pokračování nějakého inteligentního seriálu. Za živou muziku v současnosti se platívá víc. Stolové zařízení, ceny jídel a nápojů už tak lidové nejsou. Ovšem 43 korun za Plzeň v prakticky nočním podniku..., to zas tak příšerný není, ale přišel jsem za muzikou.

Chtěl jsem vědět více o zpěvačce i kapele. Google mě ovšem nabízel neustále informace o tom, jak byla Juwana milenkou známého české režiséra. Pro mě jako by žádný bulvár neexistoval, mě prostě drby, které tyhle tiskoviny prezentují, nezajímá. Google ovšem byl zarputilý. Snad hodinu do mě hustil kolem dokola kecy o věcech, po kterých mi nic není. S bídou jsem se dozvěděl, že věk Juwany Jenkins je něco přes 35, že pochází z Philadelphie, že zpívala gospely, je kromě toho herečkou, tanečnicí a učitelkou angličtiny. Nedočetl jsem se, že je divoškou, tak na mě zapůsobila, myslím, v dobrém smyslu.

Nedovedu odborně rozebrat koncert, nejsem recenzent. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Tahle černá dračice se mi nemohla nelíbit. Skvělá, stejně jako kapela Mojo Band, vedená hráčem na foukačku Charlie Slavíkem. Pianista byl úžasný. Dali mi místo hned u pódia, zřejmě měli pocit, že takoví stařečci blbě vidí. Viděl jsem moc dobře, bylo na co koukat. Juwana se pohybovala většinou asi dva metry ode mne.

Měl bych o zpěvačce mluvit jako o afroameričance, ale ona si to nezaslouží. Je to nádherná černoška! Pokud tím někoho popudím, tak prohlašuju, že nepotřebuju používat obezličky, aby svět viděl, jaký nejsem rasista. Nebudu o sobě tvrdit, jak jsem dospěl k názoru, že rasismus je svinstvo. Já totiž vůbec nechápu, proč rasismus existuje. Není to moje zásluha, prostě jsem se takový narodil, vyrostl v takové rodině, to jsou spíš geny. Nechápu, proč bych měl být něco lepšího nebo horšího, protože jsem běloch. Ale to jsem trochu utekl od blues.

Juwana zpívala anglicky, i více tak mluvila, dnešní mladí rozumí stále víc, cítm se v tomto ohledu trochu méněcenný. Se svou znalostí azbuky. Ona mluví i hezky česky, roztomile, dobře vyslovuje, jen skloňování a podobné hlouposti jí úplně nejde. Však i na mě promluvila.

"Moh byste mi, prosím, laskavě podat ten židle?"

Vedle mě byla volná. Vyskočil jsem, co vyletěl, a podával. Usmála se, poděkovala, říkala, že bude zpívat píseň pomalou, že si při ní sedne. Po skladbě následovalo:

"Děkuji za židle."

Byl jsem pyšný, stal jsem součástí onoho krásného večera, spíš počínající noci. Koncert začal v deset večer, skončil ve čtvrt na dvě. Ano, blues se má hrát v noci. Černá hudba. Byl vlahý večer, jak tak v letošním babím létě je. Odcházel jsem přes most a dále podél Vltavy k mostu Palackého. Kolem mě se trousily dvojice mladých, někdy i mírně ovíněných, tak jako já kdysi. Jako bych se vrátil.

Vůbec mi večer připadal jako návrat. Cítil jsem se zvláštně. Popíjel jsem opatrně Plzeň, protože po nemoci se jné pivo pít nemá. Prazdroj je lék.

A ještě něco. Asi před pěti lety jsem si takhle zjara koupil černé manšestráky. Takové ty kalhoty, které se musí pořád kartáčovat, každé smítko je na nich vidět. Líbily se mi, nebyly nejlevnější, i trochu těsné, ale co, bude léto, budu se hodně pohybovat, něco shodím a na podzim vyrazím vystrojený za fešáka. Omyl. Proč se to stalo, nevím, ale přibral jsem. Párkrát jsem kalhoty oblékl, břicho jsem musel zatahovat, špatně jsem se cítil. Holky skončily na ramínku, kde na mě čekaly, až zhubnu. Asi 5 let.

Stalo se právě nedávno. V pátek jsem je pohodlně oblékl, i při sezení byly naprosto pohodlné. To vlastně patřilo k mému návratu. Pokud by někdo chtěl recept na hubnutí, udělal jsem si nějaké známosti mezi chirurgy ve Všeobecné fakultní nemocnici, pokusím se přimluvit.

Myslím, že musím skončit odkazem na ukázku jiného koncertu Juwany Jenkins a Mojo Bandu. Ukázka zde.

Na Starou štaci

Přednosta stanice. Kdo asi, tenkrát, před 60 (?) lety vymyslel, že takové slovo je skoro sprosté, páchne buržoasií, vykořisťováním?



Místo přednostů pobíhali po perónech náčelníci, obce vedli místo starostů předsedové MNV, ohně hasili požárníci, byl by to dlouhatánský seznam blbosti.


Myslet si však, že blbost lidská vymizela, může jen slepotou a hluchotou raněný. Poslouchám-li některé mluvčí, jak strašně žvaní, stačí přivřít oči a představit si soudružku v modré košili, jenom vzít prachovku, oprášit, holky by se dohodly. Že jsem použil ženský rod, je náhoda. Dobře vím, že u příslušníků mužského pohlaví je to ještě horší.


Nebudu tepat dnešní výrazivo různých rádoby spíkrů, poslouchejme je chvilku, oni se přece znemožňují dnes, určitě tomu nebude jinak ani zítra. Myslím, že mnohokrát sami nevědí, co melou, v duchu je vidím, jak jsou nervózní, protože jim v kapse vibruje mobil s určitě životně důležitou esemeskou. Tuší, že je nikdo nic moc neposlouchá, jen tak jedním ouškem, protože druhé sleduje spolu s druhým očičkem třeba sportovní přenos.


Sportovní komentátoři. Nevím, mám-li je litovat, protože sportovní přenos je dlouhý a vyplnit dobu smysluplným projevem je těžké, nebo ho aspoň v duchu nakopat do zadku, že má drzost se živit slovem. Svoboda slova je žádoucí, užil jsem si jí v životě málo, ale mnozí, kteří vystupují veřejně, by měli dostat na hubu závoru. Jakousi verzi pásu cudnosti.


Za komunistů to měli takoví lidé těžší. Na obrazovku nesměli žádní nepřátelé režimu, museli se aspoň tvářit loajálně. Za pitomoučké přeřeknutí vyletěl i kvalitní odborník.


Možná, že se lidé pod třicet, a možná i starší, nepamatují, že u nás neexistovali žádní Němci, snad jedině předváleční. Jinak to byli západní Němci, ale už ne východní Němci. To nemohl takový tehdejší Bosák vyslovit. Musel pěkně říci "reprezentant Německé demokratické republiky". Ani endérák z něj nemohl vypadnout, přestože jsme o nich soukromě jinak nemluvili.


