V 63 letech jsem se rozhodl praštit s prací zeměměřiče, kterou jsem měl rád, ale 45 roků je snad dost. Nestačily síly a co kdybych si mohl splnit sny, dokud si na ně ještě vzpomenu?
Vydělávat peníze? Dál, dál, pořád dál, až zblbnu nebo chcípnu?
Jsou na splnění snů třeba peníze? Určitě, ale kdo si nemyslí, že důležité je nechat potomkům co nejvíc majetku, je na tom líp.
Kdo nevěří, ať nevěří.
Byl jsem relativně při silách, vandroval na kole po republice i jinde. Zeměměřiči se nacestují dost, kdo přidá ve volném čase turistiku, co vlastně jsem chtěl ještě víc?
Ano, chtěl jsem víc, víc vidět, víc prožít, do nekonečna. Jsem stejný jako ostatní, za zisk však nepovažuji jen prachy.
Jezdil jsem krajinou se spacákem, spal pod širákem, vyjížděl nesmyslné kopce, proč platit za lanovku na Ještěd, když mám kolo?
Se stanem si čuchl k Pyrenejím, k Dunaji a začal chápat, že stáří se nedá oklamat. Po postýlce se mi začalo stýskat, brousím po webech a hledám přiměřeně drahé ubytování.
Bicykl se na mě začal dívat posmutněle, stále víc se vozil vlakem, proč se štvát zpocený na kole, ve vlaku se dá číst i spát. A taky jíst řízky, pít pivo.
A člověk líp vychutná přírodu, památky, v pomalosti je moudrost věku a my si stále uvědomujeme, že žádné zmoudření se nekoná, že se vymlouváme. Když zastavím a opřu se o strom, důvodem je únava a já přemýšlím, jestli ještě někam dojdu.
To je v pár větách 8 let života penzisty, plnícího si sny.
V Otavě se kdysi rýžovalo zlato, pojedu se kouknout, mám nové brýle. Díky zadrátované Šumavě, čímž nás chránili komunisti před kapitalismem, jsem vždy považoval Sušici přímo za šumavské centrum. Vím, je to jen východisko, ale tenkrát nebylo daleko k hlídkám pohraničářů.
I moje děti poznaly, že se nemusí bát, hodní vojáci se samopaly a psy nás upozorňovali, že už dál raději ne.
Zvykli jsme si, každý není bojovník.
Kdo navštíví Povydří, Kašperské Hory, Svatobor, Rejštejn, nemusím snad psát dál, třebaže je o čem, vidí tolik krásy, že je schopný zapomenout i na nesvobodu.
I vojenští páni zalovili v pytlíku a vylosovali moje jméno, že snad právě já budu zárukou pro bezpečnost západní hranice, na dva roky mě do tohoto krásného kraje poslali.
Nemiluji příliš veselé příhody z vojenské služby, kdy důstojník je kretén a já na něj vyzrál a protože v minulém článku jsem se krátce zmínil o jedné příhodě, myslím, že je třeba tuto kapitolu uzavřít.
Pracoval jsem kdysi v podniku, kde se projektovala zemědělská sila, ty zoufalé dominanty české zemědělské krajiny. I v Sušici jsme něco měřili, silo stojí dodnes, kupodivu v lepším stavu než sousední světoznámá sirkárna.
Pracoval jsem kdysi v podniku, kde se projektovala zemědělská sila, ty zoufalé dominanty české zemědělské krajiny. I v Sušici jsme něco měřili, silo stojí dodnes, kupodivu v lepším stavu než sousední světoznámá sirkárna.
Dálkové pochody Sušici nevynechávaly, po jednom z nich jsme se opalovali na stráni pod Svatoborem do půl těla, polovina z nás nebyli muži a na protější stráni se objevil pán s dalekohledem. Šmírák.
Soukromé výlety bych možná spočítal, kdyby se mi chtělo, na kole jsem tudy projel, děti jsem přitáhl do kempu a na koupališti jsme zapomněli tyčky od stanu, což mělo další pokračování.
Soukromé výlety bych možná spočítal, kdyby se mi chtělo, na kole jsem tudy projel, děti jsem přitáhl do kempu a na koupališti jsme zapomněli tyčky od stanu, což mělo další pokračování.
Ale jsem v dnešní Sušici.
Jedna z mých prvních knížek historických fotografií, kterými mě začal obdarovávat syn, pojednává o městě Sušice, připočtu-li již zmíněné problémy s pohyblivostí, není překvapením, že jsem začal telefonovat do zařízení, kde by mě nechali přespat za rozumnou korunu.
Nechtěli mě, letní sezóna, už jsem se začal chystat do Podkrkonoší, ale stalo se, že mi kladně odpověděli z Horažďovic. A to je přece kousek, dvacet minut vlakem.
Tak jsem se jednoho dopoledne objevil v městě, které jsem vždy míjel, ve městě průjezdním. Sice jsem našel 45 let staré fotky, které jsem při cyklistice pořídil, protože jsem měl nový foťák. První.
Z internetu na mě vypadal dostatek starých fotografií a já začal poznávat místo, které je spojené se staroslavným hradem Prácheň. Vždyť leckdo, kdo ve škole občas nespal, zaslechl o krají Prácheňském.
Hlavní trať z Plzně do Českých Budějovice město Horažďovice o kousek míjí, nádraží je v Babíně, odkud se přestupuje směrem na Klatovy. V době komunistické Babín zmizel a stal se stanicí Horažďovice - předměstí. Když jsem si vypisoval na papírek vlaková spojení, psal jsem si Babín. Protože je to kratší. V Babíně proti nádraží je hospoda, kam jsme před lety chodili s Kolegou na obědy, když jsme něco měřili směrem na Strakonice. Tam dobře vařili a měli radost, že víme, co je Babín.
