čtvrtek 14. června 2012

Vracím se na Smíchov

Příroda letos nutně potřebovala déšť. Přišel, někde ho bylo zbytečně moc, ale příroda si stejně udělá, co ona chce.

Fotit se dá pochopitelně i v dešti. Srovnávacím fotkám, tak jak je dělám, voda z nebes vadí. Prší mi do publikací, do notebooku, na déšť se nejlíp kouká z oken kavárny, vinárny, pro domácí povaleče z okna ložnice.

Přestane pršet, vezmu připravené staré fotky, vyrážím. Začne pršet, odjedu domů. V Praze. Pokud někam doputuju 60, 80, i více kilometrů, můžou tu mít skvělou hospodu, ale cesta do ní je jaksi dlouhá. V nejistém počasí se určitě dá procházet krajina, ale s knížkami starých pohlednic raději zůstávám v matičce Praze.

Fotky ze Smíchova na mě hrozí, že mi něco provedou, když je nesrovnám. Protože chci dokázat, že nejsem lenoch, beru kolo a vyjíždím.

 
Dětský ostrov
Pojmenovaný podle areálu dětských hřišť. Do 18. století se jmenoval Maltézský, pak ho získala Židovská obec, postupně nesl jména Hykyšův, Funkovský, Židovský. Na přejmenovávání jsme mistry daleko větší než v hokeji.
Tohle je pohled z mostu Legií. Přibyla plavební komora, socha Vltavy od Josefa Pekárka z roku 1916. Na staré fotce je most Palackého, před něj se vecpal ještě Jiráskův. Proto působí pohled na vltavské mosty zmatečně.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Zborovská
Vlastně jsou to bývalá kasárna zezadu. Dnes v nich válčí soudci.
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:


Křižovatka s ulicí Kořenského. Zdánlivě jednoduché srovnání se mi podařilo až na podruhé a ještě nejsem úplně spokojený. Dům, o který jsem se musel doslova opřít hlavou, tu v roce 1934 zřejmě nestál.
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:


náměstí Kinských
Vzácný dokument z roku 1948. Tank sem byl instalován v roce 1945 a stál svorně s Medvědí kašnou. V témže roce byla kašna z důvodů rozšíření vozovky přestěhována na náměstí 14.října, tank prostranství vládnul víc než dalších 40 let, pak si na něm získával jméno mladý výtvarník David Černý, když ho s dalšími nadšenci natřel na růžovo. Jedna ze známých afér po převratu v roce 1989.
Nakonec zmizel někde v muzeu. Názory se různí, možná měl zůstat, kde byl, ale tanky do parku nepatří, z kasáren se stal justiční palác, v parku je vodotrysk. Fontána se taky stěhovala sem a tam, původně byla ve Slavatovském parku. Zůstaly fotografie.
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:


Celkový pohled z jihozápadního rohu náměstí..
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:


dům U Přemysla
Tenhle hezký dům, dnes mírně otlučený je vlastně v jihozápadním rohu náměstí Kinských, tam, kde začíná Štefánikova třída.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Dolní Palata
Holečkova ulice vychází z náměstí Kinských, tak jsem se projel do kopce a nadýchal příslušný objem výfukových plynů, aby moje plíce nezkolabovaly příliš čistým ovzduším. Horní část ulice je téměř stejně idylická jako před mnoha lety, auta zmizela někde v Strahovském tunelu. Idyla ovšem mírně ošuntělá.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Drtinova
Pojmenovaná podle filosofa, pedagoga a politika Františka Drtiny (1861-1925), kdysi Husova.
Roztomilé, tenkrát benzinka, dnes taky. Baráku přidali patro, čímž mě uvedli do zoufalství. Zapomněl jsem si patra přepočítat a cpl jsem to tam a cpal…
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Budova Reálného a vyššího gymnázia sloužila zároveň jako obecmá a měšťanská škola. Učí se v ní stále.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Škola – detail.
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:


