Parníkem do Štěchovic

Do Štěchovic jsem s dětmi jezdíval. Vlakem z Braníka do Skochovic, počkali na parník a odjeli do Štěchovic, dali si oběd, cákali se ve studené Vltavě, čekali na zpáteční vodní spojení. Delší pobyt na parníku a koukání na říční hladinu, děti nezvládaly, nudily se a mohly se i pokusit rozebrat plavidlo. Občerstvení na lodi nebylo ani tenkrát nejlevnější.

Z parníku bych toho moc nenafotil, zůstal jsem u kola. Efektní záběry přes řeku nevycházely, vegetace je příliš bujná. Ve většině případů jsem použil staré fotky davelského fotografa Josefa Dvořáka. Na fotkách je adresa, kterou doporučuju otevřít, nádherná díla, z velké části pohledy z výšky a ty se mi srovnávat nedaří. Je těžké najít místo, kde pan Dvořák stál.

To nejlepší je v knize, kterou je dobré si koupit.

Leznice

Na levém břehu Vltavy pod obcí Trnová bylo občerstvení pro voraře už v polovině 18.století. Vyrostla zde výletní restaurace, která v letech 1922-23 musel ustoupit nové silnici. Byla postavena nová, která slouila jako restaurace až do sedmdesátých let 20.století. Těžko by se někdo hledal příjemné posezení při hustém automobilovém provozu. Minulost. Parník odplul, husy ve Skochovicích, odkud je foceno, též není vidět. Spíš se na hladině objeví labutě.

Měchenice

Křižovatka. Motocykl, který je na staré fotce, je pana Dvořáka. Chtěl jsem do oněch míst umístit svoje kolo, neměl jsem ho o co opřít.

Pekárna, cukrárna, kavárna, dnes restaurace u Čadilů.

Foceno blízko křižovatky se silnicí na Sloup. Moderní doba postavila telefonní budku, zastávku autobusů a smíšené zboží, kde se neprodává.

Davle

Foceno od Prahy, vpravo je silnice na Sloup, napravo je vidět kus školy.

Centrum městyse. Stromy povyrostly, stíní v záběru, zato ve vedru přináší příjemný stín. Za značkou parkoviště je vidět vchod do prodejny populárních davelských uzenin.

Prostor jako na minulém snímku, jen v opačném pohledu. Vpravo je roh ulice, která vede na starý davelský most, nejzajímavější asi je bývalá benzinová pumpa.

Pohled z mostu, starého silničního, který si v roce 1968 američtí filmaři vybrali pro natáčení Mostu v Remagenu. Na kopci postavili kostelík, po Davli se procházely americké uniformy, které se objevily dokonce v sovětském tisku jako důkaz kontrarevoluce. Po srpnové sovětské okupaci Američani raději odjeli film dodělat mimo naše území.

Na nové fotce už je vidět nový silniční most, kopec je značně upravený těžbou, vedle mostu je restauarce V pivovaře.

Pohled z mostu podruhé. Detailnější záběz restaurace V pivovaře a vyústění nového mostu. Tenkrát, v roce 1935, nebyla ještě v provozu přehrada ve Vraném, která zvedá hladinu i v Davli, mohly se tedy husy plácat v místech, které je dnes daleko od břehu.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2010.

Kuriózní snímek, kdy pukaly ledy a dopukaly až do ulic Davle.

Štěchovice

Skupina pracovníků se chystá pracovat. Vlevo je vidět hrana budovy poříčního dozoru, vzadu kus hotelu U parolodi. Nevěřil jsem v úspěch porovnání, ale vypadá to docela důvěryhodně.

Hotel U parolodi byl noblesní podnik s tanečním sálem. Přijížděli sem Pražáci, vystoupili z parníku a hospodu hned u nosu. V šedesátých letech dosloužil pod firmou Jednota. Dnes se tam prodává leckdy i šmejd.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2010.

Pohled hlavní štěchovickou ulicí.