Rusové zmizeli z našeho života. Byli jen sovětští občané, sportovci byli sovětští reprezentanti. Trochu se tolerovalo, řekl-li někdo o sovětském sportovci Sovět. Uvědomím-li si, co slovo sovět v ruštině znamená, byla to volovina. Lid normální jim všem říkal "Rusáci", nerozlišoval Ukrajince, Lotyše, Gruzíny... Dlouho mi trvalo před dvaceti lety, než jsem si zvykl, že Rus je národnost jako každá jiná a ne hanlivé označení.


Italové, Francouzi, ale i přátelé Poláci, Maďaři, Bulhaři, ti všichni existovali, Němci a Rusové ne. Politicky korektní mluva se dnes říká. Co mi dá jen práci kolem dokola vysvětlovat, že jsem důchodce, penzista, starej dědek, plesnivej dědek, že nejsem senior.


Chtěl jsem malou předmluvu k povídání o pálení čarodějnic, tohle jsem zplodil. Komunisti se k ohňům poslední dubnový den, přestože pohanské záležitosti, nijak nehlásili. Ve městech byly možnosti menší, ale na vesnicích se prostě pálily čarodějnice, stavěly se májky, všechno se zalilo náležitě alkoholickými nápoji. Přišla doba, a vznikly mírové ohně. Zapalovaly se 30.dubna. Směsice komunistické zpupnosti, blbosti a české švejkoviny.


Máme dobu, kdy už se můžeme beztrestně opít u ohně, aniž bychom nějak přemýšleli, co slavíme, hlavně, že nás nebude ráno nikdo budit do průvodu jako kdysi.


Jezdím několikátý rok na čarodějnice k Neratovicím Na Starou štaci, taky jsem tu už o akci leccos napsal. Jazzové odpoledne a večer, kde hraje kvalitní dixielendová kapela Steamboat Stompers, koná se i rej čarodějnic, ve které se na půlden promění pravděpodobně úctyhodné ženy, tančí a blbnou schovány za maskou pohádkové bytosti. Oheň také hoří, ale v počasí, jaké se přihodilo letos, se u něj o přestávkách nahřávají diváci, většinou s pohárkem v ruce.


Předpověď počasí varovala, že teplo už letos bylo, ale kdo by věřil rosničkářům. Venku sluníčko, svěží větřík. Server, na který hledím, ukazuje, že odpoledne na území České republiky se budou vyskytovat přeháňky, možná bouřky. Vidím naši vlast pokrytou modročernými kouličkami, to znamená dešťovými. Nesouvislými, tedy stačí, aby dveřník u svatého Petra kýchnul a kouličky odletí úplně jinam.


Proč bych se jim právě já nemohl vyhnout. Když přebíhám dálnici za plného provozu, taky můžu proběhnout živý. Z pražské Troji až do Klecánek je výčep na výčepu. Půlku cesty mám právě v Klecánkách, jsem zásadový. Tam mají otevřeno na 4 místech. Vybírám si hospodu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Dobrý řezaný pivo a bramboráčky s nivou, plné česneku, zlobí mě v poslední době žaludek, je nutné jíst dietně.


Je mi jasné, že dva kiláky stoupání do Klecan asi kolo vytlačím. Byl jsem varován rozumnými, že bych se neměl při pohybu nepřiměřeně zadýchat Jako, že už jsem senior. Házím nejmenší převod, pomalu jedu, skoro stejně rychle jako bych šel. Jedu, jedu a vyjedu. Jsem nahoře. Kromě převodu jsem asi zvolil i správné občerstvení.


Mraky se honí po obloze, blesky z různých stran vyhrožují. Připadá mi, že jedu do bouřky a ona přede mnou uhání pryč. Na sever. Poslední možnost zasednout v hospodě zamítám. Na tříkilometrovém úseku, kde není možnost se schovat, se na mě jedna z kouliček vrhla a celého mě umáčela. Dva kiláky před Starou štací zalezu pod přístřešek, dámy prominou, ale chcalo. Vítr, ochladilo se, třesu se v kraťasech. Oblečení sebou vezu, ale teď promočený si zamáčet ještě suché?


Když se dělají bubliny na loužích, prej přestane brzy pršet. Dělaly se bubliny, na chvíli přestalo. Dojíždím z kopce, rychle, jsem zamáčený i profoukaný.


Na Staré štaci mě dobře znají. Jinak než na kole, jsem tu nikdy nebyl. Dívají se divně. Padne slovo obětavý, cítím, že myšleno praštěný. Dávám si jazzovici, místní kořalku. Mám důvod. Musím se zahřát. Nikdy jsem ji ještě neochutnal. Budu tady několik hodin, alkohol vyprchá.

Převleču se, zasednu. Je plno. I v mizerném počasí. Myslím, že na účinkující mělo ochlazení a déšť blahodárný účinek. Není to koncert v Rudolfinu, to je muzika pro radost a ta se s panákem na zahřátí dá provozovat. Muzika tradičně výborná. Občerstvení kvalitní, z čarodějnic ani jedna neupadla. Objevila se i taneční vložka šikovného děvčete. Říkala, jaký druh tance provozuje, ale zapomínám. Dobře se ni koukalo.

Bože, jak je dobře, že existují lidé jako jsou majitelé objektu, manželé Šilhavých. Jsem si jistý, že ze svých aktivit nezbohatnou, ač bych jim to přál. Ale té radosti, která z nich čiší...

Kvůli asi třem písničkám jsem nechal ujet vlak, který jsem měl v plánu. Jezdíval jsem se spacákem, spal jsem po koncertě na mezi. Asi dvakrát na pódiu místo bicích, když mě litovali, že prší. Párkrát jsem v noci jel hned domů. To mělo výhodu, že jsem musel ztlumit konzumaci alkoholických nápojů.

Necelé dva roky zpět jsem zažil na kole mikrospánek, známí mi tvrdili, že jsem vůl, to přece mají automobilisti. Jako by nemohl zachrápat cyklista. Nafoukanci. Se z těch svejch aut podělaj. Prorazil jsem duši na předním kole, vymázl jsem se, naštěstí bez následků. Kousek odtud byla zábava u rybníka, dal jsem si pivo, vyměnil duši, popojel sto metrů, a jelikož jsem měl spacák, zalezl jsem na mez, teprve za světla dojel domů. Holt v noci už jezdit nebudu.


Dnes už pokorně naložím kolo v Neratovicích do vlaku a jedu do Prahy. Člověk se pořád učí. Na starý kolena se učím být rozumný. Jestli ovšem už není pozdě.






PS. Něco pro chlípníky. Aby někteří pánové neobtěžovali svými důvěrnostmi ženy, které o to zrovna momentálně nestojí, mají na Staré štaci takovou figurínu. Plácnete si a určitě nedostanete facku. Pro jistotu je stejně dobré se podívat, jestli to není ledabyle pohozená živá slečna. Když jsem ještě spával ve spacáku na mezi a mohl jsem se trochu nacamrat, bral jsem ji kolem krku. Úžasná záležitost. Nic vám nezakazuje, ani panáka neupíjí.

BLOG TÝDEN



Všechny fotky zde

nebo zde

Maceo Parker

O Velikonocích 1997 vystupoval v Lucerna Music baru saxofonista a bluesman Maceo Parker. V neděli beznadějně vyprodáno, koupil jsem si lístek na pondělí. Že bych měl naději si sednout, o tom by se mi mohlo jenom snít. Narváno, byl jsem rád, že jsem našel místo, kde jsem se mohl opřít o sloup. Dal jsem si dvakrát víno, ale při koncertě jsem už na to ani neměl pomyšlení. Přesně v 21 hodin se objevil Maceo Parker s kapelou. Je jen málo účinkujících, kteří na takových koncertech dodržují hodinu začátku.

