středa 6. dubna 2011

Smíchov a Košíře

Pár dnů jsem věnoval projíždění a procházení Smíchovem a posléze i Košířemi. Tyhle dvě čtvrti mi trochu splývají, doufám, že se patrioti příliš nebudou zlobit. Musel jsem si prohlédnout mapu, protože místa, o kterých jsem si myslel, že jsou v Košířích, jsou na Smíchově a naopak. Pokud budu mít v popiskách chyby, budiž mi prominuto. Tahle oblast byla hodně postižena dopravními komunikacemi, naší automobilové vášni překážejí úzké, kroucené ulice. Tak jsme je narovnali. Bylo to zajímavé toulání, něco jsem se dozvěděl, snad i některé moje výtvory jsou zajímavé. Jestli ne, tak se nedá nic dělat. Nic lepšího se ode mě nikdo nedočká.



Smíchov
Arbesovo náměstí
Z tohoto pohledu je srovnání nespravedlivé. Většina náměstí je dnes pěkný park pro lidi, auta smí jenom okolo. Někdo má pocit, že klid, který tu před stoletím panoval, je ubíjející. Já vidím na staré fotce i obchody, živnosti, nebyl to mrtvý prostor. Auta jsoutu dnes proto, že v nich jezdíme.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese



Štefánikova třída
Hned za rohem Arbesova náměstí až v sedmdesátých letech 20.století se objevila tahle budova ze skla. V té době nesla tahle smíchovská třída jméno sovětského bolševika Kirova.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Štefánikova třída
Další pohled. Taky je trochu zkreslující. Řada domů na staré fotce je těsně před likvidací, tedy neudržovaná. A vykoukl na nás pěkný smíchovský kostel. Ač nerad, musel jsem vyřadit jeden záběr a taky fotky jen kostela. Proti sluníku se mi nepovedlo. Musím sem někdy odpoledne, pokud neusnu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Národní dům
Kdo má rád místa, kde se mnoho nemění, bude potěšen. Až na ta auta...
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese



Anděl
Již jsem sem vkládal srovnání ze Štefánikovy třídy i od Anděla. Nároží, kde stával dům U anděla zmizel v historii, nahrazený Novým Smíchovem. Nezůstal kámen na kameni, není co srovnávat, třebaže historické fotky mám k dispozici. Tak aspoň tento, kde nová zástavba jen nesměle vykukuje při levém okraji.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Plzeňská třída
Tato třída si též vyžadovala své. Rozšiřovala se, odbourávala. Zde je na staré fotce vidět později zbořená zeď Malostranského hřbitova. A hospoda na rohu vlevo už jenom chátrá.
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese



křižovatka Plzeňské a Holečkovy
Tady zmizelo skoro všechno. Po delším zkoumání jsem zjistil, že barák, který vypadá jako novodobý panelák, tu stál už v roce 1940. Byl jenom náležitě kosmeticky upraven. Barák úplně vpravo tu zůstal taky, takže nakonec se snad povedlo.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Košíře
křižovatka Plzeňské a Podbělohorské
Když říkají, že bylo potřeba tenhle dům zbořit, tak dejme tomu. Ale nevidím, že uprázděný prostor měl jakýsi smysl.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Plzeňská, pod Klamovkou
Tady teda zmizelo skoro všechno. Naštěstí pro mě, jenom všechno. Vpravo zůstal nepatrný zbytek původních Košíř. I s hospodou.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Plzeňská
Napravo budova pošty. Myslím, že jsem to trefil.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Smíchov
Buďánka
Smutná záležitost. V médiích se čas od času objeví rozbory situace a to je všechno. Udivilo mě, že jedu ze Smíchova Plzeňskou nahoru Košířemi, přijedu k Buďánce a jsem zase na Smíchově. Kdo se v tom má vyznat?
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



pohled od Skalky ke Klikovce
Od Buďánky jsem vyjel, spíš kolo vytlačil nahoru. Za tohle srovnání bych ruku do ohně nestrčil. Je tam je ta Klikovka. Ale podle cest by to zhruba mohlo být ono. Vkládám to sem, protože je, podle mě, zajímavé. Na staré fotce upravená zemědělská krajina, ta byla zastavěná, budiž. O další okolí se už nestaráme. Ale kvetly tam fialky. Ty malé, hodně voňavé.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Košíře
Vrchlického ulice
Vracím se zpět. Ze Smíchova do Košíř, kam patří Vrchlického třída, dnes se silným provozem.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



pohled na křižovatku Jinonické s ulicí Vrchlického
Tohle je kolmý pohled k tomu minulému, však ten zakulacený barák nás správně nasměruje.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



křižovatka Vrchlického, Starokošířská, Na Popelce
Žádná velká sláva, ani tehdy, ani dnes.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



bývalá usedlost Popelka
Dnes je tu hotel, tvářící se tak přepychově... Myslím, že nemám ve skříni žádný kus textilu, abych sem v něm mohl přijít.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



bývalá židovská modlitebna
Že tu zůstal tenhle zbytek původní zástavby, je paradox. Hned naproti hotelu Popelka. Budova je zjevně obývaná. Já bych ji neboural...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



celkový pohled
Pěkné klidné místo byl prostor, odkud jsem fotil. Ohrazené dětské hřiště, pajskaři, klídek. Za měsíc už bych asi křoví neprohlédl.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



celkový pohled další
Hned sousední záběr.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky III. (Paseka 2004)



