pátek 28. září 2018

Červený Kostelec


Dlouhá léta jsem si představoval při jménu Červený Kostelec silnici s číslem 14, která je jakousi podkrkonošskou magistrálou. V roce 1969 jsem tudy projížděl z Náchoda směrem do Jizerských hor. Projížděl, pochopitelně na kole, protože automobilismus se na mně podepsal spíš negativně. Zpočátku hlavně kvůli nedostatku peněz, pak jsem si zvykl.
Projezdil jsem tisíce kilometrů jako spolujezdec, bez automobilu se povolání zeměměřiče provozuje těžko. Představa, že bych po pracovním týdnu nasedl za volant a o víkendu jezdil za přírodními krásami, mi ale nevoní. 
Toto nemá být zavrhování automobilismu, jenom konstatování, že každý to máme jinak. V roce 1969 bylo na českých silnicích málo aut, přesto už tehdy se mi začalo zdát nesmyslem se na hlavních silnicích motat s bicyklem. Toto a mizerný servis kol na počátku sedmdesátých let mě vyhnalo do přírody po mých nohách. Dokud jsem si nezničil kolena, zůstal jsem pěšárně věrný.
Ke kolu jsem se vrátil, ovšem jezdit po silnici č.14, přestože se nachází v překrásné krajině, může snad jenom blázen. Trvalo poměrně dlouho, než jsem se do Červeného Kostelce vrátil, žádný velký zážitek jsem si ve své hlavě neuložil. Až počátkem 90.let jsem přijel na dálkový pochod, který pořádali místní turisté, samozřejmě vlakem. Pochod výborně organizovaný, co se týče tras, neměl chybu.
Jediná chyba byla, že jsme se tu s kamarády, mírně řečeno, opili, víkend si pokazili, za což si můžeme jeden každý z nás.
Bylo na čase, abych konečně na stará kolena svůj dojem napravil. Našel jsem na internetu pár starých fotek a nasedl na vlak.

Myslím, že bych měl začít tam, kde jsme tenkrát v roce 1993 bydlali ve vlastních spacácích. Pěkná sokolovna z roku 1930, renovovaná 2000.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Divadlo z 20.let.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tady jsou divadlo a sokolovna pěkně pohromadě. Kultura těla i ducha. Město zřejmě díky textilnímu průmyslu nebylo chudé. Vlevo mimo záběr je i škola a tak vznikl prostor, kde se člověk cítí dobře i dnes po 60 letech. Uprostřed je památník obětem první a druhé světové války.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



V tomto pohledu mnou vychvalovaný park je vpravo, stojím na ulici 17.listopadu a hledím směrem od náměstí severozápadně. Komín dokouřil, vždyť je známé, že kouření škodí zdraví.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ulice 17.listopadu směrem k náměstí, na něž musíme projít kolem městské spořitelny, budovy na níž je radost jenom pohledět. A za ní už je vidět, jak změnil v třicátých letech tvář kostel svatého Jakuba Většího, zvláště zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Totéž ještě jednou trochu jinak, vlevo je vidět dům, který úpravy ulice nepřežil.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1.díl (Libri 1996)



