Začátkem roku 1969 jsem si koupil Praktiku. Prý skvělej foťák, nevyznal jsem se, cenu jsem si zapamatoval. 2000 Kčs jsem nezabral za měsíc ani když byly mimořádně skvělé prémie. Přiznávám, že na pití mi občas peníze zbyly.
V době vpádu sovětské armády v roce 68 jsem záviděl všem, co poletovali po pražských ulicích, zvěčňovali Rudou armádu "što zachvatčikov". Zachytit historii.
Už předem jsem zakoupil příručku začínajícího fotoamatéra. Mohl jsem vyrazit do ulic a fotit kdeco. Podle příručky. Rozkvetlé stromy, příbuzné, hradyzámky, pražské ulice, díky poletavému zaměstnání, i ulice jiných měst. Tábor, Domažlice, Libochovice, Kroměříž a další. Ničil jsem jeden film za druhým.
Brácha neměl sice temnou komoru, ale jakési zařízení tu bylo, nabídl mi, že si můžu fotky dělat u něj. Netušil, že má co dělat s cvokem. Vyvolávat, zvětšovat se dalo jedině v panelákové koupelně, tehdy, byly-li již jeho děti v pelechu.
Vyndat všechno zařízení ze skříně, zavřít se do tmy, vyrábět zázraky. Kdo to dělal, dobře ví, že se film nepřetvoří na fotky za minutku. V létě odjela celá bráchova rodina pryč, půjčili mi klíče, a já se usadil v koupelně na celý den.
Venku třicet stupňů, v blbě větratelné koupelně čtyřicet, všechny potřebné chemikálie mají mít určitou teplotu. Vývojky a ustalovače ve vedru málem bublaly. Já spotřebovával jiné tekutiny, lahváče zjevně vysychaly. Výsledkem byly podivné výtvory, začal jsem tušit, že vydavatele na publikace plné nádhery asi neseženu.
Koupit si svůj zvětšovák a další propriety, by asi šlo, ale u rodičů, kde jsem bydlel, bylo ještě méně místa než u sourozence. Možné řešení byla nevěsta, která by měla, kromě jiného, i volnou místnost pro mou temnou komoru. Lehce se řekne, ale volná ženská s prostorným kvartýrem nebo dokonce barákem potřebuje chlapa hlavně na práci. Vykašle se na blázna, který po večerech přivádí na svět obrázky kytiček, domečků, pejsků.
Fotil jsem dál, filmy si nechával vyvolávat, negativy ukládal, a kochal se představou, jak se jednou... Počáteční euforie mírně poklesla. Příručku mám schovanou.
Moje manželka byla ještě z menšího bytu než já, nevím, kdo tohle organizuje. Chudej s chudou... Přišly na svět děti, ty se fotit musí. Pro babičky, tetičky, lepit do alba roztomilé potomky. Jak hezky to hačá na nočníku, pase koníčky, směje se a pláče. Plně jsem se spoléhal na družstvo Fotografia. Nejmenší a nejlevnější fotky jsem nosil domů.
Nastříhané negativy pokorně čekaly v zásobnících. Přežily i moje poslední stěhování. Bylo mi líto úhledné balíčky vyhodit, přestože jsem měl v hlavě jasno, kam patří. Už jsem zapomněl, co na nich je, proč jsem co fotil, že jsem zrovna tady byl. Život se přehnal, přinesl důležitější zážitky.
Je to měsíc? Dva? Spolužák mi poslal po mailu fotky, já je sice měl, ale podivil jsem se jejich kvalitě. Poučil mě, že má zařízení. A hned jaké. A hned, kde to koupím. A hned jsem pro to běžel.
Zapojím zázrak do počítače a bavím se. Vidím lidi, na něž jsem zapomněl, kytičky dávno odkvetlé, domy někdy už zbořené. Vynořují se mi odněkud (že by z hlavy?) vzpomínky, události. Aby bylo jasno, publikaci uměleckých fotek vydávat nebudu, fotografové z celého světa by mě ve snu strašili, sousedi přestanou odpovídat na pozdrav.
Pro mě mají obrázky, které se hromadí v počítači, nesmírnou cenu. Myslím, že tehdy dávno, kdybych našel partnerku, která by nejen vlastnila místnost, byla by pyšná na to, že má doma fotografa, bych nemohl zažít tolik radosti jako dnes. Srovnané v krabicích nebo albech by otrávily pár návštěv, kterým bych v očekávání nadšení musel podkuřovat slivovicí.
Fotky mají vlastně premiéru, většinu z nich nikdo nikdy neviděl. Po čtyřiceti letech. Ani mi nevadí, že kvalita je různá, v některých případech i horší. Škrábance, umatlaný negativ.
Jen mě, ve chvilkách zamyšlení, pronásleduje možnost, jestli moje radost není závislá na skutečnosti, že už je mi hodně. Senilní stařík?
No, a co!
V době vpádu sovětské armády v roce 68 jsem záviděl všem, co poletovali po pražských ulicích, zvěčňovali Rudou armádu "što zachvatčikov". Zachytit historii.
Už předem jsem zakoupil příručku začínajícího fotoamatéra. Mohl jsem vyrazit do ulic a fotit kdeco. Podle příručky. Rozkvetlé stromy, příbuzné, hradyzámky, pražské ulice, díky poletavému zaměstnání, i ulice jiných měst. Tábor, Domažlice, Libochovice, Kroměříž a další. Ničil jsem jeden film za druhým.
Brácha neměl sice temnou komoru, ale jakési zařízení tu bylo, nabídl mi, že si můžu fotky dělat u něj. Netušil, že má co dělat s cvokem. Vyvolávat, zvětšovat se dalo jedině v panelákové koupelně, tehdy, byly-li již jeho děti v pelechu.
Vyndat všechno zařízení ze skříně, zavřít se do tmy, vyrábět zázraky. Kdo to dělal, dobře ví, že se film nepřetvoří na fotky za minutku. V létě odjela celá bráchova rodina pryč, půjčili mi klíče, a já se usadil v koupelně na celý den.
Venku třicet stupňů, v blbě větratelné koupelně čtyřicet, všechny potřebné chemikálie mají mít určitou teplotu. Vývojky a ustalovače ve vedru málem bublaly. Já spotřebovával jiné tekutiny, lahváče zjevně vysychaly. Výsledkem byly podivné výtvory, začal jsem tušit, že vydavatele na publikace plné nádhery asi neseženu.
Koupit si svůj zvětšovák a další propriety, by asi šlo, ale u rodičů, kde jsem bydlel, bylo ještě méně místa než u sourozence. Možné řešení byla nevěsta, která by měla, kromě jiného, i volnou místnost pro mou temnou komoru. Lehce se řekne, ale volná ženská s prostorným kvartýrem nebo dokonce barákem potřebuje chlapa hlavně na práci. Vykašle se na blázna, který po večerech přivádí na svět obrázky kytiček, domečků, pejsků.
Fotil jsem dál, filmy si nechával vyvolávat, negativy ukládal, a kochal se představou, jak se jednou... Počáteční euforie mírně poklesla. Příručku mám schovanou.
Moje manželka byla ještě z menšího bytu než já, nevím, kdo tohle organizuje. Chudej s chudou... Přišly na svět děti, ty se fotit musí. Pro babičky, tetičky, lepit do alba roztomilé potomky. Jak hezky to hačá na nočníku, pase koníčky, směje se a pláče. Plně jsem se spoléhal na družstvo Fotografia. Nejmenší a nejlevnější fotky jsem nosil domů.
Nastříhané negativy pokorně čekaly v zásobnících. Přežily i moje poslední stěhování. Bylo mi líto úhledné balíčky vyhodit, přestože jsem měl v hlavě jasno, kam patří. Už jsem zapomněl, co na nich je, proč jsem co fotil, že jsem zrovna tady byl. Život se přehnal, přinesl důležitější zážitky.
Je to měsíc? Dva? Spolužák mi poslal po mailu fotky, já je sice měl, ale podivil jsem se jejich kvalitě. Poučil mě, že má zařízení. A hned jaké. A hned, kde to koupím. A hned jsem pro to běžel.
Zapojím zázrak do počítače a bavím se. Vidím lidi, na něž jsem zapomněl, kytičky dávno odkvetlé, domy někdy už zbořené. Vynořují se mi odněkud (že by z hlavy?) vzpomínky, události. Aby bylo jasno, publikaci uměleckých fotek vydávat nebudu, fotografové z celého světa by mě ve snu strašili, sousedi přestanou odpovídat na pozdrav.
Pro mě mají obrázky, které se hromadí v počítači, nesmírnou cenu. Myslím, že tehdy dávno, kdybych našel partnerku, která by nejen vlastnila místnost, byla by pyšná na to, že má doma fotografa, bych nemohl zažít tolik radosti jako dnes. Srovnané v krabicích nebo albech by otrávily pár návštěv, kterým bych v očekávání nadšení musel podkuřovat slivovicí.
Fotky mají vlastně premiéru, většinu z nich nikdo nikdy neviděl. Po čtyřiceti letech. Ani mi nevadí, že kvalita je různá, v některých případech i horší. Škrábance, umatlaný negativ.
Jen mě, ve chvilkách zamyšlení, pronásleduje možnost, jestli moje radost není závislá na skutečnosti, že už je mi hodně. Senilní stařík?
No, a co!
Žádné komentáře:
Okomentovat