Vždycky v květnu propuklo v socialistickém Československu, též samozřejmě v Polsku, později i NDR, šílenství kolem cyklistického etapového Závodu míru. Sdělovací prostředky neváhaly mluvit o vrcholu světové cyklistiky. Tour de France a ostatní akce profesionální cyklistiky byly často označovány jako cirkusy, kde jde zaprvé o peníze, za druhé o peníze atakdále. Nám jde o sport a přátelství mezi národy, o mír.
Ve světě cyklistická sezóna v květnu začínala, my měly vrchol, vždyť právě tento měsíc nás před lety osvobodila sovětská armáda, šeříky nesměly zvadnout. Pro naše špičkové cyklisty silničáři nastala už zjara hlavní sezóna.
Přes únavné žvásty o přátelském klání pod Picassovou holubicí není třeba snižovat sportovní úroveň závodu. Mnohé budoucí hvězdy profesionálního pelotonu si v Závodě míru zkoušeli svoje síly.
Nechce se mi řešit problém takzvaného amatérského sportu v podání zemí východní Evropy. Podle mě tím trpěli hlavně sami borci zemí sovětského bloku, kteří na Tour nesměli, mnozí by se určitě mezi nejlepšími neztratili, kdyby měli soustavný kontakt.
Byl jsem rekreačním cyklistou a sledoval bedlivě Závod míru, pokud se dojížděla etapa v Praze, čekal jsem s kamarády u příjezdové silnice, abychom našim tehdejším hrdinům aspoň zamávali.
Považuji etapovou cyklistiku za jeden z vrcholů sportu, za moderní galeje. Porovnávat Závod míru s profesionálními závody v největších evropských pohořích jsme nemohli. Naše sdělovací prostředky, kromě komentářů o ztrouchnivělém profesionalismu, mnoho informací neposkytovali, o fotoreportážích jsme si netroufali snít.
V dnešní době kdosi někde se uprdne a už to ví celý svět včetně fotografií, videí, komentářů. Může se nám globální pojetí světa líbit, může nás štvát, ale tak to je.
V roce 1990 jsem sledoval na kabelové televizi vysílání Eurosportu, přímý přenos etap Tour de France. Anglický komentář mi nevadil. Ne, že bych mu rozuměl, maturoval jsem v roce 1961 z ruštiny. Vydržel jsem denně několik hodin čumět na špičkovou cyklistiku, nádhernou krajinu, velehory.
V mládí jsem snil o tom, že mimo jiné, budu skvělým cyklistou, teď, na prahu padesátky, bylo jasné, že se do historie světového sportu nezapíšu, ale aspoň to vidět, trochu ochutnat pocit, nějaký kopec si zkusit vyjet.
V té době jsem patřil mezi ortodoxní pěší turisty, zaprášený, prastarý favorit dostal k užívání a faktické likvidaci syn, cyklistiku jsem před mnoha lety opustil.
To, že sport je zdravý, si nikdo nedovolí zpochybňovat, utužujeme si leccos a mnohé též ničíme. Co třeba klouby, šlachy a podobné hlouposti?
Našli se našeptávači. Zkus kolo...
Návštěvy ortopéda lékaře, obstřiky, nepomáhaly, nedokázal jsem se smířit s představou, že jsem dochodil. V létě 2000 vyrážím s batohem do Českého ráje, každý rok aspoň jednou tam musím. Koleno bolelo jako čert, přestal jsem vnímat nádheru krajiny. Místo kýženého bivaku dokulhal jsem na nádraží v Sobotce, odjel domů a druhý den koupil kolo. Po 29 letech jsem seděl v cyklistickém sedle, trochu překvapený, nové kolo byl stroj úplně jiného typu, než ta troska z roku 1971.
Po měsíci jsem spadl a zlomil si ruku, cyklistika však už se zachytila drápkem, kolena zapomněla bolet. To, že jsem se narodil jako blázen, je fakt. Rodiče byli jiní, ale po někom jsem přece musel vlastnosti zdědit. Po kom? Už v roce 2001 jsem bez velkých zkušeností odjel na zájezd s jabloneckým Tripem, cíl Sardinie. Dálkové pochody, běhání, jsem odložil do archivu skutečného i myšlenkového. Jiní kamarádi, jiný druh cestování, koupil jsem lepší kolo. Provence, Skotsko, Bretaň, Andalusie, Toskánsko, hlavně však Česká republika.
Francouzské zájezdy s Adventurou. Autobusem z Prahy kamsi do kempu, kde nás vyklopili, autobus odjel, aby odvezl účastníky jiného zájezdu do Prahy. Zůstali jsme s dodávkou, jíž velel zkušený řidič, připravující snídaně, starající se o naši žízeň, převážející bagáž do dalšího kempu, kam my dojeli na kole bez velkých zavazadel.
Bylo mi souzeno, abych při výběru zájezdu na rok 2006 narazil na zájezd Podhůřím Pyrenejí a radostně zajásal. Jedna etapa vede přes průsmyk v nadmořské výšce 2001, přes který někdy i projížděli cyklisté při Tour de France. Okamžitě jsem letěl do kanceláře cestovky zájezd zakoupit.
Jsem opět v Pyrenejích. Jestli mají svého patrona jako my Krakonoše, Radegasta, Rampušáka a jiné strážce hor, musí na mě držet, kámoš.
Ráno 25.7. se mě ptal jeden z vedoucích, jestli se nechci přes průsmyk Col de Pailheres svést v dodávce, ta možnost existovala pro velice omezený počet účastníků. Bylo mi 63, nabídka brala ohled na moje stáří. "Chceš facku? Ty vole, proč myslíš, že jsem si koupil právě tenhle zájezd. Na tento den se těším půl roku. Radši umřu v pedálech."
Po noční bouřce čistý vzduch, bude horko. Ráno v kempu v Ax-les-Thermes, přibližně 700 m nadmořská výška, Col de Pailheres 2001m. Několik kilometrů devítiprocetní stoupání, vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych z kola slezl, komputer na mých řídítkách ukazoval závratnou rychlost 4 km za hodinu.
Většinou jsme neměli při etapách žádný doprovod, řidič sháněl víno na večer, tady mimořádně na nás čekal v průsmyku, pro mě extra vychlazená plechovka piva. Vyjel jsem na kótu 2001 neuvěřitelně šťastný. Splnil jsem si sen. Aspoň kousek jet po stopách nejlepších světových cyklistů, vidět serpentiny a celou tu krásu na vlastní oči, jednou a asi naposledy v životě.
Jak se na sebe v následujícím snímku koukám, vidím, že jsem vůbec tenkrát nevypadal jako správný sportsman. Rostoucí pupek vylézá z trika, mimochodem, nedávno mi ho v nemocnici vypouštěli.
Do kempu jsem dojel večer zdánlivě v pořádku, nalil do sebe pivo, nacpal se flákem ementálu, usnul špinavý jako čuně, cestou dolů jsme chytli bouřku, rád, že jsem měl sílu zalézt do spacáku. Usínám v Pyrenejích, pohoří, jež jsem většinu života považoval za něco, co sice existuje, mimo nás však, daleko.
Nemůžu si odpustit dodatek. Fyzicky jsem se cítil výborně, ještě v srpnu vyjel jen tak z rozmaru na Ještěd, kam slušní lidé jezdí lanovkou. Poslední 3 kiláky po silničce, plné šutrů, jsou právě v devítiprocentním stoupání.
Nahoře bouřka s krupobitím. Schovaný na terase známého vysílače jsem vypil dvě piva, díval se údolí, kde leží Liberec a plánoval další.
Prudce se ochladilo, zmrzlý jsem sjel z hory a teprve po letech si uvědomil, že tam se všechno zlomilo, od tohoto okamžiku jsem jenom klesal. Žádný strom neroste do nebe, musím hledět, abych si cestou dolů nerozbil hubu.
To, prosím, byla na závěr moudrost, nás staré věk předurčuje býti moudrými.
Nedělejte si ze mě za zády šprťouchlata, všechno vidím. I na vás jednou dojde.