Smíchov
Kinského sady, letohrádek
Sady jsou nádherně zrekonstruované, moc pěkné to tu je. U letohrádku jakoby se čas zastavil.



Kinského sady "restaurace"
Před nedávnem jsem fotky bývalé restaurace v Kinského sadech zveřejnil s tím, že jsem tu před 50 lety měl maturitní večírek. Teprve nyní se mi dostala do rukou víc jak 100 let stará fotka té restaurace, srovnání se nabízelo. Za komunistů se do budovy tolik investovalo, že málem spadla. Soukromý majitel zřejmě čeká, až skutečně spadne. Svůj seriál o Smíchově a Košířích končím takto smutně. Ale cesta sem nahoru opravdu stojí za to. Když se nebudete dívat na tyhle zdi.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pražské výletní restaurace (Lidové noviny, Muzeum hlavního města Prahy, 2010)


Facebook - Srovnávací fotky



Další srovnávací fotky z různých lokalit





Vystavil v 3 komentáře:
Štítky:

pondělí 4. dubna 2011

Pěkný den





Pátek večer. Celý týden sluníčko, zítra má pršet. Voni toho nakecaj...


Nesmím zaspat. Jako na potvoru nemůžu usnout, kde se vzal, je tu kašel. Prevít, kvůli němu jsem tenkrát přestal kouřit. Neodešel s poslední krabičkou cigaret. Drží se mě. Dá o sobě vědět, když nejmíň potřebuju. V kině, v tramvaji, v divadle nebo potřebuju-li usnout. Jako dneska. Zejtra budu vypadat!


Zdaleka není ráno šest, a už straším. Asi se v duši bojím, že nevstanu. Musím se voholit, aby baby nekoukaly. Dívaj se podezřele, jak tak vegetuju, bez bystrýho ženskýho dohledu. Všimnou si závady, hned jim v hlavě svitne. Nemá doma ženskou! Takhle by vypadal ten můj dědek, kdyby mě neměl! Shnil by. Všichni by shnili.


Vybalím fungl novou nožičku na holení. Že bych se nepořezal? Jistěže ano. Čistej ručník, hned ozdobený růžovými fleky. Ret bolí. Huba se kroutí, snad se nebudu moct ani zasmát, řeknou, že sem zakyslej.


Kdo vymyslel, že se pudem fotit ke škole? Vím to, ale v hospodě, u piva, se všem přítomným nápad líbil. Co ale ty mimopražský? Z Novýho Boru, ze Žatce, z Plzně, Příbrami, Benešova, Brandejsa, ještě jednou z Novýho Boru. V sobotu v deset dopoledne. To je na palici. Snad někdo přijde.


Sako by potřebovalo do čistírny, no, v hospodě ho sundám. Přes pupek se mi srazilo. V devět vyrážím z domova. Mraky se honěj. U Právnický fakulty vystupuju, ze sedmnáctky jako tenkrát. Rodiče mi v roce 1957 koupili měsíční studentskou tramvajenku dvoutraťovou. Na sedmnáctku a na jednadvacítku. Stála 18 korun, na všechny linky byla za 30. Šetřilo se.


"Budeš jezdit k parlamentu, tak stanici říkali rodiče, a pak pudeš pěšky, neubyde tě. Dnes Kaprovkou neprocházím, valím se. Na Staromák, Týnskou uličkou a jsem u školy. Ještě není půl desáté. co tam budu tak brzy dělat?


Nepřišel jsem první, mává na mě Petr. Vždycky chodil všude tak brzy. I do školy. Sudičky určily, že bude rybářem a bude vstávat ještě v noci. Večer mi volal, jestli si vezmu kravatu. To je přece samozřejmý, ne? Teprve v hospodě se ukázalo, že kromě nás dvou a předsedy, nikdo takhle nastrojenej nepřišel. Zbaběle jsem šlajfku strčil do kapsy.


Směje se Bohouš z Příbrami, musel vstávat hodně brzy. Tomu vstávání asi nevadí, většinu života měřil v podzemí, tam se chodí brzy po ránu. Jana z vesnice od Brandejsa, kde bydlí odjakživa, je taky na vstávání zvyklá.


