Zobrazují se příspěvky se štítkemToulky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemToulky. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 5. srpna 2018

Zdolání Jedlové


Čím jsme výš, tím chladněji. Nemyslím společenské postavení, jde mi o nadmořskou výšku.
Současná vedra jsou přímo balzámem na novinářské starosti, o čem budou psát. Říkalo se okurková sezóna, leč majitelé médií chtějí vydělávat nehledě na vokurky.
Čtenář si rád přečte, co ho trápí. Ve vedrech se nejlíp čte o vedrech, zdánlivá blbost, ale takoví jsme. Zapomeneme na jména politiků, údajně důležitá a vrháme se na sebe, však člověk sám za to může, že počasí je jiné, než by mělo být. A bude hůř.
Ve věku, kdy raději neplánuju další svou existenci, jsem dospěl k názoru, že je zbytečné nadávat na cokoliv, na počasí teprve ne.
Čím větší nadmořská výška, tím chladněji. Šmitec.
Nasedám do rychlíku z Prahy do Berlína, v Děčíně vystupuju, nádražní restauraci právě otevřeli. Nebudu popuzovat abstinenty svou konzumací.
Akorát na jedno zbyl čas a odjíždím osobním vlakem směr Rumburk. V klimatizované soupravě funguje připojení k internetu, málem jsem zapomněl na nostalgii, jak bylo dříve líp.

Železniční stanice Jedlová, snad jediná u nás, která se nejmenuje podle sídla, ale podle hory. Připravil jsem se předem na cestu, vím, že restaurace na nádraží Jedlová je otevřená brzy dopoledne. Bramborové knedlíky, plněné uzeným masem, zelí a cibulka, k tomu Svijany, má cenu vůbec se někam plahočit?
Zvítězil ve mně dobyvatel, jenž prostě musí lézt na kopec, protože je. 
Srovnávací fotky, kterými otravuju, kam vlezu, tentokrát nebudou hlavní mou činností, ale přece...
Moje oblíbená adresa: http://www.fotohistorie.cz/ i v krajině Lužických hor provokuje starými fotkami.
Výsledek se mi trochu nezdá, je těžké se něčeho chytat.

Na nádraží je prý nadmořská výška 544 metrů, je tu ještě cedulka z dob před československých. Vrchol Jedlové 774.




Cesta ne příliš dlouhá, předpokládám, že lesní porosty sluneční svit ode mě odeženou. Jsem prevít, protože mám zjištěno, že na vrcholu by měla být hospoda otevřená.
Taky jsem zeměměřič, vyznat se v mapách bývalo mým povoláním. Kochám se, kochám, až se ocitám  na Tolštejnské cestě.

To už vím, že mi zelená turistická značka někam odešla, aniž by se mě zeptala. Tady jsem neměl být, leč jsem.




Je ale hezky, větřík trochu profukuje, tulácká krev se mi snaží tvrdit, že jsem na správné cestě. Tulák nikdy nebloudí, jen se toulá. Nechybělo mnoho a pustil jsem se do výstupu na zříceninu hradu Tolštejn.

Kopec jak na dlani, nikterak strašlivý, ale moje nohy jsou jiné, než bývaly. Nějak bych se tam vyškrabal, ale dolů...?
Vydávám se na Jedlovou.




























A jsem tady. Němci říkají hoře Tannenberg.
Zaplatím 40 korun za půllitr cvikovského piva, na Staromáku bych dal víc. Kdo chodí po horách a holduje zlatému moku, dobře ví, co to je vychutnat vrcholové pivo. V pitomé hlavičce mi něco říká, že tohle přece není žádný horský výstup. Cesta sem je skutečně poměrně pohodlná, pohybuje se zde mládež s koloběžkami. Paní ve věku, kdy se nehodí o něm mluvit, mi říká, že jsem dobrej, že jsem nahoru vylez. To musím vypadat!
Jak jsem se do svých zápisků díval, byl jsem tady jednou při dálkovém pochodu, který pořádali ústečtí šílenci, v záplavě vrcholů, které jsme tehdy museli dobrovolně denně zdolat, jsem na Jedlovou pozapomněl. Možná se špatně rozhlédl.
A tak učiním zadost svému koníčku a vytvořím ještě jednu srovnávací fotku, víc jich nebude.
Budova vpravo neexistuje, za to na Jedlové k dispozici adrenalinový park, ten nechám mladším, na rozhlednu nepolezu, bojím se, že 124 schodů bych snad vyšlapal, ale viditelnost dnes není špičková, stromy kolem nejsou nejnižší. A schody dolů jsou hajzl.

Pokloním se památce Friedricha Schillera, někteří z básníků rádi lezou do kopců. Třeba je tam napadají významné myšlenky.

Mě nic nenapadlo, jen se trochu bojím cesty dolů, chodí mi to z kopců hůř než nahoru.
Pozdravím hospodu.

Zamávám i rozhledně.

Musím nasadit optimistický úsměv dobyvatele nadoblačných výšin, aby mi lidé, kteří teprve stoupají vzhůru, záviděli, že už mám výstup za sebou. Mladší ročníky těžko chápou, co je na cestě dolů složitého, taky jsem si to myslíval.
Blíží odměna.




Jsem spokojený, selfie nevytvářím, stačí mi občasné zrcadlo v koupelně, čekaje na vlak u piva přemýšlím, kam bych zase příště...
Absolvoval jsem turistický výlet z hospody do hospody a zpět. Teplota o pár stupňů Celsiových nižší než dole u Vltavy.
Netušil jsem, že mi cestou domů bude zrušen jeden rychlík kvůli zničené výhybce, že přijedu domů úplně jinudy, než bylo v plánu. Dobře jsem věděl, že druhý den budu k ničemu, na druhou stranu, k čemu bych měl být?
Poučení: před horkem se neschovejte doma, běžte do hor!

pondělí 26. února 2018

Mrazy a špeluňky



Chuť projíždět zasněženou krajinou na lyžích se léty vytratila jako mnoho dalších činností. Takový je diktát stáří.
Leccos prostě nejde, jsem vděčný za vše, co aspoň trochu jde.
Slunečné počasí, doprovázené silnými mrazy jsem kdysi miloval. Zeměměřič totiž řekne, že v tom se pracovat nedá.
Pohyb člověka zahřeje, mrazivé počasí lze vychutnat. Jen do věku, kdy stárnoucí tělesná schránka není schopná přílišného pohybu a je jí zima.
Dívat se ven z oken vlaku? To je ono. Sníh letos chybí i ve středních polohách, nezbude, než zajet do Jizerek, spíš pod Jizerky.
Do Kořenova jede vlak z Liberce každou hodinu. Je plný lyžařů, mnozí míří přes Harrachov až do polské stanice Szklarska Poręba Górna.
Vystoupím v Kořenově, projdu se, v jedenáct otvírá hospoda, internet mě předem poučil, dám gábl, pokochám se. Lyžaři ať jedou za svým. Nemůžeme dělat všichni totéž jako stádo.
Léta života v komunistickém prostředí mě měla poučit, že plánování je sice nutné, ale je třeba být připravený na situace, kdy okolnosti vyžadují takticky plán změnit.

Mrazivý vzduch, určitě zdravý, užívám, leč měl jsem z domova vybrané menu.  V batůžku mám housku a mandarinku pro případ živelné katastrofy.
Odjíždím do Tanvaldu.
Sněhu spíš zbytky, nádražní restaurace zdraví.
V hlavě se mihne vzpomínka na dobu před 40 lety, kdy se tady na dva dny zastavil cirkus, zvaný dálkový etapový pochod. Už mi zmizelo z paměti, jestli to byla tahle nádražní hospůdka, kde si dnes pochutnávám na kachně s knedlíkem a zelím, jak doporučují všichni výživoví odborníci, co se jich všude poflakuje, anebo šlo o putyku blízko nádraží.
Knajpa, ve které bylo třeba hned ve dveřích rozhrnout kouř. Podávalo se pivo, pro hladové rum. Co jsme tenkrát v hospodě řešili? Výsledky voleb určitě ne, diskutovat o vhodné obuvi na turistiku byla zbytečnost, protože všichni chodili v botaskách, kterých existovaly asi tři druhy, záleželo na tom, jestli jsem dokázal přesvědčit prodavačku, co by mohla vyštrachat ze skladu. Úsměvem, šarmem, nejlépe podmáznout.
Rozesmátý, jako vždy, vešel kamarád z Ústí nad Labem, který nás loni navždy opustil. Usadil se a slyší dotaz hostinského:
"Co si dáš, mladej?"
"Mlíko."
Obsluhující se ušklíbl, za chvilku byl zpátky s půllitrem mléka. Franta se smál, až se pobryndal.
Vzpomínka na kamaráda, který si rád utahoval z druhých, ale snesl, ba přímo miloval, když mu druzí opláceli stejně. Chybí.
Procházka prosluněným a mrazivým Tanvaldem mi po dobrém obědě přišla k duhu.
Odjíždím.

Cestou domů se kachna ozvala, že je zvyklá plavat. První myšlenka při výstupu z vlaku je ....
Před hospodou se klepou zimou kuřáci. Dobře jim tak, řekl parlament.
Uvnitř běží televize, v ní olympijské hry, orámované nekonečnou řadou upoutávek a reklam, někdy je dlouhé dočkat se sportu.
Kamna kouří. Představuju si, jak kolem nich probíhá rituální tanec nekuřáků, nadšených z vítězství.
Kamna kouřej a smrděj, konečně po několika měsících si užívám atmosféru začouzené špeluňky. Dám si druhé pivo. Opouštím zakouřený ráj málem nerad. Venku zamořují ovzduší vyhnaní kuřáci.
Druhý den beru do rukou svetr, smrdí stejně jako kdysi.

středa 6. září 2017

Kašparovský rybník a rožmitálské kočky

Označí jednou historie náš dnešek jako dobu guglovou? Pokud něco hledáme, vrháme se k přístrojům, jejichž vývoj nestačí nikdo sledovat, natož těm mašinkám zcela rozumět.
Naťukáme do chytrolína a čekáme, že se dozvíme úplně všechno.
Zkusil jsem zadat velkému guglovi jméno Kašparovský rybník. Nic, nějaké kašpárky mi nabízel, ale o místu pod vrchem Štěrbina nad Rožmitálem pod Třemšínem ani ťuk.
Kniha gugla porazila suverénně, tenisté říkají dostat kanára.
Pořídil jsem si publikaci, jež váží... hodně. Pár stovek jsem za ní vyklopil, dá se na ní sahat, dokonce do ní psát, protože je moje. Vydalo vydavatelství Baron z Hostivice. Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích. Nádherná sbírka starých obrázků, doprovázená textem Petra Prášila. Kniha fantastická, jak jsem zvyklý u publikací od Barona. Mám doma nejednu.Vypůjčil jsem si z této knihy dvě fotky a trochu textu.
Letošní horké léto mi vnutilo lokalitu o nadmořské výšce přes 500 metrů, kde bývá o pár stupínků chladněji. Krásná krajina postižená vojenským prostorem v centrálních Brdech. Máme tady ve Středočeském kraji jakousi Šumavu, kde jsme měli a stále máme pocit konce světa. Pak už není nic, krajinu osídlili Žižkovi potomci, kteří se rozhodli nás chránit, ať chceme nebo nechceme.
Chodil jsem po městě Rožmitál pod Třemšínem sem a tam. Porovnával minulost a přítomnost. Srovnávací fotky, moje mánie. Narazil jsem na následující fotografii a hned jsem usoudil, že tam musím.

Cituji:
V roce 1929 vzniklo v blízkém okolí Rožmitálu nové rekreační středisko. Prakticky na břehu do té doby hojně navštěvovaného Kašparovského rybníka vyrostl penzionát Třemšín. Voda v rybníku byla oproti jiným v okolí studenější, ale zato neskutečně čistá.
Hotel byl vybudován panem Janem Antonínem Muchkou, nájemcem rožmitálského hotelu Panský dům. 
Majitel se chlubí:


Nejsem místní a tak mi dalo poměrně dost práce, než jsem lokalitu našel. Rybník existuje, vojáci ho nevypili, ale ztratil jméno. Na mapách je modrý flek, bezejmenný.

Letecký snímek z roku 1952, kdy se armáda chystala, že zvelebí letovisko, vytvořené v době kapitalismu. Kam vstoupí noha vojáka, sto let tráva neporoste?
Co to bylo, nevím. Kasárna? Muniční sklady? Armáda již prostoru nevelí.
Následuje stav z roku 2011.
Oba snímky z adresy: http://kontaminace.cenia.cz/


Areál obsadila jakási firma, asi zkrachovala, rybník vypadá v pořádku, jen mu vrátit jméno, barák taky nespadl, i věžička zůstala...

Hezký den začátkem září. Stoupání je pohodlné, únosné, dokonce jsem cestou potkal starší paní s výbavou na činnost, jemuž my znalci říkáme Nordic Walking. Možná hůlky dostala od vnoučat, to bývá častým dárkem dědečkům a babičkám. Dárek, který má v sobě poselství, hergot, neválejte se furt na gauči.
Už vidím areál, závora, ohrady, jdu sem marně?



Poctivě obcházím po silničce, podle aplikace mapy.cz, kterou nosím v kapse, vidím, že už jsem penzion přešel, stojím pod kopcem či horou s názvem Štěrbina, nahoře je vidět jakási věž, obrázek nepřikládám, protože fotka se nezdařila.
Pokusím se aspoň prokouknout hustý porost za ohradou.

Nic moc, ještě o kousek dál.

Cha cha! Malé děti a staří lidé se umějí radovat, kam se zbytek lidstva na ně hrabe.
Protože jsem musel zalézt do ostružin a je jejich čas, nacpal jsem do sebe vitaminy, v tomto prostředí pravděpodobně jen málo zaprášené.
Pomalu jdu zpátky. Zbytečná cesta? Nic není zbytečné, co jsme prožili, to bychom třeba byli zbyteční i my, ač se rodiče tolik snažili...



Najde se někdo, kdo se pustí do obnovy? Těžko. Snadněji se vyškemrá dotace na akvapark, který je pro zábavu i výdělek, s přírodou nic společného nemá. Protože cesta z kopce je pohodlnější, zpívat neumím, tak přemýšlím. O čem? To si nechám raději pro sebe.

Jo, a co ty kočky v názvu článku? Nějaké místní krasavice?
Naopak, šelmy! Myši, schovejte se!













Chybička se vloudila. Jenom vzpomínka na dobu, kdy vesnice bez volně se pasoucích hus neexistovaly. A také na dobu, kdy se doporučovalo novinářům, aby pro husího samce používali raději výraz houser a ne husák.

Výlet je u konce. Určitě se tu beze mě obejdou jako dřív. Zvláště, když ostraha je bdělá.




Pendolíno je připravené.

sobota 5. srpna 2017

Za Frantou Málkem vzhůru na rozhledny


Před pár lety kamarádi z dálkových pochodů objevili, že jsem schopný napsat pár řádek textu, dokonce se stane, že napsané větičky někdy dávají jakýsi smysl.
Prý, abych sesmolil rozloučení s některým kamarádem, když už patříme do lesa, ve kterém se fest kácí. Nemyslím si, že by zemřelí kamarádi byli šťastní z pouhého výčtu, ze statistik. Raději vzpomínám s úsměvem, protože s odcházejícími jsem prožil spoustu historek, ještě víc jich zapomněl a popletl.
Dálkové pochody jsou samy o sobě nesmysl, tedy pokud se zamyslíme, ale proč hned přemýšlet, že? Začal jsem dostávat úkoly, ten a ten umřel, vole, napiš něco dojemnýho, hlavně chytrýho... Já?...
Tak jsem něco vypotil, zvolna jsem se málem stal pohřebním řečníkem.
Odchází kamarád, mně je smutno a mám vymyslet vhodný canc, začal jsem se věci vyhýbat.
Franta Málek mě s oblibou úkoloval, hlavně proto, že internet  nebyl jeho koníčkem, jinak rád psal.
Před rokem? Nebo tak nějak mi jeden večer zavolal, že umřela Maruška, jeho manželka. Snad jsem tehdy našel pár slov na útěchu, přestože, kdo tenhle manželský pár trochu znal, utěšit Frantu těžko mohl. Dal jsem jenom oznámení na Facebook.
Zpráva o Frantově konci je rána. Odešel člověk, který začínal v době mých začátků. Měli jsme se snad i trochu rádi, někdy se dokázali pohádat až urážet. Bude tady chybět.
Při svých nepravidelných pindech o dálkových pochodech se personě jménem Málek nedalo vyhnout. Napsal jsem několik věcí, jeho se dotýkajících, někdo mu to dal přečíst, On mi pak vynadal, že žvaním, což nemusí být daleko od pravdy.
Pro mě byl největším zážitkem jeho Šotek, stovka, jaká tu do té doby nebyla.
Protože 1.ročník se konal v roce 1974, už nás úspěšných pokořitelů Frantových výmyslů tolik po horách nechodí.
Odznak Šotka, v červené barvě pro úspěšné stovkaře. 
Franta odznaky nechal vyrobit, nosil je při sobě, měl jsem pocit, že je má číslovaný, byl zaťatý, ani kamarád neměl nárok včetně pořadatelů, kteří se z pochopitelných důvodů vlastního pochodu nemohli zúčastnit.
Ti z pořadatelů, kteří červeného Šotka chtěli, shromáždili se týden předem před akcí, trasu společně prošli za 24 hodin, udělali poslední revizi hospod a obchodů a dostali odznak. Franta sám ho hrdě nosil na svetru či bundě, možná, že si někdo vzpomene.
V Ústí žil známý turista a dálkoplaz Standa Cach, kterému to nějak nevyšlo a k odznaku se nedostal, přestože po něm toužil a byl mezi těmi, kteří odevzdali dost práce při pořadatelství, snad ho Franta takhle mučil.
Mám tři červené, Frantovi jsem vykládal, že pro mě je maličkost Šotka ujít, takové lázeňské procházky chodím v sandálech s prstem v nose, potom s odznaky kšeftuju. Říkal, že jsem blbec, ale trochu nejistý byl. Příbuzenský vztah s Járou Cimrmanem...?
Měl smysl pro nesmysl, případné kecy si i zapisoval, vím, že existuje zápis, kdy chválím krásnou Šumavu na hoře zvané Lovoš. kdyby to nezapsal, zapomnělo by se a... v kterých Krkonoších je vlastně Lovoš?
Tradičním se pochod Šotek nestal, konalo se jen 5 ročníků, osobně jsem měl jiné starosti, v té době přicházely na svět naše děti. Frantovi se chvíli říkalo Šotek, což léty zaniklo.
Po letech, kdy se konaly další a další ústecké akce, Franta slevil a v 90.letech rozdával červené šotky za výkony, které on považoval za vynikající, asi ho přestalo bavit odznaky hlídat.
Kdyby se našel sběratel, který by o odznak měl zájem, ode mě ho nedostane, protože jsem lakomej. Teď, když Franta není, bál bych se, že mě bude chodit strašit.
S Frantou se rozloučila jeho rodina, podle fotek zasedali v hospodě ústečtí turisti. Asi je dost lidí, kteří by se sešli a na Frantovu počest se opili.
Moje pití se v poslední době vyvinulo v činnost, o které hlavně vyprávím, stejně jako o ušlapaných kilometrech. Když mě někdo fyzicky vidí, stejně neuvěří.
V uplynulém čtvrtstoletí se začaly po české krajině množit rozhledny, Franta se v tomto směru hodně angažoval. Svým slušným nenápadným přidrzlým chováním dokázal leccos zařídit. Když ho odněkud vyhodili, už lezl zpátky oknem. Pojišťováci takoví bývají. On byl ale grafik. A otec rodiny.
Rozhodl jsem se, na Frantu vzpomenu na rozhledně. Našel jsem si Cerhovice, které leží ještě na Berounsku, za mezí se hlásí Rokycansko, méně známá krajina, jaké mám rád.
Cerhovice leží na cestě z Prahy do Plzně, dokud neexistovala dálnice na západ, v obci, stejně jako v blízkém Žebráku se nedala přejít ulice, fungovalo zde mnoho hostinců včetně erotických provozoven.
Dálnice je v provozu, i železnice doznala změny, rychlejší vlaky potřebovaly rovnější koleje.
Vystupuju z vlaku do Plzně, usměju se nad budovou, která bývala nádražím.