Ještě jeden pohled na školu. Ve dvacátých letech vyrostla vedle další budova.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Pohled z nároží Kartouzské ulice. Fotka z roku 1930 byla pořízena s většího odstupu. Tam dnes stojí nákupní centru. Proto je škola v Drtinově ulici opticky dál než na fotce mojí. Není to tedy srovnání, jak jsem zvyklý dělat, ale přesto mi připadlo zajímavé.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Štefánikova
Roh Kartouzské ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Matoušova ulice
Dříve Fibichova ulice. Náhoda tomu chtěla, že se mi do focení pletlo auto, hlásající, že je pojízdnou kanceláří. V levém dolním rohu mé fotky je modrého auta jenom zadek, na kterém je jméno vlastníka kanceláře.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Plzeňská
Tam, kde se stýkají Plzeňská třída s Kartouzskou se změnilo mnoho. Léta se tam cosi bouralo, cosi stavělo, nějak se člověku ani do těch míst nechtělo, když nemusel. Dopravní stavby mezi Strahovským tunelem a tunelem Mrázovka jsem se pokoušel pochopit až v poslední době.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Roh Plzeňské a ulice Na Zatlance. Budova vpravo byla bývalá sirkárna z roku 1845, od roku 1872 zde byla škola. Zbořeno v roce 1960.
Pro srovnávání jsem měl jen vlevo jen roh paláce Křižík a kousek zadní budovy přávě za tím rohem. Myslím, že se mi to podařilo. Dnes jsem fotil z tramvajových kolejí a z těch se nefotí nejhůř. Auta tvoří nepřetržitý proud a mezi ně se vrhne jen cvok, větší než já. Tramvaj má nějaký interval, vždycky se najde klidná chvilka. Pokud tramvaj přehlédnu, řidič zvoní, někdy i vynadá. Nadávky mi nevadí, už špatně slyším.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.


Fotky jsem obdržel mailem, je z doby, kdy se tu fest budovalo. Změny pokračují, dům, kde bývala Fotografia se odklízí, naštěstí ještě zůstala zjevná místa, kdy bývala okna a vchody. Do tu bude, ví jenom Bůh a developer. Jsem moc rád, že se mi tohle podařilo. Až vyroste nový dům, dá se stará i nová fotka použit dál. Jestli mě mezitím neodvezou do spalovny.


Další fotka, kterou jsem dostal od svého příznivce mailem. Myslím, že to je ono. Trosky rohového domu, směr Plzeňské ulice, snad jo, tady jsou změny skoro na hlavu. I zde jsem se motal v kolejích. Tady to bylo horší, z jedné strany tramvaje, z druhé auta. Tahle místa se nejlíp fotí v neděli ráno, někdy mám rád, když je na nich vidět provoz.
Kolo, opřené mimo, chodím tam, kam by chodci neměli, v cyklistické přilbě, takže řidič může být i překvapený.


Radlická
Cestou z frenkventovaného Smíchova jedu po rušné třídě, kterou ještě já pamatuju jako předměstskou ulici do radlic, kudy se kodrtala stará tramvaj do Radlic.
Budova je městský chudobinec pro nemajtetné smíchovské měšťany, vystavěný v roce 1884 pro 30 chovanců.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Město za Újezdskou branou, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2008.



Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit
















Vystavil v 1 komentář:
Štítky:

sobota 9. června 2012

Globalizace

Tak jsem čuměl na fotbal. Zápas Německo versus Portugalsko rozhodl ve prospěch Němců hráč s typicky německým jménem Mário Goméz.
Fotbal jsem měl kdysi moc rád, možná proto, že jsem vždycky byl fotbalové poleno, záviděl jsem  schopnějším.
Vím dobře, že dnes jde hlavně o prachy, přesto vždycky doufám, že uvidím něco mimořádného. Čtyři zápasy ve dvou dnech mě přesvědčily, že možná bude dobré trávit čas něčím užitečnějším než hleděním na taktické bitvy, které ani bitvami nejsou, jen vyčkávání, prostě u takové zábavy zívám.
Vlastně se mi líbili jenom Rusové. Čtu názory nejvýznačnějších expertů, proč naši dostali nakládačku od Rusáků. Nějak mi v nich chybí drobnost. Že totiž Rusové hráli pěkný fotbal, že jejich hráči jsou nesrovnatelně kvalitnější než ti naši. Vyhrávali většinu soubojů hráč proti hráči, hráli skvěle. Jak se jim povede proti silnějším mužstvům, než jsou naši, bůhví. Vůbec mě ale nenapadá žádný z našich, který by se hodil do ruského týmu.
Fandil jsem našim, jistě, přiznám se, že jsem jim vůbec nevěřil, neříkal jsem to nahlas, aby se nepolekali, v duchu jsem věřil na zázrak, který se zapomněl konat.
Zažil jsem tři generace, které ukázaly světu, že se u nás hraje výborný fotbal. Vzhledem k mému věku mám strach, že se další nedočkám.
Třeba nás zasáhne globalizace jako Němce, však už v našem národním mančaftu pobíhá čechoafričan, pro kterého mám slabost.
Vystavil v 1 komentář:
Štítky:

pondělí 4. června 2012

Vzpomínka otrlého dálkoplaze č.9 na Jardu Zelenku

Tramvaj do stanice Touha od Tennessee Williamse je skvělá hra. Dá se jen zkazit špatnou inscenací. Nezdálo se mi, že by ji v Činoherním klubu zkazili. Četl jsem dvě protichůdné recenze. Má to vůbec cenu je číst?


Jedu pozdě večer taky v tramvaji, do Podolí, hlava plná divadla, plná hry, která se dá označit jako drsná.


Divadelní hra. Netuším, že mě čeká za moment nečekaná skutečnost. A že to už není divadelní hra. Skoro před výstupem zapínám mobil, patřím mezi diváky, kteří nepovažují za možné v divadle ještě sledovat displej kouzelné, někdy tolik protivné krabičky.


Esemeska od Franty Málka. Před pár dny jsme se viděli, co zas vymyslel? Nevymyslel. Zemřel Jarda Zelenka. To nemůže být pravda! Ale nejsem už v divadle.


Až cestou od tramvaje poslouchám vzkaz Franty. Že jsem o bratrech Zelenkových napsal, že jsou sadisti, no, snad pochopil nadsázku. Abych o něm něco napsal a hned ze sebe sypal, co všechno Jarda v dálkových pochodech dokázal, seznam zásluh.


Moje velice nepravidelné vzpomínky na Facebooku jsem nazval Víškovy střípky z DP. Hlavně proto, že se nechci zabývat přesnými skutečnostmi, ty nechávám svědomitějším, těm, kteří si víc pamatují a kteří byli v centru dění. Já býval jenom obyčejný chodec, který pro pochody udělal jenom to, že se jich zúčastňoval. Dávám přednost vzpomínkám, pocitům. Něco si pamatuju, něco blbě, něco vůbec. Lidská paměť…


Kluky Zelenkovy jsem poznal už někdy v první polovině sedmdesátých let, možná koncem roku 1973, možná na jaře 1974. Řekl bych, že dřív než Frantu.


S mou budoucí manželkou jsme vymetli kdejaký dálkový pochod. Hlavně dlouhé a nejdelší, když zrovna nebylo, i krátké jsme vzali na vědomí. Prožívali jsme hezkou dobu, přestože všude kolem nás zuřila normalizace. Únik, nesouhlasili jsme, báli jsme se vzdorovat.


Přejížděli jsme vlakem odněkud někam, nikdo nemůže chtít, abych si pamatoval víc. Proti nám si sedli dva mladí kluci, rozesmátí. Teprve teď jsem se dozvěděl, že staršímu Jardovi by letos bylo 60, tenkrát tedy zhruba dvacetiletý, Pepík o něco mladší.


Ani nevypadali jako bratři, jen náladu měli ohromnou. Dokonce nějakou básničku nebo snad i písničku nám předváděli. Jeli jsme společně půl hodiny či hodinu, nevím, ani nemůžu citovat, co všechno jsme se dozvěděli. Určitě měli ale už v hlavě, jak uspořádají pochod, který tu ještě nebyl, přesně šitý pro takové cvoky, jako jsme byli my.


Oni jeli do Ústí, my do Prahy, někde jsme se rozešli. Smáli jsme se a mysleli si něco o ztřeštěných bláznech. Brzy jsme byli vyvedeni z omylu. To nebyli tlučhubové. Hodně lidí má šílené nápady, jenom nepatrné procento je dokáže realizovat.


