Do krve jsem se hádal, ten blbec tak žvanil, že se nedalo nic dělat. Ukřičel mě, nepřepral bych ho, dal jsem se na útěk, doháněl mě, už chytal zezadu za gumu u tepláků.
Střih.
Ležím na posteli, nemám na sobě tepláky, blbec se rozplynul s celým ošklivým snem. Jsem šťastný, jindy bývá jinak, krásný sen zmizí, zbývá nepříjemná skutečnost.
Koukám, že jsem uhnul od svých záměrů. Chtěl jsem psát o snění, nikomu není cizí, většinou o něm nevypráví, leda dobrým kamarádům.
Dětství v padesátých letech, blbá doba pro dospělé, kromě takzvaných budovatelů, děti nemají s čím srovnávat, prožívají své dětství jinak. Vlastně jsem měl hezké dětství, díky rodičům, nebyli zrovna přátelé existujícího režimu, táta mě odmítal přihlásit do pionýra, víc spolužáků pionýry bylo, až jsem si červený šátek také vyvzdoroval. Pokud mě někdo označí za malého kolaboranta, žil asi v jiné době.
Malý čtenář čte všechno včetně knížek o sovětských pionýrech, o Pavlíku Morozovovi. Táta pracoval jako sazeč v tiskárně vydávající knížky. Nosil domů knihy s kazem, bez tvrdých desek, mizerně sešité, určené k likvidaci, byly zadarmo nebo za nějaký bakšiš, cigára, pracovníkovi, který měl úkol nepovedené zlikvidovat. Bylo mi fuk, že čtu knížky možná kradené.
Jules Verne, Francouz, hodně vydávaný, komunistický režim nepopuzoval. Čtenář se naopak mnohdy v doslovech dočetl, že komunismus Vernovy fantastické předpovědi určitě jednou splní. A překoná, pochopitelně, těšte se.
Hltal jsem verneovky. Později i vypůjčené hodně potrhané rodokapsy, o kovbojích, bylo riskantní je číst při vyučování pod lavicí, někteří kantoři četbu zabavovali a likvidovali, další klenot v háji.
Zůstanu u Julese V.
Těšívali jsme se na školní představení v kinech Libuše na Pankráci nebo Zdar v Podolí. Rodiče věnovali kromě vstupného korunu, tolik stála dvě eskyma, vynikající, aspoň se mi ve vzpomínkách tak jeví, museli jsme zapatlat celý biograf. Tma v sále skrývala rošťáky, kteří komentovali filmy po svém, rodiče pak nebyli zrovna nadšení z poznámek typu "rušil při školním představení".
Program? Padesátá léta, sovětské filmy o pionýrech, mladých mičurincích. Jeden však, sovětský, se vymykal z pionýrských blábolů, zfilmovaný román Julese Verna Děti kapitána Granta. Poprvé jsem slyšel jméno pohoří Kordillery, ve kterých poletoval údajně největší dravec - kondor. Asi sovětští filmaři použili záběry z Kavkazu nebo jiného jejich pohoří. Myslím, že tehdy jsem při promítání nerušil, naopak v hlavě se zrodil trvalý sen, celoživotní. V socialismu největším cestovatelským hitem bylo vyplnit celní prohlášení a jet do Drážďan koupit boty, věděl jsem, že stejně jako neporazím v běhu Zátopka, tak neuvidím Kordillery.
Nás, co jsme prožili osmašedesátý už dospělí, listopad 89 z velké části překvapil nepřipravené. Leccos se stalo dostupné, ale chyběly maličkosti, peníze, čas, později věk a tedy i fyzická kondice.
Co třeba Pyreneje?
Proč mě napadlo zrovna pohoří, oddělující Pyrenejský poloostrov od Francie, nevím. Ani kondoři tam nelítají. Československé hory jsou krásné, vylezl jsem na kdejaký kopec, proč to nezkusit jinde?
Objevily se cestovky pro méně bohatou klientelu, kterou zajímaly zážitky, nikoliv hotelové pohodlí. Třeba Bivak klub založil Vláďa Hrouda, jenž za socialismu spolupořádal v Ústí nad Labem netradiční dálkové pochody. Osud této cestovní kanceláře, její stěhování ze Žďáru nad Sázavou do Brna, její štěpění, to by lépe popsal někdo jiný.
V roce 1996 pořádal Vláďa zájezdy z Brna. Nesliboval moc, kromě turistiky nic. Spalo se načerno, což třeba Francouzi hodně tolerovali. V Brně se přišel podívat na odjezd zájezdu do Pyrenejí, pozdravil mě a ujistil, že jsem si vybral dobře, trasy se dají zkracovat, nemusím chodit to nejtěžší, říkal mi při pohledu na mou pomalu chátrající postavu, bylo mi 53, fyzické úspěchy se pomalu stávaly minulostí.
Trochu se mě to dotklo, já, zasloužilý stovkař, který si nechtěl připustit, že začíná být vysloužilý.
Už první den jsem se vydal do hor mezi prvními, já jim ukážu... Vylezl jsem na chatu du Pombie poslední.
Bylo po iluzích, hleděl jsem při občerstvování na hory, do kterých jsme mířili se stany, nad nimi létaly blesky přicházející bouřky, což přítomná mládež kvitovala s nadšením, pokorně jsem přiznal porážku. Tuhle společnost svými výkony neoslním, zatím snad ještě své dospívající děti. Vrátil jsem se k autobusu.
Další dny jsem viděl mnoho krásného, nešlo o ztracený čas, společně se všemi ostatními jsem zvládl dvoudenní cestu v okolí Gavarnie, přenocování pod Rolandovou branou.
Takhle se vyráželo.
Nechal jsem se vyfotit.
Ve výšce 2575 stála chata de la Bréche du Roland, v jejím okolí jsme si měli najít místo pro stanování, což všichni činili. Já, zvědavý, vlezl do chaty a objevil celkem levné víno. Už jsem zapomněl, kolik franků stálo, ale sehnal jsem pár společníků, s nimi poseděl až do zavíračky.
Za naprosté tmy jsem, nemaje na rozdíl od mých přátel stan ještě postavený, přespal u chaty na betonu podlaze pod širákem. Spacák byl výborný, což se o stanu nedalo říci, ráno na teploměru nula.
Takhle tedy skončil můj sen o Kordillerách.
Vracím se na začátek svého článku. Ze snů se většinou probouzíme. Ve zpětném zrcátku vidím, že probuzení nebylo nejhorší. Mnoho jsem poznal včetně spousty dobrých lidí, uvědomil si, možná poprvé v životě, že stárnutí k životu patří. Nedá se stihnout všechno a České středohoří je také nádherné.
Zdravím Kordillery s jejich velkými ptáky a přeju všem, kteří si je dokážou užít.
Střih.
Ležím na posteli, nemám na sobě tepláky, blbec se rozplynul s celým ošklivým snem. Jsem šťastný, jindy bývá jinak, krásný sen zmizí, zbývá nepříjemná skutečnost.
Koukám, že jsem uhnul od svých záměrů. Chtěl jsem psát o snění, nikomu není cizí, většinou o něm nevypráví, leda dobrým kamarádům.
Dětství v padesátých letech, blbá doba pro dospělé, kromě takzvaných budovatelů, děti nemají s čím srovnávat, prožívají své dětství jinak. Vlastně jsem měl hezké dětství, díky rodičům, nebyli zrovna přátelé existujícího režimu, táta mě odmítal přihlásit do pionýra, víc spolužáků pionýry bylo, až jsem si červený šátek také vyvzdoroval. Pokud mě někdo označí za malého kolaboranta, žil asi v jiné době.
Malý čtenář čte všechno včetně knížek o sovětských pionýrech, o Pavlíku Morozovovi. Táta pracoval jako sazeč v tiskárně vydávající knížky. Nosil domů knihy s kazem, bez tvrdých desek, mizerně sešité, určené k likvidaci, byly zadarmo nebo za nějaký bakšiš, cigára, pracovníkovi, který měl úkol nepovedené zlikvidovat. Bylo mi fuk, že čtu knížky možná kradené.
Jules Verne, Francouz, hodně vydávaný, komunistický režim nepopuzoval. Čtenář se naopak mnohdy v doslovech dočetl, že komunismus Vernovy fantastické předpovědi určitě jednou splní. A překoná, pochopitelně, těšte se.
Hltal jsem verneovky. Později i vypůjčené hodně potrhané rodokapsy, o kovbojích, bylo riskantní je číst při vyučování pod lavicí, někteří kantoři četbu zabavovali a likvidovali, další klenot v háji.
Zůstanu u Julese V.
Těšívali jsme se na školní představení v kinech Libuše na Pankráci nebo Zdar v Podolí. Rodiče věnovali kromě vstupného korunu, tolik stála dvě eskyma, vynikající, aspoň se mi ve vzpomínkách tak jeví, museli jsme zapatlat celý biograf. Tma v sále skrývala rošťáky, kteří komentovali filmy po svém, rodiče pak nebyli zrovna nadšení z poznámek typu "rušil při školním představení".
Program? Padesátá léta, sovětské filmy o pionýrech, mladých mičurincích. Jeden však, sovětský, se vymykal z pionýrských blábolů, zfilmovaný román Julese Verna Děti kapitána Granta. Poprvé jsem slyšel jméno pohoří Kordillery, ve kterých poletoval údajně největší dravec - kondor. Asi sovětští filmaři použili záběry z Kavkazu nebo jiného jejich pohoří. Myslím, že tehdy jsem při promítání nerušil, naopak v hlavě se zrodil trvalý sen, celoživotní. V socialismu největším cestovatelským hitem bylo vyplnit celní prohlášení a jet do Drážďan koupit boty, věděl jsem, že stejně jako neporazím v běhu Zátopka, tak neuvidím Kordillery.
Nás, co jsme prožili osmašedesátý už dospělí, listopad 89 z velké části překvapil nepřipravené. Leccos se stalo dostupné, ale chyběly maličkosti, peníze, čas, později věk a tedy i fyzická kondice.
Co třeba Pyreneje?
Proč mě napadlo zrovna pohoří, oddělující Pyrenejský poloostrov od Francie, nevím. Ani kondoři tam nelítají. Československé hory jsou krásné, vylezl jsem na kdejaký kopec, proč to nezkusit jinde?
Objevily se cestovky pro méně bohatou klientelu, kterou zajímaly zážitky, nikoliv hotelové pohodlí. Třeba Bivak klub založil Vláďa Hrouda, jenž za socialismu spolupořádal v Ústí nad Labem netradiční dálkové pochody. Osud této cestovní kanceláře, její stěhování ze Žďáru nad Sázavou do Brna, její štěpění, to by lépe popsal někdo jiný.
V roce 1996 pořádal Vláďa zájezdy z Brna. Nesliboval moc, kromě turistiky nic. Spalo se načerno, což třeba Francouzi hodně tolerovali. V Brně se přišel podívat na odjezd zájezdu do Pyrenejí, pozdravil mě a ujistil, že jsem si vybral dobře, trasy se dají zkracovat, nemusím chodit to nejtěžší, říkal mi při pohledu na mou pomalu chátrající postavu, bylo mi 53, fyzické úspěchy se pomalu stávaly minulostí.
Trochu se mě to dotklo, já, zasloužilý stovkař, který si nechtěl připustit, že začíná být vysloužilý.
Už první den jsem se vydal do hor mezi prvními, já jim ukážu... Vylezl jsem na chatu du Pombie poslední.
Bylo po iluzích, hleděl jsem při občerstvování na hory, do kterých jsme mířili se stany, nad nimi létaly blesky přicházející bouřky, což přítomná mládež kvitovala s nadšením, pokorně jsem přiznal porážku. Tuhle společnost svými výkony neoslním, zatím snad ještě své dospívající děti. Vrátil jsem se k autobusu.
Další dny jsem viděl mnoho krásného, nešlo o ztracený čas, společně se všemi ostatními jsem zvládl dvoudenní cestu v okolí Gavarnie, přenocování pod Rolandovou branou.
Takhle se vyráželo.
Nechal jsem se vyfotit.
Ve výšce 2575 stála chata de la Bréche du Roland, v jejím okolí jsme si měli najít místo pro stanování, což všichni činili. Já, zvědavý, vlezl do chaty a objevil celkem levné víno. Už jsem zapomněl, kolik franků stálo, ale sehnal jsem pár společníků, s nimi poseděl až do zavíračky.
Za naprosté tmy jsem, nemaje na rozdíl od mých přátel stan ještě postavený, přespal u chaty na betonu podlaze pod širákem. Spacák byl výborný, což se o stanu nedalo říci, ráno na teploměru nula.
Takhle tedy skončil můj sen o Kordillerách.
Vracím se na začátek svého článku. Ze snů se většinou probouzíme. Ve zpětném zrcátku vidím, že probuzení nebylo nejhorší. Mnoho jsem poznal včetně spousty dobrých lidí, uvědomil si, možná poprvé v životě, že stárnutí k životu patří. Nedá se stihnout všechno a České středohoří je také nádherné.
Zdravím Kordillery s jejich velkými ptáky a přeju všem, kteří si je dokážou užít.
