Tolik jsem se vytahoval, jaké vzpomínky na svoje začátky dálkových pochodů napíšu, dělám všechno možné, abych se konce svých dálkoplazeckých pindů nedožil. V létě jsem popsal svoje vidění derniéry Tlupní stovky, skončil jsem v branické hospodě Na Kopečku, kde jsem slíbil Prťákovi, že za týden, na stovce, pořádané Ivem Domanským, půjdeme schválně v limitu za 24 hodin.
Ivo Domanský patří mezi význačné postavy tohoto podivného hnutí. Měl jsem v plánu napsat něco, pochválit ho a zároveň si z něj udělat trochu srandičky. Jenže on mezitím umřel, nějak se mi do věci nechtělo.
A tak jsem se s ním rozloučil jinak.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/11/pod-matterhornem-jsem-se-pohadal-s-ivem.html
Uplynuly více jak dva roky, co se o tomhle běžeckému šílenci píše v minulém čase. Určitě se nedá o něm psát jako o jednoduchém člověku. Od začátku, kdy se velmi brzy přidal k otcům zakladatelům (blbé pojmenování, zvlášť když člověk některé osobně poznal) propagoval závodění, sportovní výsledek byl pro něj hlavní.
Ovšem byla by velká mýlka tvrdit, že měl oči zalité potem a neviděl kolem sebe nic. Vylezl, spíš vyběhl na kdejaký kopec, pořádal zájezdy do rumunských hor, prý jenom pro otrlé. Dalo se s ním mluvit o lecčem. Trval na svých názorech, i když byly pitomé. Byly jeho, což se o mnoha lidech říct nedá. Patřil mezi ty, kteří se kolem sebe umí rozhlédnout, myslím, že neměl povahu šampióna, třebaže rád vyhrával. Vidím často špičkové sportovce, kteří za cílem padají na hubu, dokážou vydat ze sebe všechno. Protože jsem Iva "v práci" zažil, dokonce jsem s ním i malinko běžel, vím, že on ten typ nebyl. Bylo z něj cítit, že dobře ví, kde má limit.
Šetřil se, pak už moc neběhal, ale srdíčko ho přesto zradilo. Nechal osiřelé všechny běžce závodů mimo dráhu, jimž sestavoval termínovku, byl nepostradatelným bafuňářem v dobrém smyslu onoho slova.
Pocházel z Moravy, vystudoval vysokou školu a pracoval v Kladně jako knihovník. Věnoval se nejdřív závodní chůzi, ve své doby patřil mezi širší chodeckou špičku. V šedesátých letech se zařadil mezi pořadatele dálkového pochodu s dnes trochu podivným názvem.
V době, kdy podle komoušů v Československu definitivně zvítězil socialismus, se lidé rozhlíželi a viděli spoušť, kdy 15 let chátrala města, o vesnicích nemluvě, vzniklo v Praze hnutí, samozřejmě pod komunistickým vedením, Za Prahu krásnější. Uklízel se největší bordel, ani další města nezůstala stranou, vesnice též. Na světě byla Akce Z.
Nechci si dělat ze všeho srandu, lidé zvláště v malých místech skutečně viděli, co za sebou nechávala zemědělská velkovýroba. Brigádničilo se i dobrovolně, vybudovalo se dost dobrého, bohužel často se postavily předimenzované prodejny, ve kterých nebylo co prodávat, obrovské kulturáky na pár bálů v roce.
Ivo Domanský budovatelům název ukradl. Za Kladno štíhlejší, lidé tenkrát začali pohodlnět a potřebovali pohyb, jestli zrovna tenhle? Fakt je, že tolik tlustých jako dnes nebylo.
Pochod se konal kolem poloviny března, byl po Zajíčkově Mníšku druhou velkou jarní akcí. Honza Zajíček získal v mníšeckých Kovohutích možnost zabrat na sobotu závodní jídelnu, Domanský měl k dispozici malou místnost na stadiónku Lokomotivy Kladno Na Výhybce.
Patřil mezi lidi šetrné, knihovníci asi nikde nežijí v přepychu. Pochod se konal bez startovného a to i době, kdy jinde už nějakého bůra od startujících vybírali. Žádný bufet nefungoval, Ivo říkal, že nebude někomu vařit guláš nebo prodávat pivo, ani nebylo kde.
Pamatuju na osmdesátá léta, kdy mě pozvali, ani už nevím proč, do Jinců na seminář pořadatelů dálkových pochodů, tam se Ivo se všemi pohádal, on rád nahlas prosazoval svoje názory, vypálil na jiné pořadatele, že počítá na jednoho účastníka s osmi korunami a jestli tohle někdo nesežene, ať nic nepořádá. Málem se začali prát.
Vložím sem diplomy z kladenských akcí, žádné speciální, ale co kde na ČSTV splašil, pokud došlo na jakési medaile, slepovala je Saša ze svých fotek. Všechny tiskoviny byly cyklostylované v různé kvalitě. Během týdne po akci přišly každému domů poštou výsledky v obálce s hlavičkou Okresní knihovny Kladno.
V cíli, který se konal zase v klubovně, byl velký hrnec čaje a velká škatule sušenek v kvalitě dnešních esíček, zřejmě Ivo sehnal nějaké krabice rozbité při dopravě. Ubytování nezajišťoval, hřiště bylo kousek od nádraží.
Nestěžuju si, měl jsem tenhle pochod rád, vidím, že jsem se ho zúčastňoval nepřetržitě v letech 1972 - 82.
Pokud někdo vidí Kladno jako hornické město, Poldovku, tenkrát SONP, bude překvapený, jaká krásná krajina Kladensko je. Jednookruhové stovky se startem o půlnoci, jak bylo zpočátku tradicí.
Jezdili sem všichni, i z Moravy, protože tehdy existovala spousta nočních vlaků, kde se dalo po pochodu spokojeně spát, zvláště ze soboty na neděli.
Jak si čtu ve výsledkových listinách, vybavilo se mi mnoho jmen, posmívali jsme se někdy i mizerně čitelným kopiím, mnozí papír hned vyhodili, jsem rád, že jsem tak neučinil já.
Ta spousta jmen, ze začátku se zde vyskytovali i borci jako Honza Zajíček nebo Standa Cach, kteří pro dálkové pochody hodně udělali. Proč se po letech tito lidé a Ivo Domanský stáli téměř nepřáteli? Turista nebo závodník? Podle mě jenom zástupný problém. Vina byla asi trochu na obou stranách, po letech těžko soudit, zvlášť když ti lidé nejsou již mezi námi dožívajícími, má cenu se s takovými dnes nedůležitými věcmi zabývat?
V předjaří se chodílo v Kladně, výjimky potvrzují pravidlo, v roce 1972 bylo třicáté výroční hrůzné události v Lidicích, které jsou u Kladna. Na památku se pochod jmenoval Memoriál lidických mučedníků a konal se v červnu. Komunisti si potrpěli na různá výročí, žili jsme od jednoho k druhému, zvyklí na jejich projevy plné frází, které se poslouchaly jen jako nepříjemná kulisa. Nějak jsme si ani neuvědomovali, že v případě Lidic jde o jinou věc.
Už před startem jsem očkoval do kamarádů, že Ivovi přijdeme na limit 24 hodin. Kumpáni z Tlupní stovky Jitka Havlová a Franta Starý se těšili, moje dívka nějak nemohla přijet. Přidal se Petr Kiprov z Karlovarska, který se na pochodech objevil, se spoustou lidí se skamarádil a zase tentýž rok zmizel do historie. Nastalo velké přemlouvání Věry Vodičkové, jež v sobě stále měla závodnici, její obdivovatel a strážce Víťa Mikula se řídil podle ní. Věra ráda konzumovala cokoliv, takže jsme jí neustále tahali do hospod i do cukrárny, měla ráda zmrzlinu.
Čtu ve výsledcích ještě jméno Dufek, nepamatuju se, patřil-li k někomu z nás nebo jsme mu připadali jako dobrá parta.
Červen, vlahý večer, pomalu jsme se šourali přes Kožovou horu, za níž byl cíl. Všichni jsme byli schopní bez větších problémů urazit sto kilometrů kolem 16 hodin. Co času jsme museli protrpět v hospodách. Utekl nám i 66-letý Franta Dvořák, který usoudil, že chce chytit určitý vlak a měl vždycky hluboko do kapsy, sezení v putykách nebylo zadarmo.
Doháněli jsme dva úplně odrovnané kluky. Jitka prohlásila, že se celý den snaží a my je teď předhoníme, aniž chceme. A že je kousek na kopečku hospoda, ve které v životě nebyla. V té seděla spousta účastníků stovky, umytí, převlečení, popíjeli.
Chvíli jsme si sedli, koupili dvě flašky vína, nejspíš to tenkrát byly litrovky Pražského výběru či jiných patoků. Mezitím došli do cíle oni dva chlapci, Ivo se jich ptal, jestli neviděl někde skupinku s dvěma dívkami. Dozvěděl se, že naše banda šla ještě do hospody, kilometr před cílem a rozhodl se, že si pro nás dojde. Potkali jsme se.
My běželi z kopce tryskem, s lahvemi, určitě za celý den mírně přiopilí. Slib Prťákovi jsme nesplnili, ač jsme se snažili. 21:10 byl čas, jak vidno z přiložených výsledků. Ivo tušil, co se asi dělo a tak se nerozčiloval, radost nám neudělal.
Jedna drobnost, on měl fantastickou paměť, ale i takoví lidé můžou narazit. My se v té době s Ivem příliš neznali, já byl pro něj i po roce novinka, neměl jsem povahu se někam cpát. Ve výsledcích jsem uvedený jako Víšek Vlad., což byl poměrně významný atletický statistik, s nímž Ivo korespondoval. Čistě náhodou je to můj starší bratr, který chodil pěšky, kromě zaměstnání, jenom na houby a jenom někdy.
Rád jsem jezdíval do Kladna, přesto mě překvapilo, že jsem stovku Za Kladno štíhlejší absolvoval 12x po sobě. Nevýhodou je, že to všechno trochu splývá dohromady, pamatuju si pár příhod, už nevím, do kterého roku bych je zařadil. S velkým zájmem pročítám seznamy lidí, kteří jsou na výsledkových listinách let 1972 až 1976. To jsou moje začátky, to je skupina, kvůli které jsem opakovaně nasedal na vlak do Kladna i jinam. V drtivé většině ti lidé zmizeli, ne fyzicky, ale zjistili, že život není jen sranda na pochodech, tak jako člověk není věčně mladý. Když někoho náhodně potkám, bývá takové setkání úsměvné s náznakem slz v očích
Většinou ta jména nelze ani najít na různých žebříčcích, kolik kdo a kolikrát. Vůbec nejde o lidi, kteří rezignovali na pohyb v přírodě, jen přesunuli svůj zájem jinam.
Ivo Domanský patří mezi význačné postavy tohoto podivného hnutí. Měl jsem v plánu napsat něco, pochválit ho a zároveň si z něj udělat trochu srandičky. Jenže on mezitím umřel, nějak se mi do věci nechtělo.
A tak jsem se s ním rozloučil jinak.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/11/pod-matterhornem-jsem-se-pohadal-s-ivem.html
Uplynuly více jak dva roky, co se o tomhle běžeckému šílenci píše v minulém čase. Určitě se nedá o něm psát jako o jednoduchém člověku. Od začátku, kdy se velmi brzy přidal k otcům zakladatelům (blbé pojmenování, zvlášť když člověk některé osobně poznal) propagoval závodění, sportovní výsledek byl pro něj hlavní.
Ovšem byla by velká mýlka tvrdit, že měl oči zalité potem a neviděl kolem sebe nic. Vylezl, spíš vyběhl na kdejaký kopec, pořádal zájezdy do rumunských hor, prý jenom pro otrlé. Dalo se s ním mluvit o lecčem. Trval na svých názorech, i když byly pitomé. Byly jeho, což se o mnoha lidech říct nedá. Patřil mezi ty, kteří se kolem sebe umí rozhlédnout, myslím, že neměl povahu šampióna, třebaže rád vyhrával. Vidím často špičkové sportovce, kteří za cílem padají na hubu, dokážou vydat ze sebe všechno. Protože jsem Iva "v práci" zažil, dokonce jsem s ním i malinko běžel, vím, že on ten typ nebyl. Bylo z něj cítit, že dobře ví, kde má limit.
Šetřil se, pak už moc neběhal, ale srdíčko ho přesto zradilo. Nechal osiřelé všechny běžce závodů mimo dráhu, jimž sestavoval termínovku, byl nepostradatelným bafuňářem v dobrém smyslu onoho slova.
Pocházel z Moravy, vystudoval vysokou školu a pracoval v Kladně jako knihovník. Věnoval se nejdřív závodní chůzi, ve své doby patřil mezi širší chodeckou špičku. V šedesátých letech se zařadil mezi pořadatele dálkového pochodu s dnes trochu podivným názvem.
V době, kdy podle komoušů v Československu definitivně zvítězil socialismus, se lidé rozhlíželi a viděli spoušť, kdy 15 let chátrala města, o vesnicích nemluvě, vzniklo v Praze hnutí, samozřejmě pod komunistickým vedením, Za Prahu krásnější. Uklízel se největší bordel, ani další města nezůstala stranou, vesnice též. Na světě byla Akce Z.
Nechci si dělat ze všeho srandu, lidé zvláště v malých místech skutečně viděli, co za sebou nechávala zemědělská velkovýroba. Brigádničilo se i dobrovolně, vybudovalo se dost dobrého, bohužel často se postavily předimenzované prodejny, ve kterých nebylo co prodávat, obrovské kulturáky na pár bálů v roce.
Ivo Domanský budovatelům název ukradl. Za Kladno štíhlejší, lidé tenkrát začali pohodlnět a potřebovali pohyb, jestli zrovna tenhle? Fakt je, že tolik tlustých jako dnes nebylo.
Pochod se konal kolem poloviny března, byl po Zajíčkově Mníšku druhou velkou jarní akcí. Honza Zajíček získal v mníšeckých Kovohutích možnost zabrat na sobotu závodní jídelnu, Domanský měl k dispozici malou místnost na stadiónku Lokomotivy Kladno Na Výhybce.
Patřil mezi lidi šetrné, knihovníci asi nikde nežijí v přepychu. Pochod se konal bez startovného a to i době, kdy jinde už nějakého bůra od startujících vybírali. Žádný bufet nefungoval, Ivo říkal, že nebude někomu vařit guláš nebo prodávat pivo, ani nebylo kde.
Pamatuju na osmdesátá léta, kdy mě pozvali, ani už nevím proč, do Jinců na seminář pořadatelů dálkových pochodů, tam se Ivo se všemi pohádal, on rád nahlas prosazoval svoje názory, vypálil na jiné pořadatele, že počítá na jednoho účastníka s osmi korunami a jestli tohle někdo nesežene, ať nic nepořádá. Málem se začali prát.
