Mám rád rozmanitost. Nikdy jsem netoužil stýkat se jen se skupinou lidí podle zájmů nebo věku.
Jako kdysi zarytý sparťan jsem opustil ochozy stadiónu, když se objevilo mávání prapory, hulákání primitivů, jejichž názorem je, že my jsme ti frajeři a ostatní jsou hovna.
Just nebudu skákat a stejně jsem Čech.
Baví mě dnes fotbal jako hra a je mi jedno, kdo vyhrává.
Nesnáším takzvané pánské jízdy, pokud bych se narodil jako žena, asi bych se vyhýbal babincům, stejně jako se vyhýbám davům zbytečně ukřičené mládeži a daleko více i sedánkám s důchodci, kde se pokyvuje moudře hlavami, že to takhle za nás nebylo.
Chtěl bych žít ve světě, kde mi nikdo neurčuje, kam patřím, mít na paměti, že i my jsme byli mladí nebo naopak, že jednou zestárnem. Ideální byl život na dřívější vesnici, kde žili kojenci vedle babiček na umření.
Jsem cyklista a nesnáším frajery, kteří sednou na kolo a přestanou být lidmi, stanou se jenom cyklisty. Doufám a věřím, že neskončím jednou v domově důchodců, kde bych měl tupě čumět na šlágry v televizi, když mám rád jazz a soul.
Krajina, kam se v poslední době vydávám, není jednoznačná. V Českém středohoří chybí nuda a jednotvárnost. Vláček, který dávno přestal funět a smrdět, jezdí z Litoměřic do České Lípy. Napravo krajina, svažující se do Polabí, nalevo kopce jihovýchodního kraje Českého středohoří. Úrodné lány, nad nimi kopce, prstíčkem nám vyhrožují, nehraj si s námi, my umíme kousat. Jen pojď, vylez nahoru, odtud nevede jiná cesta než dolů.
Tady někde se stýkali Němci a Češi. V historii se oba národy přelévaly i mísily. Musely spolu žít, ovlivňovaly se.
Než přišel ten, který začal určovat, kdo ke komu patří. Kdo to začal? Museli bychom až k počátkům lidstva, kdy ještě nebyli žádní Češi a Němci.
Jedu do města Úštěk, přečetl jsem si v obrovském díle Karla Kuči o městech a městečkách v České republice, jak se vyvíjelo jméno místa.
Úštěk či Auscha?
V době husitské se stali Češi válečníky, jichž se bála půlka Evropy. Prý nejslavnější doba českého národa. Ve válkách se umírá, pole se neobdělávají, sláva je dobrá do čítanek, Alois Jirásek měl o čem psát.
Na Úštěcku získali v následném 16.století navrch Němci, v roce 1930 žilo v samotném Úštěku 10% Čechů.
Další vývoj je spíš smutný, Hitler získal území a mnoho vojáků, též i od místních chmelnic odešlo dobývat Rusko.
Nebylo mnoho navrátilců, už vůbec ne spokojených, jejich rodiny byly nuceny nechat majetek osídlencům z Čech, ti ho mnoho neužili, protože jim ho sebrali komunisti.
I mezi nimi se našli tací, kterým bylo líto ničit historické jádro krásného města, v roce 1954 byla vyhlášena památková rezervace, nebyla však následně obnovená, naštěstí příliš malé místo na stavbu komunistických kostelíčků.
V roce 1961 vznikl rybník Chmelař zhruba v místech, kde kdysi jiný rybník býval. Menší. Pamatuju se, že se o Úštěku mluvilo, jak vzniká rekreační středisko po vzoru Máchova jezera v Doksech, ovšem daleko větší a lepší, pro horníky z Mostecka, jezero socialistické. Rybník tu je, jezdí se sem, koupání určitě fajn, ale kdo nejezdí do Chorvatska, neexistuje.
V roce 1968 jsem městem projížděl na kole. Hlavní silnice vedla přes náměstí, koupil jsem si v prodejně elektro dva pásky značky Agfa do kotoučového magnetofonu. Jeden stál 155 Kčs, podle tehdejších příjmů bych to šacoval na 15 stovek dnešních.
Socialistický obchod se často odbyde konstatováním, že byly fronty na banány. Čert vem banány, lítal jsem po Praze a nemohl dostat pásky německé výroby, české stály za prd. Náhodně jsem zastavil v tehdy ošuntěném Úštěku u obchodu, kde ve výloze neměli nic jiného než ty pásky. Musel jsem si vyzvednout peníze na poště z cestovní knížky, protože jsem honem v kapse tři stovky nemíval.
Pamatuju šedivé ničím nezajímavé město, omítky měli bolševici v plánu až po dobytí Marsu. V roce 1972 jsem zavítal do města už jako dálkový pochodník, lezlo se odtud na Sedlo, v dalších letech ještě víckrát, město a kopec k sobě patří.
Vlastně i Ronov, na který jsem se drápal nedávno, je nedaleko.
