pátek 14. března 2014

Jak jsem nevylezl na Ronov



Vylezu na Ronov!!!
Vykřičníky udělají dojem, jakoby šlo o Matterhorn.
Myslím, že mluvím o nejvýchodnějším kopci Českého středohoří. Z dálky bývá vidět ve dvojici s Vlhoštěm, který má tvar pecnu chleba, Ronov je špičatý, malá Milešovka, pro trpaslíky nebo pro důchodce, kterým se dech krátí, nohy je bolí jako mě.
Myslím, že každý z oněch vrchů patří horopisně do jiného chlívečku, při prvním pohledu je zřejmé, že jim je šumafuk hranice mezi Českým středohořím a Kokořínskem.
Jako ptákům či motýlům, kterým jejich schopnost závidím. Kdo chce hranice, nechť je má. Úředníků, schopných určit hranice čehokoliv, máme dost.
Párkrát jsem nahoře byl, spíš se jednalo o dálkové pochody, vyklusal jsem nahoru, obdržel kontrolní razítko a běžel klusat na jinou homolku.
Je tam zřícenina, mám sebou klobásu a pití, posadím se a budu hledět do dáli. Když budu mít štěstí, i slezu dolů.
Sedím ve vlaku.
Z patrového pantografu vidím přes protihlukové stěny, jejichž účel je dán, ale vrtá mi hlavou, zda je jejich stavba nutná. Koleje jsou pořád na stejném místě, vlaky dělají stále menší kravál… tenkrát nevadilo, dnes vadí…
Vedle pán vysvětluje své partnerce, proč nechodí do lesa. Jsou přemnožená divoká prasata. Taky klíšťata. Řikali to v televizi.
Po příjemném občerstvení na lovosickém nádraží nastupuju do hezkého žlutého vláčku směr Česká Lípa. Průvodčí, který má svou práci rád nebo aspoň ví, že nějak živit se musí a je zbytečné být celou šichtu otrávený. Je vděčný za každou poznámku od cestujících.
Od dětství poslouchám, že všechno je rok od roku horší. Železnice, pošta, zdravotnictví. Před 60 lety mí rodičové nadávali na bordel, jaký dříve nebýval. Každý rok o něco hůř. Dovede si někdo představit, jaká nádhera byla v roce 1954 jít k doktorovi, sednout do vlaku…
Bohužel, pro mou fyzickou kondici chátrání platí a ještě vyhrožují starší, že lepší už to nebude. Stýská se mi po toulání přírodou, nechce se mi věřit, že sezóna mi končí. A to přesto, že jaro se letos hlásí mimořádně brzo.
Trať mezi Litoměřicemi a Českou Lípou se kroutí, je zřejmé, že trať je stavěná v době, kdy nebyly v módě kvůli dopravování z místa na místo obrovské terénní úpravy. Důvodem určitě nebyla láska ke krajině, ale proto, že stavebníci neměli k dispozici dnešní výkonné stroje.
Jedu územím, kde se odjakživa mísil český a německý živel. I názvy sídel jsou zajímavé, připadá mi, že se Němec a soused Čech sešli u piva a vymýšleli.
V třicátých letech 20.století převládala suverénně němčina. Mnichovská dohoda darovala území nacistům s domněnkou, že se Hitler napapá a dá pokoj. Dnes už jsme chytří a víme, že nedal.

Vystupuji v Blíževedlích (německy Bleiswedel), žluté vláčky se tady potkali, náš průvodčí má radost a haleká na kolegyni z protijedoucího motoráčku.

Pohledy z nádraží
RONOV
VLHOŠŤ

Noha bolí. Pravá. Zajímavé je, že když udělám čelem vzad, bolí ta samá. Mělo by se snad střídat? Mám podezření, že kopec si jen vyfotografuju.
Od jisté doby sebou, kamkoliv cestuju, vláčím hrst starých pohlednic. Úštecko, jež mám v batohu, váží snad 2 kila.
Ve 13.století bývaly Blíževedly městečkem, později o status přišly, ale každému příchozímu musí být jasné, že tohle nebývala bezvýznamná obec.