Postupně jsme se dozvídali podrobnosti. Pochod Přes sedm vrcholů Českého středohoří bude v létě, kdy téměř neexistovaly žádné dálkoplazecké akce. Start ve 4 ráno na Milešovce, cíl na Sedle blízko Úštěku. Kontrolní body na dalších 5 vrcholech. Žádná předepsaná trasa, když prý půjdeme správně, urazíme 50 kilometrů.


Jsem rád, že jsem ještě ochutnal atmosféru pochodů, plných fantazie, setkání se stejně praštěnými kamarády z celé republiky. Žádné soutěžení, i když už existovaly pokusy o jakési směrnice. Tady se scházeli lidé, toužící po svobodném pohybu v přírodě.


Doba vyžadovala svázat vše dohromady, pod hlavičku ČSTV, tedy pod takzvanou Národní frontu. Vybavuje se mi řada lidí, kteří odešli z dálkových pochodů, protože je přestalo bavit skládat účty jakýmsi funkcionářům.


Jarda a Pepík Zelenkovi a pár kluků měli s pořádáním snad i problémy, zároveň štěstí, že byli z Ústí nad Labem, v Lokomotivě jim akci dovolili, bez zastřešení, aspoň symbolického, nebylo možné nic pořádat. Na upomínkách z roku 1974 je psána i Chemička Ústí, což představovalo Standu Cacha, který měl pro blbosti pochopení. Franta Málek byl ze Spartaku, mezi oddíly panovala jakási blbá česká řevnivost, bylo jen k dobru, když se časem všichni ti blázni dali dohromady. Ale moje informace o turistice v Ústí jsou děravé, nerad bych žvanil úplné voloviny.


Osobně jsem se těšil měsíc dopředu


Zajímavostí byl převoz zavazadel ze startu do cíle. To znamenalo z Milešovky na Sedlo. Hovadina? Ale jo, proto jsme se tolik těšili. Ptal jsem se kluků, jak to udělají, když se lidi domluví a každý vynese na Milešovku velký bágl. Se sebevědomím mladých kluků mě ujistili, že drtivá většina bude líná tahat něco nahoru, že se určitě najdou pitomci, kteří je budou chtít naštvat, že mají domluveno s meteorology, kteří provozují lanovku, batohy jim svezou dolů. A na Sedlo? Mají pár maníků, kteří je tam vynosí.


Sedlo už samo o sobě je kopec hrůzy… Krásná ptákovina. Vymýšleli jsme leccos, jak pořádající namíchnout. Vynést nahoru prázdný kufr (nebyl určen druh zavazadla), tam ho naplnit kameny, na Sedle obsah vysypat nebo starý kufr nechat na kopci. Prý byli na všechno připravení, jistě by se do podezřele těžkého zavazadla podívali.


Zajistili dole v Bílce hospodu přes noc. Pravděpodobně jsme tam došli od vlaku z Bořislavi. Seděli jsme od večera a museli krotit případnou žízeň, čekalo nás něco, co se dalo přirovnat ke stovce. Seděl s námi Pepa Horčík z Oseka. Havíř původně z Hrdlovky, kterou mu zrušili stejně jako později celý Most. Tvrdý chlap, alkoholu se nevyhýbal, zlatý člověk. Pochybuju, že by tuhle záležitost zabalil, přestože byl mírně opivněný. Taky jeden z těch, kteří zmizeli v minulosti.



Diplomy nebyly, razítka nebyla, jen jsme dostali seznam kopců, v jakém pořadí na ně máme lézt, na kontrole nás obdarovali předtištěnými lístečky, které jsem si kupodivu schoval až do dnešních dnů. Mapu nezajišťovali, na otázku po trase říkali, že jsme turisti a kopce bychom měli poznat. Když se spletem, tak holt slezem a vylezem na správný. Však pochod nazvali pochodem pro otrlé.