V obleku s vestou, kravata. Celá Lucerna je známá nesnesitelným vedrem. Diváci v tričkách. Ani ho nenapadlo se převléci po celou produkci.

Věděl jsem z tisku, že Parkerova vystoupení bývají dlouhá. Bez jakékoliv přestávky hrál, zpíval a tančil se svými 6 muzikanty do 23.30. A doslova řádil. Fantasticky. Mezi diváky jsem se trochu cítil jako dědeček, který sem náhodou zabloudil z Vlachovky. Nějak si na to pomalu zvykám. Když se mi muzika líbí, tak se mi líbí a nedělám si vrásky.

Nakonec bylo to vystoupení v rámci jazzového festivalu a já jsem jazz cítil. Mládež tančila v celém baru, nádherná atmosféra. Škoda, že mezi tyto lidi díky svému věku opravdu patřit nemůžu.

Opilce vidět nebylo, jen mě občas praštila přes nos vůně marjánky. Po ukončení produkce (zakončené krásným sólem na bicí) se asi 10 minut vytleskávalo. Zřejmě si muzikanti vykouřili cigaretu. Pak přišli přidat. Říkal jsem si, že zahrají jednu nebo dvě skladby a chytnu ještě poslední metro po půlnoci. Přídavek trval skoro dvě hodiny. Opět bez jakékoliv přestávky. Bylo všechno ještě bezprostřednější než předtím. Teď byli ,,vtahováni” do vystoupení i diváci. Hlavně mladé holky, které se zřejmě Parkerovi líbily nebo snad u kterých se mu líbil jejich taneční projev.

Když koncert skončil, účinkující odešli, pamatuju na bubeníka, který zůstal na pódiu sám. Naprosto vyčerpaný.

Taktak jsem chytil autobus v 1.34, i když mi bleskla hlavou myšlenka, že po takovém zážitku je škoda jít spát. Vyhrál rozum a ospalost. Spát jsem šel v půl třetí a vzkaz mi říkal, že pro mne přijede Pepík v šest. To zas bude den. Ale stálo to za to.

Trochu jsem upravil svůj tehdejší text, který jsem si tehdy psal jen tak pro sebe.

Válet se v posteli

Většinu života jsem strávil v pohybu. Snad mi to bylo dáno, budiž.
Může se někdo divit, že vychutnávám krásu téměř nepoznaného. Odpluly vánoční návštěvy, milé i nemilé.
Už je pracovní den. Válím se v posteli, hrabu se ve vánočních dárcích. Staré fotky z míst, která důvěrně znám, nebo naopak jsem tu nikdy nebyl. Moje myšlení je jasné. Tam pojedu!
Z cédéček mi k tomu zpívá Johnny Cash. Pan Nezařaditelný. Miluju blues, miluju jazz, miluju leccos.
Neznám anglicky. Kombinace komunistického školství a mé vlastní lenosti. U písní Johnny Cashe mi připadá, že je to jedno. Tuším, že vím, o čem zpívá, aniž rozumím slovům.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet. V roce 1978, kdy jsme s manželkou dlouho přemýšleli, jestli si tu stovku za vstupné můžeme lajsnout. Pro jednoho, pochopitelně. Podruhé, v Paláci kultury, kde jsem zoufale hledal, kde se koncert koná. To už bylo za stovek pět. Pracovník u vchodu nevěděl, kdo je Johnny Cash. Blbec.
Slyším z jeho zpěvu život. Vroucnost. Jistě, je někde v nějaké dvoraně country music. Patří tam vůbec? Připadá mi někdy jako z jiné planety. Ani kritici ho moc nekritizují. Jednoduché písničky, nikoliv slaboduché.
Jenom kýčovitá připomínka jeho životní dráhy. Když mu zemřela manželka, kdysi mu pomohla odtrhnout se od drog, už jenom dožil. Kýč? No, jak se to vezme.
Jsem mužského pohlaví, kdybych chtěl zapůsobit na ženy, bacha jde o sen, nevadilo by mi, kdybych se podobal Johnny Cashovi. Divím se ženám, kterým takový typ neimponuje.
Taky se divím ženám, které neobdivují mě.
Dobře, už jdu spát.

Facebook - Václav Víšek

.

Janis Joplin

Facebook - Václav Víšek

Malostranská beseda

Malostranská beseda včera a dnes

Určitě se najde mnoho již dávno mladých, kteří sem chodívali za muzikou. Za tou, která nebyla úplně oficiální, hvězdy, které vyprodaly Lucernu, tu nevystupovaly.
Mnohokrát jsem tu byl, za jazzem, za folkem, za bigbítem. Vzpomínám jenom na jeden dloužek. Dlouhý čas tu jednu neděli v měsíci zpívala Zuzana Navarová. Tak dlouho jsem návštěvu odkládal, až...
Jak šly roky, ceny vstupenek rostly, ale nikdy se nedostaly do závratných částek.
Bylo to všechno trochu zašlé, něco jako smrádek, ale teploučko. Ceny občerstvení, srovnáme-li je s okolní Malou Stranou, nízké.
Měl jsem strach, když byl klub uzavřen a celá budova se začala rekonstruovat. Už jsem viděl nóbl podnik pro cizince, nějak jsem Malostranskou besedu pohřbil.
Studoval jsem program na jaře, kdy bylo ohlášeno znovuotevření. Nevypadalo to zle. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhoupal. Malá Strana, kam jsem kdysi dávno tolik nachodil do hospod (hlavně ke Glaubitzům), mě hodně let neláká.
Jana Spáleného a ASPM jsem tu viděl a slyšel mnohokrát. Ti sem patří. atmosféra, jaká při koncertech ASPM je tradiční. A prostředí? Byl jsem mile překvapený. Není to už otlučené, zdá se mi to ještě trochu nezabydlené, ale nemyslím, že bych sem chodil nerad.
Zmizely hajzly, záchody se těm bývalým říkat nedalo. Nábytek je jiný, byl jsem zvyklý na stolky čtvercové. Dnes jsou kulaté, je to asi věc zvyku. Vstupné i občerstvení se zvedlo, 150 za lístek není zas tolik. Za víno jsem dal 32. Je to dost, ale široko daleko asi nejlevnější. A nalévané ze sedmiček, což dříve nebylo.
Skončil koncert, jenž plnil moje očekávání, a odcházel jsem z klubu jako dříve. Po schodech, které zůstaly původní. Už mnohokrát jsem se všiml, jak kvalitní jsou staré kamenné schody. Trochu ošlapané, mají patinu, ale nejsou rozbité. Tyhle schody, oproti betonovým , se neolámou, neotlučou.
Dobrou náladu mi nemohl vzít ani nápis Starbucks Coffee na budově, kde jsem byl zvyklý na Malostranskou kavárnu. Prej dělaj dobrý kafe. Prej. Blížila se půlnoc a mumraj na Karlově mostě byl už jen malý.

 

Jára Pospíšil

Od první do páté třídy jsem kamarádil s Petrem. Hodný kluk, dobře se učil, proč kamarádil právě se mnou, Bůh suď. Možná jsme si byli blízcí sociálně, taky jsme patřili do rodin, kde slovo komunista rovnalo se nadávka. Od šesté třídy jsme přešli na jinou školu, naši třídu rozházeli, kamarádství trvalo dál. Rodiče nás obou měli stejný názor na cestu do školy. Kvůli dvěma kilometrům nám přece nebudou pořizovat legitimaci na tramvaj. Ta půlhodina cesty, hlavně ze školy, byla plná dobrodružství.
Na atletiku jsme chodívali, jako diváci, v době Emila Zátopka, kdy na Rošického memoriál přišlo na Strahov víc jak deset tisíc diváků. Petr měl dva mladší bratry, někdy s námi některý z nich byl, ale hlavně býval s námi jeho bratranec Jirka. Taky slušný kluk. Druhej slušnej a mezi nima já. Jirka bydlel kousek nad námi, přes ulici, spíš přes potok. Za potokem byl Braník.
Jirka bydlel za potokem. Do školy chodil do Braníka, já do Podolí, nikdy bych ho nepoznal, nebýt jeho bratrance Petra.
Jednou na mě čekali, máma okem ostřížím sledovala, jací darebáci před barákem to jsou. Večer poslouchám:
"Ty se s tím klukem kamarádíš, to přece není spolužák?"
"Ne, to je Petrův bratranec. Jirka."
"Vždyť to je syn Járy Pospíšila!"
"Jakýho Járy?"
To bylo ještě před Cimrmanem. Máma potom občas vyletěla k oknu a volala:
"Pojď se podívat, to je Jára Pospíšil. Sluší mu to, co? Fešák! A štíhlej, rovnej."
Přes ulici kráčel nějaký podivný dědek. Dědkové se mi nelíbili ani v dětských letech. A co, když už Jarda, tak Jarda Štercl, tehdejší rozhlasový komik. Fandili jsme jiné muzice. Představa, že se kamarádím se synem obdivovaného tenora, mámu zcela vyvedla z míry.
Jára Pospíšil, hvězda operety! Tihle miláčci publika neměli žádné Zlaté slavíky, televize začínala.
Hrabu ve vzpomínkách, chodil kolem nás, snad na tramvaj a šel tak, že věděl, ano, fanynky se dívají. S úsměvem, na případné pozdravy s ledabylou skromností odpovídal. Dlouhá léta hrál a zpíval v operetách v Karlíně. Asi si situaci trochu vychutnával. Tihle lidé hrají pro publikum a mají ho rádi.
Máma mi pochválila mé kamarády, snad jí to dělalo dobře. Komu dnes něco říká jméno Járy Pospíšila? Nahrávky nějaké jsou, ve filmu si taky zahrál, ženy, které při jeho písních vzdychaly, pomalu vymírají. Televize ho zastihla, ale v té době v Redutě už blbli Suchý se Šlitrem a v ČKD se učil na elektrikáře jiný tenor. Sláva je pomíjivá.
Jirka zmizel z mého života, zapomněl jsem na něj. Nevím, co dělal, co s ním je. Viděl jsem ho ještě, to už mi bylo skoro třicet. S mou budoucí manželkou jsme se s ním potkali na stanici tramvaje u Národního divadla. Myslím, že každý člověk takový okamžik zažil. My se navzájem všichni tři znali, každý s každým a třetího překvapovalo, že se ti dva znají.
Manželka měla tetu v Karlínském divadle, chodila tam za ní a znala i Jirku, syna hvězdy. Tramvaj nějak honem jela a nezbyl čas si popovídat. Od té doby jsem Jirku nepotkal. Stejný ročník jako já, doufám, že někde dýchá.

Radůza

Hudební skladatelka, textařka, harmonikářka, pianistka, kytaristka, zpěvačka. To je lidí, to už snad potřebují autobus, chtějí-li někde zahrát. Ten štáb!
Všichni, co mají štěstí a na koncert zpěvačky Radůzy lístek seženou, dobře vědí, jak to je. Všechno v jedné ženě. Žádný nováček na písničkové scéně. Viděl a slyšel jsem ji snad čtyřikrát, sál vždy našlapaný, lidé přicházejí za originálními písničkami a ne očumovat rádobycelebrity.
Zpěvačka nezajímavá pro bulvár, televizního legračního křepčení se nezúčastňující, zlatý nebo čerta starýho český slavík ji zjevně nic neříká. Má v sobě příbuznost s Hanou Hegerovou, Václavem Koubkem, sourozenci Ulrychovými a dalšími, určitě bych si na pár dalších vzpomněl. Víme o nich, že existují a tvrdošíjně se nepodbízejí obecnému vkusu. A mají své publikum, mají úspěch, asi se i dobře se uživí. Osobnosti.
Včera jsem navštívil její koncert ve Švandově divadle. Mimochodem rád sem chodím kvůli prostředí. Interiéry zde navrhl architekt David Vávra. Moc pěkné.
Mezi diváky má převahu mládež. Jako všude v kinech, divadlech, na koncertech. Rozhlédnu-li se pozorně, nejsem tu sám z mojí generace. Co jsem Radůzu neviděl, stala se z ní dvojnásobná maminka, radost ze svého mateřství nijak nezakrývá, naopak.
Její hravé texty plné obratů, ze kterých nečiší banalita. Kdysi zpívala Na Karlově mostě, kde ji objevila Zuzana Navarová, kritici šíleli, tuším, že i nějaké ocenění utrousili. Po pár letech jsem četl, že to už není ono, dřív to bylo lepší. Rádi by, chytráci, radili, kudy by se měla zpěvačka ubírat dál. Ona na ně kašle a jede si po svém, jak to cítí.
V džínách a tričku, na nohou kanady, protože, jak se tu přiznala, má tak velkou nohu, že dámskou obuv nesežene. Jak je jednoduché dělat výbornou muziku bez pozlátek.
Střídá hudební nástroje, klidně se dohaduje nahlas se zvukařem, doladí kytaru. S přídavky to bylo přes hodinu a půl pěkných písniček, které na Ráááádiích neuslyšíme.
Že dala do vystoupení všechno bylo vidět při posledním přídavku, kdy očima prosila, aby ji diváci už pustili domů. Fyzicky pravděpodobně zcela vyčerpaná.
Standing ovation, které na takových koncertech nebývá běžné, bylo včera večer naprosto zasloužené.

Modrooká Carmen

Dalo mi hodně práce najít hnidu na včerejším přenosu z Metropolitní opery v pražském kině Světozor.
Nádherná, snědá cikánka Carmen v podání Eliny Garanči splňovala představu, kterou o téhle postavě mám. Jenom při detailu bylo vidět, že Carmen má krásné modré oči. Pěvkyně pochází z Lotyšska, tam nebývá mnoho tmavookých. Oči se zamaskovat nedají.
Jak říkám, hnida, protože jinak jsem byl naprosto nadšený. Hlavní postava opery se dá zahrát a zazpívat skvěle nebo blbě. V tomhle případě průměrný výkon se rovná špatnému. Pokud by postava Carmen byla průměrná pěvecky, herecky, byla by méně temperamentní, všechno špatně. Určitě jsou důležité i další postavy, ale ona je tou hlavní. Ostatní, i kdyby se rozkrájeli, její výkon můžou jen doplnit, povýšit, ale nikdy nahradit.Předpokládat, že Metropolitní opera v New Yorku vyšle do světa přenos, v němž budou slabší pěvecké výkony, je zcestné. Paní Elina mě uchvátila i herecky. Skvěle zahrané situace, grimasy, čišící touha ovládat muže, tak, aby jí padali k nohám, aby pro ni dělali věci, které by normálně nedělali. Krásná Bizetova hudba dostala navrch fantastický herecký výkon.
Moc hezký večer.

PS. Ještě něco. 10 korun za šatnu je dost, připouštím. Cena vstupenky byla 480 Kč, což taky není málo. Nedovedu pochopit, má-li někdo na vstupné, chce ušetřit pětku a tři hodiny v naprosto vyprodaném sále držet v náručí kabát, který v současném mrazivém počasí nebývá jen tenounký. Holt jsme lidé různé...

Vyprodaný jazz

Květen 1960, s orchestrem Gustava Broma přijíždí do Prahy bývalý spoluhráč Louise Armstronga, klarinetista Edmond Hall. Bylo to na Štvanici? Myslím, že jo. Jestli ne, tak nabito bylo určitě. Třeba jinde, ale byl jsem u toho. Jsem starej, paměťové buňky mi někdy dělají v hlavě čurbes.
Jazz se po letech zabydlel v malých klubech. Proč třeba dixieland těžko hledá posluchače? Je-li někdo ochotný přehlídku dixielandových kapel uspořádat (Řevnice, Křižany, i jinde), o diváky nouze není a kupodivu se výborně baví i mladí, kteří říkají, že jazz nemusí. Spíš neznají všechny odnože jazzu.
V kulturním středisku Vltavská koncertuje jednou měsíčně jazzová formace Original Indigo. Mají své diváky, jsou to večery příjemné hudby se stolovým zařízením, tedy i s nějakým pivkem či vínem. Každou první středu v měsíci, kromě prázdnin.
Ta listopadová středa je mimořádná. Pořádá se jazzový triatlon. Z akce se stala pražská jazzová slavnost. Rok od roku více návštěvníků.
Fotbalový trenér Pospíchal říkával, že fotbal nemá logiku. Fotbaloví odborníci to omílají do zblbnutí, někdy si snad i myslí, že jsou originální.
Jakou logiku má ale každý rok vyprodaný sál při jazzovém triatlonu? Jazzových klubů ubývá, jsou spíš pro cizince. Triatlon letos přešel z menšího sálu do hlavního. Kdo přišel pozdě, seděl vzadu, třebaže měl vstupenku z předprodeje.
Original Indigo, Classic Jazz Collegium Boba Zajíčka, Steamboat Stompers. Tři formace, každá hraje trochu něco jiného. Muzikanti, kteří se navzájem ctí a často zaskočí i v druhé kapele. Nádherná atmosféra.
Už přesně nespočítám, kolikrát jsem tu byl, držím první listopadovou středu svátek. Před dvěma lety se akce konala přesně na devadesáté výročí bolševické revoluce. Místo keců o přátelství s nenáviděným okupantem, zazněla krásná muzika.
Cítím skoro povinnost propagovat Jazzový triatlon. Rád bych se dočkal momentu, kdy by pořadatelé museli najmout sportovní halu, aby Gustav Brom z jazzového nebe záviděl.
Tak na tohle jsem myslel cestou domů v tramvaji, večer před půlnocí a přejel jsem. Ano, zmiňuju se o tom v poznámce o bigbítu.
Ve středu jazz a v neděli bigbít? To je přece blbost, to nejde dohromady!
Ale jde.
Když už jsem přejel, zašel jsem ještě v Braníku na kousek vína. Zrovna končil produkci amatérský dixieland, který tu jednou za dva týdny preluduje. Na závěr zahráli Alexander´s Ragtime Band.

Cestou z bigbítu

Deštivý nedělní večer, do půlnoci moc nechybí. Do tramvaje se vkulí starší ročník, oblečený...no, s touhle postavou něco udělá jen skutečně dobrý krejčí, a na toho valící se minulé tisíciletí těžko má peníze. Nelze rozeznat, na kterou nohu nastupující elegán kulhá.
Děvče, možná studentka, nabídne místo. S úsměvem, jak jinak, vypadá, že prožila hezký večer.
"Kde jste byl, dědečku? Jste nějak dobře naložený."
"Jedu z bigbítu...!"
Proboha, málem dodal: "Ty, vole!"
V jeho mládí nebylo zvykem takhle děvčata titulovat.
Naproti sedí žena, vypadá na šedesát, chce vypadat na čtyřicet, pravda bude asi napůl.
"Vidíte, slečno, eště si z vás dělá srandu, příště se na takovýho vopelichanýho kořalu vybodněte!"
"Heleďte, vy bejvalá krásko, starejte se vo sebe, votevřte si doma vermut, pusťte Evu a Vašku a neserte se mezi rockery."
Tak tohle jsem si vymyslel, tramvaj byla poloprázdná, mohl jsem si vybrat sedadlo. Jedna, asi studentka, si cosi četla, většina pasažérů jen tak koukala. Padesátnice, která by mohla prudit, dávno doma chrní u nedopitýho vermutu.
Sedím, v hlavě mi hučí bigbít. Od odpoledne až do teď jsem postával v tradičně nevyvětratelné Lucerně. Vzpomínkový koncert při příležitosti dvacátého výročí konce komunismu. Jasná páka, Merta, Třešňák, Veteráni studené války, nakonec Plastici. Z toho všeho kvalitou viditelně přečnívá Michal Pavlíček.
Málokdy je možné vidět tolik letitých mániček, které se s nostalgií navlečou do džínových souprav, hrdi na svá hára, koupí si drahé kelímkové pivo a poslouchají bigbít. Natřásají se, mnozí jen opatrně, klouby už jsou v háji.
Kam nám ten život tak rychle utekl?
Sakra, už vystupuju, málem jsem zase přejel, jako před pár dny.

Hezký večer

Přiznávám se, že jsem se o existenci tohoto dua dozvěděl až z programu Lucerna music baru asi před dvěma týdny. Prošel jsem se po internetu, usoudil, že na tohle asi svůj čas i peníze obětuji. Udělal jsem dobře.

Dva lidé působící na pódiu jako pozitiv a negativ, příjemní na pohled i chováním. Jak málo stačí a kopec krásné muziky je na světě. Připíchnout kytaru a prostě hrát a zpívat. Geniální jednoduchost.

Jazz, blues, gospel. Několik skvělých kytarových sól Tucka Andresse, několik dlouhých scatových lahůdek v podání Patti Cathcart. Hned jsem si přestavil, že by si s ní zascatoval Tonda Brych. Určitě by si rozuměli, bohužel už to nejde.

Znovu a znovu mě mrzelo, že umím jen česky. Závidím mladé generaci, pro kterou není nic mimořádného, aspoň rozumět anglicky. Vystupující komunikovali s publikem, Patti dokonce přiměla diváky, aby jí vytvořili sbor při gospelu.

