Kutná Hora podruhé

Překulil se Silvestr, lyžaři nadávají, já se tiše raduji, raději ne před sněhumilnými. Že není normální počasí? Co to je normální?

V listopadu jsem tu nechal rozdělané srovnání města krásného. Brzy nato jsem sem přijel znovu, byl mráz a krásné slunce. Užil jsem si nádherné Kutné Hory na plný pecky. Užíval si zjevně i můj malinký foťák, už ve vlaku jsem objevil, že jedu domů téměř s ničím. Snad jen oběd byl dobrý.

Musím sem ještě jednou! Povedlo se mi hned po Novém roce. Dokonce jsem mezitím zjistil, že do Kutné Hory zajíždí pražská městská doprava. No a my přes 70 let jezdíme jen na občanku. Pokud někdo závidí, rád si s ním vyměním tuhle výhodu, ovšem včetně věku.

Bylo zase hezky, mám na překrásné město štěstí, možná, že foťák udělal chybné fotky jenom proto, abych se po Kutné Hoře znovu prošel.

Mám z tohoto souboru radost, kromě jednoho případu jsem zpracoval všechno z poslední cesty do Kutné Hory. Já vím, není nad Žižkov, ten zajímá stovky lidí, ale zajeďte do Kutné Hory, zvláště mimo hlavní turistickou sezónu, je zde i tak dost lidí, ale město, dříve mně skoro neznámé mi učarovalo. Rád bych se sem ještě někdy podíval, to už budu jen vymetat hospody.

Ještě připomínám, že první část srovnávaček je na adrese:

http://vencovypindy.blogspot.cz/2013/11/kutna-hora.html

Ústí Palackého náměstí do Husovy ulice. Tady už jsem fotil posledně, ale počítač mi doma vysvětlil, že jsem to zprasil.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Palackého náměstí. Fotku jsem stáhnul z kutnohorských webových stránek. Moc toho vidět není, vpravo zrovna stavějí vánoční strom, fotil jsem tedy ještě před Vánocemi.

Havlíčkovo náměstí, dům U žlutého kola. Zajímavé je, že fasáda byla v šedesátých letech otlučena a do dnešního stavu byla uvedena až v roce 2009 právě podle této staré fotky. V hospodě U žlutého kola jsem se dobře najedl, hospoda s výbornou obsluhou a wifi.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Havlíčkovo náměstí s pohledem na Vlašský dvůr. Vpravo kostel svatého Jakuba. Stará fotka vznikla v roce, kdy bylo T.G.Masarykovi 40 let. Třeba tu i byl, určitě netušil, že jednou bude stát na podstavci. Ačkoli byl nejméně dvakrát sundaván a nandavám, zůstal, hledí a diví se.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Vlašský dvůr trochu víc zblízka a z jiného úhlu. Lidí v obou případech hodně, ti letošní mluvili hlavně rusky. Oni mají totiž v Rusku začátkem roku kanikuly, to jsem napsal hlavně proto, abych ukázal, že maturitu z ruštiny mám oprávněně.

Starou fotku jsem stáhnul z kutnohorských webových stránek.

Jánské náměstí se jmenovalo podle kostela svatého Jana Křtitele, který byl zlikvidován za husitských válek. Mohutná budova byla asi fara. Vpravo v dáli jsou vidět věže kostela svaté Barbory.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Kaple Božího těla v blízkosti chrámu svaté Barbory, zrušená koncem 18.století, od roku 1886 zde řádil Jan Tuček, než ho zrušili komunisti.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Bývalý kostel svatého Bartoloměje, zrušen dekretem Josefa II. V roce 1787.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Kostel Všech svatých, který byl postavený za hradbami blízko Kolínské brány.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Rejskovo náměstí a Kamenná kašna. Žádný turista asi neopomene navštívit toto místo. V prvním díle svého putování jsem už jeden záběr udělal, ale nedalo mi, abych nepřidal ještě tři záběry, pokaždé z trochu jiného úhlu a hlavně z jiné doby. Atmosféra mi připadá zajímavá.

