Kdo si pamatuje, že existoval takový klub? Oficiálně těžko, protože se psala první polovina sedmdesátých let dvacátého století. Nikdo si nemohl jen tak mírnyxtýrnyx založit klub mimo všeobjímající Národní frontu. Už slovo klub smrdělo Anglií, což znamená kapitalismem. Měli jsme Jednoty, Organizace a vůbec.
Našel jsem písmenka ve skříni v rámci uklízecího záchvatu, při němž se najdou věci dávno zapomenuté, naopak se nenajdou jiné, které bychom rádi viděli. Je nutné na ně zapomenout a pak být překvapený. Koloběh.
Ta písmenka jsem zakoupil od Igora Kroupy, protože jsem měl rád partu z hlineckého gymnázia. Ovšem nikdo mi je na tepláky nepřišil, maminka by snad synkovi posloužila, ale bylo mi tenkrát málem třicet a ona měla pocit, že bych si měl najít partnerku a plodit vnoučata a ne blbnout.
Rozhodl jsem se našít si písmenka na teplákovou bundu sám. Písmeno "Ť" jsem našíval celý večer a když vidím, že mě čekalo dalších 13 večerů, nějak jsem záležitost odkládal a pak jsem delší dobu chodil v nijak exklusívní teplákovce s Ť na levém rameni. Bunda čas nepřežila, písmenka ano.
Tohle ale není psaní o dálkových pochodech, že?
ŤAP ŤUNK se objevil v oficiálním kalendáři dálkoplazů v roce 1972, ve svém 4.ročníku. O stovkách se snaží psát leckdo, ale o pochodu z Hlinska snad nikdo neví, jen Honza Zajíček ve své knížce ho uvádí v seznamu akcí. A to je vše.
Protože jsem dva týdny dříve jsem se seznámil s lidmi, kteří kdysi spustili svou Tlupní stovkou celý dálkařský blázinec, vzpomínám dnes, že studenti z Hlinska se přibližovali filosofii Tlupy jako málokdo. Úctyhodný sportovní výkon a recese, je možné tyto dvě věci spojovat?
V dnešní době, která zná jen vítěze, velmi těžko. Škoda.
Přijeli jsme do Hlinska, start byl před gymnáziem, kde studovala většina účastníků. Přijeli i jiní, kteří byli mírně rozpačití, čekali pochod, takový na jaký byli zvyklí.
Však existuje fotka:
Už zde jsme tři nalevo, kteří se chtěli podřídit a pěkně stovku projít těch 24 hodin pohromadě. Ten vopřenej úplně vlevo jsem snad já, zase, podívám-li se do zrcadla, pochybnosti se mnou mlátí.
Po příjezdu jsme potkali Frantu Starého, se kterým jsme se v poslední době zvlášť kamarádili, jenž okamžitě prohlásil, že jde se študákama, závodit nehodlá, však tam byla spousta mladých holek. S partnerkou Vlastou jsme se moc nerozmýšleli.
Ostatní dostali potvrzení, že stovku ušli, zmizeli, prý to bylo hezké, nevím. Atmosféra na startu skvělá.
Franta se smál, protože děvčata taky, aspoň tedy jedno.
Sešikoval se jakýsi štáb, v němž hrál prim Igor Kroupa (druhý zleva), zakladatel akce, v té době studoval vysokou v Praze a všechno řídil. Přiznám se, že už si nepamatuju jména ostatních, jen ten vedle Igora, s dlouhými vlasy byl Jindra. Stojící vpravo byl u toho v roce 1976, kdy měl pochod derniéru. Ale o tom až později.
Dívka vpředu byla neskutečná. Jméno mi samozřejmě vypadlo, ale ona ušla sto kilometrů naprosto bez problémů, s úsměvem, prý nijak netrenuje a žádnou turistiku nepěstuje. Snad samorostlý talent
Vyrazili jsme.
16.-17.6.1972
DP ŤAP - ŤUNK
Hlinsko - Vortová - Herálec - Cikháj
- Světnov - Stržanov - Žďár nad Sázavou
-Radňovice - Nové Město na Moravě - Pohledec - Koníkov - Věcov - Jimramov
-Borovnice - Telecí - Pustá Rybná - Karlštejn - Čachnov - Krouna - Hlinsko 100 km Protože start byl v pátek navečer, oni měli už v Herálci, asi na 12.kilometru, objednaná místa v hospodě, je třeba se správně navečeřet. Žádnou zdravou stravu, naopak řízky a hodně kalorií, k tomu pivo, byli jsme nacpaní a spokojení.
Přestože gymnazisti byli víc jak o 10 let mladší, bylo nám s nimi dobře. Kdo by neměl rád středoškolský humor... prostě sranda. V noci další hospoda nebyla, v době vlády komunistů v deset večer padla a basta.