Líbí se mi skutečnost, dávají-li zahraniční umělci přídavek, dají kus muziky. Ne jako při koncertech domácích, kde muzikanti šoupnou krátkou skladbu a potom několikrát lítají sem a tam, často z toho mají jen srandu. Tady jsem dostal v přídavku tři dlouhé skladby a pak odchod, kde bylo jasné, že je konec. A publikum to bere. U nás je zvykem, když se koncert blíží ke konci, že lidé, kteří během produkce dvakrát třikrát plácli rukama, by se najednou nadšením roztrhali.

Moc pěkný večer. Dočetl jsem se, že spolu vystupují už 28 let a z toho 26 let jsou manželé. Vložil jsem sem oficiální plakát Lucerna music baru a nakonec ještě fotku, kde jsou umělci vypadají zhruba tak, jak jsem je viděl včera.

Pokud bych měl ještě někdy možnost jejich vystoupení shlédnout, tedy s radostí.

(fotka ze stránek http://www.davinakotulski.com//)

Magická noc

Palčivé slunce, velký vítr plný nádherných vůní, koldokola rozkvetlé šeříky, mrholení, déšť, slejvák, blesky. Hrom nebyl slyšet, na Steamboat Stompers si nějaký živel nepřijde. Chyběl snad jenom sníh. Jestli se snažil Svatý Petr z dlouhé chvíle diváky Na Staré štaci u Neratovic naštvat, musí si do notýsku poznamenat hodně velké minus. Nezdařilo se.



Pořadatelé tvrdili, že otevírání jazzové zahrady 30.dubna má každoročně velkou návštěvnost. Nevím, nepočítal jsem, ale při mé už třetí či čtvrté návštěvě se mi zdálo, že diváků přibývá. A to je co? To je dobře!

Hodně lidí. Skoro nebylo kam upadnout, nálada skvělá, steaky a pivo akorát, víno jak z vinotéky, místní kořalka zvaná jazzovice, kterou neznám, protože na kole se chlastat nemá, grilované klobásy, nazdobené chlebíčky, všechno přichystané pro nás, co chceme zhubnout. Frontu na dobroty stojí diváci i muzikanti. Ale přece se tu jen nežralo. Potrava bývá i duševní.

Muzikanty jejich činnost vysloveně bavila, nepochválit vynikající Evu Emingerovou by bylo trestuhodné. Že takové pěvecké eso prakticky nezná televize, rádio, o slavičích anketách nemluvě, je sice smutné, ale v opačném případě bych měl skoro strach. Šoubyznys se už podepsal na mnoha talentech. Přemýšlivci, kteří si lámou hlavu, jakým Čákům či Kájům esemeskou poslat svůj hlas a tak podpořit nehorázný kšeft, Na Staré štaci nepotkáte. Sem chodí lidé, odmítající konzumovat zábavu, kterou se nám snaží servírovat ti... No, vždyť je známe.


Nedílnou součástí odpoledne a večera je rej čarodějnic. Místní dámy, které se nestydí navléci se do slušivých kostýmků spíchnutých podle své bujné fantazie. Počet děvčat s košťaty proti loňsku určitě stoupl, mladistvý vzhled jedné z nich ve mně vyvolal podezření, že utekla rovnou od maturitní písemky. Potěší na duši, když vidí, jak se pohádkové živly zodpovědně starají o dorost. Mám podezření, že by mohly založit politickou stranu a dostat se do parlamentu. Když ne nic jiného, byla by aspoň sranda. Třeba by prosadily šrotovné na košťata.


Ony ženy byly tentokrát bujaré, však v místech, kde seděly, tekl i šampus, na závěr tančily, dokonce jsem jednu z nich urazil. Vyzvala mě totiž k tanci a já odmítl. Zle se dívala. Když se někdo podívá na fotku, která je vedle mého článku, musí se podivit nad nápadem, že bych byl schopný tančit. Skutečnost je horší než fotografie, i když je fakt, že mi nehrozí pád na zem. Životem už se jenom kutálím.


Déšť při závěrečném tanci čarodějnic ukázal, že ženská se prozradí, ať se přestrojí za cokoliv. Hned se začaly bát, že jim splihne make-up, honem rozdaly divákům papírové dárečky a pokorně se vrátily k flašce.


Pozoroval jsem po ukončení programu lidi odcházející do deštivé filipojakubské noci. Otrávený ksicht jsem nezahlédl.

Na promoklém terénu se mi nechtělo spacák rozbalovat a tak jsem odjel po vedlejších silničkách směrem do Prahy. Proti loňskému roku hořelo méně ohňů. Déšť, v televizi hokejový debakl s Kanadou. Přijížděl jsem do obce Horňátky. Tam oheň hořel, byla slyšet hudba, zpěv, veselý křik.


"Pojďte si dát pívo!"


Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.


"Dobrý večer! Pivo bych si dal."


Vyndavám peněženku.


"To byste mě urazil, pozval jsem vás."


Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.


"Strejdo, pojďte si zatancovat!"


To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.


Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.


Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.


"Ahóóój!"


"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."


Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.


"Jasný. Za rok."


Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.


Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.


Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv. Bohatý právník bude na Výstavišti slibovat dělnické třídě, že vláda bohatých brzy skončí a právě on je toho zárukou. Jinde jiní blbci, kteří nemají jistotu, jaké písmeno se píše ve slově "národ", budou vyřvávat, jací jsou správní Češi. Možná někdo slíbí, že poplatky budou platit lékaři pacientům. Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.


Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.


Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.








BLOG TÝDEN

Fotky ze Staré štace

Tondo, to byl zase mazec!

A všechno to bylo kvůli Tvému výročí. Blbému výročí. Už dva roky nám zpíváš jenom z LP, CD, MC, prostě z nosičů. Mně, cyklistovi, to zní divně. Takhle napsané to budí hrůzu. Šlapal bych po lesní cestě a z nosiče bys mi scatoval do rytmu. Tak tohle už je úplná volovina.



Raději k věci. V Divadle U hasičů, stejně jako před rokem, se sešli Tvoji kamarádi muzikanti, Tvoje kamarádky zpěvačky a v narvaném hledišti spousta diváků. S většinou jsi se v životě aspoň pozdravil. Smutné výročí, ale bylo veselo, všichni měli strach, že se díváš a kdo bude brečet, toho budeš po nocích strašit.


Já nevím, jestli ses díval. Mnoho lidí tam po celý večer koukalo vzhůru, nezahlédnou-li Tě vykukovat z obláčku. Nevím, já od loňska trochu změnil názor. Nešlo mi na rozum, že by ses válel na obláčku a zpíval. Přece jenom nebe je nebe a musel bys tam zpívat bez Tvých kouzelných vylomenin. Upřímně říkám, já Tě takového nikdy neviděl. Proto Tě všichni tolik milovali, Tvůj scat přece býval přímo pekelný.


Třeba kecám, ale myslím, že Ti tam na obláček někdo propašoval panáka rumu a Ty ses rozšoup po svém. Zasedla nebeská rada, je to přece hodný člověk, veselý, do pekla nepatří, u kotlů s hříšníky by ale hrát a zpívat mohl. A Ty tam řádíš, můžeš řvát podle gusta. Můžeš to rozpálit na plný pecky a v tom horku máš určitě nárok aspoň na točený. Na Budvárek, jak jsi to tenkrát přepísk U Medvídků, písničku jsi o tom zpíval. Však jsme si ji ze záznamu v divadle poslechli. Pro nás, jejichž hříšné duše nemůžou čekat velké ohledy, svítá malá naděje. Když už to dopadne nejhůř, bude tam zpívat Tonda a šklebit se tak, jak to umí jen on.


Jestli ses aspoň jedním očkem nedíval, tak se mi ani nechce Ti psát, že na Tvou počest zpívaly 4 zpěvačky. Představ si, jak bys s těma holkama řádil. Všechny se bez problémů pustily i do scatování, to snad bylo povinné. Bylo by dost trapné na Tvém memoriálu nescatovat. Musím je vyjmenovat, to se sluší. Jitka Vrbová, Darja Kuncová, Lucie Zemanová, Šárka Pexová. A ještě u kláves Jaroslava Šilhavá.


Chlapy jmenovat nebudu, bylo jich tam hodně, občas se jeden druhému pletli, dokonce se jednou popletli i Tvému kapelníkovi a kamarádovi Kadlusovi. On vytvořil losem formace, někteří se ani pořádně neznali, ale pamatuješ se, ne? Dixielanďáci a jazzmani vůbec, v životě se neviděli, podívaj se na sebe, fouknou si nebo brnknou a za pár vteřin ze sebe dostanou muziku, že všichni žasnou, někdy dokonce i ti hrající. To je ta krása, kvůli které my diváci a posluchači na takové koncerty chodíme.


Mám doma hodně jazzových cédéček, kazet, elpíček, ale trochu mi na nich vadí, že zní furt stejně. Dnes, před rokem, za rok. Tys určitě některé skladby zpíval stokrát, dvěstěkrát, třistakrát a víckrát. Po každé jinak. Žádná kopie, pokaždé originál. Kapelník Steamboat Stompers o Tobě vtipkoval, že si to nepamatuješ, ale on nejlíp věděl, že si to ani pamatovat nechceš, ve zpěvu byla slyšet momentální nálada, radost ze života. Život je krásnej, i když se občas zdá, že stojí za prd. Oni ti nezpívající muzikanti jsou na tom stejně, abych je taky pochválil.


Při takové muzice čas utíká daleko rychleji než u zubaře. Na hráčích bylo vidět, že by hráli déle, ale čas pronájmu divadla je asi hodně drahý. Dvě a půl hodiny a šmidra. Viděl jsem po koncertě účinkující i diváky v poměrně malých prostorách foyer divadla a jakoby se nikomu nechtělo domů. Taky nebylo ještě deset, co s načatým večerem? Slyšel jsem, co říkával Evžen Jegorov, legendární saxofonista, který si zahrál i mnoho rolí ve filmu a ne úplně vedlejších. Jazz podle něj patří do klubu, do začouzených lokálů, kde je vedro a špatný vzduch. Hrát se má v noci a ne odpoledne na sluníčku. Vlastně co Ti to povídám, vždyť on je tam s Tebou a dost bych se divil, kdyby s Tebou nehrál právě u pekelných kotlů.


Tohle odpoledne nebylo, šlo se domů za tmy, ale neměl jsem dost, v hlavě vrtal brouček, kdy zase... Hned se musím doma podívat na internet. Řeknu Ti, Tondo, že jsem strávil hezký večer. Dokoupil jsem si zbývající vizitky s Tvými nádhernými nahrávkami ze žižkovské kuchyně. Holek bylo v hledišti jako máku, znáš to přece, v mém věku už žádné staré báby neexistují. Všechno jsou to pěkné holky a za Tebou jich chodívalo hodně. Však Ti to spoluhráči záviděli. Teď budou říkat, že ne, ale to blafou nesmysly.


Ten večer v sobotu se udílely jakési ceny za populární hudbu. Já tahle věčná vyhlašování všeho možného moc nemiluju. Nominace, všechno je to okopírované z předávání filmových Oscarů. Je těch cen sportovních, hudebních, filmových, divadelních tolik, že se v nich snad ani nikdo vyznat nemůže. Normálnímu konzumentu se v hlavě plete jedno přes druhé. Vždycky, když už někdo je tak starý, že by mohl umřít, uvede se do Síně slávy, někteří i stačí se ocenění nedožít, mívají ovace ve stoje. Většinou to bývají lidé, kteří ve svém oboru jsou skvělí a ocenění si zaslouží.


Nemyslím si, že by Tě někdy do nějaké síně uváděli. Tobě je to určitě šumafuk, ty jsi zažil v životě spoustu ovací, mnohdy udivených diváků, kteří Tě slyšeli poprvé a nevěřícně jen zírali. Už se kvůli Tvé památce dvakrát naplnilo divadlo a určitě ještě mnohokrát naplní. Dixieland hrají i mladí hudebníci, myslím, že tenhle obor jen tak nezanikne. A to je Tvoje síň slávy.


Do Divadla U hasičů jsem vodíval svoje děti. Tehdy na Spejbla a Hurvínka. Třeba mi to potomci jednou oplatí a přivedou mě na Memoriál Tonyho Brycha. Možná mi budou muset vysvětlovat, že ten a ten pán není ani Hurvínek, ani Spejbl, ale muzikant a ta paní není Mánička, ale zpěvačka. A čůrat že musím na záchodě. Hlavně, že tam budu.


Rád bych Tě někdy potkal, já vím, že to je nesplnitelné přání, ale takhle v noci, ve snu, bys snad mohl přijít zascatovat. Flaška s rumem bude vlevo hned za dveřmi ve skříni, té, co mám u postele. Ne? Jiný nápad! 30.dubna budou zase lítat nad Starou štací u Neratovic čarodějnice. Že by ses mezi ně nějak zamotal? Pár hadrů na sebe, koště taky snad zvládneš. Loni se tam jedna z čarodějnic vytahovala, že je Tvoje kamarádka. A nedala si vysvětlit, že my ostatní taky. Nějak bys to zařídit mohl. Bude tam stejný mazec jako byl v sobotu u Hurvínků.


Nakonec, tu fotku, která je na začátku článku, asi neznáš. Je z Tvého vystoupení se Steamboaty na vánočním koncertu v Rakovníku v roce 2005. Fotil pan Peter Erbák a na svých stránkách má takových pěkných černobílých ještě 9. Určitě je v pekle přístupný internet, říkává se přece, že to je ďábelský vynález, tak se koukni.


Adresa: http://www.erbak.com/vzpominka-na-tonyho-brycha/


Už končím. Měj se. Ahoj.














BLOG TÝDEN

Fotky z koncertu

Nálady

Sám jsem překvapený, jak mě život otřískal. Jestli mám zrovna náladu dobrou či blbou, neovlivní žádná politická aféra, žádný její aktér. Ani tlustý, ani hubený. Nezajímaví pánové, skutečná historie na ně brzy zapomene. Politický úvod bych měl. Dál už se věnuji důležitějšímu.



DOBRÁ NÁLADA

Bylo mi 18 a onemocněl jsem žloutenkou. Ve věku, kdy se ještě nemoci neberou úplně vážně. Dokonce mám na tuhle pitomou nemoc i hezké vzpomínky. V nemocnici jsem potkal zajímavé lidi, v osmnácti si jeden často myslí, že všechny další věkové kategorie jsou k ničemu. Třeba tenhle dědek u dveří nekecá úplně tak blbě. Vedle na pokoji je pěkná holka. Na delší dobu jsem musel odložit svůj začínající boj proti abstinentům. Zakázali mi pracovat, s tím jsem se vyrovnal snáze.


