Vládce Krkonoš. Není dobré si s ním zahrávat. Však dobře víme, co všechno na něj zkoušel Trautenberg. Dobře jsem sledoval jeho počínání se svými dětmi, které byly nadšené, když pan Peterka, pardon Krakonoš, dal nepovedenýmu šlechticovi za vyučenou.
Moje bývalá manželka milovala Krkonoše. Kdo zná takovou lásku, dovede pochopit. Ona to nikdy nedokázala vysvětlit. Ale láska se přece nevysvětluje. Pro mě jsou Krkonoše jedno z míst, kde mi je dobře. Měl bych psát v minulém čase, protože pochybuju, že bych ještě někdy dokázal vylézt na hřebeny a jít... Vyjíždět lanovkou s davem, který sem jede jenom proto, že Sněžka je nejvyšší, to mě příliš nebere.
Na pochodech jsme se s partnerkou seznámili. Víc jak tři roky jsme vymetali všechny nejnemožnější akce. Byli jsme většinou spolu, až na výjimky, kdy šla skupina, každý se bavil s někým jiným, a pak jedna ze skupinek zakufrovala. Mohl jsem chodit rychleji, ale proč? Bylo mi s ní dobře.
A tak jsem běžně docházel spíš mezi posledními, ale v dobré pohodě, zdánlivě málo unavený. Jinak, kdo říká, že ho po stovce nebolí nohy, kecá. Ale lichotilo mi, když na etapovém Českém kvadrantu mi v cíli jedné z etap pořadatel řekl:
"Ty mě sereš, ty vypadáš jako, když jsi byl pro rohlíky."
Trochu jsem to hrál.
Ze stále tloustnoucího kalendáře dálkových pochodů jsme si vybírali všechno těžké, protože rozumné je střídat těžké pochody s lehkými. Rozumní jsme nebyli. Občas jsme se u výběru pochodu pohádali. Po dvou letech muselo dojít na Krakonoše.
O tom, že se zúčastníme, jsme fakt nedebatovali. I mně lákal pochod, o němž se mluvilo mezi silničními pochodníky jako o zbytečné prasárně, kde se jde většina hlavního hřebene v noci. Pořadatelé se snažili o zážitek východu slunce na Sněžce.
Pořád čtu, že první ročník se konal v roce 1966. Dnes je 45.ročník, to znamená, že musel se jeden rok pochod nekonat. Nenašel jsem, kdy.
Trasa zůstává, kromě současné exkurze do Polska. Za vlády předvoje dělnické třídy, jak si ta sebranka drze říkala, bylo velmi nebezpečné omylem přejít do spřáteleného Polska. Sice se chodilo po stezce československo - polského přátelství částečně za hranicemi, ale tak zhruba každých pět kilometrů stála polská pohraniční hlídka a kontrolovala české občanky. Běda, kdo ji neměl. Byly i případy zatčení a nepříjemných vyšetřování. Jedna kuriozita. Po stezce nesměli chodit občané socialistické NDR, ač přátelé obou zemí. Kdo tohle vymýšlel, já nevím, ale tenkrát na Krakonošovi enderáci chyběli, přestože jinak jich zvlášť do severních Čech zamířilo hodně, byli mezi nimi dobří přátelé.
Krakonoš startoval v sobotu ve 14 hodin. Naprosto příjemná záležitost. Vyjeli jsme ráno autobusem z Prahy, sebou malé zavazadlo s pár svršky, na převlečení. V klidu jsme si došli do restaurace na oběd, připravili se na start. Známých už jsme na pochodech měli hodně, ale tady se vyskytovali hlavně lidé z hor, z Podkrkonoší, ti, kteří měli rádi hory nebo prasárny.
Chtěl bych upozornit na článeček Iva Domanského, který píše o prvním ročníku. On je známý jako běžec, závodní chodec, který propagoval i na dálkových pochodech závodění, ale dělalo mu dobře absolvovat něco supertěžkého. Pokud někdo rád cpe lidi do škatulek, u Iva bych nedoporučoval.
Jestli někdo absolvoval celou stovku závratnou rychlostí tak jako my, kolem 22 hodin, umyl se, spíš opláchnul, a byl čas na oběd. Nedělním odpoledním autobusem do Prahy. Ano, pochod zabral celou sobotu a neděli, ale odjížděl jsem s pocitem pěkně stráveného času.
Co jsme měli tenkrát k obědu, si nepamatuju, nejspíš jídlo. Počáteční stoupání na Žalý bylo úplně stejný jako dnes. Přiznám se, že jsem míval rád na začátek tvrdé stoupání, rozdýchal jsem se, zapotil, nahoře byly nožičky celé šťastné, že si trochu odpočinou.
Ve stoupání jsme byli na chvostu, do kopce se hrnula spousta mládeže, kteří nevěděli, jak šetřit síly. Už nevím, co nám dávali na kontrolách, možná čaj, možná nic, pivo určitě ne, to bych si pamatoval. Z Harrachova jsme podél Mumlavy šli ještě za světla, za soumraku jsme došli na Voseckou boudu. Bývala to skutečně bouda s atmosférou i cenami vesnické hospody.