Ranní snídaně v Jimramově, to byla asi šedesátka, kde mnozí končili, šli jsme je vyprovodit k nádraží. Nezapomutelná dvě děvčata, myslím, že jedno z nich je na předešlé fotce první zleva. Franta jim nesl batůžky, staral se o ně, však býval gentleman. Přesvědčoval je, že už mají dvě třetiny pochodu za sebou a že je škoda skončit. Svou výmluvností dokázal, co chtěl i slibem, že jim zavazadla donese až do cíle.
Došli jsme, moc nám do limitu 24 hodin nechybělo.
Museli jsme se všemi do hospody, myslím, že říkali něco o Rychtě, šlo se nahoru po schodech a ona dvě děvčata, která neměla v úmyslu ujít celou stovku, tvrdila, že je budou muset dolů snést na nosítkách.
Vidím na fotce vpravo nahoře s knírem svérázného čundráka, který zároveň byl v organizaci ochrany přírody. Uvedl mě do rozpaků, protože jako nový kamarád jsem mu měl napsat chytrost do cancáku. Napsal jsem něco v tom smyslu, že na pochod do Hlinska přijedu jedině, když se půjde přes Telecí.
Odjížděli jsme vlakem z Hlinska s pocitem, že máme spoustu nových kamarádů, které jsme včera teprve poznali. V duchu jsem se ujistil, že právě tohle chci provozovat. Jelikož patřím mezi lidi, kteří chtějí věčně něco zkoušet, v budoucnu jsem se samozřejmě choval i trochu jinak. Ovšem, na červnový den roku 1972 nemůžu zapomenout.
Igor nás zval na září, kdy chodili padesátku, zařídil, že jsme mohli přespat ve škole na podlaze ve spacáku. Ani nám nevadilo, že teprve tam jsme dostali upomínku za stovku. Snad ji napsal sám, aby nás potěšil.
V cíli jsme dostali jenom kus roztrhané turistické mapy. Ještě to mám schovaný. Fakt je, že jsem mezi diplomy z bůhvíjakých skvělých akcí našel papírek, který ukazuje, proč nazývám svůj blog pindami.
Zážitek z první návštěvy Hlinska přehlušuje další, tak to ostatně bývá, na první se člověk nejlíp pamatuje.
V září jsme ušli s hlineckými študáky padesátku, pravděpodobně v podobné sestavě.
23.9.1972
DP ŤAP - ŤAPÍK
Hlinsko - Jeníkov - Kameničky - Chlumětín - Svratka - Devětskal -
Žákova hora - Borky - Vojnův Městec - Křížová - Chlum - Hlinsko 50 km
15.-16.6.1973
DP ŤAP - ŤUNK
Hlinsko - Jeníkov - Kameničky -
Chlumětín - Svratka - Svratouch - Krouna - Předhradí - Doly - Košumberk - Luže
- Dobrkov - Podlažice - Chrast - Žumberk - Radochlín - Libáň - Nasavrky -
Hodonín - Libkov - Boajnov - Proseč - Prosíčka - Vršov - Horní Bradlo - Travná
- Trhová Kamenice - Rváčov - Hlinsko 100 km
Ano klasika, o pochodu v roce 1972 můžu vyprávět kolem dokola, vzhledem k mému věku si můžu i vymýšlet, o rok později si žádné velké podrobnosti nepamatuju. Stejná parta, stejně příjemné prostředí. S Igorem jsem byl v písemném styku, v letech 1974 a 1975 jsem se mu omlouval, nějak účast nevyšla.Ale potkal jsem ho v Praze u Národního divadla, posadili se do tehdejší proluky, kde později postavili Novou scénu. Na lavičce jsme kecali a napadlo nás nějakému společnému známému poslat pozdrav z Hlinska, koupili jsme pohled Národního divadla a podepsali asi dvaceti jmény. Bavili jsme se jako dvanáctiletí kluci.
Tenkrát jsem Igora viděl naposledy. Byl mezi námi určitý věkový rozdíl a myslím, že bychom mohli být docela kamarádi, ale život si občas uteče úplně někam jinam a na nic se neptá.
Jeden z těch dvou roků přijel na ŤAP ŤUNK Ivo Domanský, že snese všechno. Jít 23 hodin stovku se mu nezdařilo, po jedné hodině pochodu mezi bezvadnou partou mu začal chybět pohyb a utekl, snad to po trase i poctivě došel sám, on nebýval člověk, který by si trasy zkracoval, aby měl v seznamu čárku.
Říkal prý, že nedokáže pochopit Igora, kterého potkával v oboře Hvězda nebo ve Stromovce, já nevím už přesně, jak naplno běhá, trénuje. Proč trénuje, když pak stovku plazí celý den.
