úterý 1. července 2014

Jarní pindy z Facebooku

Někdy loni mě napadlo, že si budu každý měsíc dávat sem, do svého blogu poznámky, tedy pindy z Facebooku. Až vyrostu, tak si je přečtu. Jaro je letos už od konce února, zjevně mě přepadla jarní únava.
Situaci napravím, vezmu to šmahem.

3.3.

4.3.
Psal se rok 1933, mojí mamince bylo 20. Ještě netušila, že za 10 let se jí narodí synek, který kudy chodil, tudy zlobil...

7.3.
Jak tenkrát Přemyslovci vyvraždili Slavníkovce, to byla pěkná sviňárna...

8.3.
Lékaři a jejich příživníci, odborníci, kteří VĚDÍ, jak je správné žít, abychom se dožili až... no hodně, rádi poradí zvláště nám starým, bezbranným.
Překulila se sedmdesátka a já mám jíst stravu, která je údajně zdravá, ale když ji sním, jsem naštvanej, netěším se na oběd, švindluju jak jen můžu.
Stojí to vůbec v mém věku za námahu? Přemáhat se a být nasranej dědek?
Takhle filozofuji u vychlazené dvanáctky, kterou zapíjím pečený bůček s houskovým knedlíkem doma vytvořeným a kyselým zelím.

13.3.
Milešovka pro důchodce

22.3.
Febiofest
Nákupní centra rostou. Je divné, že se mezi obyvateli, kteří jsou zbídačení, jelikož se o ně už víc než 20 let nestarají komunisti, ještě najde zákazník. Nevím, nechodím tam, nemám proč. Nelíbí se mi myšlenka, že vždycky se něco koupí, když ne židle, aspoň boty nebo rum. 
Kulturní odnoží těchto obludných zařízení jsou domy, zaměřené na kino, multiplexy. Také sem se často chodí s myšlenkou "voni něco budou dávat". Ale přichází březen a stěhuju se do multikina v Praze na Smíchově, domů se vracím jenom spát.
Dnes začal Febiofest, mám nakoupené vstupenky na filmy, které se většinou nedají vidět jinde. Jsem svátečně naladěný a televize se stává vyhaslou bedýnkou.

Je to nádhera, když nastoupí jaro a příroda je krásně zelená.

26.3.
Kati Outinen je skvělá finská herečka. Komu její jméno nic neříká, asi chodí na jiné filmy než já. Což je v pořádku, jak by vypadalo, kdybychom se muchlali všichni v jednom sále. Předloni zrovna to byl Kaurismäkiho Le Havre. Dnes jsem viděl tuto úžasnou paní naživo, vyprávěla divákům o filmu Děvče ze sirkárny, který právě shlédli. Film sám trval 70 minut, paní Outinen o něm vyprávěla skoro půl hodiny, než ji museli upozornit, že se sál musí uvolnit další projekci. Ani nečekala na dotazy diváků o veselých příhodách z natáčení, povídala, co měla na srdci, myslím, že její angličtina nebyla příliš skvělá. Ona ten film ještě po 25 letech stále miluje. Venku před sálem vypadala, že se hvězdné manýry ještě nenaučila, podepisovala kdejaký papír, já nic při ruce neměl, později mě napadla vstupenka. Vypadala, že by se mi podepsala i na ruku, ale já se občas i myju, budou Velikonoce... 

Taky čtenáře jsem viděl v tramvaji, Mladý kluk, já se po klukách nikdy moc nekoukal, když ho rodiče pustili samotnýho do tramvaje, mohlo mu být nejmíň 16. 
Pokus o hloupý vtip. 
Už se mu na hlavě dělalo dlouhé čelo, snad budoucí režisér. Louskal Káju Maříka, třeba se jednou dočkáme muzikálu z Lážova.

26.3.
Zdál se mi sen. 
Všichni lidé se rozhodli, že budou mluvit jen o tom, čemu rozumí.
A zavládlo ticho.

28.3.
Dnes odpoledne jsem odcházel z multiplexu na Smíchově. Letos určitě naposledy. Americký film Nebraska mě dostal, černobílá nostalgie. Včera jsem přišel domů po půlnoci po italském filmu Zloděj dětí, nemohl jsem usnout.
Po osmi dnech hlava plná zážitků.
Jsem unavený, finito, zítra už nemusím do kina.
Bože, škoda, že už to skončilo...

31.3.
Čím jsem pořádnější...
V poslední době jsem vykoumal ukládání věcí do batohu. Různobarevné igelitky, prostě systém.
Proč mi trvá hledání určitého předmětu dýl, než bez systému?  
Čím jsem pořádnější...

