Jedna z pohlednic, které zbyly po tátovi. Dostával je v třicátých letech jako svobodný hoch, většinou je psala nějaká děvčata. Slýchal jsem od maminky slova:
"To má od těch holek z Lomnice. Jenom to tady překáží"
Když viděla provázkem svázaný balíček starých pohlednic.
Lomnice nad Popelkou byla podle všeho oblíbené tátovo místo. Jezdil sem lyžovat, když nebyl sníh flámovat.
Podle vyprávění tu byl i s mámou za svobodna. Maminka se narodila u Lomnice, ale nad Lužnicí, což se mi jako malému pletlo, místa jsou poměrně daleko od sebe...
Hospodu na pohlednici vlastnil pan Brousil, restauratér, hoteliér, taneční mistr, místní celebrita. Prý byl hodně tlustý, ale tančil jako pírko, tvrdila máma. Vlastně měl táta jeho fotku, teď jsem si vzpomněl, pamatuju si ji, ale kde je jí konec?
Osobně mám na Lomnici také hezké vzpomínky, jiného rázu, měl jsem tady pár přátel z dálkových pochodů, kteří, bohužel už jsou většinou na pravdě boží, někteří se odstěhovali bůhvíkam.
Už jsem vzpomínal na lomnické pochody, které byly jednoduché, plné pohody, s ubytováním na zemi v sokolovně. Vždycky jsem cítil, že zde platí jejich "Přijďte pobejt!"
Město, které někdo řadí do Českého ráje, jiný do Podkrkonoší, což je vlastně fuk.
Jezdíme každý rok se spolužáky z průmyslovky někam taky pobejt, tentokrát do Českého ráje, blízko Sobotky, místo není příliš daleko od Lomnice.
Říkám si, vždyť vlastně město vůbec neznám, tak to spojím, je babí léto, objednal jsem nocleh, už telefonický hovor byl příjemný. A najdu hospodu, o které jsem slyšel a která je na pohlednici, jestli tedy stojí.
Vystoupil jsem z vlaku a chtěl si vyfotit nádraží i s vlakem. Motal jsem se v kolejích, fotka se příliš nepovedla, ale dostal jsem vynadáno od přísné výpravčí.
"Víte, že se do kolejí nesmí?"
"Vím"
Však jsem pracoval léta u drážní organizace a školení o bezpečnosti, těch bylo...
"Co kdybych na vás zavolala policii, aby vám dali pokutu?"
"No, to byste mohla, já už to víckrát neudělám."
Když má na starosti třeba malou staničku, není nadšená z neforemného dědka s batohem, který vypadá, že každou chvíli upadne a leze do prostor, kde nemá co dělat.
Byla spravedlivě rozčilená a slušelo jí to.
"Škoda, že na fotce nebudete vy se zvednutou plácačkou."
Podívala se na mě zničujícím pohledem a odešla do služební místnosti, třískla dveřmi.
Doma vidím, že se fotka opravdu moc nezdařila, ale ona na ní je, plácačku zvednutou nemá.
Přijel jsem pobejt a hned dostal ceres. Poslední.
Pak už jsem narazil jenom na přívětivost. V penzionu, kde jsem paní, jež mě vedla ukázat pokoj, ujišťoval, že tady nejen zabloudím, ale i si rozbiju hubu.
Ve vinotéce jsem se dozvěděl, kde hledat bývalou Brousilovu restauraci a leccos ze života v městě, vstřícný byl pán v muzeu, protože jsem sháněl informaci o paní, se kterou jsem kdysi dávno šel sto kilometrů, letos by jí bylo 90.
Dobrá večeře, skvěle fungující wifi připojení.
Ráno jsem zašel do pekárny z Dolního Bousova na snídani, na kafe. Už dlouho jsem nejedl tak dobré pečivo za cenu, která Pražákovi musí připadat až podezřele nízká.
Místní voňavé řeznictví, kde bych očima snědl všechno. Být týden v Lomnici, budu vykrmený jak husa na posvícení.
Srovnával jsem staré fotky, přivezl jsem si jich dost.
Bývalou Brousilovu restauraci jsem našel, je na kraji Lomnice. Srovnávačka, jak jsem zvyklý dělat, se mi nezdařila, potřeboval bych vlézt za plot jiné zahrady, kde zrovna nikdo nebyl, i tam by mi zřejmě stínily stromy, které zde před 80 lety nebyly.
Bez pokusu jsem neodešel, ale jako povedenou srovnávací fotku bych jí do svých archivů nevložil.
Zašlá sláva bývalé výletní restaurace, bohudíky ne ruina.
Chvíli jsem postál, věnoval tichou vzpomínku na rodiče, na tátu, který se sem jezdil bavit a ještě netušil, co se mu po letech narodí za kvítko.
Naproti vyjížděla dvojice, zhruba mých vrstevníků. Ptal jsem se, jestli jsem správně.
"Rodiče sem chodívali, vzadu jsou ještě vidět zbytky tanečního parketu, ještě jsem chodila k Brousilovi do tanečních."
říkala paní
"A co vy tu hledáte?"
"Jenom se podívat, nohy už neslouží jako dřív."
"Prosím vás, to byste tu s tím rancem nestál, vy si ještě budete stěžovat."
"Dřív mi to i běhalo."
"Všude samej běženec a eště vy do toho."
Rozloučil jsem se s úsměvem.
Cestou dolů k nádraží jsem si vyfotil Tábor, kde stojí rozhledna.
Proti sluníčku. Tam jsem se tentokrát nepodíval, naposledy před pár lety jsem na něj ještě vyjel na kole.
V hlavě myšlenka, že bych se sem ještě měl podívat. Prima lidi, fajn jídlo, nádherná krajina.
