Hradec Králové 3.část

Tak po pořádku. Nejdřív odkazy na první dva díly.

http://vencovypindy.blogspot.com/2018/06/hradec-kralove-1cast.html

http://vencovypindy.blogspot.com/2018/06/hradec-kralove-2cast.html

Měl jsem všechno připravené. Trolejbus mě dovezl přímo na místo, kde jsem se posledně motal už k večeru a nic se mi nedařilo, automobilový provoz houstl, končila zrovna neděle.
A dnes jiná neděle začíná, v ulicích se pohybují pouze pejskaři, případně zamilované páry, kterým je úplně jedno, kolik ukazují hodiny, kalendář a jiné nesmysly, ženoucí nás stresových záležitostí.
Rakousko - Uherská monarchie pokládala Hradec Králové za pevnostní město. Pevnost vznikla koncem 18.století, kdy vztahy Rakouska a Pruska byly povážlivě špatné. Kolik vojenských staveb se postavilo...následky tohoto stavu se odstraňují prakticky dodnes.
Stojím na křižovatce Komenského třídy a ulice Ignáta Herrmanna, dívám se směrem východním. Dlouhá budova vpravo jsou pěchotní kasárna, zvané též Vodičkovy, postavené na místě, kdy bývalo jedno z ramen řeky Orlice. Wasserkaserne zněl lidový název, česky Vodní, lidem se líbil víc název Vodičkovy.
Chvíli jsem hledal v dostupných materiálech, co za Vodičku se v Hradci vyznamenalo.  Sapér Vodička?, blbost, toho vymyslel Jaroslav Hašek. S trochou fantazie a flaškou vína bychom mohli dospět až k filmu Jak utopit doktora Mráčka. Za zády jsem při focení měl bývalá jezdecká kasárna, dnes okresní soud.
Uvádím celkem 4 srovnávačky, každá z nich je jinak zajímavá. Nebudu vypočítávat, kolik podobných starých fotek jsem vyřadil. Tato křižovatka se vyskytuje na mnoha historických pohlednicích. Zřejmě se tu dobře fotilo. I mně.
Všechny 4 historické fotky jsem okopíroval na adrese: 
http://www.fotohistorie.cz/

U zimního stadiónu Komenského třída končí. Měl bych uvést dnešní jméno arény, jak nazýváme haly pro zimní sporty, ale co já vím, dnes hradecký hokej sponzoruje ten, zítra třeba jiný. My chodívali na zimáky.

Tam také začíná jiná důležitá třída, kdysi se jmenovala Jiříkova, dnes třída Československé armády. S třídou Komenského vytváří okruh kolem historického centra Hradce Králové.

Ačkoliv šlo o neděli, tato třída je frekventovaná a do vozovky se leze trochu se strachem.

Popis na staré fotce říká cosi o hotelu Merkur, to bude asi ten rohák, ano, už to vidím, u něj začíná Mostecká ulice, vedoucí na Pražský most.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Jsem v místech. kde se zdržím déle. Směr mého pohledu je sever - jih. Vpravo vidím hotel Grand, nejluxusnější z luxusních. Na čas změnil jméno na Urban, i jeho podoba je podstatně jiná. Stará fotka je pořízená v době, kdy ještě nestál dnešní bankovní dům se sochařskými ozdobami. Vpravo vede ulice Palackého, vlevo ulice V Kopečku, přes rohový dům je vidět věž katedrály Svatého Ducha.

Starou jsem okopíroval z publikace Tomáše Rejla Hradec Králové historické pohlednice 1892 - 1920 (ANTIS s.r.o. 1999)

Zde už mi nepřekáží ve výhledu spořitelna.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Následují dvě srovnávačky z přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy grandhotel nesl jméno Urban.

Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Proti Grandhotelu přes Palackého ulici se vyloupla začátkem 20.století budova Národní banky. Pokud se někomu zdá krásná, hradeckým její vzhled neimponoval a vyrostla zde budova modernější. Hradec je městem, kde přímo zakopáváme o moderní architekturu z doby 1.poloviny 20.století. Snažil jsem se hodně, abych se strefil, budovy vlevo vzadu, doufám, že to tak bylo a je.

Starou jsem okopíroval v publikaci Jana Jakla Zmizelé Čechy - Hradec Králové (Paseka 2005) 

Grandhotel coby pohledný mladík, kdy nebylo po spořitelně ani vidu.
Starou jsem okopíroval z publikace Tomáše Rejla Hradec Králové historické pohlednice 1892 - 1920 (ANTIS s.r.o. 1999)

Za spořitelnou na rohu ulic Palackého a Kotěrova byl postavený dům na uvolněných pozemcích po rušení pevnosti. Léty svou krásu ztratil, ale jak tak pozoruju cvrkot v těchto místech, myslím, že nebude dlouho trvat a budova svou oprýskanost ztratí.

Starou jsem okopíroval v publikaci Jana Jakla Zmizelé Čechy - Hradec Králové (Paseka 2005) 

Pohled z Palackého ulice přes třídu Československé armády do ulice V Kopečku. Dobře, že postavili zastávku MHD průhlednou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavla Scheuflera Fotografické album Čech 1939-1914 (Odeon 1989)

Zahrada u Adalbertina, kulturního stánku, vystavěného koncem 19.století. Z budovy, o které píšu je vidět jen roh (vpravo).

Starou jsem okopíroval v publikaci Jana Jakla Zmizelé Čechy - Hradec Králové (Paseka 2005) 

Adalbertinum z pohledu křižovatky třídy Československé armády (přímo) a ulice Divišovy (doprava)

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Hradecká synagoga je parádní kousek. Neslouží již původnímu účelu, ale je dobře, že nedopadla jako mnoho jiných židovských náboženských staveb, když jsme po druhé světové válce usoudili, že Židé zmizeli a synagog není třeba a zbořili je. V budově je kavárna a kanceláře. Stojí na rohu třídy Československé armády a Pospíšilovy.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled kolem hotelové školy, synagogu vidíme v pozadí.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Jsem na konci třídy Československé armády. Budova soudu byla postavena v třicátých letech 20.století. Za ní už je vidět věž evangelického kostela, kde už jsem byl v druhém dílu, tam začíná třída Komenského.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Vydávám se krátkou odbočkou do ulice Pospíšilovy. Ladislav Jan Pospíšil, místostarosta města. se koncem 19.století zasloužil o bourání hradeb. V místech, kde všechno začalo stojí Pospíšilův pomník, hledící do třídy, po něm pojmenované, široká třída vede na Slezské předměstí.

Stojí tady zajímavé stavby, hodně z nich nešlo porovnávat, protože jsou v husté zeleni.

Střední průmyslová škola stavební, v pozadí pošta.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Stojí tady i obchodní akademie, za ní Rudolfinum.

Starou jsem okopíroval na adrese: 

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Střední průmyslová škola stavební při cestě zpět. Za ní Obchodní akademie a Rudolfinum.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Historické centrum jsem tedy obešel, nezbývá, než vylézt nahoru. Z Malého náměstí se mírně kroutí Dlouhá ulice. Tady se vyskytuje i Klicperovo divadlo. Součástí areálu divadla je i divadelní klub Satchmo.

Při mé návštěvě se stala zajímavá věc. Před restaurací stojí automobil v nápisem Divadlo v Dlouhé. Stojím v Dlouhé ulici, ale auto patří pražskému divadlu v Dlouhé, mimochodem jsem jeho věrný divák. V Hradci zrovna probíhala jakási divadelní přehlídka.

Starou jsem okopíroval v publikaci Jana Jakla Zmizelé Čechy - Hradec Králové (Paseka 2005) 

Dlouhá ulice končí, stáčí se doleva jako Zieglerova a v těchto místech je malé náměstíčko bez názvu, kde je vchod do bývalého kněžského semináře, dnes slouží kulturním účelům.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Pohled do Zieglerovy ulice, kde se již hlásí hradecké věže.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Podloubí v Rokitánského ulici.