A objevil jsem babí léto. Krásné září, ba i říjen. To byl podzim roku 1961. Hodně jsem chodil na procházky a byl jsem donucen se kochat jinak než dříve. Všechna další léta se pak už na září těším. Uteklo hodně podzimů, počítat se mi nechce, některé hezké, jiné méně.


Letos rosničkáři vyhrožují, že by mohl nastat první případ. Plánů jsem si hned nadělal, že bych musel na světě strašit ještě sto let.

Údolí Vltavy

Hned první sobotu jsem projel Prahou, Stromovkou, kolem ZOO a dál kolem Vltavy na sever. Svěží vzdoušek, že jsem v Klecánkách u přívozu ani nepotřeboval občerstvení. Záviděl jsem ale lidem, kteří se cpali klobásou a zapíjeli točeným. Mám slabou povahu, tak jsem kolo zaparkoval. Jak bych jinak vyjel kopec do Klecan?


V Klecanech si vždy vzpomenu na dávného kolegu, snad tu ještě bydlí. Zdědil po rodičích dům, k němuž patřil třešňový sad. Rozumělo se samosebou, že příbuzenstvo mělo třešně grátis. Stalo se, že Jirka většinu sadu vykácel a osázel jinak.


Ptám se: "Proč?"


"Voni přijedou a čekají, že budou mít třešně natrhané a připravené. Líný jsou vylézt na žebřík. Měl jsem chuť je vyhnat bičem"


"Proč zrovna ty máš doma bič?"


"Já nemám doma bič"


Dál jsem se neptal. Nemusím vědět všechno.


Nad Líbeznicemi (nebo Líbeznicí?) mě potěšila alej z mladých stromků. Někdo tuší, že alej je méně pomíjivá než všechno, co se nám zrovna teď zdá nesmírně důležité. Auta sem nesmí, my cyklisté, si taková místa vychutnáme.


Příroda se pomalu připravuje na usínání. Jako každoročně se nemůžu nabažit. Za měsíc bude všechno barevnější, tohle je jen příprava. Všude je hodně červených kuliček a šištiček. Plody šípku od jeřabiny rozeznám, je skoro stejně červený, jen je šišatější a keř píchá. Takové znalosti já mám. Na jedničkáře nijak ohromující. Opravdu jsem z přírodopisu míval jedničku. Hodná paní učitelka na mne držela, kdoví proč. Při zkoušení zakroutila hlavou a řekla, že to ze mne leze jak z chlupaté deky. Nevšimla si, že není nic, co by mohlo vylézt.


Barvy mám rád, beru krajinu jako obraz. Z kreslení jsem měl trojku. Paní učitelka byla taky hodná, ale jinak. Nestačila na nás. Nevěděla, jak zvládat lumpy.


Odpoledne a večer jsem byl na malém jazzovém festiválku Na Staré štaci u Neratovic. Příjemné odpoledne a večer. Prostředí, muzika, občerstvení. Dobrá nálada pokračuje. Dokonce jsem si koupil CD. Spacák jsem sebou měl, ale předpověď varovala, že bude k ránu pršet. Byl pěkný večer, cestu znám zpaměti a tak jsem jel domů.


Podle Vltavy jsou asi 2 kilometry cesty, kde je trochu rozbitá cesta. Za světla bez problémů, v noci hodně opatrně. Ani zavřená hospoda mne nerozhodila, vodu mám v batohu. Přejel jsem lávku u ZOO a spadla ze mne všechna starost. Teď už jen asfalt, osvětlené cesty. Před vjezdem do Stromovky jsem si málem začal hvízdat.


Nový hladký povrch. Na něm zpomalovací pruh. Taky nový. Všiml jsem si ho teprve, když jsem se válel na zemi. Tahle zařízení se přece budují proti vrahounům za volantem, jak k tomu přijde cyklista, ke všemu úplně střízlivý? Anatomii taky moc neznám, ale vypadá to, že základní kosti mám v pořádku. Kolo pojízdné, jen blikačka rozsypaná, dal jsem ji do kupy, krev nikde nekapala. Nikdo mě neviděl, pohledy typu "kdyby seděl dědek radši u televize" nebyly. Začal jsem mít dokonce zlost, že jsem aspoň nebouchl hlavou o zem. Když už se tahám s přilbou. Raději pojedu, možná, že jsem zánovní zařízení odřel nebo jsem poškodil asfalt. Když spadne na zem metrák...


Domů jsem dojel, trochu bolela ruka v zápěstí, pod sprchu a do postele.


BLBÁ NÁLADA


Ráno. Předpověď počasí lhala, k ránu nepršelo, mohl jsem spát venku. Tu a tam jsem leccos cítil. Modřiny se budou vybarvovat až zítra, do žeber jsem se taky praštil. Ale co, do úterý budu v pořádku, jedu do severních Čech, má být hezky.


V pondělí si pojedu po nákupech, abych v úterý mohl odjet. Houbelec. V pondělí jsem sice na kolo vylezl, ale hodně rychle slezl. Bolelo snad všechno. Zítra pojedu kam? Daleko, hodně daleko...tam administrátor nemůže.


Přemýšlím, jestli je lepší proti bolesti žrát prášky nebo si dát víno. Skončil jsem ve výčepu vína. Snad mě tam někdo polituje. Pitomci! Chechtali se, už prý dávno čekali, kdy si rozbiju čumák.


Sedím doma, potlučený fotr, vztekle se dívám na krásné počasí. Je mi blbě od žaludku. Co mi to včera nalil na patoky, patla jeden? Tělo plné žlutofialových fleků. Zřejmě se připravuje na podzim. Abych nezačal opadávat. Kdybych aspoň měl v domácnosti ženskou, všechno bych na ni svedl a vynadal jí. Na internetu jsem ke čtení našel samý kraviny, grafomani se předhánějí. Televizi jsem měl vyhodit už dávno. Zkusím něco napsat. Ale co? Mám pocit, že čeština se skládá jenom ze sprostých slov. Volal brácha, že by přišel. Posledně přinesl rum. To bychom zase dopadli! Kašlu na všechno. Krucinál, vždyť jsem v sobotu vyhodil tři stovky za to cédéčko. Kde vůbec je?


Z přehrávače se ozývá muzika. Skvělá muzika! Eva Emingerová zpívá báječně. Pěkné české texty jí napsala Ester Kočičková. Šikovný holky. Muškáty za oknem mám letos nádherné. Musím je zalít. Hele, tady je docela zajímavý článek, až ho dočtu, pustím si CD ještě jednou. Já, vůl, úplně zapomněl, že mám rozečtenou tu pěknou knížku o Šumavě. Žebra už jen pobolívají, modřiny ztrácejí barvu. Bicykl už je ve sklepě určitě nervózní. Brnknu bráchovi.


Možná se blíží dobrá nálada.


Ticho, ať ji nevyplaším!






Text byl zveřejněný 13.9.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 3222 čtenářů, z nichž se 34 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.

Fotky




BLOG TÝDEN