Nebyl jsem na Sainte Victoire

NEBYL JSEM NA SAINTE VICTOIRE

Snad mi nebylo ještě dvacet, když mi padly do rukou reprodukce obrazů Paula Cézanna. Často se opakující motiv. Hora Sainte Victoire.



Duší jsem byl vždycky tulák a ještě dnes si pustím na obrazovku mapy a cestuju. Prstem, ale ne, teď už kurzorem, po mapě.


Co mě asi mohlo napadnout, když jsem poprvé viděl Sainte Victoire Cézannovým pohledem? Vylézt na ní! Vložil jsem akci mezi sny. Maličkost mi bránila.


Moudrý strážce hranic nemohl přece dovolit, aby se kdejaký trumbera sebral a jel do kapitalistické Provence lézt na kopec. A kdo že to maloval? Cézanne? Byl to dělník nebo buržoust? Picasso ho obdivoval? Co namaloval tu holubici míru? Tak pozor, to se musí prověřit!


Tuhle situaci jsem si vymyslel, i když nic nebylo nemožné. Dobře jsem věděl, že můj sen se může splnit, až to praskne. Táta mi tvrdil, že to přece nemůže být navždycky, že musej jít do hajzlu, a hodně brzy, protože jsou to lumpové. Jo, mluvím o bolševicích. Brzy je výraz hodně relativní. Táta se dožil, bylo mu 82, už měl jenom radost.


Svět se otevřel, kvartýr byl zrovna plný dětí, peníze jsme neměli ani v matracích. Jako zaměstnanec dráhy jsem měl volnou jízdenku do Rakouska a Itálie i pro svoje děti. S batohem plným paštik jsem ukazoval dětem Alpy, Benátky, Veronu.


Velká rodina, velká radost, ale to by v tom byl čert, abych byl spokojený. Jednou budou děti velké, ještě si užiju. Na ten kopec vylezu! Dočkal jsem se, potomci už nestáli o můj doprovod, ten velký blázinec jsem jenom financoval.


Můžu vyrazit. Co se děje? Nějaký šmejd mi vyměnil tělo, nohy nechtěj z místa, tak pěkně kdysi běhaly. Objevil jsem, že mám klouby, kyčel, maminka, zkušená reumatička se mi posmívala:


"To máš z těch svejch pochodů, já vždycky říkala, že si cvok. Berle tě čekaj, možná vozejk. Třeba to máš po mně."


Myslela klouby, ne cvoka.


Ve svých 56 jsem si koupil kolo. Prý klouby tolik netrpí. Starý bicykl jsem odložil v roce 1971. Zdálo se mi tenkrát, že je na silnicích moc aut. Zase se mě napadá slovo relativní.


Jsou cestovky, které mají v nabídce cyklistické zájezdy, dovezou zájemce i s koly někam a ty šlapej, cyklisto! Devátý rok tak jezdím. V Provenci už jsem byl, ale cesta pod horou Sainte Victoire mě nenechala spát. Tam musím!


Moje spanilá jízda jižní Francií vůbec nebyla spanilá. Byla nad moje síly. O cestě bych chtěl ještě někdy napsat něco víc, teď mi jde jen o skalnatý masiv.


Silnice z Aix en Provence do le Tholonetu se nazývá jménem Cézannovým. Tudy umělec vyrážel pěšky nebo ho někdo svezl, jak kdy. Někdy tu i přespával. Asi věrně kopíruje průběh staré cesty, jen asfalt na ní před sto lety jistě nebýval. Kroutí se ve všech směrech, lemovaná nádhernou středomořskou flórou a najednou vykoukne. Hora. Skála. Přestože mám v hlavě obrazy i fotky, je to bomba. Krásně osvětlená odpoledním sluncem. Musím fotit. Za chvíli zmizí, za stromy, keře, za terénní vlnku. Několikrát. Pokaždé se objeví a pokaždé je jiná. Asi se mám těšit na to, jak na mě hora jukne.


Být malířem, těžko bych se rozhodoval, z kterého místa Saint Victoire malovat. Pochopil jsem, Cézanne nemohl jinak. Musel malovat úžasný objekt, chovající se jako chameleon. Musel ho malovat do nekonečna. Prý osmdesát vyobrazení existuje. Neměl digitální foťák jako já, jeho dílo bude známé ještě za sto a více let, moje fotky si prohlédnou známí a zmizí na internetu mezi biliony dalších fotek. 7 km do kempu, kde jsme ten den končili putování, mi trvalo hodinu a půl, nedalo se pospíchat.


Přiznání je polehčující okolnost. Bylo v tom i pivo. 6,80 za půllitr je dost málo, kdyby šlo o koruny. Vedro, že bych za pivo dal i království, mít ho jako Richard třetí. Když už ale sedím na zahradě Relais Cézanne, předpokládám, že pivo vychutnám spolu s pohledem na Saint Victoire. Schovala se, mrcha.


Naštěstí z překrásně umístěného kempu je vidět pořád. Vždyť se taky kemp jmenuje po ní. Nejzajímavější pohled je prý ráno, ovšem slunce vychází za horou a jak fotit proti slunci mým laciným Olympusem?


Splnil jsem si svůj sen? Nahoru jsem nevylez, to je fakt. Prý je to výstup sice pro normálního turistu, nesmí však trpět závratí. A je to tady, proto mi osud nedovolil škrábat se nahoru, chtěl mě uchránit. Že by nahoře byla víla, po které pasu už drahnou dobu? Spíš divoženka, v bouřce tam musí být mazec. Napadá mě Viktorka z Babičky Boženy Němcové, ale fuj, to jsem přehnal, po splavu nikde památky.


Pod horou Saint Victoire jsem projel a viděl ji z mnoha míst. Vyfotil jsem ji, sice ne osmdesátkrát, ale mnohokrát. Když jsem druhý den odjížděl směrem na východ do hroznýho kopce, tak jsem jí, holce, zamával. Přijel, viděl a odjel. Asi už tě živou neuvidím. Už se zase loučím.

Co bys vlastně chtěl, dědku plesnivej? Aby nad tebou brečeli?

Vílu? Tak dobře, stejně bys nevěděl, co s ní.

V poledne, za největšího žáru jsem seděl v Aix en Provence pod platany, hlad se okamžitě měnil na žízeň. Přemýšlel jsem, jestli je vhodné v takovém počasí a v takovém věku si dát pastis. Lékař by určitě zavrtěl hlavou. Pořád jen zakazujou. Naštěstí lékař nikde na dohled. Řeším další problém. Mám do tý hospody jít hned nebo až za chvilku? Přijela na kole, ježišmarjá, ta byla hezká. Hned pochopila, že se mnou musí mluvit rukama. Předvedla pumpičku a ukázala na svoje zadní kolo. Měla pár kilo i s bicyklem, určitě by dojela na poloprázdném. Znalecky jsem zkontroloval ventilek. Byl stejný jako můj. Klika. Mohl jsem s výrazem světáka, pro něhož prkotiny nestojí za řeč, vyndat z brašničky redukci, nasadit, napumpovat a hrdě se usmát. To musel být pohled. Ona se usmála, poděkovala, snad anglicky, bodejť by nadávala a frnk, byla v čudu. Pusu nedala, ani jako.

Víla na kole? Chtěla vyzkoušet, jestli jsem šikovnej. Nevymejšlim už si moc? Tady v Provenci se blbne z mistrálu nebo z absintu. Já neměl ani pitomej pastis. Zvednul jsem zadek a dovalil se do hospody. K pastisu jsem přidal pivo. Můžu vyrazit Cézannovou cestou. O té jsem přece psal před chvíli, vlastně mám hotovo.




Text byl zveřejněný 18.7.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1599 čtenářů, z nichž 38 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 26.10.2010.




BLOG TÝDEN


Vyprávění z putování po Provenci pokračuje článkem, zveřejněným na blogu Týdne:

DEVĚT HEZKÝCH ROKŮ
V Praze na Pankráci zastavil autobus s pomalovaným vlekem. Vypadává z něj obsah, společnost na první pohled naprosto nesourodá. Všechny věkové kategorie, zamračenou tvář není vidět. Spíš probleskne únava. Kufry, batohy, tašky, krabice, spacáky, stany. Co všechno lidi potřebují na dvanáctidenní cestu do Francie? Podle počtu zavazadel hodně.



Vlek plný bicyklů se ryhle zbavuje svého obsahu. A ještě se rychle rozloučit s lidmi, které jsem před necelými dvěma týdny viděl většinou poprvé v životě. Potřást rukou, obejmout, usmát se a dodat:


"Tak zase někde někdy."


Patřím k nim a nechce se mi zrovna teď říkat do očí pravdu, že budu rád, uvidíme-li se, ale na takovém putování velice těžko. Nelíbilo se mi? Líbilo moc, pokaždé se nesejde tolik prima lidí na jedné hromadě. Lidi, kteří si chtějí užít dovolenou po svém, přijeli poznat, pobavit se, nepotřebují k zážitkům noblesní hotel, nehádají se, že si zaplatili pokoj s výhledem na moře a nedostali ho. Mnozí ani stan nestaví, spát se dá pěkně pod širákem. Mohl bych o tom vyprávět.


V roce 1971 jsem táhl 15 km nepojízdné kolo, doma ho hodil do sklepa a rozhodl se chodit pěšky. Doba, kdy cykloturista byl podivín, putovalo nás po republice pár zbytků. Zmizely opravny kol, na favorita se stálo ve frontě celou noc, dovážely se podivné stroje, ano, pověstné Ukrajiny nebo skládačky, na kterých bylo dobré zajet si na chalupě pro mlíko, víc od nich člověk nemohl chtít. I výplet kola jsem si dělal sám jen na koleně, náhradní díly se braly ze starých nepojízdných trosek. Nebylo divu, že se kolo čas od času rozsypalo.


V roce 2000 postoupila devastace mých kloubů tak daleko, že chytřejší než já mi doporučili plavání nebo cyklistiku. Pokud tedy mám zájem se nějak hýbat. Tak jsem se pokorně stal znovu cyklistou.


A začal jsem znovu putovat po zemích českých. Za hranice? Stačí se přihlásit a jet. Mezitím je pochopitelně placení. Nabídka mnoha cestovních kanceláří je hodně široká.


Po příjezdu z dovolené jsem si neměl s kým povídat. Byl jsem outsider, který neví, v které zemi, na jaké pláži je správné dlít. Mohl jsem jenom vyprávět o putování mezi kempy, o přejezdech, o nakládání a vykládání kol. O neskutečně krutých stoupáních ve vedrech, o žízni, o únavě, o bloudění. O hezkých večerech v kempu u piva či flašky vína s lidmi různých profesí, kteří měli v očích záblesky bláznovství, protože co jiného je taková dovolená?


Taková dovolená je taky putování hezkou neznámou krajinou, vesnicemi a městečky, o kterých jsem ještě včera věděl prd. Koupání nebo spíš svlažení u jezera, u mořské zátoky. Hospůdky, v kterých se žíznivý mění na spokojeného. Místní dobroty, které způsobí, že český šetřílek přiveze zpátky domů půl kufru českých konzerv. Venkovští hostinští, znuděně obsluhující dva štamgasty, se probudí pod náporem mnoha cyklistů, objevujících se odněkud, hulákajících neznámou řečí.


