Že bych začal na starý kolena cvičit?

V Podolí je prodejna Michelských pekáren. Vstoupím.

"Dobrý den"

"Dobrý den, co si dáte?"

"Půlku šumavy."

Prodavačka podává.

"Pět korun."

Už špatně slyším.

"Kolik, prosím?"

"Pět korun."

Za pultem je ještě pán, který mi podá vysvětlení:

"Před koncem prodejní doby prodáváme za polovic, abychom ráno měli všechno čerstvé."

"Vždyť je poledne."

"V létě zavíráme ve dvě. Nedáte si ještě něco? Koblížek. Za tři koruny."

Koblížky mám rád, pokud nejsou z pekáren zabalené, jak se nám je před časem snažila vnucovat paní ministryně Součková.

"Jeden si vemu."

"Aspoň štyry, ne?"

"Podívejte, jak sem tlustej!"

"Můžete si nechat na zejtra."

"To už nebude čerstvej. Jeden!"

Zaplatím. Mám na koblížek chuť. Objedu na kole vodárnu. Od ní směrem k sokolovně se od jara dějí zázraky. Mělo se tu stavět, občané se postavili na zadní. Je před komunálními volbami, občan by neměl být nasírán. Zrekonstruovalo se bývalé házenkářské hřiště, památka na dobu, kdy se v Podolí hrála druhá liga. Bude sloužit nedaleké škole, odpoledne veřejnosti. Je tu prostor, kde se můžou probíhat pejskové bez vodítka.

A taky se pamatovalo na důchodce. Postavilo se tu hřiště pro seniory. Předpokládal jsem, že tu budeme mít pískoviště, kam přijdeme s lopatičkou a kyblíčkem a hádat se s babami své generace.

Ale to ne. Instalovali tu různé mučící nářadí, kde se máme kroutit, točit, posilovat. Všechno je nové, hezky natřené, pěkné lavičky. Příjemné prostředí, ještě loni tu bylo místo, kam si mohl chudák starý dědek odskočit, protože by to domů nevydržel.
Nevěřím svým očím, dokonce tu dva starší občané cvičí.
Snad mě nevyvedou, když tu zblaznu koblihu. Rum v ní není, tak snad ne. Některá náčiní si prohlédnu, pak si oddychnu. Mají nosnost sto kilo! Radostně odjíždím.

Kolem sokolovny, kam mě rodiče posílali jednou týdně večer na cvičení. Říkali, že do Sokola, i když Sokol už byl zrušený. Nějak jsem vždycky tu hodinu přežil. Byl jsem nešikovný a na nářadí jsem nerad cvičil.

 

 

Facebook - Venca Víšek