Poděbradské hodiny a doktor Husák

O kytičkových hodinách v Poděbradech se ví. V době dnešní techniky nikoho nepřekvapí, že místní specialita opravdu ukazuje čas. Čas, jenž je daleko vzácnější než zboží, na které čumíme jak hovada boží.
Podle starých fotek mívaly jinou podobu, dnes vypadají takto.
Přišel jsem k nim a byl překvapený, že je zrovna 12.12., stejně jako na hodinách, snad je jakési výročí. Teprve letopočet, který, nevím proč, jsem na fotce nezachytil, mě upozornil, že datum někdo každý den mění. Někde mají troubícího ponocného na lesní i jiný roh, tady přijde člověk, který přemisťuje kamínky, aby lázeňští hosté věděli, kolik jim zbývá dnů do konce flákání v lázních.
Co s tím má společného poslední komunistický prezident, jehož jmenování muselo projít schválením prezidia v Kremlu? Doufejme, že byl poslední.
V době socialistického Československa mě  toulavé zaměstnání poslalo do slovenského města, jsem přesvědčený, že to byla Handlová, ale věřte starému dědkovi. Sázet se nebudu, protože nemám rád hazard.
Jeli jsme s projektantem nočním rychlíkem z Prahy, změřil jsem všechno, co si můj momentální šéf přál. Pochválil mě a říká, že dostanu odměnu. Zavedl mě na náměstí, kde měli v trávě kytičkový portrét tehdejšího československého prezidenta. Krásně vyvedený, i na brejličkách si dali záležet. Byl jsem vykulený jako když nemluvněti prvně ukážete pejska. 

Nikdo tam nebyl, chechtal jsem se, málem jsem na doktora upadl.
"To se ti to směje, ty vole, mě sem v létě zaved dajaký tajomník nebo čo to bylo a ukazoval mi městskou ozdobu s velkou pýchou. Nemoh jsem se bohapustě smát, vypadal bych jako pražský hlupák. A kytičky měly v létě úplně jiné barvy, dneska je Gusta trochu povadlý."
Nechávám stranou skutečnost, že i dnes vidíme pitomosti, až zrak přechází. Nějak jsme během takzvané sametové revoluce zapomněli vyměnit obyvatelstvo, hlavně to, mezi které se nepočítáme sami.
V Poděbradech měli a mají kytičkové hodiny, v Handlové koukali na Husáka. Vůbec si ale nemyslím, že to je totéž.
Mám rád hory a nad lázeňskými městy typu Poděbrady jsem se dřív ušklíbal. Rovina, samá kavárna a cukrárna, báby a dědkové a vůbec. Jak je možné, že najednou tohle všechno je mi fuk a jsem rád, že došmajdám do nějaké z kaváren a usmívám se na sedmdesátiletou krasavici.
O městě jsem si něco přečetl a setkal jsem se se jménem Kerhart. Důležitý podnikatelský rod. Mimo jiné jsem našel i jméno Gerhard, kdoví, nakolik byli příbuzní. Ale zůstanu u české verze. Za první republiky byl jeden z rodiny Vojtěch Kerhart významný architekt a stavitel. Jeho dílem je moderní pošta, staveb po sobě zanechal několik.
V roce 1968 jsem pracoval v projekční organizaci, tenkrát se volili odboroví předáci a jako mnohde jinde se razilo heslo "Odbory bez komunistů", což mi připadalo logické, když vedoucí úloha komunistické strany byla daná ústavou. Měl jsem iluze, bylo mi 25, trochu zblblý myšlenkami socialismu s lidskou tváří.
Nebudu obcházet, podnik už dávno zmizel v minulosti, v tehdejším Rudném projektu skutečně bylo zvoleno vedení odborů bez jediného komundíry. Předsedou se stal jakýsi inženýr Vojtěch Kerhart. Určitě to nebyl onen prvorepublikový stavitel, kdoví jestli tu existovala jakási příbuzenská vazba. Typoval bych na syna, ale nebudu si vymýšlet.
Tanky ze Sovětského svazu přijely vysvětlit naše pomýlení. Nejdřív bylo třeba vyházet lidi na vysokých postech, na odborové organizace v takřka bezvýznamných podnicích došlo až v roce 1970.
Já se posledního dubna opil a na Staroměstském náměstí se mi nelíbila rudá vlajka. Poradili si s opilcem celkem snadno. Vazba, obvinění, soud, fakt byly tenkrát soudy rychlé, už koncem června mě uznali vinným z trestného činu výtržnictví. Ve vazbě jsem byl jen tři týdny a táta sháněl konexe, jak mi úděl ulehčit. 
Byla to marná snaha, nebyl bolševik, jinak můj čin chápal. Nakonec nám jakýsi člověk, který se vyznal v tehdejším právu poradil, aby za mě podnik složil společenskou záruku. Kdo ji měl dát? Pochopitelně odbory a v jejich vedení zrovna ještě neseděli bolševici.
Pan inženýr Kerhart, se kterým jsme se nikdy předtím těžko viděli, se mnou obcházel, co bylo třeba. Slušný člověk, který na mě dělal dojem, že se mu nedoneslo, že někteří lidé chlastají, politika sem, politika tam. Bylo vidět, že si myslí, že opilec, který strhává výzdobu, patří na záchytku a ne do vězení, když nic jiného neudělá.
Celou věc dostal do rukou podnikový právník, ten sepsal materiál, ve kterém jsem svou osobu ani nepoznal. Šaramantní pán, který mě obhajoval u soudu fantastickým způsobem. Těžká a zodpovědná budovatelská práce, únava, že není divu, že se ti lidé občas napijí a jiné pindy, prostě šikovný právník. Můj obhájce, který dostal obálku s příslušným všimným, vypadal před ním jako kašpar.
Ani podmínku mi nedali, jenom jakousi pokutu, stál mě ten rudý hadr asi 6000. Málo? Měl jsem tehdy 1700 hrubého, vše je tedy relativní.
Už tři měsíce po soudu byly nové, daleko demokratičtější volby do dělnických odborů. Lidi, jako byl pan inženýr Kerhart byli odejiti z předsednictva, odbory byly správné, komunistické.
S těmi lidmi, kteří mě předtím neznali, tolik mi pomohli, jsem už nikdy nemluvil. Jednou jsem jel se svou budoucí manželkou autobusem, asi z Krkonoš, za námi si sedla čtyřčlenná rodinka. Tatínek se nadšeně věnoval ratolestem, zvláště malému Vojtíkovi, nepamatoval si mě, moji milé tenkrát připadali legrační, měla poznámky, okřikl jsem ji.
Slyšel jsem, že se inženýr Kerhart stal v roce 1990 ředitelem bývalého Rudného projektu. 
Při procházce lázeňskými Poděbrady jsem si vzpomněl na člověka, kterému jsem byl cizí a pomohl mi víc než spousta žvanilů. 
"Jó, kdybych bejval moh, já bych ti pomoh."
Jsme jen lidi.
Toť můj sklerotikon.