Podbořansko patří mezi lokality, které jsem při svém životním toulání míjel. Důvodem je skutečnost, že člověk nemůže stihnout všechno, nedostal jsem se tam. Území administrativně patřící do Ústeckého kraje, není daleko do kraje Středočeského ani do Plzeňského, ale je daleko do metropolí všech těchto krajů.
Občas se s takovou situací potkávám i jinde, mám vždycky pocit, že mocní a důležití berou okrajové lokality jako něco, co jim bylo přiděleno z moci úřední, no tak, co máme dělat, že?
K hranicím Čech je daleko, překvapivě zde měla velkou převahu německá národnost. Zrovna tady docházelo po roce 1945 k hrůzným událostem, možná i právě proto, že území je stranou. Mnozí občané německé národnosti se nechtěli smířit s porážkou a následným vystěhováním, byli za to trestáni tak krutě, že se člověku zvedá žaludek. Třeba poprava rodiny včetně malých dětí. A následné, v tomto čase naprosto zbytečné popravy.
Chce se napsat, že kraj je prokletý, na druhou stranu se mi nechce všechno svádět na jakési nadpřirozené síly. To my lidé jsme takoví.
Asi je čas, po 70 letech, hledat pravdu. Nejsem ten, který by to dokázal, nebyl jsem u toho, ale zmínit jsem se o tom musel, abych nevypadal jako blb, který opěvuje krásnou českou krajinu a říká jenom to, co se mu hodí do krámu.
Stáhl jsem si z internetu pár historických pohlednic docela pěkných, jak bývá z míst, kde bydleli hlavně Němci. Asi v tom bude kus nostalgie, vzpomínek na dávný domov, který se pozvolna propadá do minulosti.
Žiju v přítomnosti, zatím, sedím ve vlaku soukromé železniční spolenosti, která obhospodařuje trať z Plzně do Žatce a dále do Mostu. Podívám-li se na mapu, je moje cesta sem z Prahy trochu krkolomná, jet na Lounsko přes Plzeň...
Je říjen a rychlík projíždějící severním Plzeňskem jezdí jen o víkendech. Ještě než dojedu do Podbořan, vystoupím v městě.
VROUTEK
Po druhé světové válce díky odálostem se stalo město, německy nazývané Rudig, spíš vesnicí. Teprve v roce 2007 se stal Vroutek oficiálně znovu městem. Snad se hodí popřát současným obyvatelům hodně štěstí.
Z nádraží jdu silničkou do malého údolí a vidím rybník s upraveným okolím. Jmenuje se Máslový a plavou po něm kachny. Za rybníkem kostel svatého Jakuba Většího, vlevo o něj lze zahlédnout další kostel svatého Jana Křtitele a vpravo v dáli kousek školy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Asi jsem měl prohodit pořadí dvou pohledů přes rybník, tento je starší a zajímavější. Je také vidět, že mě zmerčily kačeny a připlouvají s nadějí, že dostanou něco k jídlu. Netuší, že k rybníku se dostavil lakomec.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Karlovarská ulice. Vlevo svatý Jakub, za budovou školy vpravo je schovaný Jan Křtitel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Ve Vroutku mají dva kostely a také dvě školní budovy. Tahle je menší a je v ní i mateřské škola.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Vroutecké náměstí Míru, kéž by název přivolal sem mír už navždycky. Uprostřed je morový sloup z roku 1714. Tady je vidět, kdy asi byly vysázeny stromy, rostoucí tam, kde předtím nebývaly.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Náměstí Míru od jihu k severu. Na fotografování se sešlo hodně lidí. Mohutná budova vpravo je bývalá radnice, v níž je dnes i pohostinství se zajímavým názvem Čoudovna. Měli ještě zavřeno, když jsem zde pobýval, takže jsem neviděl, jak hosté Čoudovny chodí kouřit ven.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Hotel Panský dům, později Černý lev, ještě později zdravotní středisko, památka na pokus o pekařství je také zřejmá. Budova je památkově chráněná, dokáže dnešní majitel, aby před objektem zastavovala aspoň auta, když už ne koňské povozy?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Ve frontě domů vlevo je i dnešní městský úřad, pošta a vietnamský obchod, kde jsem samozřejmě dostal všechno, co moje tělo potřebuje k občerstvení.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Na závěr ještě dva podobné záběry na severní stranu náměstí Míru, kde mimo jiné bývalo i kino.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Odjíždím vlakem, jenom chvilka, ani se nevyplatí si sednout.
Vystupuju na nádraží, které nese název.
PODBOŘANY
Německy Podersam.
Na začátku článku mluvím o Podbořansku, jsem tedy v městě, které dalo kraji jméno. Vesnický ráz Vroutku, ze kterého jsem přijel, je pryč.
V Husově ulici stojí kostel Božího Spasitele, patřící Církvi československé husitské. V následné srovnávačce je zakrytý stromem, ale na fotce, která je součástí fotek mimo srovnávačky (adresa dole), je v plné kráse.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Stále Husova ulice, vidím kousek kostela, za ním je škola, zbavená ozdob, ale děti do ní chodí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Severní strana Masarykova náměstí, která kromě lékárny podstatně změnila vzhled.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5.díl (Libri 2002)
Celkový pohled na Masarykovo náměstí od jihozápadu. Na obzoru kostel svatého Petra a Pavla.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
V témž směru vychází z náměstí Revoluční ulice. Z hotelu Rose se stala restaurace Růže, v sousedním domě sídlí music club Bílá růže.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Dva pohledy do Revoluční ulice směrem k Masarykovu náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5.díl (Libri 2002)
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Dva pohledy do Dukelské ulice směrem severozápadním.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Roh Dukelské (vpravo) a Partyzánské.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat