Sen o běhu maratónském

Jako by to včera bylo, 60 let uteklo. Kam? Kde jsou? Odpovídám raději jen v duchu, mohli by mě vyškrtnout z internetu.

Na rohu ulic Dlouhá a Rybná býval chlapecký internát, kde bydlelo pár mých spolužáků z průmyslovky v nedaleké Malé Štupartské. Dole tělocvična, kam jsme chodívali na tělocvik. Mladší ročníky si vzpomenou, že přece tam chodili do Roxy, známého hudebního klubu, dnes snad jenom restaurace, nevím, Dlouhá třída na Starém Městě pražském nepatří Pražanům, je plná turistů. I po koranoviru?

Vrátím se do tělocvičny. Stáli jsme v řadě, červené trenýrky, bílá trička, čekali, až na nás přijde řada. Výmyk na hrazdě asi nepatří za vrchol gymnastiky, nějak ho provedli všichni, kromě jednoho ze třídy, mojí maličkosti. Někdo se narodí coby sportovec, jiný jako dřevo. Sportovci existenci nás dřev potřebují, jak jinak by svou kvalitu poznali.

Býval jsem mírně obtloustlý, ne úplně, prosím. Bůhví, kde jsem se toulal, když se rozdávala šikovnost. Obyčejný kotrmelec v mém provedení byla sranda. Počítat, to mi šlo, snadno jsem si tedy spočítal známku z výmyku, když jsme tak stáli ve frontě, jejíž konec jsem zdobil. Spolužáci prováděli cvik, pochváleni, pokáráni, mohlo to být lepší. Všichni se těšili na vrchol, bonbónek, můj výmyk. Tělocvikář při pohledu na mě asi litoval, že se neživí něčím jiným.

Možná ho provokoval můj úsměv po mé verzi výmyku, co jsem měl dělat, přece nebudu brečet, byl bych jediný, ostatní se smáli, neposmívali se, neměl jsem příliš nepřátel, zvykli si na mě.

Jednou, proč se to stalo, bůhví, se mi výmyk povedl, polekal jsem se a z hrazdy neseskočil, ale spadl. Dostal jsem tenkrát dvojku, myslím, že se ale v tělocvikáři uhnízdila myšlenka, že si jinak dělám prču. Už nikdy potom se mi výmyk nezdařil, dostal jsem jednou z tělocviku dokonce čtyrku, nesetkal jsem se nikým, kdo by se s takovou známkou z tělesné výchovy mohl pochlubit.

Ještě po mnoha letech, kdy se tělocvikář vykašlal na tělocvik a maloval obrázky na Karlově mostě, náhodou se přistěhoval do domu, kde jsem bydlel, potkali jsme se v místním výčepu, něco zapíjel, tvrdil výčepnímu, že jsem byl línej.  
"Co jste měl z tělocviku?"

"Jednou štyrku."

"To sem nedával."

"Mně jo. A to sem nedávno uběh maratón."

"Cože, těch 42 kilometrů? Fakt?T o se teda omlouvám."

Raději jsem odešel, hrozilo, že mi poručí panáka.

Ale to jsem hodně přeskočil. Zatím studuju průmyslovku, spolužáky omrzelo smát se mé nešikovnosti, chodili jsme na fotbal, pili pivo, kouřili a hádali se. To mi šlo. V 18 letech nás vypustili do života, budovat socialismus.

Vrátím se do dětství, kdy se mnou kamarádi hráli na plácku za barákem fotbal jenom proto, že byli kamarádi, jinak pro hru samotnou neužitečný tvor. Kličku jsem nezvládl, maximálně někoho kopnout.

Padesátá léta, doba Emila Zátopka, na plném strahovském stadiónu se při běhu skandovalo "Zátopek, Zátopek, Zátopek...." po celý závod. Líbily se mi disciplíny, které trvaly déle. Co se musí v tréninku nadřít sprintérský šampión, pak start a za 10 vteřin je po olympiádě, někdy vyběhne dřív a hned ho vyhodí jako zločince. Takový vytrvalec Lasse Virén z Finska kdysi v olympijském finále upadl a ještě závod vyhrál.
Maratónský běh, zde šlo jenom o vysloveně tajný sen, sdělit ho známým, uchechtali by se. Já s nimi.
Mezi pecivály se mi nechtělo, příroda, toulání pěšky na kole, k tomu povolání zeměměřiče, kde pohybu není málo.
Cesty života bývají spletité, mě zavedly mezi lidi podobně praštěné jako já, zkusil jsem non-stop pěší pochod na 100 km za 24 hodin. Podívám-li se zpět, v době mých začátků nás na první pohled nesportovců bylo mezi účastníky dálkových pochodů hodně. Vyskytovali se i běžci, často ti, kteří z různých důvodů neměli ambice vrcholového sportovce.
Mně osobně dálkové pochody změnily život. Shodil jsem kila, i manželství bylo pochodnické. Rodinný život, děti, méně času na stokilometrové výlety, tedy méně pohybu, nemohl jsem se vejít do oblečení.
Zkus běhat, slyším rady, vyslyšel je. Přechod od turistického chození na vytrvalostní běh trval jen jednu zimu. Známí z pochodů nade mnou kroutili hlavou, že blázním. Dokázal jsem proklusat 100 km za 10 hodin, v mozku se probudil dětský sen, když to uběhl Zátopek, proč ne já. Strach ze skutečnosti, že jsem pomalý, se mi podařilo překonat, jednoho chladivého podzimního rána mě přivítala pražská Stromovka.
Pár stovek běžců, nešlo o komerční záležitost jako u dnešních městských maratónů, kdy peníze vládnou, byl to atletický závod pro lidi, kteří běhají pro radost. Doběhl jsem spíše v druhé polovině maratónců, nikdo mě neobdivoval, nesmírně šťastný, nechybělo mi mnoho do čtyřicítky, chtělo se mi křičet, podívejte se, jak jsem dobrej. Celkem 6 maratónů mám na svém kontě v časech od 3:25 do 3:58, sportovní stránky jsem nezaplnil, ale dodnes si pamatuju krásný pocit v cíli. Pokaždé. Ani mě nenapadlo si vzpomenout na čtyrku z tělocviku.
Měl jsem problémy s během ve skupině, prostě skuteční atleti běhali jinak. V dubnu 1983, celý závod mrholilo, 9°C, krásně se běželo, z Českého Dubu do Mladé Boleslavi, skoro celý závod z mírňoučkého kopečka, však zrovna tehdy jsem běžel nejrychleji. Sám, buď mi utekli nebo nestačili. V cíli pěkná atmosféra, šlo o malý závod, všichni si navzájem gratulovali, snad i líbali. Ano, přiběhl jsem o půl minuty dříve, než mladá dívčina.
Jeden z mých maratónů se konal v Bělovsi u Náchoda (nebo dnes součást Náchoda?). 
Poborský maratón, obrátka byla v Machově, kde po mně místní výrostci hodili plechovku od paštiky. Přežil jsem. V cíli předposlední, spokojený, že jsem do cíle dokodrcal.
A takhle mě vyfotografovali. 37 let tomu je.

Sportem ku zdraví... no, dobře. To se hezky píše. Jak daleko může za můj dnešní zdravotní stav právě sportování? Kdo ví. Radosti mi ale sport přinesl hodně.
Dívám se z okna, trochu spokojený, že mi zdraví nedovoluje vrhnout se do vedra, jakých jsme letos zažili relativně málo. Tak vzpomínám a píšu.
A sny? Pořád mám, ale nechávám si je pro sebe.