Neuvěřitelný, ale už se trousej! 9.55 jsou všichni na místě. Ani jeden pozdní příchod. Jako do školy. Ještě po 50 letech v nás budí barák úctu. Místo školního zvonění zvony z Týnského chrámu.


Začalo mírně pršet. Ptám se autorky nápadu, jestli nemohla objednat pořádný počasí. Zpraží mě pohledem. Něco jako "trhni si nohou". Přidala škleb, málem jazyk vyplázla, ale možná se bála, aby jí to nezůstalo. Deštík, ač je březen, jenom májový, osvěžující.


Taškařice začala. Zdeněk s 50 let starou fotografií nás podle ní řadí. Složitá záležitost, někteří tu nejsou, někteří zase tenkrát chyběli. Pět hochů kdysi sedělo jen tak na zemi. Dva z nich tu dnes nejsou. Kdosi mi jízlivě říká (asi ženská):


"Jsem zvědavá, jak se budeš zvedat." To taky nevím, holky si zase zapomněly vzít židle, na kterých v roce 1961 seděly. Pět fotografů lítá kolem, doufejme, že se najde aspoň jeden, komu fotky vyjdou.


Vrátili jsme se o tolik let zpátky, babičky a dědečkové zapomněli na vnoučata, blbne se. Chybí nějaký kantor, cíl středoškolského žertování. V duchu jsem čekal, že se otevřou dveře:


"Co tu vyvádíte? Jako malí fakani!" A přísný pohled, jestli někdo před školou nekouří.


Čtyři roky jsme sem chodili. Učili se, vyváděli alotria. Bouda, ve které jsme se nemuseli přezouvat. Snad jsme byli jediná střední škola v republice, kde přezůvky na žácích nebyly vyžadovány.


Dveře zůstaly zavřené, však už je tu jiná škola, a naši pedagogové odpočívají na věčnosti. Atmosféra celého srazu dostala správný šmrnc.


Hospoda je objednaná blízko Karlova náměstí. Kromě spolužačky, která nemá dlouho po operaci, jdeme pěšky. Procházíme Ungeltem. To býval zaprášený dvůr, kde jsme se učili měřit. Nikomu jsme nepřekáželi, jen sami sobě. Ve 14 letech jsme se učili měřit pásmem, zapisovat údaje přímo venku tuší, kterou jsme měli ve skleničce, připevněné gumičkou na desce. To bylo "šikovnejch", politejch.


Často jsem si v životě s úctou vzpomněl na naše vyučující, hodně jsem ze školy potřeboval, ale tohle určitě ne. Asi to byl předpis. Trochu úsměvnej, jak už tak předpisy bejvaj.


Dnes je Ungelt plný drahých hospod, valí se nedočkaví turisté. V Týnské uličce i za komunistů bylo vetešnictví se starým železem, Eduard Čapek, krám i majitel vypadal, jako by ho sem prskli z doby sto let starší. Pár kroků od balkónu, kde mával Gottwald ve vypůjčené beranici. Zapomenutý ve víru dějin. Nyní je tu vinárna, restaurant, železo neprodávaj.


Cesta přes Staroměstské náměstí a dál, to už nejsou vzpomínky, to už je jiné město. Pro zahraniční obdivovatele Prahy, někdy mi připadá, že hlavně pro nenažrané hospodské. Je po desáté, turisti zaplňují plac.


K hospodě jsme se postupně dohastrošili včas, sraz před školou nás nasměroval do nostalgické pohody. Zdeněk byl celé 4 roky žák s nejlepším prospěchem. Tak jsme ho volili za předsedu. Protože se nebránil. Dobrý kamarád, opsat dal, nežaloval, šplhoun ani šprt se mu nenadávalo. Jenom, šlo-li o oficiality, stal se z něj předseda. Už mu to nikdo neodpáře. Doživotní předseda.


Tentokrát si připravil proslov před přípitkem. Něco měl na papíře, projev slavnostní, proboha, aby na něco zapomněl. Ne, nebyl dlouhý, nudný. Měl jsem radost, že vzpomněl na naše profesory. Někteří ve škole byli, pravděpodobně, schováni, bývali na důležitých postech a po roce 1948 na nich zůstat netoužili. Ještě nenápadné varování, aby si přítomní své názory na politickou situaci nechali na jindy.


Oběd, pivo teklo, fotilo se. Spolužačka přinesla dort, na kterém byla, prý na jedlém papíře, vytištěna kopie maturitního tabla. Rozkrájeli jsme se, a snědli sami sebe. Papír, snad jedlý, mi nechutnal, musel jsem ho vyplivnout. Byla to fotka spolužáka, který tu nebyl a nikomu nechyběl.


Pamatuju srazy po pěti, po deseti letech. Bývaly večer, ráno jsme s halasem provázely spolužačky na Florenc, odkud odjížděly autobusem domů. Hodně se tenkrát vypilo, vždycky se našel někdo, kdo potřeboval péči střízlivých. Teprve kolem padesátky nás napadlo dělat srazy přes den.


Je tu klid a sranda, dobrá nálada z dopoledne se nevytratila. Nic se neřeší, vzpomíná se. Stane se, že si dva úplně přesně pamatují určitou situaci, ale každej jinak, oba mají pravdu. Pivo, sem tam nějaký panáček na zdraví, trochu vína. Pryč jsou časy bohatýrských chlastaček. Sice 13 piv na účtence jednoho z nás (já to nebyl) je slušný počet, ale záleží na kvalitním tréninku. Nevypadal, že by měl upadnout.


Šel jsem z hospody s posledními. Doma jsem byl před devátou. Syn si mě podezřele prohlížel. Sraz po padesáti letech, a ty už jsi doma? Býval zvyklý u mě na jiné tahy.


Nevím, proč jsou naše setkání tak příjemná. Prostředí školy to udělalo? Druhá třída ve stejném ročníku se neschází vůbec. Měli stejné profesory, chodili do stejného baráku. Zázrak, náhoda? Spíš to druhé. Sportovci říkají, že náhoda přeje připraveným.


Není mezi námi nikdo, kdo by byl stálým organizátorem, vždycky se najde někdo, kdo se věci ujme.


Pár dnů po setkání už přicházejí fotky, píšeme si maily.


Kéž by nám to vydrželo co nejdéle.


Cítím, že bych měl dodat historku. Příhoda z natáčení tomu říkají profesionální rozchechtávači.


Byl jsem na vojně, můj kamarád Petr ne, měl modrou. Psali jsme si. Dopisy. Možná někomu připadne divné, že si dvacetiletí kluci posílají dopisy. První polovina šedesátých let, mobily se nevyskytovaly ani v literatuře sci-fi. Telefonovat z pošty meziměstsky znamenalo strávit čekáním někdy i několik hodin. Zůstaly dopisy.


Petr mi psal, to už jsem sloužil druhý rok, že uspořádá slezinu, napsal termín. Dostat opušťák na takovou akci bylo beznadějné. Sloužil tam poručík, voják z povolání, jehož kdysi rodiče nacpali do Žižkovy školy, už od šesté třídy byl vojákem. Následovalo důstojnické učiliště. Žižkovci, to bývala špičková paka.


Ne tak Mirek Lev, který vojnu upřímně nenáviděl, ale musel odsloužil za každý rok učiliště tři roky. S vojáky základní služby si tykal, chodil s námi na pivo, a mně s klidným svědomím napsal opušťák na sobotu a neděli, ač neměl právo. Že mu průser nevadí. Po mém návratu jsme záznam přepsali na služební cestu do Sušice. Prošlo to.


Odjel jsem z Janovic nad Úhlavou do Prahy v sobotu po obědě. Zavolal jsem v Praze z telefonní budky spolužákovi, který měl telefon. O žádné slezině nevěděl, další taky ne. Petr byl na chatě. S dvěma spolužáky jsem poseděl ve vinárně, rodiče měli doma radost, že mě vidí, vydrhnul jsem se, máma nasmažila řízky na cestu, a jel jsem zpátky do oploceného prostoru, připravený k boji s imperialisty.


Sraz, kterého jsem se zúčastnil sám! Petrovi tuhle epizodu nepřipomínám, řekl by, že žvaním. Bylo to tak tehdy? Tvrdím, že jo, ale v mém věku, můžu si být něčím jistý?









Celý text BLOG TÝDEN
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

Pošťák 68



Pošťákovi je dnes 68. Náhodou jsem ho potkal při mé nedávné návštěvě České Třebové. Žvanili jsme spolu, jak jinak. Žádná další nemoc ho nepřepadla. Jako správný hypochondr už všechny známé nemoci prodělal, dokonce asi o 3 více. Škoda, že tohle nečte, stejně mu přeju všechno nej.


Facebook - Víškovy střípky z DP
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

úterý 29. března 2011

Praha 1969


Koupil jsem si tenkrát foťák a fotil a fotil. Všechno. Jsem z Prahy, tak jsem chodil hlavně po Praze. Ulice, uličky, v té době omšelé, často s lešením, které nebylo známkou toho, že se tu něco opravuje. Báli jsme se, aby nám něco nespadlo na hlavu.

Fotil jsem moc, zpracování jsem odkládal. Celý život jsem dělal pokusy na sobě. Chtěl jsem být pořádný. Proto se negativy, uložené v zásobnících, v tichosti dočkaly moderní techniky. Dočkaly se taky toho, že jejich autor zestárnul, nemůže už tolik rajzovat jako kdysi, a našel si na ně čas.

Nejsou to žádné zázraky, už nevím, kdy a proč jsem co fotil. Vidím na nich, jak jsme chodili oblečení, v čem jsme jezdili.

Dnes jsou uličky z velké části opravené, něco to stálo, a tak místo hospod, kde čepovali pivo za pakatel, jsou zde fešné, ale drahé restaurace.

My se můžeme jenom dohadovat, co je lepší. Tehdejší stav byl neudržitelný, za 50, 100 let by všechna krása spadla. A tak jsem u prohlížení svých fotek omládl. Díru do světa s tím neudělám, ale takové to bylo...
 
A kdeže jsou ty zázraky?


Nefunguje? Tak to zkuste:
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

sobota 26. března 2011

Česká Třebová

Česká Třebová

je město, kde jsem poprvé v životě byl sám bez jakéhokoliv dozoru přísných rodičů. Na prázdninové praxi. Bylo mi 16 a moc jsem nevěděl, jak se svobodou naložit. Naučil jsem se tu kouřit. Ve škole jsem byl trapný, většina kluků třímala lípu nebo trubičku jiné značky, která křičela do světa: "Pozor chlap!" Pití piva mi nedělalo potíže.

A tak nejsložitější situace se jevila ve vztahu s děvčaty. Cigareta byla jednodušší. Prožil jsem ve městě železničářů téměř celé dva měsíce. Od té doby jsem tu byl mnohokrát, takže jsem dnes nekoukal na Českou Třebovou jako spadlý z nebe.



Nádražní ulice
Chodí se tudy z nádraží na náměstí, které se jmenuje Staré. Vzniká tu zřejmě klidová zóna. Chodníky upravené. Jednosměrná vozovka kličkuje, aby tu žádný idiot nezkoušel jezdit na plný pecky. Vysázené stromy. Ale ty baráky nalevo! Všechno zajímavé z nich zmizelo a ještě ke všemu jsou otřískané. Třeba se na věci pracuje.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Blíž k náměstí. Vzadu svítí škola se světlou fasádou. Vpravo vykukuje kulturní středisko s kinem. Biograf tu je stále, jmenuje se Svět, jako před 52 lety. S barákem vpravo se moc nepárali.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Staré náměstí
Česká Třebová od roku 1960 patřila pod okresní město Ústí nad Orlicí, a tak se tu nestavěl žádný výkřik socialistického realizmu. Náměstí zůstalo poměrně zachovalé. Sice málem spadlo podloubí, které je na levé straně. Objekt dostali zřejmě po roce 1989 zpět původní majitelé. V každém případě ten, kdo v domě hospodaří, ho opravil. Je v něm příjemná cukrárna, bufet, kde se dostanou smaženky, obložené chlebíčky (dobré), koláče a vůbec moc dobrot. Před pár lety jsme tu s kolegou chodili na fajnové snídaně.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Staré náměstí podruhé. Radnice trochu zblízka.



Staré náměstí potřetí. Trochu z jiného úhlu. Záběr z dolního kraje náměstí, které je dost ve svahu. Ano, tady jsem šel v dešti tenkrát se slečnou, držel jí deštník a nevěděl jsem... Automobily patří do našeho života, ale jak se tak dívám, nevadilo by mi, kdyby tu nebyly.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice
hlavní obchodní tepna města, vedoucí z rohu Starého náměstí. Domy opravené, asi až příliš.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice. Jiný záběr. Tady jsem při své jednodenní návštěvě města potkal dobrého kamaráda z dálkových pochodů. Asi dvacet let jsme se neviděli, ani v Třebové nebydlí. Naštěstí nemůže pít, takže fotit budu dál.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice úplně dole. Tohle srovnání se mi moc líbí. Nahoře bylo v roce 1905 už město, dole ještě venkov.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Gymnázium
Za Rakouska C.K. vyšší státní reálka. Pěkně to postavili naši předkové. Ještě dnes je ozdobou. Jaké krásné školy se stavěly před sto a více lety. Naši předkové si vzdělání vážili hodně. My dnes často nepotřebujeme ani tak znalosti, spíš nás zajímá papír, titul.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Most přes Třebovku
Od dolního kraje Starého náměstí je vzdálený 140 metrů. Ještě dnes je tu zástavba ne zrovna městská. Chodíval jsem přes něj do práce, bylel jsem kousek odtud v podnájmu. Mám pocit, že sochy, zdobící most, tu tenkrát ještě byly.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Na Splavě
Tady jsem dlouho váhal. Změna je skoro neuvěřitelná. Že by tudy tekla voda? Ale kostel ukazuje, že je to tentýž pohled. Nakonec dnešní ulice se jmenuje Na splavě, na ni navazuje ulice Na strouze. Asi tu voda bývala.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová





Facebook – Srovnávací ftoky



Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

středa 23. března 2011

Láďa Novák


Hrál v klubu, který byl ve své době v Praze až nenáviděný. ATK, ÚDA, Dukla se postupně jmenoval mančaft sestavený z vojáků, ti kluci se většinou stávali vojáky z povolání. Měli proti dalším klubům nesrovnatelné podmínky. Byli to profesionálové, třebaže v tehdejším Československu profesionalismus neexistoval. Oficiálně. Lze se divit mladým talentovaným klukům?
Pod vedením trenéra Kolského, později Vejvody, bylo vytvořené mužstvo u nás nejlepší. Hráli skvělý fotbal, radost se na ně dívat, přestože jsme fandili soupeři. Pokud nešlo o mezinárodní zápas. Lampasákům se nadávalo, nejvíc těm, kteří sem přišli ze Sparty (Borovička, Šafránek), ale chodilo se na ně, bylo na co koukat.
Mužstvo se stalo základem jedenáctky, která se dostala až do finále mistrovství světa. Josef Masopust za svoje tehdejší výkony vyfasoval Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Byl vynikající, ale bez finalové účasti našich, by na něj zřejmě nedošlo. Plný nápadů, radost se na jeho výkony dívat. Takoví geniální fotbalisté ovšem můžou svoje nápady předvádět, pokud mají za zády jistotu. A tu Masopust měl. Za ním hrál, kromě jiných, Ladislav Novák.
Chováním nenápadný, ale spolehlivý. Asketa. Obránce, který nebyl nikdy (!) vyloučený. Už v tom roce 1953, kdy mu bylo 21, musel být osobností, stal se kapitánem nejen ligového klubu, ale i reprezentace. Tam chyběl za 11 let asi desetkrát, hrávalo se zhruba 8 zápasů do roka, ale těžkých. Nehrávali se soutěže proti San Marinu, Andoře a jiným. Kolik by asi měl reprezentačních zápasů v dnešní době? Myslím, že nehrál hlavně, když byl nemocný.
Napsal jsem, že se Duklákům nadávalo, Novákovi ne, toho uznávali všichni. Masopust byl často provokován, impulsívní hráč, bylo ho celé hřiště. Když ztratil balón, za ním hrál Láďa Novák. Zeď. Vžilo se označení "Masopustova Dukla". Neříkalo se jim tenkrát tak. Celá léta přiváděl Duklu na hřiště Novák.
Už je to jedno, Láďa Novák v týdnu odešel navždycky, pro mě byl ikonou Dukly právě on.
Vystavil v 1 komentář:
Štítky:

sobota 19. března 2011

Co to na mě vypadlo ze skříně?