Hlavní ulice městyse z opačného pohledu, než u snímku minulého. Dům s věžičkou býval obecním úřadem.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.svatojanske-proudy.cz/stechovice/htm/obec_stare.htm

Vpravo nahoru se jede do Masečína, obecní úřad v detailu.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.svatojanske-proudy.cz/stechovice/htm/obec_stare.htm

Kdysi škola, dnes úřad městyse, jak uvádí nápis na budově. Za oplocením vlevo se nachází pivnice. Příjemné posezení, možná proto, že bylo vedro. Dobré pivo, možná proto, že bylo vedro. Natočila mi ho usměvavá příjemná Vietnamka, která se k hostům chovala jako správná vesnická hostinská. („Jirko, neotravuj paní nebo ti už nenaleju!). Vrcholem bylo, že zde fungovalo wifi připojení.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:

http://www.svatojanske-proudy.cz/stechovice/htm/obec_stare.htm

Facebook - Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Hynek Slavík ze Sobotky

Všichni chceme do ráje. Vejdeme se?

Sichr je sichr, už vlastenci v 19.století vytvořili Český ráj. Malý, ale náš.

Čas od času tam musím být.

Září 1995, koupil jsem lístek na vlak do Turnova. Pověstná trať, kde jízdní řád platil jako legrační čtení, podle něhož by vlaky měly jezdit. Používám ji občas pořád, myslím trať, situace se zlepšila tolik, že si hledávám jiné téma k nadávání.

Vlak jel, poskakoval, strojvůdce zastavoval i na místech, kde hospoda nebyla v dohledu. V Bakově se zpoždění přestalo počítat na minuty, výpravčího nebylo vidět, snad hledal plácačku. Nebo čepici, protože bez červené čepice vlak neodjede, třeba by výpravčí strojvůdci vyhrožoval nebo ho na kolenou prosil.

Snažím se žít spořádaný život, někdy mě jednotvárnost dožene k nečekanému.

„Já du ven“, oznámil jsem spolucestujícím, kteří měli svůj cíl, což ve vlaku není neobvyklé.

Mapy sebou vozívám nejen potřebné, ale i okolní. Znám se.

Uraženě jsem se otočil k Českému ráji zády. Nohy tehdy sloužily, za moment jsem obědval v Bělé pod Bezdězem. V Bezdězu, obci, nesoucí název významného kopce, byla výstava historických lokomotiv, plno lidí, hospoda narvaná, utíkal jsem odtud, aniž jsem na vrch vylezl.

Okna, Tachov s hospodou U slunečních hodin a s kopcem, který jsme stačili téměř rozebrat na štěrk. Korce, Nedamov, Dubá, to už jsem z Českého ráje daleko. Vítá mě nádherné Kokořínsko.

Stmívá se, kraj voní, nebudu si vymýšlet, mířím do Dobřeně, těším se na místní hospodu, vytvořené ze stodoly. Nic mi už nikam nejede, jsem bez spacáku, musím noc prochodit nebo prosedět, je-li kde.

Hned za Dobření je Jestřebice, kde v sobotu nalejou poutníkovi i po půlnoci.

Potřebuju být v poledne doma, musím ráno chytit vlak. Po modré značce sbíhám do Kokořínského Dolu, jsem překvapený, že se svítí v koloniálu. Pavilónek, jaký si v době socialismu postavila v akci Z snad každá víska. Byly nehezké, zbytečně veliké občas nebylo co prodávat, lidem se po nich stýská, že si v bydlišti mohli koupit aspoň chleba a mlíko. Mnozí odpracovali i nějakou brigádnickou hodinu, jinak by ve vsi nevydrželi.

Pán ve středních letech, majitel, jeden spící čundrák, jeden bdící, jeden brnkající na kytaru blues. Během produkce usnul. Ve vzduchu je cítit alkohol a tabák.

„Kde se tu berete, ve dvě v noci?“

„Je teprve za deset dvě. Posedím u vás, když mě nevyhodíte, za další hodinu budou zase dvě.“

Letní čas tenkrát končil při podzimní rovnodennosti, museli jsme se později přizpůsobit ostatní Evropě, což je logické, ale nehodlám dělat přednášku o logice. O tom, jestli je třeba dvakrát do roka hýbat s časem. Jde jen o čísla, slunce na naše hodinky kašle. A důchodce vstává, když se vyspí, usne, když mu hlava padá u nezapomenutelného televizního programu.

V prodejně pípa, kouřilo se, čert vem předpisy.

„Dneska je noc vo hodinu delší, musím ji využít.“

„Máte pravdu, odkud jdete?“

Líčím svoje putování.

„To chceš říct, že deš z Bakova pěšky, sem ke Slavíkovi?“, ozval se jediný nespící čundrák.

„Ne, já jel do Turnova, ale vlak vypadal, že už nikdy nepojede, tak jsem vystoupil. Šel sem na pivo do Dobřeně.“

Ozval se majitel.

„Vy ste správnej cvok, vy si určitě vode mě koupíte vobrázek.“

Jednoduchá perokresba hradu Kokořín v rámečku velikosti asi 5x5 centimetru.

„Kolik za to chcete?“

„Pětku.“

„Tak jo.“

Vypil jsem piva tři, pokecával. Pan Hynek Slavík, jehož jméno jsem si přečetl v sešitu, plném razítek z míst, jež jsem navštívil, mluvil o svých plánech. Že mu mají vrátit pozemky v Sobotce, nějak se to táhne, že chce vybudovat vandráckou základnu, kde by mohli levně přespat lidi mého typu, dostat napít, kus buřta.

„Nepotřebuju peníze, mám dost, nechci rejžovat, jen abych neprodělával a bavil se.“

Krásný sen v době, kdy nevydělávat prachy se rovnalo být debil.

Přišel jsem před druhou, odešel po druhé, vylezl do Kaniny, kde jsem počkal na první ranní vlak.

Obrázek jsem pověsil do předsíně. Manželce se zjevně nelíbil, nezeptala se, nepotřebovala poslouchat idiotské vysvětlení.

Na Kokořínsko jsem nezanevřel, při první příležitosti mířím ke Slavíkovi. Už tam nebyl, z prodejny se stala regulérní hospoda, jednou jsem projížděl na kole a obědval.

Na obrázek si celá rodina zvykla. Při stěhování jsem na něj zapomněl. Jak skončil? Spíš špatně.

Nedávno jsem si koupil knížku o historkách z Českého ráje, ne zásadních, ale drobných, doplněnou starými fotografiemi.

Narazil jsem na fotku, kde pod Humprechtem je stavba, trochu se nehodící do okolní zástavby s nadpisem Sobotka – továrna Hynka Slavíka. V roce 1912 ji nechal postavit Hynek Slavík. Továrna, ve které pracovalo až 100 dělníků. Týdenní produkce se prý pohybovala kolem 5000 párů pantoflí, střevíců, bačkor. Továrník byl lidumil, pocházející z chudých poměrů, se zaměstnanci se dobře znal, pořádal pro ně plesy, chodil s nimi do hospody.

Městu Sobotka se příliš nelíbil vzhled První sobotecké továrny na pohovkovou obuv. V roce 1941 se zřítila hlavní tovární zeď, při přestavbě dostala budova o jedno patro méně a Slavík pochválen za projevené porozumění pro „esthetické potřeby města“.

Asi jsem tehdy v Kokořínském Dolu narazil na vnuka bývalého továrníka nebo jiného příbuzného, nosícího rodové jméno.

Když jsem začal o Českém ráji, v Sobotce už jsem dlouho nebyl…

Železný Brod

Lidé, kteří si předem perfektně připraví dovolenou či jen sobotní výlet, by ze mě dostali kopřivku.

Český ráj mám rád, hodně jsem tam nachodil, Železný Brod je krásně položené město na Jizeře. Vždy to pro mě bylo východisko někam, na Kozákov, na Riegrovu stezku i jinam. Nebo jsem naopak sem přišel a odjel vlakem. Kdysi jsem ho projel jako cyklista, skutečně jen projel. Při mých putováních jen průchozí bod.

Narazil jsem při brouzdání internetovými stránkami na staré fotky města. A zafungovala moje touha se toulat jen tak bez velkých cílů. Co splatit svůj dluh průchozímu místu? Rozhodování velké nebylo, v některých případech je zbytečné moc přemýšlet. Člověk by mohl klidně propřemýšlet celý život. Jednodenní návštěva je jen mžik. Nezbývá mnoho času na návštěvu všech pamětihodností, muzeí, je to jen zběžná prohlídka. Určitě se nemůžu považovat za znalce města. Snažím se spíš nasát atmosféru místa.

Co jsem prožil, už jsem napsal na svém blogu:

http://blogspot.cz/2012/06/na-skolnim-vylete.html

fotky přidal a slíbil, že srovnávací budou, co nevidět.

Tady jsou.

nádraží

Hned, jak jsem vylezl z vlaku, zamířil jsem do kolejí, než mě vyženou. Podoba překvapivě jiná.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

sokolovna

Snadno jsem ji našel, daleko hůř jsem hledal o ní informace. I stránky železnobrodského Sokola jsou strohé. Základní kámen v roce 1927. Masarykův pomník vytvořil Jaroslav Brychta, který byl spíš specialistou na sklo.

Jinak o výzdobě budovy jsem nenašel nic. Přišla mi pod ruku i fotka, kde není vůbec žádná sochařská výzdoba, ani před budovou, ani na ní. Snad léta budování a budování a…

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Masarykova

Most přes Jizeru, pohled z jižní strany náměstí. Vpravo je kousek hotelu Cristal.

Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 8.díl (Libri 2011).

Náměstí 3.května

Dříve Riegrovo. Těžko laicky hodnotit. Zbývá dojem. Měl jsem stejný pocit, jako při čtení pohádky Jak pejsek s kočičkou pekli dort. Každá doba sem něco ukápla, prostředkem vede frekventovaná komunikace. Viděl jsem pár starých fotek, které už se porovnat nedají, v muzeu je prý model, kde je vidět stará zástavba, ale byl jsem tu v pondělí…

Víc jak polovina mých srovnání se týká tohoto prostoru, hodnocení rád přenechám odborníkům.

Hotel Cristal, postavený za nacistické okupace.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled z jihu na sever. Mohutná budova vlevo je škola z roku 1879, dnes městský úřad.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Opět pohled na severní stranu. Moc toho starého nezbylo. Jen roubený dům Klemencovsko, kuriózně vložený v roce 1936 do budovy nové městské spořitelny a dva domy vlevo od rozšířené silnice, dost předělané, zvlášt pravý.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Napsal jsem, že sem každá doba něco ukápla. Tady jsem nabyl dojmu, že se zde, na místě zbořeného okresního soudu, někdo vyzvracel.
Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled na sever podél radnice. Provoz na náměstí je skutečně většinu dne takový. Pokud je na mých srovnáních někde volněji, je to způsobeno broušením povrchu Štefánikovy ulice na severu, vozovka je zúžena a fungují semafory. Jinak bych asi většinu nezvládl.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Detailnější pohled na sever náměstí. V záběru je kašna z roku 1827 se sochou Panny Marie, zrekonstruováno v roce 2002.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled na severní stranu náměstí od západu do Husovy ulice. Vpravo roh radnice.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled ze severozápadního rohu. Vlevo část radnice, vpravo část Cristalu.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled opačný než u předchozího snímku na severozápad. Pokud jsem pochopil situaci, roubený dům vlevo padl za vlast už v devadesátých letech 20.století. Každá doba…

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Severovýchodní roh náměstí.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled na severovýchod. Vpravo radnice z roku 1892, podle Karla Kuči tuctová, dnes městské divadlo. Fotku staré roubené radnice s podloubím jsem zařadil na začátek tohoto souboru. Až se sem dostanu, musím do muzea se podívat na model. Podle toho, co jsem zlomkovitě zahlédl, tohle náměstí by dnes bylo úžasným skvostem.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Tak tohle není srovnávací fotka, ale nedalo mi. Tohle nechali zbořit mocní ve měst již v roce 1890!!!

