neděle 3. února 2019

Bezručova Moravice



Z HISTORIE
Začátek DP spadá do roku 1955 kdy se po vzoru zahraničních "Mírových Velikonočních pochodů" rozhodli atleti TJ Ostroj Opava uspořádat na Velikonoční sobotu roku 1955 první ročník pochodu pod názvem "Dálkový Velikonoční pochod". Hlavním organizátorem pochodu se stal Ruda Doupal a prvními účastníky byli opavští atleti, lyžaři a turisté. Od prvního ročníku v roce 1955 až asi do roku 1964 se chodila jedna společná trasa 100 km.


Start pochodu byl v Opavě u Zeleného jelena a trasa vedla na Hradec nad Moravicí, Fulnek a před Odrami byla odbočka do Jakubčovic nad Odrou, Vítkov, Budišov nad Budišovkou a k přehradě Kružberk. Pak údolím Moravice zpět do Hradce nad Moravicí a konečná byla v Opavě.

Vzhledem k časnému termínu pochodu březen - duben docházelo k problémům s počasím (sníh, déšt ́) a proto byly první ročníky nepravidelné. Pravidelně se začalo pochodovat až od roku 1960. Chodilo se volně nebo společně. Občerstvení si účastníci nosili sami. V této době se pochodu účastnilo pokaždé kolem stovky lidí.

Vzhledem ke vzrůstajícímu dopravnímu ruchu na silnici mezi Opavou - Odrami - Vítkovem byla trasa od roku 1965 přeložena do údolí řeky Moravice s trasou: Hradec nad Moravicí - přehrada Kružberk – Leskovec nad Moravicí a zpět do Hradce nad Moravicí. Dálkový pochod dostal nový název "Bezručova Moravice" a byly vyznačeny 3 trasy:

·         100 km - Hradec nad Moravicí - Leskovec nad Moravicí a zpět

·         50 km - Hradec nad Moravicí - přehrada Kružberk a zpět

·         35 km - Hradec nad Moravicí - Podhradí a zpět

a taktéž bylo zajištěno občerstvení na několika místech na všech vyznačených trasách. Hlavními organizátory byli Ruda Doupal a Pepa Krásný a později i Ruda Bartošek ze začínajícího oddílu orientačního běhu.

Počátkem roku 1970 byla zřízena ještě trasa 150 km z Hradce nad Moravicí – Leskovec nad Moravicí - Václavov - Břidličná - údolím Moravice přes Leskovec nad Moravicí zpět do Hradce nad Moravicí. V roce 1972 byla vytyčena trasa v délce 200 km do Karlovy Studánky a zpět do Hradce nad Moravicí. Pro již jmenované nepříznivé podmínky v oblasti Jeseníků nebylo možné tuto trasu uskutečnit a pak už se nekonala.
(Kopírováno z 



Chtěl jsem nějak začít, trochu se zmínit o historii akce, která je svým způsobem výjímečná. Rok 1955, to mi bylo 12, navštěvoval jsem šestou třídu a zaměstnával několik pedagogů, diskutovali o výši trestů za moje chování. Středověk už nebyl, žáci nesměli být utloukáni, proto jsem tady, právě mi zvedli důchod.
Už jsem psal o Tlupní stovce, jejíž první ročník v roce 1963 je považován za bod 0, kdy to všechno začalo. V tom případě Bezručova Moravice vznikla v roce -8. Slyšel jsem, že Tlupa poprvé zveřejnila svoje konání v tisku, dokonce v Mladém světě, kdežto Slezané nám do Prahy žádné informace neposlali. V podstatě válka žabomyší.
Mám to starosti, co? Včera, na Hromnice, měli vrzat skřivánci, já je neslyšel, snad i proto, že začínám být hluchej. A svět se točí dál. Na Opavsku vědí svoje.
Začátkem 70.let jsem patřil mezi lidi, kteří se rozhodli ušoupat si nohy v rámci dálkových pochodů. Čím větší kilometráž, tím lépe. V kalendáři dálkových pochodů, což byla naše četba stejně důležitá jako dnes sledování volovin na stále chytřejších telefonech. Správný cvok musel zareagovat na řádek, oznamující, že opavští orientační běžci zvou na velikonoční pochod v délce 150 km. Konečně pořádný výlet.
Jízdenka z Prahy do Hradce nad Moravicí stála asi 70 korun, můj hrubý měsíční příjem byl necelých 1700, takže dnešní drahota vypadá jinak. Ale nemiluji příliš tato srovnání, mám dojem, že jde o porovnání ovoce a obuvi.
Hlavní pořadateskou osobou byl pan Rudolf Doupal, na první pohled nenápadný člověk, mezi dobrodruhy by ho nezařadil nikdo. Zajišťoval ubytování před pochodem i po něm. Za hotelové ubytovnání vybíral částku, už si nepamatuju číslo, ale bylo i tehdy málem legrační.
Trasa údolím řeky Moravice byla změřená. Pan Doupal nám vysvětloval, že ji měřil sám jakýmsi odpichovátkem půjčeným od jézédáků. Dva metry nastavené rozpětí. Dvěstpadesátkrát odpíchnul, v terénu samozřejmě, měl půl kilometru. Mohl se splést, tedy kontroloval zpět. Pak označil na nejbližším objektu, většinou šlo o stromy, bílou barvou, na kolikátém kilometru se pochodník nachází.
Na deset kilometrů mu vycházel kýbl barvy, což prý trvalo asi jeden den. Značení vyráběl ve volném čase bez peněžité odměny, barvu mu snad oddíl zaplatil. Blázen? Kéž by náš národ byl plný takových bláznů. Na světě bylo pár pěkných Velikonoc.
Startovalo se ráno, povětří mimořádně teplé, až se člověku nechtělo tahat se s bundou. V dolní části Leskovce příjemná hospoda, v současnosti už je pod vodou Kružberské přehrady, jejíž hladina se v příštích letech zvyšovala.
Myslím, že během pochodu došlo ke změně trasy kvůli jakési neprůchodnosti, do Bruntálu jsme neměli dojít, pak nás převáželi do Václavova, dál jsme se vraceli směrem východním.
Po této změně se změnilo i počasí, ochladilo se až hrůzně, začal padat mokrý sníh, to nejprotivnější, co může poutníka potkat. Plus vítr. radoval jsem se, že se "táhnu" s bundou.
Hospoda v Leskovci měla kvůli nám otevřeno celou noc. Teplo, jídlo, pití nás udrželo při životě. Za socialismu hostinský měl nařízenou prodejní dobu shora, pokud ji chtěl prodloužit, musel mít nahlášeno a úředně povoleno. Byli jsme svědkem toho, že do hospody vešla hlídke VB, hostinský beze slova vyndal papír a esenbákům se uklonil. Trochu se usmíval a po jejich odchodu se rozřechtal. Potvrzení bylo v pořádku, ale měl radost, že oni měli vztek. Pochod jsem absolvoval několikrát a s hostinským jsem se rád zdravil, třebaže později už hospodu voda zatopila a on se přestěhoval výš, kde měl provozovnu modernější, od řeky však přestěhoval i atmosféru.
Dopotáceli jsme se do Hradce. S námi i dva havíři, kluci snad po vyučení. Vystartovali jenom v obyčejných košilích, tak i došli. Do toho dne nejvíc ušli 50 km. Pan Doupal poznamenal, že havíři jsou tvrdí chlapi, že to mají všechno jinak.

Počasí se léty měnilo, jak to v době Velikonoc bývá, trasa trochu také, jak probíhaly stavební práce na Kružberské přehradě.

S mou nastávající jsme se prožili troje hezké Velikonoce, sice bez mazanců a kraslic, ale cítili jsme se na návštěvě u dobrých lidí, nohy vydržely, přijížděli jsme domů plní chutě budovat to, co jsme zatím vybudovat ještě nestačili.
Rodina byla založena, už jsme spolu nejezdili, k Moravici jsem přijel pozdravovat. To byl ten ročník, kdy bylo téměř letní počasí, hostinský v nové hospodě v Leskovci mě vítal.
"Přece nejsme žádný mejdla, stovka je málo."
Asi jsem si tady minule tahal tričko.

Měli jsme s budoucí manželkou velikonoční Moravici jako tradiční výlet, někdo jezdí k babičce, jiný na chalupu, my si jezdili do Slezska ničit zdraví. Lékaři doporučují pohyb, ale myslí něco jiného. V roce 1976 jsem osaměl, potkal pár známých, přesně pamatuju Fandu Skřivánka, další rok byly plány jiné.
To by nesměly dojít propozice s uvedenou trasou 200 km. Necítil jsem se na to, ale můj mozek se někdy chová jako mozek debila. A manželka mě v tom ještě podpořila, že tam bude kdejaký blb a já ne.
V pátek odpoledne jsem se ubytoval v nádherném pokoji zámeckého hotelu v Hradci nad Moravicí. Nikdy předtím ani později jsem takový nocleh neměl. Mohl jsem si tam nechat i věci po pochodu. Venku popadával sníh, nikam se mi nechtělo, platil jsem, myslím, dvacku.
Vyspalý, nic mě nebolelo, ale necítil jsem se. Měli jsme se dostat až do Karlovy Studánky. Sněžení sílilo, vítr si hrál na vichřici. Do té doby jsem nevěděl, co jsou sněhové jazyky. Přelézt metrovou závěj nebyl pro mě tehdy problém, pokud nešlo o čestvě navátý sníh. Brzy mě optimismus přešel, plánovaná rychlost chůze se stala nesmyslnou. Vrazit mi do huby mrkev, mohl jsem vstoupit do obrázku Josefa Lady.
Dvoustovku jsem vzdal po 20 kilometrech. Uhnul jsem z trasy směrem na Vítkov. Tam hospodu i stanici autobusu. Zakoupil jsem jízdenku do Hradce nad Moravicí a hned usnul. Vzbudil mě pocit, že autobus nedrncá. Stál, venku řidič pokuřoval. Ptám se ho, kde jsme.
"V řiti."
"Kolik je to do Hradce?"
"Asi osm." 
Vydal jsem se přelézat závěje. 
Po dvou hodinách jsem došel do cíle. Pochod byl zrušený, šel se jenom okruh  65 km, který absolvoval Honza Hauer, jenže to je iluminát.
V cíli bylo pivo, veselo, tam jsem poznal Frantu Raušera, jenž nepil alkohol, spolu jsme pak vyrazili do Prahy. Přijel jsem domů o den dřív.
Vždycky říkám, že jsem vzdal kvůli počasí, ale někde vzadu v koutku na mě hrozí trpaslík.
"Stejně bys to neušel, buď rád, že napad sníh.
Stopadesátku  zrušili, proč jsem sem jel, už nevím. Možná s myšlenkou, že cosi potkám. Naposledy leskoveckého hostinského,  pana Doupala už jsem mezi pořadateli nezahlédl. Tím končím, jen mě napadlo, že od té doby jsem v tomhle kraji nebyl. Že bych měl zajet.


Ale ne, ještě nekončím. Po letech jdu v Praze od autobusového nádraží Florenc, proti mně spěchá pan Doupal s dvěma ženami, starší a mladší.
"Dobrý den, co vy tady děláte?"
"Tak, byli jsme se projít po Praze."
Podává mi ruku, představuje mi manželku a dceru, která hodí pukrle.
"Pospícháme..."
"Pozdravujte v Opavě."
Dámy odcházejí a pán se na vteřinu zastaví, otočí.
"Jsem ...ten a ten... z Příbrami."
Tele by jako já čumět neumělo.
Otočí se, rozesmátý mi pokyne a utíká za svými.

Lezu do metra na Kačerově, přede mnou spolužák z průmky, pár let jsem ho neviděl. Mám do ruličky stočené noviny. Praštím ho vší silou zezadu do hlavy. Otočí se a není to von... Rozveselilo ho to.

Ježišmarjá, tohle ale už nepatří k dálkovým pochodům. O tom přece psali Smoljak se Svěrákem v hře Švestka...
Už raději opravdu končím...a omlouvám se.









1 komentář:

MarijaKes řekl(a)...

Klobouk dolů. Můj rekord je 108 km za 28 hodin, ale je to soukromá akce. Hromadné pochody jsme neměli rádi. Ta stovka byla s tátou a bratrem po několika padesátkách. Nemám ale diplom, jen kartičku s razítky z hospod a horských chat cestou. Pochod byl i přes noc. Moc ráda vzpomínám na vandry s kamarády, potlachy a pod. Zak trochu jsem se zde zasnila. Ahoj.