6.2.
Město perníku
Pozdrav z města perníku. Pravý
pardubický perník jsem koupil na nádraží. Pečou ho ve Voticích. Rum je možná z
likérky Drak.
7.2.
Sen
Ve snu jsem někomu půjčil stovku,
nepamatuju se komu...
8.2.
Přání sklerotika
Dal jsem si dnes záležet, abych brzy
po ránu blahopřál spolužákovi, že se dožil dalších narozenin. Je rybář a celý
život brzy vstával. Trochu jsem ho zaskočil, má narozeniny až devátýho, což je
zítra. Jeho narozeniny jsme slavívali bouřlivě, legendární byly dvacetiny, kdy
mě vyvedli z Lucerna baru s doporučením, abych k nich už nikdy nelez. Ne, že
bych měl takový strach, ale život nějak chtěl, že jsem se znovu do prostor, kde
tehdy ještě hrávala klasická barová kapela s housličkama, u baru stál gin fizz
osum korun, dostal až ve svých padesáti. Už do Lucerna Music baru, který
obsadila jiná generace, Honza Hrubý sice hrál na housličky, vůbec ale ne do
ouška. Lez jsem tenkrát po schodech dolů a vzpomněl si na vyhazovače, nezahlédl
jsem ho, asi měl volno.
Po ránu je prý dobré se zasmát. Tak
jsme se vychechtali a nevyprávěli si o tom, jak na nás lékaři zkoušejí
výdobytky moderní medicíny. Spletl jsem se jenom o den, horší, až mu budu přát
třeba v půlce července.
9.2.
Žádost
Uklízel jsem v mailové schránce...
10.2.
U Novotného lávky
Čekal jsem na sedmnáctku u Novotného
lávky. Bohužel ne dlouho, protože intervaly mé domovské tramvaje se po
posledních úpravách zkrátily natolik, že
člověk nemůže ani vychutnat nejkrásnější (podle mě) pohled na pražský
hrad s Karlovým mostem. Všechno osvětleno, prostě kýč. Sedím pak v tramvaji,
kromě opilců vypadají všichni nasraně, snad jim utekl nějaký blábol v televizi,
přjedu domů, internet plný nadávek, na každýho blbce, kterého jsme si zvolili,
se něco najde. Vypnu, ráno zapnu a od málokoho uslyším, že je rád za nové ráno.
Když už nenajdou objekt k nenávisti, aspoň je nasere, že tahle baba se namazala
hnusným parfemem, lepší by bylo, kdyby byla ožralá, taky je nesympatická, blbě
kouká, trafikant čumí jak vejr, vlak jede o tři minuty později, tramvaj je
špinavější než moje boty. Z práce pospíchají, aby mohli nadávat u televizních
zpráv, poslouchat novinky, které během dne už slyšeli sedmkrát a pak sdělovat
světu, že takhle zle ještě nikdy nebylo.
I proto mám rád Divadlo Na zábradlí,
dvě minuty od něj stojím u kovového zábradlí nad řekou, blízko Novotného lávky.
Odcházím do říše snů.
12.2.
Zapíjení kamaráda
Zapíjeli jsme včera kamaráda, který
odešel ze světa hnusně brzy (64) a nešťastnou shodou okoloností. Určitě z nás měl
radost. Bývalí kolegové jsou na mě hodní, taxíkem mě odvezli málem až do
pelechu. Mám žízeň.
18.2.
V Podolí U Horů
Utíká to. Už to budou 4 roky, kdy
jsem se začal vytahovat se srovnávacími fotkami, netuše budoucího. Všechno mám
už na svém soukromém veřejně přístupném blogu, je mi jasné, že lidi zajímají
hlavně lokality jim známé. Dostávám reakce, někdy i nesouhlasné, opravující a
to je fajn. V září 2010 jsem spáchal toto:
Dostal jsem mail od syna pana
"Bandasky". Byl radostný, sice otec už spí věčný sen, ale dozvěděl
jsem se, že hospodu, kterou rodina vlastní, léta pronajímala, až se rozhodla ji
provozovat sama. Všiml jsem se už před časem, že objekt změnil tvář, jídelníček
mě lákal, ale návštěvu odkládám jako moje teta, která v 80 letech říkala, že si
svoje úspory šetří na stáří...
Zajdu na oběd, prý vaří stejně
výborně jako kdysi na Těšnově.
Cesta od pekaře
Zavírám za sebou dveře pekařství.
Schůdek.
Zavrávorám, zchátralé zábradlíčko mě
zachytilo, trochu jsem vrazil do starší paní, věk není důležitý.
Omluvně jsme se na sebe vzájemně
usmáli.
"To stáří stojí za prd,
co?"
Souhlasně jsem přikývl.
Ale ona je rychlejší.
Do dneška jsem nevěděl, že v tom
pekařství lze posedět při dvojce vína...
25.2.
25.únor
Tak jsem chtěl trochu z rozvernosti
vzpomenout na oslavy 25.února, jak se na ně pamatuju, kdo býval na Staroměstském
náměstí na shromážděních pracujícího lidu, na jednotky Lidových milicí, ze
kterých nešla hrůza, spíš žaludeční potíže, člověk, který mi šéfoval pár let,
do nich šikovně přeběhl od Národních socialistů. Tak zvaná dělnická třída byla
reprezentována úředníky z blízkých úřadů,
ti se báli nenechat se tam nahnat, určitě všude samý fízl. Dělníky z ČKD, pokud
nebyli u milicí, na takové shromáždění nikdo nedostal. Pokud jsem náhodou nebyl
pracovně mimo Prahu, už v poledne jsme si drželi místo v hospodách, které ten
den měly velkou tržbu.
Pustil jsem si k tomu náhodně
televizi a viděl jsem tu komunistickou svini, řádně zvolenou poslankyni, která
chodí klást kytičku k hrobu vypitýho sovětskýho kolaboranta Gottwalda, který
podepisoval rozsudky smrti svým kamarádům ze strachu z velkého Stálina, hlavně
ze strachu o svou kůži.
Prolétl jsem pár
"diskuzí", lidé, kteří tehdejší dobu nemůžou pamatovat, porovnávají
neporovnatelné.
Usoudil jsem, že na světě jsou i hezčí
věci a odcházím k nim. Nechci se poblít, aniž bych byl opilej.
Žádné komentáře:
Okomentovat