Ještě potmě, asi v půl třetí jsme vyráželi, na start. Bylo 27.července 1974, letni čas neexistoval, takže nahoru jsme už vyšli za světla. S pár drobnostmi na cestu, mluvím o sobě a své partnerce. A tady jsme dostali první lísteček.
Úprk pryč z královny Českého středohoří. Blízko v sousedství je vrch daleko špičatější, lidé neznalí si je často pletou. Pokud nejsou v pohledu spolu. Nevede na něj turistická značka, lezli jsme prostě do kopce, připadalo mi, že se na vrchol nevejde víc jak 4 lidi. Kontroloři nás hnali, ať nezacláníme. Na památku nám dali lísteček
Dva kopce za sebou, však to půjde. Hrušovka, Chotiměř. Další vrch Lovoš. Zase o něco nižší, jen kdybychom nemuseli slézt do Opárenského údolí. Kopec se tyčí nad Lovosicemi, odkud je výstup hodně plnotučný. Šli jsme z mírnější strany, ale středohoří nenabízí žádné mírné kopečky.
Jediný kopec, kde nám něco nalili. Nápoj mě nepřekvapuje, ale že jsem sebou měl vejce natvrdo…?
a cedulku k tomu.
Hluboko dole je vidět krtčí hromádka. Okousaný Radobýl. Byla by to sranda, kdyby mezi kopci neteklo Labe. Po železničním mostě je chodit zakázáno, což nám pořadatelé zdůrazňovali s podivným úsměvem. Věděli své a oni žádnou trasu nenařizovali. K mostu a do Litoměřic flák cesty. Co jsme udělali? A nejen my.

Důkaz. Po kolejích, kolem smradlavých lovosických komínů, někdo nás vyfotil, doufejme, že nás nebude nikdo stíhat. Vidím, že jsem ještě chodil s tradičním chlebníkem, asi proto, abych měl v čem nosit vařená vejce.
Čeká nás krátké prudké stoupání na vrch, odkud uviděl Karel Hynek Mácha onen osudný požár v Litoměřicích.
Zbývají tři kopce. Na vrch jménem Panna ovšem musíme přelézt Dlouhý vrch. To sice není typická homolka Středohoří, leč dostáváme se na úroveň kopce, na který míříme. Mezitím ovšem musíme zase dolů. Je toho dost, cestou na další kontrolu už člověka ani nenapadne vtípek typu „lezeme na pannu“. Turistická značka nahoru nevede.
Hned vedle j vidět kopec, podle něhož se Jan Žižka nazýval pánem z Trocnova a Kalicha, kousek, jen ručku natáhnout. Bohužel, musíme dolů do Řepčic a Třebušína.
Však je to kopec předposlední.
Cíl pochodu není daleko. Spadli jsme na zelenou značku, kterou nehodláme opustit. Několikrát v životě jsem na Sedlo lezl. Kam se hrabe Milešovka. Kopec, který už skoro končí, ale zdá se, že nikdy neskončí. Už dávno jsme si nic nepovídali, když jsem spadl do kopřiv, byl jsem sprostý. Honili jsme limit, který byl 12 hodin. Došli jsme do cíle, kde nás čekali usměvaví kontroloři, 10 minut před limitem. Před námi došla asi třetina účastníků. Samozřejmě, že nikoho, kdo došel později nediskvalifikovali.
V cíli jsme byli, jen jsme museli seběhnout, asi 4 kiláky do Liběšic na vlak. Jeli jsme vlakem do Lovosic, s námi rozlícený pán, rudý vzteky, že nebyl k dispozici žádný popis trasy.


„Četl jste propozice?“


„Jistě, ale aspoň hrubý popis jsem čekal.“


„Měl jste vyjmenovaných sedm kopců.“


Z další řeči pochopil, že kluci Zelenkovi jsou naši kamarádi a byl zjevně rád, že z Lovosic jedeme každý jiným směrem. A my natolik pookřáli, že jsme zapomněli na únavu a těšili se na další rok. Už jsme věděli, že další putování bude se startem na Sedle.


Plastiku jsme dostali dodatečně poštou.


Konaly se ještě tři ročníky. Zelenkové a spol. získali zkušenosti, rok od roku byl pochod lépe zajištěný, samozřejmě, že další díly ztratily kouzlo premiéry. Byly stejně těžké, se spoustou nápadů. Poprvé je ale jen jednou, další putování mi trochu splývá.


V roce 1975 byl start na Sedle, půlnoční posezení v hospodě se konalo v Liběšicích. Byl mokrý tenhle ročník. Nejen shůry. Mezi Janovicemi a Verneřicemi jsme procházeli údolím Bobřího potoka s Bobří soutěskou. Úžasný kus přírody, pokud není potok rozvodněný. Několik kilometrů až po kolena ve vodě se nedá zapomenout.


Museli jsme také překonat Labe, které jsme překonávali mezi Malým Březnem a Povrly přívozem. Lístečky na kontrolách byly pečlivější, dostali jsme diplom, plastiku. O převážení zavazadel ze Sedla na Erbenovu vyhlídku se už taktně pomlčelo.


Za měsíc poté jsme měli svatbu, loučili jsme se pomalu se svobodným životem tuláků.

 Čtyři roky jsme si nedokázali představit víkend bez dálkového pochodu. V roce 1976 se všechno změnilo. Očekávali jsme přírůstek do rodiny. Bylo nám líto nedokončit plánované putování po vrcholech Českého středohoří. Jiná možnost nebyla, obhájit čest rodiny jsem musel já.


Měl jsem mezi pochodníky tolik kamarádů, že jsem se nemohl cítit osamělý. Přesto jsem tušil, že něco skončilo, co už se vrátit nemůže, že nastává něco snad lepšího, v každém případě něco jiného. A změna je život.


Těžko si vybavuju další dva ročníky.


V roce 1976 byl start na Erbenově vyhlídce, tedy v Ústí. Kdo je starší, jistě pamatuje, že na kraji Stříbrnic bývala skvělá výletní hospoda. Netrvalo dlouho a musela zmizet kvůli sídlišti. Noční čekání na ranní start byl zrovna tam. Těch, co seděli u nápojů, nás bylo pár, většina pospávala vleže na podlaze velké místnosti. Cílový vrch Košťál se zříceninou Košťálova nad Třebenicemi. Vylezli jsme i na Lipskou horu, kterou mám v zápiscích psanou jako Hradišťany. A tam mě někdo vyfotil.
Na fotce jsou jména J.Kosina, J.Vondráček, V.Víšek. Asi jsem se s těmi kumpány dobře znal, ale vypadli mi z paměti. Takhle oblečení jsme opravdu chodili, díra na mých kalhotách určitě vznikla během pochodu, jak jsem prolézal jakýmsi trním.

Poslední, čtvrtá noc před výstupem se konala v Třebenicích před výstupem na start na Košťálu. Marně vzpomínám na podrobnosti. Doma jsem měl necelý rok starého synka, poslední část pochodu, který mi tak imponoval jsem jenom proběhl. Autem mě tenkrát odvezl do Prahy Jenda Hofman tak rychle, že jsem někomu sebral jeho kletr, tolik podobný mému, ale to už je jiná historie.


Pamatuju se, že někde pod cílovou Milešovkou (Bořislav?, nevím) se konala dokonce závěrečná zábava. Žil jsem už něčím jiným.

Ještě diplom jsem dostal na památku. Mám doživotní titul „Otrlý dálkoplaz“ a přednostní právo na účast na akcích, pořádaných Lokomotivou Ústí nad Labem. Existuje ještě tenhle oddíl? Že bych právo využil.
Tenhle předlouhý pamflet jsem sepsal po neuvěřitelné zprávě o smrti Jardy Zelenky, na první pohled klidného protějšku věčně rozesmátého bratra Pepíka, sršícího nápady geniálními až pitomými. Dobře vím, že odváděl mravenčí práci při organizaci, která zdánlivě nebyla vidět.


Mám pocit, že to byl člověk, kterému nebylo vlastní fňukat, vždycky něco dělal. Oženil se s Maruškou Bradáčovou, kterou jsme znali, v Ústí nesehnali byt, odešli do Kladna. Potkal jsem ho někdy začátkem 90.let, tedy asi před 20 lety. Klidný, usměvavý, příjemný. Ještě mám od něj vizitku, zabýval se mimo jiné distribucí turistických map. Pak už jsem ho neviděl.


Hledal jsem ve všech mých materiálech, o pochodu Přes sedm vrcholů České středohoří jsem nenašel nic ani v Zajíčkově publikaci Dálkové pochody naše láska. Možná proto, že pochod začal jako velká recese, od počátku kluci věděli, že nezakládají tradici, cítili, že by atmosféra akce na tradici zahynula.