Všechny staré fotky jsem okopíroval na adrese:

http://www.fotohistorie.cz

Kostel svatého Jana Nepomuského, záběr od Kamenné kašny.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Kamenný dům v Radniční ulici, další kutnohorská lahůdka. Také tu jsem minule srovnával, ale připletly se mi pod ruku další fotky.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.fotohistorie.cz

Ještě Kamenný dům s pohledem na Václavské náměstí a dále ulici Jiřího z Poděbrad. A v dáli, na obzoru je vpravo vidět obláček, ten vychází z chvaletické elektrárny.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.fotohistorie.cz

Vladislavova ulice vychází na severovýchod z Palackého náměstí.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Anenské náměstí za 80 let hodně změnilo svou tvář, ale podle zbytků se mi zdařilo porovnat dva záběry. Na druhém je vidět věž kostela Panny Marie Na Náměti.

Staré fotky jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Na rohu ulic Mezibranská a Vocelova je přestavěný dům čp.293.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Dům čp.358 v Sedlecké ulici zanikl v roce 1965.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Ulička Na Lávkách a kostel Panny Marie Na Náměti.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Libušina ulice. Dům sloužil řeholnicím řádu svaté Voršily, byla v něm dívčí škola. Tuto podobu dostal v roce 1907.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Hned naproti předchozímu domu v Libušině ulici stála kaple Nejsvětětjší Trojice. Dnes obytbý dům t.č. opravovaný.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Aleše Pospíšila Zmizelá Kutná Hora, kterou vydala Paseka v roce 2009.

Při potulce městem jsem něco i nafotil mimo srovnávačky.

Zde

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Pindy z Facebooku - prosinec 2013

Prosinec snad přežiju. Samý srazy, samá hospoda. Spolužáci, bývalí kolegové, ještě jsem si nakoupil lístky do divadel, jsem rád, že jsem nevstoupil do ligy proti týrání seniorů, třebaže synovi vyhrožuju, že s ním jednou zatočím. Od Vánoc do června se bude prodlužovat den. A ty vedra co budou! A mouchy budou lítat. komáři píchat...

4.12.2013

Flámek

Jak už jsem říkal, Facebook je pro mě totéž, co byl pro pana přednostu z Ostře sledovaných vlaků světlík, kam se hulákaj připomínky k zlému světu. Včera jsem vypil víc než bych měl. Usnul jsem až u dveří svých. Inventura věcí ztracených a neztracených po ránu dopadla celkem příznivě. Ztratil jsem jenom půlku chleba. Peněženku mám, mobil taky, ani kalhoty mi nechybí.

Něco poezie

5.12.2013

Něco osvěty

12.12.2013

Místo dalekého rozhledu - Milešovka

Těžký život v Českém ráji

14.12.2013

Katastrofa pod Hazmburkem

Seňor

Při oslavě narozenin svého syna, což slavíme bez velkých keců, rok od roku ubývá díky mému věku vliv alkoholu, jsme chvíli čuměli na TV šlágr. Přiznávám se, že jsem dosud nebyl v obraze, ale prdel to byla veliká.

Slyšel jsem, že to je dobrá televize pro seniory.

Protestuji, abych byl označován coby senior.

Já jsem přece seňor.

O Vánocích máme otevřeno

28.12.2013

Výprodej alkoholický

29.12.2013

Žižka na koni

31.12.2013

Konec roku 2013

Flaška šampusu

Býval jsem konzument, který vypije všechno, tedy i bublinky, ale šampáňo nebylo příliš vyhledávaný nápoj.

Táta pečlivě hlídal, aby nikdo z rodiny nevnesl žádný alkoholický nápoj, který nevyrobil on sám.

Kvalita? No, táto, promiň. Slušnou slivovici třikrát přepalovanou, výbornou višňovku, dejme tomu. Domácí ovocná "vína", i borůvkové uměl, výborná průprava pro chvíle, kdy jsme v 16 letech popíjeli v parku šumavské bylinné za 8 korun flaška.

