Kluk na poště

Kluk na poště, na druhé straně okénka než já.
Bývala spíš děvčata, milá i protivná, či starší úřednice, přísné nebo usměvavé.
Nevím, kam se ty ženy poděly, jeřábnic také ubývá.
Kluci nedělávali poštovní úředníky, pominu skutečnost, že u mě je dnes klukem každý věkem pod šedesát.
Tenhle dělá. Do šedesátky daleko.
Slušný, ochotný, poradil mi, jak snížit poplatek o 17 korun.
Nebudu psát, o kterou poštu šlo, aby kluk nedostal vynadáno, že připravil Českou poštu o 17 korun.
Poděkoval jsem mu. Dostal kuráž a nabídl mi zřízení kreditní karty, použil slovo kontokorent, které se mi nelíbí tolik, že jsem si ani nezjistil, co znamená.
"Děkuju, nechci žádnou kartu. Byl bych samá karta, maryáš stejně nikdo nehraje."
"Měl byste finanční rezervu."
"Mám tolik peněz, že nevím, co s nima."
Můj oblíbený vtípek, zdráhám se ho nazvat bonmotem.
"To máte dobrý, co děláte?..."
Zarazil se při pohledu na můj ksicht.
"Co jste dělal?"... opravil se.
"Zeměměřiče."
"Jako geodeta?"
Nemám tohle slovo rád, maturoval jsem na zeměměřické průmyslovce, že budu geodetem mi nikdo v jedenašedesátém neřekl.
"Ano."
"To sem nevěděl, že to maj geodeti tak dobrý."
"Jsem teď hlavně rád, že žiju."
"To ste se tak nadřel?"
Nějak nám hovor drhne.
"Víte, já sem starej, a sem rád, že dejchám, mám radost z každýho dne. Prachy mě nezajímaj. Proč?"
"Aha, tak to jo."
Za mnou čekají lidi ve frontě.
Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe.
Možná se mi jenom zdálo, že on trochu nechápavě.
Mladej kluk, však jednou pochopí.