Za mého dětství mě strašili.
"Jestli si nebudeš mejt ruce, dostaneš... žloutenku, chřipku... Podívej se, čuně, jak máš pracky špinavý!"
I když, chřipka v době, kdy za okny byla plískanice, nebyla špatná. Čaj s citrónem oslazený, něco dobrého na zub, maminka všechno připravila, dala mi na peřinu prkýnko z kredence, na tom jsem jedl.
Pak jsem si mohl číst, já strašně rád čet. Televize... S bídou jsem věděl, že něco takového existuje. Potom jsem ve škole týden necvičil, protože jsem byl po nemoci, neměl jsem rád cvičení v tělocvičně, ze všeho jsem spadnul. Nezkoušeli mě, já tu přece nebyl! Doháněl jsem látku.
Bylo mi jasné, že to všechno způsobily (i?)bacily, hajzlové mrňavý, neviditelní. Bacila jsem si uměl trochu představit, snad bych ho uměl i bacit. Měl jsem za to, že to je brouček, který lítá, a místo svícení lucerničkou tahá baťůžek s nemocema, jak je kde vyštrachá. Možná se s ním dalo i kamarádit.
Kam zmizely? Dnes na nás vyrukovaly viry. Proč se tihle nemocní šmejdi dnes jmenují honosně, latinsky. A každej je na jinou nemoc. Na kterou, to zjistí až v pitevně, pokud nepřežijete. Necháte se očkovat a přepadne vás virus úplně na jinou nemoc a už ho vidím, jak se vychechtává, že nás přelstil. Prase aby se vyznalo. Ale ne, prase ne, to má svou chřipku.
Dědek mého ražení z toho blbne, raději se neptá. Zaleze do pelechu, udělá si čaj s rumem, je nešikovnej, většinou se poleje. Vleže číst neumí, protože ho furt někde něco tlačí, blbě vidí, nakonec si zalehne brejle.
Má ale televizi. Co mám digitální příjem, je obraz sice kvalitnější, ale semtam poskakuje, zastavuje se, kostičky se na něm dělají. Většinou ve chvíli, kdy se náhodou stane, že vysílají něco zajímavého.
Dopoledne vysílají prastaré pořady. Vyhlášení Zlatého slavíka za rok 1972. V současnosti tuhle navoněnou krásu nesleduju, ale tenkrát, ani 30 mi ještě nebylo, kdoví, třeba jsem program viděl poprvé, nebyl jsem nikdy televizní.
Konferoval (tehdy ještě nemoderoval) Miloslav Šimek, jen pár vět, jinak se tu hlavně zpívalo. Až mi to vyrazilo dech. Dneska se populární zpěváci chodí do televize vykecávat a zpívají většinou nějací hosté, kteří nic nevyhráli. Všechno je naleštěné, světla blikají do rytmu. Moderátoři na idoly diváků mají připravené vtipné otázky, po deseti minutách vím, že jsem vůl, že jsem to pouštěl, naštěstí sledování není povinné.
"Jestli si nebudeš mejt ruce, dostaneš... žloutenku, chřipku... Podívej se, čuně, jak máš pracky špinavý!"
I když, chřipka v době, kdy za okny byla plískanice, nebyla špatná. Čaj s citrónem oslazený, něco dobrého na zub, maminka všechno připravila, dala mi na peřinu prkýnko z kredence, na tom jsem jedl.
Pak jsem si mohl číst, já strašně rád čet. Televize... S bídou jsem věděl, že něco takového existuje. Potom jsem ve škole týden necvičil, protože jsem byl po nemoci, neměl jsem rád cvičení v tělocvičně, ze všeho jsem spadnul. Nezkoušeli mě, já tu přece nebyl! Doháněl jsem látku.
Bylo mi jasné, že to všechno způsobily (i?)bacily, hajzlové mrňavý, neviditelní. Bacila jsem si uměl trochu představit, snad bych ho uměl i bacit. Měl jsem za to, že to je brouček, který lítá, a místo svícení lucerničkou tahá baťůžek s nemocema, jak je kde vyštrachá. Možná se s ním dalo i kamarádit.
Kam zmizely? Dnes na nás vyrukovaly viry. Proč se tihle nemocní šmejdi dnes jmenují honosně, latinsky. A každej je na jinou nemoc. Na kterou, to zjistí až v pitevně, pokud nepřežijete. Necháte se očkovat a přepadne vás virus úplně na jinou nemoc a už ho vidím, jak se vychechtává, že nás přelstil. Prase aby se vyznalo. Ale ne, prase ne, to má svou chřipku.
Dědek mého ražení z toho blbne, raději se neptá. Zaleze do pelechu, udělá si čaj s rumem, je nešikovnej, většinou se poleje. Vleže číst neumí, protože ho furt někde něco tlačí, blbě vidí, nakonec si zalehne brejle.
Má ale televizi. Co mám digitální příjem, je obraz sice kvalitnější, ale semtam poskakuje, zastavuje se, kostičky se na něm dělají. Většinou ve chvíli, kdy se náhodou stane, že vysílají něco zajímavého.
Dopoledne vysílají prastaré pořady. Vyhlášení Zlatého slavíka za rok 1972. V současnosti tuhle navoněnou krásu nesleduju, ale tenkrát, ani 30 mi ještě nebylo, kdoví, třeba jsem program viděl poprvé, nebyl jsem nikdy televizní.
Konferoval (tehdy ještě nemoderoval) Miloslav Šimek, jen pár vět, jinak se tu hlavně zpívalo. Až mi to vyrazilo dech. Dneska se populární zpěváci chodí do televize vykecávat a zpívají většinou nějací hosté, kteří nic nevyhráli. Všechno je naleštěné, světla blikají do rytmu. Moderátoři na idoly diváků mají připravené vtipné otázky, po deseti minutách vím, že jsem vůl, že jsem to pouštěl, naštěstí sledování není povinné.
38 let starý záznam z narvané Lucerny (tam muselo být vedro) černobílý, dnešními měřítky technicky nedokonalý, dalo by se vyřešit playbackem, ale zřejmě pořadatelům připadalo neslušné, aby účinkující otvírali hubu naprázdno před diváky, kteří si asi zaplatili.
Kromě fantastického scatu Evy Pilarové nic mimořádného. Živí lidé bavící diváky, kteří se přišli podívat na své miláčky, poslechnout si oblíbené písničky. Dočkali se jich. Milý pořad, usmíval jsem se, byl jsem na chvíli o něco mladší. Vůbec mi nechyběla blýskající se nádhera, která v současnosti nesmí chybět ani při vyhlašování nejlepšího pěstitele mrkve v Chotěhulkách.
K doktorovi jsem nešel, tvrdil by mi, že mám virózu. Já si chytnu svýho bacila, buď ho zabiju nebo hodím sousedovi na rohožku.
Kromě fantastického scatu Evy Pilarové nic mimořádného. Živí lidé bavící diváky, kteří se přišli podívat na své miláčky, poslechnout si oblíbené písničky. Dočkali se jich. Milý pořad, usmíval jsem se, byl jsem na chvíli o něco mladší. Vůbec mi nechyběla blýskající se nádhera, která v současnosti nesmí chybět ani při vyhlašování nejlepšího pěstitele mrkve v Chotěhulkách.
K doktorovi jsem nešel, tvrdil by mi, že mám virózu. Já si chytnu svýho bacila, buď ho zabiju nebo hodím sousedovi na rohožku.
Žádné komentáře:
Okomentovat