Dlouhá, nekonečně dlouhá. Vytyčovaná snad podle dlouhého pravítka.
Existují lidé, kteří rádi chodí pěšky, těší se na město, přibližují se pomalu, pohrdnou autobusem, jenž za pakatel vozí do Sušice.
Kdo říká do Sušic, je prý určitě arogantní Pražák.
Co mám proti té cestě? Stromořadí, domy k bydlení, zahrádky, haly obchodů, sklady. Vlastně nuda.
Mimořádností je teprve objekt SOLO, který už v 19.století Sušici proslavil a nyní...
.JPG)
.JPG)
V dětství mi brali z rukou sirky, chtěl jsem jenom malý ohýnek...
Doufám, že ruiny nejsou kvůli mně, to bych sám neunesl.
Ale píšu o cestě z nádraží.
Proč mě občas posílali se zřejmě důležitými papíry z Janovic nad Úhlavou na velitelství divize do Sušice, nevím, nevěděl jsem to ani tenkrát. Možná úmysl hrál svoji roli. Pomuchlaný vojáček, jedoucí vlakem, snáz unikl rozvědkám vojsk NATO.
Těšil jsem se na takovou cestu, kterou hodnotili jako služební, přidělili mi náhradu za nedodanou stravu s příplatkem, což činilo asi dvacku.
Hodně peněz na tehdejší dobu, ale lákal mě relativně svobodný den.
Odevzdal jsem hned po ránu listiny, snažil se chovat jako snaživý, mírně přihlouplý vojín, aby se mě s radostí zbavili a poslali zpět k mojí jednotce, kde se mnou ten den už nepočítali.
Za 1,60 jsem si koupil desítku partyzánek, zalezl do knajpy a polykal piva, 1,20 za půllitr. Svoboda v podání vojáka československé lidové armády.
Bylo to někdy na podzim, v zimě? Mlha, lezavo, na cestě od nádraží do města bláto, nesvítila světla.
Ozval se řev.
Málem jsem napsal, že někdo řval jako kráva. Proč dávat lidské vlastnosti užitečným dobytčatům? Kráva bučí, když jí někdo ubližuje, když má hlad, potřebuje podojit, jinak jde o pozdrav. Kráva totiž neumí salutovat, bez brigadýrky ani nelze.
Řev byl lidský, řekl bych lampasácký.
"Vy neumíte zdravit?"
Ze tmy se vyloupl podplukovník od pohraniční stráže.
"Zpátky a pozdravit."
Poslechl jsem.
Špatně.
"Znovu!"
Teprve potřetí mě propustil, to už jsem pochodoval jako na Letný při přehlídce před... ano tenkrát před Novotným.
Dvacku jsem spolehlivě propil.
Párkrát jsem tu cestu později šel, i se svými dětmi, do Sušice se jezdilo. Vždycky přišel nepříjemný pocit, že na mě začne někdo mocnější řvát.
I dnes, po padesáti letech.
Těšil jsem se na takovou cestu, kterou hodnotili jako služební, přidělili mi náhradu za nedodanou stravu s příplatkem, což činilo asi dvacku.
Hodně peněz na tehdejší dobu, ale lákal mě relativně svobodný den.
Odevzdal jsem hned po ránu listiny, snažil se chovat jako snaživý, mírně přihlouplý vojín, aby se mě s radostí zbavili a poslali zpět k mojí jednotce, kde se mnou ten den už nepočítali.
Za 1,60 jsem si koupil desítku partyzánek, zalezl do knajpy a polykal piva, 1,20 za půllitr. Svoboda v podání vojáka československé lidové armády.
Bylo to někdy na podzim, v zimě? Mlha, lezavo, na cestě od nádraží do města bláto, nesvítila světla.
Ozval se řev.
Málem jsem napsal, že někdo řval jako kráva. Proč dávat lidské vlastnosti užitečným dobytčatům? Kráva bučí, když jí někdo ubližuje, když má hlad, potřebuje podojit, jinak jde o pozdrav. Kráva totiž neumí salutovat, bez brigadýrky ani nelze.
Řev byl lidský, řekl bych lampasácký.
"Vy neumíte zdravit?"
Ze tmy se vyloupl podplukovník od pohraniční stráže.
"Zpátky a pozdravit."
Poslechl jsem.
Špatně.
"Znovu!"
Teprve potřetí mě propustil, to už jsem pochodoval jako na Letný při přehlídce před... ano tenkrát před Novotným.
Dvacku jsem spolehlivě propil.
Párkrát jsem tu cestu později šel, i se svými dětmi, do Sušice se jezdilo. Vždycky přišel nepříjemný pocit, že na mě začne někdo mocnější řvát.
I dnes, po padesáti letech.
Žádné komentáře:
Okomentovat