Začátkem roku 1969 jsem si koupil Praktiku. Prý skvělej foťák, nevyznal jsem se, cenu jsem si zapamatoval. 2000 Kčs jsem nezabral za měsíc ani když byly mimořádně skvělé prémie. Přiznávám, že na pití mi občas peníze zbyly.
V době vpádu sovětské armády v roce 68 jsem záviděl všem, co poletovali po pražských ulicích, zvěčňovali Rudou armádu "što zachvatčikov". Zachytit historii.
Už předem jsem zakoupil příručku začínajícího fotoamatéra. Mohl jsem vyrazit do ulic a fotit kdeco. Podle příručky. Rozkvetlé stromy, příbuzné, hradyzámky, pražské ulice, díky poletavému zaměstnání, i ulice jiných měst. Tábor, Domažlice, Libochovice, Kroměříž a další. Ničil jsem jeden film za druhým.
Brácha neměl sice temnou komoru, ale jakési zařízení tu bylo, nabídl mi, že si můžu fotky dělat u něj. Netušil, že má co dělat s cvokem. Vyvolávat, zvětšovat se dalo jedině v panelákové koupelně, tehdy, byly-li již jeho děti v pelechu.
Vyndat všechno zařízení ze skříně, zavřít se do tmy, vyrábět zázraky. Kdo to dělal, dobře ví, že se film nepřetvoří na fotky za minutku. V létě odjela celá bráchova rodina pryč, půjčili mi klíče, a já se usadil v koupelně na celý den.
Venku třicet stupňů, v blbě větratelné koupelně čtyřicet, všechny potřebné chemikálie mají mít určitou teplotu. Vývojky a ustalovače ve vedru málem bublaly. Já spotřebovával jiné tekutiny, lahváče zjevně vysychaly. Výsledkem byly podivné výtvory, začal jsem tušit, že vydavatele na publikace plné nádhery asi neseženu.
Koupit si svůj zvětšovák a další propriety, by asi šlo, ale u rodičů, kde jsem bydlel, bylo ještě méně místa než u sourozence. Možné řešení byla nevěsta, která by měla, kromě jiného, i volnou místnost pro mou temnou komoru. Lehce se řekne, ale volná ženská s prostorným kvartýrem nebo dokonce barákem potřebuje chlapa hlavně na práci. Vykašle se na blázna, který po večerech přivádí na svět obrázky kytiček, domečků, pejsků.
Fotil jsem dál, filmy si nechával vyvolávat, negativy ukládal, a kochal se představou, jak se jednou... Počáteční euforie mírně poklesla. Příručku mám schovanou.
Moje manželka byla ještě z menšího bytu než já, nevím, kdo tohle organizuje. Chudej s chudou... Přišly na svět děti, ty se fotit musí. Pro babičky, tetičky, lepit do alba roztomilé potomky. Jak hezky to hačá na nočníku, pase koníčky, směje se a pláče. Plně jsem se spoléhal na družstvo Fotografia. Nejmenší a nejlevnější fotky jsem nosil domů.
Nastříhané negativy pokorně čekaly v zásobnících. Přežily i moje poslední stěhování. Bylo mi líto úhledné balíčky vyhodit, přestože jsem měl v hlavě jasno, kam patří. Už jsem zapomněl, co na nich je, proč jsem co fotil, že jsem zrovna tady byl. Život se přehnal, přinesl důležitější zážitky.
Je to měsíc? Dva? Spolužák mi poslal po mailu fotky, já je sice měl, ale podivil jsem se jejich kvalitě. Poučil mě, že má zařízení. A hned jaké. A hned, kde to koupím. A hned jsem pro to běžel.
Zapojím zázrak do počítače a bavím se. Vidím lidi, na něž jsem zapomněl, kytičky dávno odkvetlé, domy někdy už zbořené. Vynořují se mi odněkud (že by z hlavy?) vzpomínky, události. Aby bylo jasno, publikaci uměleckých fotek vydávat nebudu, fotografové z celého světa by mě ve snu strašili, sousedi přestanou odpovídat na pozdrav.
Pro mě mají obrázky, které se hromadí v počítači, nesmírnou cenu. Myslím, že tehdy dávno, kdybych našel partnerku, která by nejen vlastnila místnost, byla by pyšná na to, že má doma fotografa, bych nemohl zažít tolik radosti jako dnes. Srovnané v krabicích nebo albech by otrávily pár návštěv, kterým bych v očekávání nadšení musel podkuřovat slivovicí.
Fotky mají vlastně premiéru, většinu z nich nikdo nikdy neviděl. Po čtyřiceti letech. Ani mi nevadí, že kvalita je různá, v některých případech i horší. Škrábance, umatlaný negativ.
Jen mě, ve chvilkách zamyšlení, pronásleduje možnost, jestli moje radost není závislá na skutečnosti, že už je mi hodně. Senilní stařík?
No, a co!

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

pátek 18. března 2011

Pravda zvítězí



Srpen 1969 u Třebíče.

Komupak asi stálo za to vylézt nahoru a sdělit okolnímu světu svůj optimismus? Rok už nás chránila sovětská armáda. Asi mladý člověk, snad je ještě mezi námi. Jak se na vítězství pravdy asi dívá dnes?
 
 
Facebook - Václav Víšek
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

U Milosrdných



Facebook - Václav Víšek
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

úterý 15. března 2011

Malá Strana

V dětském věku jsem poslouchával, v neděli dopoledne, četbu. Malostranské povídky Jana Nerudy četl krásným, nezaměnitelným, jakoby mírně vypitým hlasem Zdeněk Štěpánek. Mám knížku v knihovně, rád se do ní podívám. Vždycky jsem si rád představoval život obyčejných lidiček.

Za komunistů Malá Strana mírně chátrala, majitelé už nebyli majiteli, stali se z nich uživatelé a takový uživatel moc peněz na opravy neměl. Z krámků, hospůdek se stávala občas skladiště, objekty, které byly a nebyly. Zamčené na rezavý řetěz nebo zatlučené prkny.

Ovšem čtvrť charakter neztratila. Hospod ubylo, ale bylo jich dost, obyčejné knajpy, pivnice, dobře se v nich u piva filozofovalo. Študáci chodili na pivo sem nebo na Staré Město.

I já jsem je pilně navštěvoval. Věděli jsme, že jinde, v západní Evropě jsou taková místa načinčaná, plná života. Snili jsme o tom, že to tu taky někdy bude. I se stalo, že jakýsi úředník si pustil hubu na špacír, že to všechno časem vylepší, a bylo stejně. Ještě se svými dětmi, to znamená v osmdesátých letech, jsme seděli v Nerudovce U dvou slunců, desítka pivo, obyčejná limonáda, párek. Za pakatel.

Po roce 1989 jsem s nadějí pozoroval, jak se město mění. Malá Strana bude nádherná. Skutečně je, domy opravené, jedna hospoda vedle druhé, obyčejné krámky zmizely v historii, a mladí lidé začali chodit do hospod na Žižkově či Vinohradech. Hospody, na které jsme se tolik těšili, jsou pro turisty z ciziny. Vím, že to je všude na světě, těžko se cestovatelskému byznysu vyhnout. Praha je krásná, je tu na co koukat. Jen si dovolím trochu nostalgie. Je to pryč.