Hospod zůstalo v Cerhovicích malinko. Kde tady může být rozhledna? Skoro rovina...
Kdo má lepší brýle než já, uprostřed záběru je rozhledna vidět, kdo nevidí, musí mi věřit.

Tak úplná rovina vypadá jinak, ale o velehory nejde.

Třenická hora.
Společnost Vodafone, reklamu jim dělám zadarmo a rád, postavila věž pro svoje účely a jakýsi chytrý Málek s nimi dohodl, že součástí věže bude i schodiště a vyhlídková plošina.

Mám závratě. V 18 letech jsem byl s krásnou dívkou v Praze na Petřínské rozhledně, dodnes si pamatuju strach při sestupu dolů po schodech. Bál jsem se strašně, ale přece to nepřiznám ve společnosti toho krásného stvoření. Přežil jsem.
Plošina na této konstrukci je 20 metrů vysoko, 108 schodů, počítal jsem je, pak zkontroloval na stránce rozhleden. Nepříjemný pocit jsem neztratil, ale nahoru musím, Franta by se mi smál. Ke všemu tam zrovna rychlým krokem lezla skupina děvčat. Jak narazím na rozhlednu, vyskytují se hned dívky, možná aby si ze mě tropily šprťouchlata.










Nevím, jestli zrovna tady Franta byl, Ústečák, měl to z ruky, připadlo mi vhodné si vzpomenout.
O netradiční ústeckou turistiku měl Franta neobyčejnou zásluhu, zapsáno, vzpomenuto, lidé odcházejí, zapomínají, rozhledny zůstávají v krajině po lidech, kterým nic neříká vila s bazénem. Pomníky upozorňující, že existují i ti, kterým nestačí, co se zrovna mele v televizi.
V duchu děkuju lidem jako byl Franta Málek. Tak až vás chytne amok a polezete na věž, kde nic neprodávají, vzpomeňte na Frantu a jeho Marušku, která s ním mnoho rozhleden objížděla.

Vedro, dole v hospodě jsem vypil dvě piva, připil Frantovi. On nebyl ten, který by pivo považoval za nápoj zdraví škodlivý.

Ještě něco.
Před nedávnem dostal prezidentskou milost Jiří Kajínek. Zmínil se i tom, že mu do vězení razítka na dopisy vyráběl a posílal grafik z Ústí nad Labem. Onen grafik byl Franta, který se angažoval v akcích za Kajínkovo propuštění. Dával mi petici k podpisu, ani se nezlobil, že jsem odmítl, neměl jsem a nemám názor jednoznačný.

Tak ahoj, Franto, drž mi tam někde flek.

Nakonec adresy dvou článků, které jsem před 5 lety o Frantovi napsal, pokud se opakuju... to my staří děláváme...
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/03/franta-malek-pritel-dalek.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/05/franta-malek-pritel-vysek.html