Zažil jsem venkovskou hospodu v horách na Sardinii, kde vedoucí zájezdu zdržovala rychlé, aby počkali na pomalé. Podařilo se jí ovládnout chcíplou hospodu, z obsluhující se stala rozesmátá ženská ochotná mluvit i česky. Mám ji ve vandrbuchu podepsanou, protože nemohla najít razítko, napsala ho ručně.


Jinde, v andaluském městečku, pingl, postavou podobný mně, lítal s talíři, nápoji takovým fofrem, že nemuseli kropit podlahu, protože byla postříkaná potem kulatého pána.


Do Francie jezdím rád. Často slýchávám, že Francouzi jsou arogantní, nechtějí mluvit jinak než francouzsky, nebo dokonce jsou v gastronomii konzervativní a jedli by jen francouzskou kuchyni, nad hamburgrem se ofrňují.


Který velký národ se nezdá menšímu arogantní? Dokonce hodně Slováků si tohle myslí o nás, Češích, ba i ti, kteří si nepřáli rozpad Československa. A co my jsme za velký národ? Francouzi prý málo jezdí do jiných zemí. Mají ve své zemi skoro všechno, hory, moře, nížiny, velké řeky, zámky, starobylé památky, Paříž, překrásná města a městečka. Nechce se jim mluvit jinak než francouzsky, ale také to není už úplná pravda. Francouzi a jídlo. Zaplaťpánbu za jejich tvrdohlavost. Kéž my bychom si dokázali vážit české kuchyně jako oni své.


Před pár lety jsem objevil zájezdy, kde autobus doveze osazenstvo do některého francouzského kempu, vysype všechno a odjede pryč. Dál se jede od kempu ke kempu na kolech. Zavazadla převáží dodávka s vlekem. Řidič vozidla se stává hlavní postavou zájezdu. Důležitější než skuteční průvodci. Nechci jmenovat, říkejme mu třeba Zdeněk. Ten tu má funkcí, že by mu David Rath záviděl. Blbé srovnání, Zdeněk skutečně pracuje.

ZDENĚK

Ráno vstává první, připravuje snídani, která je v ceně. Každý den jiná pomazánka vyrobená z čerstvých potravin a pojmenovaná podle toho, jak se Zdeněk vyspal. Některé názvy jsou až podezřelé jako třeba "Bohušu, pospěš!" K tomu dodávají místní pekaři právě upečenou bagetu, tak jak ji umí Francouzi, dobrou, křupavou. S francouzskými bagetami, které jsou k dostání v některých našich supermarketech, prosím nesrovnávat. Na stolech jsou další pochutiny, máslo, med, zavařeniny, müsli, mléko, kakao, jogurty, ovoce, v hrnci čaj, v dalším vařící voda na kávu. Kdoví, na co jsem ještě zapomněl. Cyklisty čeká fyzická námaha, musí se po ránu nacpat. Na závěr vyřvává Zdeněk, co všechno ještě zbylo, že budeme mít cestou hlad a žadný kopec nevyjedeme a že nebude cestou sbírat hladové cyklisty.


Vůbec, koho napadlo angažovat tohoto venkovského kluka? Ano je pořád klukem, i když něco pamatuje a má dospělou dceru. Od května do září mu vozí autobusy příděl kunčoftů, kteří tráví volný čas tímhle podivným způsobem. Nutno podotknout, že mu taky vozí basy českého piva, které Zdeněk ošetřuje v lednici tak, aby vyprahlí cyklisté měli po příjezdu to, co jejich organismus potřebuje. Že ne pivo? Vysvětlil nám to všem jeden z účastníků, že pivo je nejlepší nápoj na vyrovnání iontové dysbalance. Blíže nevysvětlil, stejně bych to nepochopil, ale mám další rozumný důvod k pití piva.


Zdeněk po snídani sbalí nádobí, složí stoly a lavice, naloží zavazadla, na lidi, kteří se snaží pomoci a svá zavazadla nakládají přímo do vleku, se dívá s podezíravým pohledem, ve kterém je možné číst: "Co mi to tam zase kurvíte? Radši už zmizte!" Přejede do dalšího kempu, všechno vybalí a vítá vyčerpané, hlavně, jak už řečeno, pivem. Skládací stoly a lavice jsou už připraveny na večerní posezení. Zlatý člověk.


Večeři si připraví každý sám. Někdo se cestou zastaví v nějaké příjemné restauraci. Osobně nevařím a pokud se cestou někde nenajím, po vyrovnání iontové dysbalance večeřím sýr a víno. Takové čtvtkilíčko ementálu a sedmička červeného udělá divy.


Pokud situace v kempu dovoluje, často objeví se kytara, někdy se potlach protáhne do nočních hodin. Většinu lidí jsem nikdy neviděl a povídat si s neznámými lidmi vždycky obohacuje, pokud nenarazím na vysloveného kreténa, kteří jsou na těchto zájezdech v drtivé menšině, zanedbatelní.


Zajímavá společnost lidí všech možných profesí. Letos mě zaujala živnostnice provozující věštírnu. Lékař, který se představil jako lékař na dovolené, ale když jeden z účastníků díky zákeřně vykukujícímu stanovému kolíku ztratil balanc a rozbil si hlavu, přestal mít dovolenou a ránu zašil, den předtím pomohl dívce s kolenem. Prostě lékař zůstane lékařem, i když je na dovolené. V duchu závidím, protože co by mohl kdokoliv chtít od zeměměřiče v důchodu jako jsem já.




MONT VENTOUX



Průvodci jazykově i fyzicky výborně vybavení jedou taky na kole. Letos při putování Provencí jsem záviděl mladým, kteří jako vždycky byli motorem zábavy, jezdili nejtěžší trasy, přidávali si kilometry a kopce navíc. Jak bych byl rád s nimi hned druhý den při výjezdu na horu Mont Ventoux ve výšce 1910 m, kam se vyšplhali ti, co si můžou říkat cyklisti. Je to ten kopec, na který minulý týden vyjížděl peloton Tour de France a který tak skvěle vyjel Roman Kreuziger. Předloni bych to ještě zkusil. Večer, mírně ovíněný, jsem přemýšlel, že bych... Ráno jsem vylezl ze spacáku, spočítal kosti a svaly a pěkně jsem kopec objel. Stejně jsem i nižší kopce vyjížděl s velkou námahou, někdy i kolo tlačil.

Pokud má někdo představu o Provenci jako o území, kde je Avignon, Nimes, Arles, Camargue, mohl by se divit, že mluvím o kopcích. Ale i hornatá část, jakési podhůří Alp, je Provence. Krásná krajina. Trasa vedla mimo velká turistická centra, největším městem bylo Aix en Provence, v jehož blízkosti je hora Sainte Victoire. Ale to už jsem psal jinde.



Je mi mezi těmi lidmi dobře. Ani trochu necítím, že bych byl terčem posměchu. Před pár lety se mi dostalo na jednom zájezdu velké lichotky od mladšího pána.


"Ty seš dobrej."


"Neblbni, jezdí starší a líp."


"Dobře, jenže voni vypadaj jako sportovci, ale u tebe mám chuť zatleskat, když vylezeš na kolo."


Teď jsem všechno vychválil a musím se vrátit na začátek svého vyprávění. Těžko už někdy něco takového absolvuji. Proč? Ubývají síly. Nestačil jsem, ani vrstevníkům. Zázrak v mém věku se konat nebude. Zdeněk, se kterým už jsem putoval potřetí, mi říkal při loučení: "Tak za rok." Rád bych... To není žádná rezignace. Spíš reálný pohled na situaci. Najednou to nejde a taková námaha by byla přes míru. Překonat sám sebe - přenechám mladším.


Chtělo by se říci "Nikdy neříkej nikdy". Tahle otřepaná fráze, kterou zprofanovali odcházející politici, aby dali voličům na vědomí, že pokud by se bez nich začala republika hroutit, nechali by se uprosit a obětovali se, tak tahle fráze se nabízí, ale zůstanu při zemi. Cosi už jsem napsal o tom, jak se musíme s lecčíms rozloučit, abychom se mohli věnovat jiné činnosti, na kterou stačíme (zde) . Těm osmdesátiletým, oplývajícím neskutečnou energií, jejich fyzičku přeju, mají to trošku od Pána Boha.


Prožil jsem hezkých devět let, děkuju cestovkám, vzpomínám na přátelství, sice krátká, ale pěkná. Zůstaly vzpomínky, fotky.


Ležení na gauči nemám v plánu. V září snad Jeseníky, kde jsem nebyl nejmíň deset let, na kole čtyřicet. A vůbec - u nás je lepší a levnější pivo.

BLOG TÝDEN

Album s fotkami putování po Provenci

Úředník budiž pozdraven...

Nikdy jsem nebyl úředníkem, proto mám jistotu. Za všechno můžou právě oni (ony). Představím si pěknou čtyřicátnici. Rád a s chutí. Dceru ráno odvedla k autobusu odjíždějícímu do školy v přírodě. Tři týdny. Těší, že si trochu odfrkne. Odpoledne přiběhne domů s myšlenkou, jaký hezký večer si s manželem udělají. Sami. Dobroty nakoupí, víno nakoupí. Manžel se zpozdí, po osmi pivech zachrápe na gauči. Při snídani vypráví veselé příhody z výčepu.



Ať už drží hubu, sud! Dneska je středa, od osmi do kanceláře polezou ty hnusný lidi se svejma pitomejma žádostma, těší se na konec návštěvních hodin.


Lidé chodící na úřad mají samosebou právo, aby s nimi bylo zacházeno slušně, aby se úředník ochotou umlátil, protože je placený i z daní onoho klienta, který dost často bývá spíš prosebníkem, případně vzteklounem hledícím, co by rozkopnul.


Takový člověk vtrhne na úřad s razancí nadrženého chlapa, dorazivšího domů, cestou od dveří sotva stačí vyzout jednu holinku a vrhne se na manželku, protože má právo.


Tenhle týpek v úřadě narazí na onu čtyřicátnici. Třaskavá směs může vzniknout i bez střelného prachu.


Nemusí být vždycky nejhůř.


Před 15 lety jsem začínal jako živnostník, chtěl jsem mít všechno v pořádku, úřadu jsem se bál. Dostal jsem předvolání na sociálku. Tam vůbec neseděla babizna s hrozivým pohledem, pod nímž se začnu kontrolovat, jestli nejsem ještě v pyžamu a mám-li čistý boty. Stvoření s krásnýma očima. Předložil jsem papíry, ona se nějakou dobu dívala do počítače, dnes bychom tomu počítač neříkali.


Začala být smutná a špitla:


"Já vás pozvala zbytečně, co mám dělat?"


Omluvila se slovně i očima. Začátečnice. Nestačila se zatím naučit, že za všechno může trouba, kterej tu mává papírama, ničemu rozumí a proč sem vlastně leze?


"Až mi budete vyměřovat nějaké penále, tak mi ho odpustíte."


Neřekl jsem jí, že si v jiné kanceláři zároveň vyřizuji přídavky na děti, její psí oči byly kouzelný. Ona začátečnice, já začátečník, kde jí asi je konec. Zůstala jí slušnost nebo se změnila? Tenkrát chápala, že pokazím-li něco, je dobré se omluvit.


Přišel čas, kdy maminka přestávala slyšet, už ani neotevřela, když zvonila listonoška přinášející důchod. Zařizoval jsem jí bankovní účet na poště, kam budou peníze putovat, já je budu pro ni vybírat. Vedoucí pošty to vzal jako prestižní záležitost a poštovní úřednice přišla ráno ještě před otevřením pošty za mámou domů, podepsali jsme všechno před ní a bylo vyřízeno. Děkoval jsem jí i vedoucímu, odpovědí bylo pokrčení ramen, to je přece samozřejmost.


Máma prolezla se svými nemocnými klouby za 20, možná 25 let všechny možné nemocnice, lázně. Měla neustále sbalenou tašku, v ní připravené čisté věci.


V roce 1999 mi její lékařka doporučila léčebný ústav, kde mámu nechají tři měsíce, určitě ji tam dají trochu dohromady, pak bude zase doma. Vyřizoval jsem nástup.


"Dejte pozor, aby měla platnou občanku, ti staří lidé je mají často propadlé, jsou pak potíže, některým sem chodí důchod."


"Mami, kde máš občanku? Musím se podívat."


"Co ty mě budeš kontrolovat? Já mám všechno v pořádku!"


Měla ji ve vždy připravené tašce. Občanka, červená knížečka, ještě v plátěných destičkách, v polokoženém futrálku, v pořádku, fotka z doby, kdy máma ještě zdaleka nebyla babičkou. Měla malou vadu, občanka, byla 28 let propadlá. Nevím, kolik je rekord, ale tohle je dost. Ve všech nemocnicích ji určitě musela předložit a nikdo se nevšimnul.


"Vidíš, jak na mě kašlete, vůbec se o mě nestaráte, napíšu to do Vlasty."


Do Vlasty psala pořád, hlavně tím vyhrožovala, v časopise byla rubrika, kde si stařenky stěžovaly, že jsou na ně mladí zlí.


"Když propadla legitimace, bylo ti osmapadesát."


"Zase jsem to zavinila já, všechno na mě svádíte. Jsem váš votloukánek."


Tenkrát občanky měla na starosti policie. Úřednice byla slušná, takové občanské průkazy už se nesmí prodlužovat, maminka musí mít nový. Fotky, atd., atd. Podat žádost můžete vy, ale na vydání si bude muset přijít sama.


Nechci provokovat řečmi, že to půjde těžko, hlavně, aby občanka byla hotová a pak uvidíme. Doma bylo focení. Máma se chystala od rána, vypulírovaná, učesaná. Udělal jsem několik fotek, nechal vyvolat, vybral jsem tu pravou a donesl odborníkům, kteří udělali nádherné fotky ve formátu tehdy předepsaném. Všechno stálo pět stovek, ale byl jsem pyšný a odešel hrdě na policii. Byla tam jiná úřednice než minule. Listovala ve staré občance, kroutila hlavou, zavolala chlapíka, zřejmě šéfa:


"Podívej se na datum narození."


"1913, no to je blbost, tu pani sem tahat nebudeme."


"Prodloužit to ale už dnes nesmíme. Paní nemá ani potvrzené české občanství."


To byla nutnost po dělení Československa.


"Tak tam napíšeme jiný datum, vždyť to po nás nikdo kontrolovat nebude. V šuplíku mám ještě to starý razítko."


A už se falšovalo.


"Podepište maminku, vy víte jak."


"Já jak začnu psát její jméno, napíšu to svým rukopisem a bude to k poznání."


Zavolala na kolegyni u vedlejšího stolu:


"Podepiš to. Pokud možno roztřesenou rukou."


Doklady byly vyrobeny, občanka opět po letech platná.


"Ty maminčiny fotky si nechte na památku, jsou hezký."


"Děkuju."


"Neděkujte, hlavně nás nepráskněte."


Maminka mě hned sprdla:


"Ty neumíš ani nic vyřídit, proč by mi dávali novou občanku, když mám tuhle v pořádku. Blbneš tu s fotografováním, to si vem nebo to vyhoď, mně se ty fotky nelíběj, nejsem na nich učesaná. Kdybys mi radši obstaral pořádnou kadeřnici. Škoda, že už táta umřel, ten vždycky zařídil všechno. Ty seš k ničemu."


Zkazit náladu mi nemohla. Můžu jednou být daleko horší. Dostavil se dobrý pocit z lidí, kteří klidně spáchali určitě přestupky, možná trestné činy. Jenom proto, že mají v hlavě mozek, snad i srdce na svém místě.


Dobrý právník by určitě vytvořil žalobu na ty policejní úředníky, nějaké překročení pravomoci, falšování úředních listin.


Tak. Teď jsem tomu dal. Chtěl jsem psát o tom, jak mě který úředník, učitelka, průvodčí, prodavačka naštvali. Naštvali. Mnohokrát. Kolikrát jsem se jenom kde pohádal...


Jak se k sobě chováme na ulici, řidiči na silnicích, cyklisti na cyklostezkách, houbaři v lese, pejskaři k nepejskařům a naopak, proč by měli být jiní právě úředníci? Máme úředníky, jaké si zasloužíme. A taky číšníky, prodavače, poslance...


Vytrhni si chlup z dlaně, když ho najdeš!


Nedávno jsem narazil na obálku, kde jsou tenkrát nepoužité fotky. Stačila troška dobré vůle, policajt, který nemá v hlavě nasraný jenom předpisy, aby zůstaly nepoužité, tenkrát.


Traduje se, že lidi mají ze všech tvorů nejvyvinutější mozek.






Text byl zveřejněn 27.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1700 čtenářů, z nichž se 45 líbil. Sem byl přesunut 25.10.2010.






BLOG TÝDEN

Deset dnů o bolševické zrůdnosti

Obžalovaní

Ano, deset dnů jsem bedlivě sledoval televizní dokument o procesu s Miladou Horákovou a dalšími.



Bylo mi sedm, když tenhle proces probíhal a psal jsem už o tom, psal jsem i o jiných zážitcích obyčejného člověka z budovatelských let. Tátovi jsem slíbil, když už měl přes osmdesát let, že budu říkat pravdu o padesátých letech, co jsem zažil a já to hned v prvním článku na blogu slíbil. Těžká věc, leccos přikryl čas, zapomíná se.


Televizní dokument se mi líbil, blbý výraz pro hnusárnu, o které pojednává, tedy zaujal mne.


V roce 1948 mi bylo pět, na žádné lidové milice se nepamatuju, ale vím, že táta přišel domů a říkal, že Masaryk spáchal sebevraždu. Jistě, šlo o Jana. Máma hned říkala, že ho zavraždili Rusové, že přijel do Prahy Zorin (sovětský diplomat) a ten, když někam přijede, vždycky se něco stane.


V papírech po tátovi jsem našel posudek na jednoho jeho kolegu, předválečného komunistu, který druhý den po smrti Jana Masaryka přinesl na komunistický výbor přeškrtanou a roztrženou členskou legitimaci, že vystupuje a žádal o této skutečnosti potvrzení. Nikdy z něj nic víc nedostali.


Tátu převedli ze sociální demokracie ke komunistům, ale tohle už jsem tu taky psal. Máma, bývalá služka, mu říkala:


"Komundíro, nezapomeň si vzít placku!"


Placka byl odznak KSČ, který byli po roce 1948 povinni členové nosit. Netrvalo to dlouho, oni sami se styděli být označkovaní jako dobytek. Škoda, že to postupně zaniklo. Bylo hodně členů, kteří v bydlišti dělali, jakože u nich nejsou a v práci by bez placky přišli o židli, tak ji vyndali z kapsy.


Sranda byla po pár letech, kdy už táta měl komunistickou epizodu dávno za sebou, ta placka odněkud vypadla a máma zase:


"Komundíro, vem si placku!"


Von byl táta někdy chudák.


Upozorňuju, že mluvím o svém dětství, tedy o první polovině padesátých let, kdy údajně mělo existovat budovatelské nadšení. Tedy ne o době normalizace, po druhém osvobození Rudou armádou. Skutečně poctivě o té době přemýšlím, setkám-li se s vrstevníky, občas je pumpnu o nějaký rozum. Když někdo byl věřící bolševik, tak už si nepamatuje.


Venkov byl zmrzačený násilným vytvářením JZD, ve fabrikách dostali slovo mluvkové, kteří plnili plán aspoň na 158%. Ti už pak nepracovali vůbec, ti chodili o práci přednášet a přebírat vyznamenání. Hrdinové socialistické práce. Já prostě ty zapálené komunisty potkával málo a navzájem jsme se upozorňovali:


"Bacha na něj, komouš!"


Bylo zvykem se těmhle lidem vyhýbat, rodiče bydleli v domě, který postavilo v roce 1932 družstvo typografů. Bylo tam kolem 60 bytů, táta se se všemi znal, tykal si s nimi a občas jsem slyšel poznámky typu:


"Blbec, za první republiky byl u agrárníků, umí hovno, teď je komunista."


Mámu lámala jedna soudružka ke vstupu do KSČ slovy:


"Že se nestydíte, vy nejste máma, vy nechcete bojovat za mír?"


Máminy průpovídky nemůžu zapomenout. Gottwald měl ve zvyku v projevech hodně protahovat slovo "aby". Říkal "Ááááby". A máma na to: "Ááááby si se neposral!"


Když ve čtyřiapadesátém porazili poprvé Rusové Kanadu, řval radostí akorát rozhlasový reportér, protože jinak by už příští rok řval jiný reportér. A když o rok později zase vyhrála Kanada, to bylo nadšení, mezi lidem prostým.


Přece jsem si tohle všechno nevymyslel, chodil jsem do normální školy, byl jsem pionýr, šátkovaný. Sice později než ostatní, ale vlastnil jsem ten hadr. Podívám se na fotku z páté třídy, kde jsou někteří v pionýrských krojích, poznávám v něm třeba kamaráda, který každou neděli chodil kolem nás s rodiči do kostela.


To nebylo žádné nadšení, to byl strach, normální lidský strach, často vyčůranost, ale báli jsme se. Máma taky chodila volit kandidáty Národní fronty, zřejmě ve volební místnosti zavřela pusu, jinak by ji sebrali. Lidé se báli a podle mne to začalo právě popravou doktorky Horákové.


Mnoho lidí mi říkalo, že ten dokument je zdlouhavý, že se to nedá vydržet. Jak se chci ale jinak dozvědět o té době? Pokud mě to tedy zajímá. Natočit půlhodinový film, kde bude pár známých frází?

Paní Kleinerová

Záběr Milady Horákové, notoricky známý, mi těžko poví víc. Mne zajímali i další odsouzení. Docela mě mrzí, že jsem si celý pořad nenahrál. Chtěl jsem vidět a slyšet, jak se ti lidé chovali, někteří zlomení, byli ochotní přiznat, že zapálili Národní divadlo nebo že Janu Žižkovi vyrazili to druhý voko. To nezesměšňuju. Slyšel jsem paní Kleinerovou, jak dvakrát poděkovala vyšetřovatelům, že s ní zacházeli dobře a omlouvala se, že tak dlouho zapírala a lhala. Přežila a mohla v roce 1968 mluvit o tom, co s ní dělali. Tři měsíce ji nutili podepsat něco, co nikdy neudělala, bití, sadistické vrážení jehel pod nehty, pak podepsala. Nedalo se vydržet.


Někteří, jako třeba Kalandra, se ke všemu přiznali, ale říkali to takovým způsobem, že bylo jasno. Prý věděl, že provazu neujde. Jeho mírně ironické chování bylo označeno zpupnost.


Závěrečné řeči obžalovaných, z nichž čišel normální lidský strach o život. Pan Přeučil, který také přežil, po letech říkal, jak se bál, dostanu špagát nebo ne?

Obecenstvo

Nedivím se soudruhu Filipovi, že mu vysílání pořadu vadilo. Těžko se dají zpochybnit zde vysílané záběry. Jen tak mimochodem, režii filmových záběrů měli Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. To nepíšu, abych je skandalizoval, dostali to asi jako práci.


Všichni obžalovaní a poté odsouzení určitě nemilovali komunistický režim, asi i činili něco proti. Ovšem za to se vraždí jen v totalitním režimu a ten, doufám, nikdo nechce, já určitě ne.


Nemám problémy se spaním, ale včera jsem usínal špatně. Možná hůř než paní Brožová - Polednová v kriminále, kam patřila už dávno.


Text byl zveřejněný 10.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1940 čtenářů, z nichž 60 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 25.10.2010.














BLOG TÝDEN

Penzistova cesta do Evropy

Kterej chlap miluje, když ho jeho manželka, družka, přítelkyně vezme a tahá ho po obchodech za účelem nákupu, ať zvedne ruku.



Koukám, že výsledek je nula.


Máma si mi jednou stěžovala, že s tátou se nakupovat nedá.


"Vlezem do jednoho krámu a dědek už začne, že by byla dobrá svačinka, už mě táhne na gulášek, na pivíčko a všechno mu tak chutná, že snad doma přestanu vařit. Ať si chodí na gulášek, na pivíčko do hospody, já budu bez práce."


Fakt je, že to má své výhody být sám, žádná ženská mě po kšeftech netahá, ale časem objevím skutečnost, že mi chybí ponožky, kapesníky, zdánlivě prkotiny, ale je smutné, když chybí.


Jak si ženy někdy u kafíčka navzájem stěžují:


"Ten můj pacholek, ten by beze mne shnil! Ten by se snad nepřevlíkal nikdy."


"Holka, horší než ten můj nikdo bejt nemůže."


Musím přiznat, že z děvčat netrčí nenávist, ony jsou rády, že ten jejich neshnije a že to bude hlavně jejich zásluha.


Tak aby si nikdo o mně nemyslel, že zahnívám, oholím se a obleču vše čisté, když už jdu mezi lidi. Stejně jsem hajzl, protože dnes jsou taky volby, vezmu to jedním vrzem, přece se nebudu fešákovat každý den.


Náhoda mě vehnala do obchoďáku, do kterého chodím stále, ani nevím, kam bych mohl chodit jinam. Mám kliku, výprodej, slevy 30%. Čím víc nakoupím, tím víc ušetřím. Geniální. Batoh mi pomalu nestačí. Kapesníky jsou české a tím evropské zboží končí. Ponožky z Turecka, to je jen kousek Evropy, Bangladéš a Čína už určitě v Evropě nejsou, na zeměpis jsem byl dobrej.


Mám takovou radost, že jsem ušetřil, skončím ve vinárně, jenom chvilku, nemůžu tu zatvrdnout, musím volit!


Doma se pochlubím nákupem synovi, který si něco mrmlal pod fousy, nevím, který z nás měl štěstí, že jsem mu nerozuměl.


Hrdě odcházím do volební místnosti. Po tom vínu, co jsem vypil, se cítím jako Evropan. Čistý, učesaný, vyčůraný.


Ve škole, kde volby probíhají od té doby, kdy ji v roce 1957 postavili, mě nevítá pionýrka jako kdysi, jenom šipka. Symbol, který pochopí i vůl. Sakra, mívali tu na dveřích seznam ulic, které do té třídy patřím. To tu chybí. Zeptám se. Ve třídě je snad osum lidí, já jsem devátý, jediný nejsem členem volební komise.


"Patřím sem?"


"Jaké máte číslo obvodu?"


Osobně si těžko pamatuju číslo svých bot.


"Nevím"


"Přece je to na té obálce."


"Já už ji vyhodil."


"Před volbami?"


"Vím, přece, koho chci volit, zbytek šel do kontejneru. Sběr třídím."


Byli tam v tý obálce i komunisti, ještě by se mi mohli doma rozmnožit a táta by mě ve snu nadával, co jsem to provedl v bytě, který si kdysi tak těžko pořizoval. Mravenci se taky množí.


Takhle jsem prolezl tři třídy, ještě dnes mám strach, že se ozve učitelka:


"Už zase jdeš pozdě!"


Na dědka jako já se všechny ženské usmívají, vidí, že obtěžovat asi nebude, fešák dlouho po sezóně, teď už spíš srandovní. Dnes mi připadalo, že se usmívají víc a všichni. Dokonce i ten kluk u notebooku. Nevím, k čemu mu byl, protože tam hledal moje jméno poměrně dlouho, snad bych ho našel dřív v papírovém telefonním seznamu. Nenašel nic. A přitom by najít měl, protože i já jsem ve třetí místnosti objevil, že právě sem patřím. Jiný volič tu nebyl, ani jsem nikoho jiného nepotkal. Za krásných úsměvů jsem hrdě určil směr, kterým by se podle mne Evropa měla dál ubírat.


Proč se ti blbci všichni tak smáli? To ze mne měli takovou radost? Prohlížel jsem se, už před školou.


Pokud někdo tipuje, že jsem měl rozepnutý poklopec, tak uhodl.


O chvíli později jsem potkal sousedku s dcerou. Teprve šla volit. Moc hezká paní a má dvě dcery, které vypadají, že budou zrovna tak hezké. Chudák manžel a táta. On ale vypadá, že to zvládne. Tváří se tak... říká se tomu "Být nad věcí"


Ještě, že už jsem byl společensky upravený, volební komise je mi ukradená, ale sousedku přece jenom vidím častěji. To jsem si odfouk.


Jsem rád, že hlas neupraveného Evropana je rovnoprávný s ostatními. Jsem pyšný!


Každý musí uznat, že si teď zasloužím delší dovolenou.

BLOG TÝDEN

Loučení

"Dělej všechno, jako by to bylo naposledy, dej si záležet!"



Říkal mi kdysi dávno starej mazavka, pomalu cucal kdovíkolikátý pivo.


"Dědku, drž kušnu, mě nepumpneš", myslel jsem si a rychle do sebe zvrhnul svoje pivo na zalití rumu.


Život je dlouhej, všechno stihnu, otáčet se nebudu, ještě bych zakop.


A tak se stalo, že jsem poprvé v životě vyklusal na Kralický Sněžník, pěknej kopec, no prosím, je tu vidět do kraje, rozhlednu, kterou kdysi dávno postavili Němci, Poláci už zbourali, zbyla hromada šutrů, to jsou celí voni. Rychle jsem musel seběhnout do údolí, tam bude hospoda, napít se, než začnu lézt na další kopec. A v záznamech přibyla čárka. Hovory o této hoře jsem později sledoval pokrčením ramen a mávnutím rukou, pěkný, už jsem tam byl.


Nočním vlakem do Košic, stokilometrový pochod. Slovenské Rudohorie. Nahoru, dolů, jen tak nalehko v botaskách, bez batohu, v ruce síťovku, v ní dvě tatranky a mapa. Oběd v Gelnici. Chvíli sníh, chvíli slunce, byl duben. V cíli obdiv pořadatelů, dobrej Pražák, panáky mi nalili i jinak skvělí byli, krásnou knihu s věnováním dali, mám ji doma schovanou, skromnost a ledabylost jsem už musel předstírat. Hřeben, po kterém jsem sbíhal do města, byl krásný, minul jsem chatu, aniž jsem se podíval dovnitř. Ujel by mi vlak, zítra musím být jinde.


Tak to jelo týden co týden. Na zastávky, na rozhlížení nebyl čas. Byl by nesmysl tvrdit, že jsem nic neviděl. Viděl jsem toho moc, ale málo vychutnával. Tak jako národy jihoevropské si umí užít jídlo, pití a my do sebe naládujeme pět knedlíků, šestej neseme v ruce k autu, málem spolkneme klíčky, protože jsou taky od svíčkový a ještě přitom stihneme sedum věcí. A takhle jsem vedl nejen turistický život.


I socialismus jsme budovali, ten, pravda, volněji. Bolševik nám zakázal lézt přes plot, maximálně dovolil čuchnout a zpátky do boudy. Však jelenům v oborách taky nic nechybí. Skákali jsme podle možností a někam pospíchali. Bůhvíkam a nechtěli jsme slyšet, že někde v dáli čeká smrtka s kosou. Těch lidí, co je před námi, to je průvod, to je nějakejch funusů, než přijde řada zrovna na mne...


Dobře, že mě potkaly děti, moje vlastní. Nikdy jsem si neužil přírodních i jiných krás tolik jako v době, kdy jsme naše potomky tahali, kde jen to bylo možné i nemožné. Musel jsem na ně čekat, ukazovat jim, vysvětlovat a vychutnával jsem díky zastavení. Prožít okamžik, který se nikdy nevrátí.


I děti stárnou. Zdrhly s kamarády, nerozloučily se, sotva zamávaly. Jako já kdysi.


Blížila se šedesátka, vzpomněl jsem si na onoho opilce, který mi řekl moudro, jež se na vysokých školách nepřednáší.


Nohy už tolik nechtěly, tělo víc váží. Pochopil jsem, že všechno na světě už neuvidím. Nelze mít všechno. Mám zalézt a oblažovat své okolí z gauče? Osud mi nenadělil takovou povahu. Vylezu někam či vyjedu, už pomalu, rychlost je přece pro blázny!


Bože, jak rád bych byl bláznem! Nejde to a tak musím zastavit a podívat se.


"Vole, co když tohle už neuvidíš, nepospíchej!"


Jak jsem vděčný za tenhle hlas. V rámci možností se valím dostupnou krajinou a loučím se.


Mám toho hodně na loučení. Určitě všechno nestihnu. Ani cimrmanovský smrťák by se nedal tolik moc ukecat. Při loučení totiž potkávám hodně nového, zážitky přibývají, je to koloběh.


Tátovi bylo 86, když mi líčil, že včera šel do cukrárny pro dorty. Naštvali ho, to ať si sežerou sami. Takovej sajrajt. Nic neuměj, břídilové posraný.


Do cukrárny to je100 metrů.


"Byl pryč půldruhý hodiny", říkala máma. "Furt se zastavoval, votáčel, rozhlížel, dědek jeden zvědavej".


Zvědavej byl, málo už vycházel. Jakoby tušil, loučil se s ulicí, kde bydlel přes padesát let.


Vyprávěl mi to, rudý vzteky, v očích radost, že bez pomoci do cukrárny došel. O jedné holi. V životě už mě tam neuviděj. Blbou pravdu řek.


Přesně za týden, v neděli po obědě, čekal na mě, nesl jsem mu minerálky do nemocnice, kam narychlo musel na drobnou operaci. Usnul. Minerálky už musel vypít někdo jiný. Já šel na panáka, doktor mi chtěl cpát prášek.


Maminka naproti tomu usínala dva roky. Ztrácela paměť, někdy si vzpomněla, někdy na mne koukala, oči jí těkaly a bylo vidět, že přemýšlí jako mimino, co je tohle, co zas tohle? Už jedla jen smetanový jogurt, pila kafe a Prazdroj. Krmil jsem ji a běda, když byl jogurt obyčejný, pivo ne z Plzně. Prskala, plivala. O kafi řekla, že to je voda od nádobí. Měla přivřené oči, ale chuťové buňky fungovaly. Byla mlsná. Nakonec jsem do ní lil už jen pivo, měla při tom blažený úsměv. Možná se loučila s plzeňským.


Dostal jsem se do pěkný nostalgie, jak se z toho teď vyhrabu? Vlastně proč, kam bych se hrabal? Krizi středního věku jsem zapomněl prožít, o smyslu života nepřemýšlím, život mi byl dán, abych ho žil, nechal jiné žít. Svět se přede mnou nepodělá. Jíst můžu, pít můžu, snad nepuknu, občas i něco pochopím, pokud zrovna nejde o politiku.


Ještě bych se jednou chtěl vyštrachat na Kraličák. První pořádná hora, na kterou jsem kdy vylezl, vynesu si tam lahvový, slibuju, že si sednu a dvě hodiny se budu rozhlížet. I v mlze.


Musím se přece rozloučit!


Když budete hodný, děti, ukážu vám fotky.






Text byl zveřejněný na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2127 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 22.10.2010.














BLOG TÝDEN

Paní učitelka učila podle Makarenka

Ve čtyřiapadesátém naposled v Praze zamrzla Vltava. Díval jsem se a divil. Nákladní auto přejelo Vltavu po ledě ze Smíchova do Podolí. Netrvalo dlouho, nově postavená Slapská přehrada takové příhody definitivně uklidila do rubrik "Jak to bývalo".



Nevlezl jsem na led, pár let předtím jsem viděl prolomený led pod klouzající se dvojicí, zoufalý křik, volání o pomoc. Bylo tam hodně lidí, vytáhli je, nikdo se neutopil, ale já ten křik slyším pořád. Zbyl nepříjemný pocit, jenž jsem míval i v době, kdy jsem chodil se svými dětmi bruslit na rybník. Něco podobného jako závrať, dobře znám.


Byl jsem u zamrzlé řeky sám, bez kamarádů. Jedenáctiletý, obě páté třídy ze školy Na Pekařce odjely do školy v přírodě. Nesměl jsem s nimi pro nepříjemné zdravotní problémy. Měsíc v jiné škole, v jiné třídě, mezi neznámými dětmi, o zážitky jsem se mohl podělit jen s rodiči.


"Hlavně nikam nelez, pamatuješ tenkrát... " Tak jsem neříkal nic.


Se spolužákem jsem si kupoval noviny, o přestávkách, po vyučování i při něm, jsme spolu pročítali kdejaký sportovní výsledek, ba jsme si ty veledůležité opisovali do sešitů, které nám rodiče kupovali v domnění, že je to snad na počty nebo podobné hlouposti. Těžko nás mohl někdo přesvědčit, že je něco důležitějšího než běh Emila Zátopka nebo gól v brance soupeře. I v současnosti je takových fandů hodně, a bývá jim často i víc než 11 a skáčou...


V době mého měsíčního osamění jsem narazil na článek v novinách, celou stránku zabíral. A tam fotka rozesmátého sportumilovného kamaráda v kulichu. Školy v přírodě byla novinka, musely se zdůraznit výdobytky socialismu. Byla tam i jiná fotka. Paní učitelka, která vyučovala v sousední třídě. Rozhovor s ní o tom, že učí podle Makarenka. Nikdy jsem nestudoval metody tohoto sovětského pedagoga, ale otravovali nás s ním tolik, že jsme si ho zařadili mezi jiná esa jako byli třeba Mičurin, Lysenko, Jabločkov, Lydia Korabelniková, plejáda jmen, která nás, slušně řečeno, srala. Dětský rozum si vedle nich nespravedlivě zařadí třeba Puškina nebo Čajkovského. Taky Rusáci. Jediné mi utkvělo mi v paměti, že podle Makarenka se nemají děti fackovat, mí rodičové asi četli jinou literaturu.


V naší třídě jsme se téhle učitelce pošklebovali, neměli jsme v lásce ani její žáky. Byli moc slušní, žádná sranda s nimi nebyla, fotbal neuměli, lézt do cizích zahrad na ovoce taky ne, snad se jenom učili a poslouchali.


Ta učitelka je začala učit sedmileté ve druhé třídě, v páté s nimi neskončila, přešla, dnešní terminologií, na druhý stupeň, dovedla je jako třídní až do osmičky, kdy měla před sebou bandu čtrnáctiletých. Neslyšel jsem nikdy o takovém případu. Celou svou třídu převedla do jiné školy, některé děti jí zmizely jinam, přesunovalo se a já se s několika dalšími octl mezi vzornými z áčka. Nevím, jestli si mě paní učitelka vybrala nebo to byla náhoda. S prospěchem jsem problémy neměl, s chováním...


Hned mě posadila vedle šprta, který nikdy neměl na vysvědčení jinou známku než jedničku, nadaný houslista, podle svých rodičů měl před sebou velkou kariéru muzikanta. Asi měl mít na mne vliv. S tímhle "změkčilým" hochem jsem se brzy spřátelil, užasl jsem, co v něm vězí. Dotáhl to na dvojku z chování dřív než já. Od sedmé třídy už jsme byli každý v jiné třídě, kupodivu přeložili jeho. Když později hrál v orchestru Národního divadla, párkrát jsme se spolu opili.


Nijak jsem třídní učitelku nemiloval, vlastně nevím proč. Byla přísná, ale patrně spravedlivá. V jejích hodinách byl klid, blbosti se nekonaly. Dvojky z chování by mi určitě dával každý jiný. Chválila mě za diktáty, ty mi šly, od přírody. Vsadil jsem se jednou, že příště dostanu kouli. Co jsem vyhrál, si už nepamatuju. Asi šumák nebo mejdlíčko, eskymo, prostě hovadinu. Paní učitelka se jen smutně zeptala, jestli jsem to udělal schválně. Samosebou že ne. Skoro mávla rukou, věděla. Některé moje činy, jako třeba nadávky Sovětskému Svazu řešila přímo s tátou, na ředitelství školy s tím nemohla.


Neuměl jsem se prát, byl ve třídě kluk, který toho využíval a pořád mě fyzicky týral, říká se tomu dnes šikana, ne? Bál jsem se ho, jednou strach někam zmizel a já mu jí fláknul. Šikovně. Rozbil jsem mu jednou ranou nos a ještě oko. Krvácel, mě bylo na blití jako pokaždé, vidím-li krev. Paní učitelka vešla do třídy.


"Co se ti stalo?"


"Spadl jsem na roh lavice."


Obrátila se do třídy:


"Kdo mu to udělal?"


Zvednul jsem ruku, stejně by to někdo vyslepičil. Znala své žáky, věděla asi, jak to bylo, výtky typu "vždyť jsi ho mohl zmrzačit" šly na adresu nás obou. Ošetřila mu zranění a poslala ho domů. Už o tom nikdy nemluvila. Jak se někdy stává, s oním "mučitelem", jsem se skamarádil, hodně později jezdil jako řidič autobusu a když mě viděl, troubil na mne a smál se. Měl nádherně svítivé zrzavé vlasy, jako sluničko. Už nikdy jsem nikoho pěstí do obličeje neuhodil.


Za tři roky v téhle třídě jsem zapomněl, co jsem si o svých nynějších spolužácích dříve myslel. Ony to byly normální děti. Pionýrskou vedoucí nám dělala dcera paní učitelky, která tím získala plus do kádrových materiálů a paní učitelka měla jistotu, že jí do práce s dětmi nebude krafat svazácká kráva odjinud. Pionýrské schůzky jsem v té době měl rád. Podolí bylo sice součástí Prahy, ale dost se podobalo vesnici. Spousta prostoru pro lítání v přírodě. Vedoucí, jen o kousek starší, blbla s námi. Koulování asi nebylo ve stanovách pionýrské organizace, ale i to se dělo.


V osmé třídě nám paní učitelka při třídní hodině, kdy nás měla seznamovat s úspěchy socialismu, vysvětlovala zásady společenského chování. Představování, podávání ruky, kdy kdo má vstávat, na které straně má jít žena, smáli jsme se tomu, ale právě z té hodiny si dost pamatuju. Jdu-li se svou dcerou, cpu ji od sebe napravo. Později, v tanečních, mě už na holkách zajímaly jiné věci.


Nezapomenutelný školní výlet do Beskyd. Nočním rychlíkem do Ostravy. Ne lehátka, jen jsme polehávali v kupíčkách. Spolužák spal v síťce na kufry. Dvě třídy, dvě učitelky, tři dny chození pěšky po horách s batůžky i v mlze, noclehy v horské chatě, večeře, posezení, tenkrát jsme skutečně, ale skutečně ještě nepili alkohol. Dnešní rozmazlená doba a asi ani předpisy by těžko něco takového umožnily a rodiče by možná výlet považovali za nesmysl. Paní učitelka i sama sobě udělala radost, loučila se se "svými" dětmi.


Závěrečné zkoušky. Byli jsme poslední ročník, který tuto "maturitu" na základní škole, absolvoval. Uměl jsem, známky byly výtečné, ale paní učitelku jsem naštval. Ne proto, že jsem neměl pionýrský šátek, to přehlížela celé tři roky, ale přišel jsem v krátkých kalhotech. Společensky jsem propadl.


Pořád píšu "paní učitelka". V padesátých letech. Říkali jsme jí tak. Učitelé, kteří studovali ještě za první republiky, nebyli na soudruhování zvyklí, nestáli o něj. Rychlokvašené svazačky, které ovšem zatím řídit školu nemohly, už leckde prudily, děti z komunistických nebo připosraných rodin, oslovení občas používaly. Velká generace soušek seděla zatím ve školních lavicích a již brzy měla ovládnout poměry ve školství.


V pozdějších letech jsem byl vyděšený, když jsem slyšel, že děti oslovují učitelky jenom "soudružko" a s dětskou samozřejmostí z toho vznikly ty hrozné soušky. Možná, že i tohle bylo jednou z příčin poklesu vážnosti učitelského povolání.


Paní učitelka bydlela blízko nás, občas jsem ji potkával. Vždycky se zastavila, podala mi ruku, patnáctiletému či šestnáctiletému uličníkovi, který jí tři roky ničil nervy, chvíli povídala, ptala se na rodiče, na moje studium na průmce jen tak mimochodem, prostě ji zajímalo, jak žiju.


Naposledy jsem ji potkal v roce 1969 v Semaforu na představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad. Měla ze setkání zjevnou radost, celou přestávku si se mnou povídala, přestože tam byla s dcerou. Chlubila se, že má vnoučata a že je strašně rozmazluje, protože je v důchodu, už má neustálé výchovy dost, ať se starají rodiče. Babičky mají rozmazlovat!


Skončila snad jako zástupkyně ředitele ve škole, kterou postavili kousíček od domu, kde bydlela. Slyšel jsem o ní, že byla komunistka, proto se dostala nahoru, slyšel jsem i to, že naopak nebyla komunistka, ředitel v partaji být musel a potřeboval schopnou zástupkyni. Slyšel jsem i třetí důvod, že s ředitelem spala a on si ji tam vzal. Tipoval bych na důvod druhý, ale ten třetí bych jí přál taky. I proto, že spolužačka, která mi o milostné aféře referovala a zároveň mi sdělovala, že jiná spolužačka porodila v 18 letech, měla divný pohled a já si nebyl jistý, jestli je to pohoršení nebo závist. Takové Hujerovic děvče to ve škole bývalo, dávno před Marečkem. Jak se dívám na školní fotky, vidím, že paní učitelka určitě nebyla ošklivá, usmívala se, asi měla ráda život. Snad tehdejší móda byla zvláštní, chudá, poválečná.


Nesnáším hymnu všech kolaborantů. Kdybych ve funkci nebyl já, byl by tam někdo horší. Můžu se jen dohadovat, v čem by ten horší byl horší. Kariéra, peníze, strach, to se, třeba s obtížemi, dá nějak pochopit, ale vylhané mesiášství je mi odporné.


S výchovou dětí je to vachrlaté. Děti rostou a nepočkají, až se ten proklatý režim zhroutí. Je dobře, že existovali lidé, kteří předávali dětem i něco jiného než nařízenou komunistickou propagandu.


To je moje vzpomínka na učitelku, která učila podle Makarenka.


Snad spíš podle svědomí, citu, rozumu. Rád bych se jí na to zeptal. Už to nejde.














Text byl zveřejněný 11.5.2010 na respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2262 čtenářů, z nichž 65 se líbil. Na blog Týdne byl pčesunut 22.10.2010.


















BLOG TÝDEN

Magická noc

Palčivé slunce, velký vítr plný nádherných vůní, koldokola rozkvetlé šeříky, mrholení, déšť, slejvák, blesky. Hrom nebyl slyšet, na Steamboat Stompers si nějaký živel nepřijde. Chyběl snad jenom sníh. Jestli se snažil Svatý Petr z dlouhé chvíle diváky Na Staré štaci u Neratovic naštvat, musí si do notýsku poznamenat hodně velké minus. Nezdařilo se.



Pořadatelé tvrdili, že otevírání jazzové zahrady 30.dubna má každoročně velkou návštěvnost. Nevím, nepočítal jsem, ale při mé už třetí či čtvrté návštěvě se mi zdálo, že diváků přibývá. A to je co? To je dobře!

Hodně lidí. Skoro nebylo kam upadnout, nálada skvělá, steaky a pivo akorát, víno jak z vinotéky, místní kořalka zvaná jazzovice, kterou neznám, protože na kole se chlastat nemá, grilované klobásy, nazdobené chlebíčky, všechno přichystané pro nás, co chceme zhubnout. Frontu na dobroty stojí diváci i muzikanti. Ale přece se tu jen nežralo. Potrava bývá i duševní.

Muzikanty jejich činnost vysloveně bavila, nepochválit vynikající Evu Emingerovou by bylo trestuhodné. Že takové pěvecké eso prakticky nezná televize, rádio, o slavičích anketách nemluvě, je sice smutné, ale v opačném případě bych měl skoro strach. Šoubyznys se už podepsal na mnoha talentech. Přemýšlivci, kteří si lámou hlavu, jakým Čákům či Kájům esemeskou poslat svůj hlas a tak podpořit nehorázný kšeft, Na Staré štaci nepotkáte. Sem chodí lidé, odmítající konzumovat zábavu, kterou se nám snaží servírovat ti... No, vždyť je známe.


Nedílnou součástí odpoledne a večera je rej čarodějnic. Místní dámy, které se nestydí navléci se do slušivých kostýmků spíchnutých podle své bujné fantazie. Počet děvčat s košťaty proti loňsku určitě stoupl, mladistvý vzhled jedné z nich ve mně vyvolal podezření, že utekla rovnou od maturitní písemky. Potěší na duši, když vidí, jak se pohádkové živly zodpovědně starají o dorost. Mám podezření, že by mohly založit politickou stranu a dostat se do parlamentu. Když ne nic jiného, byla by aspoň sranda. Třeba by prosadily šrotovné na košťata.


Ony ženy byly tentokrát bujaré, však v místech, kde seděly, tekl i šampus, na závěr tančily, dokonce jsem jednu z nich urazil. Vyzvala mě totiž k tanci a já odmítl. Zle se dívala. Když se někdo podívá na fotku, která je vedle mého článku, musí se podivit nad nápadem, že bych byl schopný tančit. Skutečnost je horší než fotografie, i když je fakt, že mi nehrozí pád na zem. Životem už se jenom kutálím.


Déšť při závěrečném tanci čarodějnic ukázal, že ženská se prozradí, ať se přestrojí za cokoliv. Hned se začaly bát, že jim splihne make-up, honem rozdaly divákům papírové dárečky a pokorně se vrátily k flašce.


Pozoroval jsem po ukončení programu lidi odcházející do deštivé filipojakubské noci. Otrávený ksicht jsem nezahlédl.

Na promoklém terénu se mi nechtělo spacák rozbalovat a tak jsem odjel po vedlejších silničkách směrem do Prahy. Proti loňskému roku hořelo méně ohňů. Déšť, v televizi hokejový debakl s Kanadou. Přijížděl jsem do obce Horňátky. Tam oheň hořel, byla slyšet hudba, zpěv, veselý křik.


"Pojďte si dát pívo!"


Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.


"Dobrý večer! Pivo bych si dal."


Vyndavám peněženku.


"To byste mě urazil, pozval jsem vás."


Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.


"Strejdo, pojďte si zatancovat!"


To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.


Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.


Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.


"Ahóóój!"


"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."


Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.


"Jasný. Za rok."


Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.


Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.


Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv. Bohatý právník bude na Výstavišti slibovat dělnické třídě, že vláda bohatých brzy skončí a právě on je toho zárukou. Jinde jiní blbci, kteří nemají jistotu, jaké písmeno se píše ve slově "národ", budou vyřvávat, jací jsou správní Češi. Možná někdo slíbí, že poplatky budou platit lékaři pacientům. Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.


Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.


Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.








BLOG TÝDEN

Fotky ze Staré štace

Sloupy, sloupky a sloupečky socialismu

Z otevřených dveří ztemnělého kinosálu se ozýval řev. V první polovině sedmdesátých let se málokdy kina otřásala smíchem. Byla to divná doba. V duši smutek, pořád jsme se nedokázali úplně smířit s tím, jak jsme byli zašlápnuti.



Co to je za taškařici?


Dalo se tehdy zafixlovat ledacos, vyhnout se nějaké blbákovině, schůzi ROH, prvomájovému jásání. Pominout školení civilní obrany (CO) si dovolil málokdo. A tak bylo na školeních vidět i dřímající náměstky. Jistě, v pracovní době, ale člověk by snad raději pracoval než poslouchal ty kydy.


Každý se musel podepsat, což bedlivě sledoval nějaký svědomitý, který znal v podniku každého.


Dopoledne kecy, polední přestávka a po obědě projekce instruktážních filmů v paláci Olympic v pražské Spálené ulici. Tam co léta předtím vznikla bigbítová skupina, jejíž slávu dodnes nese na své pleši Petr Janda. Kulturní zařízení, kam se chodívalo za tím lepším z oblasti lehčí múzy.

Tady se to jmenovalo "U Ježíška"

Vedle stála řada budov, která padla při stavbě metra. A tak zmizela i nádherná vinárnička U Ježíška, kde nalévali sudové víno, tenkrát, myslím, stál půllitrový džbánek 11 či 12 korun. Po stěnách visely ve starobylých rámech fotky či kresby důležitých osob s douškou "Tady sedával..." Nepamatuju si celou plejádu dávných celebrit kromě Jana Nerudy, jehož vyobrazení bylo hodně veliké. Tam jsme s kolegou obědvali. Víno.


"Hele, máme hodinu času, dáme litránek."


Kolega starší než já, odmlouvat se nehodí. Netrvalo dlouho a...


"Dáme si eště jeden?"


Každý nemůže mít pevnou vůli. Bylo dost po začátku promítání, když jsme pod přísným pohledem agilní soudružky podepisovali prezenční listinu a vymlouvali se na tramvaj. Musela by být hodně nastydlá a ještě poloslepá, aby necítila, odkud jdeme. Co tu promítají za povedenou komedii? U dveří stáli dva postarší vysocí pánové, ne, to určitě byli soudruzi, nejspíš lampasáci v penzi. Vypadali jako sloupy socialismu. Třásli se, že nás ani nezpozorovali. Roztřesené sloupy. Třásli se hnusem.


"Teď se smějí a pak nebudou vědět, co mají dělat."


Kdo asi točil tyhle filmy? Študáci? Mladí filmaři? Povedlo se jim natočit instruktážní film a podle všeho se u práce i pobavili. Vzniklo dílo, které nepochybovalo o jaderné válce, ovšem s dobrým koncem. Tuhle vojnu vyhrajem! A my se ve tmě biografu smáli, kdyby rozsvítili, dělali bychom, že my ne, že to jiní.


Strejdové plukovníci ve výslužbě se do nás snažili nalít přesvědčení vítězného tažení socialismu. Pamatuju školitele, ještě to bylo v Ústí nad Labem, který se rozohnil, v očích se zableskly ohníčky válečníka. Na dotaz jedné dámy, zda by měl smysl život ve městě zničeném atomovým výbuchem, se tvářil, jakoby tázající mluvila neznámým jazykem.


Nejlepší byla po letech celodenní školení v bývalém kině Květen na Vinohradské třídě. Kvůli němu se upravovaly i služební cesty, stavby se bez nás musely obejít. Začínalo se v osm ráno, důležitý byl podpis na prezenční listině. Zkušení už se vyznali, přišli v půl osmé, podepsali se a vytratili se jakoby na cigáro. Nedaleko byl bufet Valdek, kde už od sedmi točili pivo. A tak se dal strávit docela příjemný den. Místo kina Květen je dnes casíno, místo Valdeku banka. Sloupy dnešních dnů.


Když už povídám o sloupech, vzpomněl jsem si, jak bolševici dbali na to, aby nikdo nemohl rozmnožovat jakékoliv materiály, které by mohly být, probůh, protistátní, protistranické, protisovětské. Vedoucí podnikové planografie bývala žena ve věku, kdy se z rozkvetlé svazačky padesátých let stala teta. Taková soudružka teta vypadala celkem mírumilovně, nepodplatitelně. Hlídala věrně. Zřejmě i socialistickým myšlenkám věřila a proto se nedostala k lepšímu korejtku. Mohla by chtít, aby i ostatní soudruzi pevně věřili. Sloup socialismu.


Nikdy mě nenapadlo v šedesátých letech, že ta hodná usměvavá paní je soudružka. V roce 1969, kdy začaly prověrky členů KSČ, jsem byl hodně překvapený, že právě ona je jedna z mála, která k prověrkám nemusela. Členka zdravého jádra KSČ. Starší kolegové se nad mým údivem pochechtávali.


A tak tam jako sloup socialismu neochvějně stála. Abych z ní nedělal úplně svatou, později se i korumpovat nechala, za pět deka kafe udělala kopii plakátku (ne protistátního!), když toho bylo víc i gruzíňák vzala. Sloupy už tenkrát začaly trouchnivět.


Vyprávím tu, jaká to byla bžunda. Jak se všechno dalo ošidit, že to byla hra na chytrého zajíce a pitomého vlka. Nebyla. Vůbec to nebyla legrace. Dá se na to vzpomínat s nadhledem, ale dokázali jsme se smát jen potmě v kinosále anebo v hospodě a ještě jsme se opatrně rozhlíželi, aby někdo...


Mám někdy divný pocit, čtu-li v článcích mladších, jaké legrační figurky byli třeba Gottwald nebo Husák. Vůbec ne, museli to být schopní politici, aby se dostali tak vysoko.


Gottwald se nikdy netajil svým obdivem k sovětským bolševikům, byl to v podstatě agent cizí mocnosti. Stal se nakonec prezidentem, podepsal rozsudky smrti i svým kamarádům. Svědomí, měl-li nějaké, léčil chlastem, stejně jako nemoc chycenou v mládí. Byl to gauner. Ale nebyla to směšná figura.


Husák, vzdělaný člověk. Pamatuju na dobu po roce 1969, mítinky v ČKD a jiných fabrikách, kde mu tleskala sebranka v uniformách lidové milice. Mluvil perfektně česky i slovensky, podle situace. Mluvil spatra, měl zajímavý způsob mluvy, měnil tempo i hlasitost řeči. Stál a držel se za klopy saka, pohupoval se v kolenou a měl zjevnou radost, že dav naslouchá a tleská. A on ho ovládá. To ze mne nemluví obdiv, to je smutek, co ze vzdělaného člověka udělá touha po moci. Televize by měla pustit třeba 10 minut takového projevu. Souvisle. Nejen vytržené věty. Někde to být musí. Většina lidí Husáka pamatuje jako blbečka, který mluvil československy, koktal, šišlal a byl k smíchu. Nepochopil jsem jeho proměnu. Asi v ní trochu hrál roli i věk, možná blbě udělané zuby. Projevy mu už asi psal někdo mocnější. V žádném případě to nebyla směšná figurka, byl to obratný politik, podle mého mínění to musel být zlý člověk, před nímž se přechází na druhý chodník.


Z drobných bolševíčků jsme si sice dělali srandu, ale to bylo všechno, co jsme dokázali. Sami jsme se stali takovými sloupečky socialismu, na kterých ten podivný systém stál. Dobře vím, že fakt, že jsme se stali vazaly Sovětského svazu, zapříčinila mezinárodní situace, dostal bych se až k Mnichovu. Sovětští maršálové nás považovali za dobyté území a kecy o přátelství... to je bezcenné.


Ta doba je pryč, nemá cenu si sypat popel na hlavu. Po dvaceti letech jsou jiné problémy, vidím typy, které se pohybují v politice a přesně si je dokážu dosadit do doby, kdy Strana byla jen jedna.


Přemýšlet o té době musím stále. I mluvit. Když už jsem byl takovým sloupkem, který pomáhal udržovat zločinný režim, proč jsem se, místo smíchu v zhaslém biografu, trošku nesnažil tím vším zatřást? Malinko. Moc by se nezměnilo, ale ti tehdejší mocní by to neměli tak pohodlné. Zvlášť kdyby se snažilo víc lidí.


Zvonění klíčů, když byla berlínská zeď v troskách, mi připadalo jako shánění alibi po činu. Stejně jako fronta na podpis červnové výzvy Několik vět v prosinci 1989.






Text byl zveřejněný 17.4.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2610 čtenářů, z nichž se 58 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 21.10.2010.














BLOG TÝDEN

Poskakující myšlenky senilního cyklisty

Pomalejší typy jako jsem já tenhle zvrat počasí vyvedl z míry víc než letní čas. Bundy, svetry, rukavice a přes noc je vedro i v kraťasech.



Všichni, co mají kola nebo vědí, že v současnosti je in být cyklistou, se v sobotu vyrojili. Všude překážejí, předjíždějí se zprava zleva, zvonky nepoužívají, nadávají pejskařům, důchodcům, maminám s kočárkem. Motají se mezi nimi bruslaři, zvláště ti začátečníci mávají rukama, větrný mlýn hadr. Bruslařky balancující jednou rukou kočárkem, druhou třímají telefon a podle úsměvů je vidět, jakou mají radost, že se jim podařilo kamarádce sdělit vskutku důležité zprávy a málem se přejet nechají, zázrak, že mimino nevyklopí. Taky domácí mazlíčci, často čtyřicetikiloví, televizní Bohouš by se před nimi schoval, na dlouhých vodítkách, na krátkých, na žádných. Někteří lítají a ňafají jako, no jako psi, jiní stojí, tele tak zírává na nová vrata, v pohledu mají jistotu, že tenhle magor na kole je nepřejede, protože se bojí, že by si natlouk. Všichni máme nárok užít si dlouho očekávaného jara. Mumraj! Pak že neumíme odpočívat. Zvláštní romantika. Hezky jsme se zbavili přeplněných pražských ulic, každodenního blázince.


Cyklisté zabalení v dresech nesoucích reklamy světových firem, které za propagaci sice žádný peníz nerozdávají, zato oblečení prodávají za tak lidové ceny, že zůstávám u laciné bavlny. Musím ovšem občas počítat s podobným pohledem jako má majitel mercedesu, vidí-li trabanta. Ženy na bicyklech jsou mimořádně krásné. Jak musí aspoň trochu dávat pozor na cestu, aby se někde nerozmázly, přestávají dávat pozor na to, jak vypadají, ztratí zájem soutěžit o titul nějaké oblastní miss, uvolní se a sluší jim to. Bez ironie. Kouzlo přirozenosti. To jsem napsal hezky! To jsem si snad někde přečet.


Trocha fantazie a člověk se dostane z nejhoršího, může vnímat jarní ovzduší. Ujíždím z města, v kterém na dnešek přespal americký prezident Obama. Mám dobrý pocit, že nepřekážím lidem, kteří mají potřebu vidět úžasného prezidenta hodně zblízka. Vidět, jak to sluší člověku, který prý úplně změní svět. Myšlenky se honí sem a tam.


Schoval jsem si výstřižek z novin, kde jakýsi historik dokazuje, že Obama měl české předky. Řada 40 jmen, v čele je Bořivoj, první historicky dokázaný český kníže. Hezká hříčka. Jsem zlomyslný a napadá mě, že by nikdo z těch 40 nezahnul? Pradlena Božena, do které se v Peruci zakoukal kníže Oldřich? Co když se do ní zároveň zakoukali jiní frajeři? Hostinský, švec, mlynář, pacholek sice líný jak veš, ale ženský se před ním samy svlíkaly, jaký to byl chlap? Olda zatím řešil státnické záležitosti nebo hřešil s úplně jinou. A pracně sestavený rodokmen je kde?


Nějaká Martha Thacker v 17.století. Co o ní víme? Ani nevíme, kdy umřela. Třeba ji utloukl žárlivý manžel. Co když komorník byl fešák? Nebo zahradník. Princezna Krasomila přece klidně zdrhla se zahradníkem, protože podle tvrzení žen Vladimír Ráž fešák byl. Že se z něj nakonec vyklubal král Míroslav? Nebylo vhodné nacpat dětem do hlavy, že táta se neposlouchá, že raději jdeme za hlasem srdce nebo jiných životně důležitých orgánů, za krasavcem, jenž ke všemu umí zpívat. A vůbec, bydleli tam pak u stařenky pěkně v chaloupce, přes den pracovali a v noci? Televize nebyla, svíčkami se šetřilo. Ti lidi byli určitě normální, jinak bychom tu dnes nebyli a nemohli jezdit na kole. A myslet na blbosti.


Jako já. Málem jsem se vymáchal v louži. To se mi vždycky stává, když myslím na voloviny. Ta díra tu byla už loni, jenže do mysli se mi vloudila starost o Vlastíka Tlustýho, bojovníka udatného, že by ho středověký vladař angažoval. Už v pětaosmdesátém se rozhodl, že rozloží KSČ zevnitř a s velkým sebezapřením se stal jedním z nich. Teď bude s těžkým srdcem kandidovat do evropského parlamentu. Chce snad takhle zevnitř zlikvidovat i Unii? Určitě bude mít jednou ve Slaném pomník. Nebo casino by se po něm jmenovat mohlo.


Na zavolanou je tu hospoda. Otevřená. Mimo hlavní cyklistické trasy. Stejná paní jako loni. Rychlá, s úsměvem. Štamgast tu sice nejsem, ale poznala mě, dokonce poznamenala, že si sedám na své místo. Jídlo tu mají, ale tentokrát mám něco sebou. Co, něco! Karbanátek, pravý český karbanátek, koupený v řeznictví, kde ještě nevědí, jak se dělá hamburger. Doufám, že se jim to dlouho nedonese. Dobrota, k tomu vorosený, pojedu vůbec ještě dál?


Vedle u stolu sedí pár místních chatařů. Mezi nimi bratr se sestrou, možná moje generace.


"Pamatuješ, jak jsem mámě rozstříhala celou vejplatu? Líbily se mi vobrázky na stovkách."


"No, a já za to dostal pár facek. Že jsem na tebe nedával pozor."


"Dyť to bylo správný, seš starší, máš bejt rozumější."


"Mě mlátili furt, hlavně kvůli tobě".


"Tys byl chudáček! Všechny průsery si měl kvůli mně?"


Bratr se rozzářil a začal vyprávět historky ze života neukázněného žáka, sestra se taky zasnila, vzpomněla si, že byla na bráchu pyšná. Žádná spolužačka neměla bráchu takovýho sígra. Vzpomněla na rodiče, co ti museli s námi vytrpět! Objednala dva rumy a hned věděla proč.


"Divíte se, že piju panáky, když sem z takový rodiny?"


Jak je všechno jednoduché. Tolik srandy slyším za chviličku, bez televizních poplatků. Že do takových míst někdy nezajedou pro inspiraci telebrity živící se zábavou. Ty žijí svůj úžasný život v komunitě sobě rovných, mezi lidi nejdou a zábava je pro ně vyprávět, co kdo komu při natáčení filmu provedl. Hodně rychle vyprávět, protože ještě musí dnes stihnout estrádu tam a tam a pozítří mě objednali na nějaký podnikový večírek, dobře platěj, přece kšeft nenechám někomu jinému. Ale, ale, budu jim snad závidět?