Okopíroval jsem z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 8.díl (Libri 2011).

V radnici bývala i městská spořitelna. Dole při ústí Masarykovy ulice je vidět další roubený dům, místo kterého je zde s odpuštěním nic.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Malé náměstí

Tady se charakter maloměstské zástavby příliš nezměnil, jen je to všechno dost oprýskané. Moc mě mrzí, že jsem při focení neudělal krok vpravo. Komín je trochu jinde, než na staré fotce. Na místě jsem si ho nevšiml, protože na staré fotce se dost skrývá za sloup.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Dům, zvaný Jechovsko. Na něj modernizátoři nestačili sáhnout.

Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 8.díl (Libri 2011).

Vlevo hospoda U Kašťáků. Při svých cestách po naší vlasti se někdy těžko vyhýbám rádoby stylovým restauracím s grilovanými pochoutkami na jedno brdo. Tady jsem jedl dobré české jídlo, pro milovníky zdravé stravy musím sdělit, že k plněným bramborovým knedlíkům z brambor jsem měl na talíři kopec vynikajícího dušeného kyselého zelí.

Tabule je opřená o kašnu s kamenným sloupem, též z roku 1827 jako na Velkém náměstí.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Pohled na objekty spíš chátrající. Naděje, že nespadnou snad ještě je.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

ulice Františka Balatky

Nad Malým náměstím je čtvrť Trávníky, která je od roku 1995 památkovou rezervací. Dobrá zpráva.

Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 8.díl (Libri 2011).

hotel Veselý

Nakonec hotel na Štefánikově ulici, který zůstal hotelem.

Historický pohled jsem stáhl na adrese: http://www.zeleznybrod.cz/turista/foto_historie/

Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit

Deset let po povodni

Ano, v srpnu to bude 10 let, co na Šumavě a v jižních Čechách padala voda, jakoby obsluha uzávěru usnula. Vltava, od Mělníka Labe, vytvářely gigantická jezera, která nikdo z žijících nemohl předtím vidět. Město nad soutokem nevěřícně koulelo očima. Žádné kroniky z českého území nic tak mohutného nezaznamenaly, jestli tolik vody někdy bylo, v té době naši předkové ještě neuměli psát.

Svědčí o tom i fotka z Dolních Beřkovic, kde jsou označeny všechny velké vody od roku 1784.

K návštěvě mě inspirovala i publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009), ze které jsem okopíroval většinu historických fotek.

Moje nohy nadšeně souhlasily. Stále více se jim nechce šlapat do kopců.

Vlakem do Vraňan, dál už na bicyklu.

Spomyšl

Proč se železniční křižovatka, dnes už málo významná, jmenuje Vraňany, nevím. Nejbližší vesnice je Spomyšl. Po českém území je takových případů více, páni od dráhy tak rozhodli.

Tady se rozhodně v roce 2002 Vltava nerozlévala. Pohled na rybník, který by spíš potřeboval nějakou vodu dolejt. Domy jsou přestavěné, některé chátrají, budova úplně vpravo byla hospodou, i dnes nápis hlásá Hospoda U Jelenů.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

 
 

Lužec nad Vltavou,

náves a kostel. Zde už povodeň řádila. Do Lužce jezdíval vlak z Vraňan, už nejezdí. Vlevo je bývalý Rulfův hostinec, dnes obecní úřad.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

náves, opačný pohled než na minulém snímku. Zde je Rulfův hostinec alias obecní úřad napravo. Fotografa z roku 1906 přišlo obdivovat velké množství obyvatel, hlavně dětí, mě se nikdo ani nevšiml. Naštěstí, protože jsem jim šlapal v parkové úpravě.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Vrbno

patří mezi obce, které před 10 lety dostaly co proto. Ještě dnes jsou některé domy zdevastované, opuštěné. Podle velikosti bývalé školy (vlevo) to nemohla být bezvýznamná obec. Je zde smutno.

Kolo vpravo opuštěné není, na něm jsem přijel já, posléze odjel.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Opačný pohled než předešlý, takže škola je vpravo.

Starou fotku jsem vyšťoural zde

Hořín

Laterální kanál a zdymadlo, v roce 1906 bylo krátce po dostavbě. Sem jsem vlezl a tvářil se, že jsem poměrně velkou ceduli neviděl. Stačil jsem jen jednu fotku, nasadit přiblblý úsměv a mizet. Pán, kterého jsem se bál, se tvářil sice přívětivě, ale dal mi najevo, že bude rád, když vypadnu. Štěstí mi přálo a i jeden pokus stačil.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělník z nakladatelství Paseka (2007)

Komora na laterálním kanále. Přímo mě šokuje průmyslová architektua před víc jak sto lety.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělník z nakladatelství Paseka (2007)

Pohled od kapličky k zámku, který býval po roce 1948 školským zařízením, po roce 1989 vrácen Lobkovicům, povodeň se na něm hodně podepsala. Nepřístupný, nezařízený.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Brozánky, náves

Divný pocit mám ze srovnání. Život zmizel jinam, ke komu by dnes chodil pošťák? Podle publikace se jmenoval Kořenář.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Vliněves

Nepamatuju se, že bych někdy slyšel o této obci. Nad Labem je poměrně vysoko, takže na seznamu zatopených obcích zřejmě chyběla, snad maličkosti dole u řeky. Turistické stezky tudy nevedou, vesnicí prochází hlavní silnice. V současnosti je zde pěkná nová cyklostezka, na Labi jsem potkal dvě labutí rodinky. Hospodský má asi radost, upozorňuje na svou provozovnu cedulemi u řeky. Vlina je záliv, tedy Vliněves, záliv u řeky.

Kostel Stětí svatého Jana Křtitele z roku 1866, rané dílo architekta Josefa Zítka, postavený na místě historicky zajímavého románského kostela. Hospoda je na snímku vpravo.

Starou fotku jsem dost zvětšoval, je to výřez ze staré pohlednice, nechtělo se mi zrovna tohle vyhodit.

Našel jsem ji na http://fotohistorie.cz/

Co jsem našel o obci, již jsem napsal u předchozího srovnání. Foceno od Labe.

Stará fotka stažena z adresy: http://fotohistorie.cz/

škola

Už se v ní neučí, budova je v pořádku na rozdíl od barabizny, kterou mi postavili do záběru.
Stará fotka stažena z adresy: http://fotohistorie.cz/

Dolní Beřkovice

Měl jsem k dispozici pár starých fotek, ale nebylo je možné použít. Zámek je obrostlý, všechno jinak. Zbyla tato fotka. Domy v ulici jsou celkem v pořádku, pan Václav Šubr by se divil, co zrovna z jeho obchodu čas vytvořil. Znetvořil.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Křivenice

Vesnice, která má za humny tepelnou elektrárnu. Novodobé úpravy existujících budov jsou, dejme tomu, zajímavé.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

„Výpadovka“ na Dolní Beřkovice

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Horní Počaply

Elektrárna, stojící mezi Počaply a Křivenicemi, změnila charakter obce. Vyrostly zde paneláky, změnila se však i místa, která nové výstavbě nijak nepřekážela. Velký dům s obchodem Josefa Derfla padl za vlast, místo ní stojí hospůdka U Rose. Spíš bych řekl krabička.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

Druhá strana návsi. Ani obchod Františka Procházky se nedochoval. Zato je v obci „moderní“ nákupní středisko.

Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy – Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009)

 
 

Projel jsem pár vesnic na levých březích Vltavy a Labe dvakrát, takže jsem nefotil pěkně po pořádku, jak zde předstírám. Srovnávací fotky z velkých měst jsou efektní, ale baví mě čas od času projet pár málo známých vesnic. I ony patří do české krajiny a mají svou historii.

Facebook - Srovnávací fotky

Další srovnávací fotky z různých lokalit

Na školním výletě

Červen, doba školních výletů. Tolik jsme se těšívali. Co jsem si z nich odnesl? Ani se příliš nepamatuju, kam nás všude vyvezli.

Nemuseli jsme předstírat kázeň ve školních lavicích. Mohli jsme mluvit bez dovolení, aniž jsme zvedli ruku. Mohli jsme být i trochu drzí, v očích přísné učitelky se oblevil zákmit úsměvu. Od rodičů jsme dostali trochu korun navíc, za které jsme si koupili nesmysly. Byl školní výlet.

Vyloučím-li zážitek z osmé třídy, kdy nás učitelky vyvezly nočním vlakem bez lehátkových úprav do Beskyd, vodily tři dny po krásných horách, ubytovaly v horské chatě, ostatní splývá. Nemůžu ani počítat průmyslovkový výlet do Řevnic. Bylo nám 17 a už jsme chlastali.

Adršpašské skály, jinak hrady, zámky.

Pantofle.

„Prosím, neklouzejte se nám po podlaze!“

I ti, které by nic takového nenapadlo, se začali klouzat.

Oddechli jsme si při odevzdání klouzavé obuvi a hrnuli se na limonádu. Sladkou, ulepenou, hnusnou, báječně chutnala.

Doma nás čekala vana a rejžák.

„Ty, prase, ty ses vůbec nepřevlíkal. Karbanátek si přivez zpátky, smrdí mezi prádlem.“

Na výlety mě už nikdo nevozí. Pořádají se autobusové zájezdy pro důchodce, pardon, pro seniory. Bývají často spojeny s nabídkou šuntů za nekřesťanské peníze. A pak, nechce se mi sedět v autobuse, naplněném vrstevníky. Stačí ranní pohled do zrcadla.

Pokud sednu na kolo, dojedu kousek za hranice Prahy a jsem vděčný za posezení u oroseného. Místa, kam dojedu vlastními silami, se rok od roku více přibližují bydlišti.

Do Železného Brodu bych kdysi dojel na kole, pravděpodobně ještě vyjel či vyšel na Kozákov. Snad v údolí Jizery, na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší, bude vedro milosrdnější.

Všední den, cesta trvá přes dvě hodiny, beru si knížku, vlak bude poloprázdný. Rád ve vlaku čtu. Klid, lednice s lákadly není.

Sedám ve Vršovicích do prázdného, vyvětraného rychlíku. Roztáhnu se na sedadlech pro čtyři Lebedím si. Na hlavním nádraží přistoupí třída malých dětí. Sedají si na druhý konec vagónu. Švitoří. Kdyby se vlaštovky uměly červenat, zrudly by hanbou, jak neumí švitořit. Mým uším, vycvičeným, aby slyšely, jen co chtějí, hluk nevadí.

Vzpomínám cesty tramvají na školní přestavení budovatelských filmů. Daleko později jsem pochopil, proč si ostatní cestující od nás přesedávali.

Ve Vysočanech přistupují další výlety, v Čakovicích též, v Neratovicích, ve Všetatech. Tři vagóny jsou napěchované. Vyzná se vůbec někdo v situaci? Vědí děti, ke komu patří?

Český ráj byl snad stvořený pro školní výlety.

Nejen malé děti, i starší. Ke mně si přisedla děvčata, skoro slečny. Chovají se slušně a já nevím, jestli si je můžu prohlížet, abych nebyl označen za uslintaného úchyla.

Už nečtu, potřeboval bych si natáhnout nohu, bere mě křeč, není místo na změnu polohy.

Jedna paní učitelka sebou vzala svou malou holčičku, té očka překvapeně těkají poznáním, že život není jen poklidná idyla.

V Bakově něco vystoupí, troška. V Turnově vystupují snad půl hodiny. Dvě učitelky z různých výletů se dohadují, že se na nástupišti o děti šábnou. Napůl.

Na Malé Skále mizí zbytek. Jen ti starší, mí sousedé zůstávají. Odsedají si, blaženě se protahují. Švitoření skončilo, za mými zády puberťák všechno ví, všemu rozumí, snad by v budoucnu mohl být prezidentem.

Do cíle mám sotva deset minut, ukládám do batohu knížku, jen málo přečtenou. Vystoupím z vlaku, kdybych dostal facku, byl bych radši. Takové je vedro v Železném Brodě ještě před desátou dopoledne, nádražní knajpa zavřená.

Vždycky všechno špatně dopadne, jen o kousek líp.

Na žádný kopec jsem nevylezl, jen tak po městě a okolo, na hezkou hospodu narazil. Trochu nevrlý kuchař umí výborné bramborové knedlíky, hned se pozná, že neohřívá polotovary. Za svijanský máz, jehož cena v Praze neklesá pod 25, chtějí dvacku.

A fotil jsem, srovnával minulost a současnost, přečetl jsem si leccos z historie, na zpáteční cestu jsem koupil ve vinotéce půllitřík vychlazeného bílého.

Slovo vinotéka mi Microsoft Word neustále mění na fonotéku. Fakt jsem si teď myslel, že jsem kretén, ale dělá to pořád. Chytrej program, kterej je blbější než já.

Už jsem v rychlíku, není prázdný, ale pohodlí je habaděj. Listuju v publikaci, na kterou jsem ve městě narazil. O historii Českého ráje se sto let starými příběhy. Napadlo mě, jestli mi ze starých pohlednic už nehrabe.

Ve vlaku je ticho, podobné podzimnímu, když vlaštovky odletí na jih.

Fotky jsem si uložil.

A bude-li mi přát, snad i srovnávací budou.

Poslanecká imunita

Porušuji své předsevzetí, že mi politici nestojí za rozčilování.

Poslanecká imunita je podle mě naprostá kravina. I zákonodárci mají svobodu slova, danou ústavou. Co víc potřebují?

Budu-li já podezřelý z trestného činu, vrhnou se na mě vyšetřující orgány, pokud nechci, poradí si.

Jestli je poslanec podezřelý z trestného činu, měl by se těšit, že ho soud zbaví podezření. Jedině soud má právo rozhodnout, je-li ten a ten zloděj, podvodník, a ne jakási banda podivných osobností, která si říká Parlament České republiky.

Jasný, byli zvoleni v demokratických volbách. Aby tvořili zákony. Jsou dobře placení, podle toho, co z nich vypadává, nadprůměrně.

Místo projednávání zákonů stráví spoustu času debatou, jestli někoho ze svých řad vydají soudu nebo nevydají. Před televizními kamerami se producírují, sbírají hlasy do dalších voleb.

Zloděj patří za mříže, člověk, který poškodí stát svou neschopností, patří před soud, stejně jako řidič tramvaje, který překročí povolenou rychlost a nechtěně někoho zabije. Riziko povolání. V takových případech nemůže platit, že to ten který myslel dobře.

Vždycky se najde dost lidí, přesvědčených o své nedotknutelnosti, kteří si nemožnost zrušení svojí vlastní imunity odůvodní přihlouplými žvásty.

Pokud bych jim přiznal nějakou imunitu, nedovolil bych, aby byli fyzicky týráni, jestli budou v parlamentu blbě kecat. Nejsme ve středověku, jsme členy Evropské unie, jak by vypadalo, kdyby se náš parlament podobal lazaretu.