V mé vlastní rodině jsme nebyli abstinenti, ale penízky občas chyběly. Skoro pořád.

Koupili jsme jednou před Silvestrem flašku šampusu, všichni je kupujou. Já se nejvíc bál chvíle otvírání, že to bouchne, prostě to co jiné lidi baví víc než popíjení.

Nedošlo na ni, nějak nebyla chuť. Láhev zůstala v lednici. Zvykli jsme si na ni jako na vázu, obrázek.

Přežila i dalšího Silvestra, snad jsme se nechtěli zbavovat předmětu, patřícího do rodiny.

Syn chodil do druhé třídy, v návštěvách třídních schůzek jsme se s manželkou střídali, kdo je rodič, chápe, že? Pro jednoho vysilující.

Pan učitel, ano syn neměl "soušku", patřil vzezřením někam do první republiky, ošoupanou aktovku, zděděnou po dědovi z dob monarchie, hubertus. Jako když hodíte pohádkového dědečka do hypermarketu.
Byl hodný, prý legrační, no podívejme se upřímně na sebe do zrcadla.

Problémy mého syna bral s velkou vážností, špatné známky nebyly pro něj řešení.

Třídní schůzky začínaly v pět odpoledne, pan učitel si mě nechal na konec, v půl deváté nás vyhodil školník, že jsme poslední a on chce školu uzavřít.

Ještě půl hodiny jsme postávali před školou, chtělo se mi na záchod, měl jsem žízeň, naproti zrovna otevřeli novou sídlištní nálevnu.

Málem jsem panu učiteli utekl. Ne, do hospody, domů.

Děti už spaly, manželka dostávala pocit, že jsem se někde zasek.

Přišel jsem naprosto vyčerpaný, nebudu zdržovat, památkově chráněnou flašku jsme otevřeli. Neopili jsme se, víc doma nebylo a Vietnamci se svými večerkami byli ještě v Saigonu.

Pan učitel zařídil mému synovi kurzy u svého kamaráda a ten zase ve speciální dyslektické třídě.

Proběhlo bez podplácení, ale byla to téměř polosoukromá záležitost, nevím, jestli o něčem takovém věděly soušky ze sídlištní základky.

Synovi přeřazení hodně pomohlo.

To jen na závěr, abych nevzbudil dojem, že pan učitel byl pro srandu králíkům.

Dnes připiju i na jeho památku. Dobrým vínem.

Facebook - Václav Víšek

Praha - Žižkov 3.část

Konečně jsem se rozhoupal a pokračuju v procházce po Žižkově. Ne, že bych byl marod nebo mě nějak omezovala doba předvánoční, počasí bylo spíš podzimní. Ale přiblížil jsem se do míst, kde býval rybník u Olšanského náměstí, nad ním kostel svatého Rocha a Olšanské hřbitovy.

V okolí Olšanského náměstí se podařilo komunistickým architektům ukázat, jaká krásná sídliště umí stavět. Bohudíky, že neměli tolik peněz, aby mohli žižkovský kope zničit úplně.

V publikaci Tomáše Dvořáka Svéráz pavlačí a strmých ulic, kterou vydalo v roce 2012 Muzeum hlavního města Prahy, a kterou tahám po Žižkově jako kotě, je mnoho fotek z onoho prostoru. Všechno jsem prolezl, ale ke srovnávání potřebuju aspoň malý záchytný bod. Dejte mi pevný bod a pohnu vesmírem. Tohle ale už řekl někdo chytřejší, nebudu se motat mezi autory bonmotů.

A tak jenom smutně hledím na staré fotky, na bruslící veřejnost na zamrzlém rybníku u Olšanského náměstí. Kdo se chce podívat, nechť si publikaci zakoupí, je skvělá, stejně jako ty o Karlínu, Smíchovu, Libni a Vinohradech, které zde vyšly. V muzeu jsou levnější než v knihkupectvích.

Ale úplně bez výsledku moje putování není.

Začínám ve Vlkově ulici, tehdy dávno ještě Palackého. Na staré fotce je hodně veselo, dnes je ulice tichá, skoro by se mohl bojácný polekat. Ulice směřuje na Sladkovského náměstí, kde stojí kostel svatého Prokopa. Tady už jsem procházel, leč zrovna tohle porovnání se mi nezdařilo, ještě že Žižkov není z Podolí daleko.

Táboritská ulice. Další porovnání, které dělám podruhé, abych na sebe vykecal všechno. Kdo se podívá pozorně až na konec ulice, vidí už Žižkov komunistický.

Chelčického ulice, vpravo je škola, byla dlouhá, vedla na kopec, který byl právě nad rybníkem. Dnes je ulice kratší, k čemu Chelčickému je třeba tak dlouhá třída.

Škola na nároží ulic Lupáčova a Táboritská. Vpravo na kraji již vykukují paneláky.

Tentýž objekt jako na předchozím srovnání, jen z jiného úhlu. Zde již je nový Žižkov dobře vidět. Úplně vpravo je hotel Olšinka, v kterém jsem byl několikrát na jazzových koncertech, sál má údajně skvělou akustiku, ale nemuseli ho stavět právě tady.

Stojím v ohybu Táboritské ulice, ulice do kopce se jmenuje Kubelíkova. Bouranou zástavbu si nepamatuju.

Kostel svatého Rocha, nad ním je spodní vchod na Olšanské hřbitovy, tramvajové koleje vedly a vedou na Floru, o kterou už se Žižkov fackuje s Vinohrady. Ve zmíněné publikaci je krásná fotka z doby kolem roku 1900, kde pod kostelem je rybník, krásný venkovský obrázek a už tenkrát tramvaj jezdila. Člověk by řekl, že tu tramvaj jezdila už za Žižky.

Přesunul jsem se za vrch svatého Kříže, kde je hlavní tepnou Jeseniova ulice. Z té nezbylo skoro nic. Pohled je od ulice Rokycanovy.

Tenhle dům vydržel. Jednalo se o německou školu.

Komenského náměstí.  Celý prostor je lemován paneláky, školu se podařilo zachránit díky převratu v roce 1989. Vystavěná v letech 1872-1873. Byla připravená k likvidaci, dnes je v ní škola, zabývající se muzikou.

Pohled z Jeseniovy ulice Ostromečskou kolem kostela svaté Anny (na nároží vpravo) do Roháčovy. Kostel ovšem kdysi nebyl tak obestavěný.

Pohled z Komenského náměstí Českobratrskou vzhůru k vrchu svatého Kříže. Vlevo je budova školy.

To je všechno, co se mi zdařilo v okolí Jeseniovy ulice. Stará kapslovna stojí, ale je natolik změněná, že nemělo cenu se namáhat s porovnáním.

Jsem na Ohradě. V blízkosti bývala usedlost Ohrada, zbouraná až v druhé polovině 20.století. 
OPRAVA: 
Z komentáře pod článkem je zřejmé, že jsem usedlosti popletl, Ohrada skončila svůj život v roce 1908.
Jezdili jsme sem na měřická cvičení, ještě v 50.letech zde byl v blízkosti známé křižovatky venkov. Obě výrazné budovy na křižovatce zůstávají stejné, dopravní situace se hodně změnila. Při focení jsem potkal pána, podle něj 60-tiletého, který tu od dětství bydlí a jenom smutně vzpomíná. Z venkova se stalo město, to ovšem nemá souvislost s asanací starého Žižkova v 70.letech.

Stojím na Koněvově ulici, tramvaj jede zprava od Palmovky do ulice Jana Želivského. Vykukující tramvaj na staré fotce už by neměla po čem jezdit, Koněvovou dolů od Ohrady jezdí už jenom autobusy.

Jiný pohled na stejnou křižovatku, trochu jasnější, protože nezaclání tramvaj.