8.4.
Pro případné zájemce: Díval jsem se do zrcadla a jsem zhruba v podobném stavu jako nápis.

9.4.
Je v naší zemi spousta objektů, držících jen silou vůle, ale proč zrovna pivovar?

16.4.
Sobotka (město). Hotel Pošta. Vynikající bramborové knedlíky, špenát, kus masa. Za 75. Blesková obsluha, fungující wifi. Venku sluníčko, průzračný vzduch. Dobře je na světě.

17.4.
Dřív bylo prostě líp!

22.4.
Neschází někomu kočárek?

29.4.
Šel jsem zkontrolovat, jestli kočárek zůstal na svém místě. Někdo ho ukrad...

2.5.
Z rádia slyším názor posluchačky:
"Mám ráda humor, hlavně, když je dobrý."
To by se dalo tesat.
Mám rád jídlo, hlavně, když je dobrý...

10.5.
Politická korektnost.
Korektní je nenazývat věci pravým jménem.
Díky tomu se o mně nesmí jen tak říkat, že jsem starej dědek, přestože jsem.
PRDŮCH (pracující důchodce) se neoficiálně v době stáří mých rodičů říkalo důchodcům, kteří si přivydělávali k důchodu. 
Včera jsem mluvil telefonem s dávným kamarádem. Že prý momentálně je PRASE - neboli pracující senior.
Svět kráčí vpřed.

16.5.
Dělal mi šéfa od roku 1975 do roku 1990. Odborně fundovaný, v tehdejším režimu nemohl dosáhnout na vyšší funkci z prostého důvodu, vstup do KSČ považoval na laťku, přes kterou slušný člověk nemůže. Pak přesvědčovali mladšího kolegu, aby přijal rudou knížku, ale narazili, i ten se KSČ štítil. Pokus přijmout aspoň zástupce straníka nedopadl dobře, bolševik moc chlastal. Tak jsme byli odborně dobře vedení, po politické stránce...
Politika byla téměř jediné téma, ve kterém jsme se s šéfem shodli, jinak jsme byli každý úplně jiný, kromě práce jsme spolu neměli o čem mluvit, ani v tom jsme se příliš neshodli. Odešel po roce 1990 na ministerstvo, pak na fakultu učit. Když jsme se setkali na různých posezeních bývalých kolegů u piva, nerozuměli jsme si, o nenávisti se ale nedá mluvit.
On měl větší snahu navázat lepší vztah než já, nedopadlo to. 
Vždycky zářil optimismem, já si z něj utahoval.
Dnes jsem dostal parte. 76 let.
Vlastně to byl cizí člověk, ale je mi nějak divně.
Asi vypiju pivo na jeho počest.

21.5.
A kam blbec amatér?

28.5.
Jsem na výletě. Z hospody Na kopečku mám krásný výhled.
Že by se mi někdo mstil?
Před více jak 50 lety jsem se v Libochovicích choval jako ze řetězu utržený puberťák.´
Že by si to ještě někdo pamatoval? Vždyť těm holkám z učňovského střediska RaJ už šmejdí kolem baráku
  baba s kosou. Proč jinak tahle prší?
Dal jsem si menu o třech chodech: pivo - kafe - pivo za 56 Kč a jedu někam jinam.
Sláva vlasti výletu...

30.5.

2.6.

2.6.
Domažlice
V Domažlicích mají věž.
O několik metrů míň šikmou než v Pise.
Po schodišti málem pohodlném jako žebřík se vyvalím nahoru.
Dolů to bylo horší. 
Jsem špinavej.
Prodavači vstupenek říkám, že lézt nahoru je volovina.
Nevyvrací mi to.
Vyčerpán fyzicky i jinak sedím u hezký kašny.





9.6.
Na světě je strašně moc zajímavých věcí

18.6.
Co to je? Vůbec se mě to nebálo, mě už se nebojí nikdo...

19.6.
V poslední době mi připadalo, že můj 8 let starý foťáček mele z posledního. Včera mi upadl na dlažbu. Od té chvíle se chová jako nový. Houževnatý Japonec!

22.6.
Jel jsem v pátek na místo ne příliš daleko od Prahy, vlakem do Strančic, potom autobusem Pražské integrované dopravy. Ve mém věku je jízdním dokladem občanský průkaz. Řidič neví, kam cestuju.
Světelné tabule, jízdní řády, i já jsem pochopil. Jenom jsem si nevšiml, že ve stejném čase jedou autobusy dva, každý trochu jinam. 
Netrvalo dlouho a pochopil jsem, vystupuju ve vesnici Svojetice hned u hospody Na Skále, kde jsem v životě nebyl. Dal jsem si pivo, chvíli koukal na fotbal. Moc příjemná putyčka.
Vše se vyřešilo, já se dostal, kam jsem měl původně namířeno.
Anekdoty moc vyprávět meumím, ale líčením svého putování jsem rozveselil několik lidí.
Tak zas příště.


Žádné komentáře: