Všichni víme, oč kráčí. Posázavský Pacifik oficiálně nikdy neexistoval, ale je tu, můžeme se třeba rozkrájet. Zaslouží si, abychom ho psali s velkými písmeny.
Kdo jen jednou odjel v sobotu v poledne z branického nádraží, stal se pasažérem Posázavského Pacifiku, prostě byl u toho. Přiznejme, že už je to dávno.
Původně měla železniční trať trochu jiný účel. Po řece Sázavě žádná lodní doprava nebyla možná, vlak se stal začátkem 20.století jedinou možností. Nikdo netušil, že svět jednou budou brázdit obrovské skříně na kolečkách, jimž říkáme kamióny. Stejně ale tahle monstra Sázavu úplně neovládla. Údolí se pro automobilovou dopravu nehodí.
Nákladních vlaků tudy jezdí málo, zůstali cestující. Trampové z první republiky vymysleli onen název, který se vžil a já věřím, že se jednou České dráhy rozhoupají a jméno se objeví v oficiálních materiálech. Že je nesmyslný, to ať nikdo netvrdí, když můžou jezdit po kolejích jezdit vlaky jménem City Elephant...
Jsem rodák z Podolí, kde jsem prožil svoje mladá léta, byl zážitek jezdit v sobotu v poledne z průmyslovky. Tramvaje do Braníka narvané, k tomu v parných dnech přibyli i návštěvníci Žlutých lázní, Modrých lázní, NSK (za bolševika Stalingrad), Mlejnku, nebudu předstírat, že si pamatuju všechno.
Šestnáctiletí viseli na elektrikách s velkou radostí, dokázali v ruce držet cigáro, dnes by měli problém s mobilem, ale mladí si poradí vždycky.
Táta přišel v sobotu domů, máma ho prohlédla, kolik knoflíků mu urvali a hned ho okřikla, aby nebyl sprostej. Byl přesvědčený, že za všechno můžou komunisti, které nazýval jmény, že by se Miloš Zeman začervenal. Za tohle úplně nemohli... ale prd, mohli a basta.
Co se dělo v Braníku na nádraží, byla hrůza, jezdilo se i na střechách vagónů, na náraznících, málem byli vyhazováni z vlaků průvodčí, že zbytečně zabírají jedno místo. Do toho pískala a smrděla lokomotiva, kterou řídili dva vzhledem kominíci, strojvůdce a topič. Dnes pořádá dráha pro dětičky nostalgické jízdy v rámci tržního hospodářství, to však je jen odvar, skanzen.
Fotek moc není, za bolševika se nádraží fotit nesměla, aby imperialisti od nás nekopírovali.
Víc už psát nebudu, koho téma zajímá, nechť si nalistuje internetovou adresu:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/
Skvělé stránky, pár fotek jsem pro svoje srovnávačky okopíroval, doplnil je několika dalšími, jejichž původ je v mlhách. Stále víc mi mailem přicházejí různé staré fotky, třeba i anonymně, potřeboval bych sekretářku, nemusela by být krásná, špatně vidím, bohatou, aby mě případně i financovala.
Hodně starých fotek je z výšky, řekl bych, že většina a ty porovnat neumím, stráně nad železnicí jsou dávno zarostlé.
Pár záběrů se nechce tvářit důležitě, jde o toulání některými místy, tak jak čundráci jezdívali... jak je napadlo.
Určitě se sem ještě podívám, listí spadne, já už zase bydlím v Podolí, takže branické nádraží mám kousek.
Hospoda, stojící pár kroků pod branickým pivovarem, který je krásný, leč ošizený, branické pivo se vaří na Smíchově. Nemám nic proti Smíchovu, Vltava už nezamrzá, takže válka kameny není možná, ale tohle bylo naše pivo, z pravého břehu Vltavy. Krásná výletní restaurace za Prahou, kam došli unavení Pražané v neděli odpoledne. Seděli, popíjeli, nikam nepospíchali, doba neustále bzučících sekaček na anglický trávník byla budoucností. Ještě v padesátých letech zde hrávala dechovka, tančilo se, cestou na návštěvu s rodiči jsme zarazili na jedno, návštěva čekala marně. Rodiče nebyli věřící, ale nedělní klid si dokázali vychutnat. Vepřo knedlo zelo, potom špacír. Nudné? Na nudu si vzpomeňte, až si v neděli v poledne pustíte přes televizní obrazovky do bytu bandu žvanilů s marnou nadějí, že se něco dozvíte. A žvejkat u toho zdravé pochutiny.
Za bolševika se hospoda jmenovala Na kopečku, zahrada chátrala, altánek zmizel, muzikanti z dechovky vymřeli, jeden čas byla hospodou ranní, pro popeláře, uhlíře, malinko pajzl, nakonec to zavřeli úplně. Privatizace vytvořila hotel Braník pro klientelu, ke které jsem měl vždycky daleko. Cestující z nedalekého nádraží mají hospodu na nástupišti.
Vrané nad Vltavou, důležitá železniční křižovatka. Zde se loučí cestující, kteří míří směrem Paříž - Dobříš a ti, co se cítí doma na Posázavské stezce.
Hodně často jsem zde projížděl na kole, kostelík svatého Jiří je viditelný, láká, ale jako barbar přiznávám, že jsem u něj byl poprvé až letos v létě, kdy jsem sebou měl starou pohlednici. Byla okénková a stará fotka je hodně zvětšená, možná až zbytečně moc.
Železniční přejezd ve Vraném, za kolejemi se dělí silnice, doprava se jezdí na Březovou, doleva do Zvole, úplně vpravo podél kolejí kolem nádraží do Skochovic a potom zpátky, pro auta cesta dál nevede.
Nádraží ve Vraném nad Vltavou zvenku. Pro estéty asi vítězství, že místo oblíbené, někdy i trochu zaplivané putyčky, vidíme pizzerii. Společenská vrstva, ke které se počítám, má opačný názor. Moc času neuplynulo, kdy se zde dostal bramborák ze skutečných brambor, sám jsem byl svědkem, že je škrábal nějaký štamgast, zřejmě za trest, že neměl na pivo. Aspoň ušetřím.
Nádraží ve Vraném zevnitř.
Pikovice, legenda čundráků. Patří do Posázavského Pacifiku už tím, že neexistují, je to jen osada obce Hradišťko, marně jsem je hledal na seznamu obcí, ani pražská příměstská doprava, která sem posílá autobusy, nezná Pikovice. Ke všemu nádraží, spíš zastávka, se jmenuje Petrov u Prahy podle katastru, na jehož území leží. České dráhy Pikovice neznají, přestože se do nich z Prahy vlakem jezdí.
Tohle nebyla obyčejná zastávka, to byla restaurace, ale zas nebyla tak počmáraná. Kousek odtud se někdo pokouší o občerstvení pro pocestné, byl jsem z něj trochu rozpačitý, ale pivo mi nalili, co bych vlastně chtěl?
V publikaci Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, vydané v roce 2010 Muzeem hlavního města Prahy je několik starých fotek z Pikovic, mně se hodila jen tato jedna, Buriánkova restaurace. Pokud moje paměť není úplně děravá, myslím, že byla za bolševika jeden čas zavřená, protože naproti ní byla vystavěna jiná, "moderní". Dnes fungují obě a je to době, protože hospody maj bejt.
Luka pod Medníkem. Ještě se pamatuju na nádraží, kde to žilo, blízko byla hospoda, fungoval výpravčí. Dnes je z něj ruina. Ovšem to je o kus dál od Prahy, tady je bývalé nádražíčko, už dávno zrušené. A jak jsem očuchával kolem, hospoda točí.
Nedávno jsem vypnul televizi, protože v ní jakýsi odborník mluvil o trampingu, že začíná opět být moderní. Ale trampové jsou dnes nároční, potřebují v kempech bazény a sauny. Nic proti nikomu nemám, ale tramping byl něco jiného a proč raději nepřiznat, že tramping odešel do historie. Zbytky čundráků v Posázaví jsou výjimky, potvrzující pravidlo.
V Krhanicích jsem nedávno vystoupil, trvalo mi chvíli, než jsem se zorientoval, samotné Krhanice jsou kus dál, už jsem tam nestačil jít, určitě sem ještě zajedu, ale nechtějte to ně mně okamžitě, podívejte se, jak venku leje. A tak předkládám tři srovnávačky nádraží ze všech stran jako bych fotil filmovou star. Na třetím je zachycena stavba.
Týnec nad Sázavou, proč se asi tak jmenuje, když na starých pohlednicích je všude psáno Týnice, moje teta od Benešova říkala Tejnice. Městečko poškodilo i průmysl. Poškodil? Dal lidem práci, je všechno jen relativní. A jak jsem se Týncem prošel, leccos se vylepšuje. Od přejezdu je kousek na most.
A věž hradu láká.
Nádraží v Týnci nad Sázavou.
Procházka Týncem a Krhanicemi byla neplánovaná, už jsem o tom psal
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/10/misto-jizery-sazava.html
V Čerčanech jsem měl chvíli, ofotil jsem si před nádražím vystavenou starou fotku a porovnal s dneškem. Technika dělá divy. Co mi zbývalo, když v Čerčanech usoudili, že hospoda je na nádraží zbytečná, protože naproti pivo načepují. Ale otvírají v 11, musí se sem po schodech a nehlásí zde odjezdy vlaků.
Myslím, že můžu s čistým svědomím přidat k tomuto článku díl první, na trať Posázavského Pacifiku se vrátím.
Jestli nezapomenu.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Kdo jen jednou odjel v sobotu v poledne z branického nádraží, stal se pasažérem Posázavského Pacifiku, prostě byl u toho. Přiznejme, že už je to dávno.
Původně měla železniční trať trochu jiný účel. Po řece Sázavě žádná lodní doprava nebyla možná, vlak se stal začátkem 20.století jedinou možností. Nikdo netušil, že svět jednou budou brázdit obrovské skříně na kolečkách, jimž říkáme kamióny. Stejně ale tahle monstra Sázavu úplně neovládla. Údolí se pro automobilovou dopravu nehodí.
Nákladních vlaků tudy jezdí málo, zůstali cestující. Trampové z první republiky vymysleli onen název, který se vžil a já věřím, že se jednou České dráhy rozhoupají a jméno se objeví v oficiálních materiálech. Že je nesmyslný, to ať nikdo netvrdí, když můžou jezdit po kolejích jezdit vlaky jménem City Elephant...
Jsem rodák z Podolí, kde jsem prožil svoje mladá léta, byl zážitek jezdit v sobotu v poledne z průmyslovky. Tramvaje do Braníka narvané, k tomu v parných dnech přibyli i návštěvníci Žlutých lázní, Modrých lázní, NSK (za bolševika Stalingrad), Mlejnku, nebudu předstírat, že si pamatuju všechno.
Šestnáctiletí viseli na elektrikách s velkou radostí, dokázali v ruce držet cigáro, dnes by měli problém s mobilem, ale mladí si poradí vždycky.
Táta přišel v sobotu domů, máma ho prohlédla, kolik knoflíků mu urvali a hned ho okřikla, aby nebyl sprostej. Byl přesvědčený, že za všechno můžou komunisti, které nazýval jmény, že by se Miloš Zeman začervenal. Za tohle úplně nemohli... ale prd, mohli a basta.
Co se dělo v Braníku na nádraží, byla hrůza, jezdilo se i na střechách vagónů, na náraznících, málem byli vyhazováni z vlaků průvodčí, že zbytečně zabírají jedno místo. Do toho pískala a smrděla lokomotiva, kterou řídili dva vzhledem kominíci, strojvůdce a topič. Dnes pořádá dráha pro dětičky nostalgické jízdy v rámci tržního hospodářství, to však je jen odvar, skanzen.
Fotek moc není, za bolševika se nádraží fotit nesměla, aby imperialisti od nás nekopírovali.
Víc už psát nebudu, koho téma zajímá, nechť si nalistuje internetovou adresu:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/
Skvělé stránky, pár fotek jsem pro svoje srovnávačky okopíroval, doplnil je několika dalšími, jejichž původ je v mlhách. Stále víc mi mailem přicházejí různé staré fotky, třeba i anonymně, potřeboval bych sekretářku, nemusela by být krásná, špatně vidím, bohatou, aby mě případně i financovala.
Hodně starých fotek je z výšky, řekl bych, že většina a ty porovnat neumím, stráně nad železnicí jsou dávno zarostlé.
Pár záběrů se nechce tvářit důležitě, jde o toulání některými místy, tak jak čundráci jezdívali... jak je napadlo.
Určitě se sem ještě podívám, listí spadne, já už zase bydlím v Podolí, takže branické nádraží mám kousek.
Hospoda, stojící pár kroků pod branickým pivovarem, který je krásný, leč ošizený, branické pivo se vaří na Smíchově. Nemám nic proti Smíchovu, Vltava už nezamrzá, takže válka kameny není možná, ale tohle bylo naše pivo, z pravého břehu Vltavy. Krásná výletní restaurace za Prahou, kam došli unavení Pražané v neděli odpoledne. Seděli, popíjeli, nikam nepospíchali, doba neustále bzučících sekaček na anglický trávník byla budoucností. Ještě v padesátých letech zde hrávala dechovka, tančilo se, cestou na návštěvu s rodiči jsme zarazili na jedno, návštěva čekala marně. Rodiče nebyli věřící, ale nedělní klid si dokázali vychutnat. Vepřo knedlo zelo, potom špacír. Nudné? Na nudu si vzpomeňte, až si v neděli v poledne pustíte přes televizní obrazovky do bytu bandu žvanilů s marnou nadějí, že se něco dozvíte. A žvejkat u toho zdravé pochutiny.
Za bolševika se hospoda jmenovala Na kopečku, zahrada chátrala, altánek zmizel, muzikanti z dechovky vymřeli, jeden čas byla hospodou ranní, pro popeláře, uhlíře, malinko pajzl, nakonec to zavřeli úplně. Privatizace vytvořila hotel Braník pro klientelu, ke které jsem měl vždycky daleko. Cestující z nedalekého nádraží mají hospodu na nástupišti.
Vrané nad Vltavou, důležitá železniční křižovatka. Zde se loučí cestující, kteří míří směrem Paříž - Dobříš a ti, co se cítí doma na Posázavské stezce.
Hodně často jsem zde projížděl na kole, kostelík svatého Jiří je viditelný, láká, ale jako barbar přiznávám, že jsem u něj byl poprvé až letos v létě, kdy jsem sebou měl starou pohlednici. Byla okénková a stará fotka je hodně zvětšená, možná až zbytečně moc.
Železniční přejezd ve Vraném, za kolejemi se dělí silnice, doprava se jezdí na Březovou, doleva do Zvole, úplně vpravo podél kolejí kolem nádraží do Skochovic a potom zpátky, pro auta cesta dál nevede.
Nádraží ve Vraném nad Vltavou zvenku. Pro estéty asi vítězství, že místo oblíbené, někdy i trochu zaplivané putyčky, vidíme pizzerii. Společenská vrstva, ke které se počítám, má opačný názor. Moc času neuplynulo, kdy se zde dostal bramborák ze skutečných brambor, sám jsem byl svědkem, že je škrábal nějaký štamgast, zřejmě za trest, že neměl na pivo. Aspoň ušetřím.
Nádraží ve Vraném zevnitř.
Pikovice, legenda čundráků. Patří do Posázavského Pacifiku už tím, že neexistují, je to jen osada obce Hradišťko, marně jsem je hledal na seznamu obcí, ani pražská příměstská doprava, která sem posílá autobusy, nezná Pikovice. Ke všemu nádraží, spíš zastávka, se jmenuje Petrov u Prahy podle katastru, na jehož území leží. České dráhy Pikovice neznají, přestože se do nich z Prahy vlakem jezdí.
Tohle nebyla obyčejná zastávka, to byla restaurace, ale zas nebyla tak počmáraná. Kousek odtud se někdo pokouší o občerstvení pro pocestné, byl jsem z něj trochu rozpačitý, ale pivo mi nalili, co bych vlastně chtěl?
V publikaci Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, vydané v roce 2010 Muzeem hlavního města Prahy je několik starých fotek z Pikovic, mně se hodila jen tato jedna, Buriánkova restaurace. Pokud moje paměť není úplně děravá, myslím, že byla za bolševika jeden čas zavřená, protože naproti ní byla vystavěna jiná, "moderní". Dnes fungují obě a je to době, protože hospody maj bejt.
Luka pod Medníkem. Ještě se pamatuju na nádraží, kde to žilo, blízko byla hospoda, fungoval výpravčí. Dnes je z něj ruina. Ovšem to je o kus dál od Prahy, tady je bývalé nádražíčko, už dávno zrušené. A jak jsem očuchával kolem, hospoda točí.
Nedávno jsem vypnul televizi, protože v ní jakýsi odborník mluvil o trampingu, že začíná opět být moderní. Ale trampové jsou dnes nároční, potřebují v kempech bazény a sauny. Nic proti nikomu nemám, ale tramping byl něco jiného a proč raději nepřiznat, že tramping odešel do historie. Zbytky čundráků v Posázaví jsou výjimky, potvrzující pravidlo.
V Krhanicích jsem nedávno vystoupil, trvalo mi chvíli, než jsem se zorientoval, samotné Krhanice jsou kus dál, už jsem tam nestačil jít, určitě sem ještě zajedu, ale nechtějte to ně mně okamžitě, podívejte se, jak venku leje. A tak předkládám tři srovnávačky nádraží ze všech stran jako bych fotil filmovou star. Na třetím je zachycena stavba.
Týnec nad Sázavou, proč se asi tak jmenuje, když na starých pohlednicích je všude psáno Týnice, moje teta od Benešova říkala Tejnice. Městečko poškodilo i průmysl. Poškodil? Dal lidem práci, je všechno jen relativní. A jak jsem se Týncem prošel, leccos se vylepšuje. Od přejezdu je kousek na most.
A věž hradu láká.
Nádraží v Týnci nad Sázavou.
Procházka Týncem a Krhanicemi byla neplánovaná, už jsem o tom psal
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/10/misto-jizery-sazava.html
V Čerčanech jsem měl chvíli, ofotil jsem si před nádražím vystavenou starou fotku a porovnal s dneškem. Technika dělá divy. Co mi zbývalo, když v Čerčanech usoudili, že hospoda je na nádraží zbytečná, protože naproti pivo načepují. Ale otvírají v 11, musí se sem po schodech a nehlásí zde odjezdy vlaků.
Myslím, že můžu s čistým svědomím přidat k tomuto článku díl první, na trať Posázavského Pacifiku se vrátím.
Jestli nezapomenu.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Už jsem ho na tomto blogu několikrát pomluvil, jeho fotky zveřejnil, aniž jsem se ho dovolil.
Kamarád, blázen, sportovec, hypochondr, tulák.
Není hajzl.
Žádné komentáře:
Okomentovat