A jsem na náměstí T.G.Masaryka, kostel je vidět zblízka. Prostor se léty změnil z poklidného náměstíčka v křižovatku silnic. Ani místním občanům se jeho současná tvář nelíbí, asi ani těm, kteří bez auta neudělají ani krok. Mariánský sloup zmizel, snad je zajímavé, že jsem nenašel rok, kdy své místo opustil. Proč, to je jasné, překážel a většina srovnávaček z náměstí ukazuje, že tady stál a už nestojí. Místní zastupitelstva dumají, jak zde vytvořit klidovou zónu, přeju jim hodně štěstí v práci, ale mám pocit, že pokud tudy povede silnice č.14, tak tady moc klidu nebude. Třeba se budeme už vbrzku dopravovat jenom v myšlenkách. Jenom pomyslím, Kalifornie, a už jsem tam.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Tento pohled směrem k západu ukazuje, jak změnilo náměstí svou podobu. Vpravo u ústí ulice 17.listopadu se objevila výrazná spořitelna, jinak spíš něco mizelo. Bývalá spořitelna dnes slouží městskému úřadu, stejně jako menší dům vlevo. Komín už jsem komentoval výše.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Kostel se zvonicí v jiném záběru. Roztomilý domeček vpravo vedle kostela byl nahrazený moderní budovou hotelu Šrejber. Pokud už toto jméno někomu nic neříká, tak patří víc jak dvoumetrovému tenistovi, který často úspěšně reprezentoval v Davis Cupu, získal bronzovou medaili ve čtyřhře na olympijských hrách, později privatizoval, tuším, Třinecké železárny, spomzoroval podivně ODS a dostal se až do vězení.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Předešle komentovaná stavba je zde vidět lépe. Vlevo od hotelu Šrejber je ulice manželů Burdychových, vpravo je dům momentálně opravovaný, dále pak ulice Sokolská.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Stejné objekty, jiný úhel pohledu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Vlevo od kostela vede k východu ulice Boženy Němcové.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1.díl (Libri 1996)



Pohled do severozápadního rohu náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



 Pohled do severozápadního rohu náměstí, podobný pohled už tu byl, z jiné doby.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



 Pohled k jihu na vyústění Sokolské ulice. Také tady něco chybí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



O chybějících objektech můžeme mluvit i při pohledu na jihozápad. Tam je ulice 5.května a autobusové nádraží.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ulice Boženy Němcové.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Proč ulice Boženy Němcové? V tomto domě bydlela spisovatelka v letech 1837-38 asi 7 měsíců. Já bydlím 75 let ve dvou bytech, ale ani jedna z ulic moje jméno neponese.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na ulici Boženy Němcové navazuje ulice Jiráskova, který tady ani nebydlel, ovšem do Hronova není daleko.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Nakonec jsem si nechal ulici Sokolskou, která jak vidno z fotek, vede do kopců, kdo by se chtěl unavit, i do Náchoda by došel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Nezbývá mi, než se v Sokolské ulici ohlédnout směrem k městu, které jsem aspoň trošičku poznal, spíš si ho prohlédnul.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jiné fotografie jsou ZDE


pondělí 24. září 2018

Výlet pod Čerchov


Čerchov, německy Schwarzkopf. Do druhé světové války přístupná hora pro lidi, kteří mají v povaze vylézt na kopec, už když o něm slyší.
Vítězové neuvěřitelně krvavé války uspořádali svět, hlavně Evropu, tak jak jim vyhovovalo, spíš jak se byli schopní dohodnout. A nejvyšší bod pohoří, česky zvaného Český les (Böhmischer Wald) se stal dostupným jenom pro armádu, která horu používala jako přísně tajné místo.
Přestože jsem býval hodně zvědavým tulákem, v mé mysli slovo Čerchov znamenalo něco zapovězeného na úroveň desatera, tentokrát ovšem ne božího. Kdo se třeba jen okrajově někdy střetl s pohraniční stráží Československa na západní hranici, nápad dostat se na Čerchov velmi rychle zapomněl.
Pro tehdejší naše vládce vznikla určitá nepříjemnost. Pod bájnou horou totiž, jak známo leží Chodsko. Chodil jsem do školy v padesátých letech 20.století a Jiráskova úprava chodského povstání ze 17.století v románu Psohlavci se stala málem stejně důležitá jako veledíla současné sovětské literatury.
V hlavičkách žáků základní školy se uhnízdila myšlenka, že Lomikar byl něco jako americký prezident Truman, Chodové vlastně bojovali proti imperialismu. Naštěstí jsme byli nejen přemýšliví, koukali jsme, kde provést jakou lumpárnu, no, co bych líčil, bylo nám to fuk.
Fakt je, že pokud mě turistika či toulky zavedly do tohoto kraje, měl jsem tísnivý pocit. Kraj i Chodové, dost dbající na své tradice, si to nezaslouží.
A tak před usnutím přemýšlím, opravdu fakt někdy na mě přijde přemýšlení. Vole, furt někam jezdíš, na Chodsku jsi ještě nebyl, měl bys to napravit, aby tě Kozina nepřišel strašit.
Začal jsem vyhledávat staré fotky z Chodska, abych k nim přidal současnou podobu. Jak jinak, Klenčí pod Čerchovem má horu přímo ve svém názvu. Vlak z Domažlic, který Chodskem projíždí zatím ještě nezrušili. Na svou jednodenní cestu jsem si vložil do tabletu fotky, ze všech okolních obcí, některé si ještě pamatuju z Jiráska.
Začnu kde?