Spousta domů, jejichž velikost naznačuje, že je nenechali stavět chudáci, chybí, spousta je otlučená, čeká na opravu.

Nechci rozebírat odsun obyvatel německé národnosti po druhé světové válce. Osobně si myslím, že takovým způsobem se situace neměla řešit, ale byly mi tři roky a nikdo na mě nedal.
Nechám historikům, kteří se nikdy v ničem neshodnou, nakolik si vyhnání Němci zasloužili, ale je jeden fakt, který Češi málokdy zmiňují. Nemovitý majetek těžko stěhovat, budovy však byly plné majetku, který si Němci sebou do hytláků vzít nesměli. Noví osídlenci dostali přidělený dům, zalehli do peřin, ve chlévech dobytek, jen začít žít. Taky pracovat samozřejmě, o majetek shůry spadlý se starat a zvelebovat ho.
Viděl jsem v dětství vesnice, ve kterých nedávno bohaté domy padaly novým majitelům na hlavy. Vůbec si nevzpomínám, že by mezi obyvateli byli Romové, o kterých se traduje, že právě oni pohraničí vybydleli. Nikoliv cigáni, ale gádžové po roce 1946 rychle proměnili ráz venkova v Sudetech. Vznikla JZD, obyvatelé odcházeli pryč, ještě mnohdy stačili prodat dům, který dostali kdysi od státu zdarma, chalupářům. Teprve potom se objevili Romové.
Nebudu soudit, nebude dlouho trvat a budou mě soudit na věčnosti.
To co spadlo v Blíževedlích, nikdo stavět znovu nebude, je tu mnoho nových domů, často pěkně udržovaných, četl jsem v různých pramenech, že počet obyvatel za posledních dvacet let stoupl o třetinu, dnes tady bydlí přes 600 lidí, průměrný věk je 35 let, tedy občané, kteří nejsou zatíženi národnostními spory.
Nezbývá než doufat, že se vše v dobré obrátí.

Vydal jsem se na kopec. Jelikož jsem vysloužilý zeměměřič, v mapě se perfektně vyznám, kopec bych nemohl přehlédnout ani se slepeckou holí, zabloudil jsem. Snad mě chtěl osud upozornit, že s napůl chromou hnátou nemám nikam lézt.
Vrátil jsem se, prokulhal vesnicí, co se dalo porovnal, vyfotil. Zašel jsem do prodejny, takové, jakými v rámci budování nového venkova zaflákali komunističtí „architekti“ celou republiku.

Prodejní doba 6-20, v neděli jen 8-20. Obchod plný zboží, samozřejmě trochu vyšší ceny, zákazník zase nemusí startovat auto cestou do hypermarketů.
Hodně druhů piva.
„Dobrý den, máte chlazené pivo?“
„Tam máme chlazený“
Ukazuje usměvavá Vietnamka. Beru si Kozla, desítku.
„Sebou nebo tady?“
„Tady si vypiju.“
„Jedenáct.“
„Máte…“
„Mám.“
Podala mi otvírák.
Posadil jsem se na lavičku před obchodem. Po roce 1990 se valem rušily prodejny bývalé Jednoty, soukromníci se snažili, vůbec se prý nevyplatí něco takového provozovat. Z toho se nedá žít. Museli přijít Vietnamci.
I v nich vidím naději.
Vracím láhev a pomalu se šinu na nádražíčko. Na kopec jsem nevylezl.

Utěšuju sám sebe. Stejně je ve vzduchu opar, nebylo by vidět daleko, přijedu jindy, polezu na Ronov od severu z Kravař.
Jen jestli.
V Lovosicích stačím dojít do vinotéky pro půllitr žernoseckého, noha ani moc neprotestovala. Jakoby se těšila. Mrcha.

Další fotky jsem uložil tady:


Žádné komentáře: