Léta běží, vážení. To snad býval pořad v rádiu. Kdo by to dnes poslouchal. Informace, kde není aspoň trochu videa, byť na něm je vidět méně než málo, zapadne bez pozornosti.
Poslední dubnový den jsem pár let jezdíval z Prahy na kole k Neratovicům do jazzové zahrady, kde při hudbě tančily čarodejnice.
Sranda, pivo, jídlo, muzika.
To jsem byl ještě mladej, to mi nebylo ani sedmdesát.
Někdy jsem spal v noci pod širákem, někdy jsem jel ještě v noci zpátky.
Jó, byl jsem mladej.
Grafoman má dobrou náladu a hned napíše článek na blogu.
Aby všichni koukali.
Ten článek je schovanej. Přímo tady.
Nebudu to celý opisovat, ale vynořila se mi vzpomínka na noční návrat ze Staré štace.
...
Na promoklém terénu se mi nechtělo spacák rozbalovat a tak jsem odjel po vedlejších silničkách směrem do Prahy. Proti loňskému roku hořelo méně ohňů. Déšť, v televizi hokejový debakl s Kanadou. Přijížděl jsem do obce Horňátky. Tam oheň hořel, byla slyšet hudba, zpěv, veselý křik.
"Pojďte si dát pívo!"
Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.
"Dobrý večer! Pivo bych si dal."
Vyndavám peněženku.
"To byste mě urazil, pozval jsem vás."
Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.
"Strejdo, pojďte si zatancovat!"
To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.
Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.
Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.
"Ahóóój!"
"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."
Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.
"Jasný. Za rok."
Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.
Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.
Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv.
Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.
Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.
Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.
...
No, už jsem se do Horňátek nikdy nepodíval. Šest let uplynulo, všechno je jinak. Moje kolo mě vozí po rovných cyklostezkách podél Vltavy, chybí síly k delší cestě. Na Staré štaci staví pražský dopravní podnik, ale mně kombinace jazzové muziky a čundru chybí.
Uvidím, třeba až zase omládnu...
Žádné komentáře:
Okomentovat