Vylezu na Ronov!!!
Vykřičníky udělají dojem, jakoby šlo
o Matterhorn.
Myslím, že mluvím o nejvýchodnějším
kopci Českého středohoří. Z dálky bývá vidět ve dvojici s Vlhoštěm,
který má tvar pecnu chleba, Ronov je špičatý, malá Milešovka, pro trpaslíky
nebo pro důchodce, kterým se dech krátí, nohy je bolí jako mě.
Myslím, že každý z oněch vrchů
patří horopisně do jiného chlívečku, při prvním pohledu je zřejmé, že jim je
šumafuk hranice mezi Českým středohořím a Kokořínskem.
Jako ptákům či motýlům, kterým
jejich schopnost závidím. Kdo chce hranice, nechť je má. Úředníků, schopných určit
hranice čehokoliv, máme dost.
Párkrát jsem nahoře byl, spíš se
jednalo o dálkové pochody, vyklusal jsem nahoru, obdržel kontrolní razítko a běžel klusat
na jinou homolku.
Je tam zřícenina, mám sebou klobásu
a pití, posadím se a budu hledět do dáli. Když budu mít štěstí, i slezu dolů.
Sedím ve vlaku.
Z patrového pantografu vidím
přes protihlukové stěny, jejichž účel je dán, ale vrtá mi hlavou, zda je jejich
stavba nutná. Koleje jsou pořád na stejném místě, vlaky dělají stále menší
kravál… tenkrát nevadilo, dnes vadí…
Vedle pán vysvětluje své partnerce,
proč nechodí do lesa. Jsou přemnožená divoká prasata. Taky klíšťata. Řikali to
v televizi.
Po příjemném občerstvení na
lovosickém nádraží nastupuju do hezkého žlutého vláčku směr Česká Lípa.
Průvodčí, který má svou práci rád nebo aspoň ví, že nějak živit se musí a je
zbytečné být celou šichtu otrávený. Je vděčný za každou poznámku od
cestujících.
Od dětství poslouchám, že všechno je
rok od roku horší. Železnice, pošta, zdravotnictví. Před 60 lety mí rodičové
nadávali na bordel, jaký dříve nebýval. Každý rok o něco hůř. Dovede si někdo
představit, jaká nádhera byla v roce 1954 jít k doktorovi, sednout do
vlaku…
Bohužel, pro mou fyzickou kondici chátrání
platí a ještě vyhrožují starší, že lepší už to nebude. Stýská se mi po toulání
přírodou, nechce se mi věřit, že sezóna mi končí. A to přesto, že jaro se letos
hlásí mimořádně brzo.
Trať mezi Litoměřicemi a Českou
Lípou se kroutí, je zřejmé, že trať je stavěná v době, kdy nebyly
v módě kvůli dopravování z místa na místo obrovské terénní úpravy.
Důvodem určitě nebyla láska ke krajině, ale proto, že stavebníci neměli k dispozici
dnešní výkonné stroje.
Jedu územím, kde se odjakživa mísil
český a německý živel. I názvy sídel jsou zajímavé, připadá mi, že se Němec a
soused Čech sešli u piva a vymýšleli.
V třicátých letech 20.století
převládala suverénně němčina. Mnichovská dohoda darovala území nacistům
s domněnkou, že se Hitler napapá a dá pokoj. Dnes už jsme chytří a víme,
že nedal.
Vystupuji v Blíževedlích
(německy Bleiswedel), žluté vláčky se tady potkali, náš průvodčí má radost a
haleká na kolegyni z protijedoucího motoráčku.
Pohledy z nádraží
RONOV |
VLHOŠŤ |
Noha bolí. Pravá. Zajímavé je, že
když udělám čelem vzad, bolí ta samá. Mělo by se snad střídat? Mám podezření,
že kopec si jen vyfotografuju.
Od jisté doby sebou, kamkoliv
cestuju, vláčím hrst starých pohlednic. Úštecko, jež mám v batohu, váží
snad 2 kila.
Ve 13.století bývaly Blíževedly
městečkem, později o status přišly, ale každému příchozímu musí být jasné, že
tohle nebývala bezvýznamná obec.
Spousta domů, jejichž velikost
naznačuje, že je nenechali stavět chudáci, chybí, spousta je otlučená, čeká na
opravu.
Nechci rozebírat odsun obyvatel
německé národnosti po druhé světové válce. Osobně si myslím, že takovým
způsobem se situace neměla řešit, ale byly mi tři roky a nikdo na mě nedal.
Nechám historikům, kteří se nikdy
v ničem neshodnou, nakolik si vyhnání Němci zasloužili, ale je jeden fakt,
který Češi málokdy zmiňují. Nemovitý majetek těžko stěhovat, budovy však byly
plné majetku, který si Němci sebou do hytláků vzít nesměli. Noví osídlenci
dostali přidělený dům, zalehli do peřin, ve chlévech dobytek, jen začít žít.
Taky pracovat samozřejmě, o majetek shůry spadlý se starat a zvelebovat ho.
Viděl jsem v dětství vesnice,
ve kterých nedávno bohaté domy padaly novým majitelům na hlavy. Vůbec si
nevzpomínám, že by mezi obyvateli byli Romové, o kterých se traduje, že právě
oni pohraničí vybydleli. Nikoliv cigáni, ale gádžové po roce 1946 rychle
proměnili ráz venkova v Sudetech. Vznikla JZD, obyvatelé odcházeli pryč, ještě
mnohdy stačili prodat dům, který dostali kdysi od státu zdarma, chalupářům.
Teprve potom se objevili Romové.
Nebudu soudit, nebude dlouho trvat a
budou mě soudit na věčnosti.
To co spadlo v Blíževedlích,
nikdo stavět znovu nebude, je tu mnoho nových domů, často pěkně udržovaných,
četl jsem v různých pramenech, že počet obyvatel za posledních dvacet let
stoupl o třetinu, dnes tady bydlí přes 600 lidí, průměrný věk je 35 let, tedy
občané, kteří nejsou zatíženi národnostními spory.
Nezbývá než doufat, že se vše
v dobré obrátí.
Vydal jsem se na kopec. Jelikož jsem
vysloužilý zeměměřič, v mapě se perfektně vyznám, kopec bych nemohl
přehlédnout ani se slepeckou holí, zabloudil jsem. Snad mě chtěl osud
upozornit, že s napůl chromou hnátou nemám nikam lézt.
Vrátil jsem se, prokulhal vesnicí,
co se dalo porovnal, vyfotil. Zašel jsem do prodejny, takové, jakými
v rámci budování nového venkova zaflákali komunističtí „architekti“ celou
republiku.
Prodejní doba 6-20, v neděli
jen 8-20. Obchod plný zboží, samozřejmě trochu vyšší ceny, zákazník zase nemusí
startovat auto cestou do hypermarketů.
Hodně druhů piva.
„Dobrý den, máte chlazené pivo?“
„Tam máme chlazený“
Ukazuje usměvavá Vietnamka. Beru si
Kozla, desítku.
„Sebou nebo tady?“
„Tady si vypiju.“
„Jedenáct.“
„Máte…“
„Mám.“
Podala mi otvírák.
Posadil jsem se na lavičku před
obchodem. Po roce 1990 se valem rušily prodejny bývalé Jednoty, soukromníci se
snažili, vůbec se prý nevyplatí něco takového provozovat. Z toho se nedá
žít. Museli přijít Vietnamci.
I v nich vidím naději.
Vracím láhev a pomalu se šinu na
nádražíčko. Na kopec jsem nevylezl.
Utěšuju sám sebe. Stejně je ve
vzduchu opar, nebylo by vidět daleko, přijedu jindy, polezu na Ronov od severu
z Kravař.
Jen jestli.
V Lovosicích stačím dojít do vinotéky
pro půllitr žernoseckého, noha ani moc neprotestovala. Jakoby se těšila. Mrcha.
Další fotky jsem uložil tady:
Další fotky jsem uložil tady:
Žádné komentáře:
Okomentovat