Uhelné prázdniny

Dnešní školáci mají spoustu prázdnin, v nezaujatém pozorovateli snadno vznikne dojem, že docházka do školy je mimořádnost, svátek. Co na to děti? S jásotem by uvítaly prázdniny další. Občas se kdysi stávalo, že se konaly. 

Padesátá léta, socialismus vítězně kráčel Československem. Vykořisťovatelé nás přestali vykořisťovat, ani malí živnostníčci už neškodili socialismu, byli nemilosrdně zašlápnuti do historie okovanou dělnickou botou.

Přestal chaos, úspěch slavilo plánované hospodářství, soudruzi dobře věděli, co se má vyrábět a prodávat, všeho bylo akorát. Pokud ne, šlo jen o drobné chybičky.

Poroučení větru a dešti měli svazáci rozpracované, leč počasí se občas chovalo málo uvědoměle. Stalo se někdy, že přišly nečekané mrazy, často v lednu ba i dokonce v únoru. Uhlí, poctivě vykopané hrdinnými horníky, pracujícími podle sovětských stachanovců, nestačilo. Kvůli pitomému počasí.

Doma jsme nemrzli, naši rodičové, kteří prožili německou okupaci, dokázali hospodařit, ani jim to nepřišlo. Žili jinak než my dnes.

Udržet dostatek tepla ve veřejných budovách nebyla sranda. Ministerstva se zavřít nemohla, to dá rozum, v nemocnicích by pacienti nastydli, přestože si myslím, že se měli pořádně přikrýt. A neodkopávat se, prostě trochu kázně.

Školy! Ano školy. Možná rozumné, protože to, co jsme se ve škole učili, jsme časem zapomněli. Aspoň já ano, a že mám pamatováka. Hlavně na blbosti.

Užívali jsme si pak mrazu a sněhu. Televize byla teprve na příchodu, počítám, že ani s počítači nikdo nepočítal. Žilo se v jedné místnosti, topivem se šetřilo. Rodičové, otrávení ze skutečnosti, že jejich ratolesti budou zaclánět doma celý den, nám s radostí vyndali ze sklepů sáňky, brusle. Měl jsem sáně po starším bráchovi, brusle šlajfky na kličku, které se případně daly přišlajfkovat k prkýnku a byl na světě bob, dávný předchůdce plastových pekáčů, které jsem později nemohl sehnat pro děti své.

Ale zpátky do mé školy. Existoval asi jakýsi limit, při jak nízké teplotě se ještě bude vyučovat. Když se venku trochu ochladilo, o přestávkách jsme otvírali okna, aby byla ve třídě zima, byl-li k dispozici sníh, ochlazovali jsme jím teploměr, dokázali jsme se dostat téměř k nule. Houby platné, vyučující nebyli úplně pitomí, v což jsme doufali.

Taky jsme korumpovali pana topiče, naváděli jsme ho, aby málo přikládal, kupovali jsme mu šňupavý tabák. Měl nás za to rád, ale přece jenom musel poslouchat spíš ředitelku. Divím se, že jsme mu nekradli uhlí.

Dostal jsem se konečně k fotografii.

Osmá třída, rok 1957, snad jaro, paní učitelka v baloňáku, vedro tedy velké nebylo, ale o to nejde, vpravo stojí pan topič. Neznali jsme jméno, prostě pan Topič.

Během zimy obcházel celou školu a přikládal, každou hodinu se jednou objevil, zkontroloval, zarachotil uhlákem, usmál se, myslím, že se smál pořád. Vyučující znervózněli, žáci považovali přerušení výuky za skvělé oživení.

Nevím, jaké měl vztahy s žáky jiných tříd, ale nás měl zřejmě rád, drobné jsme na tabák nějak sehnali. Balíček stál, tuším, korunu dvacet. Nebo osmdesát halířů? Plná hlava myšlenek, někdy se spletu.

Co se nestalo. Konalo se každoroční focení třídy na památku, když jsme se šikovali do řad, přicházel pan Topič. Musíte se vyfotit s námi, jsem špinavej, ale to přece nevadí. Vidím sám sebe před 59 lety, že stojím na fotografii těsně nad ním, mám oprávněný pocit, že jsem se aktivně zúčastnil přemlouvání, podle ksichtu s radostí, vznikla poměrně veselá fotka.

Vzpomínám, že jsme mu tenkrát fotku objednali, ty tři koruny nebo kolik stála, jsme schrastili a fotku mu předali.

Míval jsem často dvojku z chování, spíš pořád, ale právě jsem ukázal svou lepší tvář, když jsem přivedl mezi spolužáky příslušníka dělnické třídy.

Koukám dále na fotku, že zmizely pionýrské šátky, kterých ještě na fotce ze šesté třídy byla záplava. Téměř slečny, jež v roce 1957 čekaly čtrnácté narozeniny, už si svoje chudé oblečení nechtěly hyzdit rudým hadrem kolem krku. Do třídy chodily děti z rodin, jejichž vztah ke komunistickému režimu byl různý. Podolí té doby vypadalo spíš jako vesnice, žádní velcí hlavouni zde nebydleli, ti drobní členové KSČ byli spíš naivní, kteří se potom v roce 1968 divili, že všechno je jinak. Dodnes je slyšet jejich hlasy téměř ze záhrobí, že oni to mysleli dobře.
Nechám je na pokoji, lidé bez vlastního názoru se vyskytují v každém režimu. Byly jsme děti chudé, nepamatuju se na spolužáky, kteří by se naparovali, jaké jejich tatínek má fáro. To slovo snad ani tenkrát nebylo.
Moje problémy s chováním neměly nic společného s faktem, že můj táta byl reakcionář, což bývala zajímavá nálepka. Rodičové neměli nic, nedalo se jim nic ukrást, přesto se chovali ke komunistickému režimu odmítavě. Tedy reakcionáři. Neukázněný, hlavně pohledem kantorů, bych byl zřejmě v každé společnosti.
Snad už v dětském věku jsem měl povahu tuláka, kterého nezajímají posty, od nichž je krůček k hromadění majetku. Jsem docela rád, že mi tahle vlastnost zůstala i ve věku předkremačním.  A mám radost, že ani mí potomci nepatří mezi lidi, kteří se chovají jako příslušníci davu.
Myslím, že skončím s nostalgii, kterou bych měl módně nazvat retrem. Silný mráz, jenž nás v těchto dnech navštívil, mi dal vzpomenout na skoro zapomenuté, na uhelné prázdniny, které v jednom případě trvaly dokonce tři týdny.
Jsem starý a moje myšlenky se toulají kudy je zrovna napadne. Může mě paměť zrazovat? Samozřejmě.
Ještě jednou prohlížím starou fotografii. Už pár měsíců poté se třída rozešla, bydlel jsem pořád v Podolí, staré spolužáky jsem potkával, rok od roku stále méně, až se všichni propadli jenom do vzpomínek. S jedním jsem trochu chodil na pivo, ten umřel moc brzy, ostatní zmizeli.
Pamatuju si stále jejich jména, tolik tváří, tolik osudů. Se spolužáky z průmyslovky se scházíme pravidelně, slýchám, že se scházejí i bývalí žáci ze základních škol, my se nesešli nikdy.
Třeba se někdo díky internetu ozve...
Vždyť nám letos bude teprve 73, počítač zvládneme levou rukou, jen se nám někdy plete, která je levá a která ta druhá.
Na závěr, myslím, že režim po roce 1948 byl zlý, ale v mém povídání jde o pohled dítěte, které si dobu svého dětství nevybralo.