Vložím sem diplomy z kladenských akcí, žádné speciální, ale co kde na ČSTV splašil, pokud došlo na jakési medaile, slepovala je Saša ze svých fotek. Všechny tiskoviny byly cyklostylované v různé kvalitě. Během týdne po akci přišly každému domů poštou výsledky v obálce s hlavičkou Okresní knihovny Kladno.
V cíli, který se konal zase v klubovně, byl velký hrnec čaje a velká škatule sušenek v kvalitě dnešních esíček, zřejmě Ivo sehnal nějaké krabice rozbité při dopravě. Ubytování nezajišťoval, hřiště bylo kousek od nádraží.
Nestěžuju si, měl jsem tenhle pochod rád, vidím, že jsem se ho zúčastňoval nepřetržitě v letech 1972 - 82.
Pokud někdo vidí Kladno jako hornické město, Poldovku, tenkrát SONP, bude překvapený, jaká krásná krajina Kladensko je. Jednookruhové stovky se startem o půlnoci, jak bylo zpočátku tradicí.
Jezdili sem všichni, i z Moravy, protože tehdy existovala spousta nočních vlaků, kde se dalo po pochodu spokojeně spát, zvláště ze soboty na neděli.
Jak si čtu ve výsledkových listinách, vybavilo se mi mnoho jmen, posmívali jsme se někdy i mizerně čitelným kopiím, mnozí papír hned vyhodili, jsem rád, že jsem tak neučinil já.
Ta spousta jmen, ze začátku se zde vyskytovali i borci jako Honza Zajíček nebo Standa Cach, kteří pro dálkové pochody hodně udělali. Proč se po letech tito lidé a Ivo Domanský stáli téměř nepřáteli? Turista nebo závodník? Podle mě jenom zástupný problém. Vina byla asi trochu na obou stranách, po letech těžko soudit, zvlášť když ti lidé nejsou již mezi námi dožívajícími, má cenu se s takovými dnes nedůležitými věcmi zabývat?
V předjaří se chodílo v Kladně, výjimky potvrzují pravidlo, v roce 1972 bylo třicáté výroční hrůzné události v Lidicích, které jsou u Kladna. Na památku se pochod jmenoval Memoriál lidických mučedníků a konal se v červnu. Komunisti si potrpěli na různá výročí, žili jsme od jednoho k druhému, zvyklí na jejich projevy plné frází, které se poslouchaly jen jako nepříjemná kulisa. Nějak jsme si ani neuvědomovali, že v případě Lidic jde o jinou věc.
Už před startem jsem očkoval do kamarádů, že Ivovi přijdeme na limit 24 hodin. Kumpáni z Tlupní stovky Jitka Havlová a Franta Starý se těšili, moje dívka nějak nemohla přijet. Přidal se Petr Kiprov z Karlovarska, který se na pochodech objevil, se spoustou lidí se skamarádil a zase tentýž rok zmizel do historie. Nastalo velké přemlouvání Věry Vodičkové, jež v sobě stále měla závodnici, její obdivovatel a strážce Víťa Mikula se řídil podle ní. Věra ráda konzumovala cokoliv, takže jsme jí neustále tahali do hospod i do cukrárny, měla ráda zmrzlinu.
Čtu ve výsledcích ještě jméno Dufek, nepamatuju se, patřil-li k někomu z nás nebo jsme mu připadali jako dobrá parta.
Červen, vlahý večer, pomalu jsme se šourali přes Kožovou horu, za níž byl cíl. Všichni jsme byli schopní bez větších problémů urazit sto kilometrů kolem 16 hodin. Co času jsme museli protrpět v hospodách. Utekl nám i 66-letý Franta Dvořák, který usoudil, že chce chytit určitý vlak a měl vždycky hluboko do kapsy, sezení v putykách nebylo zadarmo.
Doháněli jsme dva úplně odrovnané kluky. Jitka prohlásila, že se celý den snaží a my je teď předhoníme, aniž chceme. A že je kousek na kopečku hospoda, ve které v životě nebyla. V té seděla spousta účastníků stovky, umytí, převlečení, popíjeli.
Chvíli jsme si sedli, koupili dvě flašky vína, nejspíš to tenkrát byly litrovky Pražského výběru či jiných patoků. Mezitím došli do cíle oni dva chlapci, Ivo se jich ptal, jestli neviděl někde skupinku s dvěma dívkami. Dozvěděl se, že naše banda šla ještě do hospody, kilometr před cílem a rozhodl se, že si pro nás dojde. Potkali jsme se.
My běželi z kopce tryskem, s lahvemi, určitě za celý den mírně přiopilí. Slib Prťákovi jsme nesplnili, ač jsme se snažili. 21:10 byl čas, jak vidno z přiložených výsledků. Ivo tušil, co se asi dělo a tak se nerozčiloval, radost nám neudělal.
Jedna drobnost, on měl fantastickou paměť, ale i takoví lidé můžou narazit. My se v té době s Ivem příliš neznali, já byl pro něj i po roce novinka, neměl jsem povahu se někam cpát. Ve výsledcích jsem uvedený jako Víšek Vlad., což byl poměrně významný atletický statistik, s nímž Ivo korespondoval. Čistě náhodou je to můj starší bratr, který chodil pěšky, kromě zaměstnání, jenom na houby a jenom někdy.
10.6.1972
DP MEMORIÁL LIDICKÝCH MUČEDNÍKŮ
Kladno - Hřebeč - Lidice -
Středokluky - Kněževes - Ruzyně - Stodůlky - Řeporyje -Ořech - Zadní Kopanina -
Solopysky - Vonoklasy - Dobřichovice - Řevnice - Zadní Třebaň - Karlštejn -
Svatý Jan pod Skalou - Vráž - Loděnice - Nenačovice - Podkozí -Unhošť - Pletený
Újezd - Kladno 100 km
Rád jsem jezdíval do Kladna, přesto mě překvapilo, že jsem stovku Za Kladno štíhlejší absolvoval 12x po sobě. Nevýhodou je, že to všechno trochu splývá dohromady, pamatuju si pár příhod, už nevím, do kterého roku bych je zařadil. S velkým zájmem pročítám seznamy lidí, kteří jsou na výsledkových listinách let 1972 až 1976. To jsou moje začátky, to je skupina, kvůli které jsem opakovaně nasedal na vlak do Kladna i jinam. V drtivé většině ti lidé zmizeli, ne fyzicky, ale zjistili, že život není jen sranda na pochodech, tak jako člověk není věčně mladý. Když někoho náhodně potkám, bývá takové setkání úsměvné s náznakem slz v očích
Většinou ta jména nelze ani najít na různých žebříčcích, kolik kdo a kolikrát. Vůbec nejde o lidi, kteří rezignovali na pohyb v přírodě, jen přesunuli svůj zájem jinam.
3.3.1973
DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Dříň - Dubí -Vrapice -
Cvrčovice - Brandýsek - Třebusice - Zvoleněves - Kamenný Most - Neuměřice -
Velvary - Miletice - Loucká - Straškov - Vražkov - Říp - Ctiněves - Černouček -
Nová Ves - Nové Ouholice - Nelahozeves - Kralupy nad Vltavou - Minice -
Otvovice - Zákolany - Budeč - Dřetovice - Buštěhrad - Kladno 85 km
Ano, pamatuju se, bylo to hrozně krátké. Sice jsme zdolali Říp, to bylo všechno. Utkvělo mi v hlavě, že jsme zašli v Minicích do hospody, dnes zrušené, Minice samotné se staly součástí Kralup nad Vltavou s poznámkou předměstí. Seděla zde známá figurka, rádoby závodník, spíš opilec Franta Pleticha. Mám hodně známých z pozdějších dálkových pochodů, jméno Pleticha jim nic neříká. Franta v hospodě zářil, s pivem a cigárem tvrdil, že bojuje o třetí místo.
Jak koukám do výsledků, jenom čtyři došli za ním..
Hele, Olda Dobiáš ušel padesátku, v 82 letech. Ten si v 85 letech koupil kolo, že bude plnit cyklistickou zápočtovku, spadnul z něj a zlámal si nohu. Byl pak v domově důchodců, měli s ním potíže, protože jim pořád utíkal za toulkami.
V roce 73 jsme byli na stovce v Kodani, Saša viděla medaile, které účastníci dostávali, udělala amatérsky slepované z fotek. Není třeba se posmívat, dělala to zadarmo, aby nechali udělat medaile kovové, byla by třeba objednávka aspoň dva roky dopředu, nikdo by ji nezaplatil, byli jsme mírně chudí. Mírně dost.Tohle je líc a vedle rub. Šnek znamená, že jsem došel v druhé polovině startujících, lepší měli chrta. Nebo zajíce?
Trochu mi v paměti zapálilo, šli jsme s Jindrou Štruncem a Zdeňkem Fílou z Vimperka, který se na pochodech vynořil, docela dobrej parťák, v Plzni se oženil a vlastně o něm nikdo dál nic neví. Tuhle stovku jsme došli společně, moje nastávající Vlasta se utrhly s Věrou Vodičkovou, že s námi nebudou vytloukat hospody, někde zabloudily až jsme měli o ně strach.
Dole je další Sašina medaile pro rok 1975, stužka se mi sama zmuchlala za ta léta v krabici.
Deset žen v cíli stovky, když jsem o 15 let později chvíli vegetoval na stovkách, stávalo se i, že na startu nebyla žádná.
Rozkol mezi Zajíčkem a Domanským (trochu zjednodušuji) se zvýšil. Osobně šly tyhle spory mimo mě, jezdil jsem k Honzovi do Mníšku a vůbec mi nedělalo potíže jet i k Ivovi. Měli jsme doma půlročního kluka a můj hlavní zájem byl někde jinde.
