Devětašedesátý byl blbý rok. Kocovina blbá bývá. Šedesátá léta, minulého století bych si konečně měl zvyknout dodávat, mé generaci potvrzovala, že naši rodiče byli k ničemu, že my jsme ti praví. Svět bude čumět.
Nebudu se rozepisovat, co bylo dál, to mají školáci v učebnicích, možná i s obrázky. Táta neměl důvěru ke komunistům, spálil se s nimi, už nevěřil ani reformátorům osmašedesátého. Spíš žil malinkou nadějí, že by mohli jít do hajzlu, ale... Další události mu daly za pravdu. Dostali jsme pořádně přes hubu, abychom si uvědomili, že osvoboditel rozhoduje, jak osvobozený se svou svobodou naloží.
Ale co, budeme si dělat z Rusáků srandu. Narvaná divadla řvala smíchy při jakékoli zmínce o čemkoli ruském. Na Silvestra jsme se chechtali, až se vohejbaly koleje jako při smíchu mého jmenovce v písničce skupiny Saze. Budem se už jenom bavit?
Hned v lednu nám úsměv zazmrznul do šklebu. Zoufalý čin Jana Palacha. Co bude dál? Porazíme Rusáky v hokeji! Ve sportu, který, ať si to uvědomovat chceme či nikoliv, se na špičkové úrovni hraje s bídou v deseti zemích, ve zbytku světa jde o okrajovou záležitost.
Českoslovenští kluci nechali na ledě všechno, co v nich bylo. Vyhráli dvakrát. 2:0 a 4:3. To byla čísla, kterými jsme nadšeně počmárali celou republiku.
"Tarasove bububu, Brežněv ti dá přes hubu!" Omyl. Do dršky jsme dostali my, kteří ještě v koutku doufali.
Doktor Husák nám vysvětlil, že takhle tedy ne. Všechno bylo v háji. Čistka, ve které určitě, jak to bývá, šlo v první řadě o koryta. Všelijací tajemníčci, kteří se před chvilkou dušovali, jak věrně stojí za soudruhem Dubčekem, vzali kbelíky s vápnem a zamázavali nápisy, jež urážely naše osvoboditele. Často je i nedávno předtím sami psali.
Nelze paušalizovat, byli tací, kteří využili následných prověrek a v tichosti zrušili členství ve Straně nejsprávnější a ještě dneska nad sebou kroutí hlavou, kam, že to tenkrát vlezli. Celkově to šlo do kelu, jak by řekli bratří Slováci, ti slušnější.
Z veřejného života mizela známá jména, měnily se osoby i na jiných stupních, často se vraceli vítězoslavně soudruzi, které rok osmašedesátý odložil mezi bývalé.
Šedivý, upatlaný byl ten devětašedesátý. Svatý Petr snad chtěl veškerou špínu schovat a v listopadu začal padat sníh. Nejen propagačně, pro Martina, aby nemusel přijíždět na jiném koni, než bílém. Zůstával ležet. Pražáci si příliš často neužívají bílé nadělení.
Jsem starej dědek, kterej si myslí, že si všechno přesně pamatuje, všechno zná a všude byl, a netuší, že mu v hlavě haraší. Že si nepamatuje, které boty měl včera na nohou? Drobnost! Musím si pamatovat hlavně zásadní věci. Které? Napsal jsem si je na papírek a nemůžu ho najít.
Předpokládám, že pamětníci té doby jsou na tom podobně a tak mi nikdo nebude moc oponovat. Vsadil bych se (o moc ne), že tehdy napadlo asi 30 cm mokrého sněhu 25.listopadu. Otrávení Pražáci viděli jen srágory, než to roztaje, to zkusíme. Neroztálo nic. Přišly mrazíky, sníh ležel až do konce února. Občas něco připadalo, nebyly šílené mrazy, ale bylo to nekonečně dlouhé.
Jako letošní zima. Sníh letos sice napadl později, ala jinak tu je velká podobnost. Koncem února 1970 jsme si radostně odfoukli. Je to za námi, sníh mizel. 6.března začal padat drobný sníh. Padal a padal. Mrzlo.
Jednou za měsíc jezdil táta zkontrolovat naši chaloupku na Liberecku. Jel pro ovoce a taky si odpočinout od manželky a vůbec. 6.března byl čtvrtek, v pátek táta cestu vzdal. V tomhle počasí to nemá cenu. Mimořádnost situace mě vyprovokovala a nabídl se, že pro jabka dojedu já.
Z pátku na sobotu těsně po půlnoci jsem odjel z nádraží Praha - Těšnov flamendrákem směr Turnov. Byla to nádherná cesta. Jízdní řád přestal fungovat, vlaky se pohybovaly po kolejích tudy, kudy to zrovna šlo. A tak jsem se dostal ráno do České Lípy, odtud směrem na Liberec jsem si užíval pohledu na zimu, které jsme si zvykli říkat ladovská. 12 hodin jsem cestoval.
Vyjasnilo se, svítilo sluníčko. Moc jsem si nerozuměl se svým zánovním foťákem. Bílý sníh, ostré slunce, chtělo to nějaký filtr, znal jsem maximálně filtr u cigára.
Chalupa zapadaná. Musel jsem vylézt na závěj, odhrabat sníh, abych se dostal ke klíčové dírce, najít v baráku lopatu a proházet si přístup zevnitř.
Zatopil jsem, postel dal ke kamnům, peřiny neboli duchny tu byly, ale v hospodě bude určitě líp. Byla sobota, osmý březen, slavil se MDŽ. U nás v rodině se tenhle den neslavil, v práci bylo jinak, proč se nenapít v pracovní době?
Zdejší jézédáci stejně v tomhle počasí nemohli nic dělat, hospoda narvaná, právě proto, že tu byly i ženy.
Zpívalo se, tedy hulákalo a chlastalo a chlastalo. Naše rodina byla ve vsi vcelku oblíbená, asi v tom smyslu, že i Pražák je člověk. Vadilo jim, že jsem střízlivej a hned si mě upravovali podle svého. Nacpali mě na jednu židli s vnadnou vrstevnicí, před kterou mě jinak spíš varovali. Prý pěkná potvora, dvakrát rozvedená, dvě děti, každé s jiným, samej chlap.
Byla to normální hezká holka, která měla pestřejší život než bývalo na vesnici zvykem, starý baby záviděly, vždyť to známe. Bavili jsme se vcelku příjemně. Vedle seděla její maminka, vypadala jako Antonie Nedošínská ve filmech pro pamětníky, když lovila pro dceru ženicha. Jediný střízlivý v dohledu byl bratr mé společnice. Ne, že by byl abstinent, ale pískal hokej. Druhý den hned dopoledne měl rozhodovat na žákovském turnaji a jaksi se nehodilo motat se po ledě ožralej.
Bývalo tenkrát normální, že se přísně dodržovala provozní doba. Za nedodržení padaly pokuty. Ovšem na MDŽ by se žádný esenbák k pokutě neodhodlal. Pozdě v noci, hospodský viděl, že lidi už nic nekonzumují a jenom dělají bordel, někteří usínají, nás vyházel. Před hospodou jsem se loučil s onou dívkou, něco jsme si domlouvali, co asi?! Přišel její bratr, do mě málem surově strčil.
"Táhni domů!"
Popad ségru a šup, vlekl jí domů. Asi mu velel rozum, ještě tohle by chybělo. Nějaký Pražák, který se tu objeví jednou za rok...
Bylo pak studené jaro. 30. dubna jsme s kolegou museli po práci něco důležitého prodiskutovat ve vinárně. Začali jsme rokenrolem, po několika sklenkách jsme se rozhodli pro odboj, strhli jsme na Staroměstském náměstí rudou vlajku. Ani jsme nevěděli, kdo z nás to udělal. Poznali prý mě. Místo prvomájového jásání jsem seděl ve vazební věznici v Ruzyni. Venku poletoval sníh. Pozdějí jsem viděl fotky slavnostní tribuny. Z vánice vykukoval nejvyšší soudruh. Gustáv Husák.
"Škoda, že tam nezapad, hajzl!", šla řeč, ne moc nahlas.
Jestli bude letošní povětří dále kopírovat dobu před 40 lety, nějak přežijeme, ale až k Husákovi to, prokristapána, snad nedojde.
BLOG TÝDEN
Další fotky
nebo:
1970
Žádné komentáře:
Okomentovat