Podél Úštěckého potoka

Již od loňského jara se motám po okolí města Úštěk. Zvláštní krajina, kde se mi líbí. Ke všemu jsem si před časem koupil publikaci Úštěcko na starých pohlednicích Petra Prášila, Eduardy M.Doleželové, Bohuslava Košťála a Miroslava Moravce, nakladatelství Baron v Hostivici (2007).
Mimořádně skvělá kniha, tlustá, těžká, tahám-li ji po krajině, bolí mě packy, jako bych kopal příkop. Můžu si přeneseně představit, že kopám poklad.
Všechny srovnávačky v tomto článku jsou tvořeny na podkladě starých fotek z této publikace.
Už loni jsem tady zveřejnil několik souborů, koho zajímají, určitě si je na tomto mém blogu najde.
Kromě krásné přírody mě fascinuje zvláštní osud kraje, který byl postižen poválečným odsunem německy mluvícího obyvatelstva, Němci tvořili většinu.
Samozřejmě, při svých více jak 70 letech, jsem příliš mladý, abych se vyjadřoval k období po druhé světové válce. Mám všechno jen vyčtené.
Němci chtěli k Němcům, protože se cítili být druhořadými občany v Československé republice, jejíž česká část vznikla zhruba v hranicích Českého království.
Jejich touhu realizoval zločinný nacistický režim, který ublížil kromě mnoha dalším i jim samým, po válce se vítězové dohodli, že Němci z poválečného Československa odejdou. Bez vitězných mocností by mohli Češi křičet hodně nahlas, nic by nezmohli. Způsob odsunu? Když mluví nenávist, je všechno špatné.
Kdo začal? Ano, co bylo dřív, slepice nebo vejce?
Podle mého názoru šlo nesnášenlivost obou stran. Zbytečnou, stejně jako to vidíme po celém světě dodnes v různých podobách. Stačí gauner nebo jen populista, který poukáže na to, že s lidmi, kteří se chovají jinak než my, musíme zatočit. V těchto sporech mívají obě strany máslo na hlavě.
Němci hajlovali, tak mě napadlo, že my tady 40 let prohlašovali Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Pokud jsme to heslo nevyřvávali, tiše jsme ho schvalovali téměř stoprocentní účastí na takzvaných volbách. Co kdyby někdo prohlásil, že když na věčné časy, ať táhneme na východ. Třeba za Putinem.
Někdo rozhodl o poválečném uspořádání naší republiky. Po Němcích zbyl všechen nemovitý majetek. Osiřelé území zabydlili občané českoslovenští. Jak s ním naložili? Nemůžu paušalizovat, přišli sem různí lidé, od dříčů a poctivých hospodářů až po zloděje a úplné gaunery.
Toulal jsem se hlavně po vesnicích, pracovití začali budovat darované domovy, brzy je komunisti nahnali do kolchozů, mnoho poctivě myslících lidí raději uteklo a proto procházím-li krajem, vidím zvláštní vesnice. Ti, co sem přišli v roce 1946, už většinou nežijí, mnoho baráků bylo opuštěno, mnoho spadlo, nebýt chalupářů by tady už nebylo nic.
Kdo chce, může se přijet podívat, nejde o zapadákov na kraji světa, z Prahy je sem kolem 60 kilometrů, z Ústí ještě blíž. Zemědělství zřejmě do jisté míry funguje, stále jsem potkával obrovské zemědělské stroje.
Cestu kolem Úšteckého potoka, který pramení někde v místech pod vrchem Ostrý, jehož fotku pořízenou z úštěckého náměstí jsem dal jako titulní mého článku, kde dávám jinak heraldické znaky měst.
Před pár lety jsem plánoval, že naložím kolo a pěkně všechny vesnice podél Úštěckého potoka objedu. Můj neustále stoupající věk mi vysvětlil, že můžu být rád, že dejchám a chodím na procházky jako spořádaný penzista.
Jsou vlaky, jsou autobusy.

