Já a USA

Pustil jsem se do něčeho, co jsem neměl v úmyslu.
Můj vztah k USA.
Velmoc, která se chová jako velmoc, historie nás poučí, počet obětí stoupá, protože lidí na zeměkouli přibývá.
Ale budu mluvit o sobě.
Prožil jsem nálet amerického letectva v únoru 1945 v kočárku ve vyšehradském tunelu. Maminka mě vezla v kočárku od lékařky z Karlova náměstí do Podolí. Kolik chybělo, abych se stal dvouletou obětí? Kdo by pak psal pindy?
Maminka strachy umírala, já celou parádu prospal.
Hodně nevinných lidí umřelo, ví se, že šlo o omyl. Ve škole o omylu ani slůvka, prezentovali nám událost jako zvěrstvo americké armády. Teprve v důchodu, kdy mám čas se zajímat o historii, jsem objevil existenci náletů sovětské armády v Brně, Děčíně i jinde. Také při nich zahynuli nevinní. Zvěrstva? Nesmysl.
Hnusná válka, v jejím konci šlo o to, rychle s německým nacismem skoncovat. Možná oběti při náletech byly zbytečné, možná by jich bylo víc, kdo to všechno spočítá?
Každý život má svou cenu.
USA nám ve škole stavěli na roveň hitlerovskému Německu. Ke všemu jim přišili, že nám sem hází mandelinku bramborovou, přirozeného škůdce brambor. Vyrostl jsem v rodině odborového předáka a služky, táta se zapletl s KSČ, ale nějak jim to spolu nevyšlo, už v roce 1951. Myslím s komunistama, s mámou byl až do smrti.  Nezavřeli ho, byl jenom pěšákem a hlavně naše rodina byla chudá, nebylo jí co zabavit, ukrást.
Stali jsme se reakcionářskou rodinou, za což jsem po letech byl vděčný. Jako správní reakcionáři jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, pokud se ji podařilo chytit. Dobře se pamatuju, že totéž poslouchali i v komunistických rodinách, jenom byli podělaní až za ušima.
Dodnes jsem pyšný na skutečnost, že moji rodičové, kteří neměli žádné vzdělání, pochopili, co tu sovětští kolaboranti, převlečení za členy KSČ, vytvářejí. Nepotřebovali Brežněvovy tanky v roce 1968, bylo jim dávno jasno, zatímco intelektuálové se dodnes přou, jak to vlastně bylo.
Teprve hodně pozdě jsem pochopil úlohu americké armády v Evropě. Poraženému Německu pomohli na nohy, pracovití Němci se chopili příležitosti a za 70 let se z Německa stalo území, odkud v žádném případě nehrozí válečný konflikt. Po první světové válce Američané odešli a víme, co se stalo. V současnosti si lze těžko představit mírumilovnější národ než jsou Němci.
Po náletu, který jsem prožil před 70 lety ve vyšehradském tunelu, jsem žil prakticky celý život v míru. To není málo, jsem vděčný americké armádě. Nedovedu si představit, že by proti sovětské jaderné moci stála jen síla britská a francouzská. 
Vůbec si nemyslím, že Američané jsou beránci. Jde o velmoc. Kolik mají na svědomí životů? Kolik Sovětský svaz? Kolik bylo obětí v třicetileté válce, nesmějte se, tenkrát bylo podstatně méně obyvatel, kolik v křížových výpravách, kolik, s prominutím, v husitských válkách? Kolik mají na svědomí britští kolonialisté, kolik ti, co vyvrátili kvetoucí Římskou říši. A praotec Čech nikoho nezabil cestou na Říp? Nebudu pokračovat.
Kdo má čas a nervy, může si přečíst Solženicyna, kolik zavraždili lidí sovětští komunisti.
Pokud vybírám jen oběti, které se mi hodí do krámu, jsem lhář. 
Nesnáším stádnost, nezúčastňuju se petičních výzev na podporu Američanů, proti Američanům, řídím se svou hlavou, která může být blbá. Ale názory jsou moje, ne vyčtené. z článků, které často napsal nějaký čmouda, jemuž jde o pochvalu od šéfredaktora a následný honorář.
Označovat přejezd pěti set amerických vojáků za okupaci, já nevím, jak bych to nazval, nic mě nenapadá.
Nedá mi to, ale dodatek připojím. V letech před rokem  1989 jsem kupoval Svobodné slovo, což byl název spíš legrační. Deník v podstatě kolaborantské Socialistické strany musel nejdůležitější zprávy opisovat z Rudého práva. 
V době Gorbačova se daly v sovětském tisku najít informace, které u nás cenzura nepustila. Jeden den v týdnu byla ve Svobodném slově stránka ze sovětského tisku, která našim nejvyšším asi moc nevoněla, ale přece jenom Sovětského svazu se ti komunističtí pidimužíci báli.
Hned po 17.listopadu 89 bylo Svobodné slovo v čele, ráno jsem si pro něj jezdil do Melantrichu na Václavák. Balkón Melantrichu bylo místo, kde poprvé před zaplněným Václavákem vystoupil Václav Havel. Kdo to zařídil, se asi ví, určitě to nebyl předseda rozšafný Bohuslav Kučera, jenž těžko chápal, která bije.
Československá strana socialistická měla našlápnuto do výšin. Podle historie byla pokračovatelkou Národních socialistů, kterým se sice oponenti posmívali, že jsou "brkáči", pro brko v jejich znaku, ale z jejích řad pocházela komunisty popravená doktorka Horáková a jiní významní oponenti komunistů, za což se tenkrát přinejmenším zavíralo do kriminálu.
Bylo třeba vyměnit vedení, zvolen byl mladý právník Jiří Vyvadil. Osobně mi byl sympatický, bylo z něj cítit mládí, viděl jsem sice předvolební vystoupení, kde legraci obstarával legendární Vladimír Škutina, protože Vyvadil byl spíš v roli panáka. Úplně jiný typ, než Josef Lux, kterého si dali do čela Lidovci.
Už se nepamatuju, jsem starý, ale myslím, že jsem Vyvadila a spol. ve volbách v roce 1990 volil. Partaj s tradicí prosrala, co se dalo, dá se říct, že zanikla, přestože pořád někde figuruje v jakýchsi obskurních sdruženích. Stát jim vrátil majetek, velký, z toho se dá přežít. Ambiciózní Vyvadil se časem uklidil k sociálním demokratům, tam byla větší možnost, stal se z něho senátor, později i ústavní soudce. V roli soudce byl spíš neúspěšný.
JUDr. Vyvadil, už ne mladý, se stal hlavou protestů proti americké "okupaci". Nechce se mi napsat přímo názor na něho, bojím, že bych mohl použít žalovatelné slovo, víte asi jaké, co?
Myslím, že tenhle je člověk je natolik schopný, že zkurví kdeco, už teď je na facebooku za kašpárka. Takže jsem optimista. Až se někde objeví se semelovou (malé písmeno v příjmení je úmyslné), může to být docela prdel.
Ještě jednou, na závěr, opakuju, že jsem rád, že americká armáda je v Evropě, nepůjdu je vítat, nejsem ani vítací ani petiční typ.
A teď už budu psát jenom o svých toulkách.