Stojím zády k Libni a dívám se do ulice Jana Želivského. Tak tady vedla úzká silnice na Palmovku, jel jsem na ní párkrát na kole a byla protivná. Tramvajové spojení je zde postavené v letech 1988-1990, trať vpravo Koněvovou (kdysi Poděbradovou) bylo zrušené v roce 1977. Od roku 1951 do roku 1966 zde jezdíval i trolejbus. Dopravních změn jako máku, ale dva zakulacené nárožní domy zde vystavěl stavitel Václav Drnec na počátku třicátých let, dvacátého století, pochopitelně, stojí na svém místě.

Koněvova ulice od Ohrady směrem k Vápence.

Ještě jednou podobný pohled.

Další fotky se mi nezdařilo porovnat, ale přece jenom něco. Nechtělo se mi jen tak ze Žižkova zmizet. V publikaci je pár stránek, věnovaných pavlačovým domům ve Vlkově, kdysi Palackého, ulici. Fotil v roce 1953 Jan Huka, je to zajímavý materiál, dovnitř do dvorů jsem se pochopitelně nedostal, tak aspoň čela domů.

Domy mají svou historii, byly hezké, podle dnešních měřítek hygienicky ne příliš vhodné. V publikaci je o nich poměrně zajímavé čtení, ale opisovat ho sem nebudu. Zajímalo mě, jako vždy, porovnání stavu kdysi a dnes. V roce 1953 byly domy zvenku zašlé, nejsou ani odstraněné štíty už zrušených živností.

Asi byly v plánu na zbourání, ale Vlkovu ulici možná čekají ještě lepší časy. Doufejme.

Chtěl bych poznamenat, že není nic těžšího, podle mého názoru, než porovnávat domy z čelního pohledu bez jakéhokoliv okolí. Přitom efektní jsou jiné snímky, podstatně lehčí.

S výsledkem srovnávaček ve Vlkově ulici nejsem příliš nadšený, ale času mě to stálo dost, nakonec je to můj osobní blog, kdo chce, může přeskočit.

12 srovnání bez dalších komentářů.

Ještě jedna sada fotek v publikaci je, mně se příčí říkat historických, v letech 1964 a 1970, kdy je pořizoval Oldřich Janovský, jsem už vyváděl pěkné lotroviny. Taky historie, jsem však teď hodný, nic jiného mi nezbývá.

Už jsem jich hodně obešel, ne všechny a tak výsledky budou, nejspíš až v roce 2014.

Věrným prohlížečům přeju hezký rok a omlouvám se všem, které nebaví moje pindání. Ovšem blog jsem nazval Vencovy pindy, nemůžu mlčet nebo se tvářit příliš vznešeně.

Předchozí dva soubory žižkovských srovnávaček jsou na adresách

http://vencovypindy.blogspot.cz/2013/11/praha-zizkov-1cast.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2013/11/praha-zizkov-2cast.html

Tenhle je třetí a bude ještě avizovaný čtvrtý.

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Vnouček

Byl u mě na návštěvě poprvé.

Nepřišel dobrovolně, přinesli ho.

Takového drobka se ještě nikdo neptá, nemůže si moc vybírat, jeho svoboda je omezená věkem.

Že jsem jeho děda, mu bylo spíš fuk.

Mohli ho přivézt, ale proč? Přišli s ním pěšky.

Naše rodina nepatří k naříkající chudině, která nadává na parkovišti při stěhování přeplněného nákupního vozíku do vozidla.

Necítím se být chudý, ani nevidím nikoho takového z mých blízkých. 

Porovnávat se svým dětstvím nechci, tenkrát byla krátká doba po druhé světové válce.

Fotil jsem svého vnoučka, v místnosti neumím, většina fotek je k ničemu.

Dal jsem na Facebook fotečku Cyrila, mého vnuka, jednu z mála povedených, jak si hraje s kusem papíru a jeho maminka, moje dcera, poznamenala, že kus papíru je hračkou chudých.

Jenže: kus barevného papíru se dá zmuchlat, složit, roztrhat, což se složitou hračkou nelze, tu hlídají rodiče, kteří vědí, kolik předmět stál peněz.

Můj syn, bylo mu zhruba 9, toužil po autodráze, kterou já považoval za blbost. Složí se, zapne se, autíčka jezdí, vypne se, autíčka se zastaví.

Stála pět stovek, což při mých příjmech v polovině osmdesátých let byl balík.

Ježíšek se praštil přes kapsu. Autíčka jezdila kolem dokola. Dalo se trochu rychleji, pak pomaleji, vkrádala se nuda.

S tátou se nedalo, s kamarádem už jo. Neuplynul měsíc od Štědrého dne, podívali se autíčkům na střeva.

Ač jsem přikoupil další díly, autíčka, spíš trosky autíček, jezdila kolem dokola, trochu rychleji, trochu pomaleji.

Z drahého dárku se stala škatule na utírání prachu.

Ne, nezlobil jsem se, tušil jsem to, nikomu jsem nic nevyčítal, nakonec Ježíškovi jsem peníze dal já.

Bylo synovi 14, 15, když mi říkal, že hodil autodráhu, rozloženou na nepotřebné díly, do kontejneru.

Sám jsem rád kupoval stavebnice, Merkur se mi líbil, kde děti musely vzít do ruky šroubovák, mně bylo trochu líto, že já sám ji nikdy nevlastnil.

A tak rád koukám na svého vnoučka, jak ho fascinuje útržek barevného papíru.

Kéž ti to, Cyrile, vydrží po celý život, umět si hrát a nenechat se jenom bavit.

Nebudu propagovat chudobu, byl bych hloupý, víc mě trápí chudoba ducha.

Ze staré dětské knížky, z první republiky, koupené pro mého staršího bráchu, jsem naskenoval naivní obrázek, jak si autor představoval bohatého Ježíška.

Úsměvné?

Osobně jsem nikdy tolik dárků pod stromečkem neměl.

Kolik dnešních darů čeká na inventuru až do jara, tolik jich leckde bývá.

Už přestanu rozjímat, je všední den, těch je v životě víc než svátečních.

A jsou krásné.

Facebook - Václav Víšek

Strejda z Frahelže

Byl jsem dítě, které toužilo být středem pozornosti, chtěl jsem být vtipný.

Aby se všichni smáli mým povedeným proslovům.

Táta se nesmál. Vypadal, že přemýšlí, není-li jeho přesvědčení, že děti se bít nemají, pochybené.

Nejvíc se smála teta.

Říkala "Ten kluk má fiňáry, celej strejda z Frahelže."

Fiňáry byly jakýsi jihočeský výraz pro veselé nápady. Strejdu z Frahelže jsem nepoznal, asi člověk, jemuž fiňáry byly vlastní.

Přepadla mě pýcha. Chtěl jsem být lepší než strejda z Frahelže, chtěl jsem vystoupit z jeho stínu.

Nápady v dětské hlavě ubývaly, jako když věhlasný komik chce vydělávat příliš.

Teta mě chválila neustále. Nikdy ale neřekla, že jsem chytřejší než strejda z Frahelže. Jenom jako.

Časem mě moje snaha překonat strejdu z Frahelže přestávala bavit.

Začal jsem vymýšlet úmyslně co největší hovadiny. 

Teta se smála, táta chmuřil.

Jednou teta přiskotačila s balíčkem dortů a říká:

"Co mi povíš, Vašku?"

"Hovno."

Pochybuju, že by strejda z Frahelže slovo nepoužíval, teta se však málem zhroutila.

Označila mě za nevychovaného hajzla a významně se dívala směrem k tátovi, který zrovna předstíral, že čte nebo snad opravdu četl. 

Dorty jsem ten den nedostal a už nikdy jsem nebyl přirovnán ke strejdovi z Frahelže, časem se mi po tom stýskalo. 

Nedávno jsem jel vlakem přes Frahelž, přišlo mi líto, že jsem strejdu nikdy nepoznal. Ani neznám jeho jméno.

Facebook - Václav Víšek