A tak jsem začal na vlakové stanici Dubičná loni na podzim. Vyrazil jsem pěšky. Budu uvádět jméno české, za pomlčkou německé.
První zastávka
LUKOV - LUCKA
Hostinec U ranního slunce. Hospody zmizely, i v malých vesnicích jich měli Němci několik. Pokud vím, i v Německu vesnické hospůdky těžko přežívají. V tomhle kraji o hospodu zakopnout je unikum, lidi nemají peníze, koupí si výčepní zařízení, gril, sednou si na vlastním, přece nebudou platit nějakého výčepáka, který by nás určitě chtěl okrást.
Vesnické hospody byly svým způsobem kulturní institucí, tam se jenom nechlastalo, tam se povídalo, řvalo, hádalo, zpívalo, prostě žilo. Od toho máme dnes televizi. Čumíme na diskuzní pořady chytráků, kteří vlastně ani moc velcí chytráci nejsou.

V každé malé vesnici bývala škola. Tak i v Lukově.

Prošel jsem pod vrchem Ostrý, tam si vylezu až někdy v letní sezóně, prý tam bývá otevřená hospoda a šel až do města
ÚŠTĚK - AUSCHA
Tuhle fotku jsem sice porovnával někdy v létě, ale nezdařilo se, měl jsem příležitost napravit.

Na svých cestách procházím vesnicemi, kde jsem nikdy nebyl a nevím, co najdu či nikoliv. To je právě poznávání, které mě nejvíc baví. Ale na mnoha místech jen smutně sklapnu knihu, pokrčím rameny.
HABŘINA - HABER
neleží na Úštěckém potoce. Vesnice na hlavní silnice směrem na Lovečkovice, dnes je součástí Úštěku, docela jsem se těšil, fotek v publikaci dost. Dlouho jsem se nemohl chytit, stále jsem hledal honosnou budovu sirotčince pro děti evangelíků, taková budova musí někde stát, alespoň polorozpadlá. Tu jsme zbourali beze zbytku, našel jsem místo podle kostela, též evangelického, jehož stav vzbuzuje pochybnosti, zda ještě chvíli postojí.

V blízkosti kostela jsem našel i faru, ta je naopak udržovaná, myslím budovu.

Frostova restaurace a kovárna (ne kavárna!)

Tím jsem v Habřině skončil potěšený skutečností, že jsem narazil na otevřenou hospodu, kde jsem dokonce pobědval. Habřina ležela na železniční trati z Velkého Března do Úštěku, která byla zrušená někdy v polovině let sedmdesátých dvacátého století. Šel jsem zhruba podél bývalého drážního tělesa, zabloudil v kempu u rybníka Chmelař, zbudovaného pro rekreační účely v dobách komunistického režimu, kolem úštěckého nádraží jsem se vydal do obce
LHOTA - OLHOTTA
Pěknej stoupák do vsi, kde též prořídla výstavba, ale jinak je zde nyní území typické pro chalupáře, zbylé budovy nejsou zdevastované jako pomník obětem 1.světové války. Pěkný příklad, kam až může jít nenávist, padlí byli Němci a proto poničme. Paní, které naproti pracovala na zahrádce, mi sdělila, že deska je uložená v muzeu v Úštěku, které vlastní pan Košťál, který je spoluautorem této publikace.

Slezl jsem k potoku, ale jenom obrazně, jinak jsem do další vesnice
TETČINĚVES - TETSCHENDORF
dojel autobusem, jedoucího ze Štětí, kam se dostanu pražskou MHD.
Hostinec Josefa Pankraze.

A ještě jednou záběr na onen hostinec, trochu z povzdálí. Kéž by čepovali, bylo vedro.

Školu v Tetčiněvsi měli samozřejmě. S věžičkou. Roubenky spadly.

Ještě jednou, že si nevymýšlím.

A potřetí.

Popisek v publikaci zní "čilý ruch na návsi před školou. V době mé přítomnosti jsem byl široko daleko jediný člověk. Psů jsem slyšel víc, asi se naučím štěkat.

Pohled v opačném směru, od jihu k severu. Další hospoda, majitel s typicky německým jménem Sedlak. Poznamenávám hlavně proto, že jsem v kraji německém, ale český živel je hned vedle a žili spolu kdysi...No, aspoň tu staví autobus.

Autobus mi nejel, tak jsem šel do další vesnice pěšky, je to jen malý kousek, dva kiláky.
ROCHOV - ROCHE
Obecní kaple.

Raději ještě jednou, protože v Rochově je hodně hezkých roubenek, ale hodně i spadlých.

Opět jsem dlouho bloumal a hledal hostinec U města Vídeň. Tak ten jsme zbořili, co s takovou barabiznou, že? Víc jsem v Rochově nenašel, děkuju za kapličku.

Držel jsem se toku Úštěckého potoka, ale sem jsem vylézt musel.
STRÁŽIŠTĚ - STRASCHNITZ
Kdybych se neřídil publikací, myslel bych, že jsem v pražských Strašnicích. Ty ale nejsou na kopci. Musím přiznat, že výstup není katastrofální, ale stojí za to. Krásný výhled do krajiny, na kopce Sedlo, Ronov, Vlhošť, dokonce v dáli na druhé straně Říp. Nedivím se, že se tady chalupaří.
Nikdy bych ale netipoval, že toto byla normální vesnice, kde se žilo.

Kde se žilo, i do školy chodilo.

Slezl jsem zpátky na silnici a došel do vesnice
VĚDLICE - WEDLITZ
Tady je křižovatka tří směrů, na Úštěk, okdud jsem přišel, doleva na Dubou, doprava k Litoměřicím. Tohle je zrovna pohled směrem do Dubé. Dům vlevo je památkově chráněný. Bohudíky.

Podle pohlednic tady býval krásný most přes Úštěcký potok, i se sochou, ale máme auta, která musí někudy jezdit. U mostu bývala hospoda, ještě je na ní reklama na pivo Konrád z nedávné doby, zbyl jen satelit.
Ale je zde stanice autobusu, kterou tentokrát použiju, už se těším na konečnou ve Štětí, kde je non-stop s poměrně dobrým pivem. Jsem vyprahlý, i vodu jsem vypil.

Sedím na zastávce a ještě vidím. Ještě tohle by šlo. Vědlická zvonice z jiné strany.

DRAHOBUZ - DRAHOBUS
Do Drahobuze jsem nedošel, sem jsem přijel o týden později, zase ze Štětí. Tady jakoby končilo území roubenek. Tady už není daleko do Litoměřicka blízko Labe. Proti předešlým vesnicícm se zde více staví a předtím zřejmě bouralo. Pohybují se zde i lidé, je to trochu jiný typ vesnice.

Náves s pomníkem.

Náves z jiného úhlu pohledu.

A teď se začnu točit kolem obchodu J.Pafela. I zběžný pozorovatel pozná, že se jedná o obchod bývalý. Milé je, že zůstaly ozdoby nad okny a dveřmi.

Pafelův obchod je zde dům s parádami ve štítě, které v současnosti mnoho parády neudělají.

Tentokrát pohled z doby, kdy jsme ještě nebourali Rakousko.

Pafelův hostinec býval určitě důležitý objekt, hlavně kvůli dnešní zchátralosti drží původní tvar. I když tady jsem trochu nejistý. Se střechou někdo musel něco dělat, nebo dávný fotograf stál výše nebo trochu vlevo, což už je moje chyba. Komu se porovnání nelíbí, nechť jej škrtne.

Tady mi prodali vychlazený Braník v obchodě, který nebyl zrovna přeplněný zbožím, ale zaplať Bůh za něj.
Vydal jsem se ještě dále do kopce, do Malešova, obec už je mimo publikace Úštěcko, nachází se na území kolem Štětí, táhl jsem knihu sebou, je také těžká. Tam jsem našel krásnou náves, všechny staré fotky jsou odtud, ale jsou zde též nádherné stromy. A protože jsou listnaté, přijedu v zimě.

Úštěcký potok už nemá před sebou dlouhou cestu, končí někde v Křešicích, které jsou známé skutečností, že jak trochu víc naprší, je v nich povodeň.


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je zde