Ve Srovnávacích fotkách jsem se lokalitě zatím vyhýbal, dojít na ni muselo. Trochu jsem se i poučil, člověk musí zvednout hlavu a ne jenom hledat vchody do putyk.

Předkládám malou pouť po Malé Straně.



Pohledy na Malou Stranu
z Alšova nábřeží. Měl jsem kliku, lodička mi vplula do záběru.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



ze Smetanova nábřeží
Odkolkův (dnes Sovův) mlýn na Kampě
Trochu to tu zarostlo, ale něco si představit lze.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



ze Střeleckého ostrova
Tady se změnilo skoro všechno. Ještě, že kostel svatého Jana Na prádle zůstal a taky vršek Hladové zdi. Málem se mi schoval. Mimochodem, Střelecký ostrov, ze kterého jsem fotil, mám z pražských ostrovů nejraději. Je tam klid, snad i proto, že z mostu Legií se musí po schodech, a turisté jsou líní. Cyklisti to mají horší.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Křižovatka ulic Újezd a Všehrdova
Tady s tím kdysi zahýbali. Musel jsem sem v neděli po ránu, bylo třeba fotit z prostředka hodně frekventované ulice. I takhle jsem překážel. Nalevo jsem měl Tyršův dům.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Újezd - Karmelitská
Fotil jsem z ulice jménem Újezd, za křižovatkou s Hellichovou je už Karmelitská.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Maltézské náměstí
Nevím, jak to tu vypadá v plné sezóně, ale zdálo se mi neskutečné uhnout z hlavní ulice. Pár metrů a byl jsem v jiném světě. Tady je tolik význačných staveb, že je dobré si zaguglovat. Sousoší je od Ferdinanda Maxmiliána Brofoffa, znázorňuje Jana Křtitele.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Maltézské náměstí
z druhé strany. Sem jsem musel kvůli sluníčku jindy. Byla neděle a zdálo se mi, že ze všech stran vyzvánějí zvony. Jakoby se mnoho nezměnilo, ani aut nepřibylo tolik jako jinde. Na konci se stavělo.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Maltézský klášter
Přiznám se, že mě kdysi žádný klášter nezajímal. Na rohu byla útulná vinárna U Malířů. Dalo se tu dostat za dobrý peníz slušné víno. Teď je tu restaurant. Taky U Malířů.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Velkopřevorské náměstí
Nádherné místo. Sem turisti chodí. Jak tak stojím, po mé levé ruce je Zeď Johna Lennona. Velký nápis LÁSKA a pod ním se fotili Italové. Od průvodkyně slovo pochopili.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Radeckého náměstí
Dobře, Malostranské. Radeckýho jsme sundali, ale uložili do Národního muzea. Rakouský maršál dopadl líp než Josef Stalin na Letné. Toho rozstříleli.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/Praha/Praha- mesto/Mala_Strana/Malostranske_namesti/Default.aspx



Malostranské náměstí
Vpravo od pomníku Malostranská beseda. Co jsem se sem nachodil. Zde hráli muzikanti jazzoví, folkoví, bibíťáci, takoví, kteří by Lucernu nenaplnili, možná by o to ani moc nestáli. Byl jsem nervózní z přestavby objektu. Měl jsem strach, že podnik obsadí výdělečnější žánry. Program je příjemný, vstupné tolik nepodražilo. Je to fajn.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Malostranské náměstí
Točím se s foťákem kolem dokola.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Malostranské náměstí
a chrám svatého Mikuláše.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Malostranské náměstí
v pravém rohu objektu býval obchod, pak Malostranská kavárna, dnes Starbuck Coffee. Káva drahá, prý výborná, ale do papírového kelímku?
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Malostranské náměstí
horní část. Změnily se jen detaily.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Karmelitská ulice ústí do Malostranského náměstí
Tady se začátkem dvacátého století bouralo, stavělo. Dalo mi dost práce se orientovat. Na rohu, v podloubí za reklamním sloupem je pivnice U Glaubiců. Tam jsem hodně chodíval. Smíchovská dvanáctka za 2,80... Nekřičte, já vím, že pak stála už 4,80. Za jedno jídlo se tu zaplatí hodně peněz, ale čepují Prazdroj a ten byl minulý týden za 29. Nahlížel jsem a skutečně v pivnici tam seděli lidi jen u piva.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Karmelitská
do Malostranského náměstí. Odtud je to úplně jiné, ale podle chrámu svatého Mikuláše jsem to dal dohromady.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Tržiště,
pohled na křižovatku s Karmelitskou.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)