Skutečně už uspořádali jenom pochod přes sedm vodopádů, kde každý účastník věděl jenom, k jakému vodopádu má dojít a tam na kontrole dostal další jméno. Tam jsem chyběl. Souběžně přivedl na svět Franta Málek svého Šotka, nakonec došlo k tomu, že se všichni ústečáci spojili a uspořádali velkolepý závěr vrcholů. Etapák přes sedm supervrcholů severních Čech. Tam jsem se naposledy s Jardou, jako pořadatelem sešel. Na pochod mám dost vzpomínek, ale to někdy jindy.


Ústecký spolek dál vymýšlel jiné ptákoviny, udělali několik populárních pochodů, o kterých už jsem jenom slyšel.


Dával jsem tohle dohromady od konce dubna, špatně se píše o takové události, určitě mnoho chybí, chtěl jsem nějak popsat vzpomínku na člověka, kterého jsem měl čest považovat za kamaráda. Léta jsme se nepotkávali, vadí mi pomyšlení, že už Jardu nepotkám.


Fotku mám jen jednu jedinou, kterou mi poslal Franta Málek. Jardovi na ní není ani vidět od obličeje. Pochybná celebrita jsem na ní já. Po startu pochodu Přes sedm supervrcholů v Peci pod Sněžkou jsem ztratil v borůvčí botu. Nenašel jsem jí. Vrátil jsem se na start a tam se na můj účet docela dobře bavili. Zleva: jméno prvního jsem zapomněl, Jarda Zelenka, Pepík Zelenka, Václav Víšek a Franta Málek.





Vystavil v 8 komentářů:
Štítky:

sobota 2. června 2012

Město Beroun 2.část

Město Beroun 1.část je na adrese:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/06/mesto-beroun-1cast.html


Pražská brána
detailně z Husova náměstí
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Na Příkopech
Pražská brána od jihu, vpravo dnes zbouraný Zajíčkův mlýn.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Plzeňská
Dříve Jungmannova. Plzeňská brána, kostel svatého Jakuba, dva domy vlevo, toť vše, co zbylo po 100 letech. Charakter ulice je naprosto jiný.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Ještě jedno srovnání téměř ze stejného místa. Vlevo je možná před svou živností pan Emanuel Volkan. Možná ještě netuší, že jeho vykořisťování končí. Barák je pryč a teď nás ve stejných místech vykořisťují trhovci. A cyklisté v roce 1948 určitě nevědí, že jedou po budoucí cyklostezce.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Školy. Některá zjednodušení fasády mi připadají až zbytečně složitá.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Plzeňka
Bývalý zájezdní hostinec, Liteňská pivnice, hostinské pokoje, Unie dělnictva textilního Rakovnicka, v 1.patře hospodářská škola. Konaly se zde význačné bály, divadelní představení, Plzeňka byla centrem berounského kulturního života. Dnes vkusná herna. Svítící jackpot na rohu se mi do záběru nevešel.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


kostel Zvěstování Panny Marie
Též zvaný Zábranský. Po velkém moru v 16.stletí zde byl založen hřbitov, protože ten okolo kostela svatého Jakuba nestačil, v roce 1528 byl kostel dřevěný, roku 1744 postaven zděný, věž až 1875. Fabrika vlevo je Kubinského textilní továrna. Parádní hřbitovní brána je tu stále, v hluboké zeleni.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Ulice Politických vězňů
Budova úvěrového úřadu, za komunistů vojenská správa, dnes katastrální úřad, kterému se určitě za moderními okny dobře úřaduje. Jako vysloužilý zeměměřič doufám na dnešním vzhledu budovy mají podíl hlavně vojáci, i když…
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Duslova vila
postavená podle návrhu A.Wiehla v roce 1890. Martin Dusl byl majitel pily a parketárny, berounský mecenáš. Vlastnil sbírku zkamenělin, kamarádil se s J.Barrandem. V roce 1924 koupilo vilu město, které v ní zřídilo knihovnu s čítárnou a muzeum.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Závodí
Marešova asanace
Obchodní dům Antonína Čermáka, později Ferdinanda Kohna. Proč má stará pohlednice podtitul „Marešova asanace“ jsem se nedočetl, ale vzhledem k současnému stavu budovy mi slovo asanace připadá skoro vtipné. Pan Mareš za to snad nemůže.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Rudolfinum
Restaurace Josefa Mareše, zase to jméno…Dnes se jí říká Rudolfinum, funguje, loni, kdy jsem v těchto místech brousil, podali mi oběd. Jak tak koukám, nedělali si autoři pohlednice v té době nijaké násilí. Písmenko tam, písmenko sem, hlavně, že čepují.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)



Facebook - Srovnávací fotky


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

Město Beroun 1.část

Projíždím, prolézám delší dobu Berounsko, okolí Berounky, město jako bych neznal. Není to samozřejmě pravda, několikrát jsem městem projel, i pár fotek jsem tu porovnal, schovával si je s myšlenkou, že udělám jeden soubor.

Plním slib sám sobě, i dvě rok stará porovnání jsem vytáhl.

V srpnu 2010, v době počátků mého činění, jsem pár srovnání vytvořil.
 Byl to tenkrát cyklistický výlet, odpočíval jsem na náměstí v Berouně, poté jsem odjel podle Berounky do Prahy. Považoval jsem srovnávací fotky jen za zpestření výletů, netuše, že se všechno po čase prohodí. Tak mě napadá, kdoví, co budu dělat za dva roky.

Tento příšpěvek byl vytvořen při několika návštěvách, takže žádné velké popisování putování nebude. Jenom fotky, o které stejně hlavně kráčí.

Palackého ulice
Kdo přijížděl do města od Plzně, mohl kdysi jen touto branou, zvanou Plzeňská. Už dávno poutník z Plzně do Prahy, nemusí projíždět branou, jezdí se okolo, nikdo ho nekontroluje, zatím se neplatí ani clo, brána, stejně jako protější Pražská stojí, což ve srovnatelných městech není vždy samozřejmé.
Je dobré se na náměstí aspoň podívat. Škoda, že často není pro auta kam šlápnout.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Plzeňská brána
Procházíme do Palackého ulice, otáčíme se a vidíme.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Husovo náměstí
Prostor nedostal v moderní době tolik stavebních ran, co jiná města, ale svoje lahůdky má. Když nepočítám povodně.
Pohled směrem západním, vlevo v dáli Plzeňská brána, vpravo kostel svatého Jakuba. Mezi nimi Městská hora s rozhlednou.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Pohled, podobný minulému, jen stojím kousek blíž k západu. Náš život je dnes tolik spjat s automobily, až to někdy bolí…
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Na podpatku se otáčím k východu. Tam je Pražská brána. Vlevo radnice, tuto podobu získala v roce 1903.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/Stredocesky/Beroun/Default.aspx


Radnice zblízka. A tady je vidět pravděpodobně největší „lahůdka“ dnešní podoby náměstí. Nákupní středisko Máj. Bez komentáře.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Pomník padlým v I. světové válce se sochou Záboje od Karla Opatrného z roku 1924.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Pomník padlým v I. světové válce, jiný pohled.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Západní strana náměstí, Plzeňská brána, kavárna Slávie, prodejna obuvi, dříve Baťa, dnes Baťa, kostel svatého Jakuba
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Rok 1950, na budově vlevo je veliký znak KSČ. Jimi řízení architekti se zasloužili o pořádného souseda, přece nemůžou mít vedle sebe malé domečky. Postavili Máj. Divím se, že nezbourali radnici…
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Severní fronta, kostel svatého Jakuba, za ním Městská hora s rozhlednou. Tohle jsem dělal třikrát a stejně mému oku na srovnání něco neladí.
Starou fotku jsem stáhl na adrese:


Česká ulice
Do roku 1933 Komenského. Vede ze severovýchodního rohu Husova náměstí. Na jejím konci stávala v hradbách branka, zvaná Česká fortna, vpravo hostinec „U modré hvězdy“, vlevo dnes zbouranou budovu soudu, za ní komín pivovaru a nad tím vším vrch Ostrý. Ulice téměř zcela změnila svůj vzhled. Natolik, že jsem vytvořil ještě jedno srovnání v ulici Politických vězňů, popletl vrch Ostrý s Městskou horou, celé to byl velice zdařilý blábol, připravený na publikování. Určitě by si na mě počkal nějaký berounský patriot a dal mi přes hubu. Tohle snad už je jakž takž.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Srovnávací fotky Město Beroun 1.část pokračují druhou částí, která je umístěna hned vedle.


Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit














Vystavil v 2 komentáře:
Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)