Ivo byl prostě jinak nastavený, nezávodit se příčilo jeho povaze.
V roce 1976 jsem přijel na ŤAP ŤUNK ještě jednou.
18.-19.6.1976
DP ŤAP - ŤUNK
Hlinsko - Vitanov - Stan - Veselý
Kopec - Dřevíkov - Svobodné Hamry - Trhová Kamenice - Dlouhý - Udavy - Ždírec
nad Doubravou - Křížová - Vojnův Městec - Borky - Karlov - Stržanov - Žďár nad
Sázavou - Vysoké - Lhotka - Jiříkovice - Skihotel - Vlachovice - rybníky
Sykovec a Medlov - Kadůvek - Kadov - Samotín - Malínská skála - Lisovská skála
- Devět skal - Křižánky - Čtyři Palice - Velké Perníčky - Zkamenělý zámek -
Karlštejn - Svratka - Chlumětín - Kameničky - Jeníkov - Hlinsko 100 km
To už Igor nepořádal, nevím, neměl-li čas nebo byl nemocný. Všechno řídil kluk, o kterém jsem už se zmínil vpředu, na čtvrté fotce stojí úplně vpravo. Přijel Jindra Štrunc z Plzně, s tím se dala vždycky prokecat celá noc, aniž jsme něco pili. Podle trasy je vidět, že jsme se dostali do skutečného srdce Českomoravské vysočiny. Celá společnost, podstatně méně početná než v prvních letech, už se nedržela neustále pohromadě.Utkvěl mi v hlavě Samotín, kde byla v chalupě jakási hospoda, podávali zde jejich vlastní likér. Jindřichovi moc chutnal a že prý ho od kořalky nedostanu. Nakonec nebylo tak zle.
Horší bylo, že vedoucí pochodu si zvrtl kotník, s Jindrou jsme mu pomohli na autobus, rozloučili se, došli sami dva ke gymnáziu v Hlinsku, usoudili , že právě jsme poslední účastníci derniéry akce hlineckého gymnázia.
Po roce 1976 přišel jiný život, jiné starosti, radostnější hodně i méně.
Před pár lety jsem začal psát na facebooku nesouvislé vzpomínky na dálkové pochody, jak si je pamatuju, tedy žádná historická práce, jenom pindy, jak se správně jmenuje tento blog, na který jsem články převedl.
Všude říkám, že jsem tulák a k tuláctví nepatří systém, tuláka něco napadne a je to.
Mám hodně upomínek poschovávaných, dokonce jsem si diplomy uložil do šanonu, který mi náhodou přišel pod ruku.
Nutně jsem vzpomněl na ŤAP ŤUNK.
Přece nemůže v Česku existovat záplava Igorů Kroupů, z Googlu na mě vypadlo parte. V roce 2010 zemřel v Šumperku pan Igor Kroupa ve věku 58 let. Zřejmě aktivní člověk, býval ve městě i místostarostou. Někdo má v povaze zúčastňovat se veřejného života. Podle fotky jsem si nebyl jistý, přece jenom skoro 40 let...
Napsal jsem jeho rodině, což ode mě byla asi hloupá zvědavost, mohl jsem článek napsat bez tohoto závěru. Možná jsem v duchu doufal, že jde o někoho jiného. Bohužel, nešlo. Trvalo mi přes dva roky, než jsem se odhodlal dopsat, co jsem měl tehdyrozepsané.
Pošlu adresu na můj blog rodině Kroupů a ještě se znovu omluvím. Mrzí mě, že jsem se zbytečně vrtal v soukromých záležitostech rodiny mého krátký čas kamaráda.
A na závěr, jeden z těch, kteří jsou na fotkách z roku 1972, prý je hlavním pořadatelem bluesového festivalu Blues Alive, známé šumperské akce, kam jezdí špičkoví bluesmani z celého světa.
Mám blues rád, v listopadu 2005 jsem zde tři dny pobýval, spal v nějaké škole, a možná jsem Igora tehdy i potkal. Nevím.
Čest jeho památce, myslím, že to byl dobrý člověk.
2 komentáře:
Děkujeme za hezkou vzpomínku na našeho tátu. Celý život byl stejně aktivní, jak se píše v článku, a stihl toho za svůj život víc by většina stihla za 100 let... Kroupovi
Dobrý den, právě jsem odeslal odpověď vaší dceři Tereze, která mě na facebooku kontaktovala. Ač jsem Igora znal krátce, abych o něm mohl zasvěceně pronášet soudy, jsem rád, že jsem ho potkal. Můžu jenom doufat, že by i on se mnou rád promluvil, kdybychom se potkali, což už, bohužel, není možné. Víte, mě ani moc nepřekvapilo, že byl veřejně činný, někdo se s tím narodí. Přeju hodně štěstí V.V.
Okomentovat