Tamhleta ženská vypadá jako Dája. Už je to čtyři roky, co jsem s ní byl na zájezdu. Mám se zeptat? Chlap, se kterým sedí, vypadá solidně. Upravený knírek, postarší štíhlý elegán. Mohl bych něco pokazit. Zeptám se, nebude to ona, omluvím se a pojedu. Toho chlapíka by ale mohlo popudit, že se k jeho dámě hlásí podivné individuum. Což teprve, kdyby to byla ona. Ostuda, že se se mnou zná. Nechám to být. Oni se tváří nad pivem tak spokojeně, nebudu jim kazit sobotní výjížďku. Stejně o mne ani pohledem nezavadila. Když porovnám vzezření jejího šviháka a moje, tak to tak divný není. Dájo, nevolej, zpívali a možná ještě zpívají čundráci. Tak já zazpívám Dájo, zavolej. Nebo se aspoň koukni! Nepředpokládám, že by tohle četla. Virtuální pozdravy volám do voňavého vzduchu.


Najednou procitám. Slyším hlas.


"Kolikátýho je dneska?"


"Čtvrtýho."


Čtvrtýho čtvrtý, panebože, to sem vůl. Pošťák má dnes narozeniny. Vykašlal jsem se na něj. Kamarád Tonda, se kterým jsem dávno, dávno chodíval stokilometrové pochody. Dokonce se nám kdysi líbila i stejná ženská, později moje manželka. Nevraživost ale mezi námi nebyla. Hypochondr to byl a je. Pokud jsem o jeho dlouhém seznamu nemocí vtipkoval, měl vztek, ale nejhorší hodnocení mé osoby bylo, myslím, pitomec. Zdravej pitomec, na kterýho taky jednou dojde. Asi jo, dojde na nás na všechny.


Jednou při noční trase se k nám přidal podobně nemocný člověk. Celou noc se překřikovali, kdo je větší lazar. Když byla vteřinka klidu, dovolil jsem si poznamenat, že lidé, kteří ujdou za 24 hodin sto kilometrů, jsou dost divně nemocní. Tipoval bych hlavu. Trochu ztichli, neodpověděli a za moment se rozjeli nanovo. Už si dali bacha, čas na námitky mi nenechali. Poprvé jsem při svých toulkách litoval, že nemám sebou rádio se sluchátky.


Na pohled stačilo napsat "Pošťák" a směrovací číslo a došlo! Kdo se s něčím takovým může pochlubit? Přezdívka a směrovací číslo! Dlouho jsme se neviděli, dělí nás půlka Čech, dálkové pochody nechodíme, píšeme si, někdy pozdě, jako já teď, ale víme o sobě. Tak tomuhle marodovi je už 66. Docela blbý číslo, když se mě též týká. Hned večer mu napíšu. Popřeju mu, aby byl nemocnej až do stovky. To byl měl teď za sebou vlastně dvě třetiny života. Za 34 let marodění se dá stihnout hodně. Lékařská věda dělá pokroky, mohl by být v té době vyměněnej komplet.

Kachny u Berounky už se párují. Kačer - kačena, kačer - kačena. Co když je víc kačen nebo kačerů. Kde jsou? Zanedlouho kačeny zmizí, zalezou někam k vajíčkům. Kačeři se budou toulat podle řeky jako staří mládenci. Dát jim do zobáku Blesk, podobali by se skupince důchodců, kteří se dopoledne procházívají u Radotína, mávají bulvárním deníkem a nadávají. Na Paroubka, na fotbal, na Topolánka, na pitomosti v televizi, na starou doma. Ta je zřejmě vyhání, aby se nemotali kolem přípravy oběda, když už luxovat pořádně neumí a dveře musí opravit až po poradě s kamarády. Ženská si vždycky myslí, že musí být všechno hned.


Kačeři jsou ptáci, číst neumí, svou každoroční kačeří povinnost si splnili a čekají, s čím jejich družky z hnízda vylezou. Mají smůlu, zahnout ani nemůžou, o kachnu v téhle době se nezavadí.


Jedu domů a říkám si:


"Nezapínat televizi! Nezapínat televizi! Nezapínat rádio! Zase budeš naštvanej, když zprávy uslyšíš. Tak hezky sis odpočinul!"


(stalo se 4.4.2009)














blog týden

U kulhavý seňority

Senior. Vůbec se mi to slovo nelíbí, hlavně od chvíle, co nějaký chytrý čeština rozhodl, že slovo důchodce je urážlivé nebo já nevím, proč mne najednou začali nazývat seniorem.


Dostávám finanční částku, která se jmenuje starobní důchod. Celý život jsem si na něj platil. Nejsem naivní, abych nevěděl, že ty prachy, co jsem nacpal do sociálního pojištění, nikde nejsou. Jestli někde jsou, tak jsou prožrané. Stát je na výplatu důchodů vždycky nějak schrastí.

Ale o tom psát nechci. Stejně se nedočkám doby, kdy budou stanovena pravidla pojištění a vyplácení důchodů tak, aby mohla platit aspoň pár desetiletí. Na tom se pracuje (zbytečně silné slovo) už dvacet let. Možná, že se spíš dočkám toho, že důchod bude přejmenován na seniorskou dávku, protože důchod bude slovo nevhodné.

Podle dřívějších zvyklostí jsem se stal seniorem ve svých 33 letech, kdy nám čáp nadělil do kočárku synka. To byl junior. Teď zplodím potomka (já už ne) a musím léta čekat než je ze mne senior.

Z toho samého hrnku je skutečnost, že v USA začali používat termín afroameričan. Ať si v USA dělají, co je jim libo, ale proč to musíme tahat do češtiny. Fakt se někomu zdá slovo černoch urážlivé? Klidně ho používám, tak jako o malém člověku říkám, že je malý, o velkém, že je velký. Moje dcera jednou v tramvaji nadšeně volala "Hele, tati, černoušek", usmívali se bílí cestující i ten dvoumetrový černoch. Není důležitější, jak se k tomu člověku vypadajícímu trochu jinak, chovám?

Slyším-li nějakého politika nebo jiného chytrolína, jak důležitě vyslovuje slovo afroameričan, mám pocit, že řve do světa: "Dívejte se, jakej nejsem rasista!" Pomalu už nevím, jestli si můžu říkat běloch. Nejsem náhodou euroameričan?

V mém dětství jsem neznal výraz "Rom". Žili tu s námi Cikáni. Bylo to asi v šedesátých letech, kdy se začalo říkat Romové. Prosím, jestli si oni sami tak správně říkají, musíme to respektovat. Říkám jim tak. Měl jsem však to štěstí, že jsem s nimi spolupracoval na stavbách a vím, že se mezi sebou často oslovovali "Cigáne". A cikánská muzika? Už ji slyším.

V zavádění slova senior - seniorka vidím strach ze slova starý. Už dříve se používalo označení dříve narozený, taky se mi nelíbí. Co se mi vlastně líbí? Jsem starej, tak jsem starej. Za to nikdo nemůže, možná rodiče, že mne nezplodili později.

Starý víno, starý obrazy, starý stavby, starej nábytek, starý knihy, starý památky, z toho ze všeho přece dýchá chuť ochutnat, prohléhnout, obdivovat, chránit. Neřeknu přece dříve postavený barák nebo dokonce barák - senior. Starej znamená historii. Starej může znamenat kvalitu. Řeknu starej barák. A krásnej. Vím, že starej nemusí se rovnat hezkej, ale jde mi o to slovo "starý". Proč se ho bojíme? Neměli bychom měnit věci, které se změnit nedají.

Domov důchodců. Pro mnohé slovo důchodce je poloviční nadávka. Důchodci překážejí v čekárnách u lékařů. Důchodkyně jedoucí s třemi igelitkami z nějakého Kauflandu, kde měli slevy, překáží v tramvaji. Možná každá druhá nakupovala pro "mladé" levnější zboží. Ti nemají čas, protože se musí realizovat v nějaké manažerské funkci. Taky hezký výraz lidí, kteří se já nevím proč bojí přiznat, že musí uživit rodinu nebo třeba mít větší bazén než sousedi. Ne, oni se realizují. Trochu závidím lidem, které práce baví a přitom ji mají dobře zaplacenou. Změní se ale situace, začnu-li důchodcům říkat senioři?

Někdo z nás si odfoukne, sežene-li pro rodiče místo v domově důchodců. Vypráví pak, jak to tam maj hezký, ti senioři. Je tam mezi vrstevníky, hezky si tam povídaj, na televizi společně koukaj. Že staré rodiče určitě víc zajímá, co dělá vnučka než ta uprskaná bába, co spí vedle na posteli?

Každý musí něčemu věřit. Věřím, že mi osud dopřeje, abych nebyl jednou odložen mezi seniory. Senior, to ještě jde, ale seniorka, to je hodně škaredý slovo. Pohledná seniorka. Vzdělaná seniorka. Seniorka jako lusk. Radši stará bába, k té můžu mít nějaký vztah, s tou může být sranda, tý můžu někde natrhat v cizí zahradě nebo na louce kytky, vypláznout na ní jazyk, hádat se s ní o salám nebo o knížkách, seniorky bych se bál.

Nesplní-li se mi přání a skončím v takovém zařízení, opatřím si sprej a Domov pro seniory zastříkám. Napíšu tam Domov pro starý lidi, to je hezký, že jo?

A co takhle Španělsko? Senior se snadno přepíše na seňor. Kde je seňor, bývá seňorita. To je slunce, Carmen, Sierra Nevada, Carlos Saura, cikánka v červené sukni podobná té, která mi v Córbobě věštila z dlaně. Dostala euro a málem mi vyškrábala oči. Chtěla pět. Za to, že jsem jí nerozuměl.

ARRIATE

Před čtyřmi roky jsem sjížděl z úchvatného kopce do městečka Arriate v Andalusii. Padal soumrak a zaplať Bůh, i trochu chládek. Blikačky na kole jsem musel zapnout. Pátek večer. Na náměstí stála vedoucí zájezdu a směrovala zpozdilé na cestu do kempu. Tři kiláky do odpornýho kopce po šutrovaté cestě. Náměstí plné lidí, byl tu rámus, tak příjemný. Křik. Hlavně mladý. Krásný holky. Vůbec se mi nechtělo pryč. Hulákal bych tam s nima do rána. A pil, třeba vodu.

Ano, Španělsko bývalo pro mne za komunistů jenom sen. Dva týdny, které jsem v té krásné zemi strávil, stály za to.

A proto můj důchoďák by se jmenoval U šilhavý seňority nebo U kulhavý seňority, podle toho, kterou bych zrovna zbožňoval. Vyházel bych televizory s telenovelami, všem nemocem by se říkalo rýmička. Lékař by na ně předepisoval víno. A muziku. Tam by bylo hezky!









Text byl zveřejněný na respekt blogu 26.3.2009. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2428 čtenářů, z nichž 74 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 21.10.2010.







BLOG TÝDEN