Míchaná vajíčka s párkem, pivko, kafíčko, dortík. Za pár korun. Začala hrát harmonika, sobota večer, chystalo se posezení. Zavírací doba, v horských zařízeních maximálně ve 22 hodin, se tady určitě nedodržovala. Kdo by kontroloval. Dole v nížinách bývala za překročení pokuta, ovšem esenbák se dal uplatit. Některý. Nebo se hosté skládali hostinskému na pokutu.
Na Vosecké bylo tak pěkně, že bychom tam nejraději zůstali. Hlavně já, protože moje dražší polovička se na Krakonoše tolik těšila... Vylezli jsme za tmy, na hřeben padala mlha. Ideální pro noční pochod, baterka daleko nedosvítila. Kdo v noci chodí, ví dobře, že se dá jít cokoliv.
Šli jsme pomalu, opatrně, za námi veselé hlasy. Lomničandy jsme jim říkali. Paní Věra Soukupová a Anička Straňáková z Lomnice nad Popelkou. Paní Soukupová byla na první pohled naprosto normální ženská, ročník 1925, máma, možná kdysi sportovala, našel jsem na webu, že lyžařka takového jména v padesátých a šedesátých letech v Lomnici existovala. Ovšem taky jsem našel, že v září 2008 ve věku 83 let zemřela. Požehnaný věk se říká, ale přece jenom mě píchlo u srdíčka. Ještě v roce 1974, to jí bylo 49 ušla s námi na Dobříši pochod na 100 anglických mil neboli 161 km za 29 hodin 57 minut. Často byla smutná ze skutečnosti, že se na pochodech podvádí. Ano, už tenkrát existovali lidé, kteří si tahali tričko a přitom jejich chození bylo jaksi trochu podvod.
Lomnice má pěknou kroniku. A tak jsem hledal i mladší Aničku. Umřela o dva roky dříve v roce 2006 ve věku 61 let.
Z veselého povídání o Krakonošově stovce jsem sklouzl ke hřbitovu. Smrt patří k životu, byly to moc veselé ženské, určitě by byly rády, že si na ně vzpomene jejich dávný kamarád. Snad si můžu troufnout se takhle pojmenovat. Aničku jsem párkrát potkal ještě se svými dětmi, moje nejmladší, Anna, měla radost, že jsou obě Aničky.
Vracím se na noční hřeben Krkonoš. Lomničandy se k nám přidaly a neomylně nás vedly, už jsme nemusely hledat značky, znaly cestu bez zaváhání. A bavily nás, zvlášť paní Soukupová. Když začala zábava ospale váznout, začala i zpívat.
Dovedly nás, holky, na Sněžku. Rozednívalo se, ale v mlze východ slunce nebyl vidět. Kdo se domnívá, že Sněžkou Krakonoš končí, je překvapený. Ještě nás čekalo hodně.
Lomničandy přesně věděly, že v Peci pod Sněžkou bude otevřená hospoda, že do ní chodí každý rok. Mám pocit, že jsme takhle ve čtyřech v klidu došli. Nebo jsme se rozdělili? Po 38 letech na mně takové podrobnosti nemůže nikdo chtít.
Utahaní? Určitě jsme byli, Vlasta měla dobrou náladu, její sen o Krakonošovi byl splněný, já měl radost i za sebe i za ni.
Ještě další rok jsme se opět do Vrchlabí vydali. Tentokrát na Sněžce pršelo, šli jsme bez doprovodu, hospoda v Peci byla k dispozici.
Spolu už jsme tenhle pochod nešli. Po narození dětí jsme se někdy střídali na pochodech i doma u dětí. Už to ale nebylo každý týden. V roce 1979 jsem se do Krkonoš vydal sám. Start byl na letišti, v 18 hodin. Dokonce vyžadovali potvrzenou lékařskou prohlídku. Jednou za rok jsem ji vyžebral u podnikového lékaře. Říkal jsem mu, že dělám turistiku. Mávnul rukou, neptal se na délku výletů...
Vlastně naposledy jsem tu viděl kamarádku Věru Vodičkovou z Jičína. Neměla prohlídku, trochu smutně se dívala, chtěl jsem jí půjčit průkaz, že se stejně na jméno ani na fotku nedívají. Chvíli váhala, asi jí to připadlo zábavné, kdyby ji připustili na start na mou legitimaci. Motal se kolem ní nějaký obdivovatel, tak si to rozmyslela. Také jedna z těch, které patřily do našeho dálkoplazeckého konání v první polovině sedmdesátých let. Vím o ní jen, že se provdala někam na Moravu...
Od té doby jsem Krakonoše nešel a můžu s jistotou prohlásit, že už nepůldu. A všem přeju hodně sil a dobré nálady.
Tak mě na závěr napadlo. Mobily, GPS neexistovaly, mapy se sháněly často i pod pultem, botasky někdy byly, někdy ne, ale vzpomínky mám krásné. Vyplňovali jsme si čas, abychom nemuseli myslet na politickou situaci. Neexistovaly ještě výkonostní odznaky, sledování stovkařů, žádná hlášení jsme nikam neposílali, chodili jsme pro radost.
 |
| Roztomolá chyba v čase |
Facebook - Víškovy střípky z DP
