Vlakem z Prahy do Lovosic jsem jel... mnohokrát. Za prací, za nádhernými kopečky Českého středohoří. Kdo by se s tím počítal, a proč?
Od roku 1961, kdy jsem poprvé tudy jel, možná to nebylo poprvé, čert to vem, se vlaky proměnily. Městským slonem (česky City Elephant) cestovat beru jako odměnu za tisíce hodin, strávených v rozkodrkaných vagónech, jezdících po ještě rozkodrkanějších kolejích.
Poté, kdy jsem překročil 70 let věku, tedy zařadil se do fronty na kremaci, jsem si mohl zakoupit za 15 stovek na jeden rok virtuální legitimaci a jezdím bez dalšího placení v osobních vlacích i spěšných.
Mnoho knih jsem přečetl ve vlacích, ve zmíněných soupravách je lepší čtení než doma, protože mě neruší věčné otvírání a zavírání lednice.
Na Masaryčce kupuju kousek vína, nikoliv hroznového. Mám před sebou hodinu a půl jízdy v teple, kterou přeruší jen průvodčí, jenž pozdraví a poděkuje. V Kralupech ho slyším, telefonuje, někdo spadnul pod vlak, mezi Vraňany a Dolními Beřkovicemi. Místo vlaku pojede autobus.
Komplikace. Měl jsem chuť vystoupit a jet zpátky do Prahy, váhám, zůstávám. Ve Vraňanech vlak končí.
Vlakvedoucí i průvodčí se o nás starají přímo dojemně, mají starost, abychom při čekání na autobus nenastydli, pouští nás zpět do soupravy, za deset minut už hlásí příjezd autobusu. Za další chvíli jsou Beřkovice, zrovna přijíždí vlak od Ústí, který tu končí a stává se naším vlakem, jedoucím zase k severu.
Vím, že bez mobilních telefonů by bylo všechno delší, starým drážním telegrafem se hůř domlouvalo. Mně ale fascinovalo, jak oba zaměstnanci dráhy dávali najevo radost, že to odsejpá.
"Ani to netrvalo tak dlouho, co?" říká mi vlakvedoucí.
Třeba měl rande, ale nebudu nic zlehčovat, cítil jsem se jako zákazník. Jejich povinnost? Určitě, ale potěšilo.
Do Lovosic jsme přijeli později jen o půl hodiny, což je u nepředvídatelné události hodně malé zpoždění. Jsem rád, že jsem v Kralupech cestování nevzdal.
Město Lovosice.
V dětství jsem slýchával o meruňkách z Lovosic. Na stráních Českého středohoří, odvrácenými k jihu, pěkně schovanými za kopečky, se jim daří.
Později jsem poznal smrad chemičky, který mě ve vlaku do Ústí nutně probudil. Z komína se valil barevný kouř.
Turistické východisko, do města se cestovalo, aby se z něj hned zmizelo. Cesta na Lovoš z města po turistické značce patří mezi nejtěžší výstupy ve Středohoří. Každému doporučuju, když bude mít štěstí, přivítá ho otevřená hospoda. Moje děti, když jim bylo kolem osmi let, to zvládly bez fňukání, které jsem jim zakázal. Nahoře dostali limonádu, já se taky těšil, pivo na kopci chutná. Jenom se modlím, aby někoho nenapadlo zde vystavět lanovku. Kolik kopců už se takhle pokazilo.
Dnes bych na Lovoš těžko vylezl, chodím po městě a porovnávám dnešní stav se starými fotkami.
Obrovský rozvoj chemického průmyslu po nuceném odchodu německy mluvících změnil město k nepoznání. Většina obyvatel zde nemá kořeny a je to zřejmé na vybudovaných sídlištích. Lidi, přicházející za prací, potřebovali někde bydlet, muselo se stavět hodně a levně. Příslušníci mé generace často tvrdí, že tenkrát byly na všechno peníze a dnes nejsou. Tenhle názor neoznačím jako blbost, spíš jde o podivnou nostalgii po uteklém mládí.
Úcta k hodnotám minulých generací jaksi někam zmizela, těžko chtít po lidech, přicházejícím odjinud, patriotismus. Ten se tvoří léty, vždycky když procházím taková města, doufám, že zde jednou místní zapustí kořeny. Mám radost ze snahy místních vylepšit prostor, ve kterém žijí.
Lovosice byty potřebovaly. Toulal jsem se i na sídlišti, hledal jsem neexistující památky na starou zástavbu. Klidné panelové sídliště s hezkým dětským hřištěm. Asi se při stavbě naskýtala možnost vytvořit něco zajímavějšího, myslím, že se promarnila.
Rozšíření železnice, silniční dopravy, snad i nekompetentní správci města. A tak mi připadal nejzajímavější podchod pod frekventovanou komunikací, jak ho někdo vyzdobil.
Z kdysi vyhlášené, původně zájezdní hospody Beseda je jakési kasíno.
Vyfešákovaná radnice, udržovaný zámek a dalších několik staveb člověka potěší. Snad jednou bude líp, ať už to říká kdokoliv, hlavně aby v jeho slovech byla upřímnost. Nechci, aby mě někdo nařkl, že dělám propagaci určitému politickému seskupení, už jsem slyšel v životě tolik slibů a keců, že nevěřím ani sám sobě.
Zašel jsem i k Labi, Lovosičtí mají hodně práce a úklidu po zběsilém budování a nepomůže jim, když jim někdo chytrej z Prahy bude radit.
Že jim není zima...
Nakecal jsem toho spoustu, ale budu upřímný, přijedu-li do Lovosic, těším se na bufet, řeznictví a vinotéku, tedy zájmy naprosto přízemní.
Listopad je letos teplý, ale fičel vítr, který se přívětivým nedá nazývat. Koupil jsem si víno a karbanátek, taky pár pěkně vypadajících brambor. Prodala mi je mladá Vietnamka, mluvící krásnou hovorovou češtinou. I oni tu už jsou doma a pevně věřím, že se lidi znovu nezblázní a nezačnou zase někoho vyhánět.
Vyfotil jsem všechno, co jsem měl v plánu, zasloužím si odměnu.
Odjíždím vlakem na minutu přesně podle jízdního řádu, vyndal jsem knihu a zmožený mrazivým povětřím i dobrým vínem usnul.
Jako správný kulturní člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat