Kravaře v Čechách

Oficiální název města nenese dodatek v Čechách, to zavedli nádražáci, musí mít jasno, nedej Bože, aby cestující dojel místo do Kravař ve Slezsku sem pod horu, spíš kopec Ronov.

Už to vypadá, že kromě Ronova nic na světě pro mě neexistuje. Mám spoustu i jiných plánů, ale když koupím za pět stovek knihu starých pohlednic, nehodlám ji jen strčit do knihovny, stejně už je dávno pryč doba, kdy se návštěvám ukazovaly knihovny, v nich byly ve výši očí Jiráskovy spisy v kůži vázané.

Krásný kraj, kterému tolik ublížil primitivní nacionalismus. Zde jsou Sudety. Rozebírat všechny události podivné doby poloviny dvacátého století nechci, všechny křivdy, debilitu lidí, kteří se cítili být povolanými rozhodovat.

Krásný kraj, který mě vždycky až nepochopitelně přitahoval, ač moje kořeny jsou spíš v jižních Čechách. Mám rád nezařaditelné lidi, totéž platí i pro krajiny. České středohoří či Kokořínsko? Ronov, Blíževedly, Kravaře patří administrativně do kraje Libereckého, o 3 km k západu leží Konojedy v kraji Ústeckém. A kde je Liberec a kde je Ústí? Úředník potřebuje hranici, tak ji namaluje, když mu ji mocnější nepřikáže.

Vystupuju z vlaku a jenom velká budova mě upozorňuje, že tu bývalo nádraží, dnes jenom zastávka na znamení. Hezký výhled k severu, kilometr v údolí jsou vidět Kravaře, německy Graber. Tady se mluvilo německy, při sčítání v roce 1930 se přihlásilo k české národnosti slabých 7%.

Vlastně teprve z knížek jsem se dozvěděl, že Kravaře jsou městem. Ani v první polovině 20.století příliš nemohutnělo a po odsunu německy mluvících málem zašlo na úbytě. Mnoho domů nese stopy socialistického hospodaření.

Potěšilo mě, že je zde pár baráků s pěknými fasádami, na hřbitově je deska, která připomíná přítomnost obou národností, na městském výboru jsou poměrně dlouhé úřední hodiny pro veřejnost. Mají hezké www. stránky s užitečnými informacemi, bohužel až později jsem objevil, že na nich mají i historické pohlednice.

Získal jsem dobrý pocit, Kravaře nezaniknou, třeba na ně jednou vzpomenou i turistické průvodce, které ve své vznešenosti drobnosti přehlížejí.

A ještě, než začnu prezentovat svoje porovnávání:

Všechny staré pohlednice jsem okopíroval z publikace Úštěcko na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2007.

Slezl jsem od nádraží kolem kostela na náměstí, které se jmenovalo Markplatz (Tržní náměstí). Trhy se tady asi nekonají, tak se mi zdá dnešní název náměstí Míru je vhodný. Kéž by to bylo na věky.

Mariánský sloup je z roku 1708. Stojí stále na svém místě, kašna je kousek jinde.

Kostel Narození Panny Marie stojí ve východním rohu trojúhelníkového náměstí.

Severovýchodní fronta náměstí míří do Českolipské ulice, kdysi Školní. Vlevo je obecná škola, dnes pošta, zakrytá v tomhle záběru stromy. Protože bylo v den mé návštěvy velké vedro, stín stromů příjemně chladil.

Západní fronta náměstí, zleva spořitelna, restaurace Radnice, v současnosti nese jméno U dobré nejistoty, která mi připadala velice příjemná se zajímavým jídelním lístkem. Bohužel jsem neměl hlad. Za Rakouska, jak vidno, tu byl klidný plac, dnes tudy jezdí spousta automobilů a co nejhorší, velké množství kamiónů.

Pohled na náměstí ze hřbitova. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli sem mám srovnání zařadit. Nejsem si jistý, je-li aspoň trošku přesné. Vchod je zajisté přestavěný, domy na náměstí, sloup i fara vpravo od brány se zdají být v pořádku, ale… Možná se změnila výška terénu, odkud fotím a při záběrech zblízka se to těžko dá do kupy. Jestli sem ještě pojedu, což je pravděpodobné, pokusím se srovnání nějak vylepšit.

Stával tu tenkrát pomník obětem 1.světové války. Protože se jednalo o Němce, po roce 1945 zmizel. Vím, že Němci zase rádi odstraňovali Masarykovy pomníky, doufám, že po 70 letech dáme už konečně pokoj a nebudeme řešit spor, kdo začal neboli bylo-li dřív vejce nebo slepice.

Úštěcká ulice směrem k náměstí. Vlevo je vidět dům, který v čele nese nápis Kulturní dům. Fasáda tomu moc neodpovídá. Připadá mi, že starý obrázek je skutečně fotka, ale při kolorování malíř domaloval husy.

Ulice Českolipská směrem k náměstí. Díky již zmíněnému automobilovému provozu dnes nikdo na ulici nepostává.

Na sever od náměstí protíná hlavní komunikaci Bobří potok, na jehož levém břehu stojí Víska, která už dnes je součástí Kravař. Mě zajímá hlavně krásně vyvedený most. Je mi jasné, že při jeho stavbě nikdo netušil, jakým způsobem nám do života vlétnou auta, ale snad jsme si při rozšiřování vozovky mohli dát trochu víc práce.

Jinak Bobří potok teče do Ploučnice, šli jsme tenkrát, psal se rok 1975 pochod přes Kravaře k severozápadu, k Bukové hoře a prošli jsme směrem k Veřneřicům nádhernou Bobří soutěskou. Nádhernou, pokud zrovna není zaplavená vodou. Po kolena.

Tohle už je pohled z Vísky přes most zpět do Kravař. Tady je dobře vidět, kolik místa potřebovala nová silnice.

Tady se zjevně jedná o malovanou pohlednici. Dost mi to pasovala, ovšem musel jsem ji napravo zkrátit, tam malíř úhlově „ujel“. Jedná se též o Vísku.

Ještě pohled z Vísky směrem k mostu přes Bobří potok. Podle předchozí i této fotky je kříž stále na svém místě.

Na závěr pěkná památka, Vísecká rychta, dnes v ní je muzeum lidového bydlení.

Prohlédnu si, co by se dalo použít ještě ze stránek města, pokud ano, určitě doplním, rád bych pár vesnic, o kterých jedná pěkná publikace, prošel a prohlédl.
Už jsem učinil

http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/09/kravare-podruhe.html

Chodím, dívám se a fotím a z foťáku jako vždy vypadne pár fotek z mého výletu. Zde jsou

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/07/772014-kravare-v-cechach.html

Další srovnávací fotkyz různých lokalit