POBĚŽOVICE

Teprve dodatečně zjišťuju, že město Poběžovice do Chodska chytří zeměpisci vůbec nezařazují. Co se dá dělat? Čerchov na dohled a já jsem na místě.
Narazil jsem ještě na dvě verze, asi starší heraldického znaku, které mi připadají roztomilé, zvláště druhá, kde je smutný kozlík, protože mu sebrali husu.
 

Dost srandiček. Na Poběžovicích (německy Ronsperg) se podepsala jeho poloha na úpatí Českého lesa. Do 2.světové války zde žili hlavně Němci, díky mnichovské dohodě se dostali pod křídla Hitlerovy říše, za což byli odměněni účastí v nacistické armádě a poté potrestáni vystěhováním.
Přemýšlet nad osudy lidí je deprimující, raději vypít panáka. Němci odešli, přišli noví obyvatelé, kteří vzali město jako svůj domov jenom někteří. Poběžovice dopadly podobně jako desítky měst a městeček, jako stovky vesnic, ležících v blízkosti západních hranic.
Před dnešními obyvateli, kteří se tu narodili, leží spousta práce, vytvořit si  pěkný domov. Třeba zámek byl v osmdesátých letech určený ke zbourání, měl štěstí, bourací čety nestačily přijet. Památka je zachráněná, starala se o ní částečně pohraniční stráž, což vysvětluje leccos. Bývala zde velká židovská komunita, jíž doba nepřála, takže synagoga skončila v rozvalinách.
A tak moje cesta jen málo se týkala srovnávacích fotek. Přesto jsem dvě vytvořil.

Čtu na popisu staré fotky, že jde o náměstí. Spíš o křižovatku ulice Masarykovy (doprava) a Slovanské. Schody vedou směrem k náměstí Míru a dále k zámku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5.díl (Libri 2002)



Ano, tady je náměstí Míru, pohled od východu k západu, stará pohlednice říká Oberer Ringplatz. Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


V bufetu jsem vypil dvojku vína, v cukrárně si koupil zmrzlinu, po níž jsem byl zapatlaný jak dítě v mateřské, však tam už patřím.
Pár fotek na památku je ZDE.

Vlak, směřující do centra Chodska přijíždí.

KLENČÍ POD ČERCHOVEM


Konečně jsem tady.
Hned mám hlavolam, našel jsem, že tehdy městečko Kleneč pod Čerchovem, německy Klentsch, bylo v letech 1939 - 1945 součástí velkoněmecké říše, přestože Němců zde žilo asi 10%. Hledal jsem k tomu podrobnosti, stránky městyse ani wikipedie ani ťuk. 
Nakonec jsem byl úspěšný.
Tedy české obce byly předány nacistům, kteří zde dokonce zfalšovali jakési referendum. Nejen Lomikar, i Hitler.
Fakt se dost divím, že webové stránky městyse o tomto mlčí. Všechno, co se stalo patří do historie. Americká armáda v dubnu 1945 zde svedla těžkou bitvu, velká část Klenčí byla zničena, vlastně tenkrát šlo o Kleneč, teprve v roce 1946 se objevil název dnešní Klenčí pod Čerchovem.
Nechám politických poměrů, z toho by se jeden mohl také pominout. Vystupuju z vlaku, vlezu rovnou do hospody, kde dostanu výbornou koprovou omáčku s houskovým knedlíkem a samozřejmě hovězím masem, aby mě nezačali chválit vegetariáni. Koprovku mi často vařila maminka, v jiné verzi zase manželka, v hospodě je spíš vzácností. Já jsem ji nezkoušel, musím to napravit, dokud ještě pochopím rozdíl mezi sporákem a vysavačem (hele za nás se ještě psalo vyssavač, já budu chytrej...).
Bylo vedro, což snad o letošním létě je zbytečné podotýkat, od nádraží do centra se jde do kopce nijak pohodlného, snad z toho vyhladovím.
Hodně toho tady chybí, myslím, že výsledek nebude nijak uchvacující.