Měl bych tenkrát fyzicky i na běžeckou část, ale nechtělo se mi. Chodíval jsem pochody se zavazadlem, kterým léta byla síťovka, v níž jsem měl tatranku a mapu. Kde mě neznali, mysleli, že jsem strejda, který jde na nákup. Do cíle jsem obyčejně trochu zpomalil, abych vypadal jako člověk jdoucí ze sámošky. Rád jsem provokoval.
Tenkrát ale běžci vyrazili, mezi nimi byla Jana Konětopská, později Vachková, která svou blond hlavou svítila do tmy. Závodníci se podle ní řídili a řítili. Už nevím, jak to přesně bylo, ale snad si spletla levou a pravou ruku, prostě volovina, která se může stát každému, dostali se až na kraj Prahy.
Když já docházel do cíle volným krokem, bylo běžců v cíli pramálo. Ivo se těšil na časy, na závod, když mě uviděl, ruply mu nervy a křičel, že tenhle blbec se siťovkou už je v cíli a závodníci ještě běhají někde po Brdech.
Jestli už tenkrát nedošlo k úplnému rozdělení pochodu, kdy turistickou část pořádala Ivova kolegyně z knihovny, on sám už snad knihovnictví zanechal.
Tloustl jsem, pracoval jsem na výstavbě metra, hlavně kvůli penězům, pochody jsem chodil fakt jen výjimečně, v roce 1980 jsem si musel koupit větší kalhoty, staré uložil na ramínko, jestli někdy zhubnu. Skutečně jsem shodil, začal jsem běhat.
Co udělá blázen, který trénuje běh a vydá se na dálkový pochod? Člověk jako já se přihlásí k závodu. Když jsem prvně přijel na Lokomotivu v březnu 1981, mysleli si všichni ti atleti, že jsem se někde opil a zabloudil. Pepík Krejsa se smál, málem spadnul z lavice. Všichni mě znali jako ortodoxního pěšáka, který nehodlá nikdy závodit. Ten první pokus nebyl nijak zázračný.
10.1.2015
Po zveřejnění mi poslala na Facebooku Jana Pozg výsledkovou listinu z roku 1978. To jsem ještě byl zaťatý turista, který na závodění kašle. Docela rád jsem si přečetl jména. Což o to, Míra Doležal, Honza Hauer, vždy sympatický Luděk Simandl, Zdeněk Černý, Mojmír Zrůnek, Jana Vachková, ti měli nebo ještě mají sport v genech, ale Franta Raušer? No dobře, nebudu pomlouvat. Jen jsem si připomněl nerozlučnou dvojici Vlasta Kubínek z Mutějovic, Ruda Větrovec z Řevničova. Ti snad neuměli mít špatnou náladu. Kdoví proč v roce 1978 došli, či doběhli 2 hodiny od sebe. Možná Rudovi došly cigarety... Abych byl spravedlivý, i Luděk Simandl kouřil, vždycky provokoval Honzu Hauera, pro nějž konzumenti alkoholu, nikotinu byl téměř odpad společnosti.
Jak koukám do výsledků, jenom čtyři došli za ním..
16.3.1974
DP ZA KLADNO
ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Kamenné Žehrovice -
Tuchlovice - Slovanka - Lány - Křivoklát - Městečko - Rakovník - Lužná -
Řevničov - Třtice - Mšec - Drnek - Kladno 100 km
15.3.1975
DP ZA KLADNO
ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Braškov - Kyšice - Nouzov -
Libečov - Železná - Beroun - Králův Dvůr - Levín - Zdice - Lounín - Málkov -
Želkovice - Všeradice - Stožec - Halouny - Svinaře - Liteň - Tetín - Beroun -
Lhotka - Železná - Chyňava - Nouzov - Kyšice - Braškov
100 km
Dole je další Sašina medaile pro rok 1975, stužka se mi sama zmuchlala za ta léta v krabici.
6.3.1976
DP ZA KLADNO
ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Vinařice - Třebichovice -
Hrdlív - Slaný - Bakov - Zlonice - Vyšínek - Páleč - Vraný - Peruc - Slavětín -
Veltěže - Černčice - Louny - Lišťany - Brodec - Úlovice - Dolní Ročov -
Kroučová - Bdín - Mšec - Mšecké Žehrovice - Lodenice - Čelechovice - Kačice -
Srby - Kladno 100 km
9.7.1977
DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Pletený Újezd - Unhošť -
Svárov - Ptice - Úhonice - Drahelčice - Rudná - Nučice - Tachlovice - Chýnice -
Choteč - Třebotov - Černošice - Vonoklasy - Mořinka - Karlštejn - Krupná -
Korno - Tobolka - Koněpruské jeskyně - Popovice - Králův Dvůr - Lísek - Nižbor
- Chýňavská myslivna - Malé Kyšice - Braškov - Kožová hora - Kladno 100 km
35.výročí vyvraždění Lidic, šlo se tedy v létě. Výsledky Ivo přestal posílat nebo jsem je ztratil. Podle trasy vidím, že to byl asi ročník, kdy pochod Za Kladno štíhlejší se rozdělil na dvě akce. Ve 23 hodin vycházeli turisti, mezi nimi já, hodinu po nás vyráželi atleti v boji o čas a vítězství.Rozkol mezi Zajíčkem a Domanským (trochu zjednodušuji) se zvýšil. Osobně šly tyhle spory mimo mě, jezdil jsem k Honzovi do Mníšku a vůbec mi nedělalo potíže jet i k Ivovi. Měli jsme doma půlročního kluka a můj hlavní zájem byl někde jinde.
Měl bych tenkrát fyzicky i na běžeckou část, ale nechtělo se mi. Chodíval jsem pochody se zavazadlem, kterým léta byla síťovka, v níž jsem měl tatranku a mapu. Kde mě neznali, mysleli, že jsem strejda, který jde na nákup. Do cíle jsem obyčejně trochu zpomalil, abych vypadal jako člověk jdoucí ze sámošky. Rád jsem provokoval.
Tenkrát ale běžci vyrazili, mezi nimi byla Jana Konětopská, později Vachková, která svou blond hlavou svítila do tmy. Závodníci se podle ní řídili a řítili. Už nevím, jak to přesně bylo, ale snad si spletla levou a pravou ruku, prostě volovina, která se může stát každému, dostali se až na kraj Prahy.
Když já docházel do cíle volným krokem, bylo běžců v cíli pramálo. Ivo se těšil na časy, na závod, když mě uviděl, ruply mu nervy a křičel, že tenhle blbec se siťovkou už je v cíli a závodníci ještě běhají někde po Brdech.
18.3.1978
DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Švermov - Pchery - Knovíz -
Slaný - Želevčice - Bakov - Zlonice - Šlapanice - Radešín - Bříza - Straškov -
Vražkov - Říp - Ctiněves - Nová Ves - Sazená - Chržín - Velvary - Velká Bučina
- Kralupy nad Vltavou - Otvovice - Zákolany - Budeč - Dřetovice - Buštěhrad -
Kladno 100 km
Další roky jsem podle záznamů chodil, ale v paměti mám prázdno. Také už jsem v té době chodíval sám, kamarádi z minulých let zmizeli, já většinou pospíchal z pochodu domů, kde se začali množit potomci.Jestli už tenkrát nedošlo k úplnému rozdělení pochodu, kdy turistickou část pořádala Ivova kolegyně z knihovny, on sám už snad knihovnictví zanechal.
10.3.1979
DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Braškov - Valdek - Družec -
Žilina - Ploskov -Lány - Požáry - Křivoklát - Městečko - Nezabudice - Roztoky -
Leontýnský zámek - Nižbor - Hýskov - Beroun - Železná - Malé Přílepy -
Nenačovice - Úhonice - Chýně - Jeneč - Pavlov - Pletený Újezd - Kladno
100 km
14.-15.3.1980 DP ZA KLADNO
ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Velká Dobrá - Doksy -
Kamenné Žehrovice - Tuchlovice - Slovanka - Lány - sv.Alžběta - Nový Dům -
Rakovník - Míče - Městečko - Křivoklát - Roztoky u Křivoklátu - Žloukovice -
Nižbor - Chyňavská myslivna - Poteplý - Nouzov - Kyšice - Braškov - Kladno
100 km
Co udělá blázen, který trénuje běh a vydá se na dálkový pochod? Člověk jako já se přihlásí k závodu. Když jsem prvně přijel na Lokomotivu v březnu 1981, mysleli si všichni ti atleti, že jsem se někde opil a zabloudil. Pepík Krejsa se smál, málem spadnul z lavice. Všichni mě znali jako ortodoxního pěšáka, který nehodlá nikdy závodit. Ten první pokus nebyl nijak zázračný.
14.3.1981
DB ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - 4 krát okruh (Braškov -
Valdek - Horní Bezděkov - Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka -
Kyšice - Braškov) - Kladno 100 km
13.3.1982 DB ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - 4 krát okruh (Braškov -
Valdek - Horní Bezděkov - Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka -
Kyšice - Braškov) - Kladno 100 km Světovými tabulkami jsem nezamíchal, ale už to nebylo tak špatné. Na kontrole u Chýňavské myslivny zbývalo už jen pár kilometrů, kolem vrcholu Kožové hory a pak davaj z kopce do cíle. Doběhl jsem Oldu Pekárka, předběhl, on se nedal. Kde se v nás vzaly síly? Možná blbouny má Pán Bůh rád. Porazil jsem Oldu o pět vteřin, on ovšem byl o 12 let starší a ve výsledcích je v jiné kategorii. Smáli jsme se sami sobě jako idioti. Proč vlastně jako.
Vyhrožoval jsem Oldovi, že příští rok mi bude 40, tedy budu veteránem a natřu mu to. Opáčil, že se na to vysere, že s pionýrama závodit nebude.
Dobrý kamarád, právník z Teplic, sešli jsme se i na maratónu, mrzelo mě, že tak brzy umřel.
19.-20.3.1982 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Velké Přítočno - Unhošť -
Svárov - Ptice - Úhonice - Drahelčice -
Rudná - Mezouň - Vysoký Újezd - Kuchař - Mořina - Karlštejn - Srbsko - Beroun -
Hýskov - Nižbor - Leontýnský zámek - Roztoky u Křivoklátu - Křivoklát - Zbečno
- Sýkořice - Běleč - Bratronice - Lhota - Žilina - Doksy - Kladno 100 km
Vidím, že jsem si ten rok šoupnul ještě i turistický pochod, asi jo, když mám diplom.
Poslední rok mého závodění, už zmizel název Za Kladno štíhlejší, ale nějak to k sobě patří. Běžecké propozice, startovné. Jiný svět, do kterého jsem nikdy nechtěl patřit.
12.3.1983 DB KLADENSKÉ OKRUHY
Kladno - 4 krát okruh (Braškov - Valdek - Horní Bezděkov -
Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka - Kyšice - Braškov) -
Kladno 100 km Nechtěl patřit, ale rozloučil jsem se vítězně. Vyhrál jsem závod veteránů, ač 40 mi vlastně bylo až za dva měsíce. Prý je důležitý ročník narození.
První a poslední závod, který jsem kdy vyhrál.
Dostal jsem vázu, kterou Ivo někde vyžebral ve sklárnách, zřejmě kazová záležitost. Domů jsem přijel, přiznávám, že po běhu na 100 km pod deset hodin jsem byl ztrhaný jak borůvka.
Manželka mě přivítala se slovy:
"Co to neseš?"
"Vázu, vyhrál jsem veterány."
"To tam nikdo jinej neběžel?"
"Náhodou, asi devět nás bylo, dokonce i Honza Hauer. Měl průjem."
Už jsem tuhle příhodu napsal dříve na blogu.
Váza byla uložena v obýváku, občas jsme do ní dávali kytky. Kazová, po pár letech sama praskla, manželka se o ní řízla a hodila ji do koše, což mě urazilo, protože jsem nikdy nic jiného nevyhrál, slepil jsem ji, dal ji na stůl. Kytky už v ní nebývaly, léta vysloveně překážela, prášilo se do ní, manželka se jí ani při důkladném úklidu nevšimla. Jednoho dne jsem ji chtěl umýt, byla hnusná a skončila v kontejneru na tříděný odpad.
Zbyly mi výsledky a diplom.
Říkalo se o tomto závodu, že je kratší, mapa mi to potvrzovala. Už po roce 2000, kdy jsem vyměnil chůzi za cyklistiku, jsem si tuhle stovku změřil na zkontrolovaném computeru. Měřila 98,5 km. Měl jsem radost, že můžu oprávněně říkat, že jsem udělal stovku pod deset hodin. Udělal jsem dodatečným změřením radost i Ivovi.
Kdo dneska ví něco o akci, zvané Za Kladno štíhlejší? Ivo Domanský už je dva roky po smrti, i mnoho dalších, mně je 71, momentálně mě bolí levá noha jako blázen, při nástupu do tramvaje budu brzy potřebovat vysokozdvižný vozík.
Zůstaly vzpomínky.
A taky někdy i fotky. Nevím, jestli zrovna tahle je z kladenských pochodů, je to možné. Ukázka tehdejšího sportovního oblečení. Ještě nenosím v ruce síťovku, mám chlebník a inteligentní výraz v obličeji.
10.1.2015
Po zveřejnění mi poslala na Facebooku Jana Pozg výsledkovou listinu z roku 1978. To jsem ještě byl zaťatý turista, který na závodění kašle. Docela rád jsem si přečetl jména. Což o to, Míra Doležal, Honza Hauer, vždy sympatický Luděk Simandl, Zdeněk Černý, Mojmír Zrůnek, Jana Vachková, ti měli nebo ještě mají sport v genech, ale Franta Raušer? No dobře, nebudu pomlouvat. Jen jsem si připomněl nerozlučnou dvojici Vlasta Kubínek z Mutějovic, Ruda Větrovec z Řevničova. Ti snad neuměli mít špatnou náladu. Kdoví proč v roce 1978 došli, či doběhli 2 hodiny od sebe. Možná Rudovi došly cigarety... Abych byl spravedlivý, i Luděk Simandl kouřil, vždycky provokoval Honzu Hauera, pro nějž konzumenti alkoholu, nikotinu byl téměř odpad společnosti.
3 komentáře:
Pěkný článek :-))
Je to bomba! :-) Tenhle článek mi moc pěkně zpříjemnil Silvestra 2014. ZKŠ jsem pár let chodil, sice jenom padesátky a pak si i padesátku zaběhl, ale ZKŠ / "Okruhy"jsem potom pomáhal pořádat. Spoustu zmiňovaných jmen znám, o mnoha aspoň slyšel. Je to krásná, nostalgická vzpomínka. Pokud nezapomenu, tak Ti - Vašku - pošlu fotku z ročníku 1983. Dík, Leoš K. :-)
Já jsem tenhle pochod taky několikrát šla a jednou běžela-ale trasu 50km, pošlu výsledky, tušám z roku 1977 či 1978-musím je vyhrabat. Jana P.
Okomentovat