Kráčím nejmenovaným městem.
Kolem bufetu, který nevypadá lákavě. Špína tu není, jen smutná atmosféra.
Inzerují čočku. Dostal jsem chuť, prý jsou luštěniny zdravé, ale kuš, taky už blbnu v bitvě o zdraví.
Čočka výborné chuti, u ní se někdy bojím blemtu. Povedla se jim.
Vajíčko, kousek chutné uzeniny. Okurka mi chybí, místo ní čtvrtinka či osminka rajčete. Prý okurky nemají žádnou hodnotu, nebudu hloubat, jakou hodnotu má červený kousek, který k nám připutoval kamionem bůhví odkud. Bez chuti a zápachu, vždycky ho na talíři pro jistotu rozpatlám, aby už ozdobu nikdo nemohl dát na jinou porci.
V téměř prázdné místnosti hraje rádio, stanice mě nezajímá, stejně bych jí zapomněl, muzika stejně zapomenutelná.
Ovšem, pozor, ozývá se odborník!
Na obuv, mladý mužský hlas radí, jak nakupovat boty. Člověk by si je měl vyzkoušet, hlavně dbát na to, aby netlačily nebo dokonce nedřely. Boty.
Škoda, že už nežije komik, kterého jsem tak rád poslouchal v dětství.
Jarda Štercl, člověk velice sečtělý, chytrý herec, který pochopil, že ke škrcení Desdemony na jevišti nedostane příležitost, protože z tragédie by byla komedie, se živil hlavně estrádnímí výstupy. Můžeme se ofrňovat, Jarda Štercl získal velkou popularitu, na Silvestra býval až ke konci programu, jako bonbónek na rozloučenou se starým rokem.
Byl poctivý, nehrál si na Národního umělce, rád rozesmával posluchače, někdy se smál sám sobě málem jako později Petr Novotný.
V době komunistů jsme byli rádi za každé veselé slovíčko, které zaznělo z éteru a netrefovalo se do rejdů amerických imperialistů.
Ve vědomostních televizních soutěžích pan Štercl ukazoval, co má v hlavě. Tehdy jsme se i divili.
Mám pár nahrávek scének Jardy Štercla na kazetě, lidová sranda, která může urážet estéty, my ostatní se usmíváme, to jsme byli mladí... Pravděpodobně zůstanou jen v archivech, až my, kteří jsme je měli rádi jako děti, odejdeme za svými předky. Těm, kdo onu dobu nepamatují, už mnoho neřeknou, nevýhoda aktuálních vtípků.
Bože, dejme pozor, aby boty netlačily, když je kupujeme! Jarda Štercl by měl hned námět na bláznivou scénku.
Rozdíl je zřejmý, on by věděl, že dělá srandu, odborník v rádiu, pravděpodobně vyskoškolsky vzdělaný, by nechápavě koukal, co je tu k smíchu. Boty by přece neměly tlačit, on je tu od toho, aby varoval.
Žvaním a sežral jsem i to igelitový rajče.
Kolem bufetu, který nevypadá lákavě. Špína tu není, jen smutná atmosféra.
Inzerují čočku. Dostal jsem chuť, prý jsou luštěniny zdravé, ale kuš, taky už blbnu v bitvě o zdraví.
Čočka výborné chuti, u ní se někdy bojím blemtu. Povedla se jim.
Vajíčko, kousek chutné uzeniny. Okurka mi chybí, místo ní čtvrtinka či osminka rajčete. Prý okurky nemají žádnou hodnotu, nebudu hloubat, jakou hodnotu má červený kousek, který k nám připutoval kamionem bůhví odkud. Bez chuti a zápachu, vždycky ho na talíři pro jistotu rozpatlám, aby už ozdobu nikdo nemohl dát na jinou porci.
V téměř prázdné místnosti hraje rádio, stanice mě nezajímá, stejně bych jí zapomněl, muzika stejně zapomenutelná.
Ovšem, pozor, ozývá se odborník!
Na obuv, mladý mužský hlas radí, jak nakupovat boty. Člověk by si je měl vyzkoušet, hlavně dbát na to, aby netlačily nebo dokonce nedřely. Boty.
Škoda, že už nežije komik, kterého jsem tak rád poslouchal v dětství.
Jarda Štercl, člověk velice sečtělý, chytrý herec, který pochopil, že ke škrcení Desdemony na jevišti nedostane příležitost, protože z tragédie by byla komedie, se živil hlavně estrádnímí výstupy. Můžeme se ofrňovat, Jarda Štercl získal velkou popularitu, na Silvestra býval až ke konci programu, jako bonbónek na rozloučenou se starým rokem.
Byl poctivý, nehrál si na Národního umělce, rád rozesmával posluchače, někdy se smál sám sobě málem jako později Petr Novotný.
V době komunistů jsme byli rádi za každé veselé slovíčko, které zaznělo z éteru a netrefovalo se do rejdů amerických imperialistů.
Ve vědomostních televizních soutěžích pan Štercl ukazoval, co má v hlavě. Tehdy jsme se i divili.
Mám pár nahrávek scének Jardy Štercla na kazetě, lidová sranda, která může urážet estéty, my ostatní se usmíváme, to jsme byli mladí... Pravděpodobně zůstanou jen v archivech, až my, kteří jsme je měli rádi jako děti, odejdeme za svými předky. Těm, kdo onu dobu nepamatují, už mnoho neřeknou, nevýhoda aktuálních vtípků.
Bože, dejme pozor, aby boty netlačily, když je kupujeme! Jarda Štercl by měl hned námět na bláznivou scénku.
Rozdíl je zřejmý, on by věděl, že dělá srandu, odborník v rádiu, pravděpodobně vyskoškolsky vzdělaný, by nechápavě koukal, co je tu k smíchu. Boty by přece neměly tlačit, on je tu od toho, aby varoval.
Žvaním a sežral jsem i to igelitový rajče.
Žádné komentáře:
Okomentovat