Hlavní trať z Plzně do Českých Budějovice město Horažďovice o kousek míjí, nádraží je v Babíně, odkud se přestupuje směrem na Klatovy. V době komunistické Babín zmizel a stal se stanicí Horažďovice - předměstí. Když jsem si vypisoval na papírek vlaková spojení, psal jsem si Babín. Protože je to kratší. V Babíně proti nádraží je hospoda, kam jsme před lety chodili s Kolegou na obědy, když jsme něco měřili směrem na Strakonice. Tam dobře vařili a měli radost, že víme, co je Babín.
Přijíždím lokálkou do města Horažďovice. V hotelu Zlatý jelen s výhledem na náměstí mě očekávali ve sportbaru, kde byla zároveň recepce. Za strakonickou desítku Švanda dudák chtěli na mně 18 korun.
Příjemní lidé, vypadali, že ze mě měli radost, tři noci jsem prospal v klidu, poslední noc, z pátku na sobotu bylo trochu křiku, ovšem unavený poutník, který kdysi býval znamenitým flamendrem, se vyspí a ve snu se zařadí mezi rámusící.
Horažďovice se staly výchozím bodem, přece jenom jsem jel hlavně do Sušice. Vlakem, plným vodáků, jeden z nich byl v tak dobré náladě, že bych se bál ho pustit k vaně, aby se neutopil, natož do lodě.
Jako typický suchozemec jsem nikdy nezažil vodácké dovolené. Dívám se na vodu jako na svátost, která je krásná, ale není dobré s ní být ve sváru. Slýchal jsem všeliké historky, ale dnešní vodáci jsou asi jiní lidé. Ne, že by se nenapili, naopak, ale jsou naprosto bez starostí, jak dostat loď na vlak, pak se modlit, aby dojela na místo v pořádku.
Dnes je čekají tábořiště, vybavené půjčovnami lodí, stačí jen nakoupit rum.
V Sušici jsem nebyl víc jak dvacet let, centrum shodilo, stejně jako mnoho českých měst, zašedlou podobu, vykvetlo. Jestli vždy se vkusem, je otázka, ale pro někoho jiného. Co by pak kritizovali renomovaní estéti, kdybych do věci kecal ještě já. Tvrdit, že se město změnilo k horšímu by asi byla velká hloupost.
Cestu z nádraží pěšky jsem z nostalgie absolvoval jen jednou, jinak ke všem vlakům jezdí místní autobus za 10 Kč, při poslední jízdě jsem s údivem zjistil, že občané přes 70 let věku jezdí na občanku zadarmo. 50 korun jsem mohl ušetřit. A utratit.
Sušická firma Cupeko prodává skvělé koláče za mírnou cenu, možná jsem jedl něco podobného ještě od maminky. Posezení s kávou a koláčem vyjde na tři pětky.
Pěkný rekreační areál Fuferny, kde jsem se nevykoupal, ale snědl výborný španělský ptáček. Rád si dávám v restauracích něco pracnějšího, těstoviny polité směsí si udělám doma za třetinovou cenu a ještě vím, co jsem na talíř napatlal. Španělák práci dá a pokud je z kvalitního hovězího... K němu rýži, jakou mi snad nikdy v hospodě nepředložili, velikou, nerozvařenou a přitom dovařenou.
Taky jinde srnčí na smetaně, sice chuťově výborné, ale spíš bych jídlo nazval svíčková ze srnčího. Kdo umí připravovat zvěřinu, asi ví, o čem mluvím. A brusinky chyběly.
Klasický vepřový bůček se zelím a bramborovým knedlíkem. Tak to jsou tři dny, tři obědy. Sem tam pivo, kafe. Pak mám zhubnout.
Známého z průmyslovky, Tondu, jsem tady někdy koncem 60.let potkal, byl jsem tu za prací. Rodák z pražské Letné dostal umístěnku do tohoto kraje a ujišťoval mě, že by se už do Prahy nikdy nevrátil. Koukal jsem dnes, jestli ho nepotkám. Blázen, pamatuju si jeho ksicht, když mu ještě nebylo třicet a teď? Bude asi stejně zmuchlanej jako já.
Zmizela vojenská vozidla, uniformy, doufám, že napořád.
Zlato v Otavě žádné není, bývalí zlatokopové na mě nepamatovali ani za mák. Z řeky, která má upravené nábřeží do městské podoby, bych ho stejně nevylovil. Pivo mi chutnalo jako vždycky v Plzeňském kraji.
Tolikrát jsem byl v Sušici, ale teprve letos jsem prolezl kdejakou uličku, jenom proto, že se na víc nezmůžu. Původně jsem měl v plánu se podívat do Kašperských Hor, kde se mi vždycky strašně líbilo, ale všechno nejde honem, musím se přece opřít o strom a rozvážně pozorovat.
Jestli se mi všechno podaří zpracovat a nezapomenout na Horažďovice, tak sem časem srovnávací fotky vložím. Mám nafoceno hodně.
Jestli se mi všechno podaří zpracovat a nezapomenout na Horažďovice, tak sem časem srovnávací fotky vložím. Mám nafoceno hodně.
To snad budu znát http.
Zatím je odkaz na fotky z mého výletu:
Zatím je odkaz na fotky z mého výletu:
Žádné komentáře:
Okomentovat