Často vyjíždím z Prahy na místa mírně nebo hodně profláknutá, kde vím, co můžu očekávat, v batohu mám spoustu fotek, obíhám pamětihodnosti, málem se stávám správným turistou, který ví, že nejdůležitější je kulturně poznávací činnost.
Raději zarazím. Co takhle vyrazit do méně věhlasného místa, projít ho, něco vyfotit, zajít do hospody...
V publikaci starých fotek z Rokycanska mě zaujalo městečko Mirošov. Pohodlně přístupné vlakem, počasí velice proměnlivé, déšť možno očekávat každou chvíli, v takovém místě je určitě hospoda, kam se tulák schová a bude tvrdit, že je to kvůli dešti, pivo je v tom nevinně.
Samozřejmě, že jsem si předem leccos přečetl. Nedávám si za úkol opisovat z průvodců. Železářské hutě, v 19.století pak černé uhlí, prý patřilo mezi nejlepší koksovatelné. Pracovalo zde 1600 horníků. Byla vybudována železnice z Rokycan.
Brdy nejsou Ostravsko, v roce 1904 těžba skončila, protože nebylo co těžit. Vývoj se zastavil. Nacističtí okupanti zde zřídili koncentrační tábor pro české dělníky, kterým nevonělo pracovat pro Říši.
Železárny vzkvétaly spíš v sousedním Hrádku. Vojenský prostor Brdy se za vlády komunistů stále rozšiřoval, po sovětské okupaci v roce 1968 se stal prakticky největším vojenským prostorem hlavně československé armády. Za Mirošovem už začínají Brdy a tam vládla armáda.
Přijel jsem vláčkem z Rokycan a měl jsem pocit, že jsem přijel do pohraničí, jaké jsem za komunistů poznal. Jakoby tu končil svět.
Chvílemi poprchávalo, nakonec zvítězilo sluníčko, svačina z obchodu, na dotaz po hospodě mi místní smutně ukazovali na téměř rozbořený objekt kdysi zámecké restaurace. Naštěstí vietnamští obchodníci na rozdíl od našich vědí, že když prodávají lahvové pivo, Češi ho rádi vychlazené.
Zámek je nepřístupný, vypadá to, že se o něj někdo stará.
Možná smutný začátek, ale všude žijí lidé a kupodivu právě zde jsem mluvil s několika lidmi, kteří se divili, co u nich fotím.
Milá vietnamská obchodnice mi otevřela lahváč lžící, velice šikovná byla. K pivu mi zdarma přidala trochu pražené kukuřice.
Začnu na kopci za městem, kudy se jezdí někam k Nezvěsticím, kde je také na trati Plzeň - České Budějovice konečná této kdysi pro horníky postavené železnice.
Ještě musím podotknout, že staré pohlednice jsem vesměs okopíroval v publikaci Františka Baťka, Hany Hrachové a Petra Prášila Rokycansko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici v roce 2007.
Jsem rád, že jsem na vršek nelezl jenom kvůli pohledu, který je jinak pěkný. Snad se mi i podařilo udělat slušnou srovnávací fotku. Při celkových pohledech se mi málokdy podaří najít identifikační body jako zde, Brdy na obzoru, dnes armáda zjistila, že je pro sebe nepotřebuje.
A jsem ve městě, v Uxově ulici, vpravo vykukuje budova obecné školy. Kostel svatého Josefa stojí na místě, jen kde se vzal, tu se vzal, vyrostl smrk.
Kostel svatého Josefa.
Kostel z téhož úhlu, jen stojím trochu dále.
Fotím v podstatě stejný prostor, jen jsem se otočil vlevo, budova bývala kdysi obecnou školou a narodil se v ní pozdější pražský arcibiskup Karel Kašpar. Pamětní deska je na současné fotce vidět. Taky jsem si ji vyfotil zblízka, ale vyšla mi z foťáku rozmazanina. Neumím fotit arcibiskupy ani na kameni zvěčněné.
Prastará fotka. Oba objekty, kostel a radnice stojí stále, ani účel nezměnily.
Pohled náměstím vzhůru, radnice se schovala. Dlouho jsem si myslel, že postavičky mládeže na starých fotkách jsou domalovány, pak mi někdo vysvětlil, že tenkrát i malí kluci nosili klobouky, zvlášť když přijel fotograf.
Dostal jsem se na náměstí dolů. V budově vlevo byl Řebounův hostinec a řeznictví a Karáskův obchod. Dnes... darmo mluvit. Skutečnost je možná horší než tato fotka.
Stejný objekt podruhé.
Trochu z jiného úhlu, vlevo hostinec a řeznictví, vpravo kromě obchodu i pošta. Vlevo je komín pivovaru, který sice nepivovaří, ale poskytuje letní byt čapí rodině. Detailní záběry jejich příbytku jsou v fotografické příloze, jejíž adresu na konci uvádím.
Šlo asi o důležitou budovu, když se zachovalo tolik starých fotek. Oj! Dámy nastrojené a kočár!
Zámecký zájezdní hostinec pana Kotory. Jméno toho, kdo asi budovu chtěl rekonstruovat, neznám. Tipoval bych, že mu došly prachy. Od místních jsem se mnoho nedozvěděl, jenom smutně krčili rameny.
Dole z náměstí vychází ulice Skořická. Název nemá nic společného s kořením, ves blízko Mirošova se skutečně jmenuje Skořice. Je opět vidět komín s čápy.
Fotím málem ze stejného místa. Možná se někomu nelíbí, jak je dům vpravo přestavěný, ale je v něm zajímavá cukrárna, kde mi dokonce nalili dvojku vína. Tato jediná stará fotka není okopírovaná z uvedené publikace, našel jsem ji na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Další dvě fotky jsou z křižovatky ulic Skořická a Příkosická. Do té koukám. Kdysi se jmenovala Živnostenská, neboť v ní bydlelo pár řemeslníků. Vpravo je Kuncovna, bývalý hostinec, později agitační středisko. Na focení se snad sešlo víc lidí, než v městě bydlelo.
V téže budově byla v roce 1910 provozovna Potravního spolku Svépomoc. Dámy v róbách, kde je jim konec?
V zdravém těle zdravý duch, říkali Sokolové, jejichž otec zakladatel má v parku sochu. Budova je zachovaná, radost pohledět. K večeru je v ní snad i hospoda.
Když si pěkně zacvičili, kousek odtud si šli procvičit duch. Škola, kterou léta nezničila. Dobře vypadá.
To je vše, co jsem dokázal v městě Mirošově projít a porovnat. Je zde dost domů, které jsou pěkně udržované a nelze soudit jenom podle kdysi důležitých hospod. Tím ovšem nechci tvrdit, že by hospody nebyly důležité.
Slíbil jsem i fotky z procházky městem. Jsou zde.
A mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.