Snad jsem tady ani nikdy nenavštívil hospodu. Začátkem 70.let někoho napadlo postavit silniční obchvat a historické jádro Úštěku zůstalo mimo hlavní provoz. Tenhle bolševik zaslouží aspoň pusu. Další zkrášlování postupovalo spíše pomaleji, pořád lepší než kdyby se bořilo.
Po roce 1990 se situace změnila a tak po mnoha letech přijíždím vlakem do města, o kterém vlastně nic nevím.
Na nádraží otevřená hospoda. Jinde se nádražní hospody ruší... Jde o knajpu, ale když je žízeň...
Všechno voní po dešti, prohlédl jsem si fotky z města předem, skutečnost je předčila. Možná jsou ulice umyté, možná se dědek dobře vyspal, nevím. Je mi dobře, jsem rád, že jsem tady. A vůbec, že jsem.
Na náměstí je sice hodně aut, ale nejde o nekonečnou šňůru vozidel. Letos jsem, mimo jiné, byl ve dvou městech s pěknými náměstími. V Turnově a Havlíčkově Brodě projíždějí auta po náměstí v plné parádě. Hlava brní, kam ti lidi pořád jezdí?
V Úštěku je klidněji, viděl jsem spoustu zajímavého, vím, že sem ještě přijedu. Myslím, že víc než jednou.
Jenom malá zajímavost. Za kostelem směrem na Českou Lípu se náměstí jmenovalo Josefské na počest císaře Josefa II. Důležitý panovník, ale moc dlouho tu jeho pomník nevydržel. Ve srovnávacích fotkách se tím budu zabývat, ale takhle vypadá náhrada:
Aby si ale někdo nemyslel, že tohle udělali bolševici, vždyť stačí to, co udělali skutečně.
Detail desky na pomníku:
Ovšem v publikaci Úštěcko, ze které čerpám, jsou fotografie z velké slavnosti ze 17.8.1924 - odhalení pomníku Hanse Kudlicha. Tak nevím. Poutníku, vyber si. Je dobře, že jsou věci, které nám nejsou jasné, nemuseli bychom dál žít.
Jméno Kudlich mi připadá, jakoby se na něm dohodli Němci a Češi v hospodě, když měli dost upito. I Němcům asi tenkrát lezl rakouský císař na nervy.
Dost keců, mám hlad, do hospody patřím já.
Posezení na zahrádce, výborná znojemská pečeně s rýží, už dlouho jsem nejedl tak perfektní pečeni z hovězího, trochu šlehačky nahoru, řezané pivo, kafe, k tomu hráli soul, myslím, že i Otis Redding si něco střihl.
A protože kousek dál ve voňavém krámku prodávali i víno, jel jsem s dobrou náladou domů.
A zase nashledanou.
Všechny fotky z výletu jsou zde:
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/07/2572014-ustek.html
Jako kdysi zarytý sparťan jsem opustil ochozy stadiónu, když se objevilo mávání prapory, hulákání primitivů, jejichž názorem je, že my jsme ti frajeři a ostatní jsou hovna.
Just nebudu skákat a stejně jsem Čech.
Baví mě dnes fotbal jako hra a je mi jedno, kdo vyhrává.
Nesnáším takzvané pánské jízdy, pokud bych se narodil jako žena, asi bych se vyhýbal babincům, stejně jako se vyhýbám davům zbytečně ukřičené mládeži a daleko více i sedánkám s důchodci, kde se pokyvuje moudře hlavami, že to takhle za nás nebylo.
Chtěl bych žít ve světě, kde mi nikdo neurčuje, kam patřím, mít na paměti, že i my jsme byli mladí nebo naopak, že jednou zestárnem. Ideální byl život na dřívější vesnici, kde žili kojenci vedle babiček na umření.
Jsem cyklista a nesnáším frajery, kteří sednou na kolo a přestanou být lidmi, stanou se jenom cyklisty. Doufám a věřím, že neskončím jednou v domově důchodců, kde bych měl tupě čumět na šlágry v televizi, když mám rád jazz a soul.
Krajina, kam se v poslední době vydávám, není jednoznačná. V Českém středohoří chybí nuda a jednotvárnost. Vláček, který dávno přestal funět a smrdět, jezdí z Litoměřic do České Lípy. Napravo krajina, svažující se do Polabí, nalevo kopce jihovýchodního kraje Českého středohoří. Úrodné lány, nad nimi kopce, prstíčkem nám vyhrožují, nehraj si s námi, my umíme kousat. Jen pojď, vylez nahoru, odtud nevede jiná cesta než dolů.
Tady někde se stýkali Němci a Češi. V historii se oba národy přelévaly i mísily. Musely spolu žít, ovlivňovaly se.
Než přišel ten, který začal určovat, kdo ke komu patří. Kdo to začal? Museli bychom až k počátkům lidstva, kdy ještě nebyli žádní Češi a Němci.
Jedu do města Úštěk, přečetl jsem si v obrovském díle Karla Kuči o městech a městečkách v České republice, jak se vyvíjelo jméno místa.
Úštěk či Auscha?
V době husitské se stali Češi válečníky, jichž se bála půlka Evropy. Prý nejslavnější doba českého národa. Ve válkách se umírá, pole se neobdělávají, sláva je dobrá do čítanek, Alois Jirásek měl o čem psát.
Na Úštěcku získali v následném 16.století navrch Němci, v roce 1930 žilo v samotném Úštěku 10% Čechů.
Další vývoj je spíš smutný, Hitler získal území a mnoho vojáků, též i od místních chmelnic odešlo dobývat Rusko.
Nebylo mnoho navrátilců, už vůbec ne spokojených, jejich rodiny byly nuceny nechat majetek osídlencům z Čech, ti ho mnoho neužili, protože jim ho sebrali komunisti.
I mezi nimi se našli tací, kterým bylo líto ničit historické jádro krásného města, v roce 1954 byla vyhlášena památková rezervace, nebyla však následně obnovená, naštěstí příliš malé místo na stavbu komunistických kostelíčků.
V roce 1961 vznikl rybník Chmelař zhruba v místech, kde kdysi jiný rybník býval. Menší. Pamatuju se, že se o Úštěku mluvilo, jak vzniká rekreační středisko po vzoru Máchova jezera v Doksech, ovšem daleko větší a lepší, pro horníky z Mostecka, jezero socialistické. Rybník tu je, jezdí se sem, koupání určitě fajn, ale kdo nejezdí do Chorvatska, neexistuje.
V roce 1968 jsem městem projížděl na kole. Hlavní silnice vedla přes náměstí, koupil jsem si v prodejně elektro dva pásky značky Agfa do kotoučového magnetofonu. Jeden stál 155 Kčs, podle tehdejších příjmů bych to šacoval na 15 stovek dnešních.
Socialistický obchod se často odbyde konstatováním, že byly fronty na banány. Čert vem banány, lítal jsem po Praze a nemohl dostat pásky německé výroby, české stály za prd. Náhodně jsem zastavil v tehdy ošuntěném Úštěku u obchodu, kde ve výloze neměli nic jiného než ty pásky. Musel jsem si vyzvednout peníze na poště z cestovní knížky, protože jsem honem v kapse tři stovky nemíval.
Pamatuju šedivé ničím nezajímavé město, omítky měli bolševici v plánu až po dobytí Marsu. V roce 1972 jsem zavítal do města už jako dálkový pochodník, lezlo se odtud na Sedlo, v dalších letech ještě víckrát, město a kopec k sobě patří.
Vlastně i Ronov, na který jsem se drápal nedávno, je nedaleko.
Snad jsem tady ani nikdy nenavštívil hospodu. Začátkem 70.let někoho napadlo postavit silniční obchvat a historické jádro Úštěku zůstalo mimo hlavní provoz. Tenhle bolševik zaslouží aspoň pusu. Další zkrášlování postupovalo spíše pomaleji, pořád lepší než kdyby se bořilo.
Po roce 1990 se situace změnila a tak po mnoha letech přijíždím vlakem do města, o kterém vlastně nic nevím.
Na nádraží otevřená hospoda. Jinde se nádražní hospody ruší... Jde o knajpu, ale když je žízeň...
Všechno voní po dešti, prohlédl jsem si fotky z města předem, skutečnost je předčila. Možná jsou ulice umyté, možná se dědek dobře vyspal, nevím. Je mi dobře, jsem rád, že jsem tady. A vůbec, že jsem.
Na náměstí je sice hodně aut, ale nejde o nekonečnou šňůru vozidel. Letos jsem, mimo jiné, byl ve dvou městech s pěknými náměstími. V Turnově a Havlíčkově Brodě projíždějí auta po náměstí v plné parádě. Hlava brní, kam ti lidi pořád jezdí?
V Úštěku je klidněji, viděl jsem spoustu zajímavého, vím, že sem ještě přijedu. Myslím, že víc než jednou.
Jenom malá zajímavost. Za kostelem směrem na Českou Lípu se náměstí jmenovalo Josefské na počest císaře Josefa II. Důležitý panovník, ale moc dlouho tu jeho pomník nevydržel. Ve srovnávacích fotkách se tím budu zabývat, ale takhle vypadá náhrada:
Aby si ale někdo nemyslel, že tohle udělali bolševici, vždyť stačí to, co udělali skutečně.
Detail desky na pomníku:
Jméno Kudlich mi připadá, jakoby se na něm dohodli Němci a Češi v hospodě, když měli dost upito. I Němcům asi tenkrát lezl rakouský císař na nervy.
Dost keců, mám hlad, do hospody patřím já.
Posezení na zahrádce, výborná znojemská pečeně s rýží, už dlouho jsem nejedl tak perfektní pečeni z hovězího, trochu šlehačky nahoru, řezané pivo, kafe, k tomu hráli soul, myslím, že i Otis Redding si něco střihl.
A protože kousek dál ve voňavém krámku prodávali i víno, jel jsem s dobrou náladou domů.
A zase nashledanou.
Všechny fotky z výletu jsou zde:
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/07/2572014-ustek.html
Žádné komentáře:
Okomentovat