Budova staré pošty, v níž je Dům přírody Českého lesa. Podle stromu vlevo neuplynulo tolik času od pořízení staré fotky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Ulice v Klenčí nemají jména, stojím na hlavní a v těchto místech odbočuje  vpravo cesta ke kostelu svatého Martina.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Jindřich Šimon Baar, nejslavnější rodák Klenčí. Spisovatel a katolický kněz, který působil po celých Čechách a sem do svého rodiště nakonec přišel umřít.
Kde jsem přišel k té staré fotce, nevím, je-li na ní sám spisovatel, taky nevím. Vím, že nic nevím.




Teď jsem se otočil, dívám se směrem vzhůru. Cestu ke kostelu  je  vidět vlevo.



Baarův dům, vlevo radnice, která zřejmě nepřežila americké bombardování. Než někdo začne nadávat Američanům, nechť si uvědomí, že i Rudá armáda při osvobozování musela leckde bombardovat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Následuje srovnávačka, z níž jsem měl velkou radost. Nádherně počmáraná stará pohlednice a myslím, že jsem se strefil.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2.díl (Libri 1997)



Knížka Hanýžka a Martínek. Nevěděl jsem, že Hanýžka Králová byla matkou Jindřicha Šimona Baara. Teď už to vím, jsem chytřejší, Bože, kam až to povede.



Zbyl mi tak čas na pivo. Kde je Postřekov, Trhanov, Újezd a další? To znamená věnovat na pobyt na Chodsku pár dnů, protože takhle by někdo mohl právem poznamenat, že jsem viděl Chodsko z rychlíku a jsem drzý, že o něm píšu.

Ještě nkonec pár mých fotek z cesty ZDE




pondělí 17. září 2018

Hostinné


Bylo to tenkrát ve dvaasedmdesátém deštivé jaro. Nelilo nepřetržitě, potopa světa se zatím ještě nechystala, spíš to vypadalo na přípravu.
Normálnímu slušnému občanu, slyší-li výraz dálkový pochod, se vybaví město Prčice. My, co jsme aspoň na čas propadli kouzlu dálkových pochodů, se nad poutí Praha - Prčice pousmějeme, někteří šklebíme, jiní ignorují. Chodili jsme víkend co víkend, když se nic nekonalo, chovali jsme se jako alkoholik bez kořalky.
Podkrkonoším se jmenovala jedna akce, kterou pořádali kamarádi z Lomnice nad Popelkou. Start někdy před půlnocí, do rána pršelo asi sedmkrát, takové ty vydatné průtrže, byl červen, co bychom letos v roce, patřící mezi sušší, za jeden deštík dali.
Promokli jsme, chvíli jsme doufali, že už ne, pak další voda, člověk si zvykne, nakonec se mu stýská, když zasvítí hvězdičky. Takhle jsme ráno, ještě byla tma, došli do města Hostinné a tam jsme pod podloubím přemýšleli, jestli jsme blbí úplně nebo jen trochu. Bez pláštěnky, bez deštníku, to sebou tahají jen měkejši, je trapné zabalit stovku kvůli promočeným botám.
Také jsme se zde setkali s jiným bláznem, který se vydal s horolezci na pochod z Pardubic na Sněžku. Pryč od něj! Vyrazili jsme dál z města, které nás přivítalo vysloveně nehostinně, do přírody, ani jsme si nevšimli, že radnice v městě je originální.
V době dávno poté jsem Hostinným projížděl na kole a čuměl na dva obry, přilepené k budově radnice. Dědek, omlácený životem na cestách, pookřál a divil se. Tuláci se rádi diví, proto se toulají a pak v hospodě se vychloubají, kde všude byli, pokud to nepopletou, což se dědkům stává.
Vidím na internetu staré fotky z Hostinného, pěšky jsem tam byl, na kole taky, srovnávací fotky jsem tam ještě nespáchal. Zbývá jen sednout na vlak, vystoupit a pádit na náměstí. Obři jsou na svém místě, nikdo je neukradl, místní občané je asi dobře hlídají, aby se snad neschovali mezi slušné občany.
se zvědavec dočte hned tři verze, které mluví o jakýchsi loupežnících, tak mě napadlo, kdyby všude na světě přilepili své loupežníky na radnice, jak by města byla veselá.