Problém je, že míst, kam bych se chtěl ještě podívat, stále přibývá...
"To má od těch holek z Lomnice. Jenom to tady překáží"
Když viděla provázkem svázaný balíček starých pohlednic.
Lomnice nad Popelkou byla podle všeho oblíbené tátovo místo. Jezdil sem lyžovat, když nebyl sníh flámovat.
Podle vyprávění tu byl i s mámou za svobodna. Maminka se narodila u Lomnice, ale nad Lužnicí, což se mi jako malému pletlo, místa jsou poměrně daleko od sebe...
Hospodu na pohlednici vlastnil pan Brousil, restauratér, hoteliér, taneční mistr, místní celebrita. Prý byl hodně tlustý, ale tančil jako pírko, tvrdila máma. Vlastně měl táta jeho fotku, teď jsem si vzpomněl, pamatuju si ji, ale kde je jí konec?
Osobně mám na Lomnici také hezké vzpomínky, jiného rázu, měl jsem tady pár přátel z dálkových pochodů, kteří, bohužel už jsou většinou na pravdě boží, někteří se odstěhovali bůhvíkam.
Už jsem vzpomínal na lomnické pochody, které byly jednoduché, plné pohody, s ubytováním na zemi v sokolovně. Vždycky jsem cítil, že zde platí jejich "Přijďte pobejt!"
Město, které někdo řadí do Českého ráje, jiný do Podkrkonoší, což je vlastně fuk.
Jezdíme každý rok se spolužáky z průmyslovky někam taky pobejt, tentokrát do Českého ráje, blízko Sobotky, místo není příliš daleko od Lomnice.
Říkám si, vždyť vlastně město vůbec neznám, tak to spojím, je babí léto, objednal jsem nocleh, už telefonický hovor byl příjemný. A najdu hospodu, o které jsem slyšel a která je na pohlednici, jestli tedy stojí.
Vystoupil jsem z vlaku a chtěl si vyfotit nádraží i s vlakem. Motal jsem se v kolejích, fotka se příliš nepovedla, ale dostal jsem vynadáno od přísné výpravčí.
"Víte, že se do kolejí nesmí?"
"Vím"
Však jsem pracoval léta u drážní organizace a školení o bezpečnosti, těch bylo...
"Co kdybych na vás zavolala policii, aby vám dali pokutu?"
"No, to byste mohla, já už to víckrát neudělám."
Když má na starosti třeba malou staničku, není nadšená z neforemného dědka s batohem, který vypadá, že každou chvíli upadne a leze do prostor, kde nemá co dělat.
Byla spravedlivě rozčilená a slušelo jí to.
"Škoda, že na fotce nebudete vy se zvednutou plácačkou."
Podívala se na mě zničujícím pohledem a odešla do služební místnosti, třískla dveřmi.
Doma vidím, že se fotka opravdu moc nezdařila, ale ona na ní je, plácačku zvednutou nemá.
Přijel jsem pobejt a hned dostal ceres. Poslední.
Pak už jsem narazil jenom na přívětivost. V penzionu, kde jsem paní, jež mě vedla ukázat pokoj, ujišťoval, že tady nejen zabloudím, ale i si rozbiju hubu.
Ve vinotéce jsem se dozvěděl, kde hledat bývalou Brousilovu restauraci a leccos ze života v městě, vstřícný byl pán v muzeu, protože jsem sháněl informaci o paní, se kterou jsem kdysi dávno šel sto kilometrů, letos by jí bylo 90.
Dobrá večeře, skvěle fungující wifi připojení.
Ráno jsem zašel do pekárny z Dolního Bousova na snídani, na kafe. Už dlouho jsem nejedl tak dobré pečivo za cenu, která Pražákovi musí připadat až podezřele nízká.
Místní voňavé řeznictví, kde bych očima snědl všechno. Být týden v Lomnici, budu vykrmený jak husa na posvícení.
Srovnával jsem staré fotky, přivezl jsem si jich dost.
Bývalou Brousilovu restauraci jsem našel, je na kraji Lomnice. Srovnávačka, jak jsem zvyklý dělat, se mi nezdařila, potřeboval bych vlézt za plot jiné zahrady, kde zrovna nikdo nebyl, i tam by mi zřejmě stínily stromy, které zde před 80 lety nebyly.
Bez pokusu jsem neodešel, ale jako povedenou srovnávací fotku bych jí do svých archivů nevložil.
Zašlá sláva bývalé výletní restaurace, bohudíky ne ruina.
Chvíli jsem postál, věnoval tichou vzpomínku na rodiče, na tátu, který se sem jezdil bavit a ještě netušil, co se mu po letech narodí za kvítko.
Naproti vyjížděla dvojice, zhruba mých vrstevníků. Ptal jsem se, jestli jsem správně.
"Rodiče sem chodívali, vzadu jsou ještě vidět zbytky tanečního parketu, ještě jsem chodila k Brousilovi do tanečních."
říkala paní
"A co vy tu hledáte?"
"Jenom se podívat, nohy už neslouží jako dřív."
"Prosím vás, to byste tu s tím rancem nestál, vy si ještě budete stěžovat."
"Dřív mi to i běhalo."
"Všude samej běženec a eště vy do toho."
Rozloučil jsem se s úsměvem.
Cestou dolů k nádraží jsem si vyfotil Tábor, kde stojí rozhledna.
Proti sluníčku. Tam jsem se tentokrát nepodíval, naposledy před pár lety jsem na něj ještě vyjel na kole.
V hlavě myšlenka, že bych se sem ještě měl podívat. Prima lidi, fajn jídlo, nádherná krajina.
Problém je, že míst, kam bych se chtěl ještě podívat, stále přibývá...
Žádné komentáře:
Okomentovat