Starou jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Kdo vyleze Rokitánského ulicí, stane za katedrálou svatého Ducha na náměstí Jana Pavla II. Příjemné tiché místečko stranou od městského ruchu. Věž vlevo patří městskému pivovaru.

Starou jsem okopíroval v publikaci Jana Jakla Zmizelé Čechy - Hradec Králové (Paseka 2005) 

A jsem prakticky na Velkém náměstí. Něco jsem nafotil, ale protože v době mého toulání Hradcem se konaly na Velkém náměstí stavební úpravy, nechám to všechno na díl čtvrtý, který snad brzy dokončím. Snad.

Zbývá mi přiznat se k věci, jež se mi zde stala. Z foťáku jsem přenesl do počítače svou celodenní činnost. Co jsem dělal, to určitě neví nikdo, fotky jsem omylem smazal nejen v počítači, ale i ve foťáku. Asi bych těžko vysvětloval, co se stalo, když to sám nevím.
Se zvoláním "Za všechno můžou trpaslíci" svoje přiznání končím.
Samotného mě překvapilo, že mě nenavštívila mrtvice nebo už jsem zmoudřel  natolik, že jsem si řekl, že třetí světová válka by byla horší. Musel jsem se do Hradce znovu, obešel jsem všechno podstatně rychleji, už jsem si trochu pamatoval, co jsem činil před týdnem. Od té doby jsem hodně opatrný, kopíruji-li fotky z karty foťáku.
Ještě, že jsem si nezlámal nohu.
A nějaké fotky mimo srovnávačky jsou ZDE


Srovnávací fotky z Hradce králové tedy někdy budou pokračovat, kdo chce, může si prohlédnout mnoho dalších srovnávaček z různých lokalit. TADY

Zdolání Jedlové

Čím jsme výš, tím chladněji. Nemyslím společenské postavení, jde mi o nadmořskou výšku.

Současná vedra jsou přímo balzámem na novinářské starosti, o čem budou psát. Říkalo se okurková sezóna, leč majitelé médií chtějí vydělávat nehledě na vokurky.

Čtenář si rád přečte, co ho trápí. Ve vedrech se nejlíp čte o vedrech, zdánlivá blbost, ale takoví jsme. Zapomeneme na jména politiků, údajně důležitá a vrháme se na sebe, však člověk sám za to může, že počasí je jiné, než by mělo být. A bude hůř.

Ve věku, kdy raději neplánuju další svou existenci, jsem dospěl k názoru, že je zbytečné nadávat na cokoliv, na počasí teprve ne.

Čím větší nadmořská výška, tím chladněji. Šmitec.

Nasedám do rychlíku z Prahy do Berlína, v Děčíně vystupuju, nádražní restauraci právě otevřeli. Nebudu popuzovat abstinenty svou konzumací.

Akorát na jedno zbyl čas a odjíždím osobním vlakem směr Rumburk. V klimatizované soupravě funguje připojení k internetu, málem jsem zapomněl na nostalgii, jak bylo dříve líp.

Železniční stanice Jedlová, snad jediná u nás, která se nejmenuje podle sídla, ale podle hory. Připravil jsem se předem na cestu, vím, že restaurace na nádraží Jedlová je otevřená brzy dopoledne. Bramborové knedlíky, plněné uzeným masem, zelí a cibulka, k tomu Svijany, má cenu vůbec se někam plahočit?

Zvítězil ve mně dobyvatel, jenž prostě musí lézt na kopec, protože je. 

Srovnávací fotky, kterými otravuju, kam vlezu, tentokrát nebudou hlavní mou činností, ale přece...

Moje oblíbená adresa: http://www.fotohistorie.cz/ i v krajině Lužických hor provokuje starými fotkami.

Výsledek se mi trochu nezdá, je těžké se něčeho chytat.

Na nádraží je prý nadmořská výška 544 metrů, je tu ještě cedulka z dob před československých. Vrchol Jedlové 774.

Cesta ne příliš dlouhá, předpokládám, že lesní porosty sluneční svit ode mě odeženou. Jsem prevít, protože mám zjištěno, že na vrcholu by měla být hospoda otevřená.

Taky jsem zeměměřič, vyznat se v mapách bývalo mým povoláním. Kochám se, kochám, až se ocitám  na Tolštejnské cestě.

To už vím, že mi zelená turistická značka někam odešla, aniž by se mě zeptala. Tady jsem neměl být, leč jsem.

Je ale hezky, větřík trochu profukuje, tulácká krev se mi snaží tvrdit, že jsem na správné cestě. Tulák nikdy nebloudí, jen se toulá. Nechybělo mnoho a pustil jsem se do výstupu na zříceninu hradu Tolštejn.

Kopec jak na dlani, nikterak strašlivý, ale moje nohy jsou jiné, než bývaly. Nějak bych se tam vyškrabal, ale dolů...?

Vydávám se na Jedlovou.

A jsem tady. Němci říkají hoře Tannenberg.

Zaplatím 40 korun za půllitr cvikovského piva, na Staromáku bych dal víc. Kdo chodí po horách a holduje zlatému moku, dobře ví, co to je vychutnat vrcholové pivo. V pitomé hlavičce mi něco říká, že tohle přece není žádný horský výstup. Cesta sem je skutečně poměrně pohodlná, pohybuje se zde mládež s koloběžkami. Paní ve věku, kdy se nehodí o něm mluvit, mi říká, že jsem dobrej, že jsem nahoru vylez. To musím vypadat!

Jak jsem se do svých zápisků díval, byl jsem tady jednou při dálkovém pochodu, který pořádali ústečtí šílenci, v záplavě vrcholů, které jsme tehdy museli dobrovolně denně zdolat, jsem na Jedlovou pozapomněl. Možná se špatně rozhlédl.

A tak učiním zadost svému koníčku a vytvořím ještě jednu srovnávací fotku, víc jich nebude.

Budova vpravo neexistuje, za to na Jedlové k dispozici adrenalinový park, ten nechám mladším, na rozhlednu nepolezu, bojím se, že 124 schodů bych snad vyšlapal, ale viditelnost dnes není špičková, stromy kolem nejsou nejnižší. A schody dolů jsou hajzl.

Pokloním se památce Friedricha Schillera, někteří z básníků rádi lezou do kopců. Třeba je tam napadají významné myšlenky.

Mě nic nenapadlo, jen se trochu bojím cesty dolů, chodí mi to z kopců hůř než nahoru.

Pozdravím hospodu.

Zamávám i rozhledně.

Musím nasadit optimistický úsměv dobyvatele nadoblačných výšin, aby mi lidé, kteří teprve stoupají vzhůru, záviděli, že už mám výstup za sebou. Mladší ročníky těžko chápou, co je na cestě dolů složitého, taky jsem si to myslíval.

Blíží odměna.

Jsem spokojený, selfie nevytvářím, stačí mi občasné zrcadlo v koupelně, čekaje na vlak u piva přemýšlím, kam bych zase příště...

Absolvoval jsem turistický výlet z hospody do hospody a zpět. Teplota o pár stupňů Celsiových nižší než dole u Vltavy.

Netušil jsem, že mi cestou domů bude zrušen jeden rychlík kvůli zničené výhybce, že přijedu domů úplně jinudy, než bylo v plánu. Dobře jsem věděl, že druhý den budu k ničemu, na druhou stranu, k čemu bych měl být?

Poučení: před horkem se neschovejte doma, běžte do hor!

Koloveč a Holýšov

Mám radost, že městys, která má v názvu hlásky "kolo", má ho i ve svém znaku. Tak by to mělo být, Praha by potom měla ve znaku chlapa, jak otesává práh a bylo by jasno.

Měl jsem tetu, která říkala, že jezdí na Šumavu na svou chaloupku, kterou zdědila. Když nám psala, v odesílací adrese byla pošta Koloveč. Podívám-li se na mapu, Šumava je kousek dál, snad Chodsko, vždyť jsme v okrese Domažlice a moje maminka občas dostávala od své sestry drobnosti s chodskými motivy.

Ručně malované, slýchal jsem. Hledím kolem sebe teď, v kuchyňce mi visí talíř, na stole vázička a ještě na stěně malé srdíčko, do kterého se se vejde kytka, ale hodně hubená. Dědil jsem.

Přes obec jednou vedla trasa dálkového pochodu, organizovaného v Domažlicích, šli jsme tudy v noci. Byla tma.

Brouzdaje internetem narazil jsem na staré fotky z Kolovče. Už jsem se začal chystat, to sděluji pro ty, kteří myslí, že mám nějaký zázračný archív, v němž mám všechno.

Nahodilost je můj pomalu doznívající život. Než zmizí kamsi, musím se podívat na místa, která mě napadnou. Vždyť tvrdím, že jsem tulák, slyším slovo Koloveč, hledám v mapě, posléze v jízdních řádech. Železnici sem nikoho nenapadlo postavit. Vlakem do Plzně, odtud do Holýšova dalším vláčkem, autobusem pak do Kolovče. Zajímavé je, že onen autobus jezdí jen v pondělí, ve středu a v pátek. Byla středa.

V autobuse třída středoškoláků s učitelkou či profesorkou, ze které sálala radost, že se nemusí v půlce června rozčilovat nad běžnou skutečností, že žákům je už všechno šumafuk. Škola nemůže mládež jen tak rozpustit po Plzni, tak se spojí příjemné s užitečným, v Kolovči je muzeum techniky a řemesel. Krásný barák.

Cesta vede pěknou krajinou, titul městyse Kolovči vrátili v roce 2009, proč o něj přišli po 2.světové válce, jsem se nikde nedočetl. V roce 2010  získali titul vesnice roku, jak jsem přečetl, tak píšu. Žije zde kolem 1000 obyvatel, což je počet, kdy každý zná každého.

Autobus staví na náměstí, trvá chvíli, než pochopím, že ulice, na kterou mě dovezli, je náměstí. Na historické fotce vidím prostranství, plné dětí, na dnešní parkoviště, vedle něho ulice. Vlevo je pošta, třetí dům za ní je památkově chráněná budova, kdysi hospoda U Koule, pak u Koruny. Hospodu zrušili možná proto, aby opilci památku nezničili.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Otočil jsem se a dívám se směrem dolů, tedy k jihozápadu. Dnešní poštu mám jako hlavní budovu trochu zakrytou stromy.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Stojím stále na náměstí, šipka na staré fotce ukazuje směr na náměstí, dívám se do Tyršovy ulice. V řadě domů vpravo poznávám radnici, podle věže, která se léty zmenšila.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Obchod Josefy Lucákové. Asi dalo dost práce naaranžovat fotku. Myslím tenkrát. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Nápis hlásá ŠKOLA. V Kolovči mají v současnosti školu jinde, pěknou, jde o areál, jezdí se sem učit mládež ze širokého okolí.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Hned za budovou bývalé školy je náměstí Svobody a na něm kostel Zvěstování Panny Marie. Před ním dnes stojí pomník obětem obou světových válek.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Na náměstí Svobody je i hospoda. Bývalá restaurace Adolfa Černýho razantně změnila vzhled a jmenuje se U Lišáka. Poobědval jsem a popil. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Hospoda i kostel trochu s odstupem. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

Kousek odtud je udržovaný rybník, ulice, vedoucí kolem něj, se jmenuje Domažlická.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.mestyskolovec.cz/cs/fotovideo-historie/

A protože už se mi žádná z fotek nezdařila, odcházím na autobus do Holýšova, na Koloveč budu vzpomínat jako na příjemné hnízdo se dvěma hospodami.
Odjíždím autobusem do Holýšova, odkud mám dobré spojení domů, ale nedá mi, abych se nepodíval i na toto město, které se oficiálně městem stalo až v roce 1960.

První znak je asi oficiální, druhý starší, musel jsem ho též vložit. Jsou na něm parohy, zrcadlo, růže, je cítit žena, můžeme použít svou fantazii.
Osobně jsem slyšel poprvé o Holýšovu v době mé vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou. Patřili jsme do stejné divize, tam byli tankáni, nás nazývali bigoši. Slovo tankán asi vysvětlovat nemusím, bigoš byl pěšák. Sice nám říkali naši socialismem vyškolení důstojníci, že pěšák je základ armády, my věděli, že jsme v případě války jednotkou určenou na odpis. Nebyli jsme elitou, bylo nám tak dobře a bylo nám to fuk, hlavně, že každý den se zkrátil náš pobyt v kasárnách o jeden dílek.
Mě do Janovic šoupli jako úplného kreténa s plochýma nohama, neschpného dlouhých pochodů a těžké práce, účtovatel byl můj titul. Zaznamenával jsem přesuny vojenského materiálu sem a tam, podobně jako dnes převážejí kamióny zboží po celé Evropě. Ze Sušice přišlo nařízení, že něco přejde od nás k jinému útvaru nebo přijde od nich, proč to tak bylo, mě nezajímalo, zaznamenal jsem do karet, hlavně jsem byl rád, když nade mnou nebyl lampasák a já si mohl v klidu cpát cigára a pokuřuje si číst.
A tak  jsem věděl, že existuje jakýsi Holýšov, nechť se na mě místní patrioti nezlobí.
Pro rozvoj místa mělo v roce 1897 zásadní význam vytvoření sklářskou rodinou Zieglerů sklárny na výrobu zrcadlového a tabulového skla.
Díky armádě se v Holýšově v době socialismu postavila sídliště a velká škola, která slouží městu i širšímu okolí. V městě žije málem opět tisíc obyvatel, v průmyslových zónách mají kde pracovat.
Některé staré fotky mě dnes lákaly k porovnání, bohužel právě ty mi srovnávačku vytvořit nedovolila bujná vegetace. Už se vidím, jak sem přijedu v zimě, je to pár kroků od nádraží.
Zdejší silniční provoz je neštěstí, jak tak se toulám po českých zemích, nejsou v tom holýšovští sami.

Hlavní tepnou města je Jiráskova třída, pan Alois by měl určitě radost.
Stojím u křižovatky, kde doleva vede ulice Tovární, rovně se jedu do Stodu. Doleva, mimo záběr, bych se dostal do ulice Školní, která kolem školy by mě zavedla do pěkných lesů, ve kterých už prý tanky nejsou schovány.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Jiráskova třída směrem k západu, za bývalou restaurací, dnes s cihlovou omítkou vykukuje kostel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Barva budovy nám neomylně ukazuje, kde jsme. Vidím, že najíst se zde můžeme i dnes, jenom nevím, jestli se zde smí parkovat s žebřiňákem. Asi ne. Díky provozu na ulici by se kůň určitě splašil.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Kolem kostela svatého Petra a Pavla, stojícího při Jiráskově ulici, se vytvořilo náměstí 5.května. Název zřejmě připomínající osvobození Holýšova americkou armádou v roce 1945. Za pár let poté byli osvoboditelé označeni za nepřátele, i tankový prapor vznikl na obranu proti nim. Paradoxy? Přečtěte si historickou literaturu z dob antických, středověkých a bůhvíjakých a uvidíte, že nejsme nijak originální, jak si někdy o sobě myslíme.
Budova na fotce vpravo je holýšovská radnice, městský úřad. K němu musíte přejít Jiráskovu ulici po přechodu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/

Nezbývá mi, než si zapsat, že Holýšov nemám hotový, takže se budu těšit, že se zimy dožiju a když ano, že nezapomenu.


Fotografie z tohoto výletu z hranic Plzeňska a Domažlicka jsou ZDE


Další srovnávací fotky z různých lokalit.