Pověst první
Před mnoha staletími se zdržovali v krajině, kde bylo později založeno město Hostinné, dva obři. Podle nich také získaly nedaleké Krkonoše své dnešní jméno (německy Riesengebirge, Riesen – obři, Gebirge – hory, Riesengebirge – hory obrů). Jako vzpomínku pro potomky na tuto kuriozitu, byly na věčnou paměť jejich podobizny umístěny na radnici v Hostinném. V prastarých dobách měly být vůbec celé Krkonoše obydleny násilnickým obřím plemenem. Mezi boudami na České a Tetřeví louce je ještě dnes k vidění kuželník hostinských obrů.

Pověst druhá
Území kolem Hostinného, na kterém se dnes nachází několik vesnic, bylo svého času pokryto hustými a neprostupnými lesy. V těchto lesích se zdržovali divocí vlci, medvědi, losi a lišky, kteří byli pocestným právě tak nebezpeční, jako veškerá lupičská holota, která činila tuto krajinu nebezpečnou. Pokud byli cizinci ušetřeni tohoto zla, hrozilo jim další nebezpečí. V hustých lesích se mohli zranit, zabloudit či zemdlít hladem a žízní, což se také často stávalo. Proto hostinští měšťané mezi sebou zvolili dva nebojácné občany jako zachránce pocestných. Vybrali statného pekaře a řezníka a dali jim příkaz, aby procházeli křížem krážem divočinou a byli nápomocni každému, kdo by jejich pomoc mohl potřebovat. To oba také po dlouhá léta činili a zachránili tak mnoho lidských životů. Postupem doby si vysloužili pověst skutečných hrdinů. Na věčnou památku a za jejich mimořádné činy a odvahu při poskytování pomoci, byli po smrti těchto dvou odvážlivců jejich podobizny umístěny na radniční věž v Hostinném.

Pověst třetí
V blízkosti města Hostinného se pod ochranou hustých lesů zdržovali dva mohutní obři, kteří široko daleko znepokojovali a pustošili krajinu. Město tak velice trpělo jejich zpupností a ukrutností. Tu uposlechli obyvatelé města rady jednoho chytrého spoluobčana a město Hostinné opevnili pevnou a vysokou zdí. Avšak ani to nedokázalo město a jeho obyvatele dostatečně uchránit před těmito zloduchy. Bylo proto nutno sáhnout po poněkud zvláštním, ale jak se později ukázalo i úspěšnějším prostředku. Totiž jednoho dne, když se dalo očekávat, že obři opět zaútočí, byla připravena lest. Ve věži nad vstupní bránou do města, kudy obávaní útočníci zpravidla pronikali, byl připraven mohutný kotel plný žhavé moučné kaše. Když oba nepřátelé v dobré náladě těšíce se na snadnou kořist vlezli do brány, byla na ně vylita všechna připravená horká kaše. To způsobilo jejich naprosté oslepení a znehybnění. Tohoto okamžiku využili hostinští a obry umlátili palicemi k smrti. Na věčnou památku jejich vítězství nad netvory umístili podobizny obrů na radnici.

Autor textu: Tomáš Anděl

V Hostinném ale určitě žije spousta pracovitých a nekradoucích lidí, tak se omlouvám, že mě z pěkného města hnedle pod Krkonošemi zaujali právě vrahouni. Jen jsem fascinován myšlenkou vystavit darebáky na veřejnost navždycky. Třebaže další verze mluví i o hrdinech. 
Připadám si jako člověk, sestavující televizní programy, povídání o hodných lidech je v bedně vzácné. Třeba Hostinné a papírenský průmysl patří k sobě. Ale to se učí v zeměpise.
Taky porciunkule, sláva, jejíž původ se váže k Františkovi z Assisi. Přijel jsem do města v pondělí, druhý den po třídenní slávě. Seděl jsem před kavárnou, zkoušel jsem, jestli je víno k pití a pán sedící se mnou u stolu se podivoval, jak je náměstí uklizené. Tak jsem se dozvěděl, že jsem přijel do Hostinného o den později a tím zmeškal i přítomné celebrity.

Srovnávačky začínám pohledem na místní kuriozitu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Další záběry ukazují radnici vcelku. Měl bych také připomenout německý název Arnau. Žili zde hlavně Němci a po Mnichovu v roce 1938 patřilo město do nacistické říše.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Vlevo od radnice je Městský hotel, na současné mapě Mapy.cz  je roztomilý dodatek Dorinka.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Nejen radnice je na náměstí v Hostinném, které se jmenuje jenom Náměstí, celý prostor je pohledný, uprostřed nechybí Mariánský sloup.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Dva záběry, ukazující, jak to radnici se sloupem sluší.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Náměstí se mi skutečně líbí, moderní doba k jeho podobě byla poměrně ohleduplná. V každém rohu téměř čtvercového prostoru stojí pěkný strom. Hezké. Líbí se na pohled i mně. Problém přichází, když vezmu staré fotky, takové náměstí se často fotí z rohu a já díky košatým stromům nic nevidím. Sem budu určitě muset, až opadá listí, naštěstí nejde o duby.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Směrem k Labi, které jsem tady viděl mimořádně krotké, vychází z Náměstí ulička zvaná Labská fortna, ano přečetl jsem si to. Cyklista ze mě velkou radost neměl, ale kdo mu poradil, aby mi strkal hlavu do záběru?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ani za socialismu jsem neměl rád fangle, kterým tvůrci říkají výzdoba. To cítím i v dnešní době, abych byl spravedlivý. Těm u motorky to určitě připadalo krásné.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled z jihovýchodu na severovýchod.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled na jižní stranu Námětí, kde vpravo od mariánského sloupu je vidět Labská fortna.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Západně od Náměstí stojí kostel Nejsvětější Trojice
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



A tady je kostel i s farou. Místní smetánka se tu už neschází, ta tady jenom odkládá svoje kočáry.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



V Husově ulici stojí bývalá nemocnice, dnes rehabilitační ústav.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ze severní strany obchází Náměstí Horská ulice, asi proto, že je blíž ke Krkonošům. Tady stojí Národní dům, kdysi hotel, dnes se v budově konají společenské akce.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Horská ulice vede kolem pošty ke gymnáziu. Budova pošty stojí na svém místě, okolí se dost změnilo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Další záběry jsou pořízené od gymnázia, ukazují, jak se prostor měnil, kino, zdá se, už nepromítá, není pro koho, lidi čumí do svých kapesních hejblátek.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Několik předešlých záběrů bylo foceno od gymnázia, které je třeba také ukázat. Myslím, že srovnávačka zhruba ukazuje, co se zde změnilo, jen si myslím, že studenti byli podobní filutové jako dnešní. Ale neměl bych neuctivě mluvit o pradědečcích. Minulých i budoucích. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Z prostoru kolem gymnázia vede na Náměstí ulička, zvaná Dolní brána. Tady totiž někde stávala. Asi škoda, že se jich kdysi naši předkové rychle zbavovali, stejně v mnoha dalších městech. Kde byli pomalejší, mají dnes krásné vzpomínky na historii svého bydliště.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Do severovýchodního rohu Náměstí vede od gymnázia Poštovní ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pod Dolní branou začíná Nádražní ulice. Ulice musí překročit přítok Labe, říčku Čistou. V roce 1910 tu postavili železobetonový most, od roku 2015 památkově chráněný.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Přicházím do Nádražní ulice, je čas jít na vlak. Líbilo se mi tady, psát, že mi chutnalo pivo, je v letošním létě nošením čehosi, slovo mi vypadlo, do lesa.
Na závěr vyhrožuju: Já se sem vrátím!


Nějaké fotky, pořízené jen tak jsou ZDE